54. stránka

Splnit si své sny

Adam pracuje jako taxikář vozící pacienty na chemoterapie. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by se do některé ze svých pacientek mohl zamilovat, a přece se tak stalo. Jednoho dne k němu do auta nastoupí Jessi, které zbývá jen pár týdnů života. Adama k mladé ženě cosi přitahuje, a i když ví, že vztah perspektivu nemá, neodradí ho to. Snaží se pro Jessi udělat maximum a splnit jí velký sen. Jeden takový má i on sám. S Jessi si uvědomí, že čas zastavit nejde a je zbytečné čekat na vhodnou chvíli, která mnohdy ani nenastane. Román Splnit si své sny ukazuje, že nikdy není pozdě na to, abyste uskutečnili své plány, ať jsou sebevíc odvážné.

Jméno Hendrik Winter je pseudonymem německého autora Andrease Winkelmanna, který u nás pod svým skutečným jménem dosud vydal dva kriminální romány. Tentokrát přichází s příběhem ze života, v němž se romantická linie snoubí s vážnější tématikou, jakou smrtelná nemoc bezesporu je. A teď záleží na tom, co z toho dokáže dobrý spisovatel vytěžit.

Četla jsem pár německých romancí a musím říct, že z globálního hlediska Němci romantiku moc neumí, ve finále působí chladně. Paradoxně to pak byli muži, jejichž tvorba v tomto žánru v mých očích obstála. Prvním je Daniel Glattauer a jeho dnes již kultovní romány Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna. Druhým je právě Hendrik Winter, jehož aktuální počin Splnit si své sny mě opravdu příjemně překvapil.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Dívka na útěku

Vítejte v Londýně. Píše se rok 1926, doba se začíná pomalu měnit, upjatost střídá nevázanost, jazz zní napříč nočními kluby. Jednou z tanečnic takového klubu je Verity Caseyová zvaná Vita. Dívka, která má vysoké ambice a její touhou není ani tak tanec, jako móda, kde by si přála uspět. Kdo je vlastně Vita? Ještě pár týdnů zpátky byla Annou Dartonovou. Poznáváme ji ve chvíli, kdy prchá z domova, protože spáchala zločin. Doufá, že s novou identitou se ve velkém Londýně ztratí, zvlášť když se ukryje mezi lidmi odlišné sociální třídy. Dokáže ji vír tance, nespoutaných večírku a milostného vzplanutí ochránit před minulostí?

Dívka na útěku je společenským románem, v němž se snoubí romantika a dobrodružství ve vyváženém poměru. Není nouze o dramatické okamžiky, protože Vita čelí velkému nebezpečí. Děj je akční a má spád, k čemuž přispívá i střídání úhlu pohledu na události, jak z pohledu Vity, tak i… nebudu prozrazovat, abyste nepřišli o momenty překvapení, jen tolik, že se jedná o člověka, který dívku nemilosrdně pronásleduje, aby se pomstil. I když před sebou máte román o 480 stranách, čtení ubíhá velmi rychle. Krátké kapitoly ukončené vždy tak, že musíte číst dál a dál, protože končí v napínavém místě.

Autorka Joanna Reesová zabrousila do vod uměleckého světa a přiblížila jej se všemi atributy patřícím k divokým dvacátým letům. Její hrdinové laškovali s drogami, bavili se nevázanými vztahy a podléhali lesbické lásce. To vše je podáno vkusně bez vulgárnosti.

Když jsem knihu dočítala, zarazil mě trochu kvapný konec, zdálo se mi, že na to, jak byl příběh košatý a co vše se dělo, to bylo useknuto, spousta věcí zůstala nedořešená. Pak jsem byla mile překvapená, když jsem zjistila, že Dívka na útěku má pokračování, které právě vyšlo pod názvem Cizinka v Paříži. Už se moc těším na další Vitino dobrodružství a je mi jasné, že do její minulosti pronikneme ještě víc.

Pokud máte rádi bujará dvacátá léta, dobrodružství protkáno milostnou linií, Dívka na útěku se vám bude určitě líbit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Pláž v Chorvatsku

S Maddie jste se mohli potkat už jednou, v knize Cukrárna v Paříži, kde se objevila jako nová kamarádka hlavní hrdinky Niny. Tentokrát dostává v románu Pláž v Chorvatsku prostor sama pro sebe. Maddie není ani kuchařka, ani cukrářka a už vůbec ne pekařka. Tentokrát to o jídle bude spíše okrajově (ale přijdete si na své, nebojte se), Maddie je totiž umělkyně, malířka. Moc ráda by v tomto oboru uspěla, ale zatím se jí nedaří. Rozhodne se proto přijmout brigádu jako hosteska na luxusní jachtě. Místo jí dohodila právě Nina, jejíž bratr má na lodi být jedním z hostů. Jak plavba dopadne? Jak si Maddie poradí s lidmi, s nimiž nemá skoro nic společného?

Julie Caplinová si jede ve své osvědčené linii, jíž dominuje konkrétní destinace, kam umisťuje hrdiny romantických příběhů. Tentokrát si zvolila chorvatský Split a jeho okolí. Pokud máte Chorvatsko rádi a znáte ho, užijete si bonus navíc – alespoň virtuální zážitek z krajiny plné slunce, dobrého jídla a pozitivní nálady.

Opět zde máme romantiku, jak jinak. Julie Caplinová ji okořenila humorem a vtipnými dialogy, díky kterým to mezi hrdiny jiskří a čtenář je udržen v napětí. Z knížky vyzařuje pravá letní atmosféra, je to správné odpočinkové čtení na dny, kdy si chcete připomenout léto, prázdniny nebo přivolat dobrou náladu.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, Julie Caplinová vybavila příběh pořádnou mrchou, která zamíchá kartami a připraví Maddie nejednu horkou chvilku. Jasně, že už od prvních stránek tušíte, kam celý děj směřuje, ale… Ale je to prostě romantika, tahle je navíc hodně vtipná.

Maddie je sympatická hrdinka, která si získá srdce čtenářů pro svou milou, zároveň férovou povahu, jež jí otevírá srdce ostatních lidí – kromě mrchy, samozřejmě. 🙂

Ptáte se, jestli dostanou i tentokrát zabrat chuťové pohárky, když se Maggie orientuje spíše na umění? Dostanou, nebojte se. Jídlo má i tady svou roli, seznámíte se s některými tradičními chorvatskými pokrmy, které se Maddie naučí připravovat, a jejich popisy jsou opět barvité a šťavnaté.

Celá série Romantické útěky je vydařená, a i když se drží jisté šablony, pořád baví. Ona totiž dokáže onu šablonovitost vyšperkovat tak, že nenudí. Je to sázka na jistotu, kdo autorku už zná, ví, do čeho jde a přijde si na své.

Romantické duše, nenechte si Pláž v Chorvatsku utéct. Čeká vás příjemný odpočinkový příběh s letní atmosférou. A už teď se můžete spolu se mnou těšit na Hotýlek na Islandu, který je horkou novinkou, a plánovanou Čajovnu v Tokiu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku můžete koupit na eshopu.

Komunita

Učitelce Uně je třicet, učí na škole v Reykjavíku. Bojuje s penězi a proto se rozhodne přijmout nabídku obyvatel malé vesničky Skálar, aby vyučovala dvě dívky školního věku. Skálár je opravdu mini vesnicí, čítá nějakých deset obyvatel včetně holčiček. Pro Unu bude těžké zapadnout mezi pevně semknutou komunitu, navíc má problémy i sama se sebou. Dosud se totiž nevyrovnala s otcovou sebevraždou, s matkou mají od té doby odtažitý vztah. Una se bojí, že skončí stejně jako otec a své pochyby utápí v lahvi alkoholu. Není divu, že Skalár považuje za nový začátek. Pronajme si byt ve starém domě a těší se na setkání s budoucími žačkami. Vytoužený klid nepřichází, Una po nocích slyší dětský zpěv. Je to duch zemřelé dívky nebo Unina bujná fantazie podporována každodenní dávkou alkoholu? A co na to obyvatelé Skálaru? Podaří se Uně rozplést nitky podivného života ve vesnici, kde není vítána?

Ragnar Jónasson už má na svém kontě dva romány, v nichž hraje Island hlavní roli jako kulisa pro napínavý thriller s komorní atmosférou. Třetí kniha v pořadí, Komunita, se kromě toho řadí i mezi příběhy, v nichž tak trochu řádí duchové. Konkrétně tady je to malá holčička, která na Skálaru žila před mnoha lety a jejíž smrt je opředená tajemstvím.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Ženy, které mi nedají spát

Mie je přes čtyřicet. Je svobodná, momentálně žije u rodičů. Po nocích přemýšlí o ženách, které se nenechaly udolat konvencemi společnosti. Jsou její inspirací i hnacím motorem. Seznamte se s nimi taky, možná právě díky nim dostanete chuť udělat ve svém životě nečekaný krok.

Mia vás provede životy opravdu zajímavých osobností, které ovlivnily její způsob života. Vyprávění o nočních ženách začne ikonou Karen Blixenovou, kterou znáte zřejmě nejvíc z filmového zpracování vlastní autobiografie Vzpomínky na Afriku. Mia ji představuje v novém světle, se všemi chybami, které Blixenová měla a které byly čtenářům dosud neznámé. Životopisná data zpracovaná ve formě nenásilného vyprávění autorka kombinuje s deníky, které si Karen Blixenová vedla a prokládá je vlastními zápisky z cest po Africe. Část věnovaná dánské spisovatelce je nejobsáhlejší a nejpropracovanější. V dalších kapitolách Mia Kankimäki představuje cestovatelky. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nejednalo o ženy, jež se na cesty vydaly v 19. století a čelily nejen předsudkům společnosti, ale také neznámému dobrodružství i možnosti, že přijdou o život. Zapomeňte na Emila Holuba, Vojtěcha Náprstka či Alberta Schweitzera, na scénu nastupují Isabela Birdová, Ida Pfeifferová, Mary Kingsleyová a další téměř zapomenutá jména. Navštívíte s nimi Afriku, zjistíte, jak se cestovalo ženám v předminulém století a co všechno jim na tomto místy neprobádanému kontinentu hrozilo.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Foukneš do pěny

Kniha Foukneš do pěny rozvířila vody současné české literatury. Napsala ji Radka Třeštíková, jedna z nejpropíranějších spisovatelek. Její knížky (i ji samotnou) buď máte rádi nebo ji vyloženě nesnášíte. Já osobně její knihy ráda mám, proto jsem na nejnovější počin byla hodně zvědavá. Má být totiž úplně jiný, než její obvyklá tvorba. A můžu říct, že tomu tak opravdu je.

Hlavní hrdinkou je sedmačtyřicetiletá Vladěna. Bouchnou v ní nahromaděné saze, jak se říká, a s manželovým autem, které nikdy předtím neřídila, takže až na poslední chvíli zjistí, že je to elektromobil, vyrazí pryč od svého muže, matky, i dcery. Ve všech se zklamala, všechny zklamala ona sama. Na svém road tripu po Evropě zpytuje sebe i své blízké, vede monology, ve vzpomínkách se vrací do minulosti, aby z toho vyšla jako nový člověk a našla si vlastní cestu.

V první řadě bych ráda upozornila na to, že pokud k tvorbě Radky Třeštíkové pociťujete celkovou antipatii, neoslní vás ani aktuální Foukneš do pěny. Stejné to je v případě, že je vám pod čtyřicet, nebo jsou vám vzdálené vztahové problémy žen středního věku. Pokud však chcete čelit literárním výzvám, zkuste se začíst. Třeba to zrovna půjde.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Kéž bych ti to dokázala říct

Není na světě rodina, která by neskrývala tajemství, neměla problémy. Stejné je to u Siskinových. Dvaašedesátiletá Audrey se zrovna stěhuje k mladší dceři a ví, že tímto krokem láme srdce té starší. Obě dcery svou matku milují, obě ji chtějí mít u sebe. V jiných rodinách by to problém nebyl, dají se přece domlouvat návštěvy či střídavé pobyty, ale u Siskinových tomu tak bohužel není. Kromě vážné nemoci Audrey trápí i fakt, že obě její dcery spolu více než třicet let nemluví. Audrey doufá, že když se přestěhuje k Jess, která sesterský rozkol iniciovala, dozví se konečně důvod její nenávisti k Lily. Přestěhování však vráží mezi členy rodiny ještě silnější kůl a vypadá to, že situace nemá řešení. Audrey však nezbývá příliš mnoho času a proto se rozhodne jednat sama na vlastní pěst. Podaří se jí stmelit rodinu nebo je problém už neřešitelný?

Hannah Beckermanová přichází s příběhem, který spolehlivě zadrnká na strunu všech citlivých čtenářů, libujících si v spletitých rodinných dramatech. Příběh Audrey a jejich dcer je totiž velmi emotivní a má všechno, co od takového příběhu čekáte. Jeho hlavní zápletka je postupně vygradovaná a přiznám se, že jsem ji tipovala úplně jinou, o to víc jsem byla překvapená a hlavně dojatá, protože spolehlivě zamává s city.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Divoké labutě

Máte někdy pocit, že se u nás žije špatně? Cítíte se tak trochu znudění a zpruzelí stereotypy v životě? Zkuste se začíst do knihy Divoké labutě. Možná zjistíte, že to tak vážné není. S autorkou této biografie byste určitě neměnili.

Skutečný příběh tří generací žen jedné čínské rodiny přibližuje jedna z nich, nejmladší Jung Chang. Blíže poznáte Čínu dvacátého století, seznámíte se s osudy autorčiny babičky a matky, které jsou fascinující a drsné zároveň.

Babička Jung Chang byla v pouhých patnácti letech donucena stát se konkubínou generála, hrát roli jakési druhé manželky, která bez svého muže nemůže vůbec nic. Sledujeme hořký a těžký život plný útrap, z jehož pout bylo těžké se vymanit. Ani její dcera neměla na růžích ustláno. Vzala si muže, zarytého komunistu, který upřednostňoval zájmy strany na úkor rodiny, i když své blízké miloval. Teprve Jung Chang se podařilo rozbít okovy, jimiž Čínu spoutal vůdce Mao a jeho žena, vystudovala angličtinu a mohla studovat ve Velké Británii.

Úplně poprvé vyšly Divoké labutě v roce 1991, u nás letos vycházejí podruhé. Od prvního vydání uplynulo čtyřiadvacet let a ani po takové době kniha neztratila nic ze své akutálnosti a naléhavosti. Jung Chang ji začala psát v Británii, kam jako jedna z mála své generace odjela v roce 1978 studovat. Zpracovat vzpomínky na nelehkou dobu bylo pro mladou ženu nesmírně těžké. Pokračovat mohla až za pár let, když ji v novém domově navštívila matka a vyjevila jí pravdu o babičce i jí samotné, spoustu informací z minulosti Jung Chang vůbec netušila. Obě ženy se pomocí vyprávění mohly srovnat s traumaty, které během let vytrpěly.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

V jiné době

Německo, rok 1931. Mezi knihkupcem Maxem a houslistkou Hannou vzniká milostný vztah. Jejich lásce však doba nepřeje, Hanna je Židovka. Oba s bezmocí sledují, jak Hitler pomalu roztahuje sítě své moci, do kterých lapá bez milosti všechny. Nepřejí jim ani Hannina matka a sestra, bojí se, že vztah Hanny a německého křesťana neskončil pro houslistku tragicky. O pár let později už v Německu není pro oba bezpečno, je třeba urychleně jednat, než je zničí nové německé zákony… Když se v roce 1946 Hanna probudí na louce nedaleko Berlína, nemůže si vůbec vzpomenout na uplynulých deset let. Co se stalo? Jak se jí podařilo přežít válku? A kde je Max? Hanně zůstala jediná životní jistota, její housle. Hudba je lék, vyléčí i Hannino zlomené srdce a duši?

Kniha V jiné době je druhým počinem Jillian Cantorové. Už před pár lety se čtenářům představila románem Ztracený dopis, ve kterém se také zabývá druhou světovou válkou a jejím vlivem na mezilidské vztahy.

Autorka se ve svém nejnovějším díle pustila do poměrně odvážných vod a zkombinovala na první pohled nesourodé prvky, což každému zřejmě nesedne. Nerada prozrazuji spoilery, takže jen naznačím, že Jillian Cantorová docela odvážně zabrousila do žánru fantasy. Nemusíte se bát, že byste do rukou dostali jakýsi pokřivený literární patvar, naopak. Pokud umíte popustit uzdu fantazii a nebojíte se knižních experimentů, směle do čtení. Onen element, kterým příběh okořenila, spíš přinutí k zamyšlení nad dobou, v níž lidé nevěděli dne ani hodiny a neustále byli v permanentním strachu z možného nebezpečí a blízkosti smrti; jak by se v tehdejším reálném životě něco takového hodilo!

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Noc, od které není nic jako dřív

Policistka Ellery Hathawayová žije v zapadlém massachusettském městečku Woodbury, kde se skoro nic neděje. Ellie se před čtrnácti lety stala obětí únosu sériovým vrahem Francisem Cobenem, a jen o vlásek tehdy unikla smrti. Je přesvědčená, že o její minulosti nikdo nic neví, jenže když se během posledních tří let – vždy kolem jejích narozenin a zároveň výročí únosu – ve Woodbury ztratí lidé a ona dostane podivné narozeninové přáníčko, je jí jasné, že o tom přece jen někdo asi ví. Ellie se snaží eliminovat nebezpečí a upozornit na možného dalšího sériového vraha, ale její kolegové, kteří o Elliině minulosti nic netuší, jí příliš nevěří. Smutné výročí se blíží a zoufalá Ellery povolá jediného člověka, o kterém ví, že mu může věřit, agenta FBI Reeda Markhama, který ji před lety zachránil. Reedovi se v poslední době vůbec nedaří, rozpadlo se mu manželství a selhal při řešení důležitého případu. Podaří se jim policii přesvědčit, že má Ellie pravdu a v městečku znovu řádí vrah? Coben už několik let hnije ve vězení, ale vypadá to, že se v jeho činnosti někdo zhlédl…

Joanna Schaffhausen se v knize zabývá tématikou únosu mladých dívek a rozehrává hru na kočku a myš. Ellery a Reed jsou typickými představiteli tzv. nevěrohodných vypravěčů, jejichž traumata a šrámy na duši se odrážejí v případech, které řeší. I přesto jsou snadno oblíbitelní právě pro svou omylnost, lidskost i smysl pro spravedlnost, jež v sobě mají pevně zakódovanou. Oba mají charisma a docela to mezi nimi jiskří, což do jinak ponurého děje vnáší prvek odlehčení. Je jen dobře, že jim autorka nedala příležitost jakkoli se vzájemným sympatiím poddat, protože příběh tak neupadá do trapného vztahového klišé, ale ponechává si otevřený prostor pro další možný vývoj.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz