47. stránka

Edo! Ty neposedo!

Asi všichni znáte rčení, že se někdo chová jako slon v porcelánu. Říká, to co nemá, chová se nevhodně v různých situacích a mnohdy si to ani neuvědomuje. Slon Edík je právě ten případ. S opičákem Pepou pořád něco vyvádí, naučit oba něčemu kloudnému je těžké. Ale s leporelem Edo! Ty neposedo! to hravě zvládnou nejen oba zvířecí kluci, ale také děti (i dospělí).

Leporelo, které nese podtitul obrázková etiketa pro nejmenší, mají po textové stránce „na svědomí“ Pavla Etrychová a Romana Suchá, o ilustrace se postarala Vendula Hegerová, s jejímiž obrázky jsme se už v portálovských knížkách setkali a moc nás baví. Leporelo vás překvapí. Je větších rozměrů, poměrně těžké, ale hlavně pořádně našlapané malůvkami, jež zaujmou na první dobrou. Nenajdete prázdného místa, knížka je využitá do posledního místa.

Publikace je vhodná jako první učebnice etikety pro nejmenší. I když určitě děti automaticky učíte zdravit, poprosit i poděkovat, opakované vtloukání nenásilnou formou není na škodu nikdy. Ani pro nás dospěláky, co si budem. S Edou se děti naučí základním prvkům slušného chování, zjistí, že i ve svém vlastním bytě musí dodržovat nějaká pravidla, třeba neplýtvat zbytečně vodou, před jídlem si umýt ruce, uklízet si hračky.

Leporelo je rozděleno do několika částí. Hned ta první učí etiketě v domácím prostředí, druhá zavede malé zvídavce do školky, pak se podíváme do supermarketu, na plovárnu, do divadla, nemocnice, na nádraží a do přírody. Samá důležitá místa, kde je samozřejmostí, že víme, jak se chovat, ale dodržujeme to všichni? Opravdu jsme v lese potichu a uklízíme po sobě odpadky? V supermarketu se nepředbíháme a v bazénu nečůráme do vody? No jistěže ne! 🙂 A přesně totéž, plus mnoho dalšího, musíme vštípit i našim dětem.

I když na první pohled vypadá leporelo trošku chaoticky, při bližším prohlédnutí zjistíte, že všechno má svůj řád a místo. Nepřeberné množství obrázků s průvodními texty, které tvoří slova nebo jednoduché věty, názorně dětem ukáže, co je v rámci společenské etikety vhodné, a co ne.

Opět vyzkoušeno a otestováno na našem čtyřleťákovi, který byl hodně nadšený a pořád se na určité situace vyptával. Nejvíc ho bavila část, kdy je Eda v domácím prostředí a potom supermarket.

S knížkou si vyhrají děti i dospělí, využití najde i ve školkách a družinách, kde se s ní dá dobře pracovat. Děti si mohou dané situace vyzkoušet se svými kamarády.

Etiketa není nuda, dá se naučit hravou formou, což leporelo Edo! Ty neposedo! dokazuje.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si leporelo můžete pořídit.

Obrazové luštění pro každý den

Produkce nakladatelství Portál je pestrá, od naučných publikací po dětské knížky. Co takhle zaměstnat paměť a trochu si pohrát? Je tady Obrazové luštění pro každý den od Jitky Suché. Co na vás čeká? Zábava nejen pro mozkové závity. Vemte si do rukou obyčejnou tužku, kterou můžete posléze vygumovat, a pojďte na to.

Publikace je rozdělená do sedmi částí podle toho, na jakou sféru je konkrétní kapitola zaměřená. Čeká vás procvičování krátkodobé paměti, zjistíte, jak jste na tom s koncentrací pozornosti a logickým myšlením, projedete si slovní zásobu, čekají vás úkoly na zrakové a prostorové schopnosti a potrénujete propojení mozkových hemisfér a kreativitu. Nečeká vás nuda, ale parádní zábava nejen pro váš mozek. Můžete trénovat jen určité oblasti, ale také „jet“ úkoly postupně všechny.

Jitka Suchá je autorkou několika publikací zaměřených na trénink paměti, vychází v nich ze své praxe. Na knížce je sympatické, že je určená širokému spektru uživatelů. Můžete ji použít sami pro sebe a otestovat si tak vlastní paměť, stejné využití bude mít i v domovech důchodců, školách či organizacích, jež pracují s materiály rozvíjející mozkovou aktivitu klientů. To, že je ideálním pomocníkem v kursech trénování paměti, ani nemusím připomínat, určitě z ní už spousta lektorů čerpá.

Já jsem si užila zejména různé doplňovačky, hravé hádanky a osmisměrky. Čas strávený nad publikací považuji za správně investovaný, není nad to „promazávat“ mozkové závity zábavnými úkoly. Nuda v žádném případě nehrozí, to zaručuju.

Jednotlivé úkoly jsou podány srozumitelnou a především vtipnou formou díky ilustracím Libora Drobného. Jednoduché černobílé obrázky neodvádějí pozornost od zadání a dobře se s nimi pracuje.

Jestli jste měli doposud pocit, že trénování paměti je nudné papouškování fakt, Obrazové luštění pro každý den vás vyvede z omylu. S hravými úkoly je cvičení mozku hrou a zábavou pro všechny generace, každý si v něm najde to své. A nezapomeňte, i když je počin Jitky Suché určen k tomu, abyste do něj psali, propisku nechejte bokem a vyplňujte tužkou. Třeba se k úkolům budete chtít vrátit, nebo knížku někomu půjčit, to pak hravě své zápisky smažete… jak se to jen jmenuje? Takové to malé, měkké, pružné, co se kupuje v papírnictví? Aha, už vím, gumou! 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si titul můžete koupit.

Knižní tip týdne: Nesejdeš z cesty

Tak tento týden podruhé tip na čtení. Já prostě musím! Dagmar Digma Čechová mě dostala už svou předchozí knihou Nemusíš!, která mě velmi nadchla, takže jsem s napětím čekala na její další počin.

Když se mi dostal do rukou, tak jsem ho nepřečetla. Já jsem ho prosím pěkně rovnou vdechla! Stačilo mi pár hodin a bylo to. Naproto mě vtáhl, mrazilo mě z toho, jak se můžou věci vyvinout, když se necháte ovlivnit věštbou kartářky stejně jako hlavní hrdinka Vanda, a máte pocit, že pokud se vychýlíte z osy, to špatné se stane. To, co se pak s Vandou dělo, je přesně ten důvod, proč jsem zatím nepřekročila práh bytu kartářky. 🙂

Už podruhé jsem se přesvědčila, že styl autorky mi vyhovuje na první dobrou, píše velmi lehkou rukou, dialogy mají švih, stejně jako popisy situací, které jsou jako ze života. Vlastně ne „jako“, ale doopravdy.

Prostě vynikající. Chci další knížku, milá, psavá, čtivá Dášo! 🙂

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: PTAČÍ DOMEK

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: Ach, tohle je ryzí krása. Příběh vystavěný na skutečném životním osudu anglické houslistky Len Howardové, která utnula kariéru a přestěhovala se do domku na venkově, kde žila až do své smrti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Len nezasvětila život ptákům, které milovala už od dětství. Nestudovala biologii, přesto se stala přírodním úkazem v ornitologii. Ptactvo zkoumala intuitivně, své poznatky založené na vzájemné důvěře s opeřenci sepsala do článku a ve své době populárních knih.

V útlé knížce s naprosto úžasnou obálkou, jednou z nejkrásnějších, které jsem viděla, autorka Eva Meijerová nechala promluvit pozoruhodnou Len a přiblížila její dnes už polozapomenutý život.

Příběh je jemně laděný do melancholie, křehký jako ptačí kostřička, každá věta má svůj smysl a řád, ani slovo nepřijde nazmar. Prostřihy do minulosti Len jsou prokládány postřehy z pozorování ptactva.

Doporučuji všem, kteří chtějí trochu zvolnit a užít si pomalejší tempo vyprávění. Vždyť někdy je tak uvolňující nemuset nikam spěchat, že?

Královna Viktorie

Královnu Viktorii asi není třeba představovat. Panovnice Spojeného království a Severního Irska dala jméno jedné z nejzajímavějších etap historie, viktoriánské éře. Jaká byla? Fyzicky ji z portrétů známe nejvíc ve dvou podobách: jako mladičkou dívku plnou ideálů a také jako obtloustlou zasloužilou matku a babičku. Jaká byla v soukromí, ve vztahu ke svým nejbližším i poddaným? Co si myslela a jak jednala, kdo formoval její osobnost?

Lucy Worsleyová, autorka publikace, je známá historička, kurátorka i moderátorka historických pořadů televize BBC. Kromě Královny Viktorie vydala ještě knihu Jane Austen doma, která mě přesvědčila o tom, že je člověkem na svém místě, co se historických dokumentů týče. Jako fanynka Viktorie jsem si tedy nejnovější počin Lucy Worsleyové nemohla nechat ujít. Znovu jsem si potvrdila, že s britskou historičkou nešlápnete vedle, pokud chcete objektivní nezaujaté informace o zajímavých historických osobnostech.

V knize Královna Viktorie poznáte život panovnice od narození až po skon. Ale Lucy Worsley nenapsala klasickou podrobnou biografii, soustředila se na dvacet čtyři důležitých dnů, jež pro Viktorii měly velký význam. Den, kdy se brali její rodiče, den, kdy nastupovala na trůn, den, kdy poznala milovaného manžela Alberta, ale také den, kdy královský pár navštívila Florence Nightingaleová. Dvacet čtyři osudových okamžiků podává ucelený pohled na to, jak královna Viktorie žila, co prožívala, například když se jako mladičká panovnice musela popasovat s novou rolí a obstát ve světě patřícím doposud víceméně mužům, nebo když onemocněl syn Bertie, s nímž ji pojil komplikovaný vztah, stejně jako s matkou.

Lucy Worsley využila královniny deníky, dopisy i zdroje citující osoby v jejím okolí, aby čtenářům nabídla portrét neobyčejné ženy. Viktorii v žilách sice kolovala modrá krev, ale ani koruna a žezlo jí nezabránily udělat pár chyb, či se chovat tak, jak bychom od ní vůbec nečekali. Věděli jste, že svým dětem nebyla typickou matkou, jež by je opečovávala a projevovala jim city? Že milovala manžela Alberta natolik, aby upozadila svou osobnost a podřídila mu veškeré myšlenky i názory? Královský pár se dokonce často hádal, právě kvůli rozdílnému přístupu k potomstvu. Tyto drobné pikantnosti Lucy Worsleyová neservíruje s jízlivostí či škodolibostí, naopak poukazuje na to, že i královny mají své mouchy a nejsou ideální.

Viktorie se dožila úctyhodných jedenaosmdesáti let, šedesát čtyři z nich strávila v roli panovnice. Jestli máte pocit, že čtyřiadvacet dní je příliš málo na to, aby obsáhlo bohatý královnin život, mýlíte se. Lucy Worsleyová vyzdvihla důležité okamžiky tak, aby vypíchla to nejpodstatnější, zároveň přidala důležité informace, jež se k tématu vztahují. Nemáme tak před sebou pouze portrét ikonické královny, jako film se před námi odvíjí život ve viktoriánské Anglii.

Strach nemusíte mít ani z toho, že byste četli sáhodlouhé nudné pasáže. Historička píše poutavě a čtivě, informace nenudí, jsou podány atraktivně, ale nesklouzávají do bulváru. Lucy Worsleyová využila nespočet knih a publikací i jiných zdrojů a vše pečlivě ocitovala. Na konci publikace jsou vypsány prameny, z nichž bylo čerpáno, takže si můžete autorčiny zdroje ověřit, nechybí ani rejstřík. Jediné, co jsem postrádala, byly fotografie, které by knihu doplňovaly a umocnily tak čtenářský prožitek.

Publikaci Královna Viktorie doporučuji všem jejím fanouškům, stejně jako milovníkům historie, zejména té britské. Lucy Worsley odvedla skvělou práci, podrobnou a mravenčí, aby oblíbenou královnu představila jako člověka z masa a kostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si můžete titul koupit.

Za soumraku

Stephen King je tady zas a znovu, tentokrát s povídkovou knihou Za soumraku. Už dřív mě přesvědčil, že umí psát jak sáhodlouhé romány, tak i kratší literární útvary, v nichž musí udělat jedno jediné – ubrat ze svého popisného stylu a nasadit údernější tempo – a to mu opravdu jde. Samozřejmě, jak už to bývá, ne všemi povídkami se mi stoprocentně trefil do noty, některé mi doslova učarovaly, jiné jsem „jen“ přečetla, v každém případě mi většina z nich utkvěla v paměti a budu si je pamatovat.

U této sbírky stojí za to také úvod. Stephen King je znám svými propracovanými úvody ke knihám. Já je doporučuji nepřecházet, ale pečlivě pročíst. Dozvíte se spoustu věcí navíc – jak povídky vznikaly, co dělá Mistrovi největší problém, že některé z nich jen tak tak dokončil… Prostě když už King nemůže všechny své fanoušky pozvat na kafe, tak si s nimi „popovídá“ aspoň takhle. 🙂 Vyzradí totiž vždycky i něco ze svého rodinného života, takže máte pocit, že jste mu blíž.

V knížce najdeme celkem třináct povídek, které spojuje jedno – hrdinům se obrátí život vzhůru nohama a oni musí řešit situace, na které nikdy nebyli zvyklí, nebo nepředpokládali, že by se nich mohli dostat. V úvodní povídce Willa se postavy ocitnou ve stavu, který vůbec nečekali a nedokážou to pochopit. Tahle povídka je jednou z těch, které utkví v paměti. Trochu připomíná jeden film s Brucem Willisem – nechci spoilerovat a ochudit ty, kteří ji ještě nečetli o moment překvapení, takže nenapíšu který – prostě jsem během čtení zůstala docela paf. Utíkej, Káčo, utíkej je příběh, který má perfektní a všeříkající název, s hrdinkou poběžíte doslova o život a na scény, které by lépe nenapsal ani Chris Carter, nezapomenete. Po dočtení povídky Rotoped jsem si pečlivě prohlížela obrazy, co kdyby náhodou a u příběhu Věci, které po nich zůstaly se nechala i trochu dojmout.

Většina povídek je psaných tak, abyste nad nimi přemýšleli, zapojili fantazii a užili si atmosféru. A ta není přímo hororová, ale spíš vyvolává pocity mrazení. Stephen King dokáže čtenáře vtáhnout a zaujmout nejen popisy, které musí v povídkách trošku redukovat, ale hlavně tím, jak se svým postavám umí dostat do hlavy.

Povídkovou sbírku Za soumraku si Kingovi příznivci ujít zcela určitě nenechají, a ti, kteří se s Mistrovou tvorbou teprve seznamují, mají prostřednictvím kratších literárních útvarů možnost zjistit, jak jim Kingův uhrančivý styl psaní sedne.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si titul můžete pořídit.

Čajovna v Tokiu

Asi všichni, kteří milujeme sérii Romantické útěky od Julie Caplin, jsme netrpělivě čekali na další díl, respektive hodně volné pokračování – protože knihy se naštěstí nemusí číst tak, jak vyjdou – a před pár týdny jsme se dočkali. Tentokrát nás autorka zavede do exotického Japonska. Dáte si čaj pod sakurami? 🙂 Je tady Čajovna v Tokiu.

Fiona ráda fotí, své postřehy a zajímavé snímky zveřejňuje na vlastním blogu, který je zaměřen na cestování. Když vyhraje soutěž, jejíž hlavní cenou je čtrnáctidenní zájezd do Tokia, kde se jí bude věnovat mentor, s nímž ještě více pronikne do tajů dobré fotografie a ještě pozná vysněné Japonsko. Největší šok pro Fionu nastává hned po příletu. Oním průvodcem není původně slibovaný proslulý fotograf, ale Gabe, její bývalý učitel. Na tom by nic špatného nebylo, kdyby se Fioně před lety nestal v jeho přítomnosti trapas, který ovlivnil její další životní kroky. Gabe svou bývalou studentku ani nepoznal, navíc se cítí otrávený, že musí vzácný čas věnovat někomu cizímu, místo aby se zabýval vlastními záležitostmi. Pro mladou ženu nezačal pobyt v exotické destinaci příliš šťastně, naštěstí ji ubytovala příjemná japonská rodina, jejíž ženy ji ihned přijaly mezi sebe. Fiona tak poznává zvyklosti asijské země, vnímá kontrasty mezi tradiční kulturou a moderním životem. Podaří se jí také proniknout pod tvrdou slupku nepřístupného fotografa? A co Gabe, zjistí, s kým má tu čest?

Julie Caplin nás ve své zatím poslední knize nazvané Čajovna v Tokiu bere na výlet do země, která láká turisty celého světa. Kdo by nechtěl poznat ruch velkoměst, v nichž se to hemží dokonalými výdobytky moderních technologií a zároveň si užít klid a vznešenou atmosféru při čajovém obřadu? Zjistit, jaké to je, když vás tradice a konvence provázejí celý život a vy se nedokážete (a vlastně ani nechcete) od nich oprostit? Fiona se s Japonskem a jeho tradicemi seznamuje prostřednictvím své bytné Haruky a její dcery a vnučky. Tři generace japonských žen jsou v něčem rozdílné jako den a noc, přesto je spojuje láska k rodině, zemi i tradicím.

Ani tentokrát nechybí romantická linie. Samozřejmě, že ve chvíli, kdy se Fiona a Gabe potkají, tušíme, co se bude dít. Autorka už pošesté jede po své osvědčené linii. Vsadila na kombinaci žena na útěku před problémy, či žena s malým sebevědomím a uhrančivý muž, se kterým se na počátku navzájem nemusí. K tomu zajímavá atraktivní destinace, kde se ti dva potkávají, příslušné zvyky, tradice a jídla. A ono to funguje i poněkolikráté, pokud na tuto šablonovitost přistoupíte.

Otřepané klišé v podobě hrdinů, kteří si k sobě v románech Julie Caplin hledají cestu, vyrovnává vždy konkrétní země, kde se děj odehrává. Po Kodani, New Yorku, Paříži, Islandu a chorvatském Splitu tady máme Japonsko. Ráda jsem do této destinace nahlédla a prostřednictvím Fiony si vychutnala zelený čaj i tradiční japonská jídla a polévky. Líbilo se mi vylíčení rušného života v ulicích Tokia, užila jsem si jízdu v rychlovlaku i pohled na rozkvetlé sakury, jejichž krása těší jen pár dní.

Tentokrát jsem romantickou linku upozadila a nechala se spíše opájet fascinujícím Japonskem a jeho kulturou. Mám pocit, že si autorka vylíčení této země mimořádně užila a představila nám ho jak nejlépe ve svém žánru mohla.

Pokud sérii Romantické útěky máte taky rádi, už teď se těšte na Chatu ve Švýcarsku, kterou nakladatelství Cosmopolis chystá. Já už ji netrpělivě vyhlížím. 🙂 Na stránkách nakladatelství si také můžete přečíst rozhovor s Julií Caplin a dozvědět se tak něco o jejím životě i zálibách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Aplikace lásky

Víte, kdo je to ghostwritter? Člověk, který píše za vás! Nemáte vlohy psát květnaté slohy? 🙂 Nevadí. Ghostwriter to zvládne, vy se pod to jen podepíšete. A stejné je to i při seznamování, kdy za vás i vybraný protějšek internetový rozhovor vede někdo jiný. A právě tímto se živí Miles a Zoe. Doopravdy se moc nemusí, zato ve virtuálním světě si rozumí. Samozřejmě, vůbec netuší, že konverzace, jež vedou jménem svých klientů, mají na svědomí právě oni dva. A tak si ve virtuálním prostoru vyměňují komplimenty, zatímco se ve skutečnosti špičkují a každý den vedou spor o místo v oblíbené kavárně…

Pod pseudonymem Tash Skilton se skrývají dvě spisovatelky, žijící v různých částech světa – Iránka Sarvenaz Tash a Američanka Sarah Skilton. Společně napsaly zajímavou, leč předvídatelnou romanci, u níž víte jak dopadne, jen netušíte, jaká cesta k výsledku vede. Co si budeme nalhávat, všechny romanticky laděné příběhy jsou předvídatelné, ale stejně nás to baví číst.

Aby spisovatelky svoje dílo něčím ozvláštnily a nestvořily tuctovku, kterou přejdete bez povšimnutí, nechaly své hrdiny pracovat právě jako ghostwritery. Mě osobně taková práce zaujala hned v anotaci a byla jsem na ni zvědavá, i když živit bych se tak nechtěla. V každém případě na vás čeká pořádná nálož kafe a písmenek, situačního humoru jako vystřiženého z filmových romantických komedií.

Miles a Zoe jsou sympatičtí, líbilo se mi, jak se spolu nenápadně sbližovali skrze internet, a aniž by si to uvědomovali, ke stejnému kroku docházelo i ve skutečnosti. Jejich patálie sledujeme střídavě z pohledu jednoho a druhého, každá kapitola je uvozena mailovými zprávami jejich šéfů. A přiznám se, ty byly jediným drobným zádrhelem v celém příběhu, byť měly svou podstatnou roli, mě osobně rušily a nepřišly mi tak vtipné, jak asi měly.

Aplikace lásky je příjemnou oddechovou záležitostí, která vás zavede do rušného New Yorku, jenž je jako kulisa romantických knížek i filmů hodně oblíbený. Chcete-li odpočinkovou četbu třeba k vodě, zastavte se u této knížky a nechte Zoe a Milese hledat lásku v newoyrských kavárnách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku si můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Muž, který zprůhledněl

V poslední době jsem si docela oblíbila povídkový žánr. Když potřebuji uniknout od hutných příběhů, které jinak miluji, ale někdy se do nich prostě nedokážu stoprocentně ponořit, jsou pro mě povídky vítanou změnou. Proto jsem s nadšením přijala nabídku spisovatelky Jany Trhlíkové k recenzování její povídkové sbírky Muž, který zprůhledněl.

Soubor obsahuje patnáct povídek, jejichž společným jmenovatelem jsou muži, ženy a jejich vzájemné vztahy. Milostné, rodinné, kamarádské, pracovní, všechny mohou být někdy křehké a zničující. Hned v prvním příběhu, podle něhož je titul pojmenován – Muž, který zprůhledněl, je to vztah mezi milenci, ženatým mužem a stárnoucí ženou. Vše je zalito sluncem do té doby, než hrdinka zjistí, že vážně onemocněla. V tom okamžiku idylka praská jako mýdlová bublina a ona zjišťuje, že v pohodlném ženáči nikdy nenalezne oporu. Zajímavě se jeví povídka Přetlačovaná o boji mezi zkušeným, leč starým pracovníky a novou, dravou, úspěchu chtivou mladou krví.

Mně se mimo jiné moc líbily povídky Hodná holka, v níž se řeší domácí násilí, Minulost v černém rámečku, která vypráví o mladém muži, hledajícím svého otce, a Výběrová slepota, řešící vyčpělé manželské soužití po dvaceti letech.

Janě Trhlíkové stačí jen pár stránek, aby se svými hrdiny rozehrála mistrovské partie. V povídkách se neobjevují pasáže navíc, či nudné popisy, autorka jde rovnou k věci. Její styl je strohý, bez zbytečných kudrlinek, přesto velmi dynamický, v textu nejsou hluchá místa. Příběhy jsou velmi uvěřitelné, ze života.

Počin Jany Trhlíkové je velmi útlounký, stačilo mi pár hodin během jednoho odpoledne, abych knížku přečetla. Přes svůj krátký rozsah ve mně nechala hluboký dojem. Nad povídkami se člověk zamyslí, přemýšlí o hlavních hrdinech a jejich činech. Prostě je to čtení ze života, bez příkras.

Muž, který zprůhledněl – to jsou příběhy, které může zažít každý z nás, život jako takový je nevyčerpatelnou studnicí nejrůznějších zážitků. Já doufám, že autorka do ní sáhne znovu a napíše další povídkovou knihu.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Janě Trhlíkové, knížku si můžete zakoupit prostřednictvím jejího webu či eshopu nakladatelství Klika.

Dva v srdci

Lydia a Freddie si jsou souzeni. Znají se od raného mládí, žijí spolu přes deset let a chystají svatbu. Jenže v den oslavy narozenin Lydie Freddie umírá při autonehodě. Nic není jako dřív, Lydia má pocit, že přišla o polovinu těla i duše. Rodina se snaží Lydii pomoci utišit smutek, ale ten je až příliš hluboký. Vzchopit a jít dál, to jde ztěžka. A pak najde Lydia způsob, jak být zase s Freddiem a pokračovat v jejich společném životě.

Josie Silverová si mě získala svým románem Den, kdy jsem zahlídla lásku, proto jsem byla na její druhý počin, který u nás opět vydalo nakladatelství Cosmopolis, nesmírně zvědavá. Laťka byla docela vysoko, přeskočila ji autorka? Za sebe říkám, skočila stejně. 🙂 Kniha Dva v srdci se mi líbila stejně a řekla bych, že si Josie Silverová vyšlapává vcelku příjemnou cestičku v žánru romantiky.

Bdění a snění. Tak jsou pojmenovány části Lydiina vyprávění, v nichž se střídavě ocitáme ve dvou časových rovinách hrdinčina života. V jednom je utrápenou smutnící „skorovdovou“, v druhém šťastnou snoubenkou milovaného Freddieho. Máte pocit, že čtete sci-fi? Nechte se překvapit, jakou formou spisovatelka „zařídila“, že ti dva mohli být opět spolu. A duchařina to také není. 🙂

Opět jsem dostala příběh, který se nese v duchu mých oblíbených romancí, v nichž to hýří láskou, takovou tou ryzí a jemnou, která není převálcovaná přemírou bezuzdného sexu. Důraz je kladen na vztahy, zejména rodinné, moc se mi líbilo sepětí „holek“ Birdových. Velkou roli zde hraje také přátelství a nechybí ani kapka humoru, skvělého koření v situacích, kdy nevíte, jestli se máte smát nebo brečet.

Dva v srdci je románem, z něhož emoce cítíte téměř na každé stránce. Já jsem s Lydií nesmírně soucítila, prožívala s ní každou skutečnou i vysněnou chvíli, její příběh je napsán s velkou empatií. Smutek, který Lydia cítila, mi připomněl podobnou knížku – P. S. Miluji tě od Cecelie Ahern, v níž se hrdinka vyrovnávala (trochu jinak) se stejnou životní situací.

Pokud jste milovníky takových příběhů, v nichž hraje prim něžná romantika, určitě se vám bude ten Lydiin líbit také.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku si můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.