Ústav

Stephen King si neužívá důchodu, ani neusíná na vavřínech, a to si pište, že by mohl klidně obojí. Přichází s novinkou Ústav, která navazuje na jeho vrcholná díla (ano, ta každý vnímáme subjektivně). Tentokrát to není žádné velké napínání. Po prologu, který vypadá, že je v knize jaksi omylem (ale není, samozřejmě), rovnou vpadneme do příběhu Lukea, dvanáctiletého kluka. Jedné poklidné noci se Luke stane terčem únosců, kteří mu zabijí rodiče a nebohého chlapce převezou tajně do Ústavu. Když se Luke ráno probudí, má dojem, že je ve svém pokoji, všechno totiž vypadá úplně stejně jako u něj doma, jen okno chybí. Co se stalo? Co je tajemný Ústav vlastně za instituci, dostane se Luke někdy domů? No smůla, chlapče, tvoje nadání tentokrát není vstupenkou do světa úspěchu, ale zavede tě rovnou do pekla.

Ústav navazuje na osmdesátková díla jako Žhářka, nebo dnes už kultovní To. V hlavních rolích vystupují teenageři a stěžením motivem je boj se zlem, nad nímž se v Ústavu pokusí vyhrát Luke a jeho noví přátelé.

Jste-li rodiče, nebo máte relativně kladný vztah k dětem, doporučuji během čtení přepnout na jakýsi „antichildren mód“, jinak se z toho zblázníte. Tenhle Ústav a jeho zaměstnanci se s chovanci nemažou a nebojí se jim ublížit. Jejich sítem prošly děti mající telepatické nebo telekinetické schopnosti, právě ty jsou potřeba nejen k vědeckým účelům. Chlapci a dívky jsou neustále testováni a podrobováni nepříjemným zkouškám, na druhou stranu se po části budovy mohou volně pohybovat a využívat psychických berliček ve formě alkoholu nebo cigaret. Přijde vám to zvrácené? S každým nově příchozím dítětem je to horší a horší, tím víc, že k Lukeovi, Averymu, Kalishe či Nickovi snadno přilnete a prožíváte s nimi všechny hrůzy, které jim zaměstanci Ústavu připravili.

Kingovi se zase povedlo napsat román, díky kterému budete mít husinu na kůži, a opět k tomu není potřeba duchů či monster. Tísnivou atmosféru Ústavu, vykreslenou opravdu sugestivně, umocňují dětští hrdinové v roli mučedníků. King se nebojí popsat drastické zacházení s křehkými dušičkami a zásobit ho vylíčením mnohdy sadistických povah dozorců. Nebylo mi z toho vždycky dobře, což je důkaz, že se mu to podařilo na jedničku.

Ústavem můžete začít, pokud se s Kingem teprve seznamujete, tentokrát není tak rozsáhlý, neuchyluje se ke svým typickým obsáhlým popisům a odbočkám, jimiž jsou ostatní příběhy doslova prošpikovány.

Tak co, vydáte se do Ústavu za Lukem a jeho kamarády? I přes mírně drastický námět je to dílo, které stojí za to přečíst, nechá ve vás spoustu rozporuplných pocitů i otázek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete titul pořídit.

Záhada mrtvého města

Zdroj: Chrudimka.cz

Co se stalo s obyvateli malého hornického městečka Silvertjärn? V padesátých letech minulého století zasáhla Švédsko zpráva, že jeho obyvatelé do jednoho zmizeli. Všechno zůstalo nedotčeno, domy prázdné. Staří, mladí, děti, všichni jsou pryč? Co se stalo, nikdo netuší, ani babička dokumentaristky Alice, jejíž rodina se také stala obětí záhadného zmizení. Alici to od dětství nesmírně fascinovalo, není divu, že jako dospělá chtěla podivné události přijít na kloub. Se skupinou filmařů se vydává do Silvertjärnu, aby rozpletla klubko záhad a zjistila, co se vlastně tehdy stalo.

Camilla Stenová je dcerou známé spisovatelky Viveky Stenové, spolu napsaly dětskou, hororově laděnou fantasy sérii Dítě útesu, z níž česky vyšel zatím první díl Hluboký hrob. Mrtvé město je samostatnou knihou z pera Camilly. 

Autorce se naprosto bravurním způsobem podařilo nastínit téměř hororovou, mysteriózní náladu. Pokud znáte snímek Záhada Blair Witch, tak přesně takovou atmosféru vyzařuje i Mrtvé město. Nepotřebujete mega akční scény, aby vaše představivost jela na plné obrátky. Náznaky, že se něco děje, scény, které končí v nejnapínavějším okamžiku a jsou přerušeny následující kapitolou, nevyjasněné vztahy mezi filmaři, to vše přispívá k mrazení, které pociťujete při čtení. Obvykle se u hororově laděných knih nebojím, ale mám ráda, když cítím napětí a lehké chvění, a přesně to Mrtvé město splňuje.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Růže a čokoláda

Anna Keplerová, vnučka známého drážďanského výrobce cukrovinek, má plné ruce práce. Otevřela si už druhou čokoládovnu a zároveň dává dohromady své dědictví – starou rodinou vilu, do níž se právě nastěhovala. Při obnově zahrady, jíž dominují růže, našla zakopanou truhlu se starým deníkem. Komu patřil? Anna s překvapením zjišťuje, že deníky jsou ve skutečnosti tři. Pátrá po identitě pisatelek, ale rodina příliš sdílná není. Při čtení mladá žena naráží na spoustu tajemství souvisejících s minulostí Keplerových. Anna pomalu rozplétá zašmodrchané nitky rodinné historie a nestačí se divit…

Teresa Simonová mi už v předchozím románu Krása a jed oleandru dokázala, že je talentovanou spisovatelkou, jejíž doménou jsou rodinné ságy. Jdou jí opravdu skvěle, mistrně kombinuje minulost se současností. Stejně je tomu i u románu Růže a čokoláda.

Přiznám se, zpočátku jsem se v denících trošku ztrácela, přece jen to máte čtyři časové linie, z nichž tři se sobě poměrně dost podobaly, troje deníkové zápisky… Ale stačilo pár kapitol a byla jsem v obraze, lapena do nádherného vrstevnatého příběhu. Spisovatelka také ráda odbočuje k různým dalším vedlejším postavám, a byť vůči Anně hrají spíše vedlejší roli, věnuje jim také určitý prostor, čímž je děj ještě pestřejší a košatější.

Autorka umí navodit atmosféru a přiblížit staré časy, do nichž je snadné se vcítit tak, že se vám nechce zpátky. Annina současnost je zase plná voňavých růží a sametové čokolády a taky stojí za to. Tady bych vyzdvihla schopnost vylíčit chuť čokoládových dobrot, jež Anna vyráběla, tak, že vaše chuťové pohárky dostanou opravdu zabrat, a to i v případě, že jste ryzí masožravci. Na konci knihy najdete recepty na čokoládové pralinky, které si můžete sami vyrobit, to je výzva, ne? 🙂

Deníkové záznamy Heleny, Emmy a Charlotte působí melancholicky, přece jen se odehrávají v obdobích tolik důležitých pro německou historii, i když spíše v negativním směru, navíc na všechny tři ženy čekaly v životě smutné a těžké okamžiky.

Růže a čokoláda je vrstevnatý rodinný příběh, jehož stěžejní zápletka je vystavěna na rodinném tajemství. Taková tematika se objevuje poměrně často, ale mezi čtenářkami je pořád hodně oblíbená. A když k tomu přidáte lásku a další lahodné ingredience jako výše zmíněnou čokoládu spolu s omamnou vůní růží, máte záruku, že knížka nezklame žádnou milovnici spletitých osudů a dobrého jídla. A to jsem vám ještě neřekla, že Annina kamarádka vlastní malý knižní obchůdek, který se v ději také objeví!

Doufám, že se budeme moci těšit na další autorčinu knihu jedoucí na stejné vlně, jako Růže a čokoláda a Krása a jed oleandru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Svědectví

Jste masochisti? Začtěte se v této koronavirové době do Kingova Svědectví! Jste Mistrovi fanoušci? Tak to by vám toto postapo nemělo chybět ve sbírce. Vychází v novém vydání, a můžu říct, že ať už si ho otevřete v kterémkoli období, má grády.

Vše se roztáčí v okamžiku, kdy z vojenské laboratoře unikne – ano, hádáte dobře – jeden obzvláště vypečený chřipkový virus. Tahle „fajnová“ záležitost se rozšíří po celé Americe, a zřejmě i dál do světa, ale zásadní lokalitou pro příběh je právě USA. Jen několik málo tisíc lidí smrtícímu účinku viru unikne – z nějakého důvodu jsou imunní – a mohou poté, co je většina jejich spoluobčanů mrtvá, začít budovat nové společenství. Asi už tušíte, že vybudovat něco nového na nejistých základech chaosu je těžké. A ještě těžší bude nelístotný boj mezi stranami světla a temnoty neboli dobra a zla. Přidat se můžete jen na jednu stranu a vybírat si nemůžete, zvlášť jste-li předurčeni…

Stephen King vám předkládá znepokojivý – v dnešní době to platí víc než stoprocentně – postapokalyptický příběh, který i přes neuvěřitelný počet stránek (víc než tisíc) plyne rychle. První polovina je nadmíru akční, seznámíte se se všemi hlavními postavami, jež mají pro děj fatální význam a sledujete je od samého začátku pandemie. Jak to u Kinga bývá zvykem, pokud chce, abyste o hrdinech věděli vše, tak to tak bude. Pojímá to obsáhle a ze široka, nabízí i zdánlivě nepodstatné informace a střípky, a vtahuje vás tak do jejich životů, takže máte pocit, že je opravdu dokonale znáte. Kingovi aktéři působí velmi reálně. V průběhu děje se vyvíjí a reagují na změny, jsou nuceni přizpůsobit se novému, a to bez rozdílu pohlaví, věku, náboženství či toho, zda stojí na straně dobra nebo zla. Jsou napsáni tak přesvědčivým a lidským způsobem, že je velmi snadné vytvořit si k nim vztah, zbožňovat je nebo nenávidět.

V první polovině tedy sledujeme ničivou apokalypsu viru, která má fatální dopad na společnost. Ta se vám přímo před očima rozpadá, stejně jako lidský organismus po útoku smrtící nemoci. King se se svými čtenáři nepáře, servíruje detailní popis průběhu choroby, a vězte, že to pro vaši představivost a bujnou fantazii nebude nic příjemného. (Není nad to srovnávat během četby příznaky covidu a této chřipky ;-))

Druhá část je protknutá napětím, a proplétá se v ní prvek fantasy. Možná vám to v souvislosti s postapo tematikou přijde poněkud divné, ale v Kingově světě to funguje, aspoň já to tak vnímám. Opět nechybí boj dobra se zlem, jakési podobenství nebe a pekla, a opět se u každého projeví jeho ultrapravé já. Přiznám se, že některé pasáže byly poměrně zdlouhavé a trošku jsem u nich trpěla, ale je to King s potřebou sdělit úplně vše, takže jsem to očekávala předem.

Tak co, vydáte se na cestu, z níž není návratu? Kapesník s sebou, tentokrát ho budete sakra potřebovat. Hepčí!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete knížku koupit.

Splnit si své sny

Zdroj: Chrudimka.cz

Adam pracuje jako taxikář vozící pacienty na chemoterapie. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by se do některé ze svých pacientek mohl zamilovat, a přece se tak stalo. Jednoho dne k němu do auta nastoupí Jessi, které zbývá jen pár týdnů života. Adama k mladé ženě cosi přitahuje, a i když ví, že vztah perspektivu nemá, neodradí ho to. Snaží se pro Jessi udělat maximum a splnit jí velký sen. Jeden takový má i on sám. S Jessi si uvědomí, že čas zastavit nejde a je zbytečné čekat na vhodnou chvíli, která mnohdy ani nenastane. Román Splnit si své sny ukazuje, že nikdy není pozdě na to, abyste uskutečnili své plány, ať jsou sebevíc odvážné.

Jméno Hendrik Winter je pseudonymem německého autora Andrease Winkelmanna, který u nás pod svým skutečným jménem dosud vydal dva kriminální romány. Tentokrát přichází s příběhem ze života, v němž se romantická linie snoubí s vážnější tématikou, jakou smrtelná nemoc bezesporu je. A teď záleží na tom, co z toho dokáže dobrý spisovatel vytěžit.

Četla jsem pár německých romancí a musím říct, že z globálního hlediska Němci romantiku moc neumí, ve finále působí chladně. Paradoxně to pak byli muži, jejichž tvorba v tomto žánru v mých očích obstála. Prvním je Daniel Glattauer a jeho dnes již kultovní romány Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna. Druhým je právě Hendrik Winter, jehož aktuální počin Splnit si své sny mě opravdu příjemně překvapil.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Dívka na útěku

Vítejte v Londýně. Píše se rok 1926, doba se začíná pomalu měnit, upjatost střídá nevázanost, jazz zní napříč nočními kluby. Jednou z tanečnic takového klubu je Verity Caseyová zvaná Vita. Dívka, která má vysoké ambice a její touhou není ani tak tanec, jako móda, kde by si přála uspět. Kdo je vlastně Vita? Ještě pár týdnů zpátky byla Annou Dartonovou. Poznáváme ji ve chvíli, kdy prchá z domova, protože spáchala zločin. Doufá, že s novou identitou se ve velkém Londýně ztratí, zvlášť když se ukryje mezi lidmi odlišné sociální třídy. Dokáže ji vír tance, nespoutaných večírku a milostného vzplanutí ochránit před minulostí?

Dívka na útěku je společenským románem, v němž se snoubí romantika a dobrodružství ve vyváženém poměru. Není nouze o dramatické okamžiky, protože Vita čelí velkému nebezpečí. Děj je akční a má spád, k čemuž přispívá i střídání úhlu pohledu na události, jak z pohledu Vity, tak i… nebudu prozrazovat, abyste nepřišli o momenty překvapení, jen tolik, že se jedná o člověka, který dívku nemilosrdně pronásleduje, aby se pomstil. I když před sebou máte román o 480 stranách, čtení ubíhá velmi rychle. Krátké kapitoly ukončené vždy tak, že musíte číst dál a dál, protože končí v napínavém místě.

Autorka Joanna Reesová zabrousila do vod uměleckého světa a přiblížila jej se všemi atributy patřícím k divokým dvacátým letům. Její hrdinové laškovali s drogami, bavili se nevázanými vztahy a podléhali lesbické lásce. To vše je podáno vkusně bez vulgárnosti.

Když jsem knihu dočítala, zarazil mě trochu kvapný konec, zdálo se mi, že na to, jak byl příběh košatý a co vše se dělo, to bylo useknuto, spousta věcí zůstala nedořešená. Pak jsem byla mile překvapená, když jsem zjistila, že Dívka na útěku má pokračování, které právě vyšlo pod názvem Cizinka v Paříži. Už se moc těším na další Vitino dobrodružství a je mi jasné, že do její minulosti pronikneme ještě víc.

Pokud máte rádi bujará dvacátá léta, dobrodružství protkáno milostnou linií, Dívka na útěku se vám bude určitě líbit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Pláž v Chorvatsku

S Maddie jste se mohli potkat už jednou, v knize Cukrárna v Paříži, kde se objevila jako nová kamarádka hlavní hrdinky Niny. Tentokrát dostává v románu Pláž v Chorvatsku prostor sama pro sebe. Maddie není ani kuchařka, ani cukrářka a už vůbec ne pekařka. Tentokrát to o jídle bude spíše okrajově (ale přijdete si na své, nebojte se), Maddie je totiž umělkyně, malířka. Moc ráda by v tomto oboru uspěla, ale zatím se jí nedaří. Rozhodne se proto přijmout brigádu jako hosteska na luxusní jachtě. Místo jí dohodila právě Nina, jejíž bratr má na lodi být jedním z hostů. Jak plavba dopadne? Jak si Maddie poradí s lidmi, s nimiž nemá skoro nic společného?

Julie Caplinová si jede ve své osvědčené linii, jíž dominuje konkrétní destinace, kam umisťuje hrdiny romantických příběhů. Tentokrát si zvolila chorvatský Split a jeho okolí. Pokud máte Chorvatsko rádi a znáte ho, užijete si bonus navíc – alespoň virtuální zážitek z krajiny plné slunce, dobrého jídla a pozitivní nálady.

Opět zde máme romantiku, jak jinak. Julie Caplinová ji okořenila humorem a vtipnými dialogy, díky kterým to mezi hrdiny jiskří a čtenář je udržen v napětí. Z knížky vyzařuje pravá letní atmosféra, je to správné odpočinkové čtení na dny, kdy si chcete připomenout léto, prázdniny nebo přivolat dobrou náladu.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, Julie Caplinová vybavila příběh pořádnou mrchou, která zamíchá kartami a připraví Maddie nejednu horkou chvilku. Jasně, že už od prvních stránek tušíte, kam celý děj směřuje, ale… Ale je to prostě romantika, tahle je navíc hodně vtipná.

Maddie je sympatická hrdinka, která si získá srdce čtenářů pro svou milou, zároveň férovou povahu, jež jí otevírá srdce ostatních lidí – kromě mrchy, samozřejmě. 🙂

Ptáte se, jestli dostanou i tentokrát zabrat chuťové pohárky, když se Maggie orientuje spíše na umění? Dostanou, nebojte se. Jídlo má i tady svou roli, seznámíte se s některými tradičními chorvatskými pokrmy, které se Maddie naučí připravovat, a jejich popisy jsou opět barvité a šťavnaté.

Celá série Romantické útěky je vydařená, a i když se drží jisté šablony, pořád baví. Ona totiž dokáže onu šablonovitost vyšperkovat tak, že nenudí. Je to sázka na jistotu, kdo autorku už zná, ví, do čeho jde a přijde si na své.

Romantické duše, nenechte si Pláž v Chorvatsku utéct. Čeká vás příjemný odpočinkový příběh s letní atmosférou. A už teď se můžete spolu se mnou těšit na Hotýlek na Islandu, který je horkou novinkou, a plánovanou Čajovnu v Tokiu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku můžete koupit na eshopu.

Komunita

Zdroj: Chrudimka.cz

Učitelce Uně je třicet, učí na škole v Reykjavíku. Bojuje s penězi a proto se rozhodne přijmout nabídku obyvatel malé vesničky Skálar, aby vyučovala dvě dívky školního věku. Skálár je opravdu mini vesnicí, čítá nějakých deset obyvatel včetně holčiček. Pro Unu bude těžké zapadnout mezi pevně semknutou komunitu, navíc má problémy i sama se sebou. Dosud se totiž nevyrovnala s otcovou sebevraždou, s matkou mají od té doby odtažitý vztah. Una se bojí, že skončí stejně jako otec a své pochyby utápí v lahvi alkoholu. Není divu, že Skalár považuje za nový začátek. Pronajme si byt ve starém domě a těší se na setkání s budoucími žačkami. Vytoužený klid nepřichází, Una po nocích slyší dětský zpěv. Je to duch zemřelé dívky nebo Unina bujná fantazie podporována každodenní dávkou alkoholu? A co na to obyvatelé Skálaru?  Podaří se Uně rozplést nitky podivného života ve vesnici, kde není vítána?

Ragnar Jónasson už má na svém kontě dva romány, v nichž hraje Island hlavní roli jako kulisa pro napínavý thriller s komorní atmosférou. Třetí kniha v pořadí, Komunita, se kromě toho řadí i mezi příběhy, v nichž tak trochu řádí duchové. Konkrétně tady je to malá holčička, která na Skálaru žila před mnoha lety a jejíž smrt je opředená tajemstvím. 

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Ženy, které mi nedají spát

Zdroj: Chrudimka.cz

Mie je přes čtyřicet. Je svobodná, momentálně žije u rodičů. Po nocích přemýšlí o ženách, které se nenechaly udolat konvencemi společnosti. Jsou její inspirací i hnacím motorem. Seznamte se s nimi taky, možná právě díky nim dostanete chuť udělat ve svém životě nečekaný krok.

Mia vás provede životy opravdu zajímavých osobností, které ovlivnily její způsob života. Vyprávění o nočních ženách začne ikonou Karen Blixenovou, kterou znáte zřejmě nejvíc z filmového zpracování vlastní autobiografie Vzpomínky na Afriku. Mia ji představuje v novém světle, se všemi chybami, které Blixenová měla a které byly čtenářům dosud neznámé. Životopisná data zpracovaná ve formě nenásilného vyprávění autorka kombinuje s deníky, které si Karen Blixenová vedla a prokládá je vlastními zápisky z cest po Africe. Část věnovaná dánské spisovatelce je nejobsáhlejší a nejpropracovanější. V dalších kapitolách Mia Kankimäki představuje cestovatelky. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nejednalo o ženy, jež se na cesty vydaly v 19. století a čelily nejen předsudkům společnosti, ale také neznámému dobrodružství i možnosti, že přijdou o život. Zapomeňte na Emila Holuba, Vojtěcha Náprstka či Alberta Schweitzera, na scénu nastupují Isabela Birdová, Ida Pfeifferová, Mary Kingsleyová a další téměř zapomenutá jména. Navštívíte s nimi Afriku, zjistíte, jak se cestovalo ženám v předminulém století a co všechno jim na tomto místy neprobádanému kontinentu hrozilo.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Foukneš do pěny

Zdroj: |Chrudimka.cz

Kniha Foukneš do pěny rozvířila vody současné české literatury. Napsala ji Radka Třeštíková, jedna z nejpropíranějších spisovatelek. Její knížky (i ji samotnou) buď máte rádi nebo ji vyloženě nesnášíte. Já osobně její knihy ráda mám, proto jsem na nejnovější počin byla hodně zvědavá. Má být totiž úplně jiný, než její obvyklá tvorba. A můžu říct, že tomu tak opravdu je.

Hlavní hrdinkou je sedmačtyřicetiletá Vladěna. Bouchnou v ní nahromaděné saze, jak se říká, a s manželovým autem, které nikdy předtím neřídila, takže až na poslední chvíli zjistí, že je to elektromobil, vyrazí pryč od svého muže, matky, i dcery. Ve všech se zklamala, všechny zklamala ona sama. Na svém road tripu po Evropě zpytuje sebe i své blízké, vede monology, ve  vzpomínkách se vrací do minulosti, aby z toho vyšla jako nový člověk a našla si vlastní cestu.

V první řadě bych ráda upozornila na to, že pokud k tvorbě Radky Třeštíkové pociťujete celkovou antipatii, neoslní vás ani aktuální Foukneš do pěny. Stejné to je v případě, že je vám pod čtyřicet, nebo jsou vám vzdálené vztahové problémy žen středního věku. Pokud však chcete čelit literárním výzvám, zkuste se začíst. Třeba to zrovna půjde.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Design a site like this with WordPress.com
Začít