41. stránka

Nedotknutelný

Monika Wurm je v českých luzích a hájích velmi oblíbenou autorkou, to že ji čtou nejen ženy, ale občas po jejích knížkách sáhnou i muži, můžu potvrdit ze své praxe. Byť píše o tématech, které aktivně v literárním světě nevyhledávám, v případě této charismatické Slovenky ráda vystoupím ze své komfortní zóny. Udělala jsem to s románem Pákistánská pomsta, kdy jsem dala na intuici, že by to mohlo vyjít, a také na názory blogerek, které autorku čtou a mají ji v oblibě – že to klaplo, už víte z recenze. No a jak si vedl nejnovější román Nedotknutelný, který opět vydalo nakladatelství Fortuna Libri? Pohádka tisíce a jedné noci může začít. Pekelně ostrá, pořádně drsná, hodně krutá. A taky plná lásky, takové, jakou Monika Wurm do svých knížek umí vetknout. Ryzí, čisté až naivní, místy až neuvěřitelné.

Příběh je čtenáři podán z úhlu pohledu dvou hlavních postav, které se střídají ve vyprávění. Promlouvá k nám mladý Ind Ráhul a Ukrajinka Julija. Jejich životní cesty jsou trnité, kamenité a od osudu dostali naloženo tolik, že být na jejich místě Chuck Norris, sám od sebe by už vyhledal psychologa. 🙂

S Ráhulem prožijeme těžké chvíle v chudobě. Narodil se jako nedotknutelný, patří totiž do nejnižší kasty v Indii, jejíž členové se řadí mezi nejopovrhovanější v indické hierarchii. Aby nezemřel hlady, uchyluje se k drobným krádežím. Jednou ukradl mobil krásné dívce, kterou nemohl pustit z hlavy a začal po ní pátrat, aby jí telefon mohl vrátit. Julija i s maminkou odchází z Ukrajiny do Čech v naději, že je čeká nový a lepší život. Realita je však úplně jiná, obě naivní a důvěřivé ženy semele na první dobrou. Jak to s nimi dopadne? Najde Ráhul ženu, jež ho uhranula? A co Julija? Doplatí na naivitu a důvěřivost?

I když jsem zatím přečetla jen dva kousky z pera Moniky Wurm jsem přesvědčená, že autorka své knížky píše s velkým nadšením a zapálením nejen pro spisovatelskou činnost jako takovou, ale především ji baví vést své literární hrdiny po nejrůznějších cestách osudu, které jsou všechno, jen ne hladké a bez nástrah. V jejím podání se mi líbí také prostředí, v němž se postavy pohybují. Běžně exotické destinace v knižním světě nevyhledávám, ale v podání Moniky Wurm se mi líbí.

Nedotknutelný chytne za srdce všechny romanticky založené duše. Bude ve vás dlouho rezonovat, i když si určitě řeknete, že svým hrdinům toho naložila tak moc, že to normální člověk nemůže unést.

Autorka píše poutavě, umí se vcítit do životů lidí vykořeněných ze společnosti a přiblížit jejich strastiplné osudy dojímavým způsobem. Někdy je až příliš patetická a emoce z příběhu doslova prýští, kdo se nechává rád unášet na vlnách citů, užije si je vrchovatě.

Tak vstupte do pohádky tisíce a jedné noci mající sice trpkou příchuť, ale jejímž leitmotivem je láska, která hory přenáší.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete pořídit.

Víno a čáry

Máte rádi víno? Můj nápojový favorit to není, přesto jsem neodolala knížce, které se kolem něj točí. Luanne G. Smithová napsala kouzelnou romanci, s níž se dostanete nejen na francouzské vinice, ale hlavně do pohádky. Nevěříte?

Elena je vinná čarodějka. Ne, že by něco provedla, vinná je, protože… prostě víno. Elena se po sedmi letech vrací na vinici v Chanceaux, kde žila se svou mentorkou, jíž láskyplně nazývala grand-mère – babička. Těch sedm let strávila díky kletbě v těle ropuchy, jak se dozvíte hned v úvodu. Když se vrátí ke grand-mère, zjistí, že se spousta věcí změnila. Vinice je prodaná a její bývalý snoubenec je ženatý s jinou. Elena se dozví, že nový majitel Jean-Paul má v úmyslu oprostit se od starých metod zahrnující kouzla vinných čarodějek a chce vyrábět víno modernímí způsoby, v nich figuruje věda a technika. Elena se snaží Jeana-Paula přimět, aby se vrátil k tradiční výrobě a zároveň chce zjistit, kdo stojí za jejím prokletím.

Víno a čáry můžeme směle zařadit mezi fantasy romance, i když magická linie tu romantickou přebíjí. Uvidíme, co si spisovatelka připravila do dalších dílů, jedná se totiž o první díl série, proto možná zůstala milostná linka lehce v pozadí.

Oceňuji celkový námět, využití vinných čarodějek je zajímavý a neotřelý nápad. Celkově příběh působí pohádkově, ale nemusíte se bát, je to příjemná pohádka pro dospělé. Ruku na srdce, kdo by v dnešní době netoužil občas uniknout realitě všedních dní a prožít něco magického? S Elenou můžete, směle do toho.

Elena je temperamentní dívka, která dříve jedná než přemýšlí, takže je jasné, že ji čeká spousta dramatických chvil, dostane se do vězení, bude bojovat proti předsudkům i nenávisti jiné ženy.

Možná je toho na tento příběh v některých chvílích až příliš, přesto plyne v lehkém pomalejším tempu, které se stupňuje při vypjatých scénách, do nichž autorka vložila i špetku humoru.

Jak jsem napsala výše, Víno a čáry je pohádkový příběh, v němž se mísí reálný svět současné Francie s čarovnou magií. A když k této kombinaci přidáme ještě víno, máte o příjemnou knižní zábavu postaráno, aniž by vás bolela hlava. 🙂 Tak si pojďte společně s Elenou trochu začarovat a na chvíli zapomenout na stereotyp a rutinu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Opium a absint

New York konce 19. století. V Americe právě vyšel román Brama Stokera Dracula, ve stejné době byla nalezena zavražděná dívka. Ale jak byla zabita, když na těle neměla žádné rány, pouze dvě stopy na krku naznačují, že jí byla odebrána krev. Mohl vraždit upír? V Draculovi ano, tak je to možné i v New Yorku? Tillie Pembrokeová má hlavu plnou otázek, mrtvou je její sestra Lucy, která se měla vdávat a byla miláčkem rodiny. Tillie miluje knížky a je od přírody nesmírně zvídavá, vraždě své sestry chce přijít na kloub za každou cenu, přestože utrpěla zranění při pádu z koně a je víc než hodně zásobována laudanem, které jí má ulevit od bolestí. Je to však látka návyková a Tillie se jí nedokáže vzdát. Její jinak jasné logické myšlení je čím dál víc obestíráno opiovou mlhou a je pro ni těžké rozlišit, co je realita a co důsledkem její bujné fantazie a drogových halucinací. Jistá si není ani svým okolím, někdo z blízkých osob ji pomáhá a chrání, jiný ubližuje. Ale kdo je kdo? A jak tedy zemřela Lucy?

Lydia Kang napsala atraktivní příběh na pomezí young adult a detektivky se strašidelnou a ponurou atmosférou, jakou známe právě z Draculy.

Autorka zvolila er-formu, mně připadalo, že by se k příběhu hodilo spíše vyprávění v první osobě prostřednictvím Tillie, která je velmi zajímavou a osobitou postavou, jejíž odvahu a svéráz si určitě oblíbíte. Tillie je jako umanutý pes honící se za voňavou kostí, pátrá po sestřině vrahovi s dojemnou urputností a šarmem vlastním mladým dívkám. Autorka ji nechává pobíhat newyorskými uličkami, poznávat chudobu, zároveň své hrdince „dopřává“ drogovou závislost, z níž je velmi těžké se vymanit dnes, natož v 19. století. Laudanum bylo jedním z nejdostupnějších sedativ tehdejší doby a předávkovat se, či si na něj zvyknout, bylo velmi snadné, lékaři ho předepisovali bez větších skrupulí.

Opium a absint se čte dobře, důraz je kladen na dobovou atmosféru, stejně jako na charaktery hlavních postav, které jsou trefně popsány. Nechybí detektivní linie, v níž autorka splétá cestičky jedním směrem, který se… však to z dobrých knížek znáte, prostě se zvrtně někam jinam, než se čekalo. A romantika? Bude lehce kopírovat Tilliin knižní idol? Nechte se překvapit, kolem hlavní hrdinky se motá mužů hned několik. Zjistíte taky, že byť se Amerika tváří velmi prudérně, s některými vztahovými náležitostmi si její občané hlavu příliš nelámali.

Na první pohled se knížka tváří jako typická „youngadultka“, má přesah. Všímá si vztahů mezi lidmi různých sociálních vrstev, zaměřuje se na postavení ženy v tehdejší společnosti a především si bere na paškál závislosti a jejich dopad na osobnost člověka.

Opium a absint je sympatickým knižním počinem žánru historické detektivky a můžu ho doporučit, pokud hledáte čtení, jehož předností je zejména dobová atmosféra.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Učitelem ve školce. Ohlédnutí za školním rokem

Byl jednou jeden pan učitel. A ten pan učitel neučil děti na základní škole, ale, považte, ve školce! I když, jak on sám říká, pojem školka neexistuje, správně se nazývá mateřská škola a je to vzdělávací instituce. Ale zpátky. Ve školkách jsme zvyklí především na ženy učitelky, muži v nich učí spíše sporadicky, mohlo by jich působit víc. Podle mě je mužský element ve výchově předškoláků přínosný a vnáší do ní nový vítr.

Zajímá vás, jak vypadá takový školní rok „z druhé strany“, kam oko rodiče nedohlédne? Jste-li rodiči, nebo jste alespoň občas něčí dítko do školky vedli, víte, že pro vás to končí před dveřmi do třídy. Dál už smí jen malé „školčátko“ a jeho učitel/ka.

Ondřej Koželuh pojal svůj školní rok deníkovou formou. Od konce srpna do konce června představuje chod mateřinky se vším všudy, od seznámení s novou kolegyní, která s ním bude učit, přes úvodní poradu, až po klasické dny s dětmi. A věřte, že budete koukat, jak to ve školce fičí a jede, učitelé musí být sehraní a „ladit spolu“, aby dětem mohli vytvořit ideální prostředí k předškolní výchově. Dozvíte se, jak to chodí v zákulisí, co všechno se musí zařídit, vyřídit i nařídit.

Co mě překvapilo, byl fakt, že děti svým učitelům tykaly a oslovovaly je jménem. Na jednu stranu zajímavé inovativní řešení, které může přispět k lepšímu vztahu mezi dětmi a učiteli, na druhou trochu rebelské a pro tradičně smýšlející rodiče asi nepřekousnutelné. Já sama nějak nevím, na kterou stranu se zařadit, moje výchova byla právě tradiční a tykání autoritám by mi nešlo přes pusu.

Během školního roku poznáme, co obnáší výuka dětí, že to není jen hraní a zábavné učení, ale zahrnuje to také hromadu papírování. Blíže se seznámíme s Ondřejovými svěřenci, kteří jsou naprosto bezprostřední, jak už děti bývají. Mě nejvíc bavilo „multikulti“ trio – Slovenka Ľubica, vietnamský hošík s nevyslovitelným jménem, kterému říkali Taiwan a Rus Ruslan, skvěle je doplňovali geniální autista Karel, nebo malá cynička Karolína. Zasmála jsem se i u části, kdy ve třídě fungovala praktikantka Helča s nezapomenutelným klatovským dialektem.

Líbila se mi celková koncepce plzeňské školky s důrazem na samostatnost, kdy děti poznávaly svět kolem sebe nenásilnou formou hry a zároveň se učily novým věcem. Navíc s učitelem, který má hlavu plnou nápadů a nebojí se do akce ponořit úplně stejně jako malé dítě, to musí být naprostý ráj. Dokonce si vytvořil i přátelský vztah s rodiči, což taky nebývá příliš obvyklé.

Útlounká, leč vtipem a neotřelými zážitky nabitá publikace Učitelem ve školce je typem literatury, který působí oddechově, přesto má svou výpovědní hodnotu. Ondřej Koželuh ji napsal s nadhledem a pochopením pro malé človíčky, kterým je nejen mentorem, ale především starším kamarádem. Prostě kantor ideál! Takového pana učitele bych přála sobě, svým synům a všem dětem na světě. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, knížku pořídíte na eshopu.

Drobky v peřinách

Blíží se adventní čas, doba, kdy bychom měli trochu zvolnit, zklidnit ducha i tělo a připravovat se na nejkrásnější svátky v roce. Současná doba však klidu nepřeje, ani ho nedodává, frustrace, vztek i rezignace vládnou naším emocím. Tak se pojďme společně hodit do klidu s úžasný počinem nazvaným Drobky v peřinách. Hrdě kráčí ve šlépějích tradinářů a venkovských kalendářů.

Můžete namítnout, že všechny naše tradice znáte a nepotřebujete si je připomínat, protože máte „ty internety“, které ví všechno a hned. Ale ruku na srdce, opravdu všechno víte? A co když technika náhodou selže? Navíc, není někdy mnohem příjemnější zalézt s knížkou a dobrotami do peřin? A drobky v peřinách se tentokrát tolerují. 🙂

Tak pojďte zpátky v čase a připomeňte si, jak žili naši předkové v souladu s přírodou. Autorkami jsou Petra Varaďová a Marie Maderová, které spojuje příbuzenský vztah, Marie je pratetou Petry. Ilustrace, z nichž dýchá jemnost a křehkost vytvořila Anna Derfler.
Vůbec celé Drobky v peřinách jsou naladěné na něžnou notu, co se grafiky týče, a potvrzují známé rčení, že v jednoduchosti je krása. Barvy ladí v příjemných tónech zelené, šedé a růžové, fotky působí přirozeně a dotvářejí přírodní a folklorní ráz publikace. Důraz je kladen na detail.

V předmluvě nás autorky seznámí se svými idejemi, vysvětlí, proč je důležité mít vlastní rituály a nastíní, s čím se v publikaci seznámíte.

V dalších kapitolách si připomeneme, jak se v průběhu staletí vyvíjel venkov a jeho tradice, chybět nebudou Vánoce, přečteme si něco o masopustu i Velikonocích, projdeme prostě celý český rok, tak jak ho známe a vnímáme prostřednictvím odkazu našich předků. Součástí je povídání o narození i smrti, která je nedílnou součástí života, i když si to mnohdy nepřejeme.

Zajímavým osvěžujícím prvkem jsou rozhovory s lidmi, pro něž jsou tradice a zvyky součástí soukromých i profesních životů. Promluví k vám Eva Všetičková z časopisu Venkov & styl, majitel vinařství Jaroslav Osička, nebo designérka a výtvarnice Světlana Kulíšková Ruggiero.

Umíte vyrobit sedmikráskové želé? Vzpomenete si, jak se hrálo krvavé koleno? Víte, jak se kdysi získávala mouka z obilovin, nebo proč byli kočovní dráteníci tolik oblíbení u hospodyněk? Vtipnou, hravou formou se dozvíte odpovědi na výše položené otázky a ještě mnohem, mnohem víc. V textu najdete spoustu lidových pranostik a rčení i vtipných průpovídek uvozujících jednotlivé kapitoly knihy.

Drobky v peřinách jsou publikací, k níž se člověk rád vrací, nejen kvůli připomenutí starých časů, které na nás dnes působí zklidňujícím dojmem. Přiměje-li vás aspoň zlehka zpomalit, načerpat inspiraci z tradic našich předků, splnila svůj účel. Kniha si neklade za cíl poučovat, ale doplnit a rozšířit základní povědomí o našem folklóru. A taky beze zbytku naplní rčení, že bohatství netkví v tom, jak plnou máte peněženku a kolik nemovitostí vám říká pane, ale najdeme ho ve zdánlivě obyčejných věcech.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knihu pořídíte na eshopu nakladatelství.

Třetí zahrada

Sedmnáctileté Nelle se rozpadl celý svět. Vinou otce přišla rodina o majetek a ona musela jít do kláštera. Po dvou letech se vrací domů, rodina ji plánuje provdat za šlechtice Nicholase Albrechta. Nella zahoří láskou k chudému medikovi Sebastianovi, ale i když srdci neporučíš, rodiče poslouchat musíš, to vám Nella může potvrdit. Manželský svazek je od počátku plný nevraživosti, ale i nevyřčené vášně a především nedorozumění. Když dojde k anulování sňatku, je Nella nucena postavit se na vlastní nohy a osamostatnit se. Začne vyrábět vlastní kosmetiku a parfémy. Ale pouto mezi ní a Nicholasem je pořád silné, i když si to ani jeden nechce přiznat…

Byla jsem hodně zvědavá na románový debut spisovatelky Sarah Parsley. Pod anglicky znějícím jménem se skrývá Češka, která už roky žije v Austrálii. Využila jsem proto příležitost, kdy hledala recenzenty pro svou knížku nazvanou Třetí zahrada. Nějak intuitivně jsem cítila, že to bude příběh, jenž mě bude bavit.

Dostala jsem přesně to, co jsem čekala, žádný složitý historický román, ale lehkou šlechtickou romanci v níž se střídá široká škála emocí. Třetí zahrada mi připomněla knížky Madeline Brent nebo Victorie Holt, které jsem četla, když mi bylo kolem dvaceti.

Román je napsán svižně a čtivě, obsahuje určité klišoidní prvky, které se v romantických příbězích často opakují. Autorka to vyvážila činností, jíž se Nella věnuje – pěstování bylinek a vyroba rostlinné kosmetiky, je něco, co z historie známe moc dobře a v knižní podobě to funguje. Můžeme říct, že dnes by Nella byla se svou „bio zahradou“ velice in. 🙂

Máme tady romantiku, intriky a… sex. Už jsem několikrát přiznala, že ho v knihách moc nemusím, protože o něm jen málokdo umí psát tak, aby nevyzníval lacině, ale přirozeně. Sarah Parsley se to podařilo, erotika v příběhu hraje zásadní roli, ale nepřebíjí děj a je docela vkusná – na můj vkus. 🙂

A co hlavní hrdinové? Čteme šlechtickou romanci, takže je jasné, že láska a vztahy hladce probíhat nebudou. Někdy budete mít chuť s Nellou i Nicholasem zatřást a říct jim, sakra mluvte spolu, vy dva! Komunikace je základním stavebním kamenem každého vztahu, ať už se píše rok 2021 nebo 1796.

Pokud chcete číst klasický historický román, sáhněte po Jménu růže nebo se ponořte do světa Bídníků. Hledáte-li oddechovou četbu zasazenou do historických reálií, tady konkrétně zakotvíme v na sklonku 18. století, Třetí zahrada je dobrou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Sarah Parsley, knížku můžete pořídit na eshopu nakladatelství Fortuna Libri.

Cvičebnice tvůrčího psaní

I Shakespeare nějak začal, zní podtitul počinu, který napsaly Alžběta Bublanová a Andrea Selzerová. Začít můžete i vy. S čím? Přece s psaním knihy. V publikaci Cvičebnice tvůrčího psaní vás autorky seznámí se svým projektem Kurzy z obýváku. Máte v plánu literární dílo? Nebo si chcete vyzkoušet tvůrčí psaní? Pokud je vám bližší metoda práce se cvičebnicí, jste tady správně.

Cvičebnice je rozdělena do několika kapitol, v nichž se seznámíme se základním konceptem knihy, dostaneme dobré rady pro psaní a koncentraci mysli. A můžeme jít na to…

Kromě toho, že se naučíte psát dialogy tak, aby nebyly nudné a všední, se naučíte ponořit do mysli svých literárních hrdinů a taky zjistíte, jak nejlépe vyprávět příběh, jestli chronologicky, retrospektivně, řetězově či rámcově. Přiznám se, že o posledních dvou způsobech jsem slyšela vůbec poprvé.

Čeká na vás spousta úkolů a cvičení, na nichž si své dovednosti a nově nabyté informace o psaní vyzkoušíte. A můžu říct, že to není nic jednoduchého. Zkuste přepracovat dialog, nebo rozvinout jednoduchou větu v poutavý příběh. Strávíte nad tím hodiny a hodiny, doporučuji proto najít si pravidelné chvilky, kdy vás u tvůrčího psaní nebude nikdo rušit. Zjistíte, že jste do práce ponořeni až po uši a soutěžíte sami se sebou v tom, jak nejlépe cvičení napsat. Mozek dostane zabrat, a to je dobře!

Cvičebnice Alžběty Bublanové a Andrey Selzerové je neotřelá, zábavná a má úžasnou grafickou podobu. Kapitoly jsou přehledné, jednotlivá cvičení obsahují nejen zadání, ale také spisovatelskou radu, příklad, který vás navede, pokud si nejste jistí, jak pracovat a taky další úkol.

Interaktivní publikace se řadí mezi ty, které budete používat opakovaně, pokud se rozhodnete zapracovat na svém spisovatelském umu. Možná stejně jako já nosíte v hlavě nápad na román, ale bojíte se začít a nevěříte si, že byste dokázali psát jako…. (doplňte si svého oblíbeného spisovatele 🙂 ) a možná si chcete jen rozšířit slovní zásobu a naučit se lépe vyjadřovat, v obou případech je Cvičebnice tvůrčího psaní skvělou volbou, jak písmena ovládnout. Zkuste to taky, je to zábava, relax a dobrý způsob, jak nenechat mozek usnout.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, publikaci pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Život s panikou

Spisovatelku Alžbětu Bublanovou si osobně řadím do kategorie komorních autorek, které nejsou mainstreamové, k jejich tvorbě se musíte prohrabat stohy bestsellerů, ale pak si užijete neotřelé literární počiny. Přečíst jste si mohli recenze na její knížky Barák a Ti, kterým se narodíš. V obou případech se jednalo o příběhy mapující mezilidské vztahy se zaměřením na rodinu. Tentokrát jde autorka hlouběji sama do sebe a v knize nazvané Život s panikou popisuje pocity člověka, jehož jako věrný stín provází panika.

Záchvatům paniky propadáme občas všichni, nebo si to aspoň myslíme. Ale to se vůbec nedá srovnávat s tím, když vás postihne opravdový záchvat – panická ataka. A kdyby jen jednou, někdy se opakovaně vrací a likviduje psychiku pacienta.

Alžběta Bublanová ve svém velmi otevřeném osobním deníku líčí svůj vlastní boj s nemocí. V krátkých, leč intenzivních zápiscích popisuje, jak se panická ataka projevuje u ní a jak omezuje každodenní činností. Zajít si vyzvednout zásilku na poštu, projít se podzimním parkem, vypít kávu s kamarádkou v restauraci, nebo vstát ráno z postele, to vše v závěsu s panikou nejde jen tak. A teď si představte, že vás takové stavy provázejí několik let!

Deník je útlounký, přečtete ho za pár hodin, ale v hlavě vám zůstane nadlouho. Upřímnost, s jakou šla autorka ven, ocení nejen ti, kdo se záchvaty bojují, ale i čtenáři, kteří se o panické atace chtějí něco dozvědět. A není nic lepšího, než si informace nastudovat přímo od člověka, který ví, o čem píše.

Ale abyste neměli pocit, že v rukou máte čtení, které by ve vás podobné stavy mohlo vyvolat, to vůbec. Knížka má sympatickou žlutou obálku, kde je panická ataka znázorněná jako zašmodrchané klubko, a zajímavé grafické řešení, provází ji černobílé obrázky Lucie Vávrové. Jsou jednoduché, decentní a především výstižné.

Život s panikou vám ukáže, že se stavy úzkosti, návaly strachu a paniky se dá pracovat. Zápisky jsou zajímavé a poučné, poukazují na to, že nemoc nelze podceňovat, protože s jedincem, jehož panické ataky aspoň jednou potkaly, dokáže pořádně zamávat. Chcete-li se o problému dozvědět víc, sáhněte po deníku Alžběty Bublanové, stojí za přečtení.

Doporučuji také rozhovor s autorkou, v němž se dozvíte i něco víc.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, knížku můžete pořídit na eshopu Knižního klubu.

Milenka prince z Walesu

Kdo byla Wallis Simpsonová asi většina lidí, kteří se zajímají o anglickou královskou rodinu, ví. A co Thelma Morganová? Vůbec jsem neměla tušení, že byla milenkou prince z Walesu předtím, než si vzal Wallis za manželku a vzdal se tak nároku na anglický trůn. Spisovatelka Bryn Turnbullová nám Thelmu představuje v okamžiku, kdy se vydává z Anglie do domovských Států, aby podpořila svou sestru Glorii. Ta se zapletla do skandálu a hrozí jí, že přijde o dceru. Thelma, ač je provdána za vikomta Furnesse, prožívá velkou lásku s princem z Walesu, je to veřejné tajemství mezi anglickou smetánkou. Do Států se jí odjíždí jen velmi těžce, svého milovaného nechává pod dohledem Wallis Simpsonové. Jak to dopadlo, víme z historie, jaký byl ale život Thelmy, která se z rodného New Yorku dostala až do královského paláce?

Bryn Turnbullová umně střídá dvě časové roviny, které na konci nechává prolnout. Současná linie, kdy Thelma odjíždí za sestrou, se odehrává v roce 1934 a líčí Thelminy přípravy na cestu a pochyby, stejně jako vyšetřování milostného skandálu její sestry Glorie. V druhé lince se vracíme o devět let zpátky. Gloria je tehdy šťastná se svým manželem Reggiem Vanderbiltem, Thelma se teprve seznamuje s vikomtem Furnessem. Jsme svědky hořkého a tragického konce Gloriina manželství a sledujeme Thelmu, která díky sňatku postupuje mezi elitu londýnské společnosti.

Příběh je důmyslně propracovaný, obě linky mají své důležité místo v ději. Před námi se odvíjí svět, do jakého není snadné proniknout. Zlatá éra bouřlivých dvacátých let minulého století rámuje Thelmin osobitý a zajímavý život. Se sestrou vyrostly v područí despotické matky, není divu, že obě hledaly způsob, jak matce uniknout. Nikdy se jim to úplně nepodařilo, celý život se svým dcerám pletla do života a měla je pod dohledem. Rodinné vazby jsou v knize vůbec velmi podstatné. Autorka je vylíčila velmi plasticky, zejména ty mezi Thelmou a jejími osudovými muži.

V románu nazvaném Milenka prince z Walesu dostáváme nejen zajímavou biografii ženy s neméně zajímavým osudem, ale také nahlédneme mezi vyšší společenskou třídu, kde vládly poměrně uvolněné mravy. Nevěra byla tichou cestou tolerována, manželské páry se vzájemně podváděly, matky nechávaly své děti chůvám a braly si je jen ve vyhraněný čas na pár minut, aby se s nimi okázale předváděly před návštěvami.

Kniha je plná barvitých popisů a dialogů, jejichž prostřednictvím blíže pronikáme do světa londýnské a newyorské smetánky. Jejich život působí hosně a luxusně, což znásobuje i doba, do níž je děj zasazen, dvacátá a třicátá léta minulého století. Pod třpytivou slupkou se skrývá leckdy nahnilé jádro, vztahy jsou občas falešné, že, Wallis? Větší prostor dostává také boj Glorie Vanderbiltové o malou dcerku, jíž si po společenském skandálu Glorie uzurpovala pro sebe dívenčina teta z otcovy strany. Do křehkého vztahu mezi matkou a dcerou se jí podařilo zarazit klín, který šel jen těžko vytáhnout a na malé Glorince zanechal stopy až do její dospělosti.

Dostala jsem šťavnaté a hutné čtení, které mě pohltilo. Jako milovnice dvacátých let jsem si ho užila od první do poslední stránky. O Thelmě jsem až do otevření knihy neměla ani ponětí a jsem ráda, že jsem si rozšířila obzory. Tyto románové biografie mě vždycky nutí dohledávat informace o postavách na internetu a dokreslovat si tak příběh fakty.

Jste-li milovníky anglické aristokracie, milujete zašlý lesk časů minulých a seznamujete se rádi prostřednictvím knih se zajímavými postavami historie, přečtěte si i tento román z pera Bryn Turnbullové.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na eshopu.

Příběh hasičské cisterny

Nakladatelství Bambook vydává skvělé knížky pro děti, které zabaví i poučí. Spisovatelka Iva Hoňková je ostřílenou autorkou dětských knížek, píše čtivé příběhy pro kluky i holčičky.

My se doma začetli do knížky nazvané Příběh hasičské cisterny. A jaká byla? Moc fajn, malému školkáčkovi se líbíla, auta má rád a hasičská cisterna? Ta je nejlepší!

Hlavním hrdinou je malý prvňák Jirka. Má malou sestřičku, která je ještě v kočárku, takže si s ní ještě nemůže hrát. Bydlí u hasičské zbrojnice, to je pro spoustu kluků sen! Jirka tajně obdivuje krásnou červenou hasičskou cisternu. Když jednou najde v kůlně klíček, vydá se do zbrojnice, aby vysněné hasičské auto poznal blíž. Tatrovka mu vypráví příběhy, které zažila a Jirka poslouchá a prožívá je znovu s ní. Jednoho dne při vyprávění usne a tak ho objeví hasiči, kteří ho přijmou mezi sebe. Jirka je nadšený, že může pomáhat, prožívat spoustu nových dobrodružství a zároveň se něco o práci hasičů dozvědět.

Asi primárně po knize sáhnou rodiče malých kluků, ale určitě potěší i srdce dobrodružných holčiček. Příběhy jsou čtivé, napsané tak, aby malé zájemce o čtení a předčítání udržely v pozornosti. Kapitoly jsou kratší a uzavřené, takže ji můžeme s dětmi číst na pokračování, aniž by byl děj useknut v klíčovém nebo zajímavém okamžiku.

O zajímavé ilustrace se postarala Irena Lachoutová. Její kresby působí jako namalované pastelkou, jsou velké a zabírají větší část stránky, takže děti si je mohou prohlížet samostatně a povídat si o nich. Dominují jim výrazné obličeje, v nichž se zrcadlí emoce, snadno poznáte, jestli jsou postavy smutné nebo veselé. Celkově jsou příjemné a dětem se budou určitě líbit, protože jim, díky „pastelkové vizáži“ připomínají obrázky, které sami kreslí.

Nám se čtení hasičských příběhů moc líbilo, vedle pohádek o vláčcích jsou to další oblíbené dopravní prostředky, o kterých si rádi rozšiřujeme obzory buď pomocí pohádek nebo naučných knížek.

Máte-li doma malé milovníky hasičů a dopravních aut, určitě jim Příběh hasičské cisterny pořiďte, je báječný.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.