Muž, který zprůhledněl

V poslední době jsem si docela oblíbila povídkový žánr. Když potřebuji uniknout od hutných příběhů, které jinak miluji, ale někdy se do nich prostě nedokážu stoprocentně ponořit, jsou pro mě povídky vítanou změnou. Proto jsem s nadšením přijala nabídku spisovatelky Jany Trhlíkové k recenzování její povídkové sbírky Muž, který zprůhledněl.

Soubor obsahuje patnáct povídek, jejichž společným jmenovatelem jsou muži, ženy a jejich vzájemné vztahy. Milostné, rodinné, kamarádské, pracovní, všechny mohou být někdy křehké a zničující. Hned v prvním příběhu, podle něhož je titul pojmenován – Muž, který zprůhledněl, je to vztah mezi milenci, ženatým mužem a stárnoucí ženou. Vše je zalito sluncem do té doby, než hrdinka zjistí, že vážně onemocněla. V tom okamžiku idylka praská jako mýdlová bublina a ona zjišťuje, že v pohodlném ženáči nikdy nenalezne oporu. Zajímavě se jeví povídka Přetlačovaná o boji mezi zkušeným, leč starým pracovníky a novou, dravou, úspěchu chtivou mladou krví.

Mně se mimo jiné moc líbily povídky Hodná holka, v níž se řeší domácí násilí, Minulost v černém rámečku, která vypráví o mladém muži, hledajícím svého otce, a Výběrová slepota, řešící vyčpělé manželské soužití po dvaceti letech.

Janě Trhlíkové stačí jen pár stránek, aby se svými hrdiny rozehrála mistrovské partie. V povídkách se neobjevují pasáže navíc, či nudné popisy, autorka jde rovnou k věci. Její styl je strohý, bez zbytečných kudrlinek, přesto velmi dynamický, v textu nejsou hluchá místa. Příběhy jsou velmi uvěřitelné, ze života.

Počin Jany Trhlíkové je velmi útlounký, stačilo mi pár hodin během jednoho odpoledne, abych knížku přečetla. Přes svůj krátký rozsah ve mně nechala hluboký dojem. Nad povídkami se člověk zamyslí, přemýšlí o hlavních hrdinech a jejich činech. Prostě je to čtení ze života, bez příkras.

Muž, který zprůhledněl – to jsou příběhy, které může zažít každý z nás, život jako takový je nevyčerpatelnou studnicí nejrůznějších zážitků. Já doufám, že autorka do ní sáhne znovu a napíše další povídkovou knihu.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Janě Trhlíkové, knížku si můžete zakoupit prostřednictvím jejího webu či eshopu nakladatelství Klika.

Nejdelší cesta domů

Jindřišce je krásných dvacet let. Měla by prožívat první lásky, šeptat si o nich s kamarádkou, k rodičům se uchylovat pro pohlazení a útěchu, když se jí v životě něco nepodaří. U Jindřišky je to všechno bohužel jinak. Narodila se do manželství ambiciózních právníků, kteří v ní viděli vetřelce. Ještě víc ji začali nenávidět, když se jako dvanáctiletá stala svědkem tragického utonutí mladšího bratra, kterého měla hlídat. Jediným spojencem jí byla teta Zlatka, která v Jindřišce viděla dceru, jíž nikdy neměla a snažila se dívce nahradit rodičovskou lásku. Bohužel, osud si nevybírá, Jindřiška po nečekané tetině smrti zůstává na všechno úplně sama. Nic ji v chladném rodičovském domě nedrží, a tak odchází pryč. Sama, s několika osobními věcmi, se vydává pěšky po Česku, aby poznala tetinu minulost a našla sama sebe.

Byla jsem moc ráda, když mě autorka Sabina Zelená oslovila a nabídla mi recenzování knihy Nejdelší cesta domů. Měla jsem už tu čest napsat svůj názor na její předchozí román Tisíc východů slunce, který se mi líbil nejen tématikou, ale i stylem psaní. Nejdelší cesta domů se mu tak trošku podobá, autorka si vybírá mladé ženy, které osud doslova nepěkně zkouší. Mají od života naloženo poměrně dost a je jen na nich, zda se dokážou odrazit ode dna a začít znovu. Pavle, hrdince prvního příběhu, se to podařilo. Ale co Jindřiška? Jak to dopadne s ní?

Sabina Zelená opět zvolila oblíbený a osvědčený koncept, kdy v knize prostřednictvím ich-formy promlouvá střídavě několik vypravěčů. Zde konkrétně je to Jindřiška, jejíž pohled doplňují Hanuš a Filip, dva muži, kteří děvčeti doslova a do písmene změní život. Jak? To se nechte překvapit.

Hlavní hrdinka je navzdory svému věku poměrně vyzrálá osobnost. Ono jí ani nic jiného nezbývalo, s takovým rodinným zázemím. Je velmi sympatická, pracovitá a hlavně houževnatá. Až jsem si musela někdy připomenout, že je jí opravdu jen dvacet a ne o deset, patnáct let víc.
Přiznám se, díky dnešnímu světu, v určitých věcech zkaženému, jsem měla trochu problém uvěřit všemu dobrému, co Jindřišku na cestě potkalo, a pořád jsem podvědomě čekala, že se stane něco hodně špatného. Ne vždy bylo vše prozářeno sluncem a Jindřiška musela čelit i nepříjemným situacím, ale o tom život je. Naštěstí potkala i fajn lidi, kteří neváhali podat pomocnou ruku.

Nejdelší cesta domů není jen road trip po vlastech českých. Je to příběh o odhodlání, síle a překonání sebe sama. Je zabalený do lehkého young adult kabátku s nádechem letní romance, ale ve finále vyznívá poměrně vážně. Zjistíte, že členy rodiny nepojí jen krev, poznáte, že ji můžete najít tam, kde byste to vůbec nečekali. A pokud by knížka aspoň trochu inspirovala ke konání dobrých skutků, je to jen dobře.

Díky autorčině lehké ruce, pro niž není problém napsat svižné dialogy, upoutat čtivými popisy a vdechnout hrdinům přirozenost, tady máme další román, který zaujme čtenářky (ano, předpokládám, že po něm sáhnou spíše ženy) napříč generacemi.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Sabině Zelené