42. stránka

Láska ve světě lichých ponožek

Alici můžeme považovat za perfekcionistku. Čísla jsou její život, všechno má srovnané podle pravidel, všude chodí včas. Právě se přestěhovala do Paříže, kde si hledá práci. Je napůl Francouzka, napůl Američanka, za sebou má úspěšnou kariéru v bankovnictví. V Paříži jí nabídnou práci v právě rozjíždějícím se start-upu, jehož provozovatelé vyvíjejí novou aplikaci na spárování lichých ponožek. Zní vám to jako něco ztřeštěného? Mně původně taky, čekala jsem bláznivou romantickou knižní komedii, ale to, co jsem ve finále dostala, předčilo veškerá má očekávání. V dobrém, samozřejmě.

Další počin z edice 7lásek z produkce nakladatelství Metafora má „na svědomí“ Marie Vareilleová, od níž jsem četla i její předchozí Někdy je hezké, že mě miluješ, v němž vsadila na vztah mezi dvěma dobrými kamarádkami. Tentokrát jde pouto sourozenecké. Alice měla sestru Scarlett, nespoutanou rebelku, talentovanou zpěvačku, která zemřela velmi mladá, na slibném počátku hudební kariéry. Alice, která byla o necelý rok starší, se s tím nikdy nevyrovnala, pro Scarlett byla vždy oporou a přístavem, protože matka dávala mladší dcerce až příliš důrazně najevo, že nebyla plánovaná a že otec rodinu opustil. Ale traumat a tajemství, jež Alici tíží, je mnohem víc, start-up navíc stagnuje a nevydělává. Na Alici je toho docela moc, k tomu ještě bolavé vzpomínky na milovanou sestru…

Do této knížky jsem se zamilovala. Takovou jsem ji vůbec nečekala, hodně příjemně mě překvapila. V příběhu sledujeme střídavě Alicinu současnost v Paříži a prostřihy do jejího terapeutického deníku, který si vedla a jehož prostřednictvím poznáváme zblízka Alicinu minulost. Nechci příliš prozrazovat, protože jsem v určitém dějovém zlomu zjistila, jak mi střípky z jejího života, které jsem původně přešla bez většího zamyšlení, krásně zapadly do kontextu. Geniální.

Láska ve světě lichých ponožek je nádherný, melancholický příběh s přesahem a velkým překvapením. Zpočátku se jeví jako lehčí četba, zasmějete se, je vám jasné, že musí přeskočit i nějaká ta jiskřička, když jde o romantiku, ale pak… Na férovku přiznávám, že jsem si musela vzít kapesník. Alicin životní příběh ve mně rezonuje ještě teď.

Máte-li rádi romantické příběhy, které vám dají ještě něco navíc, zkuste i tento, určitě budete příjemně překvapeni.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kde je moje kuřátko?

Že jsou kuřátka trochu neposedná, víme. Zjistí to i maminka slepice, protože se jí jedno ztratilo. Slepička se chová jako správná kvočna – je trochu splašená a svoje kuřátko intenzivně hledá. Co myslíte, najde ho? Nebudeme lhát, publikace Kde je moje kuřátko? je určená dětem od dvou do pěti let, takže nemůže skončit jinak než dobře. Nás hlavně zajímá, kde maminka slepička svoje mláďátko hledá.

Knížka je zpracovaná tak, aby zaujala malé zájemce o předčítání příběhu. Patří mezi tituly, kterým dominují ilustrace a obsahují menší množství textu – poměr tak akorát, aby se děti nenudily a přitom poznaly něco nového.

Koncept trochu připomíná jeden dil Krtečka – Krtek a vejce – v němž je to naopak, Krtkovi na hromádce přistane vajíčko, z něj se vylíhne kuřátko a spolu pak hledají jeho maminku. V knižním příběhu se slepice vydává na dvorek mezi zvířata a pátrá po svém mláděti. „Neviděli jste někde moje děťátko? Chybí mi jedno kuřátko.“ Tak začíná a pokračuje každé slepiččino zastavení u zvířat. Kuřátko hledá u koní, kočky, psa, krávy, ovce, děti tak nenásilnou formou poznávají domácí zvířata a jejich mladé a taky počítají do desíti.

Text je dílem Sylvie Dolákové, ilustrace vytvořila Klára Kubešová. Obrázky jsou opravdu nádherné, pastva pro oko. Výrazné, s důrazem na detail (budeme hledat zbloudilé kuře a počítat 😉 ). Barevné spektrum odpovídá námětu, ilustrace jsou laděny do přírodních odstínů, převládá hnědá, žlutá a zelená.

Díky interaktivnímu využití, kdy s dětmi hledáte kuřátko a zároveň zjišťujete, jak to vypadá v hospodářství mezi domácí zvířenou, je knížka zábavná a děti u ní vydrží. Na obrázcích pátrají po kuřeti, počítají mláďata a vy je můžete dále dovzdělávat – povídat si o zvířatech, ptát se, jak dělá kočka, pes, jak se jmenují jejich potomci, čím se živí a podobně. Na konci knihy je navíc povídání pro rodiče a učitele, v němž Sylvia Doláková nabízí další možnosti, jak děti rozvíjet. Můžete s nimi debatovat o všem, co vás k příběhu napadne, ptát se jich, jak by při hledání postupovaly ony, zahrát si pohybové hry. Možností je víc než dost, takže knížka najde bohaté využití zejména ve školkách.

Pokud si s dětmi čtete rádi o zvířatech a přivítáte přidanou hodnotu příběhu, je tato publikace přesně pro vás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, knížku můžete pořídit na eshopu.

Šimonovy pracovní listy – Pohádková grafomotorika

Pracovní listy pro děti vydává nakladatelství Portál už několik let, nám se do rukou dostávají zatím poslední Šimonovy pracovní listy s pořadovým číslem 27. Pokaždé se nesou v určitém tématickém duchu, tentokrát je to pohádková grafomotorika. Určeny jsou jak předškolákům, tak i prvňáčkům, takže ideální i pro školky a školy.

Publikace je velikosti A3, takže obrázky jsou velké, přehledné, dítko se může rozmáchnout rukou a pracovat dle libosti. Pohádková tématika je atraktivní a zaujme i ty, děti, které jen nerady něco dělají, příkladem je zrovna náš téměř pětiletý syn. Nejraději si staví lego a hraje si s autíčky, ale kreslit a doplňovat, k tomu ho musím vždycky dokopat. S těmito listy to šlo snadno.

Na své si přijdou kluci i holky. Draci, princezny, čerti, peklo a všemožné další pohádkové náměty jsou použity tak, aby se vyhovělo všem. A nemyslete si, i ten náš kluk si vypracoval úkol, v něm figurovala princezna. 🙂

Listy mají děti nenásilnou a hravou formou připravit na vstup do školy. Vždyť si to pamatujeme určitě všichni, jak jsme dělali čárky, obloučky a vlnky a připravovali se tak na psaní písmenek. Pomocí úkolů si děti procvičí motoriku, naučí se počítat – ale jen zlehounka – a zkusí si, jak jsou přesní a pečliví. A taky zjistí, že když se na něčem pracuje, je potřeba soustředit se na to a neodbíhat za hračkami. 🙂

A co všechno na děti čeká? Spojovačky, doplňování chybějících částí obrázků, počítání, hledání rozdílů a vybírání správných možností. Obrázky jsou přiměřeně velké, díky formátu A3 se malí pracanti nemusí držet zpátky a mohou se rozmáchnout, jak jen potřebují.

Autorka listů Irena Novotná je maminkou dvou dětí, působila jako lektorka ve volnočasovém centru, kde vedla výtvarný kroužek. Na svém kontě má spoustu omalovánek a vystřihovánek, máte tedy jistotu, že s Šimonovými grafickými listy nešlápnete vedle.

Obrázky jsou černobílé, s výraznými liniemi, dobře se s nimi pracuje. Jsou přehledné a srozumitelné, dětem stačí pouze přečíst zadání, co mají dělat.

I náš malý školkáček, který je občas dost roztěkaný a trvá mu déle, než se soustředí, si doplňování užil. Maloval přímo do sešitu, ale pokud je publikace používána ve školních zařízeních, není problém dětem úkoly namnožit.

Nás ještě nějaké úkoly čekají, těšíme se na sychravé listopadové dny a nadcházející advent, kdy trochu zvolníme, budeme si užívat pohody, třeba právě s pracovními listy s pohádkovými úlohami.

Pokud máte dítko v předškolním věku, neváhejte a zkuste s ním pracovat na motorice, představivosti a orientaci právě touto formou, nad hravými úkoly se budete bavit i vy, dospělí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, publikaci můžete pořídit na eshopu.

Paříž tě nikdy neopustí

V roce 1954 žije Charlotte se svou dcerou Vivienne v New Yorku. Pracuje jako redaktorka v nakladatelství, ale příliš jednoduché to jako žena v dravém světě mužů nemá. Ani její dcera jí život neulehčuje,je v pubertě, zajímá se o své kořeny. Ráda by blíže poznala židovskou víru, má pocit, že to dluží zemřelému otci i sama sobě. Charlotte cítí, že se hradby, které kolem sebe a Vivi vybudovala, pomalu hroutí. Od války žije v permanentní křeči, skrývá vzpomínky na minulost, bojí se, co by řekla dcera i přátelé, kteří jí poskytli azyl. Charlotte za války pracovala v pařížském knihkupectví a kvůli Vivi, jež v té době byla miminko, přijímala pomoc od nepřítele, aby ji udržela naživu. Doufala, že ji minulost nikdy nedostihne…

Román Paříž tě nikdy neopustí kombinuje dvě časové linie – první se odehrává v roce 1954 a druhá jde do nedávné minulosti a mapuje Charlottin život za války v okupované Paříži. Autorka je proplétá velmi důmyslně, někdy máte pocit, že . Spolu s Charlotte si můžete klást otázky ohledně morálky a přemýšlet nad tím, kam daleko člověk zajde, aby zachránil sebe a své blízké.

Obě části jsou zajímavé, každá jiným způsobem. Zatímco válečná linie je dramatická, Charlottina „současnost“ je spíše rozvláčná, hrdinka se neustále zaobírá morálním dilema, jestli se za války zachovala správně. Na jednu stranu jsem ji chápala, bylo to určitě velmi těžké, protože chytit podanou pomocnou ruku nepřítele zavánělo kolaborací. A vysvětlujte někomu, že jen zachraňujete dítě před jistou smrtí hladem. Na druhou stranu se Charlotte trýznila víc než dost, navíc řešila další trable se vztahem ke svému šéfovi a zároveň příteli, který jí také velmi pomohl, aby mohla ve Státech začít znovu.

Kromě napínavých válečných scén jiná dramatická vyvrcholení nečekejte. Jedná se spíše o komorní příběh, v němž bylo téma druhé světové války uchopeno trošku jinak. Většina děje se točila především kolem Charlottin pochyb o sobě samé, o tom, zda je Vivi dobrou matkou a co všechno by jí o minulosti měla říct.

Román Paříž tě nikdy neopustí je určena vnímavým čtenářům, kteří rádi o hrdinech a jejich činech přemýšlejí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Volání hvězd

Počátek listopadu 1918. Do konce války zbývá pár dní a Irsko má co dělat, aby se z ní vzpamatovalo. Do toho na něj, stejně jako na zbytek světa, udeřila španělská chřipka. V dublinské nemocnici se potýkají s nedostatkem personálu a zdravotní sestra Julie Powerová se na provizorním oddělení pro nemocné nastávající matky má co ohánět. Její boj s větrnými mlýny sledujeme po tři dny, kdy každé ráno nastupuje, aby vystřídala noční sestru. Co na ni čeká? Kromě náročných porodů, které probíhají za asistence devastujícího chřipkového viru, se Julie potýká také s otázkou morálky a cti a její myšlenky jsou neustále u bratra, který si z války nese traumata a nemluví. Julii je k ruce šikovná dobrovolnice Bridie Sweeneyová, do nemocnice také přijždí svérázná lékařka Kathleen Lynnová, která je pro své politické názory na útěku před policií. V pouhých třech dnech, které se nám mohou zdát krátké, se životy těchto tří žen protnou v silných a dramatických okamžicích.

Když v roce 2008 začala Emma Donoghue Volání hvězd psát, ani zdaleka netušila, co se bude dít v době, kdy se knížka objeví na pultech knihkupectví. Nástup covidu v roce 2020 změnil chod celého světa. Když se do knihy začtete, až vás z podobností se současnou situací zamrazí.

I když se děj odehrává v pouhých třech dnech Juliiny služby, je napěchován akcí, nebudete mít čas vydechnout. S Julií a Bridie se zúčastníte porodů, některé budou kvůli chřipce velmi komplikované. Chod na oddělení je líčen velmí autenticky a podrobně, občas jsem trnula hrůzou a napětím, protože o dramatické chvíle není nouze.

Julie je zmítána spoustou otázek, které se týkají jak doktorky Kathleen, tak i sociální a politické situace v Irsku. To nejvíce pociťují pacientky, nastávající matky, bojující nejen s chřipkou, ale i s předsudky společnosti. Manželky z nižších vrstev, svobodné matky i zbohatlické paničky, jen na porodním lůžku jsou si na chvili rovny a všem bez rozdílu se dostane Juliiny péče, jak to s nimi dopadne však záleží na osudu. Díky Emmě Donoghue máme možnost poznat irské zdravotnictví z počátku dvacátých let minulého století. Léčilo se pomocí heroinového koktejlu, horké whisky – pro nás svérázný způsob, pro tehdejší zdravotníky asi jediná možná alternativa v době, kdy panoval naprostý nedostatek léků. Irsko jako výrazně nábožensky založená země využívalo k péči o pacienty nejen klasické zdravotní sestry, ale také jeptišky z klášterů, jež měly na starosti tzv.„magdaleniny prádelny “, nechvalně proslulé azylové domy pro „padlé ženy“.

Volání hvězd můžeme považovat za skvostné komorní drama orámované španělskou chřipkou, které zaujme milovníky psychologicky laděných příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada

Květy smrti

Eustacie Roseová je profesorkou botanické toxikologie. Můžeme ji považovat za podivínku, žije sama, má sbírku jedovatých rostlin a nosí oblečení po svém otci. Její život se skládá z přesně odměřených chvil, nikdy nevybočí z řady a až s úzkostlivostí pečuje o nebezpečné rostliny, protože sebemenší vychýlení by ji mohlo zabít. Z každodenní neměnné rutiny ji vyruší podivný výkřik. Eustacie, v knize zvaná Profesorka, chce záhadě přijít na kloub. Od chvíle, kdy do rukou vzala dalekohled, nabírá její život úplně jiný směr, než byla doposud zvyklá. Je vtažena do života nádherné mladé ženy, kterou navštěvuje hned několik mužů. Ty si Profesorka pojmenuje podle rostlin a má pocit, že dívku, stejně jako vzácnou rostlinu, musí chránit a dohlížet na ni. Ale máme tady detektivní případ, takže když dojde k vraždě, Eustacie je hlavní podezřelou. Zabíjela totiž rostlina z její sbírky…. Je Eustacie vinna nebo se také stala obětí?

Květy smrti jsou poměrně neotřelým počinem na poli detektivní literatury. Nejedná se o typický thriller, z jehož každé stránky by kapala krev, ale čtenáře připoutá, pokud se tedy nechá, postupně dávkovaným napětím a hlavně kapkou tajemna. Zařadila bych tento počin někam mezi klasické krimi a psychothriller. Kapitoly nejsou příliš dlouhé, zaměřují se střídavě na Profesorku, Psyché, což je výše zmiňovaná „femme fatale“ a další důležité postavy příběhu. Jedná se o typ detektivky, kde je důraz kladen na postavy a jejich jednání, autorka srozumitelnou formou přibližuje veřejnosti obor botaniky, konkrétně botanickou toxikologii. Nemusíte mít strach, že byste se neorientovali, vše je popsáno tak, aby tomu rozuměl i laik.

Jednou z nejzajímavějších postav je bezesporu Profesorka – Eustacie Roseová. Je natolik svá a zvláštní, že si ji zcela určitě zapamatujete, i když vám po přečtení Květů smrti pod rukama projdou další knihy. Podle mě trpěla Aspergerovým syndromem, čemuž nasvědčuje hodně indicií. V každém případě se jedná o netuctovou ženu, která v průběhu děje ještě překvapí, stejně jako vyústění celého příběhu.

Hledáte-li detektivku, která nezapadne mezi ostatní tituly svého žánru, ale naopak vás něčím překvapí, jste na správné adrese. Květy smrti vám adrenalin příliš nezvednou, ale nabízí prostor k přemýšlení a dedukci, jak se na klasickou detektivku sluší a patří.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Babičky na tahu

Judy Leigh se nám před pár lety představila románem Ještě to nebalím, vzkazuje babička, který se soustředil na fakt, že i senioři žijí naplno. Téhož námětu se autorka drží i v druhé knížce nazvané Babičky na tahu. Pět přítelkyň, dam v letech, se pravidelně schází na aqua aerobiku. Zprvu nesmělá setkání se přetaví v pevné přátelství, které zpečetí dámská jízda. Jedna z nich se totiž rozhodne vdát. Jenny svého snoubence Eddieho sice nezná příliš dlouho, ale má dojem, že příležitost je třeba chytit za pačesy, zvlášť, když jeden neví, kolik mu ještě zbývá času. Eddie se synem míří na pánskou jízdu do Las Vegas a ani Jenny s kamarádkami Dellou, Rose, Tess a Pam nezůstávají pozadu, jejich rozlučka se svobodou rozvíří město lásky – Paříž! Co na ně pod Eiffelovkou čeká? Myslím, že budete koukat nejen vy, ale i samotné babičky!

Jestli jste si mysleli, že život končí tím, když vám z úřadu dojde výměr důchodu, mýlíte se. Pro mnohé začíná právě v tomto okamžiku. Vždyť to znáte, důchodci nemají volný čas, pořád jsou v jednom kole. 🙂 Pět kamarádek, které se seznámily ve zralém věku kolem semdesátky, jsou toho důkazem. Chodí cvičit, scházejí se na víno a řeší problémy svého věku s nadhledem a moudrostí. Ale nemyslete si, i je trápí pochyby. Třeba takové, jestli mají ve svých letech vstupovat do nového manželského svazku, nebo má-li smysl zůstávat ve vztahu, z něhož se všechno hezké dávno vytratilo…

Judy Leigh i ve svém druhém románu prokázala velkou empatii pro hrdiny, jimž už dávno není náct ani cet. Je opět vtipná, její „holky“ prožijí v Paříži spoustu dobrodružství, o nichž se jim do té doby ani nesnilo. S hrdinkami naberete nový dech, příběh si totiž celou dobu drží svižné tempo. Pohádka pro starší a pokročilé nebo návod na to, jak si užít podzim života? Záleží, z jakého úhlu se na knížku podíváte. V každém případě si vrchovatou měrou užijete krás Paříže a dostanete pohodový příběh, v němž nechybí spousta humorných příhod i situací k zamyšlení. Já jsem se zasmála, a dokonce, i když jsem uhodla, jak to asi skončí, jsem si babičky na dámské jízdě užila. Pokud bych v jejich věku byla stejně vitální jako ony, byla by to výhra!

Jenny, Della, Rose, Tess a Pam vás vezmou na tah, na který jen tak nezapomenete. Nahlédnete do životů žen, které jsou na první pohled docela všední. Zdání však klame, každá z nich má svá přání a touhy, na jejichž realizaci není nikdy pozdě, ani když je vám „už“ sedmdesát. A stejné je to se čtením tohoto románu, vrstevnice hlavních hrdinek si ho užijí stejně jako čtenářky mladší, jež v něm mohou najít inspiraci na život v důchodu. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Poslední vlak do Londýna

Asi téměř všichni máme povědomí o siru Nicholasi Winstonovi, který zachránil téměř sedm stovek židovských dětí z naší země okupované Němci. Ale asi nikdo, mě nevyjímaje, netušíme, kdo byla Geertruida Wijsmuller-Meijerová, zvaná tante Truus. Tato žena, stejně jako sir Winton zachránila mnoho dětí před nacistickým režimem. Rozhodla se propašovat tolik dětí, kolik jen bude možné. Dokonce vyjednávala s obávaným Adolfem Eichmannem, který jí dovolil převézt děti do Velké Británie. Podmínky, jež si nadiktoval, by pro jiné byly neodstranitelnou překážkou, ne však pro statečnou a neohroženou Truus, jíž se mise podařila. Vlakem odcestovala mimo jiné nadaná studentka a geniální matematička Žofie-Helena, dcera rebelské novinářky, stejně jako pětiletý Walther a jeho starší bratr Stephan pocházející z bohaté podnikatelské židovské rodiny.

V jednotlivých kapitolách střídavě sledujeme nebezpečné mise Tante Truus a poslední dny před transportem do Británie, jak je prožíval čerstvě zamilovaný Stephan a jeho první láska Žofie-Helena. Oba se museli potýkat nejen s krutým přístupem nacistů k židovským obyvatelům, ale také s rodinnými problémy. Matka Žofie-Heleny, novinářka Käthe se nikdy nebála napsat to, co si myslí, což bylo za války dost nebezpečné. Stephan se zase potýká s prvním milostným vzplanutím a musí se vyrovnat s faktem, že jeho rodina, vlastnící vyhlášenou čokoládovnu, o ni přijde, otce zatkne gestapo a matka, jíž sužuje vážná nemoc, nedokáže své syny patřičně ochránit před panujícím zlem.

Kapitoly jsou krátké a působí jako film, v němž není nouze o dramatické okamžiky. Jste-li emočně založeni a jakékoli příkoří páchané na dětech vám nedělá dobře, u této knížky si odtrpíte své. Já osobně pláču pokaždé, když vidím film Všichni moji blízcí a věděla jsem, že nejinak to bude i u románu Poslední vlak do Londýna z pera Meg Waite Claytonové. Podařilo se jí vystihnout pocity, které panovaly v rodinách, jež se vzdaly svých dětí ve prospěch jejich dalších životů. Soustředila se také na osobní rovinu Tante Truus a popsala ji jako ženu odvážnou a statečnou, která se nebála postavit zlu, zároveň bojující s vlastními problémy a traumaty.

Neustále vycházejí nové a nové knihy zabývající se druhou světovou válkou, holokaustem a osudy lidí, jimž nacisté zničili život. Ať už jsou psány na základě skutečných událostí, či autoři využili vlastní fantazie, jsou důležitým prvkem, který pomáhá zachovat historii. O dětských transportech toho příliš vydáno nebylo, proto je dobře, že se tématu Meg Waite Claytonová ujala a napsala román, jenž tuto tématiku blíže zmapoval.

Osobně si vůbec nedokážu představit, jestli bych dokázala to, co matky, jež jedním nesobeckým rozhodnutím zachránily své děti před jistou smrtí i za cenu, že je už nikdy v životě neuvidí. Jestli můžeme přečtení této knihy považovat za úctu, kterou těmto rodičům lze alespoň takto vzdát, prosím, přečtěte si ji taky.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knižku můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Štěstí má barvu levandule

Penelope, zvaná Pepe, aktuálně řeší rozchod s přítelem. Nemilou skutečnost jí oznámil telefonicky a navíc dostala výpověď v práci. Jako by toho nebylo dost, její babička, která v Provence vede penzion, nešťastnou náhodou vypadne z okna a je v nemocnici. Pepe zamíří z Berlína do Francie, aby se o babičku a její penzion postarala. Od počátku je v jednom kole, hosté jsou ubytovaní a protože babička musí zůstat v nemocnici, Pepe se rozhodne v Provence pobýt tak dlouho, jak to bude nutné. V Berlíně ji kromě nejlepšího kamaráda vlastně nic nedrží. Zjistí, že přesně tohle potřebovala – zapomenout na trable, péct koláče a nechat se opájet vůní smyslné levandule. Jen je třeba dořešit pár rodinných záležitostí…

Román Štěstí má barvu levandule z produkce nakladatelství Cosmopolis jsem si zamilovala na první dobrou. Nabízí osvědčený mix, který funguje na každou romantickou duši – zajímavá destinace, dobré jídlo a… láska v nejrůznějších podobách. Pepe je velmi sympatická hrdinka, která si sice musí udělat pořádek ve svém srdci, slepit nakřáplý vztah s otcem a zjistit, jestli jí zbývá ještě místo na milostné vztahy. Autorka rozehrává hravou partii romantiky – Pepe zažije takové typické klišoidní vzplanutí, které do tohoto typu příběhů prostě patří, a nechává čtenáře nahlédnout do dopisů, jež psal záhadný muž babičce Pepe (a její prakticky založený dědeček to nebyl…)

Příběh je považován za typicky letní čtení, tomu nahrává levandulí protkaná Provence, které si užijete dosyta jak prostřednictvím procházek hlavní hrdinky, tak i díky dobrému jídlu charakteristickému pro Francii. Já jsem ji četla na podzim, což ale vůbec nevadí, ráda jsem se nechala unášet malebnými popisy Provence i velmi sugestivním líčením Penelopina vaření – připravte se, že vás během čtení bude průběžně honit mlsná.

Štěstí má barvu levandule, to není jen jednoduše pojaté romantické čtení, řeší se v něm rodinné problémy, o kterých členové klanu nechtěli mluvit a vznikaly tak různé domněnky a nedorozumění. Přesto z jejich vzájemných vztahů byla cítit sounáležitost k rodině, která se nejvíc projevila ve vazbě k babičce. Rozhovory, které vedla v nemocnici se svou vnučkou byly plné laskavosti i moudrosti.

Milé, pohodové čtení, které je prodchnuto láskou k rodině a jídlu, to je příběh německé autorky Pauliny Mai. Můžu ho doporučit všem milovníkům romancí, kteří nehledají plytké čtení, ale chtějí i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Klíč

Kathryn Hughesová se českým čtenářům představila srdceryvným, emocemi nabitým románem Dopis, který jsem četla sice trochu se zpožděním, ale o to víc jsem si ho užila a autorku zařadila mezi své oblíbené spisovatelky.

Román Klíč je sice trochu méně emotivní, ale přesto se vryje pod kůži. Spolu s hlavní hrdinkou Sarah objevujete tajemství ústavu pro choromyslné. Sarah je totiž objektem fascinovaná. Při jedné prohlídce objeví starý kufr a v něm dopis ukrývající šokující vzkaz. Co se stane, když začne šťourat do věcí, které měly zůstat navždy zamčené ve skříni?

V linii týkající se minulosti se setkáme se zdravotní sestrou Ellen, která nastupuje do ústavu. Je plná ideálů, ale při své nové práci se setkává s lhostejností a mnohdy i neohleduplnosti svých kolegů vůči pacientům. Na oddělení ji oslovují nejrozmanitější lidské osudy, nejvíc ji zaujme mladá dívka, jíž do ústavu přivezl vlastní otec a která vypadá, že tam vůbec nepatří…

Autorka opět využívá dvě časové roviny, aby je na konci propojila ve finále, které vás nenechá chladnými. Popisuje nehostinné prostředí ústavu pro choromyslné, v němž se většina pacientů necítila komfortně, mnozí tam ani nepatřili, bohužel systém se jich na nic neptal. Atmosféra v zařízení je vylíčena poměrně realisticky, občas vás zamrazí, zejména když se stanete svědky léčby elektrošoky. Ale bát se určitě nebudete, v knížce nejde o to, abyste podlehli co nejděsivějšímu popisu šílených pacientů, ale o přiblížení doby (cca polovina padesátých let minulého století), kdy inovativní metody byly ještě v plenkách a s pacienty se příliš nekomunikovalo.

Kathryn Hughesová svými romány skvěle sekunduje Kate Mortonové, takže hledáte-li podobnou autorku, u níž víte, že v textu najdete přidanou hodnotu a ne jen plytký děj, jste tady správně. Emoce, vztahy, zajímavé prostředí, z něhož se dá mnoho vytěžit, je těžištěm příběhů obou spisovatelek. Jsou zárukou, že se vám do rukou dostává kvalitní četba pro ženy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.