44. stránka

Čtyři roční doby

Další z povídkových souborů Stephena Kinga vychází letos už ve třetí reedici v Nakladatelství Beta . Jedná se o dnes už kultovní klasiku nazvanou Čtyři roční doby. Obsahuje čtyři příběhy, které určitě není nutné podrobně představovat, vsadím se, že nejméně dvě, tři znáte dobře, třeba z filmového zpracování.

První povídka nese název Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank. Dnes už notoricky známé vyprávění o účetním Andym Dufresnem, který byl doživotně odsouzen za vraždu své ženy, kterou nespáchal. Vypravěčem však není on, ale jeho spoluvězeň Red, s nímž se Andy v průběhu času seznámil. Víc asi není třeba představovat, neboť film natočený podle této povídky je už kultovní a zná ho asi každý. Za mě je to jedna z nejlepších povídek Stephena Kinga vůbec.

Nadaný žák. Šílená, krutá, zlá povídka, která přitom začíná poměrně nevinně, ale co se děje pak… Školák Todd vypátrá, že v jeho sousedství žije pod jiným jménem bývalý nacistický zločinec Kurt Dussander. Todd mu vyhrožuje, že ho udá, pokud mu stařec nebude podrobně vyprávět, co se za války dělo v koncentračních táborech. Todd postupně zjišťuje, že se mu líbí nejen vyprávění o válečných hrůzách, ale také pocit, že někoho ovládá. I tato povídka byla zfilmována, v roli Kurta Dussandera s Ianem McKellenem.

Tělo. Parta kluků se jednoho dne vydá hledat tělo spolužáka, kterého usmrtil vlak. Tentýž plán má i jiná parta, jíž dominuje Eso Merill. Že vám to něco říká? Objevuje se v románu Nezbytné věci a je to záporák se vším všudy. I Tělo má svůj film, v němž jako Eso zazářil Kiefer Sutherland a v roli kluků třeba River Phoenix nebo Corey Feldman, mladičké hvězdy přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tahle povídka byla na můj vkus příliš zdlouhavá, ale vždycky, když jsem si to pomyslela, začalo to mít grády. Nese se v lehce nostalgickém tónu.

Dýchací metoda je poslední povídkou v souboru a musím říct, že mě hodně mile překvapila. Odehrává se retrospektivně, kdy doktor v jednom newyorském pánském klubu vypráví podivnou a docela děsuplnou příhodu ze své rané praxe – mladá žena se navzdory společenským konvencím rozhodla porodit dítě a mít tehdy nepřijatelný status svobodné matky. No ale nebyl by to King, aby… Však uvidíte. Tento příběh se mi líbil docela hodně, překvapil i lehce šokoval, tak jak jsem u spisovatele zvyklá.

Soubor Čtyři roční doby je jednou z těch povídkových knih, k nimž je snadné se vracet, i když povídky dobře znáte. Jsou to poctivé kingovky, tentokrát bez monster, zombie a jiných potvor. Jejich velkou devizou je atmosféra, kterou King vedle psychologie postav umí dokonale.

Jediné, co jsem postrádala, byla typická Kingova předmluva a doslov, v nichž si se čtenáři „povídá“ o tom, proč píše, jak povídky vznikly a co jej inspirovalo.

Směle ji doporučuji všem kingofilům, i když je jasné, že ti už ji přelouskanou mají, i víckrát. Dokonale se hodí všem nově příchozím do klubu fanoušků tohoto spisovatele, právě proto, že jsou to poctivé povídky založené ne na co největší hrůze z hororových příšer, ale na tom, že vás pohltí pocit děsu a stísněností vyvolaný tím, jak se hrdinové chovají a jak jednají.

Pokud byste se neuměli mezi Kingovými povídkovými soubory rozhodnout, se kterým začít, Čtyři roční doby rozhodně stojí za posunutí do čela knižního žebříčku.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu je knihu možné koupit.

Pátá čtvrtina

Povídkový soubor Pátá čtvrtina je druhou knihou ze souboru Noční můry a snové výjevy. Recenzi na první, nazvanou Dolanův cadillac jste si už mohli přečíst, teď mrkneme na dvojku.

Vydání, které je opět počinem nakladatelství Beta, je oproti původnímu z roku 2004 rozšířeno o povídku, respektive deníkový záznam, jak píše autor, Udrž hlavu, která je však pro mnohé české fanoušky zklamáním. Točí se kolem basebalu, který nám příliš blízký není. Tento sport opěvuje i za povídkou uvedená báseň „Majestátní Brooklyn“. Na Mistra hororu dosti neobvyklé, že?

A jaké jsou další „krátkometrážní“ kousky? Opět použiji přirovnání, které jsem už napsala dříve, je to jako s výběrovou bonboniérou, některé vám chutnají víc, po jiných už podruhé nesáhnete.

King se tentokrát nechal inspirovat svými dětskými prožitky, jak sám říká. Jako malý věřil téměř všemu, co četl a co mu předložila příliš bujná fantazie. Podněty k pár povídkám mu vnukla díla Raymonda Chandlera a A. C. Doylea, můžu říct, že atmosféru „noir“ detektivky opravdu cítíte.

Celkem se vám představí dvanáct povídek. Hned první, nazvaná jednoduše Porod, vás uvrhne do světa zombie. Spolu s hlavní hrdinkou, nerozhodnou Maddie budete čekat na porod. No, uznejte, nerozhodnost se v tomto postapo světě moc nehodí, že?

V hororové jízdě pokračuje i počin nazvaný Období dešťů. Někdy je dobré poslechnout starousedlíky, kteří vám radí, abyste v jejich krásném městečku, kde chcete strávit dovolenou, jednu noc nevylézali z domu a pořádně si ho zabezpečili. A je proč, uvidíte sami. Tuto povídku bych si uměla docela dobře představit zfilmovanou, docela mě její plíživá děsuplná atmosféra hodila do správné hororové nálady.

Hodně se mi líbila povídka Lituji, voláte správně. Od ostatních se odlišuje formou, je napsaná jako filmový scénář, ale vůbec to nevadí, před očima se vám totiž odvíjí poměrně zajímavé drama, uplně jako film.

Dalším skvělým kouskem je Crouch End. Pozor na to, kam při svých toulkách městem zabloudíte! Tady je panečku atmosféra, docela se mi ježila kůže.

V paměti vám určitě utkví i Dům v Javorové ulici, v němž sourozenci najdou v domě podivné praskliny a v nich kov. A copak že to ve stěnách mají? Něco, co by jim mohlo pomoci vyřešit rodinný problém.

Povídky jsou pestrou směsí hororového a detektivního žánru. King v nich dokazuje, že mu povídkový svět není cizí a umí, když je to třeba, krotit svou bujarou slovní zásobu tak, aby na pár stránkách vystihl vše podstatné. Důraz klade na charakterový profil postav, jsou do detailu propracované.

Můžeme zase a znovu žasnout, kam Kingova fantazie sahá, zdá se, že je naprosto bez hranic, a to je v případě spisovatele ideální.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku si můžete koupit na eshopu.

Příběhům o lásce věřit zakázáno

Asi by mě tato knížka zcela minula, kdybych o ní neslyšela pět chválu bývalou redaktorku nakladatelství Domino Danku, kterou sleduju na Instagramu.. Zaujalo mě, že se jí líbila, protože bych ji na takovou literaturu vůbec netipovala, takže jsem o to víc byla zvědavá, cože to je za dílko. A navíc mi od počátku něco nepasovalo…. no jasně, vždyť ji napsal španělský spisovatel, je to víceméně young adult literatura a přitom ji vydalo nakladatelství Šulc a Švarc, které se specializuje převážně na tuzemskou tvorbu. Tak to už stojí za pozornost, viďte?

Román se jmenuje Příběhům o lásce věřit zakázáno a jeho podtitul zní „Láska za časů YouTube“. Sledujeme sedmnáctiletou Cali, která žije a zároveň nežije život klasické teenagerky. Jak je to myšleno? Cali sice chodí na střední školu, je obklopená partou přátel, chodí s nádherným klukem, ale je tady jedno velké ALE týkající se jejího soukromí, a vlastně soukromí celé rodiny. Nepatří ani jednomu z nich, o své životy se dělí s milióny Španělů na sociálních sítích, kterým dominuje YouTube. Tam provozují kanál, na němž informují o všem, co se u nich doma děje. Tabu není nic, ani sex. Dívčini rodiče totiž procházeli krizí a usoudili, že by jim sdílení důležitých rodinných okamžiků mohlo pomoct, a taky je to živí, dostávají totiž produkty k propagaci a podobně. Matka je navíc sexuoložka, takže jí není nic cizí. Prostě Cali by ráda trochu klidu, představa, že by o ní národ měl vědět i ty nejintimnější věci, se jí příčí. A ještě je tady ten nový kluk, podivín Héctor, kterého dívka dostala ve škole na dohled. S jeho příchodem se všechno mění, nejen Caliin pohled na svět, ale taky ona sama…

Už dávno nejsem cílová skupina, takže přestože jsem na román byla hodně zvědavá, přesto panovaly obavy, jestli mě bude bavit a zajímat tak, jako čtenářky o generaci mladší. Stačilo podívat se na ni jinýma očima, těmi, kterými jsem na svět koukala dvacet let zpátky. Vžila jsem se do holky, která řeší spoustu problémů, ať už s láskou nebo rodinnými vztahy. Bylo to vcelku osvěžující. Líbilo se mi, že si autor vzal na paškál námět, který je dnes velmi aktuální. Sociální sítě. Jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem, pokud se jimi necháme převálcovat, je zle. Přesně tohle pociťuje i Cali. Už je unavená z toho, jak její osobní život cupují na cucky úplně cizí lidé, kteří se schovávají za monitor počítače a anonymní identitu. Hateři, nové zlo moderní doby. Na tomto příběhu je ukázáno, jak takoví hateři dokážou člověku ničit život a stačí jim k tomu pár dobře mířených písmen.

Román obsahuje i milostnou zápletku. Ano, je to klišoidní, protože není problém uhodnout, jaký směrem se vztahy budou ubírat, ale takové už romance bývají. K tomu, aby nezklouzly do úplně červené knihovy, potřebují ještě nějakou přidanou hodnotu a atmosféru. Tady ji dostáváme v podobě jednoho starého kina, které… které by si s přehledem zasloužilo svůj vlastní příběh, ale my se spokojíme s tím, co tam prožije Cali.

Kromě toho, že se autor zabývá problémem sociálních sítí, které vás dokážou pohltit tak, že pak můžete ztratit i soudnost a nadhled (ten pocit jsem měla u Caliiny matky, jež mi v některých situacích lezla na nervy a nedokázala jsem ji pochopit), nebojí se poukázat ani na problematiku LGBT nebo rozdílů v životních stylech u různých sociálních vrstev. Možná toho bylo až příliš – chybělo snad už jen téma globálního oteplování :), jakoby autor chtěl zpracovat všechno, co lidstvo trápí, najednou.

Celkově vyznívá román pozitivně v tom směru, že poukazuje na zneužitelnost sociálních sítí, jak snadno můžou člověku zničit život. Zároveň je příběhem o lásce a přátelství. Primárně je určen mladým čtenářům, kteří ocení témata, jimž se věnuje, protože je sami aktuálně prožívají. Možná jim pomůže vyřešit milostný problém, či trable s rodinou. A jestli si díky němu někdo uvědomí, že sdílí se světem víc, než je zdrávo, tak je to taky dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Šulc a Švarc a Zuzce Turňové. Knížku si můžete koupit na eshopu.

Akord a jiskry

Už jsem dříve psala, že čas od času ráda utíkám k povídkám. Byť tyto kratší literární útvary mnohdy končí dřív, než bychom si přáli, mají své plus. A to tkví třeba v tom, že když od knížky odcházíte, většinou je to od ukončené povídky, takže víte, že vás čeká úplně nový příběh a nemusíte v hlavě nosit celý děj. Povídky jsou prostě fajn a když je někdo umí napsat, je to fajn na druhou. Do této skupiny patří i povídky Akord a jiskry od umělce Martina Patřičného, které pro mě byly příjemným překvapením.

Martin Patřičný je nejen řezbářem, ale také autorem fejetonů a povídek. Sbírku Akord a jiskry vydalo nakladatelství Brána a najdete v ní novější i starší kousky. Hned první příběh nazvaný Robiny aneb Dědové a dívky je sice delší, než klasické povídce sluší, za to nabízí zajímavý, do sci-fi laděný námět. Mně se moc líbily počiny Sůl nad zlato a Hanička, v nichž autor zadrnkal na hodně nostalgickou a melancholickou notu. U povídky Návrat hrdiny aneb Auta v zimě mě poměrně dost mrazilo…

V knížce najdete celkem šestnáct povídek, které jsou zajímavé a hlavně neotřelé. Autor je řezbář, a při čtení jsem měla pocit, že slova skládal do vět stejným způsobem, jako když opracovává kus dřeva, aby z něj ve finále vyrobil nádherný a jedinečný kus. Byla radost číst takový text, který je plný myšlenek a je znát, že spisovatel už má něco odžito a nebojí se to svým čtenářům říct.

Tato knížka je krásná i po grafické stránce. Obálka je laděná do hnědých barev se vzorem dřeva – jak jinak – 🙂 a jednotlivé povídky zdobí černobílé fotografie výtvarných děl Martina Patřičného.

Povídkový soubor Akord a jiskry je spíše komorního rázu a potěší všechny, kteří mají rádi příběhy ze života napsané… jako ze života. 🙂

Do knihkupectví Kosmas letí dík za knížku, pořídit si ji můžete na eshopu.

Pařížská knihovna

Paříž a knihy. Jde to dohromady? Ano, jde, nebyli to jen módní návrháři, kdo toto město proslavil. Paříž byla vždy místem, kde měla kultura velký prostor, v místních kavárnách se scházeli umělci, žil tady i Ernst Hemingway… Není divu, že ve francouzské metropoli sídlila také Americká knihovna. Do ní má namířeno Odile, milovnice knih a Deweyho desetinného třídění. Léta knihovnu navštěvovala jako čtenářka, nyní se hlásí na pracovní místo. Píše se rok 1939 a Paříž ještě ani zdaleka netuší, co ji čeká…

Osmdesátá léta, americká Montana. V malém městečku žije náctiletá Lily, která se musí vyrovnat s tragickou událostí. Útěchou jsou jí knížky, francouzština a přátelství se starší sousedkou, válečnou vdovou Odile. Ano, není to nikdo jiný, než naše milovnice Deweyho desetinného třídění. Jak se dostala z Paříže za oceán? Proč ji místní berou jako podivínku?

Když jsem Pařížskou knihovnu viděla v edičním plánu nakladatelství Jota, věděla jsem, že je to knižní kousek přesně pro mě. Miluji romány, které se odehrávají ve válečné Paříži, miluji knížky a miluji své povolání. Do knížky jsem se ponořila na první dobrou a užívala si atmosféru protkanou vůní starých knížek, moudrými myšlenkami a trefnými citáty. Jestli máte rádi prostředí knihoven, užijete si ho vrchovatě. Moc se mi líbilo, jak autorka provázala životy knihovníků a čtenářů, možná pro někoho až příliš idylicky, ale pokud máte povědomí o tom, jak to v knihovnách chodí, tak víte, že pro mnohé čtenáře jsme oázou, kde mohou ulevit svým chmurám, svěřit se a načerpat nové síly. A ve válečné vřavě je taková vzájemná empatie a propojenost potřebná dvojnásob.

V ději se střídají pohledy obou hlavních hrdinek, Odile a Lily. Kapitoly končí vždy na napínavém či pro děj důležitém okamžiku, takže vás to nutí číst dál a dál. Lilyina linka byla podle mého trochu upozaděna, přesto je stejně důležitá jako ta patřící Odile. Autorka rozebírá pocity mladé dívky, jíž se po smrti matky rozpadá svět. Otec, který by jí měl být oporou, poměrně brzy uzavírá sňatek s jinou ženou a noví sourozenci, kteří přicházejí rychle po sobě, Lily taky nepřidávají. Děvče má najednou pocit, že je vykořeněné a útěchu hledá právě u Odile – možná by chmury a pocit ukřivdění rozptýlilo tajemství staré sousedky?

Říkáte si, proč číst zrovna tuto knížku, když k tématu jich je vydáno tolik a další přibývají? Třeba právě pro tu úžasnou atmosféru, jíž je děj protkán. Přátelství jde ruku v ruce s odvahou, knihovníci posílají čtivo vojákům na frontu – tady mi myšlenky utíkaly pracovním směrem – měli zajištěno, že se knížky vrátí, nebo je vyřadili, co poškození, návratnost? – kolegové knihovnící, znáte to. 🙂 Asi nejvíc mě zaujala instituce Americká knihovna jako taková, vůbec jsem neměla potuchy, že se v Paříži nacházela a že příběh vychází ze skutečných událostí. Byla jsem lapena a okouzlena od prvních stránek. Obdivovala jsem statečnost knihovníků, kteří neváhali a zúčastnili se odboje. No a Paříž, byť zmítaná v poryvech války, pořád tak bohémská a nádherná, to už byla pomyslná třešinka na dortu.

Mám jen jednu výtku, a to ke zmínce o lásce Odile k Deweyho desetinnému třídění. V knize hrdinku zastihujeme v roce 1939 a poznámka o systému zmiňuje rok vzniku 1973, což je jaksi nemožné, leda by Odile cestovala časem. :). Nevím, jestli je to chyba už originálu nebo překladu, ale bije do očí. Mimochodem, toto třídění vzniklo v roce 1876.

Doporučuji přečíst doslov autorky, v němž popisuje pozadí vzniku knihy, dozvíte se, že hrdinové mají předobraz ve skutečných zaměstancích Americké knihovny. Tento román by určitě neměl minout milovníky knížek a všeho, co se kolem popsaných stránek točí, Pařížská knihovna je nádherným příběhem nejen o nich, ale také o přátelství, které má mnoho podob.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, kde si knížku můžete koupit.

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: BABIČKA

Babička spisovatelky Ireny Obermannové mě dostala! Kvůli ní jsem se nemohla dlouho zvednout a dát do pračky a vařit oběd. Přikovala mě. Dostala. Dojala. Je to knížka odvážná, emotivní, křehká i silná zároveň, a taky trochu drzá. Asi jako každá ženská. 😀Píše se v ní o životě a smrti, o stárnutí, strachu, o sexu ve zralém věku. A proč ne? Ještě mi kus do Xéniina věku chybí, přesto jsem jí rozuměla. Jojo, hlavní hrdinkou je opět Xénie z Deníku šílené manželky, ale o hezkých pár let starší. Babička! Tak co, na jaký život má ve svém věku nárok? Musí se vyrovnat se spoustou věcí a situací, třeba se smrtí své maminky. A kdo ví, možná díky ní najde tu správnou cestu.
Doporučuji, čte se skvěle.

Rodina v podkroví

Byl jednou jeden dům stojící v Chelsea, moderní londýnské čtvrti. V něm tři mrtvoly a v podkroví malé dítko hrající si v postýlce. Vlastně vypadá, že mu nic nechybí a jen čeká, až se mu bude někdo věnovat. Kdo jsou ti mrtví? A kdo se o děťátko staral? Co se v domě odehrálo? Je tady mnoho otázek, ale odpovědi téměř žádné.

Když je Libby 25 let, dozví se, že zdědila dům. Hádejte kde! Jasně, je to honosný, ale léta zanedbávaný dům v Chelsea. Libby se musí rozhodnout, jestli si ho nechá, nebo ho prodá, ale ještě předtím se na něj musí podívat. Mladá dívka za pomoci investigativního novináře odkrývá jedno dávné tajemství, které souvisí s jejím původem. Libby je totiž adoptovaná a dům zdědila po svých původních rodičích…

Zdá se vám to trošku zmatené? Jen vydržte, vše zapadne na své místo. Lisa Jewellová je mistrem svého oboru a dokáže důmyslně proplétat postavy svých příběhů tak, že ve výsledku zůstanete s pusou dokořán.

Děj je rozvíjen pomocí tří vypravěčských linek. Promlouvá k nám Libby, dědička domu v Chelsea, další prostor patří bohémské Lucy, která je bez peněz a s dětmi uvízla ve Francii, odkud by se ráda dostala zpátky do Londýna. Třetí linka patří Henrymu, s nímž nahlédneme do minulosti a zjistíme, co se v domě dělo.

Nerada bych prozrazovala víc, protože tohle je tak spletité a do sebe prorostlé, že byste si k rozuzlení měli dojít hezky sami a užít si zdánlivě nesouvislá vyprávění výše zmíněných hrdinů. Můžu říct, že vyústění je dramatické a konec velmi, velmi… otevřený. Nechybí dějové zvraty, které zaměstnají nervy hlavních postav, stejně jako ty vaše. Od Lisy Jewellové jsem četla vše, co u nás vyšlo, takže si troufám říct, že podle mého mínění Rodina z podkroví není z těch nejsilnějších knih, některé věci mi přišly trochu přitažené za vlasy, přesto se jedná o román, který vám díky námětu zůstane v hlavě, aby tam po přečtení ještě chvíli rezonoval.

Milovníci psychothrillerů, zapište si jméno Lisy Jewellové do svých deníčků. Je to spisovatelka, která dokáže kombinovat zápletky a proplétat lidské osudy jako nejlepší akrobatická čísla v cirkuse. Navíc si pro své knížky vybírá poměrně neotřelá témata a tím zaujme na první dobrou. Jakmile se začtete, jen těžko se od stránek odtrhnete, a tak to má být.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Mukl

Mukl. Vcelku nenápadné slovo, jehož primární význam pocházející z němčiny (Muckel = muž, chlap) se během druhé světové války proměnil. Dnes ho chápeme jako synonymum pro vězně. Petra Čeřovská ve stejnojmenné knize vylíčila životní osudy svého dědečka, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k patnácti letům odnětí svobody a drsný a krutý vězeňský systém zažil na vlastní kůži.

Vyprávění začíná jako klasické vzpomínky na doby minulé. Poznáváme rodinu Hanušových, která obhospodařuje rodinný statek ve Vidochově. I když je potkaly těžké chvíle, Hanušovi drží při sobě, a to i po smrti živitele rodiny. Vedení statku zůstává na vdově, které jsou při ruce tři synové. Dva z nich jsou však obviněni z napomáhání v odboji proti režimu. To, co se od té chvíle děje, si Hanušovi nepředstavovali ani v nejhorším snu. Bratři Stanislav a Václav jsou podrobováni krutým výslechům, nechybí ani násilí, jehož následky pociťovali až do konce svých dnů. Autorka se pustila do nelehké práce, za pomoci rodinné přítelkyně Blanky, která v příběhu hraje důležitou roli, oživila pohnutou historii svých příbuzných. Říká se, že papír snese všechno, ale to, s čím se na stránkách tohoto románu setkáte, předčí mnohé.

Přestože se jedná o prvotinu Petry Čeřovské, je napsána čtivou formou. Věcný styl bez kudrlinek, složitých souvětí bude sympatický všem čtenářům, kterým se líbil podobně laděný Mlýn Michala Vaněčka. Můžeme jen smeknout klobouk před ženou, která se nebála jít do tak náročného a zároveň choulostivého námětu, jakým politické procesy padesátých let bezesporu jsou, a navíc, pokud je v příběhu angažován i někdo blízký, kdy je to o to těžší. Petře Čeřovské se podařilo rodinnou historii zpracovat tak, že z knihy cítíte emoce, zároveň je zachován patřičný odstup, takže scény z výslechů jsou velmi sugestivní a nebylo mi z nich dobře na duši.

Román Mukl by se měl doporučovat mladší generaci, aby se naši potomci dozvěděli, co se všechno dělo a jak trpěli nejen jedinci, ale celé rodiny.

Toto hutné a emočně náročné vyprávění by si zasloužilo větší pozornost v literárním světě, vždyť historie je vesměs vystavěna na silných příbězích obyčejných lidí, a tím Mukl bezesporu je.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, titul můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Mexická gotika

Noemí Taboadová přijíždí navštívit svou sestřenici Catalinu do jejího nového domova. Tím je starý dům, v němž i v padesátých letech dvacátého století přetrvává duch viktoriánské éry. Zní to romanticky, že? Ale to jen do chvíle, než zjistíte, že si Catalina vzala sice charismatického, leč podivného Angličana s ještě podivnějším příbuzenstvem. Noemí zjišťuje, že v domě se děje spousta podivných věcí, ale nedokáže (a ani nesmí) jim přijít na kloub, o to se Doylovi starají dobře. Jedinou spřízněnou duší je Francis, nejmladší z rodu Doylů, který jako by se jim vymykal. Dům i podivínská rodina pohlcují temperametní Noemí víc, než by se jí líbilo. Navíc má podivné sny, které se prolínají s realitou a dívka si není jistá, kdy sní a kdy ne. Je neskutečně urputná a odvážná, chce zjistit, co se děje s Catalinou a přijít celému tomu podivnu na kloub navzdory všem překážkám, které ji Doylovi kladou do cesty.

Přiznám se, že když jsem knížku Mexická gotika zaregistrovala poprvé, měla jsem trochu předsudky. Sice slibovala, že to bude jako kdyby Lovecraft potkal sestry Brontëovy, ale ruku na srdce, kdo by si takovou kombinaci dokázal představit v Mexiku? A představte si, funguje to. Jako milovník staré Anglie a čtenář klasickým lovecraftovským hororem nepolíbený jsem si to užívala. Knížka mě pohltila hned od prvních stran svou atmosférou, která se, jakmile vstoupíte do onoho domu, stupňuje.

Příběh se odehrává na začátku padesátých let minulého století, poznáte to podle pár indicií, které vám autorka nastíní. S Noemí si užijete šaty, rudé rtěnky, kabelky a nezbytné cigarety; v té době kouřili téměř všichni, jak víme z dobových informací.

Hlavní hrdinka je typickou představitelkou bohaté rodiny. Má všechno, je milovaná rodiči a taky rozmazlovaná, stýká se s mladými lidmi svého věku, žádný večírek jí není cizí. Je jako mladá klisna, která se jen tak nedá zkrotit. Noemí se mi líbila pro svou prořízlou pusu, urputnost i humor, který jí není cizí. Nebála se ozvat či sama na vlastní pěst zkoumat, co se v domě děje.

Příběh je protkán typickou viktoriánskou atmosférou; ponurý dům nabízí zdi pokryté plísní, tmu, protože se svítí pouze petrolejkami, podivínské chování jeho obyvatel a rodové tajemství. Tohle jsem si fakt užívala.

Autorce se musí nechat, že dokáže zaujmout barvitými popisy, měla jsem pocit, že jsem v domě, cítím vlhkost tapet a před očima se mi míhají až příliš živé výjevy, stejně jako Noemí. Popisy snů jsou velmi živé, což umocnil i fakt, že jsem napínavý a gradující závěr knihy četla za vydatného hřmění. 🙂

Mexická gotika mě mile překvapila, jak zajímavým námětem, tak i postavami, které nejsou unylé, ale zaujmou svým jednáním a charaktery typickými pro tento příběh. Pokud milujete viktoriánskou tematiku a máte rádi horor a napětí, zkuste si ji přečíst, neobyčejný dům prorostlý houbami a tajemstvími stojí za probádání.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku na eshopu koupit.

Tak sladce voní domov

Těšíte se na víkendová rána s domácí bábovkou či koláčem a voňavou kávou? Neumíte si neděli představit bez tradičního moučníku, tak jak to bylo v domácnosti vaší babičky i maminky? Pečete rádi? Pak to zkuste podle publikace z nakladatelství Anag nazvané trefně Tak sladce voní domov, protože jestli nějaká kuchařka v tom enormním množství, jaké jich na trhu je, dokáže navodit útulnou atmosféru a vůni domácího pečení, je to tahle. Autorkou je Anna Šmalcová. K napsání knížky ji vedla touha podělit se o své kulinářské zkušenosti s fanoušky nadýchaných koláčů a lahodných buchet.

Autorka pochází ze Severní Moravy, stejně jako já. Přichází tedy s recepty, které jsou mi blízké a znám je. Ostatně většina receptů v této knize pochází z rodinných sbírek. A jak dobře víme, nejlepší jsou z nejohmatanějších stránek, pokud takový ručně sešit vlastníte, nebo kuchařku, z níž vaříte nejčastěji, určitě to potvrdíte.

Publikace je rozdělena na dvě části. Určitě není problém uhodnout, podle čeho – ano, na kynuté a nekynuté moučníky. Jak dobře víme, dobré kynuté těsto je kumšt a ne vždy se podaří – od toho tady máme pár dobře míněných rad jak na to. A teď hurá na recepty. S Annou Šmalcovou si upečete tradiční frgály, jidášky, loupáčky, mazanec či legendární prajzské koláče nebo slezský koláč, a mnoho dalšího. S nekynutými moučníky je to snazší, ale opět nechybí tipy na správný postup, nemyslete si, i křehké těsto se může vymknout z rukou. A co dobrého si dáme? Jablkový závin, sváteční chlebíček, tvarohové řezy, listové šátečky nebo jablkové kopečky. Mimo jiné, receptů v kuchařce je velká spousta.

Kuchařka má sympatickou grafickou podobu, která dokazuje, že v jednoduchosti je krása. Nepotřebujete křiklavé barvy, či výrazné filtry, abyste upoutali pozornost, stačí zacílit na detaily. Upečené moučníky jsou nafoceny na tmavém, nejčastěji černém pozadí. Tady si nejsem tak úplně jistá efektem, podle mě by se hodila nejvíc šedá. Ve výsledku se však jedná o zajímavé fotografie, na tmavém pozadí vynikne bílý práškový cukr, který tvoří podstatnou ingredienci zdobení. Líbí se mi jednotný styl s výrazným nadpisem a receptem, v němž jsou ingredience přehledně odděleny od postupu.

Jak už jsem zmínila, kuchařek je na trhu dost, tak proč péct zrovna podle této?

Má sympatický název.
Recepty vesměs znáte, nebo je znají lidé ve vašem okolí, jedná se o osvědčené moučníky prověřené léty a strávníky.
Ingredience nemusíte shánět ve specializovaných prodejnách či eshopech, jsou to suroviny dostupné v každém supermarketu i zapadlém krámku.
Je typicky česká (slezská, moravská i slovenská), prostě NAŠE.

Našla jsem tam dokonce i recept na tříbarevný koláč, který znám z dětství a patří mezi naše oblíbené.

Kuchařka Tak sladce voní domov má měkkou vazbu, u které jsem se trošku bála, aby se nerozpadla, znáte to, ale je odolná, i po několikerém prohlížení a listování vypadá dobře a nekroutí se ani obálka, jak bývá u „měkoušů“ častým jevem. Ta je sama o sobě příjemná i na dotek, není lesklá, má zvláštní strukturu.

Publikaci doporučuji všem, kteří rádi pečou podle tradičních receptů našich maminek a babiček. Žádná exotika, žádné experimenty, ale osvědčené moučníky, jež potěší každého mlsouna a labužníka.