41. stránka

Paříž tě nikdy neopustí

V roce 1954 žije Charlotte se svou dcerou Vivienne v New Yorku. Pracuje jako redaktorka v nakladatelství, ale příliš jednoduché to jako žena v dravém světě mužů nemá. Ani její dcera jí život neulehčuje,je v pubertě, zajímá se o své kořeny. Ráda by blíže poznala židovskou víru, má pocit, že to dluží zemřelému otci i sama sobě. Charlotte cítí, že se hradby, které kolem sebe a Vivi vybudovala, pomalu hroutí. Od války žije v permanentní křeči, skrývá vzpomínky na minulost, bojí se, co by řekla dcera i přátelé, kteří jí poskytli azyl. Charlotte za války pracovala v pařížském knihkupectví a kvůli Vivi, jež v té době byla miminko, přijímala pomoc od nepřítele, aby ji udržela naživu. Doufala, že ji minulost nikdy nedostihne…

Román Paříž tě nikdy neopustí kombinuje dvě časové linie – první se odehrává v roce 1954 a druhá jde do nedávné minulosti a mapuje Charlottin život za války v okupované Paříži. Autorka je proplétá velmi důmyslně, někdy máte pocit, že . Spolu s Charlotte si můžete klást otázky ohledně morálky a přemýšlet nad tím, kam daleko člověk zajde, aby zachránil sebe a své blízké.

Obě části jsou zajímavé, každá jiným způsobem. Zatímco válečná linie je dramatická, Charlottina „současnost“ je spíše rozvláčná, hrdinka se neustále zaobírá morálním dilema, jestli se za války zachovala správně. Na jednu stranu jsem ji chápala, bylo to určitě velmi těžké, protože chytit podanou pomocnou ruku nepřítele zavánělo kolaborací. A vysvětlujte někomu, že jen zachraňujete dítě před jistou smrtí hladem. Na druhou stranu se Charlotte trýznila víc než dost, navíc řešila další trable se vztahem ke svému šéfovi a zároveň příteli, který jí také velmi pomohl, aby mohla ve Státech začít znovu.

Kromě napínavých válečných scén jiná dramatická vyvrcholení nečekejte. Jedná se spíše o komorní příběh, v němž bylo téma druhé světové války uchopeno trošku jinak. Většina děje se točila především kolem Charlottin pochyb o sobě samé, o tom, zda je Vivi dobrou matkou a co všechno by jí o minulosti měla říct.

Román Paříž tě nikdy neopustí je určena vnímavým čtenářům, kteří rádi o hrdinech a jejich činech přemýšlejí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Volání hvězd

Počátek listopadu 1918. Do konce války zbývá pár dní a Irsko má co dělat, aby se z ní vzpamatovalo. Do toho na něj, stejně jako na zbytek světa, udeřila španělská chřipka. V dublinské nemocnici se potýkají s nedostatkem personálu a zdravotní sestra Julie Powerová se na provizorním oddělení pro nemocné nastávající matky má co ohánět. Její boj s větrnými mlýny sledujeme po tři dny, kdy každé ráno nastupuje, aby vystřídala noční sestru. Co na ni čeká? Kromě náročných porodů, které probíhají za asistence devastujícího chřipkového viru, se Julie potýká také s otázkou morálky a cti a její myšlenky jsou neustále u bratra, který si z války nese traumata a nemluví. Julii je k ruce šikovná dobrovolnice Bridie Sweeneyová, do nemocnice také přijždí svérázná lékařka Kathleen Lynnová, která je pro své politické názory na útěku před policií. V pouhých třech dnech, které se nám mohou zdát krátké, se životy těchto tří žen protnou v silných a dramatických okamžicích.

Když v roce 2008 začala Emma Donoghue Volání hvězd psát, ani zdaleka netušila, co se bude dít v době, kdy se knížka objeví na pultech knihkupectví. Nástup covidu v roce 2020 změnil chod celého světa. Když se do knihy začtete, až vás z podobností se současnou situací zamrazí.

I když se děj odehrává v pouhých třech dnech Juliiny služby, je napěchován akcí, nebudete mít čas vydechnout. S Julií a Bridie se zúčastníte porodů, některé budou kvůli chřipce velmi komplikované. Chod na oddělení je líčen velmí autenticky a podrobně, občas jsem trnula hrůzou a napětím, protože o dramatické chvíle není nouze.

Julie je zmítána spoustou otázek, které se týkají jak doktorky Kathleen, tak i sociální a politické situace v Irsku. To nejvíce pociťují pacientky, nastávající matky, bojující nejen s chřipkou, ale i s předsudky společnosti. Manželky z nižších vrstev, svobodné matky i zbohatlické paničky, jen na porodním lůžku jsou si na chvili rovny a všem bez rozdílu se dostane Juliiny péče, jak to s nimi dopadne však záleží na osudu. Díky Emmě Donoghue máme možnost poznat irské zdravotnictví z počátku dvacátých let minulého století. Léčilo se pomocí heroinového koktejlu, horké whisky – pro nás svérázný způsob, pro tehdejší zdravotníky asi jediná možná alternativa v době, kdy panoval naprostý nedostatek léků. Irsko jako výrazně nábožensky založená země využívalo k péči o pacienty nejen klasické zdravotní sestry, ale také jeptišky z klášterů, jež měly na starosti tzv.„magdaleniny prádelny “, nechvalně proslulé azylové domy pro „padlé ženy“.

Volání hvězd můžeme považovat za skvostné komorní drama orámované španělskou chřipkou, které zaujme milovníky psychologicky laděných příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada

Květy smrti

Eustacie Roseová je profesorkou botanické toxikologie. Můžeme ji považovat za podivínku, žije sama, má sbírku jedovatých rostlin a nosí oblečení po svém otci. Její život se skládá z přesně odměřených chvil, nikdy nevybočí z řady a až s úzkostlivostí pečuje o nebezpečné rostliny, protože sebemenší vychýlení by ji mohlo zabít. Z každodenní neměnné rutiny ji vyruší podivný výkřik. Eustacie, v knize zvaná Profesorka, chce záhadě přijít na kloub. Od chvíle, kdy do rukou vzala dalekohled, nabírá její život úplně jiný směr, než byla doposud zvyklá. Je vtažena do života nádherné mladé ženy, kterou navštěvuje hned několik mužů. Ty si Profesorka pojmenuje podle rostlin a má pocit, že dívku, stejně jako vzácnou rostlinu, musí chránit a dohlížet na ni. Ale máme tady detektivní případ, takže když dojde k vraždě, Eustacie je hlavní podezřelou. Zabíjela totiž rostlina z její sbírky…. Je Eustacie vinna nebo se také stala obětí?

Květy smrti jsou poměrně neotřelým počinem na poli detektivní literatury. Nejedná se o typický thriller, z jehož každé stránky by kapala krev, ale čtenáře připoutá, pokud se tedy nechá, postupně dávkovaným napětím a hlavně kapkou tajemna. Zařadila bych tento počin někam mezi klasické krimi a psychothriller. Kapitoly nejsou příliš dlouhé, zaměřují se střídavě na Profesorku, Psyché, což je výše zmiňovaná „femme fatale“ a další důležité postavy příběhu. Jedná se o typ detektivky, kde je důraz kladen na postavy a jejich jednání, autorka srozumitelnou formou přibližuje veřejnosti obor botaniky, konkrétně botanickou toxikologii. Nemusíte mít strach, že byste se neorientovali, vše je popsáno tak, aby tomu rozuměl i laik.

Jednou z nejzajímavějších postav je bezesporu Profesorka – Eustacie Roseová. Je natolik svá a zvláštní, že si ji zcela určitě zapamatujete, i když vám po přečtení Květů smrti pod rukama projdou další knihy. Podle mě trpěla Aspergerovým syndromem, čemuž nasvědčuje hodně indicií. V každém případě se jedná o netuctovou ženu, která v průběhu děje ještě překvapí, stejně jako vyústění celého příběhu.

Hledáte-li detektivku, která nezapadne mezi ostatní tituly svého žánru, ale naopak vás něčím překvapí, jste na správné adrese. Květy smrti vám adrenalin příliš nezvednou, ale nabízí prostor k přemýšlení a dedukci, jak se na klasickou detektivku sluší a patří.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Babičky na tahu

Judy Leigh se nám před pár lety představila románem Ještě to nebalím, vzkazuje babička, který se soustředil na fakt, že i senioři žijí naplno. Téhož námětu se autorka drží i v druhé knížce nazvané Babičky na tahu. Pět přítelkyň, dam v letech, se pravidelně schází na aqua aerobiku. Zprvu nesmělá setkání se přetaví v pevné přátelství, které zpečetí dámská jízda. Jedna z nich se totiž rozhodne vdát. Jenny svého snoubence Eddieho sice nezná příliš dlouho, ale má dojem, že příležitost je třeba chytit za pačesy, zvlášť, když jeden neví, kolik mu ještě zbývá času. Eddie se synem míří na pánskou jízdu do Las Vegas a ani Jenny s kamarádkami Dellou, Rose, Tess a Pam nezůstávají pozadu, jejich rozlučka se svobodou rozvíří město lásky – Paříž! Co na ně pod Eiffelovkou čeká? Myslím, že budete koukat nejen vy, ale i samotné babičky!

Jestli jste si mysleli, že život končí tím, když vám z úřadu dojde výměr důchodu, mýlíte se. Pro mnohé začíná právě v tomto okamžiku. Vždyť to znáte, důchodci nemají volný čas, pořád jsou v jednom kole. 🙂 Pět kamarádek, které se seznámily ve zralém věku kolem semdesátky, jsou toho důkazem. Chodí cvičit, scházejí se na víno a řeší problémy svého věku s nadhledem a moudrostí. Ale nemyslete si, i je trápí pochyby. Třeba takové, jestli mají ve svých letech vstupovat do nového manželského svazku, nebo má-li smysl zůstávat ve vztahu, z něhož se všechno hezké dávno vytratilo…

Judy Leigh i ve svém druhém románu prokázala velkou empatii pro hrdiny, jimž už dávno není náct ani cet. Je opět vtipná, její „holky“ prožijí v Paříži spoustu dobrodružství, o nichž se jim do té doby ani nesnilo. S hrdinkami naberete nový dech, příběh si totiž celou dobu drží svižné tempo. Pohádka pro starší a pokročilé nebo návod na to, jak si užít podzim života? Záleží, z jakého úhlu se na knížku podíváte. V každém případě si vrchovatou měrou užijete krás Paříže a dostanete pohodový příběh, v němž nechybí spousta humorných příhod i situací k zamyšlení. Já jsem se zasmála, a dokonce, i když jsem uhodla, jak to asi skončí, jsem si babičky na dámské jízdě užila. Pokud bych v jejich věku byla stejně vitální jako ony, byla by to výhra!

Jenny, Della, Rose, Tess a Pam vás vezmou na tah, na který jen tak nezapomenete. Nahlédnete do životů žen, které jsou na první pohled docela všední. Zdání však klame, každá z nich má svá přání a touhy, na jejichž realizaci není nikdy pozdě, ani když je vám „už“ sedmdesát. A stejné je to se čtením tohoto románu, vrstevnice hlavních hrdinek si ho užijí stejně jako čtenářky mladší, jež v něm mohou najít inspiraci na život v důchodu. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Poslední vlak do Londýna

Asi téměř všichni máme povědomí o siru Nicholasi Winstonovi, který zachránil téměř sedm stovek židovských dětí z naší země okupované Němci. Ale asi nikdo, mě nevyjímaje, netušíme, kdo byla Geertruida Wijsmuller-Meijerová, zvaná tante Truus. Tato žena, stejně jako sir Winton zachránila mnoho dětí před nacistickým režimem. Rozhodla se propašovat tolik dětí, kolik jen bude možné. Dokonce vyjednávala s obávaným Adolfem Eichmannem, který jí dovolil převézt děti do Velké Británie. Podmínky, jež si nadiktoval, by pro jiné byly neodstranitelnou překážkou, ne však pro statečnou a neohroženou Truus, jíž se mise podařila. Vlakem odcestovala mimo jiné nadaná studentka a geniální matematička Žofie-Helena, dcera rebelské novinářky, stejně jako pětiletý Walther a jeho starší bratr Stephan pocházející z bohaté podnikatelské židovské rodiny.

V jednotlivých kapitolách střídavě sledujeme nebezpečné mise Tante Truus a poslední dny před transportem do Británie, jak je prožíval čerstvě zamilovaný Stephan a jeho první láska Žofie-Helena. Oba se museli potýkat nejen s krutým přístupem nacistů k židovským obyvatelům, ale také s rodinnými problémy. Matka Žofie-Heleny, novinářka Käthe se nikdy nebála napsat to, co si myslí, což bylo za války dost nebezpečné. Stephan se zase potýká s prvním milostným vzplanutím a musí se vyrovnat s faktem, že jeho rodina, vlastnící vyhlášenou čokoládovnu, o ni přijde, otce zatkne gestapo a matka, jíž sužuje vážná nemoc, nedokáže své syny patřičně ochránit před panujícím zlem.

Kapitoly jsou krátké a působí jako film, v němž není nouze o dramatické okamžiky. Jste-li emočně založeni a jakékoli příkoří páchané na dětech vám nedělá dobře, u této knížky si odtrpíte své. Já osobně pláču pokaždé, když vidím film Všichni moji blízcí a věděla jsem, že nejinak to bude i u románu Poslední vlak do Londýna z pera Meg Waite Claytonové. Podařilo se jí vystihnout pocity, které panovaly v rodinách, jež se vzdaly svých dětí ve prospěch jejich dalších životů. Soustředila se také na osobní rovinu Tante Truus a popsala ji jako ženu odvážnou a statečnou, která se nebála postavit zlu, zároveň bojující s vlastními problémy a traumaty.

Neustále vycházejí nové a nové knihy zabývající se druhou světovou válkou, holokaustem a osudy lidí, jimž nacisté zničili život. Ať už jsou psány na základě skutečných událostí, či autoři využili vlastní fantazie, jsou důležitým prvkem, který pomáhá zachovat historii. O dětských transportech toho příliš vydáno nebylo, proto je dobře, že se tématu Meg Waite Claytonová ujala a napsala román, jenž tuto tématiku blíže zmapoval.

Osobně si vůbec nedokážu představit, jestli bych dokázala to, co matky, jež jedním nesobeckým rozhodnutím zachránily své děti před jistou smrtí i za cenu, že je už nikdy v životě neuvidí. Jestli můžeme přečtení této knihy považovat za úctu, kterou těmto rodičům lze alespoň takto vzdát, prosím, přečtěte si ji taky.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knižku můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Štěstí má barvu levandule

Penelope, zvaná Pepe, aktuálně řeší rozchod s přítelem. Nemilou skutečnost jí oznámil telefonicky a navíc dostala výpověď v práci. Jako by toho nebylo dost, její babička, která v Provence vede penzion, nešťastnou náhodou vypadne z okna a je v nemocnici. Pepe zamíří z Berlína do Francie, aby se o babičku a její penzion postarala. Od počátku je v jednom kole, hosté jsou ubytovaní a protože babička musí zůstat v nemocnici, Pepe se rozhodne v Provence pobýt tak dlouho, jak to bude nutné. V Berlíně ji kromě nejlepšího kamaráda vlastně nic nedrží. Zjistí, že přesně tohle potřebovala – zapomenout na trable, péct koláče a nechat se opájet vůní smyslné levandule. Jen je třeba dořešit pár rodinných záležitostí…

Román Štěstí má barvu levandule z produkce nakladatelství Cosmopolis jsem si zamilovala na první dobrou. Nabízí osvědčený mix, který funguje na každou romantickou duši – zajímavá destinace, dobré jídlo a… láska v nejrůznějších podobách. Pepe je velmi sympatická hrdinka, která si sice musí udělat pořádek ve svém srdci, slepit nakřáplý vztah s otcem a zjistit, jestli jí zbývá ještě místo na milostné vztahy. Autorka rozehrává hravou partii romantiky – Pepe zažije takové typické klišoidní vzplanutí, které do tohoto typu příběhů prostě patří, a nechává čtenáře nahlédnout do dopisů, jež psal záhadný muž babičce Pepe (a její prakticky založený dědeček to nebyl…)

Příběh je považován za typicky letní čtení, tomu nahrává levandulí protkaná Provence, které si užijete dosyta jak prostřednictvím procházek hlavní hrdinky, tak i díky dobrému jídlu charakteristickému pro Francii. Já jsem ji četla na podzim, což ale vůbec nevadí, ráda jsem se nechala unášet malebnými popisy Provence i velmi sugestivním líčením Penelopina vaření – připravte se, že vás během čtení bude průběžně honit mlsná.

Štěstí má barvu levandule, to není jen jednoduše pojaté romantické čtení, řeší se v něm rodinné problémy, o kterých členové klanu nechtěli mluvit a vznikaly tak různé domněnky a nedorozumění. Přesto z jejich vzájemných vztahů byla cítit sounáležitost k rodině, která se nejvíc projevila ve vazbě k babičce. Rozhovory, které vedla v nemocnici se svou vnučkou byly plné laskavosti i moudrosti.

Milé, pohodové čtení, které je prodchnuto láskou k rodině a jídlu, to je příběh německé autorky Pauliny Mai. Můžu ho doporučit všem milovníkům romancí, kteří nehledají plytké čtení, ale chtějí i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Klíč

Kathryn Hughesová se českým čtenářům představila srdceryvným, emocemi nabitým románem Dopis, který jsem četla sice trochu se zpožděním, ale o to víc jsem si ho užila a autorku zařadila mezi své oblíbené spisovatelky.

Román Klíč je sice trochu méně emotivní, ale přesto se vryje pod kůži. Spolu s hlavní hrdinkou Sarah objevujete tajemství ústavu pro choromyslné. Sarah je totiž objektem fascinovaná. Při jedné prohlídce objeví starý kufr a v něm dopis ukrývající šokující vzkaz. Co se stane, když začne šťourat do věcí, které měly zůstat navždy zamčené ve skříni?

V linii týkající se minulosti se setkáme se zdravotní sestrou Ellen, která nastupuje do ústavu. Je plná ideálů, ale při své nové práci se setkává s lhostejností a mnohdy i neohleduplnosti svých kolegů vůči pacientům. Na oddělení ji oslovují nejrozmanitější lidské osudy, nejvíc ji zaujme mladá dívka, jíž do ústavu přivezl vlastní otec a která vypadá, že tam vůbec nepatří…

Autorka opět využívá dvě časové roviny, aby je na konci propojila ve finále, které vás nenechá chladnými. Popisuje nehostinné prostředí ústavu pro choromyslné, v němž se většina pacientů necítila komfortně, mnozí tam ani nepatřili, bohužel systém se jich na nic neptal. Atmosféra v zařízení je vylíčena poměrně realisticky, občas vás zamrazí, zejména když se stanete svědky léčby elektrošoky. Ale bát se určitě nebudete, v knížce nejde o to, abyste podlehli co nejděsivějšímu popisu šílených pacientů, ale o přiblížení doby (cca polovina padesátých let minulého století), kdy inovativní metody byly ještě v plenkách a s pacienty se příliš nekomunikovalo.

Kathryn Hughesová svými romány skvěle sekunduje Kate Mortonové, takže hledáte-li podobnou autorku, u níž víte, že v textu najdete přidanou hodnotu a ne jen plytký děj, jste tady správně. Emoce, vztahy, zajímavé prostředí, z něhož se dá mnoho vytěžit, je těžištěm příběhů obou spisovatelek. Jsou zárukou, že se vám do rukou dostává kvalitní četba pro ženy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Jak se dědí tajemství

Olivie Shawová žije v americkém San Francisku a živí se jako recenzentka jídla. Po smrti matky zjistí, že zdědila letité panství v Anglii a k tomu i šlechtický titul. Olivie je překvapená, o matčině předchozím životě nevěděla skoro nic bližšího. Odjíždí do Anglie, aby zjistila, na čem je. Chce vyřídit záležitosti kolem dědictví a vrátit se zpátky do Států, kde na ni čeká snoubenec, ale postupně se do starého domu zamiluje. Ale kolem ní jsou lidé, kterým se její aktivity vůbec nelíbí, Olivie pátrá po matčině minulosti a odhaluje tajemství, která měla na věky spát…

Román Jak se dědí tajemství je určen všem romantickým duším, které milují staré domy i rodinná tajemství a rádi se noří do spletitých vztahů mezi lidmi. Příjemná oddechovka obsahuje všechny náležitosti, které by román pro ženy měl mít. Najdete v něm romantiku, pátrání po rodinných tajemstvích a především emoce. V příběhu promlouvá ich-formou přímo Olivie, jste svědky široké škály pocitů, které ji provází – trápí se pochybami, jestli zvládne rekonstrukci panství, lomcuje jí vztek, protože ji zklame blízký člověk, a její srdce zahoří i milostným vzplanutím.

Barbara O’Nealová si dala velmi dobře záležet na popisech prostředí. Vystihla krásu a nespoutanost anglické krajiny, zejména svérázného venkova, kde velmi často prší, přesto byste tam rádi strávili čas a nechali se okouzlit nádhernými zahradami a starými majestátními domy. Historie Británii provázala s Indií, což poznáte i v knížce – Olivie se seznámí se členy rodiny s indickými kořeny a jako správný food kritik musí ochutnat jídla typická pro tento národ. A věřte, že po přečteční budete mít na nějakou indickou dobrotu chuť, tak sugestivně jsou popsány.

Olivie je Američanka, která se ocitne v Anglii – obě země spojuje stejná řeč, ale jak víme, přízvuk a některá slova se od sebe liší. Oliviina americká angličtina je v překladu pojata ve stylu naší obecné češtiny, poznáte to hlavně na koncovkách přídavných jmen. Pokud jste zvyklí mluvit spíše spisovně, tak vám to bude, stejně jako mně, trochu tahat uši.

Pojďte spolu s Olivií pátrat v minulosti rodiny, která ukrývá tajemství, nahlédněte do jednoho starého domu, jehož genius loci si vás podmaní a vychutnejte si dobré jídlo v románu, který je ideálním společníkem pro chvíle, kdy si chcete přečíst něco nenáročného, ale zároveň podmanivého.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Můj africký příběh

Hana Hindráková je autorkou několika knih, jejichž děj situovala do prostředí exotické, leč pro cizince mnohdy nevyzpytatelné Afriky. Přiznám se, i když mám její romány v merku, u nás se dost půjčují, ještě jsem se k nim z časových důvodů nedostala. Přesto jsem kývla na autorčinu nabídku přečíst si Můj africký příběh, v němž shrnuje veškeré své prožitky z Keni. Zajímalo mě, jak se tam dostala, co ji vedlo k cestování a inspirovalo ke psaní. To vše jsem dostala a navíc mám ještě větší motivaci pustit se do ostatních knížek.

Své keňské prožitky Hana Hindráková vměstnala do „pouhých“ 176 stránek, ale můžete si být jistí, že se jedná o hutné čtení našlapané adrenalinem. Pro ty znás, kteří si o dobrodružství raději čtou, než aby ho prožívali osobně, je to velmi příjemná možnost, jak se do cizích a exotických destinací dostat a nemuset se hnout z gauče, kde máme knížky, deku a čaj. 🙂

Autorka přibližuje svou cestu za životním snem. Nejprve se angažovala jako dobrovolnice, aby po pár letech tuto činnost uložila k ledu – proč? O tom se v upřímné osobní zpovědi dozvíte a budete možná překvapeni, jak pomoc rozvojovým zemím funguje a že není vše jednoduché a přímé, jak by se na první pohled zdálo.

V knize najdete také rady pro cestovatele, kteří se do Afriky chystají a zemi vůbec neznají. Nástrahy mohou číhat všude – na letišti, v přírodě nebo i ve městě. Autorka čtenáře seznámí také se svými knížkami, pokud jste je nečetli, vůbec nevadí, dozvíte se „zákulisní drby“ každého z nich, jak vznikaly, co bylo podnětem a jak klikatá mnohdy byla cesta k vydání.

Samotné africké zážitky jsou hodně intenzivní. Hana Hindráková píše v ich-formě, takže máte pocit, že bok po boku spolu s ní dýcháte horký keňský vzduch, pohybujete se mezi obyvateli ghett, která se po setmění mění v nepřátelské území a bojujete se zdravotními problémy, které spisovatelku málem stály život. Místy se mi opravdu tajil dech, natolik je její vyprávění intenzivní, s nádechem nebezpečí, přitom si zachovává věcnost a nadhled.

Velmi zajímavou kapitolou je povídání o vzniku dosavadních románů Hany Hindrákové, plánování cest a také život v lockdownu, který obrátil její osobní i profesní život naruby, přesto se dokázala přizpůsobit a být flexibilní a akční.

Knížku doporučuji všem čtenářům románů Hany Hindrákové, kteří svou oblíbenou spisovatelku poznají v osobnější rovině, stejně jako milovníkům Afriky, adrenalinového cestování a neotřelých prožitků.

Za knížku k recenzi děkuji autorce Haně Hindrákové. Knížku si můžete pořídit přímo na webu spisovatelky, stejně jako zajímavé dárky s vůní exotiky.

Temná půle

Američanům se blíží Halloween, nám Dušičky… Chtělo by to nějakou stylovou četbu. Co takhle dalšího Stephena Kinga? Temná půle vychází znovu v nakladatelství Beta s úžasnou obálkou, která mi doslova učarovala.

Vítejte (už po několikáté) v oblíbeném Castle Rocku, kde s půvabnou manželkou a dětmi žije spisovatel Tad Beaumont. Románová tvorba pod vlastním jménem mu moc nešla, proto se rozhodl psát pod pseudonymem a stvořit George Starka, s jehož identitou šlo psaní jako po másle. Když se jednoho dne rozhodne George pohřbít, protože už má dvojího žití plné zuby, se zlou se potáže. U koho? No přece u samotného George, který chce žít navždy a Tada nutí, aby ho držel naživu pomocí písmenek. Klap, klap, klap na psacím stroji a vše může být v pořádku. Ale Tada už to vážně nebaví a tak začíná boj na život a na smrt.

Temná půle se zpočátku jeví jako poctivá detektivka. Dochází tam k vraždám lidí, s nimiž měl Tad co do činění a podle stop to vypadá, že zřejmě vraždil on. Ale, víme své, u Kinga není vše takové, jak se na první pohled zdá být, takže si užijeme nejen pár šťavnatě krvavých vražd (ty popisy stojí za to), ale i mysteriózno a hororovou atmosféru, zejména finále je velmi výživné.

Potěšilo mě setkání s Alanem Pangbornem. Jestli je vám jeho jméno povědomé, pak jste zřejmě četli Nezbytné věci a víte, že se jedná o šerifa z Castle Rocku, charismatického a férového chlapa. Temná půle částečně našla inspiraci v Richardu Bachmanovi. I toto jméno vám něco říká? No bodejť by ne, svého času to bylo alter ego Stephena Kinga, pod nímž napsal řadu výborných, spíše psychologicky laděných románů.

Temná půle je hodně zajímavým počinem. Autor opět využil svého popisného umu, který nám dokonale předvede na pořádně krvavých scénách vražd – jestli máte bujnou představivost, tak se těšte, měla jsem pocit, že čtu něco od Chrise Cartera. Docela poklidně působí scény z Tadova rodinného života, společné chvilky se ženou a dětmi, které tak trochu ukolébají, aby vás Mistr posléze nabudil pořádně rozjetým finále, šílenou akční jízdou za Georgem Starkem, který chce mít poslední slovo. Tohle mírně psychedelické vyústění ve mně nabudilo adrenalin a taky pochyby, jak to všechno vlastně je, promiň Tade. 🙂

Tento mysteriózní, thrillerově i hororově laděný počin Stephena Kinga stojí tak trochu v pozadí jeho tvorby, což je docela škoda. Má zajímavou myšlenku, zpracování a hlavně potěší ty, kteří hledají v knihách Stephena Kinga i něco k přemýšlení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu najdete na eshopu nakladatelství.