50. stránka

Dárek

Sebastian Fitzek je známý německý spisovatel, který se specializuje na psychothrillery. A umí to sakra dobře. Kdysi jsem od něj četla knihy Sběratel očí a Lovec očí, které byly poměrně dost psycho. Takže jsem byla ráda, když jsem dostala nabídku nakladatelství Anag, jestli nechci recenzovat autorovu novinku nazvanou Dárek.

Název knížky slibný, obálka nádherná a jemná, kdo ví, co nás čeká uvnitř? Hlavním hrdinou je analfabet Milan, který svůj handicap tají před svou přítelkyní i zaměstnavatelem. Jednoho dne stojí na semaforu a čeká, aby mohl přejít, když vedle něj zastaví auto. Milan si všimne holčičky na zadním sedadlem, která v rukou svírá ceduli s prosbou o pomoc. To Milan samozřejmě přesně neví, když to nemůže přečíst, zarazí ho dívenčin zoufalý výraz. Milan si nedokáže zapamatovat ani SPZ auta, ale to mu nebrání v tom, aby po podivné pasažérce začal pátrat, protože cítí, že by jí měl pomoci. To, co svou akcí rozpoutá, je doslova a do písmene peklo. S přítelkyní Androu, která mu pomáhá, zažívají jeden šílený zvrat za druhým, vypadá to, že celá věc byla pečlivě naplánovaná a připravena přímo pro Milana. Ale proč? Odpovědi jsou skryty hluboko v minulosti…

Přiznávám na férovku, měla jsem zpočátku problém začíst se a dostat se pořádně do příběhu, k začátku jsem se vracela asi dvakrát. Jakmile jsem se ale jednou ponořila, nebylo úniku. Sebastian Fitzek vystavěl téměř neuvěřitelnou, přímo filmovou zápletku, promyšlenou do posledního detailu. Tohle byl opravdu fičák, něco podobného jsem už dlouho nečetla. Infarktový, plné šílených situací, ani ve snu by vás nenapadlo,že jde něco takového vymyslet. Autor mi připomínal nějakého šíleného mechanika s brašnou trubek a těsnění – nejprve bylo v knize všeho moc najednou, ale pak se to začalo oddělovat a spojovat, to vše ve zběsilém tempu, kterému nahrávaly krátké kapitoly, takže to všechno mělo spád a švih.

Děj je líčen z pohledu hned několika osob, včetně hlavního hrdiny Milana, a tyto různé prostřihy přibližují hlavní zápletku ze všech možných úhlů, pokaždé vše vidíte jinak, získáváte další a další šokující informace. Zajímavým a neotřelým prvkem bylo využití analfabetismu jako problému hlavního hrdiny. Řekli byste, že Milana bude jeho handicap výrazně omezovat jak v pracovním, tak i soukromém životě, ale budete žasnout, jak fikaně dokázal z choulostivých situací vybruslit.

Zběsilá jízda fičí až do závěrečného vyústění, které… A dost už, Dárek je natolik propracovaný, že si zaslouží, abyste si Milanův příběh rozpletli pěkně sami. Stojí to za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Anag, kde si můžete knížku koupit.

Nová životní kapitola Amy B.

Knihovnice Amy Bylerová sama vychovává dvě pubertální děti. Manžel před třemi lety odjel na služební cestu, odkud se nevrátil, protože se rozhodl hledat sebe sama. Amy nechal samotnou ve velkém domě, na kterém bylo ještě hodně práce. Připočtětě k tomu hypotéku, Amyin malý plat, a především zmatené děti, které absolutně nechápaly situaci, a hned pochopíte, že se Amy trochu naštve, když se ztracený muž jen tak z ničeho nic znovu objeví a chce dětem vynahradit ztracené chvíle. Ale unavená knihovnice, která až dosud nesla sama na bedrech starost o všechno, si potřebuje odpočinout a trochu orazit. V New Yorku se koná týdenní konference knihovníků, na které by Amy mohla načerpat nové informace a inspiraci pro svou práci. Ale hlavně, jak doufají její nejlepší kamarádky, trochu si užít krás velkoměsta. Nechává tedy chod rodiny na otci dětí a za pomocí kamarádek, které jí pomohly výlet naplánovat, míří vstříc hezkým chvilkám. Pořád je myšlenkami u svých dětí a trne, jestli je doma všechno v pořádku a jestli není špatnou matkou, když od nich odjela pryč.

Na konferenci potká sexy knihovníka Daniela, zúčastní se pár rande naslepo a dostane perfektní nápad, který může zúročit ve své práci. No nezní to skvěle? Jenže Amy končí volno a musí se vrátit domů. Jak se jí podaří skloubit nový život s tím starým, jde to? Než si to stačí srovnat v hlavě, celou rodinu zasáhne vážná událost a obrátí vše vzhůru nohama.

Nová životní kapitola Amy B. je příjemnou (nejen) letní oddechovou záležitostí. To můžu potvrdit, četla jsem ji teď v zimě a užila si ji úplně stejně, jako bych si ji před pár měsíci vzala na pláž. Příběh má romantickou zápletku (ano, dominuje v ní výše zmíněný sexy knihovník), ale zároveň se dotýká i vážnějších témat, jako rodičovství a partnerské vztahy. Na Amyině případu poznáváme nelehkou roli matky samoživitelky, která se musí doslova ohánět, aby zabezpečila své děti a zajistila jim to, oč je otec svým lehkomyslným chováním připravil.

Do této hlavní dějové linie je zakomponován deník Cori, Amyiny pubertální dcery. Měla za úkol vést si čtenářský deník a zapisovat do něj dojmy z knih, které jí doporučila matka. Jenže Cori moc nečte, a tak se zápisky stávají spíše osobnější výpovědí citlivé teenagerky. A přiznám se, zpočátku mi svými názory lezla na nervy, než se to zlomilo a já jí začala trochu rozumět. Cori je totiž stejná jako většina dívek jejího věku. Byť chce své matce být oporou a trochu ji „nakopnout“, aby vylezla ze své ulity, je jako slon v porcelánu a její postřehy působí občas jízlivě a jedovatě.

Jako knihovnice jsem se zaměřila na situace, v nichž Amy řešila svůj profesní život. Autorka nastiňuje pozici školních knihoven a jejich pracovníků, kteří, jak jsem s překvapením zjistila, děti dokonce vyučují.

Autorka napsala chytrý román s příměsí svěžího humoru. Je z něj znát láska k literatuře, knížky jsou součástí každé kapitoly. Amyiny zábavné i vážnější příhody zaujmou určitě milovníky oddechových romancí a snad se stanou inspirací jiným ženám, které se bojí vymanit z rodinných pout, které občas trošku škrtí. Nemusíme je hned sundávat, ale občas je povolit a mít čas jen pro sebe, to není na škodu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Zřícenina na krku a jiné katastrofy

„K životu na zámku mám jednu poznámku, je tu neveselo, je tu truchlivo.“ Notoricky známou větu z pohádky Princové jsou na draka, kterou jsem si s dovolením půjčila od Zdeňka Svěráka, by mohla pronést jedna z hlavních postav románu Zřícenina na krku a jiné katastrofy. Když Jane Trelawneyová před lety vložila své srdce a věno do rukou snoubence, hraběte Kitta, netušila, co všechno na ni čeká. Zámek jde s prominutím do kopru a spolu s ním chátrá i jeho obyvatelstvo. Jane by si ve čtyřiceti mohla užívat hraběcí móresy, jenže nemůže. Je chtě nechtě přivázaná k zámku a příbuzenstvu a o všechno se stará sama. Manžel je kapku lehkomyslný a většinu peněz utopil v riskantních investicích, jeho staří rodiče se stále chovají jako nejvyšší honorace, i když už jsou dávno mimo a děti? Ty mají svůj svět a život mezi zdmi rozpadlého zámku je taky štve.

Trelawneyovi se drží jednoho letitého rodového hesla. Zámek vždy bez rozdílu dědí nejstarší potomek, ti další se v den osmnáctých narozenin musí doslova vypakovat z domu. A tak Trelawney vlastní ten, kdo ho vlastně ani moc nechce, a ten, který po něm touží a byl by tam šťastný, musí stát stranou. To je případ Kittovy sestry Blaze, jež se s rodinou nestýká, žije v Londýně, kde působí ve finanční sféře. Když do Trelawney vtrhne Ayesha, dcera dávné kamarádky Blaze a Jane, která zemřela, obrátí se ospalý svět šlechtické rodiny vzhůru nohama. Připravte se na plejádu charakterově rozličných postav, po jejichž jednání nezůstane kámen na kameni. Zběsilá zábavná jízda po rozpadlém zámku obrostlém břečťanem? Ani náhodou, žádnou britskou odnož Kostkových z Kostky nečekejte. Autorka čtenářům nepředkládá nálož humoru, ale trefnou sondu do britské aristokratické společnosti. A vůbec to není špatné.

Jestli milujete společenské romány, v nichž je navenek všechno tip ťop, ale uvnitř to pekelně vře a bublá a čeká, až to bude moci vylézt nahoru, máte tu správnou knihu. Zřícenina na krku a jiné katastrofy má sice název, který evokuje humor a vtip, ale typicky úsměvných situací se nedočkáte. Hannah Rothschildová si na paškál vzala jednu typickou anglickou rodinu, jejíž rodokmen sahá až kdesi hluboko do historie. Jenže titul není vše, máte-li k němu navíc i rodové sídlo, potřebujete peníze. Hromadu peněz. A ty jsou v rodině Trelawneyových velkým problémem, který její členy rozděluje.

Kromě tohoto stěžejního tématu autorka přibližuje i svět financí. Trhy, akcie, jak se to slučuje se životem na zámku? Má to velkou spojitost, na to přijdete, jen je to, pokud vás tento svět nebaví, trochu nezáživné. A tak dobrovolně přiznávám, že jsem tyto pasáže přeskakovala. O to víc jsem si ale užila eskapády Trelawneyových. Tahle rodina se mi totiž hodně líbila, byla trochu jiná než ostatní, nekonvenční, a přesto tak stejná jako miliony jiných rodin. Její členové jsou kapku výstřední, od Kittových rodičů, kteří zamrzli v čase, přes zdánlivě bláznivou tetičku a spoustu, spoustu dalších lidí, kteří se nějakým způsobem odrazili v ději.

Jak už jsem napsala, není to humorné dílo, u kterého byste se za břicho popadali. Je to spíše hořký příběh jedné rodiny, rádoby držící za jeden pořádně ztrouchnivělý provaz. A situace, do nichž se dostávají, úsměv možná vyvolají, ale soucitný.

Mně jako milovnici pomalu plynoucích příběhů se román Zřícenina na krku a jiné katastrofy hodně líbil, a to jsem se do čtení pouštěla s obavami, protože reakce některých blogerek, s nimiž mám podobný vkus, byly rozpačité, ne-li vlažné.

Za sebe můžu říct, že jsem si čtení opravdu užila a Trelawneyovi mě zaujali na první dobrou. Autorka si prohrála s jejich charaktery a otiskla do nich pestrou škálu povah, na nichž nastavuje zrcadlo rodinným vztahům, a nemusíte žít zrovna na zámku, abyste se v některých situacích našli.

Takže směle do čtení, pokud se nebojíte výzev, milujete Brity i s jejich výstřednostmi a máte rádi společenské romány.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete koupit na eshopu.

Z mého severoitalského deníku

Marta Kučíková je autorkou knih Italské jednohubky, Italské dvojhubky a doplňující kuchařky Po italsku do hubky, v nichž vtipnou formou glosuje život české rodiny žijící už šestnáctým rokem v podhůří italských Dolomit. V zatím posledním počinu nazvaném Z mého severoitalského deníku v těchto příbězích pokračuje. Ani tentokrát nechybí humor a nadhled, kterého je potřeba dvojnásobné množství, zápisky totiž mapují jarní koronavirovou epidemii, kterou tehdy ošklivě odnesli právě Italové.

Marta s manželem vypomáhají v místním obchodě s potravinami. Marta si začala na konci března, kdy koronavirus v Itálii odvážně trkal růžky a temperamentní národ čekal přísný lockdown, vést deník, ve kterém zaznamenala běh dění až do poloviny května, kdy se začalo vše pomalu vracet do svých kolejí.

Marta Kučíková je známá tím, že její knihy oplývají lehkým vtipem a především nezbytným nadhledem, což si uchovala i v tomto deníku, byť se nese v trochu vážnějším duchu. Sledujeme každodenní stereotyp panující v obchodě – přebírka zboží, prodej, rozvoz nákupů, dohadování se se zákazníky, jakož i přátelské rozhovory se stálými štamgasty, to vše pod rouškou, a běda vám, jestli si kýchnete.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Šikmý kostel 2

Jako zjevení zapůsobilo vydání knihy Šikmý kostel, která přibližuje osudy havířské rodiny z Karwiné na přelomu 19. a 20. století. Členové rodiny Matuszkových se mi nezapomenutelně vryli pod kůži. Karin Lednická přiblížila kousek drsné a bolavé historie našeho regionu nejen nám místním, ale získala si srdce čtenářů napříč republikou. Co jsem na Šikmý kostel řekla já, jste si mohli přečíst loni v únoru, kdy vyšel první díl. V současné době autorka chystá vydání dílu druhého, a já jsem ráda a také nesmírně vděčná, že jsem ho mohla přečíst o něco dřív a podělit se o své dojmy.

Pokud jste ještě Šikmý kostel vůbec nečetli, určitě tak udělejte, protože pokračování navazuje v ději velmi plynule. Barka a Ludwik Pospíšilovi na konci prvního dílu museli rozhodnout, zda dají děti do české školy, závisel na tom Ludwikův profesní život. Jak to nakonec dopadlo? Do české školy nastoupila jedna z dcer, Ženka, a vytrhla tak rodině trn z paty. Ale co dál? Česko polský konflikt je všudypřítomný a vine se románem jako pevná nit, kterou nemůžete jen tak přetrhnout. Nemizí, naopak, vášně stoupají a jsou příčinou rozkolu v širší rodině Pospíšilových. To je možná to „menší zlo“, nejhorší na ně teprve čeká v podobě Hitlerova uzurpátorství, které nemilosrdně rvalo kořeny všech, Čechů i Poláků bez rozdílu.

Druhý díl se odehrává v letech 1921 – 1945 a provede nás dalším bouřlivým obdobím už tak těžce zkoušenéno lidu na Karvinsku a Těšínsku. Karin Lednická opět dokazuje, že je výbornou vypravěčkou, její hrdinové jsou vylíčeni velmi plasticky a reálně, troufám si říct, že jsem s nimi srostla a přilnula k nim, jako by se jednalo o blízké lidi. A možná tomu tak je, neboť jejich příběhy jsou příběhy mých předků. Už v první knize jsem si zamilovala osobitý styl vyprávění autorky. Navenek tvrdý a nesmlouvavý, bez zbytečných příkras, přesně takový, jací jsou obyvatelé regionu razovitého. A přitom tak lidský a empatický, ale bez nadržování konkrétním lidem či stranám. Karin Lednická jde při pátrání po historických pramenech až na dřeň, fakta jsou ověřená historiky i přímými pamětníky, což zvyšuje výpovědní hodnotu knihy a posouvá ji, co se kvality týče, velmi vysoko.

Těžko se mi loučilo s mými milovanými. Těch čtyřiadvacet let rozprostřených do téměř šesti set stran jsem přečetla, ani nevím jak. Vlastně vím, prožívala jsem s nimi každou těžkou chvíli, každý radostný okamžik, bála se o ně a byla i pekelně naštvaná, když jejich politické názory ničily rodinné vztahy. Myslela jsem na ně i v běžných situací svého života, prostě se mi všichni nesmazatelně vryli pod kůži.

Co bude dál? Na to si budeme ještě muset počkat, dokud nevyjde třetí díl. Ten první si můžete pořídit na webu autorky, stejně jako druhý, který vyjde 21. 1. 2021.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Karin Lednické.

Nevím nic, ale řeknu všechno

Pierre Richard. Toto jméno vyvolává úsměv na tvářích milovníků francouzských komedií, pro další, například pro mě, je také nostalgickou připomínkou časů minulých, kdy byly tyto filmy velmi oblíbené. Pierre Richard vytvořil spoustu nezapomenutelných rolí, v nich vždy vynikalo jeho charisma. Neohrabané, nesmělé chování, rozevlátá hříva blonďatých vlasů a pronikavé modré oči, tak ho máme v paměti navždy, i když se postupem času a pokročilého věku proměnil v šarmantního bělovlasého gentlemana. Jaký je Pierre Richard ve skutečnosti? Dělá čest svým rolím, je věčným smolařem a snílkem? Jak se k herectví dostal a co na to řekla jeho rodina? To vše a ještě mnoho dalšího přiblíží originálně pojatá biografie nazvaná podle jednoho z Richardových filmů Nevím nic, ale řeknu všechno.

Nečekejte, že budete číst klasický životopis, v němž se dozvíte základní data, pár pikantností a zbytek bude vyplněn fotografickou přílohou. Tato biografie je pojatá trochu jinak, než jsme zvyklí. V úvodu se spisovatel Jérémie Imbert, autor publikace, tazatel a zároveň velký obdivovatel Richardova hereckého umění, obrací k herci a formou jakéhosi vyznání vysvětluje, proč se do psaní knihy pustil. V dalších kapitolách ti dva spolu vedou nenucený rozhovor, v němž mapují hercův život i kariéru. Dozvídáme se, že jeho rodina z něj chtěla mít vzdělance, jemu bylo však odjakživa bližší herectví. Postupně se seznamujeme se všemi stěžejními filmy, zjistíme, kdo ho během let ovlivnil a s kterými legendami francouzského filmu natáčel.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Plnou parou do pohádky

To si takhle světem jezdily parní mašinky, houkaly, pískaly a vždy byl kolem nich hustý dým. Pamatujete? Asi už ne, dneska si to po kolejích sviští rychlá Pendolina a InterCity a podobné moderní vlakové soupravy. A jak to tedy kdysi parní mašinky měly? Co všechno během služby prožily? Nejenže vozily cestující sem a tam a tam a sem, dokonce potkaly i pohádkové bytosti! Nevěříte? Tak se začtěte do knihy Plnou parou do pohádky a uvidíte sami.

Tyto pohádky asi ještě úplně neocení malinké děti, které potřebují kratší texty k udržení pozornosti, ale starším se líbit určitě budou. Mně trochu připomněly příhody Mašinky Tomáše, kterou ve své době miloval starší syn. Podobnost nacházím v tom, že mašinky mezi sebou mluvily, vnímaly svět kolem sebe a vše pozorovaly, stejně jako jejich anglické kolegyně. A zatímco ty měly Tlustého kontrolora, naše české mají strojvedoucího pana France a jeho kolegu topiče.

Pohádky jsou moc hezky napsané, je v nich hodně dialogů mezi mašinkami, potkáte se i s pohádkovými bytostmi a seznámíte se s provozem na trati i životem mašinek v depu. Proč se mašinka bála pískat? A co se od svých pasažérů dozvěděla o kouzelném kopci nazvaném Čarodějka?

Jak to u knížek pro děti bývá zvykem, text doprovázejí ilustrace. Ty si namalovala autorka pohádek Iva Hoňková sama a musím říct, že smekám, jak jsou povedené a trefné. Působí jako malované štětcem, hlavně ty s mašinkami, a dodávají pohádkám nádech starých časů, čehož si asi povšimnou především dospělí. Na obrázcích je vidět, s jakou pečlivostí je autorka vytvářela, jsou velmi detailní a výrazné.

Písmena textu jsou větší a příběh je členěn do kratších odstavců, takže si děti, které už umí číst, mohou pohádky louskat samy.

Bonusem knížky je příloha na konci, v níž malí i velcí kutilové najdou model nádraží i s mašinkami, který si mohou sestavit, stačí si obrázky s návodem okopírovat na zvláštní papír a pak nechat průchod šikovným rukám.

Tato knížka se Ivě Hoňkové opravdu povedla. Spojuje atraktivní téma železnice, které baví děti i dospělé se světem pohádek. Příběhy jsou poučné tak akorát a děti se dozví i spoustu zajímavých informací ze života mašinek. Určitě bude bavit kluky i holky, každý si v knížce vybere to své. Maminky budou předčítat, děti poslouchat a tatínkové skládat model nádraží. Nebo to budete mít u vás doma třeba jinak? 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knížku si můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.

Plašmyška

Seznamte se s Plašmyškou. Malým myším klukem, který se všeho bojí, ať už se jedná o činnosti nebo setkání s lidmi. Neužívá si zimních radovánek, protože se bojí. Nechodí s rodinou na návštěvy za kamarády, protože se… bojí. Ale když zjistí, že se mu sousedovic děti posmívají, rozhodne se sbalit si raneček a vydat se do světa hledat odvahu. Co myslíte, najde ji?

Plašmyška popisuje příběh malého myšáka, který má ze všeho strach. Řekla bych, že se v něm některé děti poznají, zejména ty, které jsou trošku bojácnější. S Plašmyškou můžou svůj strach z nových věcí ovládnout a stejně jako on najít odvahu. Ona totiž neroste na poli, jak myšákovi nakukali zlomyslní krysáci, ale každý ji musí najít sám v sobě.

V knížce najdete poučný příběh s ilustracemi, které navozují pohodu, jsou roztomilé a milé, dětem se budou líbit. Rámují Plašmyškovu pouť za odvahou a kopírují děj, takže si je menší děti mohou prohlížet i samy a povídat si, co vidí. Namalovala je Zdenka Študlarová a dala si na nich opravdu záležet. Text je nápaditý a plný dialogů. Starší děti, které jsou už zvídavější, mohou mít spoustu otázek k Plašmyškově výletu, menším dětem ho bude častokrát i líto, protože myšák nepotká jen nové kamarády, ale potká se i se zvířaty, která se k němu moc mile chovat nebudou.

Kateřina Kubalová už má na svém kontě jednu knížku, Kouzelné karamelky, ale nepochybuji o tom, že přibudou další, protože autorka pracuje jako redaktorka v rozhlase a má čtyři děti, odmala taky ráda píše, takže inspirace má kolem sebe určitě hodně.

Plašmyška je moc hezká pohádka pro děti od pěti let, které si díky myšákově dobrodružném putování uvědomí, že odvahu na cestě jen tak položenou nenajdeme, ale musíme se snažit sami najít ji v sobě. A s pomocí kamarádů kus odvahy v sobě najde každý, i malý myšák Plašmyška.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knížku můžete pořídit na eshopu.

Kulturní vetřelec

Jiří Trávníček je známý jako autor knih pojednávajících o čtenářství. Před pár lety jsem si užila jeho počin Česká čtenářská republika, teď je na řadě Kulturní vetřelec nesoucí podtitul Dějiny čtení – kalendárium.

V dějinách lidstva je čtení bráno jako kulturní vetřelec. Valnou část tohoto období jsme strávili mimo čtení, jak se praví v anotaci. Dokonce se věřilo, že bychom se čtení mohli zbavit, například se vrátit k formě vyprávění nebo přejít ke kultuře vizuální. Naštěstí se tak nestalo, a určitě nikdy ani nestane. Tak se podívejme na písmo a čtení v dějinách lidstva zasazené do tohoto neobyčejného kalendária.

Publikace se jmenuje Kulturní vetřelec právě proto, že čtení k lidstvu proniklo až na poslední chvíli, a kdybychom dějiny přetavili do kalendária, stalo by se tak až koncem prosince, konkrétně písmo by se dostavilo 20. 12.

O čtení se v kalendáriu dozvíte poměrně dost informací, které Jiří Trávníček podává vtipnou a hlavně srozumitelnou formou. Věděli jste, že mozek nemá pro čtení žádné místo a osvojil si ho jen díky pružnosti a schopnosti adaptovat se na vnější vlivy a podněty?

Kalendárium je rozděleno do šesti celků od starověku až po současnost (konec 20. a 21. století). Každé století obsahuje zásadní události, jež čtenářství ovlivnily a formovaly. Z těch méně známých je to například fakt, že v roce 39 před n. l. římský voják, politik a básník Gaius Asinius Pollio vybudoval v Římě první veřejnou knihovnu. V roce 1725 byla zřízena první veřejná knihovna v Anglii, ale její založení se setkalo s odporem vzdělanců a církevních kruhů. Ve 20. letech 20. století vznikl v Anglii první nápad na vytvoření audioknihy, které se zpočátku říkalo „talking book“ /mluvící kniha/. Takovými zajímavými informacemi je kalendárium doslova nabušeno, takže doporučuji dávkovat si ho pěkně po částech. A je to už na vás, zda půjdete pěkně chronologicky, jak šel čas, nebo si budete listovat a vybírat si to, co vás zajímá.

Součástí jsou i tematické fotografie, a věřte, je na co koukat. Najdete mezi nimi snímky tiskařských strojů, fotky čtenářů z různých historických období, nebo nostalgické připomínky dob minulých, fronty před knihkupectvím z roku 1989, válečné snímky i reprodukce obrazů a kreseb se čtenářskou tematikou. Nechybí ani rejstřík a seznam literatury a vyobrazených děl.

Kulturní vetřelec je moderně pojatý sumář všeho, co souvisí se čtenářstvím. Výrazná obálka v razivě růžové barvě /stejná barva je použita i v kalendáriu, kde dokonale souzní se střízlivou černou/ dělá publikaci moderní a trendy, tak aby zaujala i dnešní mladé zájemce o svět literatry. Zcela určitě by neměl uniknout žádnému milovníkovi čtení, který by rád rozšířil své povědomí o čtenářství a jeho historii. Publikaci ocení učitelé a knihovníci, kteří z ní mohou čerpat data a informace při výuce či besedách. Už teď přemýšlím, jak ji ve své knihovnické práci využiju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si publikaci můžete pořídit.

Klikaté cesty

V září 1949 se Ulrike Hartmannová vydala vlakem do švédského městečka Krokom. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Uli nebyla Němka. A jak víme, nějakou dobu po válce byli Němci pro zbytek Evropy něco jako rudý šátek pro býka. Mladá žena odjíždí v ukradeném kabátu a s sebou má svazek dopisů, které napsala Elsa Petterssonová. Adresovány jsou Ulině lásce Hansimu, který během války údajně dezertoval v Norsku a zemřel. Ulrike by ráda zjistila, co Elsu s jejím milým spojovalo a co se Hansimu doopravdy stalo. Bude s pravdou spokojená? A co Elsa? Podaří se jí zbavit tajemství, které ji celou dobu trápí? Jak dopadne setkání obou žen?

V anotaci se píše, že se jedná o strhující příběh o lásce, samotě a přátelství, přičemž bych s použitím slova strhující já osobně spíše váhala. Dle mého se jedná o komorní drama, v němž je místo jen pro tři hlavní postavy, zbytek je víceméně podružný, a kdyby se v knize nikdo další neobjevil, nic by se nestalo. Ulrike, Elsa a Hansi si totiž pro svůj příběh vystačí sami. Navíc jsou to postavy, které autorka nijak pevně neuchopila a působí spíše neurčitě. Já sama jsem měla problém věřit jim a pocítit k nim větší sympatie. Studení jako severní vítr, alespoň takový byl můj subjektivní pocit z nich, a já doufám, že někomu by přece jen mohli být bližší.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz