Čajový Ježíšek

Tak tyhle čtyři kousky mi donesl Ježíšek. Tentokrát to nějak odflákl, co se knížek týče, ale na čaje nezapomněl.
Dva jsem si mohla vybrat, dva byly překvapením.

Jahodový koláč je od Loydů. Rooibos ochucený jahodami. Je úžasný, chutná všem a už ho máme skoro vypitý, plánujeme si ho dokoupit do zásoby.
Levandule – slovenská značka Klember. Čistě levandulový čaj jsem neměla možnost zkusit, proto jsem využila příležitost a vybrala si ho. Musím říct, že výraznější čaj jsem ještě nepila. Je hodně aromatický, silná vůně i chuť po levanduli. Díky tomu bude asi jen pro mě, ale to nevadí. Není to na každodenní pití, o to víc si ho vždycky vychutnám.

Čaje dělané pro Carrefour byly zmíněné překvápko. Máme to docela blízko do Polska, občas tam zamíříme právě do Carrefouru. Takže tam taky zamířily Ježíškovy kroky a vybraly mi dva ovocné čaje.
Malina a brusinka – malinové čaje mám ráda, ale jen málokterý je opravdu malinový. Tenhle ano. Je trochu nakyslý díky brusince, která mu chuťově dodává na zajímavosti.
Blue fruit – jak říká název, jde o modré ovoce. Konkrétně ostružina a borůvka, výborná letní kombinace, oba druhy ovoce tam jdou krásně poznat.

Takže čajovat se bude i v novém roce a já doufám, že budou přibývat nové kousky plné zajímavých příchutí – pár jich mám už vyhlédnutých. 


Tý potvoře to nedaruju

                                             

Svět módy je jedinečný. Propracovaný do detailů, žádná chyba v něm nemá místo. Dynamicky kráčí kupředu, vyvíjí se spolu s dobou. Jak v něm dokáže fungovat čtyřicetiletá Imogen, má-li za soupeřku mladou, dravou Evu?

Imogen je šéfkou módního časopisu Glosy. Svou práci miluje, je v ní dobrá. Zároveň je oblíbená mezi kolegy pro svou vlídnou povahu. Bohužel musí na půl roku kvůli nemoci opustit práci, a když se vrátí, nestačí se divit. Na jejím místě sedí její bývalá asistentka Eva, která jí oznámí, že Glosy se z tištěného časopisu stává internetovým magazínem, který bude Eva mít na starosti. Imogen si připadá jak Alenka v říši divů. Zatímco ona si vystačila s telefonními hovory, chtěla-li něco vyřídit, Eva využívá nejmodernější technologie. Počítač, chytrý telefon, nejrůznější aplikace, které mají redakční život usnadnit. Maily, tweety, selfíčka – to vše je pro Imogen španělská vesnice. Eva jí dává nedostatky pořádně sežrat a Imogen tak nezbývá nic jiného, než si ony technické vymoženosti ochočit a být Evě rovnocennou partnerkou. Podaří se jí pochopit moderní, digitální svět nebo zůstane v očích Evy starým dinosaurem?

Tahle knížka je přirovnávána k románu „Ďábel nosí Pradu“, v němž hrdinka bojuje s nepřítelem v podobě ambiciózní šéfové, která kvůli úspěchu neváhá kráčet přes mrtvoly. I v tomto příběhu je to podobné. Imogen se musí přizpůsobit novému formátu milovaného časopisu, což by i udělala, nebýt Evy, která jí hází klacky pod nohy. Jejich role se mění. Z Evy se stává šéfka, nekompromisní a vůči Imogen zákeřná. Imogen přebírá roli asistentky a musí plnit úkoly, které jsou mnohdy takřka nesplnitelné. Zároveň bojuje s pocitem méněcennosti a cítí se frustrovaná. Nejlíp jí je s rodinou a přáteli, na které paradoxně díky perným chvilkám v práci nemá čas.
Imogen a Eva jsou dvě povahově odlišné bytosti, opaky, které se vůbec nepřitahují. Zatímco Imogen je sympatická, i když trochu ušlápnutá, až si někdy říkáte, co všechno si dá líbit, Eva je ztělesněním ďábla. Opravdu jsem ji nesnášela a doufala jsem, že její zlé chování bude po zásluze potrestáno.


Román Tý potvoře to nedaruju se mi líbil. Četl se snadno, přiblížil mi svět módního průmyslu, ve kterém bych nechtěla pracovat ani za… za ty nejexkluzivnější šaty z kolekce Dolce &Gabbana.
Autorky (ano, množné číslo je správné, na knize pracovaly dvě ženy, a já před nimi smekám, protože si to neumím představit) dokázaly popsat tento svět opravdu plasticky a věrně, můžu-li to tak říct, byť s ním nemám žádné osobní zkušenosti.
Knížka je skvělou oddechovkou, která vám pomůže zmírnit hektický začátek roku nebo zpříjemní letní dovolenou (pokud to v lednu nestihnete přečíst).
Docela vážné a seriózní téma, jakým ztráta pracovní pozice bezesporu je, pojaly autorky s humorem a nadhledem, aby vytvořily zábavný, moderní a dokonale stylový román pro ženy z atraktivního prostředí.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora) 

Až úplně dolů

                                             Až úplně dolů

Asi všichni bychom chtěli zvládat rodinu, práci, koníčky. Bez stresu, rozčilování a strachu, že se to někde sekne. Jde to? Allison Weissová vám řekne, že ano. Ne, není superžena ani nemá aplikaci v mobilu, která by jí umožňovala hladký průběh logistiky domácnosti. Má ale krabičku a v ní kouzelné pilulky. Chcete je taky? Čtete dál a uvidíte, že vás choutky brzy přejdou.


Allison žije s manželem a dcerkou. Rodinu miluje, stejně tak ji šťastnou dělá její práce. Jen kdyby výchova dcery nebyla tak náročná a manžel konečně vysvětlil, proč se odstěhoval z ložnice. Allison se snaží, ale když jí onemocní otec Alzheimerovou chorobou, je toho na ni najednou moc. Ještě že má prášky, které před časem brala na bolesti zad. S nimi je svět rázem růžovější. Allison nejprve stačí jedna, dvě pilulky. Ale stupňující problémy si žádají vyšší dávku. A tělo vlastně taky.
Poprvé si Allison uvědomí, že něco není v pořádku, když si vyplní test závislosti. A podruhé se tak stane, když málem sedne pod vlivem léků a alkoholu do auta. Situaci je třeba urychleně řešit, Allison už padla na samé dno propasti zvané závislost.
Podaří se jí vymanit ze spárů nebezpečných léků?

Autorka píše o tématech, které v dnešní společnosti zaujímají významné místo, byť ne vždy příliš kladné. Závislost na lécích se řadí mezi ně. Vytížený manažer v nažehleném obleku, studentka před zkouškami nebo utahaná máma od dětí…Ti všichni mohou v lékárničkách skrývat své malé tajemství a vyvrátit tak představu, že drogově závislým je vždy jen umaštěný feťák.
Také Allison si musela sáhnout na nejhlubší dno, ze kterého se jde jen ztěžka odrazit. V jejím chování nacházíme stejné rysy jako u alkoholika. Léky si schovává na nejrůznějších místech, důvěrně je nazývá „oxíci“ a vůbec nevidí, že ubližuje nejen sobě, ale také svým blízkým. Má pocit, že vše drží pevně ve svých rukou, kdyby však měla možnost vidět se očima druhých, spatřila by vyhaslou, zmatenou trosku.

Román je psán v ich formě, z pohledu Allison, což mu přidává na autentičnosti, takže závislost hlavní hrdinky i následnou drsnou léčbu prožíváte s ní. Už dlouho se mi nestalo, že bych po přečtení knihy na hrdinku myslela i dál. Díky sugestivně napsanému románu Až úplně dolů se mi to stalo. Bála jsem se o Allison, tím víc, že měla malou dcerku.  

I když je Allison Weissová „jen“ románová postava, její příběh vyvolává pocit, že by se to mohlo opravdu stát. Komukoliv – vám i mně.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Tohle dítě není moje

Nějak takhle vypadá pravá noční můra: Jste čerstvě po porodu, na chvíli si odskočíte, a když se vrátíte, leží v postýlce cizí dítě. Zprvu tomu nevěříte, vždyť jste byli pryč jen chvíli a miminko hlídala osoba vám nejbližší – manžel. Ale skutečnost je jiná. V postýlce máte kukačku.

Přesně tohle prožívá Alice Fancourtová. Dítě, které po návratu domů vidí v postýlce, není její novorozená dcera Florence. Manžel David ji však přesvědčuje o opaku. A pokud hodlá trvat na své pravdě, je ona buď lhářka, nebo blázen. Neoblomná Alice volá policii, chce dokázat, že holčička opravdu není Florence, po níž se musí začít ihned pátrat.

Zbytek recenze najdete na blogu knihkupectví Neoluxor

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor)

Hledám přítelkyni pro konec světa


Na začátku všeho byl nekonvenční inzerát, který zaujal Trixie natolik, aby na něj odepsala. A kdo je jeho autorem? Jacob Grace, začínající mladý spisovatel. Vlastně ani nečekal, že by se někdo mohl ozvat. Mezi Trixie a Jacobem se rozvíjí vztah plný vášně a lásky. Ale jak říká Trixie – chcete-li rozesmát Boha, vyprávějte mu o svých plánech.

Milostný vztah Trixie a Jacoba je velmi intenzivní. Nabírá grády hned od počátku, když spolu začnou bydlet a užívat si život se vším všudy.
Pojítkem mezi nimi není jen láska a vášeň, oba jsou také umělecky zaměření a prožili si v dětství trpké chvíle, když je opustili jejich otcové.
Jeden druhého výborně doplňují, mají stejné zájmy a navzájem jsou si oporou i vrbou. Může být něco víc idylické?
Trixie má pořád v hlavě jednu neodbytnou vzpomínku. Když jí bylo dvanáct, od věštkyně se dozvěděla, že její životní láska brzy zemře. Je tou láskou Jacob? A dá se osud vůbec obelstít?

Možná si řeknete, proč spoileruju, to se v recenzích jaksi nedělá. Jenže věštba, kterou si Trixie jako malá holka vyslechla, je známá již od počátku a na škodu to není. Sice tak nějak tušíme, kam tento hořkosladký příběh směřuje, ale i tak se dočkáme dokonalé lovestory.

Když jsem se začetla, zjistila jsem, že mi tahle knížka prošla rukama už před mnoha lety. Tehdy vyšla pod názvem Díra v duši. Jsem ráda, že se na knižním trhu objevila znovu a doufám, že se jí dostane patřičné pozornosti, protože si to zaslouží. Spojuje v sobě všechno to dobré, co má takový typ knížky mít, a to z ní dělá adepta na jeden z nejhezčích milostných příběhů, které jsem četla. Nechybí pikantní a odvážný sex, střídající se s něžnými milostnými scénami. Břitký a někdy ironický humor hrdinů doplňuje typická mluva mladých lidí, která pro peprné slůvko nejde daleko. Nutno říct, že téhle romanci trocha vulgárnost dokonce sluší. Celý děj doprovází hudba, kterou Trixie a Jacob poslouchají. Hodně cestují a chodí na večírky ke svým známým, což v kontextu s muzikou knížku atmosférou posouvá do bezstarostných šedesátých let.

Užila jsem si tento mladistvý a svěží příběh, byť jsem na konci cítila hořkou pachuť. Ale tak to v životě bývá a my víme, že láska někdy pekelně bolí, ale i přesto stojí za to ji prožít.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Zahlédla jsem smrt

                                        Dívka ve vlaku

Znáte to taky. Sedíte v čekárně u doktora, stojíte ve frontě, jedete vlakem. Čas utíká pomalu a vaší jedinou zábavou je pozorování okolí. Vlastně nakonec zjistíte, že vás to i baví. Že je fajn vymýšlet druhým lidem životy a vidět je tak, jak chcete vy.

Stejně to má i Rachel. Rozpadlo se jí manželství, začala pít a přišla o práci. V podstatě se plácá od ničeho k ničemu a jediným povyražením, které má, je pozorování domku u tratě při každodenních cestách vlakem. Žijí tam totiž Jess a Jason. Pár, který je v očích Rachel ideální, přestože o nich neví nic konkrétního. I ta jména jsou jen výplodem její fantazie. V Jess a Jasonovi vidí sebe a exmanžela Toma v dobách, kdy ještě byli šťastní. Kdy mezi ně nevrazila klín jeho milenka Anna.
Jednou ale uvidí něco, co úplně mění situaci. Jess líbá cizí muž. Rachel chce zjistit, co se děje a navštíví ulici, kde Jess žije. Má to jeden háček. Ten večer je opět opilá a vůbec nic si ze své dobrodružné výpravy nepamatuje. To by nebyl až tak velký problém, jenže právě od toho večera se Jess pohřešuje. Co se stalo, když tam Rachel byla?                                         

Dívka ve vlaku rafinovaně splétá dohromady osudy tří mladých žen, které spolu mají mnoho společného, i když se spolu neznají nebo ani znát nechtějí.

Rachel se nám už představila. Frustrovaná alkoholička utápějící se v sebelítosti. Neustále obtěžuje novou rodinu svého exmanžela a dokonce se jednou pokusila unést jim dítě. Takové hrdince asi moc fandit nebudete. Ale nezapomeňte, ve správném psychothrilleru není nic jen černé nebo bílé.
Jak s Rachel souvisí Megan, která v románu také dostává slovo? Je v manželství nešťastná nebo se jen nudí a rozptýlení hledá ve vztazích s milenci? A co Anna, Tomova nová žena, která Rachel nemůže ani vystát. Jaký je její úhel pohledu na chování manželovy bývalky?

Tři ženy promlouvají prostřednictvím této knihy, aby si vás dokonale podmanily a naservírovaly vám slušnou dávku emocí a napínavého děje.

Jak už to u knih tohoto žánru bývá, čekají na nás nečekané zvraty, které řádně zahýbou dějem. Příběh je opravdu propracovaný do nejmenšího detailu a napíná do poslední stránky. Chcete šokující rozuzlení? Máte ho mít.

Je docela těžké popsat tenhle román tak aby zůstala zachována aura tajemna a nebylo z něj prozrazeno příliš podstatného. Nejlepší bude, když se do tohoto psychologicky laděného thrilleru začtete. Nechte se tedy pozvat na pořádnou jízdu vlakem a dejte si pozor, čí životy právě sledujete.


Není co ztratit

                                                       Není co ztratit
Domácí násilí je i přes velkou informovanost stále ještě tak trochu tabu. Málokterá oběť sobě i ostatním dobrovolně přizná, že je „bita jako žito“. Že někdy nemusí udělat nic a stejně ji „taková jedna dobře mířená“ nemine.


Své o tom ví i Rose, která domácí násilí zažívá na vlastní kůži díky manželovi. Dlouhou dobu si to nechala líbit, vždyť ono to přece není tak zlé. Jsou chvíle, kdy je to s ním docela fajn. A je to doktor.
Jednoho dne však pohár trpělivosti přeteče i jí. Po hádce, při které manžel udeřil i jejich malou dcerku, ji sebere a odjíždí pryč. V ruce má jen pohlednici, kterou kdysi dostala. 
A právě ta pohlednice je klíčem k novým začátkům.

Když byla Rose malá, zůstala s matkou sama. Otec, bohémský  malíř, je opustil, a od té doby svou dceru neviděl. Matka propadla depresím a alkoholu. Když zemřela, bylo Rose pouhých sedmnáct let a musela se naučit žít sama a chovat se zodpovědně jako dospělá. Není divu, že jakmile později potkala o deset let staršího Richarda, tichého a nenápadného lékaře, téměř mu vběhla do náruče. Následovala rychlá svatba a po ní … noční můra. Richard těžce nesl, když jeho žena otěhotněla, nesnášel, když se chtěla sejít s přáteli. A dokázal to Rose dát najevo patřičným způsobem. Takhle to šlo několik let, až do onoho osudného dne, kdy se rozhodla vzít pokračování svého i dceřina života do svých rukou.
Když se Rose zbrkle vydává i s malou Maddie na cestu, vede ji právě obrázek z pohlednice. Je na něm vesnice, jíž namaloval její otec. Rose doufá, že tam najde muže, který ji poslal. Byl to jediný laskavý muž, kterého za svůj život poznala, byť v jeho společnosti strávila jen pár minut.
Ubytuje se v malém rodinném penzionu a doufá, že tady s Maddie najdou klid. Podporu najde u nejlepší přítelkyně Shony, která si prochází něčím podobným, a také zprvu odmítavá  majitelka penzionu podá pomocnou ruku.
Co všechno na Rose ještě čeká? Potká svého vysněného muže? A co její otec? Je ještě naděje, že by mohli znovu slepit rozbité střípky rodinných vazeb?

Román Není co ztratit je mimořádná kniha. Příběh, ve kterém jste ihned vtaženi do akce, abyste se postupně dozvěděli, co se vlastně děje. Rose je ten typ hrdinky, který působí křehce, nevyzrále a naivně. V průběhu děje se ale ukáže, že se umí postavit na vlastní nohy a postarat o sebe sama. I když přitom udělá pár chyb a kotrmelců, jak už to bývá. Ale mýlit se je lidské a přirozené. 
Moc jsem si oblíbila její dcerku Maddie. Zvláštní, citlivé, bystré a zvídavé dítko, které miluje své zaběhnuté rituály a nesnáší změny.

Autorka si opět bere na paškál velmi aktuální téma, jakým domácí násilí bezesporu je. Je ho kolem nás dost, i když ho sami někdy nevidíme. A je dobře, že se o něm píše, byť je to románovou formou. Edice inteligentních románů pro inteligentní ženy má dalšího skvělého zástupce na knižním trhu. Není třeba se bát přehnané romantiky. Je příjemně „říznutá“ humorem a doplněná lidskostí. V románu není nouze o chvilky dojemné i ty veselé, u kterých se budete smát. Třeba když si Rose nabarvila vlasy nebo situace, ve kterých se střetává se svou svéráznou bytnou.

Moc se těším na další autorčinu knížku. I přestože je dyslektička, píše velmi poutavě a čtivě. A já doufám, že pauza mezi romány bude výrazně kratší než ta poslední, která trvala deset let. 🙂
Velké plus patří krásné obálce, jednoduché a přitom výstižné, pořád jsem se na ni musela dívat. Opět platí, že v jednoduchosti je krása.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Design a site like this with WordPress.com
Začít