Můj dědeček by mě popravil

Když se řekne dědeček, asi vám naskočí představa laskavého prarodiče, který svým vnoučatům čte pohádky, hraje si s nimi nebo je trpělivě učí novým věcem. Ale všichni dědové stejní nejsou. Jedni se vnoučatům věnují hodně, jiní málo. Dědečka Jennifer Teegeové nelze zařadit ani do jedné skupiny. Jeho vnučka ho nezažila, zemřel mnoho let před jejím narozením. Na šibenici. Byl to totiž válečný zločinec, nacista, pro něhož lidský život neměl žádnou cenu. Amon Göth, kterého nechvalně proslavil oscarový snímek Schindlerův seznam.

Jennifer byla v dětství adoptována. Dostala se do milující rodiny, v níž jí nikdo ani náznakem nedal najevo, že by do ní nepatřila. Není totiž typická Němka. Její otec pochází z Nigérie. Celý původ mladé dívky je velmi absurdní, její dědeček by z něj tedy radost neměl.
Jennifer o něm neměla ani tušení, dokud nenarazila na knihu, kterou sepsala její biologická matka, a v níž o svém otci, krutém nacistovi, píše.
Jennifer už byla sama vdaná matka dvou malých synů, když se jí ona kniha dostala do ruky. Mladá žena se rozhodla vydat po stopách Amona Götha a podívat se kruté pravdě do očí. Na této nelehké misi zároveň odkrývá pozadí vlastního života.

Kniha je napsaná čtivým způsobem, typickým pro autobiografie. Část knihy je vyprávěna přímo Jennifer, část vždy někým, kdo k ní měl nějaký vztah. Jennifer se díky svému pohnutému osudu dostává do osidel depresí a neustále si klade otázky. Proč se jí matka zřekla, proč její babička, jíž velmi milovala, žila s takovým tyranem, proč zrovna ona sama je potomkem masového vraha.
V Polsku navštíví  památník v Plaszowě, kde byl za války proslulý pracovní tábor. Dostane se i do domu, v němž žil Amon Göth s její babičkou. Zároveň dochází k setkání s matkou a její novou rodinou. Vůbec nejemotivnější scéna je, když se Jennifer v Plaszowě setkává s dětmi, jimž přiznává, kým vlastně je, a když se jede podívat do Osvětimi. Pro Jennifer je tato cesta uvědoměním si sebe sama, terapie, díky níž si dokáže odpustit, i když uvnitř ví, že za svou biologickou rodinu nemůže. 

Knihu Můj dědeček by mě popravil lze brát jako autobiografii i jako dokument zabývající se holocaustem a jeho důsledky. Pořád tvrdím, že takových knih by mělo vycházet víc, aby lidé nezapomněli na hrůzy, které byly během války páchány.
Neobyčejně působivý příběh je doplněn autentickými fotografiemi Jennifer i jejich příbuzných a dotváří tak svědectví minulosti.

Je velmi těžké zjistit, že váš předek má na svědomí lidské životy, je těžké tuto skutečnost přiznat světu, a ještě těžší je s tímto faktem žít. Jennifer tento nelehký úděl překonala sice s těžkostmi, ale zároveň prokázala odvahu se s tím srovnat za vydatné podpory svých nejbližších. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Autor: Zápisky jedné knihovnice

Knihovnice tělem i duší.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte vlastní web s WordPress.com
Začít
%d blogerům se to líbí: