Jste dospělí a pořád máte rádi pohádky? To se přece nevylučuje. Zkuste se začíst do knihy Simony Michálkové, která propojila prvky klasické pohádky, fantasy světa a řízného humoru v zajímavý počin, který vydalo nakladatelství Bookmedia. Pekelný plášť je jedna velká čarovná jízda, u níž se nudit nebudete.
Princ Arim si užívá pijatiku v hospodě doslova plnými doušky. Když se po bujaré noci probudí, zjistí, že je neviditelný. A to má tedy sakra štěstí, protože mohl dopadnout mnohem hůř a neprobudit se vůbec. Aby získal svou pravou podobu, musí se vydat do pekla. Do opravdového pekla, mezi čerty, budliky, budliky!
V tomtéž čase se v jiném království probouzí krásná dívka. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyla uměle vytvořená čarodějem Deliem. Ten ji oživil pro svého krále, truchlícího po mrtvé manželce. Aeronwen jako by jí z oka vypadla, jen povahou se liší. Králi nechce být po vůli, a dát mu dědice? To už vůbec ne. Jediné východisko je útěk, který se jí podaří díky velmi zajímavému společníkovi. Tím je mluvící kůň. Myslíte, že podivno máme vyčerpáno? Ani náhodou! Cesty neviditelného Arima, vzpurné Aeronwen a koně Carmina se spojí na dobrodružné cestě za svobodou i láskou.
Nejsem odborníkem na fantasy, které primárně nečtu, ale občas ho volím jako relaxační prvek a jakýsi útěk z reality všedních dní. Netroufám si tedy Pekelný plášť hodnotit z pohledu logiky, jestli do sebe vše do detailu zapadá, příběh jsem si užila jako pohádku, v níž je dovoleno vše. Jediné, co mě hned na počátku „praštilo do očí“, byla zmínka o neviditelném Arimovi, na němž bylo poznat pouze oblečení. Procházel se takto volně po městě a nikomu to nepřišlo divné. Myslím, že i v bájném světě, kde jsou mantinely trochu uvolněné, by chodící oděv budil značnou pozornost.
Co mě bavilo nesmírně moc, byl mluvící kůň Carmin, který zaujal na první dobrou. A nejen tím, že mluvil, ale autorce se podařilo vtisknout mu neobyčejné charisma. Dost se mi líbila i scéna, kdy se Arim a Wen dostanou do pekla, kde mají schůzku se samotným vládcem pekel.
Pekelný plášť je hodně akční a určitě vás nebude nudit. Je plný svižných dialogů, není v něm prostor na zbytečné popisy, jedna akce střídá druhou. Slovní přestřelky mezi hlavními aktéry jsou vtipné a baví.
Během čtení jsem si připomněla některé české pohádky – Hrátky s čertem, S čerty nejsou žerty, Pyšnou princeznu – ať už to bylo chováním hrdinů nebo dějem.
Ráda jsem si s touto knížkou tak trochu vrátila do dětství, do světa pohádek, v nichž bojuje dobro se zlem, a stát se může cokoliv, protože magie, kouzla a čáry mají hlavní slovo.
Pokud milujete pohádky a rádi občas utíkáte do jiných světů, zkuste tentokrát s Pekelným pláštěm, budete určitě mile překvapeni.
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz, kde si můžete knížku pořídit.
knihomilka.home.blog 
To, že na začátku neviditelný Arim chodil po městě a nebudil pozornost, není úplně oprávněné tvrzení. V knize je to popsáno takto: „Když se proplétal dlouhou obchodní čtvrtí do centra, všímal si, že ho lidé přehlížejí. Každý druhý do něj neurvale vrazil, jako by ho vůbec neviděl. Kdykoli se Arim ohradil, dotyčný se otočil a vyjeveně koukal do prázdna. Potom přejel pohledem jeho ušpiněné oblečení, zesinal hrůzou, pokřižoval se a upaloval pryč.“ Představovala jsem si ho, jak prochází davem lidí, kde je hlava na hlavě (což mi přišlo pro rušnou obchodní čtvrť běžné), a tak je snadné ho na první pohled přehlédnout nebo do něj vrazit – což on, jako princ, považuje za projev nevychovanosti. Když se ale ohradí, konečně k sobě přitáhne plnou pozornost. Ten, kdo do něj vrazil, se po něm ohlédne (snad aby se omluvil nebo aby odsekl), jenže nevidí jeho obličej, a tak se lekne a radši upaluje pryč. I když přímo v tomto království nejsou projevy magie až tak obvyklé (což on sám někde podotýká), nejsou ani neznámé (hned v sousedním království žijí mágové, dál na ostrově zase černokněžníci), takže neviditelný mladík není až tak neuvěřitelný, spíše jen znepokojivý. Nejspíš se to dalo napsat i jinak, ale brala jsem to z pohledu Arima, který se zkrátka potuluje obchodní čtvrtí a sám je po propité noci tak trochu mimo, teprve po chvíli začne věnovat větší pozornost okolí a sám sobě. Ale netvrdila bych, že „to nikomu nepřišlo divné“, to není pravda. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Doufám, že to neberete špatně, mně se Pekelný plášť líbil, hlavně Carim, to je sekáč. :). Já jsem si prostě zkoušela představit, jak Arim bloumá městem a říkala jsem si, zase z mého pohledu, že udivovat musí. Ale máte to promyšlené, děkuji za obsáhlé vysvětlení a přeji úspěchy v dalším psaní.
To se mi líbíTo se mi líbí
Carmin, omlouvám se. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí