Červencový TBR aneb co bych tento měsíc měla respektive chtěla přečíst.
Knižní návraty do dětství
Na svoje oblíbené knížky z dětských let vzpomínám docela často. A taky už dlouho plánuju tenhle článek, jsem moc ráda, že jsem se k němu konečně dostala. Záměrně neuvádím ty staré známé pecky jako Mikeš nebo Děti z Bullerbynu, ty milujeme všichni a víme o nich poměrně dost. Vybrala jsem spíše ty méně profláklé.
Jednou z mých prvních dětských knížek, kterou si vybavuju, je O Kubáskovi, Měsíčkovi a modrooké Nanynce. Měla jsem ji hodně moc ráda, mamka mi z ní předčítala. Když jsem se pak naučila číst sama, četla jsem ji pořád dookola. Vypráví se v ní o ztraceném panáčkovi Kubáskovi. Zaujala mě tehdy /a vlastně i dnes/ zajímavá grafická podoba knížky. Ilustrace jsou doplněné fotkami koláží z přírodnin.
Anička z I. A. nádherná knížka Jana Rysky o prvňačce Aničce, která byla hodná a vzorná, ale pořád ji zlobil kluk Pavel Šlechta. Myslím, že je to jedna z těch knížek, které kdyby se po menší úpravě znovu vydaly, tak by se dětem líbily (a stejně tak i rodičům a prarodičům).
Ferdův slabikář. Ten mě bavil hodně moc!!! Další nadčasovka, čerpala jsem z ní i při besedách s dětmi. Nezapomenutelné říkanky a příběhy o písmenkách, uměla jsem je zpaměti.
Kozlíček Kaštánek. Pro tuhle knížku mám zvláštní slabost. Četla jsem ji hodně často, příběh kozlíka kaštanové barvy, který měl být poražen, ale podařilo se mu utéct, mě vždycky dojímal. A taky jsem milovala ilustrace, které v knížce jsou. Zrovna dneska jsem ji vyhrábla ze Studentovy knihovny a nostalgicky si ji připomněla s mamkou, která u nás zrovna byla. Taky přijde do dětské knihovničky a budeme ji číst, až přijde její čas. (Ta knížka, ne mamka :-))
Dvanáct pohádek. Na tuhle knížku myslím docela často. Bohužel mi zmizela někde v propadlišti dějin. Obsahuje zajímavé pohádky v nichž jsou hlavními hrdiny třeba obyčejné věci. Napsala ji Jarmila Svatá někdy v padesátých letech. V paměti mi utkvěla pohádka o polévce, která zpívala. Děti remcaly, že je k jídlu zase jen polívka, a jejich maminka jim řekla, aby poslouchaly, co polévka vypráví, když se vaří. Docela ráda bych si pohádky s odstupem času připomněla.
Děvčátko z města. Další z knížek, které jsem četla několikrát. Příběh malé holčičky ze Sovětského svazu, která za války přežije jako jediná z celé rodiny bombardování, se mi neskutečně líbil. Malou Valentinku si k sobě vzala žena z vesnice, která měla více dětí a holčičku přijala jako vlastní. Z knížky si vybavuju, že často jedli brukev, což jsem jako dítě netušila, co může být. Až dneska jsem se dočetla, že brukev je něco jako matka dnešních košťálovin. 🙂
Velkou slabost jsem měla vždycky pro knížky Heleny Šmahelové. Nejčastěji jsem se vracela ke své „svaté čtveřici“ zahrnující romány Velké trápení: nikdy jsem nechápala, jak mohli rodiče hlavní hrdinku Janu odložit do dětského domova, jen aby se mohli v klidu rozvést, zatímco její mladší sestra mohla být s matkou; Já a moji drazí vyprávějící o dívce Aničce, která žije s velkou rodinou a přesto je pořád sama; Magda, jejíž stejnojmenná hrdinka vyrůstá s postaršími rodiči vědátory, a je taky v podstatě sama, protože má mnohem starší sourozence, kteří mají své životy; a Dora na cestách o náctileté dívce, která s otcem cestuje za matkou do New Yorku. Možná si ji pamatujete z knížek Dobrá mysl a Dora a medvěd, v nichž byla tehdy ještě malá.
Četli jste některou z nich nebo máte úplně jiné srdcovky z vašeho dětství? Budu ráda, když mi o nich napíšete. 🙂
Klasika do dětské knihovny
Kniholéto
Hromadné projekty bloggerů moc nevyhledávám, vadí mi, že blogy jsou pak všechny na jedno brdo.
Pár výjimek jsem udělala, zapojila jsem se do společného čtení s Basterkou, a napsala pár řádek o běžném životě blogera do projektu Rachel Roo Jak si žiju. No, tady pokračuju, ale už jenom občas, což mi připomíná, že bych se měla polepšit a zase něco naťukat. 🙂
Teď mi učaroval letní projekt mé další oblíbenkyně Narcisky. Po oba letní měsíce se na Instagramu každý den zveřejňují fotky s konkrétním tématem (viz fotka). Já teda nemůžu slíbit, že to bude poctivě opravdu každý den, ale budu se snažit. Fotky najdete na mém instáči, no a taky je vložím sem. Hastagy jsou #kniholeto a #kniznicervenec
Takže – 1. července začínáme.
Má ji rád, nemá ji rád
Hamish Wolfe mohl pokračovat v kariéře chirurga, kdyby… Kdyby nebyl odsouzen k doživotnímu vězení za vraždu tří dívek. Jeho jedinou momentální devizou je charisma a šarm, kterým si podmanil ženy a dívky. Ty mu do vězení píší zamilované dopisy a vesměs věří v jeho nevinu. Důkazy vůči Hamishovi jsou však jasné, a tak mu nezbývá než doufat v to, že by se jeho případu ujala právnička Maggie, která na svobodu dostala několik odsouzenců.
Maggie Roseová není typickou upjatou právničkou v kostýmku. Modré vlasy a safírové oči byste čekali spíše u rebelské rockerky než u advokátky. Maggie o svých případech píše i knížky, mediální slávě se však úspěšně vyhýbá. Původně Hamishův případ brát nechtěla, ale je tak trochu svéhlavička, která zásadně nechodí s davem. Když ji policejní vyšetřovatel Pete Weston žádá, aby se Hamishovi Wolfovi vyhýbala, udělá pravý opak. Maggie si zprvu dělá jen písemné náčrty k potencionální knize, aby posléze této víceméně jasné kauze propadla…
Sharon J. Bolton mě okouzlila románem Obětina, který jsem doslova zhltla na posezení. Oslovila mě i série se sympatickou vyšetřovatelkou Lacey, nemohla jsem tedy odolat ani téhle pořádné bichli, kterou si nadšeně ohmatalo i naše miminko :-).
Román Má ji rád, nemá ji rád je jako černá díra. Jako králičí nora z Alenky. Vcucne vás a nebude chtít pustit, dokud neotočíte poslední stránku. Jenže vy taky chodíte do práce, vaříte, uklízíte, a tak dál, že jo. Garantuji vám, že jen těžko se budete od rozečtené knihy odtrhávat, autorka totiž píše skvěle.
Žádné dlouhé úvody, žádné ciráty. Spolu s Maggie vpadnete do Hamishova světa, ani nemrknete okem.
Je těžké psát recenzi na knížku, o níž nechcete nic podstatného prozradit, abyste potencionální čtenáře nepřipravili o moment překvapení, který v dobrých thrillerech bývá. A vězte, že tady… No, sami uvidíte. Prostě pozor na vykloubený čelistní kloub, i to by se vám mohlo stát. Asi v polovině knihy jsem se začala plácat po ramenou a chválit, jak jsem to pěkně uhodla, abych pak na konci zůstala pořádně vyjevená. A vsadím všechny svoje knížky, že právě o to S. J. Bolton šlo.
Atraktivitu a švih celému příběhu dodávají dopisy, policejní zprávy a jiné podstatné dokumenty, které příběh rámují a dokreslují.
Maggie Roseová, Hamish Wolfe, Pete Weston. Tito tři hlavní aktéři se proplétají celým příběhem tak důmyslně a rafinovaně, při čtení máte pocit, že si s vámi autorka hraje jako kočka s myší.
Jsem zvědavá, kdo si získá vaše sympatie, a naopak – koho byste nejraději praštili pěstí.
Tohle je naprostá pecka, kniha, do jejíž úctyhodných téměř šesti set stran autorka vetkala důmyslně propracovaný příběh, a u níž si budete jistí pouze jednou jedinou věcí. Nedáte ji z ruky.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)
Dlouhé noci v cizím světě
Vzpomenete si, co jste dělali v roce 1990? Byli jste, stejně jako já, náctiletí, kteří místo facebookových statusů spolu mluvili pěkně z očí do očí? Nezajímaly vás porevoluční změny, protože vy a vaše bujaré mládí jste byli nade vše?
Tak nějak podobně, ale „po americku“ si měla svá teenagerská léta užívat i Jean.
Píše se rok 1990. Američané žijí válkou v Perském zálivu a novinkami ve světě vědy a techniky. Jean je skoro třináct. S rodiči a sestrou vyrůstá na maloměstě, kde si všichni vidí do talíře. V rodině je zdánlivě vše v pořádku, jenže s vrcholícím horkem se stupňuje i na první pohled neviditelná krize mezi Jeaninými rodiči, která vygraduje dočasným odchodem matky od rodiny.
Díky tomu, že Jean žije v těsném sepětí s dospělými, dospívá rychleji. Zjevná je její fyzická proměna, jež není lhostejná postaršímu sousedovi. Jean utíká do světa fantazie, zároveň bojuje s počínající sexualitou a pozorností svého okolí.
Ne, tohle není popis typického dětství mladičké dívenky, která si maluje pusu máminou rtěnkou, na stěnu si věší plakáty se svými idoly a před spaním k sobě tiskne plyšového medvídka.
Zdánlivě poklidně plynoucí román, v němž hned ze startu autorka připomíná zásadní události roku 1990, je sondou do života nefunkční rodiny. Problémy bublají pod povrchem, všude prosakuje tíživá atmosféra horkého dusného léta, v němž koně umírají z neznámých příčin. To vše dokonale znásobovalo pocit neklidu, který jsem měla při čtení.
Několikrát jsem se musela vrátit na začátek, abych si připomněla, kolik má Jean let. Teprve třináct, na mě přitom působila jako protřelá sedmnáctka. Styl mluvy a dialogy vůbec neseděly k nevinné holčičce, jíž by měla Jean správně být.
Dlouhé noci v cizím světě čítají něco málo přes sto sedmdesát stran. Asi vás hned napadne, že vám čtení nezabere mnoho času. Ale autorka píše natolik osobitým stylem, že si některé pasáže dáte ještě jednou. Je to podáno tak, že si budete vychutnávat každé slovo a zároveň o příběhu přemýšlet. Je to poetický, zároveň znepokojivý a neobyčejný román o (ne)obyčejném dospívání dívenky ocitající se na pomezí dětství a rané dospělosti, s níž je někdy těžké bojovat.
Knihu doporučuji milovníkům složitých rodinných příběhů, čtenářům společenských románů s psychologickou linkou a těm, kteří umí ocenit barvitost jazyka a pohrávání se slovy.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Omega)
Hlídači
Krimi trochu jinak
Radku Třeštíkovou čtenáři buď milují nebo ji nemusí. Pokud jste stejně jako já jejími fanoušky, určitě napjatě čekáte na její nejnovější knihu. Nese název Osm a směle můžeme říct, že je to tak trochu jiná detektivka.
Jednoho sobotního rána je v pražském parku nalezená postřelená mladá žena. Kdo měl zájem na smrti Michaely Mrázové? To je úkol pro policii. Spolu s ní odkrýváme zamotané nitky celého příběhu. A jestli si myslíte, že k objasnění přispěje po probuzení i samotná Míša, jste na omylu. Z osudného dne si nepamatuje vůbec nic. Vlastně si nepamatuje poslední rok, což může být pro někoho výhodou. Co se stalo před tím než Míša padla k zemi se střelným poraněním hlavy?
Ví o tobě
Adele a David. David a Louise. Louise a Adele. Tito tři hrdinové tvoří klasický vztahový trojúhelník v němž není nouze o emoce. A právě z lásky, přátelství, žárlivosti a nenávisti se dá namíchat koktejl, který má takové grády, že hlavními hrdiny pořádně zamává a dá zabrat i vám.
Louise je rozvedená samoživitelka, jejíž život se točí pouze kolem jejího malého synka a práce. Ze zaběhaného stereotypu si dovolí vystoupit jednou, když potká muže, se kterým se cítí šťastně a uvolněně. Má to jeden háček. David je její budoucí nový šéf a je ženatý s Adele.
Když se setkají Louise a Adele, vzniká mezi nimi přátelské pouto. I když se Louise cítí vinna, protože si užívá milostný poměr s Davidem, k nové kamarádce ji to pořád přitahuje. Navíc zjišťuje, že v manželství Davida a Adele je něco v nepořádku. Louise je jako mezi mlýnskými kameny, oba jí tvrdí něco jiného. Kde je pravda? Obě ženy milují Davida, ale zvítězit může jen jedna.
Psychologické thrillery miluju. Hlavně takové ty třeskutě mrazivé, u nichž si nikdy nemůžete být jistí, jakým směrem se vyvinou.
Ví o tobě se mezi ně řadí. Sarah Pinborough je v Česku nováčkem, na obálce si však můžeme přečíst, že ji doporučují i taková spisovatelská esa jako Harlan Coben (a tomu teda věřím :-)), Stephen King, Joe Hill nebo Neil Gaiman. Už to dokáže nalákat, co teprve, když si přečtete, že nemáte věřit knížce, ani příběhu natož sami sobě. A už vůbec nesmíte prozradit konec. No řekněte sami, tohle prostě volá po přečtení.
Příběh je popsán střídavě z pohledu Adele a Louise, zároveň se vrací i do Adeliny temné minulosti, která celý příběh výrazně ovlivňuje a neustále se celým dějem proplétá.
Je zde zpracováno několik témat, která se spojují v jeden napínavý a doslova šokující příběh. Domácí násilí, psychický teror, nevěra a lucidní snění. Přiznám se, že o tom posledním tématu jsem neměla doposud nejmenší potuchy. Protože vás nechci ochudit o zajímavý čtenářský zážitek, víc prozrazovat nebudu. Snad jen to, že pokud se začtete, jen těžko se budete odtrhávat. Možná se stejně jako já občas přistihnete, že všem třem chcete radit v tom, co mají dělat. Možná zjistíte, že vám na nich něco vadí. Čím dál jsem se ve čtení dostávala, tím míň sympatií k hlavním aktérům jsem měla. Ale jak už jsem se několikrát přesvědčila, jsou to právě nedostatky, které knižní hrdiny zlidšťují a dodávají jim zdání normálnosti.
Román Ví o tobě je hodně zvláštní. Spojuje v sobě psychologický thriller s prvky milostného románu. Je temný, není prvoplánově akční, plyne spíš pomalu a tím víc vás do sebe vtahuje. Pokud milujete šokující vyústění, užijete si ho. Máte tady konec, který nečekáte a budete nad ním s otevřenou pusou přemýšlet. Budete na vážkách – je to přitažené za vlasy, hraje si s námi autorka nebo jak to vlastně je?
No asi takhle: #WTFthatending ?
A na závěr jen jedno: #neprozradtekonec
Malé černé a devět žen
Malé černé… Nadčasový kousek, který by neměl chybět v šatníku žádné ženy. Ano, řeč je o proslulých šatech, jež proslavila Audrey Hepburnová. Možná je máte, možná po nich jen toužíte, protože nemáte odvahu si je obléknout. Až otočíte poslední stránku půvabné knihy Malé černé a devět žen, uznáte, že je prostě musíte mít.
Román autorky Jane L. Rosenové nabízí několik příběhů, jejichž hlavním motivem jsou právě legendární šaty. Jeden takový model stvořil návrhář Morris Siegel, který se chystá do důchodu. Z obchodního domu Bloomingdale´s tyto šaty putují po světě, aby měnily životy svých nositelek.
Co se během módní přehlídky honí hlavou mladičké Sally Ann, která touží prorazit v modelingu? Natalie prodává v Bloomingdale´s a ani ve snu by ji nenapadlo, že by se mohla dostat do blízkosti mladého nadějného herce. Felicia je oddanou sekretářkou muže, jehož tajně miluje už dvacet let. Nejen jim, ale i několika dalším hrdinkám malé černé šaty pořádně zahýbou osudem.
Od knížky jsem původně čekala lehce romantický příběh, u něhož si odpočinu. Prostě letní jednohubku. Do rukou se mi dostal precizně vystavěný příběh, jehož jednotlivé kapitoly jsou propojeny opravdu důmyslně. Vlastně mi svou koncepcí připomněl podobně stavěný román Ryba jménem Ian.
I když vypravěčů je poměrně dost, v ději se docela rychle zorientujete. Jednotlivé kapitoly jsou nadepsány, takže víte, „kdo je právě na řadě“. Postupem času si „vypíchnete“ ty svoje oblíbence a s napětím budete čekat, jak se jejich osud vyvine. Mými favoritkami byly sekretářka Felicia a soukromé očko Andie. Zaujala mě i Sophie, čerstvá absolventka vysoké školy, která hledá práci. Bohužel neúspěšně a aby zmátla své okolí, vytváří si falešný život na Instagramu.
Tuhle knížku jsem přečetla plynule, nestalo se mi, že bych se musela v ději vracet nebo něčemu nerozuměla. Chválím autorku za její styl psaní – lehký, zábavný a nenucený, opravdu čtete s radostí a jemným úsměvem na rtech. Obdivuji důvtip, s jakým namíchala jednotlivé příběhy.
Pojítkem je romantika ve spojení s humorem, obojího je v knize tak akorát, aby čtenář neměl pocit, že sklouzává do laciné červené knihovny.
O tomhle románu se dá říct, že je opravdu půvabný a kouzelný. Stejně jako ony malé černé šaty, které to všechno „spískaly“.
Jane L. Rosenová mě opravdu mile překvapila, jsem zvědavá na její další knižní počin.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

















