100. stránka

Co jsme si neřekli

Manželská krize je strašákem všech vztahů – letitých i těch čerstvých. Jednoho posílí, druhého zničí, každopádně je to zkušenost k nezaplacení.
Jak se s takovou krizí vyrovnávají manželé Laura a Jack? Po dvou letech odloučení usoudí, že je na čase si vyjasnit, jak to bude dál. Prostředníkem mezi nimi je deník, který si Jack píše. Posílá ho Lauře a ona do něj vpisuje svůj pohled na věc. A právě skrz tento deník máme možnost nahlédnout do jejich vztahu a stát se tak pozorovateli jednoho nevšedního manželství.

Z Jackova deníku se dozvídáme jak se s Laurou seznámil – tak schválně, co tipujete? Co takhle otřepané klišé: Jack je profesor a Laura jeho studentka?
Manželství jim i přes menší rozdílnost věku a povah funguje, dokonce prošlo i zkouškou ohněm v podobě Jackovy těžké nemoci. Jenže zakousne-li se do spokojeného života žárlivost, je i ten nejstabilnější pár v ohrožení. K tomu stačí i nějaké to nedorozumění a problém je na světě.
Díky deníku si oba tvrdohlaví manželé uvědomují, že se stále milují. Život není peříčko, jak se říká, a tak Laura a Jack nebudou mít návrat k manželství dvakrát lehký. Mají ještě vůbec naději?

Příběh Jacka a Laury plyne pomalu, není příliš akční, o to víc si jej můžete vychutnat a užít si autorův styl psaní. Rory Dunlop stvořil manželský pár, který není bez chyb, právě naopak. Zprvu jsem si k nim těžko hledala cestu, na obou mi něco vadilo. Jack byl až přehnaně žárlivý a Laura mi přišla trochu jako potvora, která musí toho svého chlapa provokovat. Vlastně to dělala neúmyslně, ale právě díky tomu vzniklo tolik omylů. Už jsem začala propadat skepsi, že čtu o lidech, kteří by spolu vůbec neměli být, protože k sobě nepasují. Postupem času jsem zjistila, že je mám oba docela ráda, a že bych uvítala, kdyby byli spolu. Čekala jsem se zatajeným dechem, jak to mezi nimi dopadne. Přiznám se, moc nadějí jsem do nich nevkládala. Při čtení se mi připomněl román Tři na cestě od Davida Nichollse, který obsahuje podobné motivy, kdo jej četl, tak asi tuší proč.

Rory Dunlop je na českém knižním trhu nováčkem. Co jsme si neřekli je jeho prvotinou, podle mě opravdu povedenou. Je to dojemný román o lásce, nedorozumění a návratu, na který se vyplatí čekat. Ocení ho ti čtenáři, kteří mají rádi společenské romány, v nichž se dokonale snoubí romantika, humor i věcný nadhled, díky němuž nesklouzávají do hlubin červené knihovny.
Na knížku jsem se těšila hned od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že ji Domino vydává. Mám totiž ráda romány, které jsou psány formou deníků nebo dopisů. No a samozřejmě mě zaujalo i téma, které je v románech zpracováváno hodně často, ale pořád ho není nikdy dost.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Sucho

Rodné městečko můžete navštívit z několika důvodů. Když chcete mrknout na rodinu, pozdravit známé, zjistit, co je nového. Anebo přijedete na pohřeb, na nějž se vám vlastně vůbec nechce, protože se jedná o vašeho bývalého nejlepšího kamaráda a jeho rodinu. Právě z tohoto důvodu se do rodné Kiewarry vrací policista Aaron Falk. Místními není vítán, cítí z nich nevraživost pramenící z dávné minulosti. Vlastně tady zůstává jen proto, aby pomohl objasnit okolnosti kamarádovy smrti.

Luke Hadler zabil své nejbližší – manželku a malého syna a poté spáchal sebevraždu. I když jsou všichni obyvatelé v šoku, vlastně se ani nediví. V Kiewaře totiž panuje dlouhodobé sucho, které neprospívá úrodě, čímž ruinuje místní farmáře. To by mohl být důvod, proč jsou téměř všichni Hadlerovi mrtví. Naživu totiž zůstala maličká dcerka. Nabízí se otázka, z jakého důvodu ji jedinou Luke ušetřil? Falk se spolu s místním policistou pouští do vyšetřování. Jenže místo toho, aby mu obyvatelé Kiewarry pomáhali, házejí mu klacky pod nohy. Čím hlouběji se Falk noří do Lukova případu, tím víc se z hlubin vynořuje ono dávné tajemství, které kdysi změnilo život obou kamarádů.

Tenhle thriller vás dostane hned od počátku. Čtivý, znepokojující, drnkající na tu správnou strunu vašich emocí. Všudypřítomné horko vás pohltí stejně jako obyvatele Kiewarry. Jane Harperová popisuje ponurou atmosféru věrně a autenticky. Máte pocit, že jste v Kiewaře a nahlížíte Falkovi přes rameno. Cítíte pověstné ticho před bouří. Před očima se vám míhají frustrovaní obyvatelé městečka. Stíráte si pot z čela a myslíte si, že máte stopu. Stejně jako já. Ale autorka vám vaše zdánlivě pevné nervy dokonale pocuchá. V knize se objevují prostřihy do minulosti, aby přiblížily onu osudovou událost, jejíž kořeny prorostly pevně až do současnosti. Je nějaká souvislost s Hadlerovými? Nebo je vše jinak?

Sucho podle mě aspiruje na jeden z nejlepších krimi románů letošního roku. Moc se mi líbilo, že děj byl zasazen do australského prostředí, které se řadí k mým oblíbeným knižním destinacím. Mám načteno dost více méně společenských románů s těmito reáliemi, ale musím říct, že Sucho je první australská detektivka, s níž mám tu čest. Je celkem osvěžující číst něco jiného /a přesto tak stejného/ než typické severské krimi.
Aaron Falk je hrdina, kterého bych ráda viděla, respektive ráda bych o něm v budoucnu ještě četla. Autorka prý plánuje další díl, v němž by figuroval, máme se tedy na co těšit.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Čtení do ucha – Nebezpečné známosti

Dlouho, dlouho jsem se bránila poslouchání audioknih. Zkoušela jsem to, ale nemohla se nikdy soustředit. Zatímco mně tenhle způsob čtení dělal problém, naši čtenáři si audioknihy nemohli vynachválit, a já jsem jenom koukala, jak moc se v knihovně půjčují.

Nedávno jsem na blogu Terezy z CooBoo četla její zkušenost s posloucháním audioknih a řekla si, že to znovu zkusím. Zaujala mě možnost „číst“ při procházkách s kočárkem, kterou si Tereza moc vychvalovala. To by pro mě bylo ideální, nic by mě u poslouchání nerozptylovalo.

Moje první volba padla na Nebezpečné známosti, proslulý román plný intrik od Choderlose de Laclose.
První poslech se konal na zahradě při houpání kočáru, druhý na procházce. A jak to dopadlo? Zatím mám „načtenou“ zhruba třetinu, záznamy jsou dost dlouhé, ale to vůbec nebrání tomu, abych už napsala svůj dojem. Nehodnotím totiž román jako takový, ale sluchový vjem, jenž můžu popsat více méně hned.

Nebezpečné známosti jako audioknihu načetli známí herci, které známe také z dabingu. Igor Bareš se zhostil role vypravěče s lehkostí, zní hodně pobaveně, což se mi líbí.
Jiří Dvořák – pro něj mám slabost už od doby, co jsem poprvé viděla Bouřlivé výšiny, kde daboval Ralpha Fiennese. Jeho hlas považuju za jeden z nejlepších. Jeho Valmont je výborně podaný, neskutečně cynický, přesně tak si ho představuju.
V roli komtesy de Merteuil exceluje Vilma Cibulková, která se k ní svým hlasem hodí. Dokázala z ní udělat opravdovou bestii a s barvou svého osobitého projevu si v tomto příběhu pěkně pohrává.
Klára Issová se zhostila mladé Cecilie Volangesové, a opravdu jí tu naivku uvěříte.
Překvapila mě Kristina Frejová jako paní de Tourveil, vůbec jsem si ji hlasově nedokázala přiřadit k jejímu obličeji, přitom ji jako herečku znám. Líbil se mi plačtivý tón jejího hlasu. Nakonec mladý rytíř Danceny v podání Jana Meduny. Toho jsem slyšela poprvé, a myslím, že svým známějším kolegům zdatně sekunduje.
Celkově tahle šestice lahodí mému uchu, podle mě skvělá volba, co se týče typologie hlavních postav.Nahrávka je doplněna dobovou hudbou, která děj podkresluje a dodává mu typickou atmosféru.

Ještě mě čeká velký kus k poslechu, a už teď se na další intriky Valmonta a markýzy těším.

Takoví jsme byli

Kate a Becca už od dětství trávi společně skoro každou volnou chvilku. Jsou totiž sestřenice a zároveň i nejlepší kamarádky. Společně prožívaly dětské oslavy narozenin i bujaré studentské večírky. Společně se i vdaly. Kate si vzala Jonathana, s nímž před ní chodila Becca, a ta se provdala za Kateina ex Charlieho. Zdá se vám to divné? Začtete se do této půvabné rodinné romance a sami uvidíte, jak to všechno vlastně bylo.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou orámovány pozvánkami na oslavy pořádané Kate nebo Beccou, a dávají tak tušit, které období ze života dívek autorka čtenářům právě přiblíží.
Obě dívky sledujeme odmala. Hodnou a spíše nejistou Kate, i sebevědomou a přidrzlou Beccu, jejíž sobeckost a sklon k manipulaci s lidmi zahýbou celým příběhem. Kate si nejspíš zamilujete a její sestřenici budete mít chuť zaškrtit. Mně tedy při čtení hnula žlučí hodně a měla jsem s ní velký problém. Na druhou stranu jsem si říkala – nebýt Beccy, tahle kniha by vlastně nebyla o ničem.

Koncepce příběhu se mi moc líbila. Docela tajuplný začátek, u něhož nevíte, kam se příběh bude rozvíjet. Pozvánky, které nastiňují jednotlivé životní etapy sestřenic. A pak jedinečně namíchaný mix humoru, romantiky i serióznosti, který činí příběh takovým, jakým je. Rodinným románem o lásce, mezilidských vztazích, o vině i odpuštění, o touze a o čekání.

Původně jsem od téhle knihy vlastně nic nečekala. Vzala jsem si ji na základě anotace a jen doufala, že se nebude jednat o přeslazenou lovestory nebo erotickou romanci.
Jak už to u těchto „knižních překvápek“ bývá, výsledek většinou předčí očekávání, a v tomto případě to platí dvojnásob. Připomnělo mi to mou oblíbenou knihu Kde končí duha od Cecelie Ahern (nově vydáno jako S láskou Rosie).

Máte-li rádi společenské romány, je vám blízký styl britských komedií jako například Čtyři svatby a jeden pohřeb, Jeden den nebo Láska nebeská (mají v sobě takové typické anglické „cosi“), určitě se vám bude líbit i tahle knížka.

Noví kluci

Kluci čajoví 🙂
Čaje Loyd, které vyrábí polské Mokate, máme doma moc rádi. Každý z nás má oblíbenou příchuť a tu si kupujeme pořád dokola. 🙂
Jaké bylo překvápko, když jsme na jedné z našich projížděk po okraji Polska (to my tak vyrážíme často, jsme u hranic), jeli směrem na Wislu a v Ustroni projížděli kolem velkého bílého kolosu s nápisy Mokate a Loyd. Moje srdéčko se zatetelilo ještě víc, když jsem uviděla směrovku navádějící k firemní prodejně.
Protože výlet se konal v neděli, zjistila jsem si na stránkách Mokate, kdy tam jsou a mohli jsme vyrazit. Na stránkách jsem si i předběžně vybrala příchutě, co bych chtěla.

Prodejna je taková menší, ale bohatě zásobená. Vybrala jsem si svoje kousky a okukovala další sortiment. Mají tam i různá kapučína v klasickém i kilovém balení. Co mě nejvíc zaujalo, bylo latté s makronkovou příchutí, to si asi příště koupím.

Loydy můžu doporučit, nejvíc ujíždím na jejich zelených čajích, nejvíc nej je pro mě (a taky pro studenta) zelený s mátou. Kromě něj jsme ještě koupili zelený s cukrovým melounem a citronovou trávou, zelený a bílý s aloe vera a rooibos s vanilkou a medem.
Všechny super, chutnají přesně po těch příchutích, s jakými jsou. Jen by mohly být o fous levnější, jak se na podnikovou prodejnu sluší, po přepočítání to bylo stejné jako u nás. Ale nevadí, jsem ráda, že jsem se tam mohla podívat.

A ještě stránky přímo na Loydy, v polštině, kde je sortiment příchutí pěkně rozepsán. A tady česká divize Mokate, bohužel nemají aktivní prokliky na jednotlivé značky.
Tak co, vyberete si?

Jákobovy barvy

Co by měl dělat typický osmiletý kluk? Chodit do školy, hrát si s kamarády, vracet se domů ke svým nejbližším, s nimiž je mu nejlíp, a každý večer usínat ve své vlastní posteli.
Jákob žije úplně jinak. Píše se rok 1944 a on se snaží přežít nástrahy války. Sám. Úplně sám.

Jákob je na útěku před nacisty. S sebou má pouze truhličku, v níž má věci připomínající předchozí život s rodinou, a také to nejcennější, co mu nikdo nemůže vzít – vzpomínky.
Utíká napříč Rakouskem a na své cestě potkává spoustu lidí, komu z nich však může věřit?

Tak čtení téhle knížky byl velký emotivní zážitek a pro mě i dost velký nápor na psychiku. Jako matce dvou kluků se mi to četlo obzvlášť těžce, zároveň jsem se však nemohla dočkat každé další kapitoly. Autorka střídá časové roviny, vrací se do minulosti, k nelehkému životu Lor, Jákobovy matky, i jeho otce Javiho.

Lindsay Hawdon napsala nádherný, přitom znepokojivý a emočně opravdu náročný román, který ve vás bude doznívat ještě dlouho po přečtení. I když se tématicky dotýká hrůz druhé světové války, zejména holocaustu, je psán poetickým jazykem, který jej zlidšťuje.

Jákobovy barvy otevírají dosti citlivé téma, jakým holocaust bezesporu je. O vyhlazení Židů toho víme poměrně dost, ale romský holocaust je léta tak trochu stranou.
Je vlastně jedno, jestli byl Jákob Rom nebo Indián, v žádném případě neměl prožít to, co na něj čekalo v knize. Byť jde o příběh smyšlený, základ nacistické genocidy je reálný.
Vedle Jákobovy linie mě hodně oslovila i část pojednávající o Lor a Javim.
Smekám klobouk před překladatelkou Petrou Krámkovou, která bravurně převedla Javiho řeč do češtiny.

Nebojím se přiznat, že jsem u knihy ždímala kapesník. Nebojím se říct, že bych Jákobovy barvy směle zařadila jako doporučenou četbu pro středoškoláky. Nebojím se znovu, jako už jsem to několikrát udělala, napsat, že knih s takovou tématikou není nikdy dost.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Jak si žiju 5. a 6. 5.

Dva dny v jednom, no vida, už zkracuju. 😀

Pátek: Dopoledne Polsko, jeli jsme se mrknout do Castoramy. Pak jsme ještě sjeli do Ikei, koupit dětskou jídelní židli prďolovi. Vím, že Ikea je hodně baby friendly, ale netušila jsem, že až tak moc. Když jsme si k obědu dávali kuličky, všimla jsem si, že tam mají ohřívačku jídla a skoro všude přebalovací kouty.
Doma dvakrát pošťák. Jednou pro mě recenzák, podruhé balík pro manžela. Odpoledne mě vzalo spaní, tak jsem si maličkým zdřímla.
Večer klasika, živitel v práci, tak jsem si celý večer četla. Dočetla jsem Kouzelný náramek – opravdu kouzelný a nádherný příběh a načala Nalezení ztracené Marty. To se mi líbí hodně, je to takové snové, připomíná mi to filmy Amelie z Montmartru nebo Hugo a jeho velký objev.

Sobota: Jedna babička /tchýně/ se nám vrací z hlídání v Praze. Pozvali jsme ji i švagrovou na oběd. Dělala jsem naprosto božské papriky po bulharsku / dušené maso s paprikami, které se pak zapéká s rýží a rajčaty/. Student to nejí, takže jemu kuřecí plátky na kari. No a prďous měl svou zeleninu s bramborem a masem. Jsem prostě skvělá, tři obědy a v deset bylo hotovo. 😀
Odpoledne přišla druhá babička /moje mamka/ mrknout na kluky. Dali jsme kafe a šly /my dvě/ vozit, bylo fakt hezky. Studentíkovi se nechtělo nic, tak aspoň povysával.
Pak jsme kosili zahradu, pobyli chvíli na zahradě a užívali jara.
Večer večeře, nádobí, uspávání a tak. Začínám cítit, že na mě něco leze, fakt paráda. Dopuju se vitamínem C, piju ACC long a průduškový čaj, jím citrony a stříkám Stopangin. Fakt nechci být nemocná, nějakou šílenou virózu jsme postupně prodělali v březnu, kdy jsem vyfasovala antibiotika.
Zítra budu, pokud to půjde, ležet a léčit se.
Teď koukám na Forresta Gumpa, toho miluju a můžu ho vidět opakovaně. Do toho pálení v krku, rýbička, to báb radost.Tak snad to co nejdřív poleví.

Jak si žiju: 4. 5. 2017

Ráno: Budíček v pět, dělám pití pro mrňouse, budím živitele do práce. Další vstávání v sedm a pak stejná klasika jako včera.
Když student vysmahne do školy, jdu dát do pračky, chystám si těsto na buchtu, chci péct Hraběnčiny řezy, které jsme si doma oblíbili. Náš synek si domů pozval svou slečnu, tak jsem mu slíbila, že je upeču.
Mezitím si hraju s mimísem, dusím mu jablko na sváču. Mám v plánu přidat mu tam mlíko, tuším, že samotné by ho zase nevypil. To se mi potvrzuje, když spolu válčíme o aspoň o pár loků. Ovocný mix mu kupodivu chutná. Pak dopolední spánek a já šup na buchtu, vařit brambory k obědu a trochu uklidit. Dočítám Jákobovy barvy. Na konci brečím jako želva a jsem z toho vyždímaná.

Odpoledne: Po jednoduchém obědě (já brambory na cibulce, mládežník svou zeleninu, do ní jsem zase propašovala mlíko), si hrajeme. Chtěla jsem jít ven, ale prší. Prďola je ale neskutečně protivný, už delší dobu. Tipuju zuby, zatím ale nic. Když už si začne muchlat deku na obličeji a třít oči vím, že se mu chce spát. Během spaní vyžehlím nálož prádla. U toho se dívám na oddechovou komedii Jak přežít single. Je to docela fajn nenáročný film, což po knížce potřebuju. Když se maličký probudí, chvíli si hraje, převaluje se a povídá si. Až se trochu vzpamatuje, dáváme svačinu. Zkouším mléko smíchat s přesnídávkou. Opět to má úspěch. Neraduju se však dlouho, do hodiny je část přesnídávky venku, a to několikrát. Takže převlíkám, přepírám.
Když dorazí omladina, seznamuju se se slečnou (je to moc milá holčina) a udělám jim čaj. Chvíli blbnou s malým, pak už je nechám být. Dorazí živitel, dáváme kafe a hrajeme si s mimísem. Uvažujeme, že půjdeme na procházku, ale maličký usne. Zase byl mrzutý, tak si aspoň odpočine.

Večer: Pro prďolu dělám kaši, ale moc ji nechce, zase blinká. Pořád poplakává, tak ho nosím a houpu „jako zamlada“. To se mu líbí, já ale cítím zhruba tříkilový rozdíl mezi tím, když byl malý a teď. :-D. Zpívám písničky, to se mu líbí, pomalu se uklidňuje. Ale asi hodinu trvá než usne.
Rozečítám oddechovou knížku Kouzelný náramek a sepisuju dnešní den do projektu.
Tak snad zítra zase, dobrou.

Jak si žiju: 3. 5. 2017

Byť nejsem příznivcem stejných projektů, kdy v jednom dni otevřete pár svých oblíbených blogů a všude je to stejné, protože challenge nebo unboxing, projekt „Jak si žiju“ od Rachel Roo mě dost bavil. Vlastně baví, ale jak jsem s hrůzou zjistila, víc než dva roky jsem nic nenapsala. Zdálo se mi, že je to pořád dokola to samé, a že to nikoho nemůže zajímat. Na druhou stranu je to takový deník, do kterého se můžu zpětně podívat. Takže to zkusím znovu. Snad z toho časem bude aspoň občasník a já si po letech připomenu, jak dobře jsem se měla na mateřské, muhehe.

Ráno: V pět ráno první budíček. Chystám pití pro mimíse. Když se napije, ještě na hodinu a něco zalehnu. Další budíček před sedmou. Ten je spíše pro kontrolu, školák se už naštěstí vypravuje sám, vždyť už je z něj skoro student. :-). Zrovna včera jsme se dozvěděli, že byl přijatý na obě školy, kam se hlásil, tak jsme všichni pyšní.
Stejně se budí i mimís, takže si ho beru do postele a chvíli si tam hrajeme. Pak klasické ranní rituály. Mimíse mám u sebe v kuchyni, hraje si a všechno kolem sebe pozoruje. Já vařím. Dneska šunkofleky.

Odpoledne: Po obědě jsme šli s drahým kosit. Dali jsme část zahrady, zbytek snad o víkendu. Pak chlapi jeli odevzdat zápisový lístek na školu a já si na chvíli mohla surfovat na netu. Mimís spí po dobrém zeleninovém obědě. 🙂 Došel mi recenzák z Metafory, mám radost a hned ho jdu fotit ven. Rozhodla jsem se totiž, že pokud to půjde, budu si knížky fotit sama. Propadla jsem Instagramu a tam je to teda inspirativní koukání.

Večer: Po odpoledním hraní a blbnutí s malým ho jdu koupat. A to je vždycky rachot, protože koupání nesnáší. No ale co se dá dělat, že. Pak dáváme kaši k večeři, chlapi dojídají šunkáče. Synek se připomene o bábovku, kterou jsem mu slíbila upéct. Pouštím se do ní po Výměně manželek. U telky si pročítám blogy a hledám rady, co dělat, když dítě nechce pít mléko. To je problém, který řešíme už třetí den. Náš mimín má totiž Nutrilon allergy care a to je chuťově bleee pití. Hořké. Našeho mládežníka už přikrmujeme, takže poznal, jak dobrá je zelenina a ovoce a mléko už mu nejede. No ani se mu nedivím, mezi námi.
Zkouším mu dát napít kolem desáté, ale odmítá. Nechám ho tak, ale po chvíli zjišťuju, že se kompletně pročural. Takže přebalit, převléknout, vyčurat, pomodlit a spát, matka si chce ještě chvíli číst. Mám rozečtený emocemi nabitý román Jákobovy barvy o malém klukovi, který je sám ve víru druhé světové války. Jako matku dvou kluků mě to dostává do kolen. Dítě se nakonec rozhodlo, že si to vypije, takže mám radost.
Dopíšu deníček a taky mizím do pelechu, protože až mě ráno v pět ~~ke zdi postaví~~ budík probudí… 🙂

Opravdovou žízeň jen tak neuhasíš

Jo Nesbo své čtenáře umí udržet v napětí. Dva roky uplynuly od posledního případu Harryho Holea. Jakmile vyřešil vraždy osloských policistů, doslova se vypařil a vypadalo to, že jsme ho viděli naposled. Pomalu jsme se s jeho odchodem smiřovali, když se najednou objevila zpráva, že je svérázný kriminalista zpátky.

Harry s manželkou Rachel žije v ústraní. Nepije, seká latinu. Jediný kontakt s bývalou prací jsou přednášky na policejní akademii. A možná by tomu bylo tak i nadále, kdyby Harryho nezavolali k novému případu. Vlastně byl k tomu tak trochu přinucen, ale to zjistíte sami.

Neznámý vrah se zaměřil na ženy, které se seznamují s muži pomocí aplikace Tinder. Vůbec se nejedná o klasický typ vraždy, indicie na místě činu naznačují, že zabíjí vampýr, milovník krve, který má ukrutně velkou žízeň. Je na Harrym, aby ji uhasil. Bude to pro něj neskutečně těžké, protože svou soukromou žízeň má i on sám.
Harry má v případu vraždícího vampýra fungovat jako jakýsi doplněk vyšetřovacího týmu, který vede jeho bývalá kolegyně Katrine. Policisté neustále tápou a rozmazávají vampýrovy krvavé stopy. Harry bude muset použít svůj svérázný vyšetřovací styl a pokusit se případ dovést ke zdárnému konci. Jestli se mu to vůbec podaří.

Žízeň je jedenáctým příběhem s Harrym v hlavní roli. Že by se mohlo jednat o vyčpělou nastavovanou kaši, kde už nelze čekat nic nového? Tak to vůbec. Jo Nesbo před čtenáře nastupuje v nejlepší možné formě. Dostanete pořádnou dávku adrenalinu, na kterou si zvyknete hodně rychle. Šok, znechucení, odpor, strach. Tyhle pocity budou při čtení vašimi věrnými společníky. Myslela jsem, že v Policii Nesbo vyčerpal všechny své možnosti. No, mýlit se je lidské. Žízeň překonala moje očekávání. Když už jsem se chlapácky poklepávala po ramenou, protože jsem si naivně myslela, že vím, kdo je vrah, Nesbo mi vzápětí rozmetal iluze o mé skvělé dedukci. Posledních sto stran jsem skoro přestávala dýchat. Jestli bude další díl, jakože to na něj vypadá, budu si muset pořídit kyslíkovou masku.

Abyste si nemysleli, že budete celou dobu v permanentní křeči, Nesbo vám ukáže i lidskou stránku Harryho. Moc se mi líbí vztah, který má se svou ženou, byla radost sledovat jejich rozhovory plné lásky i jemného špičkování.

Kniha má úctyhodných šest set stran, které vám však příliš času nezaberou. Tuhle žízeň sice uhasíte, ale vsadím se, že ne nadlouho. Otázkou je, jak dlouho nás tenhle po čertech dobrý Nor nechá zase čekat.

(Za recenzní ebook děkuji knihkupectví Neoluxor)