39. stránka

Myší díra

Byl jednou jeden dům. A v tom domě žilo několik lidí, kteří se mezi sebou příliš neznají, tak už to většinou bývá. A taky je tam jeden zajímavý pozorovatel veškerého dění, laboratorní myš, jejímž prostřednictvím se o o obyvatelích domu něco dozvídáme. Například, že osmiletý Axel koktá, je pořád sám, protože táta mu umřel a maminka má deprese. Že jeho soused, kterému říkají dědek plesnivej, pořád jen nadává a nikdo ho nemá rád. Že se Jolaně blíží padesátka, je frustrovaná a svůj vztek si vylívá na ostatních. A nenávidí děti, takže když se jí jednoho dne dostane Axel do cesty, nadšená není. A pak je tady Cyril, který pořád uklízí a všude chodí s velkou hokejovou taškou. Osudy lidí, jež spolu nemají absolutně nic společného, se protnou.

Přiznám se, nebýt nabídky k přečtení, zřejmě by mě knížka minula. Není to totiž typický mainstreamový kousek, na nějž byste denně naráželi na každém kousku denního tisku nebo reklamy v dopravním prostředku, ale knižní šperk, který si musíte najít sami, pokud hledáte netuctové čtení s vypravěčem poněkud netradičním, leč neméně zajímavým.

Myší díra je mé první setkání se spisovatelkou Simonou Votyovou a můžu říct, že dopadlo nadmíru skvěle. Já miluji romány, které mají mnoho set stran a Myší díra jich má 184, ale to, co se v nich skrývá, vydá za jiné pětisetstránkové romány.

Autorka propojila osudy svých hrdinů v propletenec, v němž má každý z nich své trápení nebo touhy. Možná je právě teď čas naplnit je nebo se problémů zbavit a udělat tak něco dobrého pro toho druhého. Chápete? Ne? Začtěte se, napsala to opravdu geniálně. Má zajímavý písemný projev, ani jedna věta nepřijde nazmar, vše má v textu své místo a v konkrétní čas i okamžik do sebe naprosto perfektně zapadne. Navíc je to okořeněno suchým a jízlivým humorem, který vše oživuje.

Jestli znáte knihu Ryba jménem Ian a líbila se vám, Myší díra vás zaujme taky, je totiž založena na podobném principu, kdy pozorovatel glosuje osudy lidí a ty jsou určitým způsobem propojeny.

Hledáte-li nevšední čtení s přesahem, které vás na jednu stranu pobaví, ale na druhou přinutí popřemýšlet na malichernostmi života, zkuste útlounkou, leč zajímavými osudy nabitou knížku nazvanou trefně Myší díra.

Za recenzí výtisk děkuji Heleně Herynkové z Rosier, knížku pořídíte na domovském eshopu nakladatelství Bourdon.

Když panda tančí

Jak se vyrovnat se ztrátou milované osoby? Jak překonat smutek a vyhrabat se z problémů? Co si třeba koupit kostým? Kostým pandy? Ptáte se, k čemu by vám byl? Upřímně řečeno, většině lidí asi k ničemu, ale Dannymu Malooleymu přinesl štěstí. Nevěříte? Začtěte se do románu Když panda tančí a uvidíte sami.

Dannymu před rokem zemřela milovaná manželka při autonehodě a jeho malý syn Will, který z ní vyvázl jen jako zázrakem, přestal mluvit. Danny se navíc potýká se svým domácím, ten mu vyhrožuje kvůli neplacení nájemného. Danny jako otec samoživitel totiž jen těžko shání práci a splátky se bohužel neptají, jestli se vám daří a jak. Danny musí sehnat peníze jinak. Inspiruje se pouličními umělci v parku a začne se živit jako tančící panda v místním parku. Kostým je sice opelichaný, smrdí a tanec není taky nic moc, ale Danny se nevzdává. Navíc zjistí, že jeho syn mluví. Will totiž chodí do parku a tam se ze svého trápení vyznává podivně vypadající a zapáchající pandě… Pro Dannyho svítá ještě jedna naděje, plánuje vyhrát talentovou soutěž a odnést si pěknou sumičku peněz. K tomu potřebuje pomoc tanečnice Krystal, jíž se do akce moc nechce. A domácí taky pořád vyhrožuje a násilí se vůbec nebojí…

Tahle knížka mě zaujala neotřelou anotací, která slibovala hodně zajímavý, v leccčems i bohémský příběh. Tohle byla trefa do černého, čtení, které mě chytlo na první dobrou a jen těžko jsem se s hrdiny loučila. Tuhle knížku doporučuji všem, kdo se rádi noří do dojemných rodinných příběhů, okořeněných špetkou humoru. Takového humoru, který je blízký Adrianu Moleovi nebo hrdinům Nicka Hornbyho. Suchý, trochu sarkastický, přitom mu nechybí punc laskavosti. Vlastně to bylo, jako by si spolu sedli právě Nick Hornby, Richard Curtis a David Nicholls a společně tuto knížku sepsali. James Gould-Bourn je pro mě jménem, které si budu v literárním světě hlídat, jeho tvorba mi sedla.

Máte-li podobné typy příběhů rádi, takové, v nichž se objevují zajímavé vedlejší postavy, které pořádně zahýbou dějem, v nichž se řeší rodinné záležitosti s humorem a laskavostí a ve kterých není nouze o zábavné, leckdy tragikomické scény, jaké známe právě z britských komedií, je román Když panda tančí právě pro vás. Příběh pro táty a jejich syny, příběh pro mámy, které chtějí vědět, jak to ti dva spolu vlastně mají. I když své děti milujete, je někdy těžké přiblížit se jim a zjistit, co je vlastně trápí.

Příběh smolařského Dannyho a jeho milého syna Willa mě uhranul. Fandila jsem tančící pandě, smála jsem se u scén s tanečnicí Krystal a brečela, když Will vzpomínal na věci, které ho naučila maminka.

Je to ten typ knížky, kde se střídá smutek se ztřeštěností, chvíli se smějete, chvíli pláčete a pak jste na konci, ani nevíte jak. Právě tuto knížku bych si představovala natočenou jako film – pane Curtisi, máte čas napsat scénář?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku pořídit.

Všechny barvy noci

To, že je člověk zdravý a slouží mu všech pět smyslů, je naprosto skvělá a jedinečná věc. Vážně. Představte si, že by vám jeden z nich přestal fungovat, který byste si vybrali? Chuť, čich? Sluch? Předpokládám, že zrak by si nikdo dobrovolně nevybral. Ani Vincent, pětatřicetiletý trenér tenisu. Od lékařů se dozvídá krutou zprávu, během měsíce má přijít o zrak. Co byste v takovém případě cítili? Bezmoc, vztek, lítost? Vincent se s nezvratnou diagnózou vyrovnává jen velmi těžko. Nemůže vykonávat milovanou práci a opouští ho snoubenka, s níž plánoval společnou budoucnost. Vincent odjíždí na venkov, do domu milovaného dědečka, kde se přibývající tmou přizpůsobuje novému způsobu života. Přichází zklidnění, smíření a možná i nová láska.

Všechny barvy noci je další knížkou z řady oblíbených 7lásek z produkce nakladatelství Metafora. Opět nedostáváme pouze romantiku, ale příběh, který přinutí zamyslet se nad tím, že bereme některé věci jako samozřejmost. Vincent se učí znovu žít, oporu má v rodičích a přátelích, ti se snaží muži pomáhat, i když někdy se chovají jako slon v porcelánu. Zejména rodiče, ve snaze usnadnit mu všechno a provést ho světem tmy bez jediného škrábance, jsou někdy až příliš starostliví a Vincent má pocit, že nemůže dýchat.

Knížka je napsaná poetickým stylem, který může na některé čtenáře působit stroze. Autorka jí vdechla francouzský šarm, přestože je Belgičanka :-), líbilo se mi, jak se vžila do pocitů bezmocného muže, který přichází o zrak. Text je členěn do kratších kapitol, děj proto odsýpá docela rychle. Nakladatelství si stejně jako u ostatních 7lásek vyhrálo s grafikou. Každá kapitola začíná citátem a zdobí ji malá sazenička rajčete, což má pro děj význam. Jaký? Dozvíte se. :-).

Hledáte-li čtení ze života, čtení, kde sice osud hrdinovi naložil, ale on se dokázal vzepřít a jít dál, zkuste Všechny barvy noci. Po přečtení už nebudete považovat svých pět smyslů za samozřejmost, ale budete si jich vážit ještě o něco víc než doposud.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Ticho mezi námi

Když žijete v manželství nebo pevném svazku čtyřicet let, je jasné, že už máte leccos za sebou a téměř nic vás překvapit nemůže. Téměř nic. Maggie a Frank spolu prožili mnoho dobrého i zlého, sáhli si na samé dno, od něhož je těžké odrazit se a nastartovat znovu. Těm dvěma se to nepodařilo, přestali spolu mluvit. Vedli běžný manželský život, aniž by Frank řekl jediné slovo. Když pak najde svou ženu v bezvědomí a vedle ní plato léků, musí svou bolest ventilovat jinak. Celé dny tráví u manželky v nemocnici, která bojuje o život a začne mluvit. Vypráví Maggie o jejich společném životě, o všech radostech i strastech i o tom, proč se odmlčel. Potom Frank najde Maggiin deník, jejž ona používala jako prostředníka k hovorům s manželem, a v němž se vypovídala ze svých trápení. Dokáže pár najít cestu zpátky, říct nevyřčené a zahnat navždy stíny tragické minulosti?

Ticho mezi námi je literárním debutem ani ne třicetileté Abbie Gravesové, který mě mile překvapil svou hloubkou a naléhavostí, s jakou mapuje dlouholetý vztah. Nahlížíme do všech zákoutí letitého manželství prostřednictvím Frankovy výpovědi adresované Maggie. Promlouvá k ní v du-formě, což může někomu připadat zvláštní, ale jakmile se začtete a ponoříte do osobité výpovědi, po pár stranách vám to ani už nepřijde nezvyklé. Druhá část knihy je složena ze zápisků Magiina deníku a po jejím přečtením vám obě poloviny příběhu zapadnou do sebe.

S Maggie a Frankem poznáte, co je bolest, zrada i ryzí láska. Možná vám přijde divné, že vedou běžný život včetně sexuálního, aniž by promluvili jediné slovo, že neřeší provozní záležitosti, i já se nad tím zamýšlela, jestli je to vůbec možné, v reálu si to nedokážu představit.

Přestože se jedná o rodinné drama s tragickým vyústěním, příběh plyne poklidně bez velkého napětí a soustřeďuje se na pocity hrdinů.

Překvapilo mě, jak se tak mladá autorka dokázala vcítit do stárnoucího manželského páru a čtenářům nastínit jejich pocity a emoce, vůbec jsem neměla pocit, že se jedná o povrchní psaní, jak zmiňují jiné recenze.

Knihy z edice 7lásek jsou většinou romanticky laděné a plné lásky, ale zároveň nabízejí i něco navíc. Kladou důraz na mezilidské vztahy a nebojí se zabrousit ani do témat týkajících se vztahových nebo osobních problémů či nemocí. Máte u nich jistotu, že nečtete povrchní románky, ale můžete se nad životy hrdinů zamyslet nebo se do nich vcítit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Nalezenec

Když před šesti lety nechala Bess Brightová svou čerstvě narozenou holčičku v nemocnici Foundling Hospital v Londýně. Doufala, že si ji bude moci vyzvednout, až na tom bude finančně lépe. Holčičce zanechá jedinečné poznávací znamení a číslo, které bylo děťátku přiděleno, si navždy otiskla do paměti. Jaké je její překvapení, když se pro dcerku vrátila a bylo jí řečeno, že ji už někdo odvedl. Kdo to byl? A podle čeho si dítě vyzvedl, když druhou polovinu předmětu měla Bess celých šest let u sebe?

Stacy Hallsová je poměrně mladou autorkou (ročník 1989). Zaměřuje se na historické romány, nakladatelství Beta už vydalo její knihu Naděje pro Fleetwood, která se mi hodně líbila.

První román se odehrával v 17. století, v Nalezenci se posouváme o sto let dopředu. Obě historické etapy se spisovatelce podařilo vystihnout atmosféru Londýna poměrně velmi plasticky, dala si záležet na popisech prostředí i postav, které působí reálně, o čemž mě v aktuální novince přesvědčila prostřednictvím dvou stěžejních hrdinek – Bess a Alexandry. Nebýt stěžejní zápletky, ženy by se nikdy nepotkaly, a pokud ano, zřejmě by se jejich cesty nikdy neprotnuly. Představují kontrasty – svět chudoby a bohatství, jedna má vše a druhá nic. Celý příběh sledujeme prostřednictvím jejich vyprávění v ich-formě, střídavě nám předkládají svůj pohled na věc a je na nás, jak s jejich výpověďmi naložíme. Protože Nalezenec je především o tom, že každá mince má dvě strany a někdy lze jen těžko určit, která je v určitý okamžik lepší.

Před vámi se odvíjí příběh, který se točí kolem vztahů mezi rodiči a dětmi, emoce z něj čiší všemi směry. Jste-li rodiči, určitě popřemýšlíte nad tím, jestli jednání obou hrdinek je v souladu s vaším přesvědčením, jestli byste vy sami situaci řešili stejně jako emotivní Bess, nebo se přiklonili na stranu racionální Alexandry. A kdo že je ona Alexandra, o které píšu, ale nic bližšího jsem k její osobě neuvedla? Dělám to záměrně, v případě tohoto románu je lepší, když ke čtení přistoupíte bez předsudků.

Jedná se o historický román, jehož zaměření sahá daleko za hranice žánru. Před námi se odvíjí psychologická sonda do životů lidí, jimž se příchodem dítěte otočil svět o sto osmdesát stupňů.

Nalezenec je dojemným příběhem o dětech, matkách, svědomí a hlasu srdce, který zahraje na strunu čtenářů, kteří hledají čtení plné emocí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu koupíte na eshopu.

Nečekaný návrat Josephine Foxové

V roce 1941 se Josephine Foxová vrací do svého rodného města Romsey. Návrat není vítaný, před mnoha lety byla doslova vyhozena vlastním dědečkem, který nepřekousl fakt, že se Josephine narodila jako nemanželské dítě. Žila v Londýně, dokázala se postavit na vlastní nohy, ale kdo byl její otec, to jí matka nikdy neřekla. Žena se vrací zpátky, aby na svou otázku našla odpověď. Asi už tušíte, že pátrání nebude procházka růžovou zahradou. Na Josephine čekají stíny minulosti i lidé, kteří by ji opět nejraději viděli na míle daleko.

Román Nečekaný návrat Josephine Foxové britské spisovatelky Claire Gradinge získal literární cenu Richard & Judy hledají bestseller. A můžu říct, že si to zasloužil. Tohle je knížka, kterou ocení fanoušci dobrého příběhu, v němž nechybí tajemství a napětí. V hlavní roli se představuje outsider Foxových, Josephine, která se na prahu čtyřicítky vrací tam, kde ji nechtějí. Ale to není jediná linie, v městečku Romsey je po výbuchu v kostele nalezena mrtvá dívka s neznámou totožností. Josephine se stává součástí vyšetřování, když přijme práci asistentky u svého kamaráda z dětství Nashe. Také tento fakt se některým lidem nelíbí a dávají to hrdince znát. Josephine rozplétá nejen nitky vlastní minulosti, ale také poslední chvíle mrtvé dívky, jež do Romsey také nezapadala.

Příběh se odvíjí ve dvou vypravěčských liniích, z pohledu Josephine, která k nám promlouvá v ich-formě, již střídá er-forma věnována Nashovi. Obě části se střídají v rámci kapitol a protože nejsou graficky odlišené, mohou se chvíli, než do tohoto vypravěčského způsobu vklouznete, plést. To je jen drobnost v jinak vybroušeném a na hříších z minulosti vystavěném počinu.

Nečekaný návrat Josephine Foxové je důmyslně vystavěným propletencem milostných, přátelských a především rodinných vztahů, v nichž to vře, bublá, kvasí a přestože je mnohé skryto jako pod pokličkou, stejně si najde skulinu, aby se dostalo ven. Mnoho nevyřešeného zůstává i mezi Josephine a Nashem, mezi nimiž dochází k jistému napětí i jiskření.

Pokud máte rádi příběhy, v nichž nejde jen o jednu základní zápletku, ale jejichž devizou je také sonda do mezilidských vztahů a nastavení zrcadla společnosti, bude vás knížka bavit. Zajímavou kulisou je umístění děje do historického období druhé světové války, která je v románech aktuálně dost preferovaná.

Začtěte se do příběhu, který jako by společně napsaly královna detektivek Agatha Christie a mistryně psychologicky laděných rodinných románů Kate Morton. Tohle se Claire Gradidge opravdu povedlo. Dočetla jsem se, že v Británii je už druhý díl, můžeme tedy doufat, že se dozvíme, co bude Josephine dál podnikat se svým životem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku můžete koupit na eshopu.

Dcera sněhu

Máte rádi pohádky? Zimní pohádky, třeba tu o staroušcích, kteří léta toužili po dítěti, až si ho zhmotnili ze sněhových koulí? Nádherný, dnes už klasický příběh převedla Eowyn Ivey do příběhu nazvaného Dcera sněhu, který vám vezme dech, je-li ve vás aspoň kousek dítka věřícího na pohádková kouzla.

Píše se rok 1920. Stárnoucí manželé Mabel a Jack žijí na Aljašce, kam utekli před svým smutkem. Před lety přišli o čerstvě narozené miminko a od té doby žili s bolestí v srdcích. Žal zahánějí tvrdou prací a mlčenlivostí, ale touha po dítěti v nich stále zůstává a začíná prohlubovat citovou propast mezi nimi. Zachrání jejich vztah holčička, kterou si uplácali ze sněhu? Je dívenka přeludem nebo vysněnou dcerou?

Eowyn Ivey napsala nádherný příběh se snovou atmosférou a nádechem pohádky. Svět fantazie je otevřen všem, kteří věří stejně jako Mabel, že sny se mohou stát skutečností. Sněhová dívka je tady a je potřeba postarat se o ni, byť si ostatní myslí, že Mabel trpí přeludy z dlouhotrvající zimy, v níž se den brzy mění v nekonečnou tmu.

Autorka se inspirovala tradiční ruskou pohádkou o Sněguročce a příběh přenesla do prostředí divoké a nespoutané Aljašky, která je vysněnou destinací mnoha dobrodruhů i romantiků. I já toužím navštívit ji, proto jsem se nechala unášet skvěle vystihnutou atmosférou drsné krajiny.

Aljaška se s nikým nemazlí a nic nedává zadarmo. S Mabel a Jackem prožijete několik opravdu tuhých zim, během nichž se ukáže odolnost a houževnatost manželů, bez těchto vlastností nelze v divočině přežít. Zároveň díky sněhové dívce Faině pocítíte křehkost, něžnost a melancholii.

Před vámi se odvíjí příběh laděný do melancholického kabátku. Touha po dítěti je hlavním motivem knihy a autorce se podařilo proniknout do duší hlavních hrdinů a vystihnout každého z nich osobitým způsobem. Přestože jejich komunikačním nástrojem jsou víceméně mlčenlivost a drobná gesta, dokázala vystihnout jedinečný vztah, který mezi sebou manželé měli. O magické atmosféře mrazivé Aljašky plné sněhu a divokých zvířat nemluvě. To nechcete zažít na vlastní kůži.

Dcera sněhu se řadí mezi knihy, které v sobě míchají realitu s prvky fantazie a pohádky, přesto ke čtenáři hovoří s vážností a naléhavostí. A pokud si ji přečtete v zimním období, ještě víc umocníte prožitek z příběhu, který je křehký a jemný jako sněhová vločka.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Nedotknutelný

Monika Wurm je v českých luzích a hájích velmi oblíbenou autorkou, to že ji čtou nejen ženy, ale občas po jejích knížkách sáhnou i muži, můžu potvrdit ze své praxe. Byť píše o tématech, které aktivně v literárním světě nevyhledávám, v případě této charismatické Slovenky ráda vystoupím ze své komfortní zóny. Udělala jsem to s románem Pákistánská pomsta, kdy jsem dala na intuici, že by to mohlo vyjít, a také na názory blogerek, které autorku čtou a mají ji v oblibě – že to klaplo, už víte z recenze. No a jak si vedl nejnovější román Nedotknutelný, který opět vydalo nakladatelství Fortuna Libri? Pohádka tisíce a jedné noci může začít. Pekelně ostrá, pořádně drsná, hodně krutá. A taky plná lásky, takové, jakou Monika Wurm do svých knížek umí vetknout. Ryzí, čisté až naivní, místy až neuvěřitelné.

Příběh je čtenáři podán z úhlu pohledu dvou hlavních postav, které se střídají ve vyprávění. Promlouvá k nám mladý Ind Ráhul a Ukrajinka Julija. Jejich životní cesty jsou trnité, kamenité a od osudu dostali naloženo tolik, že být na jejich místě Chuck Norris, sám od sebe by už vyhledal psychologa. 🙂

S Ráhulem prožijeme těžké chvíle v chudobě. Narodil se jako nedotknutelný, patří totiž do nejnižší kasty v Indii, jejíž členové se řadí mezi nejopovrhovanější v indické hierarchii. Aby nezemřel hlady, uchyluje se k drobným krádežím. Jednou ukradl mobil krásné dívce, kterou nemohl pustit z hlavy a začal po ní pátrat, aby jí telefon mohl vrátit. Julija i s maminkou odchází z Ukrajiny do Čech v naději, že je čeká nový a lepší život. Realita je však úplně jiná, obě naivní a důvěřivé ženy semele na první dobrou. Jak to s nimi dopadne? Najde Ráhul ženu, jež ho uhranula? A co Julija? Doplatí na naivitu a důvěřivost?

I když jsem zatím přečetla jen dva kousky z pera Moniky Wurm jsem přesvědčená, že autorka své knížky píše s velkým nadšením a zapálením nejen pro spisovatelskou činnost jako takovou, ale především ji baví vést své literární hrdiny po nejrůznějších cestách osudu, které jsou všechno, jen ne hladké a bez nástrah. V jejím podání se mi líbí také prostředí, v němž se postavy pohybují. Běžně exotické destinace v knižním světě nevyhledávám, ale v podání Moniky Wurm se mi líbí.

Nedotknutelný chytne za srdce všechny romanticky založené duše. Bude ve vás dlouho rezonovat, i když si určitě řeknete, že svým hrdinům toho naložila tak moc, že to normální člověk nemůže unést.

Autorka píše poutavě, umí se vcítit do životů lidí vykořeněných ze společnosti a přiblížit jejich strastiplné osudy dojímavým způsobem. Někdy je až příliš patetická a emoce z příběhu doslova prýští, kdo se nechává rád unášet na vlnách citů, užije si je vrchovatě.

Tak vstupte do pohádky tisíce a jedné noci mající sice trpkou příchuť, ale jejímž leitmotivem je láska, která hory přenáší.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete pořídit.

Víno a čáry

Máte rádi víno? Můj nápojový favorit to není, přesto jsem neodolala knížce, které se kolem něj točí. Luanne G. Smithová napsala kouzelnou romanci, s níž se dostanete nejen na francouzské vinice, ale hlavně do pohádky. Nevěříte?

Elena je vinná čarodějka. Ne, že by něco provedla, vinná je, protože… prostě víno. Elena se po sedmi letech vrací na vinici v Chanceaux, kde žila se svou mentorkou, jíž láskyplně nazývala grand-mère – babička. Těch sedm let strávila díky kletbě v těle ropuchy, jak se dozvíte hned v úvodu. Když se vrátí ke grand-mère, zjistí, že se spousta věcí změnila. Vinice je prodaná a její bývalý snoubenec je ženatý s jinou. Elena se dozví, že nový majitel Jean-Paul má v úmyslu oprostit se od starých metod zahrnující kouzla vinných čarodějek a chce vyrábět víno modernímí způsoby, v nich figuruje věda a technika. Elena se snaží Jeana-Paula přimět, aby se vrátil k tradiční výrobě a zároveň chce zjistit, kdo stojí za jejím prokletím.

Víno a čáry můžeme směle zařadit mezi fantasy romance, i když magická linie tu romantickou přebíjí. Uvidíme, co si spisovatelka připravila do dalších dílů, jedná se totiž o první díl série, proto možná zůstala milostná linka lehce v pozadí.

Oceňuji celkový námět, využití vinných čarodějek je zajímavý a neotřelý nápad. Celkově příběh působí pohádkově, ale nemusíte se bát, je to příjemná pohádka pro dospělé. Ruku na srdce, kdo by v dnešní době netoužil občas uniknout realitě všedních dní a prožít něco magického? S Elenou můžete, směle do toho.

Elena je temperamentní dívka, která dříve jedná než přemýšlí, takže je jasné, že ji čeká spousta dramatických chvil, dostane se do vězení, bude bojovat proti předsudkům i nenávisti jiné ženy.

Možná je toho na tento příběh v některých chvílích až příliš, přesto plyne v lehkém pomalejším tempu, které se stupňuje při vypjatých scénách, do nichž autorka vložila i špetku humoru.

Jak jsem napsala výše, Víno a čáry je pohádkový příběh, v němž se mísí reálný svět současné Francie s čarovnou magií. A když k této kombinaci přidáme ještě víno, máte o příjemnou knižní zábavu postaráno, aniž by vás bolela hlava. 🙂 Tak si pojďte společně s Elenou trochu začarovat a na chvíli zapomenout na stereotyp a rutinu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Opium a absint

New York konce 19. století. V Americe právě vyšel román Brama Stokera Dracula, ve stejné době byla nalezena zavražděná dívka. Ale jak byla zabita, když na těle neměla žádné rány, pouze dvě stopy na krku naznačují, že jí byla odebrána krev. Mohl vraždit upír? V Draculovi ano, tak je to možné i v New Yorku? Tillie Pembrokeová má hlavu plnou otázek, mrtvou je její sestra Lucy, která se měla vdávat a byla miláčkem rodiny. Tillie miluje knížky a je od přírody nesmírně zvídavá, vraždě své sestry chce přijít na kloub za každou cenu, přestože utrpěla zranění při pádu z koně a je víc než hodně zásobována laudanem, které jí má ulevit od bolestí. Je to však látka návyková a Tillie se jí nedokáže vzdát. Její jinak jasné logické myšlení je čím dál víc obestíráno opiovou mlhou a je pro ni těžké rozlišit, co je realita a co důsledkem její bujné fantazie a drogových halucinací. Jistá si není ani svým okolím, někdo z blízkých osob ji pomáhá a chrání, jiný ubližuje. Ale kdo je kdo? A jak tedy zemřela Lucy?

Lydia Kang napsala atraktivní příběh na pomezí young adult a detektivky se strašidelnou a ponurou atmosférou, jakou známe právě z Draculy.

Autorka zvolila er-formu, mně připadalo, že by se k příběhu hodilo spíše vyprávění v první osobě prostřednictvím Tillie, která je velmi zajímavou a osobitou postavou, jejíž odvahu a svéráz si určitě oblíbíte. Tillie je jako umanutý pes honící se za voňavou kostí, pátrá po sestřině vrahovi s dojemnou urputností a šarmem vlastním mladým dívkám. Autorka ji nechává pobíhat newyorskými uličkami, poznávat chudobu, zároveň své hrdince „dopřává“ drogovou závislost, z níž je velmi těžké se vymanit dnes, natož v 19. století. Laudanum bylo jedním z nejdostupnějších sedativ tehdejší doby a předávkovat se, či si na něj zvyknout, bylo velmi snadné, lékaři ho předepisovali bez větších skrupulí.

Opium a absint se čte dobře, důraz je kladen na dobovou atmosféru, stejně jako na charaktery hlavních postav, které jsou trefně popsány. Nechybí detektivní linie, v níž autorka splétá cestičky jedním směrem, který se… však to z dobrých knížek znáte, prostě se zvrtně někam jinam, než se čekalo. A romantika? Bude lehce kopírovat Tilliin knižní idol? Nechte se překvapit, kolem hlavní hrdinky se motá mužů hned několik. Zjistíte taky, že byť se Amerika tváří velmi prudérně, s některými vztahovými náležitostmi si její občané hlavu příliš nelámali.

Na první pohled se knížka tváří jako typická „youngadultka“, má přesah. Všímá si vztahů mezi lidmi různých sociálních vrstev, zaměřuje se na postavení ženy v tehdejší společnosti a především si bere na paškál závislosti a jejich dopad na osobnost člověka.

Opium a absint je sympatickým knižním počinem žánru historické detektivky a můžu ho doporučit, pokud hledáte čtení, jehož předností je zejména dobová atmosféra.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.