Štítek: HOST

Šumavu znáte? Já se přiznám, že jsem tam ještě nikdy nebyla, i když jsem si vždycky přála podívat se tam. Po přečtení románu Ignis fatuus momentálně nevím, jestli to ještě platí. 😉 No… ale ano, platí, Petra Klabouchová svým počinem podnítila mou touhu vidět divokou Šumavu ještě víc. Slibuju, že se vyhnu hlubokým lesům a nebudu následovat lákavá tančící světýlka z blat.

Autorka se tentokrát zaměřila na jiný žánr, než jsme u ní byli doposud zvyklí. Hororově laděný, mysteriózní román nás vezme na Šumavu konce 70. let minulého století. Československo je okleštěno dobře střeženými hranicemi, aby ani kousek totality a komunismu nemohl utéct ven, a výjimkou není ani šumavská linie. Do divokých lesů přijíždí přísně utajená vědecká expedice, která má prozkoumat podivné a nevysvětlitelné světelné jevy. Jedná se o přírodní úkaz, oživlé mýty a legendy, nebo snad o nekalé praktiky Západu? Připravte se, tohle nebude pohodová procházka po šumavských hvozdech, ale pěkně divoké psycho, kdy půjde o duševní zdraví i o život.

Tuhle pekelnou jízdu jsem si užila. Bludičky a beztělci, kteří k Šumavě neodmyslitelně patří, mě do děje vtáhli na první dobrou a Ignis fatuus jsem jen těžko odkládala, ještě teď mě obchází hrůza při pomyšlení, co se v nepropustných lesích dělo.

Autorka umně splétá nitky příběhu, jehož zápletku nebudu prozrazovat, ať si to užijete se vším všudy… Je to drsné, syrové čtení, které si pohrává s vaší fantazií i nervy. Kromě kvalitní češtiny, s níž umí Petra Klabouchová velmi dobře zacházet, je velkou devizou mysteriózně laděné knihy Ignis fatuus atmosféra. Ta je totiž hodně sugestivní, až reálná. Cítíte mlhu, cítíte strach, vnímáte úplně všechno. A pokud čtete večer/ v mlze / v dešti / při bouřce, tak je to ještě intenzivnější.

Ignis fatuus je přirovnáván ke knihám Jozefa Kariky. Jeho mysteriózně laděné knihy jsem ještě nečetla, proto nemůžu srovnávat, v každém případě počin Petry Klabouchové hodnotím kladně, jako hodně čtivý i nutící k přemýšlení, co je vlastně pravda, co legenda a jak to celé bylo / mohlo být.

A nezapomeňte, sice se v jedné lidové písni zpívá, že na Šumavě je dolina a v tej dolině kalina, ale taky tam může číhat něco, co vás už nepustí zpátky…

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Annette Bjergfeldtová. Velké knižní překvapení, autorka, která vás do svých knih vtáhne, ani nevíte jak. Dokázala to už v románu Kodaňská Píseň písní a teď se jí to podařilo znovu. Kočovný biograf pana Saita je naprosto úžasná záležitost, kterou doporučuju všemi deseti a ještě víc!

U dveří kláštera v Buenos Aires někdo nechá krabici s miminkem. Řádové sestry se holčičky ujmou, pojmenují ji Fabiola a vychovávají ji v klášteře. U dívky se brzy projeví zajímavá vlastnost – dokáže lidem vybrat boty na míru. Není divu, že se stane nejlepší prodavačkou bot ve městě. Je nejen talentovaná tanečnice tanga, ale hlavně neklidná a vzpurná, ani jeptišky ji nedokážou ohlídat. Fabiole se narodí dcerka Lita, vypravěčka tohoto úžasného románu. Obě svéhlavičky osud zavane daleko od rušného Buenos Aires, obě sní o nespoutané Evropě, ale ocitnou se na malém ostrově nedaleko Kanady, kde dobrou noc nedává už nikdo. Bydlí v námořnické ubytovně Betlém, kterou vede rázná, ale dobrosrdečná Maggie a její neméně milý manžel Albert. Jejich dospělý syn pokukuje po Fabiole a v její přítomnosti trpí zajímavou nemocí – akutní hippopotomonstrosesquippedaliofobií 🙂 – co je to, na to si musíte přijít sami :). Jeho mladší sestra Oona je hluchá, ale to vůbec nebrání tomu, aby se s Litou staly nejlepšími kamarádkami. Divoké Fabiole je ostrov Upper Puffin malý, pořád touží po velkém světě, zatímco Lita je spokojená a po boku Oony zažívá nádherné dětství a dospívání s první láskou, umocněné každoročními návštěvami kočovného biografu pana Saita, který na odlehlé ostrovy rozeseté kolem Kanady přináší pohyblivé obrázky z celého světa.

Kočovný biograf pana Saita je opravdu nádherný počin. Na životech obyčejných lidí autorka líčí bouřlivé 20. století se všemi důležitými okamžiky a milníky. Přestože je Upper Puffin malý klidný ostrov, přitáhne vás k sobě a jen těžko pustí. Vlastně nepustí, jeho atmosféra je návyková. Obyvatelé tvoří směsku různých charakterů, dobrých i záporných a dotvářejí kolorit příběhu. Každý v něm má své důležité místo, i když nekoná vždy jen dobro.

Tohle se čte opravdu samo, není co vytknout. Annette Bjergfeldtová je úžasná vypravěčka, píše s neuvěřitelnou lidskostí a empatií. Fabiolu, Litu, Oonu, Maggie, Alberta, Tommyho budete milovat, a co teprve tajemného pana Saita a jeho biograf!

Kapitoly díky čtivému a poutavému stylu psaní utíkají velmi rychle. Spisovatelka má velký dar – o obyčejných lidech a jejich zdánlivě nezajímavých životech píše tak barvitě, že ve finále získáte pravý opak – fascinující osudy neméně fascinujících postav.

Na závěr řeknu jen jedno – nechtělo se mi končit, chci v tom příběhu zůstat. Annette Bjergfeldtová a její romány, to je láska na celý život.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Víte, co, respektive kdo jsou kostischrány? Ani já to nevěděla, dokud se mi do rukou nedostal stejnojmenný román Emily Lloyd-Jonesové.

Mrtví by měli odpočívat v pokoji, ne vždy tomu tak je. Jsou i takoví, kteří věčný klid nemohou najít, něco je žene ven a oni se sápou na přeživší, protože… Ne, na důvod si počkejte a zatím se seznamte s Ryn, sedmnáctiletou svéráznou Velšankou, která po smrti rodičů žije s bratrem a sestrou v malém domku a živí se jako hrobnice. Ale mrtvých není tolik, aby ji práce uživila, navíc jsou tady už výše zmíněné kostischrány, které se s nástupem večera kradou k vesnici, kde Ryn žije. Co asi chtějí? A jak do všeho zapadá mladý kartograf Ellis, který se jedné takové kostischráně připletl do cesty? Ryn mu zachrání život a on si ji najme jako průvodkyni po temném lese, v němž se mladičká hrobnice vyzná. Co tam Ellis hledá? A co na ně dva ve světě plném tajuplné magie čeká?

Emily Lloyd-Jonesová nás spolu s Ryn a Ellisem zve do světa neživých, do světa plného kouzel, mýtů a hluboko pohřbených tajemství a pravd. Napsala příběh, v němž není nouze o napínavé a akční scény, přesto si zachovává humorný nádech – to díky jedné poměrně neobyčejné vedlejší postavě, jíž je pravá nefalšovaná koza, mééé. Tohle musí zaujmout i čtenáře, kteří s fantasy teprve začínají, nebo hledají něco, co je opravdu netuctové a trochu jiné, než tento žánr běžně nabízí.

Přestože se je v ději poměrně rušno, co se nemrtvých těl týče, v uších neustále zní chrastění kostí a když nosem nasajete vítr, cítíte v něm pachy lesa i všudypřítomnou hnilobu, je příběh čtivý a celou dobu má v sobě humorný podtón. Tahle hororová pohádka se povedla, má atmosféru, za kterou by se ani Stephen King nemusel stydět. :). K tomu si přičtěte sympatické hlavní postavy včetně té zvířecí, a máte před sebou zajímavý počin, který je sice určen především náctiletým čtenářům, ale užijí si ho i starší fanoušci, kteří se rádi vrací k pohádkám, zejména k těm hororově laděným.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Píše se rok 1945, ale pro Malajsko jakoby válka neskončila, trpí pod nadvládou Japonců. Děj románu Vyvolali jsme bouři se odehrává v těchto nelehkých časech a přibližuje životní osudy rodiny Alcantarových. Manželé Gordon a Cecily jsou v těžké situaci, ztratil se jejich patnáctiletý syn Abel, který jako by se do země propadl. Dcera Jujube pracuje v kavárně, kterou navštěvují obhroublí japonští vojáci a nejmladší Jasmin se musí ukrývat celé dny ve sklepě, což má vliv na její psychiku. Beznaděj z toho jen prýští, zvlášť když si je Cecily jistá, že za všechno může ona a své tajemství musí stůj co stůj před rodinou utajit. Co má Cecily na svědomí? A jak se aktuální situace v Malajsku odráží na rodině Alcantarových?

Vanessa Chan napsala mimořádně silný příběh o vině, špatném svědomí, o tom, co je dobré a co špatné a jak tyto jevy mohou odlišně vnímat jednotlivé postavy. Jako vypravěči dostávají prostor čtyři hlasy – ztracený Abel, až příliš zodpovědná Jujube, malá Jasmin a jejich matka Cecily. Jejich vyprávění je svědectvím o těžké době, historickou rodinnou ságou i psychologickou sondou. Autorka jde na dřeň, její počin vyvolává otázky i morální dilema, osobně jsem se s Cecily nedokázala ztotožnit. Dějové linky nejsou řazeny chronologicky, střídají se podle vypravěčů a vedou čtenáře různými časovými obdobími a místy. Všichni čtyři nabízejí silné příběhy, zejména Abelův svírá u srdce.

Děj působí stroze, přestože se v něm tolik odehrává. Spisovatelka umí navodit atmosféru a nastínit ji tak sugestivně, jakoby jste byli přímými účastníky. Cítite horko, frustraci, vztek i pachy, natolik vás dokáže vtáhnout do děje. Okupované Malajsko a jeho bezvýchodná situace je etapou světových dějin, o níž se toho moc nepíše. Malajsanka Vanessa Chan počinem Vyvolali jsme bouři přispívá k širšímu povědomí ohlednvě bouřlivé historie své rodné země.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu.

R. F. Kuangová, čínsko-americká autorka fantasy knížek, má na svém kontě úspěšnou trilogií Maková válka. Aktuálně přichází s románem Babylon. Babylon – neboli nutnost násilí. Skryté dějiny revoluce oxfordských překladatelů – tak zní celý název i s podtitulem, v němž je obsažená hlavní idea příběhu. Seznamte se, tohle je Robin, oxfordský student překladatelství. Ale než se do známého univerzitního města dostal, žil v chudinské čtvrti v Kantonu. Jeho podlehla epidemii cholery a on sám jí unikl díky profesoru Lowellovi, který ho z toxického prostředí odvezl do Londýna. Chlapec získal nové jméno – Robin Swift, střechu nad hlavou, jídlo a také vědomosti – u profesora studoval klasické jazyky a čínštinu, aby mohl nastoupit studia na oxfordské univerzitě. Jeho oborem bylo překladatelství, kterému se spolu s dalšími studenty věnoval v Babylonu – Královském ústavu překladatelství. Babylon je nejen centrem jazyků, ale také magie. Hlavním oborem je stříbrodělství, díky němuž překladatelé dokážou zhmotnit významy slov ztracených v překladu za pomoci stříbrných slitků. Stříbrodělství má pro Británii velký význam, s jeho pomocí mají větší moc, což se jim jako kolonizátorům nesmírně hodí. Robin je rozpolcený, studium ho baví a naplňuje, ale čím víc proniká do podstaty fungování Babylonu a stříbrodělství, tím víc má pocit, že zrazuje svou původní zemi i sám sebe…

Jako milovnice „staré dobré Anglie“ a obdivovatelka umění kvalitního překladu jsem si tohle kombo nemohla nechat ujít. Na tvorbu R. F. Kuangové jsem byla zvědavá už dlouho a téma obsáhlého románu Babylon mě utvrdilo, že nadešel ten správný čas si ji přečíst.

Kromě toho, že knížka je propracovaná po grafické stránce – nádherná obálka, uvnitř knihy mapy Oxfordu, upoutá i nevšedním námětem – zakomponovat studium překladu do temného fantasy z univerzitního prostředí byl skvělý tah. Autorka vás s Robinem a jeho přáteli provede uličkami Oxfordu, které nejsou jen malebné, ale skrývá se v nich také zlo a nebezpečí.

Babylon není v žádném případě jednoduchou oddechovou četbou. Barvitý příběh nás zavede do alternativní historie odehrávající se v Británii 19. století. Text je poměrně hutný, obsahuje spoustu vědeckých informací, frází, čínských znaků, na druhou stranu vám ho pomůžou pochopit (a uchopit) poznámky pod čarou, které hodně vysvětlí. Velké plus je, že se nacházejí přímo pod textem a ne na konci knihy, lépe se v nich tak orientuje.

Počin R. F. Kuangové se neřadí do sorty čtení pro slečinky. Autorka je velmi mladá, přesto dokázala napsat silný příběh, místy ponurý, drsný a nabitý emocemi, v němž se snoubí výrazné protiklady – svět magie a tradiční britské impérium.

Román doporučuji všem, kteří v žánru fantasy hledají něco neotřelého, knihu, jež čtenáři předá kromě napínavého příběhu i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku pořídíte.

Yella, Doro, Amelie a Helen. Čtyři sestry, které si kdysi dávno říkaly letní sestry. Každý rok totiž s rodiči jezdily na dovolenou na stejné místo, do holandského městečka Bergen u Severního moře. Milovaly to tam, jenže pak se jim tatínek zabil při autonehodě a nic už nebylo jako dřív. To bylo před dvaceti lety, nyní má každá z nich svůj život a na dětství nemyslí, aby nepřivolávaly bolavé vzpomínky. Aktuálně od matky dostala každá pozvánku na rodinný prodloužený víkend právě do Bergenu. Co se děje, co má matka za lubem?

Knihy Moniky Peetzové mě baví, umí v nich do mrtě rozebrat rodinné a jiné vztahy a Letní sestry nejsou výjimkou. Děj zabírá pár dní, v nichž se rodina sjíždí do Bergenu a za tu krátkou dobu máme možnost poznat, co se skrývá pod slupkou. Vyprávění je podáno er-formou, z větší části je zaměřené na Yellu, matku dvou malých chlapců a partnerku spisovatele Davida, která táhne celou domácnost. Po cestě na nádraží ji napadají různé myšlenky, bojí se, aby její muž péči o syny zvládl. Do Bergenu přijíždí také časově vytížená a trochu panovačná kostýmní návrhářka Doro, introvertní a nesdílná Helen a její dvojče a pravý opak Amélie. Sestry si povahově vůbec nejsou podobné, střídavě mezi nimi dochází ke střetům i projevům sourozenecké lásky. Spojí je jedno – matka se chce vdát za muže, který nepůsobí příliš důvěryhodně a sestry se rozhodnou, že si ho prověří.

V rodinně laděném románu o vážných věcech se najdou všichni, kteří vyrůstali ve větších rodinách a nejsou jim cizí sourozenecké hádky a bitvy, jež vesměs končí láskyplným objetím, aby propukaly zas a znovu. Letní sestry nemají akční děj, plynou zlehka a jedou na příjemné letní vlně. Přesto mají lehce bouřlivou atmosféru kvůli rozdílným charakterům sester, které vám díky tomu občas polezou lehce na nervy, protože se neustál hádají, škádlí a provokují.

Jak to nakonec s matkou a jejím ženichem dopadne, si přečtěte a užijte si napůl bláznivý, napůl přemýšlivý příběh o rodině a jejích nekonvenčních členech, o tajemstvích, lásce, problémech v komunikaci, který voní mořským slaným vzduchem a sladkostmi z dětství.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

S tvorbou mexické autorky jste se mohli potkat prostřednictvím emotivní rodinné ságy Šepot včel, kterou velmi doporučuju. Nyní přichází s druhým románem nazvaným Jantarové slzy. Zatímco první román se odehrával v autorčině domovině, novinka nás zavádí do Pruska roku 1945 a představuje příběh dvou rodin, které se ocitly ve válečném kotli a jejich jedinou chybou bylo, že uvěřili pohádkám jednoho fantatického státníka…

Střídavě sledujeme vývoj událostí ve dvou rodinách. V roce 1936 se Hartwigovi a Wandě Halbrockovým narodí dcera Ilse. Ač mají dětí mnohem víc, právě ona je stěžejní postavou příběhu, stejně jako Arno, syn Schipperových. Zatím se neznají, přesto jejich rodiny za války prožijí podobné osudy.

Sofía Segovia napsala hutný román o síle rodiny, o tom, jak se dokáže člověk vyburcovat, když chce přežít, co všechno mu může pomoci překonat těžké chvíle… Pro Ilse byly únikem z reality pohádky, které jí vyprávěl Janusz, polský nádeník, jenž jim pomáhal na rodinném statku. Arno se svou matkou zůstávají sami ve městě plném bomb a nezbývá jim, než se vydat na cestu za novou budoucností. Ale mají nějakou?

Jestliže Šepot včel se nesl v duchu magického realismu, Jantarové slzy jsou, co se stylu týče, opak. Syrové, drsné vyprávění vás v určitém okamžiku strhne do víru války, v níž se nikdo s nikým nemazlil. Chvíle naděje střídají kruté okamžiky, smrt bere vše, na co dosáhne… Sledujeme životy obyčejných lidí, kteří museli žít a přežít. Starali se o hospodářství a mysleli si, že je čeká krásný život, protože jim to Vůdce slíbil, místo toho přišlo hořké prozření.

Zpočátku je vyprávění táhlé, soustřeďuje se na dětské hrdiny a tak trošku vás může zmást množstvím vedlejších postav, jejichž německá jména se trochu pletou. S každou další stránkou, v nichž nás autorka vtahuje do víru dění, je děj napínavější, emočně náročný a děsivě ponurý, leč bolestně pravdivý – tak to prostě bylo, nelítostná válka se nikoho neptala, nechala lidi hladovět a třást se strachy, jestli zrovna dnes jejich život nevyhasne pod náporem bomb či střel.

Pokud si celou dobu lámete hlavou, jak mexická autorka k německé válečné historii přišla, nezapomeňte si přečíst doslov, který vše vysvětluje, stojí za to.

Jantarové slzy řadím mezi nejlepší počiny letošního roku, Sofíi Segovii mezi své oblíbené autory a říkám, tento román si přečtěte. Nejen proto, že přibližuje nelehké období německých dějin z úhlu pohledu normálních, obyčejných lidí, ale také pro to, jak skvěle tato spisovatelka píše a umí se do svých postav vcítit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Pojďte navštívit 19. století, nejen známé jako století páry. Nasedněte do vlaku a poznejte životní osudy Boženy Němcové, George Sandové a Johna D. Rockefellera poměrně neotřelým způsobem a stylem. Tak jede vlak.

Také jste přemýšleli, co mají tyto tři osobnosti společného? Na první pohled byste kromě 19. století asi netipovali nic. Po přečtení zjistíte, že je toho mnoho. Všechny kupředu žene vnitřní síla a odhodlání, jdou za svým cílem a vybočují z norem tehdejší společnosti. Čokoládová krev není typickým románem, který přečtete na jeden zátah, esejistický styl nutí čtenáře zaměřit pozornost na text a užívat si každé slovo, každou větu, protože Radka Denemarková to s češtinou opravdu umí.

Tak jede vlak. S touto větou se budete v příběhu setkávat hodně často. Cesta napříč 19. stoletím není plynulá a nevede přímou cestou k cíli. Autorka v ději přeskakuje jak mezi časovými úseky, jak je to v souladu s příběhem třeba. Přesto nevyvolává pocit chaosu. Pokud si získá vaši mysl a soustředění, máte před sebou opravdovou knižní lahůdku.

Pro mě je Čokoládová krev prvním setkáním s Radkou Denemarkovou (jak to???) a dopadlo to na výbornou. Čtení jejího počinu, který čítá úctyhodných 560 stran, bylo nevšedním zážitkem. Měla jsem pocit, že se 19. stoletím ženu spolu s hlavními postavami. Nejméně jsem toho věděla o Rockefellerovi a George Sandové, nejvíce samozřejmě o ikonické Boženě Němcové. Díky této knize jsem si stávající informace rozšířila a získala další fascinující poznatky o těchto výrazných osobnostech. Nejvíc jsem si užila pasáže s naší spisovatelkou, prožila s ní tvrdé a citově vyprahlé dětství, které se přehouplo do stejného manželství. Fascinoval mě výstřední život George Sandové, uměla si ho náležitě užít a nedbat dobových konvencí. Nejméně jsem souzněla s magnátem Rockefellerem, nelítostným obchodníkem, pro něhož byly peníze vrcholem světa.

Počin Radky Denemarkové je hutný a náročný. Nárokuje si vás na sto procent, žádné rozptýlení není na místě. Odmění vás neotřelým náhledem na dobu, která ženám a jejich rozvoji příliš nepřála, pokud se tzv. „utrhly z řetězu“ a věnovaly se sobě a svým zájmům, mnohdy za to draze zaplatily. Autorka srovnává 19. století se současností, píše o domácím násilí i problémech samoživitelek, které jsou aktuální v každé době a nad společností visí jako těžký černý mrak, ať se píše kterýkoli rok.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.