Štítek: HOST

Phoebe je Phoebe. Je osobitá, svá, jedinečná, jiná. Má totiž poruchu autistického spektra, Aspergerův syndrom. Svým chováním a jednáním do společnosti moc nezapadá. Miluje pravidla a řád a pokud si není něčím jistá, na férovku se zeptá, i když je někdy debata s ní až moc přímočará. Phoebe je nejraději ve své bublině, hodně čte a píše fantasy příběhy. Nejvíc jí rozumí její tatínek a nejlepší (a jediná) kamarádka Bethany, kteří ví, jak s Phoebe jednat. Ale jak všichni víme, někdy jsou chvíle, kdy se plán dodržet nedá a musíme z předem daných kolejí vybočit. Pozná to i Phoebe, když si Bethany najde kluka a kvůli konzervativním rodičům potřebuje, aby ji kamarádka kryla. Pro Phoebe je to totální vystoupení z bezpečné komfortní zóny, ani se nenaděje a dělá věci, které pro ni byly dosud velká neznámá: lže, porušuje pravidla a dokonce i podvádí. Phoebe? Vážně? No ano!

Gavin Extence napsal Hledání Phoebe pro svou malou dceru, která má stejně jako hlavní hrdinka poruchu autistického spektra. A dobře udělal, tahle knížka bude přínosem nejen mládeži, ať už se specifickými potřebami nebo bez, ale také dospělým – rodičům, učitelům, i těm, kteří se o svět dnešních puberťáků zajímají.

Phoebe je postava, kterou jsem si hned oblíbila. Přestože není snadné porozumět její duši na první dobrou, získá si vás přímočarým myšlením a věcností, které jsou kolikrát lepší než chození kolem horké kaše.

Gavin Extence píše čtivě, jeho počin má humorný tón, i přes to, že v jádru vlastně vtipný moc není, protože se dotýká i vážnějších témat. Je fascinující a obohacující nahlédnout prostřednictvím Phoebe do myšlení člověka s PAS. To, co my považujeme za běžné, je pro ně mnohdy neřešitelný problém, potřebují svůj řád a klid a jistotu. S touto knížkou nešlápnete vedle, pokud si ji vyberete, aby vám pomohla aspoň trochu pochopit jejich svět.

Hledání Phoebe je milým příběhem o dospívání a problémech dětí balancujících mezi dětstvím a dospělostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si titul můžete pořídit.

Vitejte ve Smyrně, městě, kde spolu pohromadě žijí křesťané, muslimové, Turci, Řekové, Arméni, prostě lidé, kterým nezáleží na národnosti a vyznání, ale na člověku, jako takovém. V roce 1905 se v nádherném a rušném městě narodí děvčátko, které výrazně pocítí veškeré změny, jež se vznešené Smyrny i jejích obyvatel bolestně dotknou. Pospolitost a přátelské vztahy totiž platí jen do doby, než idylku rozbije tvrdá a necitelná politika, jejimž zástupcům jde jen o moc a vládu. Smyrnu zachvátí požár, který neničí jen krajinu a majetek, ale bere životy a pustoší lidská srdce. Už nikdy nebude nic jako dřív.

Příběh poznáváme prostřednictvím tajemné Šeherezády, která postupně odhaluje nejen svůj život, ale také osudy dalších postav, které jsou s magickou Smyrnou těsně spjaty. Seznámíme se s osobitou Edith Sofií, která si nikdy nenechala mluvit do života a žila si podle svého, a také s tajemným Avinášem Pillaím, pro něhož je Edith životní láskou. Jakou úlohu ve všem hraje Šeherezáda? A jak důležitá je dějová linka s dívkou Panagiotou?

Autorka nás zavádí do rušného exotického prostředí, v němž se mísí národnosti a náboženská vyznání, kde to opravdu žilo a dokud se někomu nezachtělo moci, nikdo s nikým neměl problém. Historie Smyrny je smutná a bolestná, přesto Defne Sumanová stvořila román, který odráží to nejlepší, co mohla „Perla Východu“ svým obyvatelům nabídnout.

Svěřený čas je stejně barvitý jako město Smyrna. Hutný román, jehož děj nejde chronologicky, ale skáče v čase dle potřeby, si nárokuje váš čas i pozornost. Ale když do něj proniknete, přijmete onu roztříštěnost, dostanete ve finále nádherný příběh plný emocí a vůní, který opanuje vaše smysly. Takový, jako byste četli Gabriela Garcíu Marqueze nebo Sofíi Segoviu. Smyslný, tajemný, lehce magický.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Potřetí a naposledy přichází na scénu federální vyšetřovatel Aaron Falk, kterého jsme měli příležitost poznat už v detektivkách Sucho a Síla přírody. Ta první mě naprosto uchvátila, Jane Harperová totiž umí popsat a věrně nastínit tísnivou atmosféru maloměsta, kde si všichni koukají do talířů.

Přestože se jedná o třetí díl série, vůbec nevadí, pokud se vám Vyhnanci dostávají do rukou jako první nebo druzí v pořadí, protože autorka píše tak, že se v ději ani Falkově životě neztratíte.

Falk přijíždí do malého jihoaustralského městečka plného vinic, aby se stal kmotrem syna svých přátel. Křtiny se konají rok po tragické události, kdy z vinařské slavnosti zmizela Kim Gillespieová, aniž by někdo přesně věděl kdy a kam, a zůstal po ní pouze kočárek s novorozenou holčičkou. Rodina, do níž Falkovi přátelé patří, je přesvědčená, že zodpovědná Kim by své dítě jen tak neopustila. Nebo ano? Co se vlastně stalo? Falk řeší nejen svůj osobní život a vztahy, ale rozplétá složitou hádanku plnou otázek a zvláštních souvislostí, které ukazují, že nikdy není nic jednoznačné a řešení je tam, kde bychom ho asi nikdy nehledali.

Detektivním příběhům Jane Harperové je vytýkána absence akčního děje. Věřte, že její knihy to vůbec nepotřebují. Spisovatelka dokáže popsat tíživou náladu, stejně jako vztahy mezi postavami, které nejsou vždy transparentní. O jejích knížkách se dá říct, že to nejsou klasické detektivky, ale rodinná dramata s přesahem. Celou dobu pomalu proplouváte dějem, jste svědky dramatických chvil i vypjatých okamžiků a stejně do poslední chvíle netušíte, kde je pravda.

Zpočátku jsem měla problém vnímat plynule text, protože autorka střídá dvě časové linky – současnou a tu před rokem, aniž by je od sebe oddělila, ale po pár kapitolách jsem si na to zvykla a pobírala obě části tak, jak bylo zamýšleno.

Vyhnanci jsou nejen klasickým detektivním případem, kterému vévodí vyšetřování a postupné odhalování zločinu i jeho pozadí, ale především se jedná o výborné psychologické drama. Falk je bystrým pozorovatelem lidí, sleduje dění v městečku, kde se všichni znají a jsou navzájem spojení, ať už rodinnými nebo jinými vazbami. A právě tato provázanost, mnohdy hodně těsná, mu práci neulehčuje.

Počin Jane Harperové není určen milovníkům adrenalinu a akčních scén. Ocení ho přemýšlivci, čtenáři, kterým je bližší pomalejší styl a postupné odhalování indicií a stop.

Pokud už máte dost hutných a drsných severských thrillerů, můžete zkusit horkou, rozpálenou Austrálii, která má také co nabídnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídít.

Ona se utápí v samotě, on zase ve vztahu, který vyšuměl. Ona prodává dům, on si ho jde se svou přítelkyní prohlédnout. Co z toho může být? Láska jako trám! A vůbec nevadí, že ona je o trošku starší než on. Clara a Elias, seznamte se. Tohle je Láska za mizerných dní, nový román oblíbeného německého spisovatele Ewalda Arenze. Přichází do třetice po knihách Staré odrůdy a Velké léto, z kterých jsem byla nadšená a autora si díky nim oblíbila.

Tohle lovestory není pro mladý! Je to romance dvou lidí, kteří už mají něco za sebou a doufají, že tentokrát je to ta pravá láska. Ale není to zadarmo! Vztah Clary a Eliase si osud pořádně prověří.

Jak jen to Ewald Arenz dělá! Nepotřebuje košatá souvětí, umí vystihnout podstatné, aniž by se sáhodlouze rozepisoval. A jak umí kouzlit se slovy! V knize rozehrává naprosto brilantní slovní ping pong mezi postavami, z nichž suverénně vedou ty vedlejší – Clařin bratr Jan a Eliasova dcera Jule. Přestože je děj laděný do vážnější tóniny, vtipné slovní přestřelky ho osvěžují a dodávají mu šmrnc.

Románu je hodně vyčítáno, že upadá do klišé a stává se z něj rozplizlá červená knihovna. Ano, místy je to sladké jako cukrová vata, ale nemyslím, že by to bylo až tak klišoidní a řadím se mezi čtenáře (snad je nás dost), kterým se závěr příběhu naopak líbil a kápl do noty.

Láska za mizerných dní je velmi příjemnou, pomalu plynoucí romancí, u níž není ani tak důležitý děj, ale pocity a emoce, které stojí v popředí. Čtení Arenzových knih, to je uklidňující terapie pro duši. Jeho psaní je kultivované a inteligentní, což si můžeme užívat díky kvalitnímu a brilantnímu překladu Terezy Jůzové.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Šumavu znáte? Já se přiznám, že jsem tam ještě nikdy nebyla, i když jsem si vždycky přála podívat se tam. Po přečtení románu Ignis fatuus momentálně nevím, jestli to ještě platí. 😉 No… ale ano, platí, Petra Klabouchová svým počinem podnítila mou touhu vidět divokou Šumavu ještě víc. Slibuju, že se vyhnu hlubokým lesům a nebudu následovat lákavá tančící světýlka z blat.

Autorka se tentokrát zaměřila na jiný žánr, než jsme u ní byli doposud zvyklí. Hororově laděný, mysteriózní román nás vezme na Šumavu konce 70. let minulého století. Československo je okleštěno dobře střeženými hranicemi, aby ani kousek totality a komunismu nemohl utéct ven, a výjimkou není ani šumavská linie. Do divokých lesů přijíždí přísně utajená vědecká expedice, která má prozkoumat podivné a nevysvětlitelné světelné jevy. Jedná se o přírodní úkaz, oživlé mýty a legendy, nebo snad o nekalé praktiky Západu? Připravte se, tohle nebude pohodová procházka po šumavských hvozdech, ale pěkně divoké psycho, kdy půjde o duševní zdraví i o život.

Tuhle pekelnou jízdu jsem si užila. Bludičky a beztělci, kteří k Šumavě neodmyslitelně patří, mě do děje vtáhli na první dobrou a Ignis fatuus jsem jen těžko odkládala, ještě teď mě obchází hrůza při pomyšlení, co se v nepropustných lesích dělo.

Autorka umně splétá nitky příběhu, jehož zápletku nebudu prozrazovat, ať si to užijete se vším všudy… Je to drsné, syrové čtení, které si pohrává s vaší fantazií i nervy. Kromě kvalitní češtiny, s níž umí Petra Klabouchová velmi dobře zacházet, je velkou devizou mysteriózně laděné knihy Ignis fatuus atmosféra. Ta je totiž hodně sugestivní, až reálná. Cítíte mlhu, cítíte strach, vnímáte úplně všechno. A pokud čtete večer/ v mlze / v dešti / při bouřce, tak je to ještě intenzivnější.

Ignis fatuus je přirovnáván ke knihám Jozefa Kariky. Jeho mysteriózně laděné knihy jsem ještě nečetla, proto nemůžu srovnávat, v každém případě počin Petry Klabouchové hodnotím kladně, jako hodně čtivý i nutící k přemýšlení, co je vlastně pravda, co legenda a jak to celé bylo / mohlo být.

A nezapomeňte, sice se v jedné lidové písni zpívá, že na Šumavě je dolina a v tej dolině kalina, ale taky tam může číhat něco, co vás už nepustí zpátky…

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Annette Bjergfeldtová. Velké knižní překvapení, autorka, která vás do svých knih vtáhne, ani nevíte jak. Dokázala to už v románu Kodaňská Píseň písní a teď se jí to podařilo znovu. Kočovný biograf pana Saita je naprosto úžasná záležitost, kterou doporučuju všemi deseti a ještě víc!

U dveří kláštera v Buenos Aires někdo nechá krabici s miminkem. Řádové sestry se holčičky ujmou, pojmenují ji Fabiola a vychovávají ji v klášteře. U dívky se brzy projeví zajímavá vlastnost – dokáže lidem vybrat boty na míru. Není divu, že se stane nejlepší prodavačkou bot ve městě. Je nejen talentovaná tanečnice tanga, ale hlavně neklidná a vzpurná, ani jeptišky ji nedokážou ohlídat. Fabiole se narodí dcerka Lita, vypravěčka tohoto úžasného románu. Obě svéhlavičky osud zavane daleko od rušného Buenos Aires, obě sní o nespoutané Evropě, ale ocitnou se na malém ostrově nedaleko Kanady, kde dobrou noc nedává už nikdo. Bydlí v námořnické ubytovně Betlém, kterou vede rázná, ale dobrosrdečná Maggie a její neméně milý manžel Albert. Jejich dospělý syn pokukuje po Fabiole a v její přítomnosti trpí zajímavou nemocí – akutní hippopotomonstrosesquippedaliofobií 🙂 – co je to, na to si musíte přijít sami :). Jeho mladší sestra Oona je hluchá, ale to vůbec nebrání tomu, aby se s Litou staly nejlepšími kamarádkami. Divoké Fabiole je ostrov Upper Puffin malý, pořád touží po velkém světě, zatímco Lita je spokojená a po boku Oony zažívá nádherné dětství a dospívání s první láskou, umocněné každoročními návštěvami kočovného biografu pana Saita, který na odlehlé ostrovy rozeseté kolem Kanady přináší pohyblivé obrázky z celého světa.

Kočovný biograf pana Saita je opravdu nádherný počin. Na životech obyčejných lidí autorka líčí bouřlivé 20. století se všemi důležitými okamžiky a milníky. Přestože je Upper Puffin malý klidný ostrov, přitáhne vás k sobě a jen těžko pustí. Vlastně nepustí, jeho atmosféra je návyková. Obyvatelé tvoří směsku různých charakterů, dobrých i záporných a dotvářejí kolorit příběhu. Každý v něm má své důležité místo, i když nekoná vždy jen dobro.

Tohle se čte opravdu samo, není co vytknout. Annette Bjergfeldtová je úžasná vypravěčka, píše s neuvěřitelnou lidskostí a empatií. Fabiolu, Litu, Oonu, Maggie, Alberta, Tommyho budete milovat, a co teprve tajemného pana Saita a jeho biograf!

Kapitoly díky čtivému a poutavému stylu psaní utíkají velmi rychle. Spisovatelka má velký dar – o obyčejných lidech a jejich zdánlivě nezajímavých životech píše tak barvitě, že ve finále získáte pravý opak – fascinující osudy neméně fascinujících postav.

Na závěr řeknu jen jedno – nechtělo se mi končit, chci v tom příběhu zůstat. Annette Bjergfeldtová a její romány, to je láska na celý život.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Víte, co, respektive kdo jsou kostischrány? Ani já to nevěděla, dokud se mi do rukou nedostal stejnojmenný román Emily Lloyd-Jonesové.

Mrtví by měli odpočívat v pokoji, ne vždy tomu tak je. Jsou i takoví, kteří věčný klid nemohou najít, něco je žene ven a oni se sápou na přeživší, protože… Ne, na důvod si počkejte a zatím se seznamte s Ryn, sedmnáctiletou svéráznou Velšankou, která po smrti rodičů žije s bratrem a sestrou v malém domku a živí se jako hrobnice. Ale mrtvých není tolik, aby ji práce uživila, navíc jsou tady už výše zmíněné kostischrány, které se s nástupem večera kradou k vesnici, kde Ryn žije. Co asi chtějí? A jak do všeho zapadá mladý kartograf Ellis, který se jedné takové kostischráně připletl do cesty? Ryn mu zachrání život a on si ji najme jako průvodkyni po temném lese, v němž se mladičká hrobnice vyzná. Co tam Ellis hledá? A co na ně dva ve světě plném tajuplné magie čeká?

Emily Lloyd-Jonesová nás spolu s Ryn a Ellisem zve do světa neživých, do světa plného kouzel, mýtů a hluboko pohřbených tajemství a pravd. Napsala příběh, v němž není nouze o napínavé a akční scény, přesto si zachovává humorný nádech – to díky jedné poměrně neobyčejné vedlejší postavě, jíž je pravá nefalšovaná koza, mééé. Tohle musí zaujmout i čtenáře, kteří s fantasy teprve začínají, nebo hledají něco, co je opravdu netuctové a trochu jiné, než tento žánr běžně nabízí.

Přestože se je v ději poměrně rušno, co se nemrtvých těl týče, v uších neustále zní chrastění kostí a když nosem nasajete vítr, cítíte v něm pachy lesa i všudypřítomnou hnilobu, je příběh čtivý a celou dobu má v sobě humorný podtón. Tahle hororová pohádka se povedla, má atmosféru, za kterou by se ani Stephen King nemusel stydět. :). K tomu si přičtěte sympatické hlavní postavy včetně té zvířecí, a máte před sebou zajímavý počin, který je sice určen především náctiletým čtenářům, ale užijí si ho i starší fanoušci, kteří se rádi vrací k pohádkám, zejména k těm hororově laděným.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Píše se rok 1945, ale pro Malajsko jakoby válka neskončila, trpí pod nadvládou Japonců. Děj románu Vyvolali jsme bouři se odehrává v těchto nelehkých časech a přibližuje životní osudy rodiny Alcantarových. Manželé Gordon a Cecily jsou v těžké situaci, ztratil se jejich patnáctiletý syn Abel, který jako by se do země propadl. Dcera Jujube pracuje v kavárně, kterou navštěvují obhroublí japonští vojáci a nejmladší Jasmin se musí ukrývat celé dny ve sklepě, což má vliv na její psychiku. Beznaděj z toho jen prýští, zvlášť když si je Cecily jistá, že za všechno může ona a své tajemství musí stůj co stůj před rodinou utajit. Co má Cecily na svědomí? A jak se aktuální situace v Malajsku odráží na rodině Alcantarových?

Vanessa Chan napsala mimořádně silný příběh o vině, špatném svědomí, o tom, co je dobré a co špatné a jak tyto jevy mohou odlišně vnímat jednotlivé postavy. Jako vypravěči dostávají prostor čtyři hlasy – ztracený Abel, až příliš zodpovědná Jujube, malá Jasmin a jejich matka Cecily. Jejich vyprávění je svědectvím o těžké době, historickou rodinnou ságou i psychologickou sondou. Autorka jde na dřeň, její počin vyvolává otázky i morální dilema, osobně jsem se s Cecily nedokázala ztotožnit. Dějové linky nejsou řazeny chronologicky, střídají se podle vypravěčů a vedou čtenáře různými časovými obdobími a místy. Všichni čtyři nabízejí silné příběhy, zejména Abelův svírá u srdce.

Děj působí stroze, přestože se v něm tolik odehrává. Spisovatelka umí navodit atmosféru a nastínit ji tak sugestivně, jakoby jste byli přímými účastníky. Cítite horko, frustraci, vztek i pachy, natolik vás dokáže vtáhnout do děje. Okupované Malajsko a jeho bezvýchodná situace je etapou světových dějin, o níž se toho moc nepíše. Malajsanka Vanessa Chan počinem Vyvolali jsme bouři přispívá k širšímu povědomí ohlednvě bouřlivé historie své rodné země.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu.