Když se řekne dědeček, asi vám naskočí představa laskavého prarodiče, který svým vnoučatům čte pohádky, hraje si s nimi nebo je trpělivě učí novým věcem. Ale všichni dědové stejní nejsou. Jedni se vnoučatům věnují hodně, jiní málo. Dědečka Jennifer Teegeové nelze zařadit ani do jedné skupiny. Jeho vnučka ho nezažila, zemřel mnoho let před jejím narozením. Na šibenici. Byl to totiž válečný zločinec, nacista, pro něhož lidský život neměl žádnou cenu. Amon Göth, kterého nechvalně proslavil oscarový snímek Schindlerův seznam.

Jennifer byla v dětství adoptována. Dostala se do milující rodiny, v níž jí nikdo ani náznakem nedal najevo, že by do ní nepatřila. Není totiž typická Němka. Její otec pochází z Nigérie. Celý původ mladé dívky je velmi absurdní, její dědeček by z něj tedy radost neměl.
Jennifer o něm neměla ani tušení, dokud nenarazila na knihu, kterou sepsala její biologická matka, a v níž o svém otci, krutém nacistovi, píše.
Jennifer už byla sama vdaná matka dvou malých synů, když se jí ona kniha dostala do ruky. Mladá žena se rozhodla vydat po stopách Amona Götha a podívat se kruté pravdě do očí. Na této nelehké misi zároveň odkrývá pozadí vlastního života.

Kniha je napsaná čtivým způsobem, typickým pro autobiografie. Část knihy je vyprávěna přímo Jennifer, část vždy někým, kdo k ní měl nějaký vztah. Jennifer se díky svému pohnutému osudu dostává do osidel depresí a neustále si klade otázky. Proč se jí matka zřekla, proč její babička, jíž velmi milovala, žila s takovým tyranem, proč zrovna ona sama je potomkem masového vraha.
V Polsku navštíví  památník v Plaszowě, kde byl za války proslulý pracovní tábor. Dostane se i do domu, v němž žil Amon Göth s její babičkou. Zároveň dochází k setkání s matkou a její novou rodinou. Vůbec nejemotivnější scéna je, když se Jennifer v Plaszowě setkává s dětmi, jimž přiznává, kým vlastně je, a když se jede podívat do Osvětimi. Pro Jennifer je tato cesta uvědoměním si sebe sama, terapie, díky níž si dokáže odpustit, i když uvnitř ví, že za svou biologickou rodinu nemůže. 

Knihu Můj dědeček by mě popravil lze brát jako autobiografii i jako dokument zabývající se holocaustem a jeho důsledky. Pořád tvrdím, že takových knih by mělo vycházet víc, aby lidé nezapomněli na hrůzy, které byly během války páchány.
Neobyčejně působivý příběh je doplněn autentickými fotografiemi Jennifer i jejich příbuzných a dotváří tak svědectví minulosti.

Je velmi těžké zjistit, že váš předek má na svědomí lidské životy, je těžké tuto skutečnost přiznat světu, a ještě těžší je s tímto faktem žít. Jennifer tento nelehký úděl překonala sice s těžkostmi, ale zároveň prokázala odvahu se s tím srovnat za vydatné podpory svých nejbližších. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Anton Pavlovič Čechov byl proslulý ruský spisovatel. Co bychom mohli říct o jeho soukromí? Zažil osudovou lásku, poznal, co je pravé přátelství?

Anton Pavlovič Čechov a jeho početné příbuzenstvo tráví léto na Ukrajině, kde si pronajali letní byt u rodiny Lintvarjovových. Mezi ním a Zinajdou Lintvarjovovou, vzniká osobité pouto. Bohužel Zinajda je těžce nemocná a ví, že jí mnoho času již nezbývá.
Zinajda je lékařka. Praxi vykonávat nemůže, nemoc ji připravila o zrak. Jestli čekáte zatrpklou ženu žehrající na neblahý osud, jste vedle jako ta jedle ruská bříza. :-). Zinajdu lze považovat za takové sluníčko i zpovědní vrbu celé rodiny. Přilnul k ní i Anton Pavlovič, pro něhož se stala nejlepší přítelkyní. Jejich hovory jsou plné náznaků, jiskření a flirtování.

Zinajda si píše deník, v němž zaznamenává průběh letních dní prožitých po boku Čechovových. Obě početné rodiny spolu tráví mnoho času a prostřednictvím Zinajdiných zápisků tak nahlédneme do ruské společnosti na sklonku 19. století i do života mnohočlenné ruské rodiny.

O více než sto let později se Zinajdin deník dostává do rukou překladatelky Any, pro niž je překlad velkou výzvou. Dostala jej od majitelky londýnského nakladatelství Káti Kendallové, aniž by tušila, že její zadavatelka má ekonomické problémy. Deníku doslova propadá a její prioritou je nalezení tajemného Čechovova románu. Při pátrání se noří do hlubin Zinajdiny duše, přitom však zjistí, že je nakonec všechno možná úplně jinak.

Román Letní host mi učaroval svou nevšední atmosférou. Lehce rozvláčný deník i přes Zinajdin handicap vyzařoval pohodovou atmosféru líných letních dní. V příběhu vystupuje mnoho hrdinů s podobnými a tudíž snadno zaměnitelnými jmény, což může čtenáře mást. Alison Andersonová hned na začátku knihy poskytla jmenný rejstřík jednotlivých postav, v němž se snadno orientuje.
Zinajda je velmi rozvážná a přemýšlivá mladá dáma, její zápisky jsou plné myšlenek, které ve svých rozhovorech s Čechovem rozvíjí. I přes nádech smutku a zmaru nad tragickým Zinajdiným údělem je deník plný naděje i humoru. 

Zaujala mě i Anina linie, stejně jako osud Káti Kendallové a troufám si říct, že by si obě zasloužily samostatné romány, v nichž by autorka mohla jejich zajímavé dějové linky více rozvinout.

Román je prodchnut typickou atmosférou starého Ruska. Zároveň je plný něžné lásky i beznaděje dvou lidí, kteří spolu nemohou být tak jak by si přáli. A opět podotýkám – i když se z větší části jedná o autorčinu fantazii, určitě neodoláte a informace o Čechovovi si vyhledáte. 🙂

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)