Štítek: HOST

Poté, co jsem přečetla romány Sucho a Ztracený v pustině, jsem si Jane Harperovou zařadila mezi oblíbené autory psychologicky laděných thrillerů zasazených do mé oblíbené destinace – Austrálie. K jejím dílům patří ještě i Síla přírody, která na mě teprve čeká. Aktuálně je na světě další počin nazvaný Přeživší.

Mladý pár Kieran a Mia spolu s jejich jen nedávno narozenou dcerkou přijíždějí do rodného městečka Evelyn Bay, na které nemají ani jeden příjemné vzpomínky. Před dvanácti lety tam totiž při velké bouři došlo k tragédii. Kieran ztratil bratra, který v ní zahynul a jehož smrt si Kieran klade celou dobu za vinu, Mia zase přišla o nejlepší kamarádku. Ten den se hodně pohádaly a Gabby zmizela. Nikdo netuší, jestli ji strhl proud, nebo se stala obětí zločinu. Návrat mladých lidí tyto rány znovu otevírá, nabízí se spousta nezodpovězených otázek, zvlášť poté, co je následující ráno po jejich příjezdu nalezena na pláži mrtvá dívka, jejíž smrt je na první pohled násilná. Není divu, že na Kierana spousta lidí pohlíží s despektem, jednak mu kladou za vinu smrt bratra a druhak se aktuální zločin stal opět v době, kdy se pohyboval v Evelyn Bay, v místech, která byla v obou případech pro tyto činy osudová…

Román Přeživší možná trochu potrápí vaši trpělivost, u mě to tak bylo. Měla jsem totiž zpočátku problém začíst se do děje, hned v první kapitole se objevuje hodně postav se jmény, která se díky určité podobnosti trochu pletou (Kieran, Sean, Finn, Liam), takže mi chvíli dělalo problém zařadit si je do správné škatulky, ale pak už šlo čtení samo a psychologicky laděný příběh si mě podmanil a nepustil.

Děj plyne pomalu, v podstatě neprožijete žádnou megaakci, při níž by se vám zvedala hladina adrenalinu, ale jedete na poklidné vlně. Zdánlivě poklidné, neboť to, co chybí v akčních scénách, autorka vynahrazuje atmosférou. Jane Harperová není mistryní akčních scén, její síla tkví v emocích a ve vykreslení charakterových vlastností hlavních postav, navíc dokáže navodit správnou atmosféru, tak moc tísnivou a mrazivou, jak jen to je možné. A vůbec nevadí, že místo činu spaluje nesmírné australské suché horko, husí kůže se prostě jen tak nezbavíte. Mimo jiné se jí podařilo věrně vykreslit chování lidí na maloměstě, jejich vzájemné vztahy, kdy se všichni znají, přesto dokážou jeden druhému nevěřit, když jde do tuhého. Postavy se chovají a jednají tak, že podezíráte všechny ze všeho a ve finále pak nestačíte zírat.

Přeživší je důmyslným, tajemstvími opředeným psychologickým thrillerem, jehož pomalejší tempo bude vyhovovat čtenářům, kteří u detektivek rádi přemýšlejí a rozplétají nitky spletitých příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Grace se fakt „daří“. S manželem se bude rozvádět, dcera, která aktuálně bydlí s ním, ji nechce ani vidět, z práce ji po dvaceti letech vyhodili. To chcete! Grace se ale nedá, v tom nejteplejším dni stojí v dopravní zácpě a čeká, až se uvolní cesta. Její dcera Lotte má šestnáct let a i když matku na oslavu nepozvala, Grace objednala dort, který jí chce předat. Nic jí v tom nezabrání, ani neútěšná dopravní situace, ani počasí, ani fakt, že se krabicí musí táhnout přes půl Londýna. Grace bojuje s horkem i s otravnými lidmi, kteří jí kříží cestu, do toho se jí v paměti promítají vzpomínky na minulost a na to, co způsobilo rodinný rozkol. Jaká je síla mateřské lásky a kam musí člověk zajít, aby získal zpátky to, co ztratil, i když některé věci už odestát nejde?

Román Fran Littlewoodové je vynikající sondou do života současné ženy, která řeší menopauzu, hloupé předsudky a trable s dospívajícími dětmi. V tom se najde většina rodičů. Neobyčejná Grace zpracovává spoustu důležitých aktuálních témat, dotýká se vztahů mezi rodiči a dětmi, řeší vliv a sílu sociálních sítí, na kterých teenageři tráví maximum času a také se dotýká nedostatku komunikace mezi lidmi.

Děj je rozložen do třech rovin, v současné sledujeme Grace a její „křížovou“ cestu, ve flashbacích se příběh vrací o čtyři měsíce zpátky, kdy se začal vztah mezi Grace a Lotte kazit a také do doby před dvaceti lety, kdy se seznámili Grace a její manžel Ben. Toto tříštění časových linií je pro příběh důležité, příběh má díky tomu větší napětí, které se s každou další stránkou stupňuje, navíc to, co stojí za veškerými problémy Graciny rodiny, autorka prozradí až v poslední části knihy a věřte, že budete hodně překvapeni, já jsem tipovala úplně jiný problém.

Fran Littlewood zvolila er-formu v přítomném čase, což působí lehce odtažitým dojmem, leč pro celkový efekt je to ideální způsob, zvyšuje čtivost příběhu a dodává mu určitou naléhavost.

Hned na počátku jsem si říkala, že mi Gracino chování připomíná známý psychologický film Volný pád s Michaelem Douglasem v hlavní roli. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se v doslovu dočetla, že tento snímek byl pro spisovatelku inspirací k sepsání knihy.

Neobyčejná Grace je křehkým, psychologicky laděným příběhem o rodině a jejich poutech, o lásce, strachu, bolesti, ztrátě, strachu ze stárnutí, prostě o všem, co se vám může v životě přihodit. A poselství knihy? Mluvte spolu, mluvte o všem, přestože to někdy pekelně bolí. Doporučuju všemi deseti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Možná si při pohledu na jméno autora řeknete, že vám je povědomé. Bodejť by nebylo, jedná se o civilní příjmení manželské spisovatelské dvojice doposud známé jako Lars Kepler. Pod tímto pseudonymem napsali ságu s detektivem Joonou Linnou v hlavní roli . Nyní se Alexandra a Alex Ahndorilovi rozhodli opustit temný severský styl kriminálních příběhů a napsat „lehčí“ detektivku ve stylu Agathy Christie. Na scénu přichází Alex Ahndoril a první díl z nové série nazvaný Až najdu klíč.

Hlavní postavou je soukromá vyšetřovatelka Julie Starková. Kontaktuje ji Per Günter Mott, člen známé podnikatelské rodiny, jeden ze spolumajitelů úspěšné firmy. Zúčastnil se schůze správní rady a ráno poté našel v mobilu fotku zkrvaveného muže s pytlem na hlavě. Per nemá vůbec tušení, jak se fotka do mobilu dostala, ani neví, o koho se jedná. Kvůli nadměrnému pití mívá výpadky paměti, což zrovna nehraje v jeho prospěch. Julie k vyšetřování přizve svého bývalého manžela Sidneyho, městského policistu, k němuž ji ještě pořád vážou city. Oba přijíždějí do luxusního sídly rodiny Mottových, aby odhalili identitu mrtvého muže a okolnosti vzniku fotografie ještě dříve, než se do případu vloží policie.

Až najdu klíč je prvním dílem série s Julií Starkovou v hlavní roli a je to znát. Tentokrát nás nečekají potoky krve a rafinované zločiny, ale komorní příběh ve stylu starých anglických detektivek. Autoři se netají inspirací Agathou Christie a počin pojali jako konverzačku s mnoha postavami, z nichž každá má motiv k vraždě. Julie Starková se řadí k policistům, kteří mají nějaké trauma a bolest na duši i těle. Její trápení je zlehka nakousnuto, ale nevysvětleno, toho se asi dočkáme v dalších dílech. Julie tak díky tomu působí trochu zvláštně, nějak jsem celou dobu nevěděla, co si o ní myslet. Její exmanžel Sid oproti ní vyvolává příjemný dojem, až člověk nechápe, proč jejich manželství nevydrželo – to se zřejmě také dozvíme později.

Stejně jako v detektivkách Agathy Christie se i tady děj soustřeďuje na honosné rodinné sídlo, jehož členové jsou podezřelí všichni. Skrývají tajemství, jsou neupřímní a mnohdy mají mezi sebou spory. Také vyústění děje se nese v poirotovském duchu – všichni včetně vraha jsou přítomní velkolepému finále, kdy Julie odhalí pravdu.

Agatha Christie byla jenom jedna, co si budeme nalhávat. Ahndorilovi se pokusili o vzkříšení jejího typického stylu psaní, včetně pomalejšího tempa a velkolepých společenských konverzací. Pachatele se mi odhalit nepodařilo, můj tajný tip nevyšel. Uvidíme, co přinesou další díly, ráda bych rozmotala Juliino klubko trápení a traumat a dozvěděla se něco víc o jejím životě. Tento knižní počin je protipólem toho, co od švédských manželů známe – pokud čekáte pořádnou krvavou akční řežbu, tak se nedočkáte, pseudonym Alex Ahndoril přináší klasický, poklidný detektivní příběh, hlavolam pro vaše mozkové závity. Jelikož jsem po přečtení zatím posledního dílu ze série s Joonou Linou měla pocit, že se už vypsali a nemají co nabídnout, byla jsem trochu skeptická i vůči sérii nové, naštěstí mě tento pocit během čtení opustil a jako milovník klidnějších a pomalejších detektivek jsem si tuto konverzačku docela užila.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Máte rádi spisovatelku Petru Dvořákovou? Já moc a proto jsem se nemohla dočkat jejího nejnovějšího počinu nazvaného Pláňata.

V tomto románu se spisovatelka vrací do období, která sama prožila -a nejen ona, přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století byl pro generaci Husákových dětí narozených v tzv. „devadesátkách“ zlomový. Po pádu komunismu přišla nová doba, která semlela ty, jenž nepatřili mezi dravce. Ale to předbíháme. Zatím je republika socialistická, zkráceně se nazývá Československo a o nějaké lepší budoucnosti si může nechat leda tak zdát. Seznamte se s úplně obyčejnou českou rodinou. Máma Alena, táta Jirka, dcery Pavlína a Jana. Žijí na vesnici v rodinném domku s rodiči Aleny, kde se všichni tak trochu tísní. Peněz moc nemají, žijí skromně a touží po lepším životě. Zeď normalizace se koncem osmdesátých let začíná bortit a rodina doufá, že jim všem bude líp, když se před nimi otevře nový svět. Ale bude tomu opravdu tak?

Petře Dvořákové se v tomto románu podařila naprosto brilantní věc, kterou ocení ti, kteří osmdesátky zažili na vlastní kůži. Vyprávění vyvolává vzpomínky, které nám na tuto dobu v paměti utkvěly. V Pláňatech k nám promlouvá nejen stěžejní postava Pavlíny, prostor dostávají i další postavy a předkládají nám svůj téměř vždy pesimistický pohled na věc. Otec čím dál víc propadá alkoholu , v němž utápí frustrace z dysfunkčního manželství, které není naplněno dle jeho představ – ty si promítá do své dcery Pavlíny, jež je podobná manželce. Není divu, že dívka by nejraději rodný dům opustila a nechala všechno za sebou.

Do příběhu pronikají prvky známé z předchozích románů Petry Dvořákové, během čtení se vám vybaví beznaděj Báry z Vran, znechucený lékař Hynek z knihy Chirurg i „kněz s cejchem“ z předposledního počinu Zahrada. Autorka jede na své osvědčené vlně psychologicky laděných rodinných příběhů s rozporuplnými postavami. Máte-li Petru Dvořákovou načtenou, Pláňata pro vás ničím novým nebudou, přesto jim patří viditelné místo v současné české literatuře.

Pokud jste vyrůstali na přelomu osmdesátých a devadesátých let, budou pro vás Pláňata hořkosladkou připomínkou doby, v níž společnost s nadšením a euforií budovala novou etapu života, jež pak mnohým splaskla rychle jako mýdlová bublina. Petra Dvořáková umí nastínit tu správnou tísnivou atmosféru zmaru a bezradnosti, které její postavy často pociťují. A my můžeme být rádi, když si o tom můžeme jen číst. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu nakladatelství

S německým spisovatelem Ewaldem Arenzem jste se mohli potkat prostřednictvím knihy Staré odrůdy, v níž zpracoval neobyčejné setkání dvou charakterově odlišných žen. Křehký příběh jsem si zamilovala a proto jsem se nemohla dočkat dalšího počinu nazvaného Velké léto.

Tentokrát je hlavním hrdinou šestnáctiletý student Friedrich, kterému na konci školního roku hrozí propadnutí. Na reparát se musí připravit, nejede proto s rodinou na plánovanou letní dovolenou, ale tráví čas učením u prarodičů. Zatímco babička byla vždy milující, s otevřenou náručí, děda připadal Friedrichovi přísný a nepřístupný, takže se prázdnin trochu děsí. Nejvíc se těší na Beate, kterou poznal na koupališti a na čas strávený s nejlepším kamarádem Johannem a sestrou Almou, s níž si jsou odmala velmi blízcí. Friedrich zjišťuje, že jeho děda pod slupkou tvrdosti skrývá úplně jinou tvář a odhaluje pozadí osudového vztahu svých prarodičů, na první pohled odlišných lidí. Bylo by to skvělé léto, kdyby se Johannovi nepřihodilo něco, co navždy změnilo životy Friedricha, Almy, Beate i samotného Johanna.

Ewald Arenz opět dokazuje, že síla jeho knih tkví v tom, jak skvělým pozorovatelem lidí je. Opět se před námi odvíjí křehký příběh a sonda do duše teenagera, ještě snadno zranitelného. Friedrichovo vyprávění je podáno ich-formou, on sám nám předkládá příběh jednoho neobyčejného léta na počátku osmdesátých let minulého století.

I tentokrát má děj pomalejší tempo, nese se ve stejném rytmu jako ospalé horké léto, přesto se v něm toho tolik děje! První lásky, tajné schůzky, puberťácké vylomeniny i vážnější okamžiky. Autor prostřednictvím Friedricha popisuje typické dospívání mladých. Kdo má tyto časy za sebou, ví, co všechno se dá v mladické nerozvážnosti vyvést a čemu se po letech pak třeba i zasmějeme.

Velké léto si určitě nenechte ujít, pokud se vám líbily Staré odrůdy, nebo máte rádi příběhy psané citlivým, lidským způsobem, v nichž se dočkáte i zajímavých myšlenek, které stojí za zapamatování. Ewald Arenz dokázal zdánlivě obyčejný příběh dospívajícího kluka přetavit v emocemi nabitý počin, psaný okouzlujícím způsobem, který do češtiny věrně převedla překladatelka Tereza Jůzová.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Máte rádi Anglii? A rodinné ságy? Utápíte se rádi v hutných příbězích? Tak to si Velrybí divadlo, které napsala Joanna Quinnová, nenechte ujít.

Děj začíná ve dvacátých letech minulého století, kdy si vdovec Jasper Seagrave na své panství Chilcombe přivádí novou manželku, mladou Rosalind. Ta od manželství čekala něco jiného a nedokáže si zvyknout ani přilnout k Jasperově malé dcerce Cristabel. Rodinné poměry se postupně vyvíjejí a mění, Jasper umírá a Rosalind se vdává za jeho bohémského bratra. Ke Cristabel přibyde malá Flossie a posléze i vytoužený dědic panství, chlapec Digby. Když je Cristabel dvanáct, bouřlivé moře vyplaví na břeh mrtvou velrybu. Podnikavá dívka si spolu se sourozenci a s dalšími obyvateli panství udělá z obřího velrybího hrudníku venkovní divadlo. A právě tam se rozvíjí pravá Cristabelina osobnost, může být sama sebou a zapomenout na rodinné křivdy a ústrky. Idylku však naruší blížící se druhá světová válka. Je třeba dospět a začít žít vlastní příběh, což se týká nejen Cristabel, ale také Flossie a Digbyho.

Román je rozdělen do kapitol příznačně pojmenovaných podle částí divadelní hry (první dějství, druhé dějství, atd.) Děj se odehrává v letech 1920 – 1945 a můžeme ho považovat za fascinující a osobitou reportáž. Sledujeme osudy jedné rodiny v průběhu pětadvaceti let, od zlaté éry, kdy svůj největší boom zažívala kultura, pomalu se vymaňující ze sešněrovaných pout tehdejší upjaté společnosti. Tehdy Cristabel prožívala šťastné chvíle při režírování divadelních her, které představovala ve svém velrybím divadle. Další části románu hrají na vážnější notu, druhá světová válka semlela Evropu a Británie nebyla výjimkou. Joanna Quinnová na rodině Seagraveových ukázala, jak se museli lidé vyrovnat s nedostatkem potravin i lidského faktoru v pracovním procesu, nebo s tím, že jejich dům zabrala pro své potřeby armáda. Právě tyto střípky z válečných dní spisovatelka zakomponovala do deníkových záznamů Flossie a do dopisů, které si mezi sebou mladí Seagraveovi posílali.

Hlavním motivem příběhu jsou vztahy, zejména sourozenecké. Přestože děti Seagraveovy mají rodiče společné jen částečně, vždy mezi nimi bylo mimořádně silné pouto, jež nezviklala ani válka. Dějištěm románu je bouřlivý Dorset, jehož nádhernou divokou přírodu autorka vylíčila velmi sugestivně a poutavě.

Velrybí divadlo jsem si zamilovala od prvních stránek, a to nejen jako fanynka pořádně našlapaných bichlí, ale především jako milovnice tzv. „zlatého věku“ a staré dobré Anglie. Sedl mi, užila jsem si jeho zdánlivě poklidné plynutí, kdy máte pocit, že se nic neděje, ale přesto je příběh plný fascinujících osudů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Myslíte si, že přátelský vztah může fungovat jen mezi osobami stejného věku? Omyl? Román Sto roků Lenni a Margot vás přesvědčí o tom, že kamarádství kvete v každém věku.

V nemocnici na oddělení pro nevyléčitelně nemocné tráví veškerý svůj čas teprve sedmnáctiletá Lenni. Nudu se snaží přebít svéráznými hovory s nemocničním knězem a návštěvami arteterapeutické výtvarné dílny. Bohužel si vůbec nerozumí se svými vrstevníky, s nimiž si nemá co říct. Teprve hodiny se skupinou vitálních osmdesátníků dodají jejím dnům novou šťávu. Lenni se seznámí s Margot, třiaosmdesátiletou paní, s níž si nesmírně rozumí. Společně mají sto let, společně malují ke svému „výročí“ obrázky, které mapují jejich životy, společně sdílejí své docela komplikované světy a otevírají si navzájem svá srdce. Ani jedna to v životě neměla jednoduché, přesto ho nevzdávají natruc tomu, co si pro ně osud připravil.

Počin britské spisovatelky Marianne Croninové je velmi vyzrálý debut, který se zaobírá tisíckrát zpracovaným tématy, jako jsou přátelství a životy nevyléčitelně nemocných lidí, na toto konto bylo vydáno mnoho knih a natočeno neméně tolik filmů. Čím vás tedy dostanou Lenni a Margot? Kontrasty, které dávají jejich příběhu rozměr a taky neotřelá Margotina minulost, již nám po kapkách dávkuje prostřednictvím svého vyprávění směřujícího k Lenni. Margot má osmdesát tři let a svá nejlepší léta prožila během bouřlivých šedesátek, na jednu stranu tolik tolerantních k různým výstřelkům, na druhou nesmírně přísných vůči různým způsobům lásky. Bylo fascinující sledovat její životní cestu a vztahy, které ji celý život formovaly. Lenni je sice pouhých sedmnáct, ale i ona si prožila své a proto je její vyprávění lehce sarkastické, trochu cynické, ale především dojímavé, zvlášť když si uvědomíme, kolik času má před sebou. Vedle Margot je jejím novým přítelem také nemocniční kněz, s nímž Lenni vede osobité hovory o Bohu a víře. Vůbec se nebojte, že by vás autorka chtěla prostřednictvím teenagerky válcovat náboženskou masáží, Lenni je prostě svéráz, lehce kousavými poznámkami vlastně poukazuje na to, že pro ni je všechno definitivní.

Děj je řazen do krátkých úderných kapitol, které střídavě přibližují ich-formou obě hlavní postavy. Seznámíme se také s prostředím nemocnice a personálem, který v ní pracuje a dotváří atmosféru příběhu. Citlivě napsaný příběh dvou na první pohled nesourodých žen má prostě co říct. Uvědomíme si, že opravdu platí, že na světě jsme jen na návštěvě a nikdo neví na jako dlouho. Přestože je příběh melancholicky laděný, má v sobě i něco optimistického, spoustu moudrých myšlenek. Po přečtení vám zůstane v paměti, natolik jsou hlavní postavy výrazné a své.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.