Americká spisovatelka Nicola Harrisonová obohatila knižní trh aktuálně svým debutem Osudové léto. Vrací se v něm o osmdesát let zpátky do minulosti a líčí příběh lásky, jíž tehdejší svět nebyl nakloněn.
Beatrice Bordeauxová a její manžel Harry tráví léto roku 1938 na skalnatém ostrově Montauk u Long Islandu stejně jako další bohatí Američané, kteří v chudé přímořské vesnici vidí příležitost k podnikání a rozšíření kapitálu. Beatrice, pocházející ze skromných poměrů, se cítí lépe mezi obyčejnými vesničany, s nimiž si rozumí mnohem víc, než s povrchními a falešnými Harryho přáteli. Navíc cítí, že její manželství se řítí do záhuby. Oba touží po dítěti, které nepřichází, ke všemu má Harry zřejmě milenku. Osamělá Beatrice se sblíží s charismatickým strážcem majáku Thomasem. Byť je přitažlivost vzájemná, rodící se milostný vztah hubí společenské konvence pokrytecké společnosti, jimiž je Beatrice pevně svázaná. Má tento nerovný svazek budoucnost?
Osudovém létu autorka líčí třídní rozdíly panující mezi bohatými hosty Montauku a jeho stálými obyvateli, kteří si na živobytí musí tvrdě vydělávat. Poukazuje i na rivalitu a soupeření žen, na faleš, intriky a pomluvy, jimiž je americká smetánka prolezlá. Beatrice jim čelí s hrdostí sobě vlastní, takže se dočkáme i scén okořeněných jemným humorem, přesto v příběhu zůstává hořký podtón.
Rusko. Krásné, divoké, drsné i kruté. Zabírá kus Evropy a ukouslo si i z Asie. Kdysi Sovětský svaz spojoval 15 republik, z nichž se většina po pádu komunismu osamostatnila. I když v sedmdesátých a osmdesátých letech panoval v tehdejším Sovětském svazu tuhý komunismus, takže se v podstatě jevil jako centralizovaný stát, přesto jeho bohatá historie, kultura i pestrá krajina, stejně jako malebný jazyk učarovali lidem i jinde na světě. Angličan Angus Roxburgh ruštinu studoval a toužil se do Ruska podívat. Splnilo se mu to, v Moskvě působil jako zahraniční zpravodaj, a díky knize Volá Moskva, kterou napsal, se do Ruska let minulých můžeme podívat i my.
Na tento titul jsem se těšila už od chvíle, kdy se objevil v edičním plánu nakladatelství Beta. Už jako malá jsem milovala Zápisník zahraničních zpravodajů, který jsme poslouchali každou sobotu v rádiu, a i když tíhnu spíše k severským zemím, tak Rusko pro mě má taky své kouzlo. Jsem tzv. „Husákovo dítě“, zažila jsem léta osmdesátá, kdy byl pro země východního bloku Sovětský svaz víceméně nucenou modlou, přesto jsem věděla, že na Rusku něco JE. Tehdy to byli olympijský míša, vlk a zajíc z notoricky známého večerníčku Nu pogodi! :-D, bábušky aneb matrjošky, či ruská digitální hra v níž vlk chytá vajíčka. Dnes mě Rusko zajímá i po jiné stránce, chtěla jsem vědět, jak se tam žilo, jestli proslulé vtipy Rádia Jerevan stojí na reálných základech a hlavně jsem toužila poznat tuto zemi trochu podrobněji, ze všech úhlů a různých aspektů.
Angus Roxburgh odjel do Ruska i se svou manželkou na konci sedmdesátých let minulého století. Hned po příjezdu poznal, že to nebudou mít jednoduché. Boj s ruskou byrokracií se podobá tomu, který Don Quijote vedl s větrnými mlýny. Na jednu stranu milion požadavků a příkazů, na druhou stejný milion překážek, kvůli kterým je těžké nařízením dostát. Ale nebojte se, Angus si nestěžuje, jen věcně, přitom vtipně a s nadhledem glosuje. A tak se dozvíme, jak se v sedmdesátkách v Rusku nakupovalo, že vás, pokud jste byli něčím podezřelí, odposlouchávali, nebo jaké martyrium museli Roxburghovi podstoupit, když chtěli poslat své knihy domů do Anglie.
Angus Roxburgh je pozorný a vnímavý pozorovatel, píše poutavě a jeho textu nechybí humorný nádech. Na vážnější notu zahrál v kapitole věnované zemětřesení v Arménii, které zemi postihlo v roce 1988, tady mě opravdu mrazilo a zároveň jsem cítila smutek, když jsem emotivní Roxburghovy zápisky četla.
Volá Moskva, hovor klidně vemte. Tahle kniha, ač je poměrně obsáhlá, není vůbec nudná. Žádné suchopárné popisy, ale barvité výjevy ze života anglického zpravodaje v Rusku. Provede vás několika desetiletími, během kterých se Rusko vyvíjelo jak politicky, tak i lidsky a představí vám vrcholné politiky režimů, jež se v průběhu těchto let v zemi vystřídaly. K tomu přidejte náhled do života obyčejných ruských lidí, a rázem před sebou máte zajímavou sondu do fungování této slovanské země.
Biografie, memoáry, neotřelý cestopis, vyberte si sami, k jakému žánru budete po přečtení tíhnout. Určitě po ní sáhněte, pokud vás baví postřehy a glosy zahraničních zpravodajů, a také chcete-li poznat Rusko z lidštějští stránky a ne pouze jako velmoc, z níž jde strach. Země kontrastů a protikladů, na jedné straně nesmyslných příkazů a na té druhé milých, pohostinných lidí, to je Rusko. Nechte pískat samovar, nalejte si stakan vodky, poobědvejte pirohy a boršč. A k tomu si nezapomeňte otevřít knihu novináře Anguse Roxburgha Volá Moskva, protože tohle volání vážně stojí za to.
Jaké to je, když se vám život v momentě obrátí vzhůru nohama? Holly si ho měla užívat jak se patří. Otěhotněla a těšila se s partnerem na miminko, jenže osud si vše naplánoval úplně jinak. Když se Holly dozví, že děťátko trpí genetickou poruchou neslučitelnou se životem, její psychika je na dně. V troskách je i vztah se snoubencem Natem a k tomu jí umírá babička. Holly se s ní chce ještě rozloučit a načerpat u ní sílu jít dál. Babička Annie pro ni má něco, co je mnohem cennější než slova útěchy. Chce, aby si Holly přečetla knihu, kterou kdysi napsala, knihu vzpomínek na velkou lásku. Zlomená žena netuší, jak jí zažloutlé stránky změní pohled na složitou situaci, v níž se ocitla, stejně jako na babičku, o jejímž pohnutém životě neměla ani tušení.
Román Když jsi odešel nepotřebuje extra napínavou zápletku, aby zaujal. Brooke Harrisová napsala křehký a dojemný příběh, v němž tu nejdůležitější roli hraje rodina. Holly má krásný vztah nejen s babičkou, ale také s rodiči a bratrem. Spojuje je pevné pouto, v knize načrtnuto drobnými detaily, přesto je poznat, jak moc rodina drží při sobě.
Liz McGinnisová se s manželem a dcerou stěhuje do luxusní čtvrti. Uvnitř cítí, že Palms není destinace, která by byla blízká jejímu srdci, ale je ochotná udělat vše pro to, aby byli všichni spokojeni a šťastní. Brzy zjišťuje, že v luxusní rezidenci je sice na pohled vše krásné a blyštivé, ale netýká se to mezilidských vztahů. Než prozře, dovolí čtrnáctileté dceři Danielle, aby se spřátelila s Kelsey, dcerou sousedů. Ta je u McGinnisových brzy jako doma, snad víc, než McGinnisovi sami. Než se nadějí, životy se jim obrátí o sto osmdesát stupňů. Jakou roli v tom hraje Kelsey s andělskou tvářičkou?
Psychothriller Tonoucí se neřadí mezi knihy, které vás ohromí našlapaným akčním dějem. Trvalo mi, než jsem se vpravila do děje a než se mi hlavní postavy dostaly do krve. Autorka volí formu vyprávění, v níž se střídají pohledy Liz a jejího muže Phila, takže vidíte jednu situaci dvojím pohledem. Děj plyne pozvolna, jste vtaženi do dvou dějových linií, které na počátku dělí necelý rok. Co se během něj stalo, zjistíte, když se spolu s McGinnisovými zabydlíte v Palmas a necháte se pohltit životem bohatých, jen zdánlivě bezstarostným.
O královně Viktorii byla sepsána již velká řada odborných i populárně naučných publikací, stejně jako beletrizovaných románů, které vycházejí z notoricky známých historických faktů. Pokud tuto panovnici máte v oblibě a některé knihy jste již četli, nebude pro vás Viktorie z pera Daisy Goodwinové žádným překvapením, co se nových informací týče. Autorka v knize mapuje poměrně krátký úsek Viktoriina života, od chvíle, kdy se stala anglickou královnou, až po zásnuby s bratrancem Albertem. Jaká byla mladá panovnice? A kdo byl její spřízněnou duší?
Autorka své dílo psala souběžně se scénářem ke stejnojmennému seriálu, jenž běžel i u nás. Opírá se o deníkové záznamy královny Viktorie, stejně jako o své vlastní znalosti daných reálií. Daisy Goodwinová proslula historickými romány, které jsou velmi čtivé a zároveň mají výpovědní hodnotu. Má smysl pro detail, dokáže popsat královskou tabuli i vzor na tapetě tak, že máte pocit, jako byste se ocitli přímo v kulisách příběhu.
Dvacetiletá Jenny potřebuje náhradní bydlení, než bude v provozu nová kolej její univerzity, bratři Grangeovi, kteří provozují dům U Zapadajícího slunce zase finanční injekci. V domě ubytovávají důchodce, ale aby jej udrželi, potřebují peníze z grantů. Jednou z možností je pronajímat pokoje studentům a přispět tak k vzájemnému porozumění mezi mladými a seniory. Navzájem od sebe mohou čerpat, navzájem si mohou i něco dát. Bude mezigenerační soužití fungovat? Jenny začne pořádat filmové večery, na nichž promítá snímky svého dědečka. Budou filmy mostem mezi obyvateli domu?
David M. Barnett se českým čtenářům představil už jedním románem, který vydalo nakladatelství Beta pod názvem Major Tom a modrý anděl. Ještě jsem ji nečetla, ale poté, co jsem dočetla Filmový klub osamělých srdcí, jsem rozhodnutá to napravit, protože autorův styl se mi hodně zamlouvá.
Ve své druhé knize se zabývá kontrasty mezi soužítím dvou generací. Jak spolu budou vycházet mladí studenti, kteří mají všechno ještě před sebou a senioři, jimž život pomalu mává na rozloučenou? Moc se mi tato myšlenka líbila a byla jsem hodně zvědavá, co se v tak různorodém společenství může přihodit.
Autor napsal příběh namíchaný z pestré škály emocí. Je dojemný, místy hořký, plný humoru a také smutku. V popředí se objevuje Jenny, která je jiná než většina jejich spolužáků. Stylizuje se do podoby ženy vampa a jejím vzorem je herečka Lauren Bacallová. Snaží se tak maskovat svou nejistotu a zakrýt problémy s rodiči. Miluje staré černobílé filmy, zejména ty, které natočil její dědeček. S Jenny jsem měla malinko problém, protože se někdy chovala iracionálně, její názory mě trochu vytáčely. I když jsem jí v podstatě rozuměla, nechápala jsem způsob, kterým problémy řeší. Ale i ona se v průběhu děje změní a dozraje. Hodně jsem si užívala „staroušky“ v domově. Každému z nich David M. Barnett vtiskl specifické vlastnosti a osobitý příběh. Bavily mě jejich libůstky a rozmary, u nichž se autor pořádně vyřádil. Nejvíc mě bavila scéna, kdy se všichni vydali na maškarní bál do města, a taky Jennyino faux pas, když se chtěla blíže seznámit se svým profesorem.
Román Filmový klub osamělých srdcí je dojemným a milým mezigeneračním setkáním. Jeho kouzlo tkví v tom, že si během čtení uvědomíte, že staří lidé nejsou jen „čekateli na smrt“, ale že i oni mají touhy a přání a také minulost, jež mnohdy překvapí.
Z časových důvodů jsem knížku četla déle, než je u mě obvyklé, a jakkoli bych u jiného titulu byla už nervózní, že je to dlouho, u této jsem si to vyloženě užívala a nechtělo se mi s obyvateli domu U Zapadajícího slunce loučit. Pokud stejně jako já máte i vy rádi poklidnější příběhy, milujete situační humor a jemný sarkasmus, kterým dokonale vládli staroušci v domově, určitě se vám bude Filmový klub osamělých srdcí líbit. Má v sobě něco typicky britského, k tomuto dojmu přispívá i detektivní linie ve stylu Agathy Christie, která se v ději objeví. Je to přesně ten typ příběhu, jemuž sluší filmové zpracování.
Setkání s obyvateli domu U Zapadajícího slunce mě doslova a do písmene zahřálo na duši.
Pro Annie Ekovou, která váží přes dvě stě kilo, je jídlo jediným opravdovým přítelem, který jí rozumí. Na jídlo je spolehnutí vždycky, zatímco na lidi vůbec. Když vámi pohrdají, neolajkují vám ani fotku, natož aby s vámi příjemně promluvili z očí do očí. Annie to moc dobře zná. Dobrá sušenka nebo čokoláda nezklamou nikdy. Možná proto mladá žena trpící sklony k tloustnutí a nízkým sebevědomím už od dětství, dosáhla takové váhy, jakou má právě teď. Veškerý její život se odehrává na Facebooku a Instagramu, kde sleduje jiné lidi. Když ji osloví Camille, producentka plánované reality show o snižování hmotnosti a přemluví Annie k účinkování, nabírá její život nový směr. Bude Annie v novém těle šťastnější? Znamená snížení váhy automaticky, že se stáváte někým úplně jiným?
Titul švédské spisovatelky Moi Herngrenové je nazýván černou komedií, což ale není úplně výstižné. Humor v něm najdete, ale stejně tak i vážnější, nebála bych se říct, hořký podtón. Tahle knížka se totiž „tlusťochům“ nevysmívá, ani je nechválí, spíš poukazuje na to, jak se jim ve společnosti špatně žije, protože jsou posuzováni většinou lidí podle tělesné schránky a ne podle charakteru.
V téhle knize nahlédnete také pod pokličku tolik oblíbených reality show. Není legrace udržet program tak, aby bavil diváky a produkci finančně nezruinoval. Navenek vysmátí manažeři, kteří drží účastníky soutěží v šachu mnohdy neúnosnými smlouvami, také mají svá tajemství, a díky Moe Herngrenové je poznáte.
Seznamte se s Kudrnkou, Kopýtkem a Kulíškem, třemi ovečkami, které se spokojeně popásají na louce. Sluníčko svítí, tráva roste, nic jim nechybí. Jenže jednoho dne začne pršet, voda stoupá, až ji ovečky mají po kolínka. Nemůžou se ani pást, pomůže jim před vydatným deštěm záchrana v podobě Noemovy archy? Přelstí zlého vlka, medvěda a lva?
Vůbec se vy, ani vaše děti nemusíte bát, že by se vám do rukou dostala knížka s náboženskou nalejvárnou, to vůbec ne. Základní přehled o biblických příbězích by měl ale mít každý, tak proč je dětem nepřiblížit vtipně a jednoduše? Vítejte na Noemově arše a prožijte s Kudrnkou, Kopýtkem a Kulíškem neobyčejné dobrodružství.
Tři ovečky na arše napsal německý autor dětských knížek Michael Engler. Na motiv klasického známého biblického příběhu narouboval vtipný příběh o zvířátkách, která se naučí pomáhat jedno druhému a poznají i pravidla pro přežití. Jednoduchý text tak v sobě skrývá poučení i zábavu. My jsme se se synem opět bavili, zejména díky grafické podobě knížky. Pevná je vazba i papír, takže nemáte strach, že by se vám zničila.
Menší děti opět asi víc zaujmou samotné obrázky, ty jsou opravdu velmi povedené a upoutají už díky vtipné obálce, která signalizuje, že půjde o opravdu veselou záležitost. Na svědomí je má Henning Löhlein. Celý koncept ozvláštnil a zvýraznil komiksovými bublinami a knížka je tak „in“.
Příběh je jednoduše podán, rozvíjí fantazii a děti mohou klást spoustu otázek, ať už o počasí, a pokud jsou starší, tak i ohledně biblických příběhů, nebo o zvířatech.
Doporučuji knížku všem malým čtenářům, je to povedená publikace a my si ji doma budeme číst a prohlížet často.
To si tak jednoho krásného dne na vaše dveře zaklepe Smrťák a… No jasně, váš čas vypršel, máte tři minuty na to, abyste životu zamávali na rozloučenou a něco si přáli. Náš hrdina (jeho jméno se nedozvíme), je poměrně překvapen, zrovna přemítal nad tím, jak nejlépe by měla začínat první věta knihy, navíc u něj přece nikdo nikdy nezvoní… Než se naděje, má Smrťáka v bytě a rozvíjí s ním třeskutě vtipnou diskusi. Zvonek zvoní zase a za dveřmi stojí vypravěčova bývalá přítelkyně Sofie. Mají spolu jet na návštěvu za jeho matkou a malým synem, kterého roky neviděl, jen mu pravidelně posílá pohlednice. Na neobvyklý road trip míří všichni tři. Jak to může dopadnout?
Na knihu Sofie, Smrťák a já jsem se hodně těšila a byla jsem zvědavá, jak se autor popasuje se zajímavým námětem, z něhož se dá dost vytěžit. Zpočátku jsem byla hodně nadšená, bylo to svižné, vtipné, užívala jsem si to. Jenže v tomto případě platí, že čeho je moc, toho je příliš a mé pocity se v průběhu čtení začaly měnit. Bylo toho čím dál moc a příliš akční děj převálcoval původní myšlenku románu. Jako by autor chtěl za každou cenu upoutat a vymýšlel čím dál víc absurdnější situace. Pro mě, jako milovníka klidnějších příběhů, toho bylo až příliš, ale věřím, že akční čtenáře, které baví, když se v knize pořád něco děje, tento počin zaujme a najdou si v něm to své.
Co velmi oceňuji, jsou dialogy. Slovní přestřelky mezi vypravěčem, Sofií a Smrťákem jsou tahounem celé knihy. Třeskutý humor, žádná nuda, jiskřilo to v nich od začátku až do konce. Právě to je silná deviza příběhu, stejně jako celkový motiv, kdy se spolu s vypravěčem zamýšlíte nad životem. Asi nejvíc mě bavily hrdinovy úvahy o tom, jak nejlépe má začít kniha a pak scénka, kdy se Sofií vzali Smrťáka na pivo.
I když já jsem to úplně pravé ořechové v románu nenašla, věřím, že spousta jiných čtenářů jeho význam ocení daleko víc. A v tomto případě se potvrzuje staré známé tvrzení, že sto lidí, sto chutí. A tak to má být.
Pokud máte rádi sarkastický humor, svižné dialogy a neděsí vás možné absurdní situace v knihách, mohl by se vám knižní počin německého spisovatele Theese Uhlmanna zamlouvat.
Sníh zakryje všechno. I zločin. Ovšem platí to jen do doby, než roztaje. Pak se na povrch dostane i to, co nechcete. Carin Gerhardsen, autorka úspěšné Hammarbyjské série přichází se samostatným románem nazvaným Náledí. Právě tento meteorologický jev má na svědomí nehodu, jejíž důsledky se podepíší na životech několika lidí.
Když chcete randit na tajňačku, musíte si to umět zařídit, stejně jako Jeanette, která se svým milencem jezdí na zálety autem. Jednoho zimního dne se jejich vůz střetne v zatáčce u skalní strže s jiným. Dojde k nehodě, která pro jednoho z řidičů skončí tragicky. A jak se vším souvisí Sandra, která toutéž zatáčkou projížděla jen pár desítek minut předtím? Carin Gerhardsen vytvořila napínavý román, u něhož budete muset zapojit mozkové závity, protože vás bude napínat až do posledních minut, navíc se v něm objevuje spousta postav, které se zpočátku mohou plést. Ale vydržte, stojí to za to!
Autorka použila retrospektivní styl vyprávění, současnost se střídá s dobou, kdy došlo k nehodě. V jednotlivých kapitolách se dostavájí prostor Jeanette a Sandra, přidávají se k nim ještě další postavy, z jejichž perspektivy příběh sledujeme. Před námi leží poměrně hodně zamotané klubko, jehož rozmotávání přinese nejedno překvapení a zvrat.
V příběhu nejde pouze o zločin, který měl zůstat skryt pod sněhovou peřinou, Carin Gerhardsen rozebírá mezilidské vztahy a zaměřuje se především na pocity viny, které mohou s lidmi cloumat i spoustu let. Pocity viny, na druhé straně touha po trestu a pomstě. Jak daleko je člověk ve své zaslepenosti schopen zajít?
Náledí mě příjemně překvapilo. Když jsem pochopila vztahové souvislosti mezi postavami a dostala se do děje, nemohla jsem se pak odtrhnout. Tím, že nemáme hned objasněny úlohy všech postav v příběhu, autorka může blufovat a vodit čtenáře po falešných stopách a slepých uličkách. Jak už to u tohoto žánru bývá, vyústění je šokující, a i když ke konci už můžete tušit, stejně vás dostane.
Pokud u thrillerů rádi přemýšlíte a máte rádi spletité příběhy, určitě si Náledí přečtěte, námětem i zpracováním se řadí mezi tituly, které překvapí originalitou.
knihomilka.home.blog 