Dva dny v jednom, no vida, už zkracuju. 😀

Pátek: Dopoledne Polsko, jeli jsme se mrknout do Castoramy. Pak jsme ještě sjeli do Ikei, koupit dětskou jídelní židli prďolovi. Vím, že Ikea je hodně baby friendly, ale netušila jsem, že až tak moc. Když jsme si k obědu dávali kuličky, všimla jsem si, že tam mají ohřívačku jídla a skoro všude přebalovací kouty. 
Doma dvakrát pošťák. Jednou pro mě recenzák, podruhé balík pro manžela. Odpoledne mě vzalo spaní, tak jsem si maličkým zdřímla.
Večer klasika, živitel v práci, tak jsem si celý večer četla. Dočetla jsem Kouzelný náramek – opravdu kouzelný a nádherný příběh a načala Nalezení ztracené Marty. To se mi líbí hodně, je to takové snové, připomíná mi to filmy Amelie z Montmartru nebo Hugo a jeho velký objev.

Sobota: Jedna babička /tchýně/ se nám vrací z hlídání v Praze. Pozvali jsme ji i švagrovou na oběd. Dělala jsem naprosto božské papriky po bulharsku / dušené maso s paprikami, které se pak zapéká s rýží a rajčaty/. Student to nejí, takže jemu kuřecí plátky na kari. No a prďous měl svou zeleninu s bramborem a masem. Jsem prostě skvělá, tři obědy a v deset bylo hotovo. 😀
Odpoledne přišla druhá babička /moje mamka/ mrknout na kluky. Dali jsme kafe a šly /my dvě/ vozit, bylo fakt hezky. Studentíkovi se nechtělo nic, tak aspoň povysával.
Pak jsme kosili zahradu, pobyli chvíli na zahradě a užívali jara.
Večer večeře, nádobí, uspávání a tak. Začínám cítit, že na mě něco leze, fakt paráda. Dopuju se vitamínem C, piju ACC long a průduškový čaj, jím citrony a stříkám Stopangin. Fakt nechci být nemocná, nějakou šílenou virózu jsme postupně prodělali v březnu, kdy jsem vyfasovala antibiotika. 
Zítra budu, pokud to půjde, ležet a léčit se.
Teď koukám na Forresta Gumpa, toho miluju a můžu ho vidět opakovaně. Do toho pálení v krku, rýbička, to báb radost.Tak snad to co nejdřív poleví.

Ráno: Budíček v pět, dělám pití pro mrňouse, budím živitele do práce. Další vstávání v sedm a pak stejná klasika jako včera.
Když student vysmahne do školy, jdu dát do pračky, chystám si těsto na buchtu, chci péct Hraběnčiny řezy, které jsme si doma oblíbili. Náš synek si domů pozval svou slečnu, tak jsem mu slíbila, že je upeču.
Mezitím si hraju s mimísem, dusím mu jablko na sváču. Mám v plánu přidat mu tam mlíko, tuším, že samotné by ho zase nevypil. To se mi potvrzuje, když spolu válčíme o aspoň o pár loků.  Ovocný mix mu kupodivu chutná. Pak dopolední spánek a já šup na buchtu, vařit brambory k obědu a trochu uklidit. Dočítám Jákobovy barvy. Na konci brečím jako želva a jsem z toho vyždímaná. 

Odpoledne: Po jednoduchém obědě (já brambory na cibulce, mládežník svou zeleninu, do ní jsem zase propašovala mlíko), si hrajeme. Chtěla jsem jít ven, ale prší. Prďola je ale neskutečně protivný, už delší dobu. Tipuju zuby, zatím ale nic. Když už si začne muchlat deku na obličeji a třít oči vím, že se mu chce spát. Během spaní vyžehlím nálož prádla. U toho se dívám na oddechovou komedii Jak přežít single. Je to docela fajn nenáročný film, což po knížce potřebuju. Když se maličký probudí, chvíli si hraje, převaluje se a povídá si. Až se trochu vzpamatuje, dáváme svačinu. Zkouším mléko smíchat s přesnídávkou. Opět to má úspěch. Neraduju se však dlouho, do hodiny je část přesnídávky venku, a to několikrát. Takže převlíkám, přepírám.
Když dorazí omladina, seznamuju se se slečnou (je to moc milá holčina) a udělám jim čaj. Chvíli blbnou s malým, pak už je nechám být. Dorazí živitel, dáváme kafe a hrajeme si s mimísem. Uvažujeme, že půjdeme na procházku, ale maličký usne. Zase byl mrzutý, tak si aspoň odpočine.

Večer: Pro prďolu dělám kaši, ale moc ji nechce, zase blinká. Pořád poplakává, tak ho nosím a houpu „jako zamlada“. To se mu líbí, já ale cítím zhruba tříkilový rozdíl mezi tím, když byl malý a teď. :-D. Zpívám písničky, to se mu líbí, pomalu se uklidňuje. Ale asi hodinu trvá než usne. 
Rozečítám oddechovou knížku Kouzelný náramek a sepisuju dnešní den do projektu.
Tak snad zítra zase, dobrou.

Byť nejsem příznivcem stejných projektů, kdy v jednom dni otevřete pár svých oblíbených blogů a všude je to stejné, protože challenge nebo unboxing, projekt „Jak si žiju“ od Rachel Roo mě dost bavil. Vlastně baví, ale jak jsem s hrůzou zjistila, víc než dva roky jsem nic nenapsala. Zdálo se mi, že je to pořád dokola to samé, a že to nikoho nemůže zajímat. Na druhou stranu je to takový deník, do kterého se můžu zpětně podívat. Takže to zkusím znovu. Snad z toho časem bude aspoň občasník a já si po letech připomenu, jak dobře jsem se měla na mateřské, muhehe.

Ráno: V pět ráno první budíček. Chystám pití pro mimíse. Když se napije, ještě na hodinu a něco zalehnu. Další budíček před sedmou. Ten je spíše pro kontrolu, školák se už naštěstí vypravuje sám, vždyť už je z něj skoro student. :-). Zrovna včera jsme se dozvěděli, že byl přijatý na obě školy, kam se hlásil, tak jsme všichni pyšní. 
Stejně se budí i mimís, takže si ho beru do postele a chvíli si tam hrajeme. Pak klasické ranní rituály. Mimíse mám u sebe v kuchyni, hraje si a všechno kolem sebe pozoruje. Já vařím. Dneska šunkofleky.

Odpoledne: Po obědě jsme šli s drahým kosit. Dali jsme část zahrady, zbytek snad o víkendu. Pak chlapi jeli odevzdat zápisový lístek na školu a já si na chvíli mohla surfovat na netu. Mimís spí po dobrém zeleninovém obědě. 🙂 Došel mi recenzák z Metafory, mám radost a hned ho jdu fotit ven. Rozhodla jsem se totiž, že pokud to půjde, budu si knížky fotit sama. Propadla jsem Instagramu a tam je to teda inspirativní koukání.

Večer: Po odpoledním hraní a blbnutí s malým ho jdu koupat. A to je vždycky rachot, protože koupání nesnáší. No ale co se dá dělat, že. Pak dáváme kaši k večeři, chlapi dojídají šunkáče. Synek se připomene o bábovku, kterou jsem mu slíbila upéct. Pouštím se do ní po Výměně manželek. U telky si pročítám blogy a hledám rady, co dělat, když dítě nechce pít mléko. To je problém, který řešíme už třetí den. Náš mimín má totiž Nutrilon allergy care a to je chuťově bleee pití. Hořké. Našeho mládežníka už přikrmujeme, takže poznal, jak dobrá je zelenina a ovoce a mléko už mu nejede. No ani se mu nedivím, mezi námi. 
Zkouším mu dát napít kolem desáté, ale odmítá. Nechám ho tak, ale po chvíli zjišťuju, že se kompletně pročural. Takže přebalit, převléknout, vyčurat, pomodlit a spát, matka si chce ještě chvíli číst. Mám rozečtený emocemi nabitý román Jákobovy barvy o malém klukovi, který je sám ve víru druhé světové války. Jako matku dvou kluků mě to dostává do kolen. Dítě se nakonec rozhodlo, že si to vypije, takže mám radost.
Dopíšu deníček a taky mizím do pelechu, protože až mě ráno v pět ke zdi postaví budík probudí… 🙂