Štítek: COSMOPOLIS

Asi téměř všichni máme povědomí o siru Nicholasi Winstonovi, který zachránil téměř sedm stovek židovských dětí z naší země okupované Němci. Ale asi nikdo, mě nevyjímaje, netušíme, kdo byla Geertruida Wijsmuller-Meijerová, zvaná tante Truus. Tato žena, stejně jako sir Winton zachránila mnoho dětí před nacistickým režimem. Rozhodla se propašovat tolik dětí, kolik jen bude možné. Dokonce vyjednávala s obávaným Adolfem Eichmannem, který jí dovolil převézt děti do Velké Británie. Podmínky, jež si nadiktoval, by pro jiné byly neodstranitelnou překážkou, ne však pro statečnou a neohroženou Truus, jíž se mise podařila. Vlakem odcestovala mimo jiné nadaná studentka a geniální matematička Žofie-Helena, dcera rebelské novinářky, stejně jako pětiletý Walther a jeho starší bratr Stephan pocházející z bohaté podnikatelské židovské rodiny.

V jednotlivých kapitolách střídavě sledujeme nebezpečné mise Tante Truus a poslední dny před transportem do Británie, jak je prožíval čerstvě zamilovaný Stephan a jeho první láska Žofie-Helena. Oba se museli potýkat nejen s krutým přístupem nacistů k židovským obyvatelům, ale také s rodinnými problémy. Matka Žofie-Heleny, novinářka Käthe se nikdy nebála napsat to, co si myslí, což bylo za války dost nebezpečné. Stephan se zase potýká s prvním milostným vzplanutím a musí se vyrovnat s faktem, že jeho rodina, vlastnící vyhlášenou čokoládovnu, o ni přijde, otce zatkne gestapo a matka, jíž sužuje vážná nemoc, nedokáže své syny patřičně ochránit před panujícím zlem.

Kapitoly jsou krátké a působí jako film, v němž není nouze o dramatické okamžiky. Jste-li emočně založeni a jakékoli příkoří páchané na dětech vám nedělá dobře, u této knížky si odtrpíte své. Já osobně pláču pokaždé, když vidím film Všichni moji blízcí a věděla jsem, že nejinak to bude i u románu Poslední vlak do Londýna z pera Meg Waite Claytonové. Podařilo se jí vystihnout pocity, které panovaly v rodinách, jež se vzdaly svých dětí ve prospěch jejich dalších životů. Soustředila se také na osobní rovinu Tante Truus a popsala ji jako ženu odvážnou a statečnou, která se nebála postavit zlu, zároveň bojující s vlastními problémy a traumaty.

Neustále vycházejí nové a nové knihy zabývající se druhou světovou válkou, holokaustem a osudy lidí, jimž nacisté zničili život. Ať už jsou psány na základě skutečných událostí, či autoři využili vlastní fantazie, jsou důležitým prvkem, který pomáhá zachovat historii. O dětských transportech toho příliš vydáno nebylo, proto je dobře, že se tématu Meg Waite Claytonová ujala a napsala román, jenž tuto tématiku blíže zmapoval.

Osobně si vůbec nedokážu představit, jestli bych dokázala to, co matky, jež jedním nesobeckým rozhodnutím zachránily své děti před jistou smrtí i za cenu, že je už nikdy v životě neuvidí. Jestli můžeme přečtení této knihy považovat za úctu, kterou těmto rodičům lze alespoň takto vzdát, prosím, přečtěte si ji taky.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knižku můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Penelope, zvaná Pepe, aktuálně řeší rozchod s přítelem. Nemilou skutečnost jí oznámil telefonicky a navíc dostala výpověď v práci. Jako by toho nebylo dost, její babička, která v Provence vede penzion, nešťastnou náhodou vypadne z okna a je v nemocnici. Pepe zamíří z Berlína do Francie, aby se o babičku a její penzion postarala. Od počátku je v jednom kole, hosté jsou ubytovaní a protože babička musí zůstat v nemocnici, Pepe se rozhodne v Provence pobýt tak dlouho, jak to bude nutné. V Berlíně ji kromě nejlepšího kamaráda vlastně nic nedrží. Zjistí, že přesně tohle potřebovala – zapomenout na trable, péct koláče a nechat se opájet vůní smyslné levandule. Jen je třeba dořešit pár rodinných záležitostí…

Román Štěstí má barvu levandule z produkce nakladatelství Cosmopolis jsem si zamilovala na první dobrou. Nabízí osvědčený mix, který funguje na každou romantickou duši – zajímavá destinace, dobré jídlo a… láska v nejrůznějších podobách. Pepe je velmi sympatická hrdinka, která si sice musí udělat pořádek ve svém srdci, slepit nakřáplý vztah s otcem a zjistit, jestli jí zbývá ještě místo na milostné vztahy. Autorka rozehrává hravou partii romantiky – Pepe zažije takové typické klišoidní vzplanutí, které do tohoto typu příběhů prostě patří, a nechává čtenáře nahlédnout do dopisů, jež psal záhadný muž babičce Pepe (a její prakticky založený dědeček to nebyl…)

Příběh je považován za typicky letní čtení, tomu nahrává levandulí protkaná Provence, které si užijete dosyta jak prostřednictvím procházek hlavní hrdinky, tak i díky dobrému jídlu charakteristickému pro Francii. Já jsem ji četla na podzim, což ale vůbec nevadí, ráda jsem se nechala unášet malebnými popisy Provence i velmi sugestivním líčením Penelopina vaření – připravte se, že vás během čtení bude průběžně honit mlsná.

Štěstí má barvu levandule, to není jen jednoduše pojaté romantické čtení, řeší se v něm rodinné problémy, o kterých členové klanu nechtěli mluvit a vznikaly tak různé domněnky a nedorozumění. Přesto z jejich vzájemných vztahů byla cítit sounáležitost k rodině, která se nejvíc projevila ve vazbě k babičce. Rozhovory, které vedla v nemocnici se svou vnučkou byly plné laskavosti i moudrosti.

Milé, pohodové čtení, které je prodchnuto láskou k rodině a jídlu, to je příběh německé autorky Pauliny Mai. Můžu ho doporučit všem milovníkům romancí, kteří nehledají plytké čtení, ale chtějí i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kathryn Hughesová se českým čtenářům představila srdceryvným, emocemi nabitým románem Dopis, který jsem četla sice trochu se zpožděním, ale o to víc jsem si ho užila a autorku zařadila mezi své oblíbené spisovatelky.

Román Klíč je sice trochu méně emotivní, ale přesto se vryje pod kůži. Spolu s hlavní hrdinkou Sarah objevujete tajemství ústavu pro choromyslné. Sarah je totiž objektem fascinovaná. Při jedné prohlídce objeví starý kufr a v něm dopis ukrývající šokující vzkaz. Co se stane, když začne šťourat do věcí, které měly zůstat navždy zamčené ve skříni?

V linii týkající se minulosti se setkáme se zdravotní sestrou Ellen, která nastupuje do ústavu. Je plná ideálů, ale při své nové práci se setkává s lhostejností a mnohdy i neohleduplnosti svých kolegů vůči pacientům. Na oddělení ji oslovují nejrozmanitější lidské osudy, nejvíc ji zaujme mladá dívka, jíž do ústavu přivezl vlastní otec a která vypadá, že tam vůbec nepatří…

Autorka opět využívá dvě časové roviny, aby je na konci propojila ve finále, které vás nenechá chladnými. Popisuje nehostinné prostředí ústavu pro choromyslné, v němž se většina pacientů necítila komfortně, mnozí tam ani nepatřili, bohužel systém se jich na nic neptal. Atmosféra v zařízení je vylíčena poměrně realisticky, občas vás zamrazí, zejména když se stanete svědky léčby elektrošoky. Ale bát se určitě nebudete, v knížce nejde o to, abyste podlehli co nejděsivějšímu popisu šílených pacientů, ale o přiblížení doby (cca polovina padesátých let minulého století), kdy inovativní metody byly ještě v plenkách a s pacienty se příliš nekomunikovalo.

Kathryn Hughesová svými romány skvěle sekunduje Kate Mortonové, takže hledáte-li podobnou autorku, u níž víte, že v textu najdete přidanou hodnotu a ne jen plytký děj, jste tady správně. Emoce, vztahy, zajímavé prostředí, z něhož se dá mnoho vytěžit, je těžištěm příběhů obou spisovatelek. Jsou zárukou, že se vám do rukou dostává kvalitní četba pro ženy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Pamatujete si legendární seriál Synové a dcery Jakuba skláře? Co si dát německou „odnož“, v níž jako sklářky figurují pouze ženy? Petra Durst-Benningová napsala historickou ságu, v níž přináší pestré osudy žen sklářské rodiny z vesničky Lauscha. Křehká krása je prvním dílem ze série a věřte, že na své si přijdou jak milovníci historických příběhů, tak i nadšenci do řemesel.

Sestry Steinmannovy žily s otcem Joostem, který v Lausche vedl rodinnou sklářskou dílnu. Své dcery vychovával s láskou a péčí možná až příliš velkou, po jeho smrti zůstaly tři dívky bezradné. Začaly pracovat u Joostova konkurenta, aby si vydělaly peníze. Jak Ruth, Marie a Johanna přežijí ve světě, který až doposud patřil jen mužům? Copak se sluší, aby žena foukala sklo a ve sklářském oboru dokonce podnikala? Každá z dívek má svůj sen o životě, práci a lásce, za který musí bojovat. Jednotlivě to ale nepůjde, byť se jejich představy o životě v lecčems rozcházejí, budou se muset pevně semknout a jít za svým cílem společně.

Petra Durst-Benningová napsala nádherný román plný emocí a křehkého skla. Poznáváme nejen život německé společnosti 19. století, ale máme možnost nahlédnout do nitra sklářského řemesla. A nutno říct, že docela podrobně. Můžu říct, že mně osobně se tato „exkurze“ hodně líbila a na vánoční ozdoby, které sestry Steinmannovy vyráběly, budu pohlížet s větším respektem a uznáním k tomuto řemeslu.

Autorka se hodně věnuje tomu, jaké postavení mají ženy v tehdejší společnosti, jak snadno byly (a jsou) zneužitelné, aniž by se mohly adekvátně bránit a dokázat, že ve světě mužů mohou existovat. Zachytila také každodenní činnosti a rutinu života, ať už se jednalo o život na vesnici nebo ve městě, kam se pracovně dostala jedna ze sester.

Příběhu dominuje romantická linie, jedno Steinmannovic děvče prožívá svůj pohádkový sen, další je neskutečně krátkozraké a to, co má přímo před očima, nevidí. 🙂

Se ságami německých autorek se v současném knižním světě doslova roztrhl pytel. V čem je tedy Křehká krása jiná, proč byste měli sáhnout právě po ní? V první řadě přináší příběh „z masa a kostí“, který je velmi uvěřitelný a má hlavní hrdinky, s nimiž jejich peripetie prožíváte, natolik dokáže autorka do děje vtáhnout. Přiznám se, že jsem občas měla chuť každou z tvrdohlavých sester „vzít něčím po hlavě“, protože potřebovaly v mnoha věcech nakopnout. Když mě zrovna v něčem neštvala Marie, byla to Ruth, či Johanna. V průběhu děje se jejich charaktery vyvíjely, dívky dospěly a staly se silnějšími a dokázaly se postavit na vlastní nohy a já jim hodně fandila.

Těším se na pokračování osudů sester Steinmannových. Autorka každou z nich postrčila na samostatnou kolej, ale jak už víme, cesta životem bývá nevyzpytatelná, i na naše hrdinky bude určitě čekat spousta nových situací, kdy budou muset prokázat mnoho odvahy i sil.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Tklivý, dojemný román Dopis Kathryn Hughesové umně proplétá dvě dějové linie a příběhy žen, které se musely poprat s osudem a postavit na vlastní nohy.

V roce 1973 Tina Craigová se přemírou práce snaží přebít hořkou příchuť manželství. Její muž Rick je opilec a násilník, manželce ubližuje fyzicky i psychicky. Tina je nejšťastnější v charitativním obchodě, kde vypomáhá o víkendech. Při třízení oblečení najde v darovaném pánském obleku dopis, který má známku, ale nikdy nebyl odeslán. Tina je fascinovaná hloubkou citů, jež pisatel vyjevil adresátce, a začne pátrat po původu dopisu, aniž by tušila, jak moc se změní její vlastní život.

Dopis napsal v roce 1939 jistý Billy Stirling. Adresátkou je jeho dívka Chrissie, k níž se v záchvatu paniky nezachoval příliš taktně. V dojemném psaní se kaje a hluboce omlouvá a doufá, že může ještě vše napravit. Dopis se však k Billově děvčeti nikdy nedostal, přesto změnil budoucnost několika lidí…

Román Dopis byl mým prvním setkáním s autorkou, na níž jsem slyšela chválu ze všech stran. V nakladatelství Cosmpolis vyšel sice už v roce 2018, přesto neškodí, když se v recenzi připomene, protože vážně stojí za to.

Autorka umně proplétá dvě časové roviny, které se ve finále propojí v jednu. Jaké bude vyústění prozrazovat nebudu, můžu jen naznačit, že prim v něm budou hrát emoce a především vztek. Vztek na lidi, kteří ve své sobeckosti a zaslepenosti pošlapali důstojnost jiných.

Příběh má dvě stěžejní hrdinky, které nejenže spojuje podobné křestní jméno, ale především mají obě těžký život. Potýkají se s náročnými situacemi, prožívají komplikované vztahy a obě se musí vyrovnat s bolestnými událostmi.

Cathryn Hughes do dojemného románu zakomponovala témata, která jsou stínem společnosti dokonce ještě v dnešní době. Domácí násilí se bohužel mnohdy podceňuje a na svobodné matky se i v moderních časech dívají někteří skrz prsty. Vytvořila silný příběh, který vámi místy doslova otřese, přesto se jím jako tenká nitka proplétá naděje v lepší zítřky. Přese všechno se kniha čte lehce, díky dobře cílenému střídání linií je napětí vyvážené na obou stranách.

Tina i Chrissie budou muset sáhnout až na dno svých sil. Jak jejich světy ovlivní starý zapomenutý dopis?

Máte-li v oblibě dramatické příběhy s nenásilnou romantickou linií a silnými lidskými osudy, Dopis je adresován právě vám.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Vanessa se ocitla v docela nezáviděníhodné situaci. Má dva syny, hypotéku na dům a zlomené srdce, protože manžel se dal dohromady s jejich bývalou terapeutkou. To by asi porazilo každou ženu. Vanessa utíká ke svému dávnému snu, napíše romantický příběh, který pošle do nakladatelství, v němž publikuje její oblíbená autorka. Rukopis je zamítnut, ale na ženu čeká další šok – zjistí, že její literární počin byl ukraden právě tou spisovatelkou, jejíž knížky vždycky tak ráda hltala. A tak začne boj o to, čí knížka je, literární agentka totiž tvrdí, že od ní žádný rukopis nikdy neobdržela. Do hry vstupuje právník Marcus, odborník na autorské právo. Věčná romantička Vanessa ví jedno, tento muž je ztělesněním jejího vysněného knižního hrdiny!

Ukradený příběh je tím typem knížek, které si romanticky založený čtenář(ka) bere s sebou na dovolenou, do postele ke chřipce, do křesla ke krbu a sklence vína. Nikdo po přečtení anotace nečeká intelektuální četbu, která vás má vynést do literárních výšin, ale poctivou oddechovku, s níž na chvíli zapomenete na to, že jste unaveni z práce, utahaní z dětí, nemáte nakoupeno a tak vůbec. 🙂

Vanesse je sice přes třicet, měla by být zodpovědnou matkou, zvlášť když je se syny sama, ale při čtení zjistíte, že je mile praštěná a někdy i lehce zmatená a naivní. Prostě typická postava romanticky laděných knížek. V příběhu se dočkáme mnoha klišé typických pro tento druh četby, ale co, ono to k tomu tak nějak patří a vlastně s tím počítáme. Autorka se nebála lehce ztřeštěného humoru, který děj okoření. Zlehka zadrnkala také na vážnější notu a do příběhu vmísila i problematiku manželských a rodinných vztahů.

Ukradený příběh se čte hezky zlehka, s mírným úsměvem na tváři. Romantické duše, zbystřete, tahle oddechová záležitost je přesně pro vás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Byl jednou jeden dům stojící v Chelsea, moderní londýnské čtvrti. V něm tři mrtvoly a v podkroví malé dítko hrající si v postýlce. Vlastně vypadá, že mu nic nechybí a jen čeká, až se mu bude někdo věnovat. Kdo jsou ti mrtví? A kdo se o děťátko staral? Co se v domě odehrálo? Je tady mnoho otázek, ale odpovědi téměř žádné.

Když je Libby 25 let, dozví se, že zdědila dům. Hádejte kde! Jasně, je to honosný, ale léta zanedbávaný dům v Chelsea. Libby se musí rozhodnout, jestli si ho nechá, nebo ho prodá, ale ještě předtím se na něj musí podívat. Mladá dívka za pomoci investigativního novináře odkrývá jedno dávné tajemství, které souvisí s jejím původem. Libby je totiž adoptovaná a dům zdědila po svých původních rodičích…

Zdá se vám to trošku zmatené? Jen vydržte, vše zapadne na své místo. Lisa Jewellová je mistrem svého oboru a dokáže důmyslně proplétat postavy svých příběhů tak, že ve výsledku zůstanete s pusou dokořán.

Děj je rozvíjen pomocí tří vypravěčských linek. Promlouvá k nám Libby, dědička domu v Chelsea, další prostor patří bohémské Lucy, která je bez peněz a s dětmi uvízla ve Francii, odkud by se ráda dostala zpátky do Londýna. Třetí linka patří Henrymu, s nímž nahlédneme do minulosti a zjistíme, co se v domě dělo.

Nerada bych prozrazovala víc, protože tohle je tak spletité a do sebe prorostlé, že byste si k rozuzlení měli dojít hezky sami a užít si zdánlivě nesouvislá vyprávění výše zmíněných hrdinů. Můžu říct, že vyústění je dramatické a konec velmi, velmi… otevřený. Nechybí dějové zvraty, které zaměstnají nervy hlavních postav, stejně jako ty vaše. Od Lisy Jewellové jsem četla vše, co u nás vyšlo, takže si troufám říct, že podle mého mínění Rodina z podkroví není z těch nejsilnějších knih, některé věci mi přišly trochu přitažené za vlasy, přesto se jedná o román, který vám díky námětu zůstane v hlavě, aby tam po přečtení ještě chvíli rezonoval.

Milovníci psychothrillerů, zapište si jméno Lisy Jewellové do svých deníčků. Je to spisovatelka, která dokáže kombinovat zápletky a proplétat lidské osudy jako nejlepší akrobatická čísla v cirkuse. Navíc si pro své knížky vybírá poměrně neotřelá témata a tím zaujme na první dobrou. Jakmile se začtete, jen těžko se od stránek odtrhnete, a tak to má být.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Mukl. Vcelku nenápadné slovo, jehož primární význam pocházející z němčiny (Muckel = muž, chlap) se během druhé světové války proměnil. Dnes ho chápeme jako synonymum pro vězně. Petra Čeřovská ve stejnojmenné knize vylíčila životní osudy svého dědečka, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k patnácti letům odnětí svobody a drsný a krutý vězeňský systém zažil na vlastní kůži.

Vyprávění začíná jako klasické vzpomínky na doby minulé. Poznáváme rodinu Hanušových, která obhospodařuje rodinný statek ve Vidochově. I když je potkaly těžké chvíle, Hanušovi drží při sobě, a to i po smrti živitele rodiny. Vedení statku zůstává na vdově, které jsou při ruce tři synové. Dva z nich jsou však obviněni z napomáhání v odboji proti režimu. To, co se od té chvíle děje, si Hanušovi nepředstavovali ani v nejhorším snu. Bratři Stanislav a Václav jsou podrobováni krutým výslechům, nechybí ani násilí, jehož následky pociťovali až do konce svých dnů. Autorka se pustila do nelehké práce, za pomoci rodinné přítelkyně Blanky, která v příběhu hraje důležitou roli, oživila pohnutou historii svých příbuzných. Říká se, že papír snese všechno, ale to, s čím se na stránkách tohoto románu setkáte, předčí mnohé.

Přestože se jedná o prvotinu Petry Čeřovské, je napsána čtivou formou. Věcný styl bez kudrlinek, složitých souvětí bude sympatický všem čtenářům, kterým se líbil podobně laděný Mlýn Michala Vaněčka. Můžeme jen smeknout klobouk před ženou, která se nebála jít do tak náročného a zároveň choulostivého námětu, jakým politické procesy padesátých let bezesporu jsou, a navíc, pokud je v příběhu angažován i někdo blízký, kdy je to o to těžší. Petře Čeřovské se podařilo rodinnou historii zpracovat tak, že z knihy cítíte emoce, zároveň je zachován patřičný odstup, takže scény z výslechů jsou velmi sugestivní a nebylo mi z nich dobře na duši.

Román Mukl by se měl doporučovat mladší generaci, aby se naši potomci dozvěděli, co se všechno dělo a jak trpěli nejen jedinci, ale celé rodiny.

Toto hutné a emočně náročné vyprávění by si zasloužilo větší pozornost v literárním světě, vždyť historie je vesměs vystavěna na silných příbězích obyčejných lidí, a tím Mukl bezesporu je.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, titul můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Asi všichni, kteří milujeme sérii Romantické útěky od Julie Caplin, jsme netrpělivě čekali na další díl, respektive hodně volné pokračování – protože knihy se naštěstí nemusí číst tak, jak vyjdou – a před pár týdny jsme se dočkali. Tentokrát nás autorka zavede do exotického Japonska. Dáte si čaj pod sakurami? 🙂 Je tady Čajovna v Tokiu.

Fiona ráda fotí, své postřehy a zajímavé snímky zveřejňuje na vlastním blogu, který je zaměřen na cestování. Když vyhraje soutěž, jejíž hlavní cenou je čtrnáctidenní zájezd do Tokia, kde se jí bude věnovat mentor, s nímž ještě více pronikne do tajů dobré fotografie a ještě pozná vysněné Japonsko. Největší šok pro Fionu nastává hned po příletu. Oním průvodcem není původně slibovaný proslulý fotograf, ale Gabe, její bývalý učitel. Na tom by nic špatného nebylo, kdyby se Fioně před lety nestal v jeho přítomnosti trapas, který ovlivnil její další životní kroky. Gabe svou bývalou studentku ani nepoznal, navíc se cítí otrávený, že musí vzácný čas věnovat někomu cizímu, místo aby se zabýval vlastními záležitostmi. Pro mladou ženu nezačal pobyt v exotické destinaci příliš šťastně, naštěstí ji ubytovala příjemná japonská rodina, jejíž ženy ji ihned přijaly mezi sebe. Fiona tak poznává zvyklosti asijské země, vnímá kontrasty mezi tradiční kulturou a moderním životem. Podaří se jí také proniknout pod tvrdou slupku nepřístupného fotografa? A co Gabe, zjistí, s kým má tu čest?

Julie Caplin nás ve své zatím poslední knize nazvané Čajovna v Tokiu bere na výlet do země, která láká turisty celého světa. Kdo by nechtěl poznat ruch velkoměst, v nichž se to hemží dokonalými výdobytky moderních technologií a zároveň si užít klid a vznešenou atmosféru při čajovém obřadu? Zjistit, jaké to je, když vás tradice a konvence provázejí celý život a vy se nedokážete (a vlastně ani nechcete) od nich oprostit? Fiona se s Japonskem a jeho tradicemi seznamuje prostřednictvím své bytné Haruky a její dcery a vnučky. Tři generace japonských žen jsou v něčem rozdílné jako den a noc, přesto je spojuje láska k rodině, zemi i tradicím.

Ani tentokrát nechybí romantická linie. Samozřejmě, že ve chvíli, kdy se Fiona a Gabe potkají, tušíme, co se bude dít. Autorka už pošesté jede po své osvědčené linii. Vsadila na kombinaci žena na útěku před problémy, či žena s malým sebevědomím a uhrančivý muž, se kterým se na počátku navzájem nemusí. K tomu zajímavá atraktivní destinace, kde se ti dva potkávají, příslušné zvyky, tradice a jídla. A ono to funguje i poněkolikráté, pokud na tuto šablonovitost přistoupíte.

Otřepané klišé v podobě hrdinů, kteří si k sobě v románech Julie Caplin hledají cestu, vyrovnává vždy konkrétní země, kde se děj odehrává. Po Kodani, New Yorku, Paříži, Islandu a chorvatském Splitu tady máme Japonsko. Ráda jsem do této destinace nahlédla a prostřednictvím Fiony si vychutnala zelený čaj i tradiční japonská jídla a polévky. Líbilo se mi vylíčení rušného života v ulicích Tokia, užila jsem si jízdu v rychlovlaku i pohled na rozkvetlé sakury, jejichž krása těší jen pár dní.

Tentokrát jsem romantickou linku upozadila a nechala se spíše opájet fascinujícím Japonskem a jeho kulturou. Mám pocit, že si autorka vylíčení této země mimořádně užila a představila nám ho jak nejlépe ve svém žánru mohla.

Pokud sérii Romantické útěky máte taky rádi, už teď se těšte na Chatu ve Švýcarsku, kterou nakladatelství Cosmopolis chystá. Já už ji netrpělivě vyhlížím. 🙂 Na stránkách nakladatelství si také můžete přečíst rozhovor s Julií Caplin a dozvědět se tak něco o jejím životě i zálibách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Víte, kdo je to ghostwritter? Člověk, který píše za vás! Nemáte vlohy psát květnaté slohy? 🙂 Nevadí. Ghostwriter to zvládne, vy se pod to jen podepíšete. A stejné je to i při seznamování, kdy za vás i vybraný protějšek internetový rozhovor vede někdo jiný. A právě tímto se živí Miles a Zoe. Doopravdy se moc nemusí, zato ve virtuálním světě si rozumí. Samozřejmě, vůbec netuší, že konverzace, jež vedou jménem svých klientů, mají na svědomí právě oni dva. A tak si ve virtuálním prostoru vyměňují komplimenty, zatímco se ve skutečnosti špičkují a každý den vedou spor o místo v oblíbené kavárně…

Pod pseudonymem Tash Skilton se skrývají dvě spisovatelky, žijící v různých částech světa – Iránka Sarvenaz Tash a Američanka Sarah Skilton. Společně napsaly zajímavou, leč předvídatelnou romanci, u níž víte jak dopadne, jen netušíte, jaká cesta k výsledku vede. Co si budeme nalhávat, všechny romanticky laděné příběhy jsou předvídatelné, ale stejně nás to baví číst.

Aby spisovatelky svoje dílo něčím ozvláštnily a nestvořily tuctovku, kterou přejdete bez povšimnutí, nechaly své hrdiny pracovat právě jako ghostwritery. Mě osobně taková práce zaujala hned v anotaci a byla jsem na ni zvědavá, i když živit bych se tak nechtěla. V každém případě na vás čeká pořádná nálož kafe a písmenek, situačního humoru jako vystřiženého z filmových romantických komedií.

Miles a Zoe jsou sympatičtí, líbilo se mi, jak se spolu nenápadně sbližovali skrze internet, a aniž by si to uvědomovali, ke stejnému kroku docházelo i ve skutečnosti. Jejich patálie sledujeme střídavě z pohledu jednoho a druhého, každá kapitola je uvozena mailovými zprávami jejich šéfů. A přiznám se, ty byly jediným drobným zádrhelem v celém příběhu, byť měly svou podstatnou roli, mě osobně rušily a nepřišly mi tak vtipné, jak asi měly.

Aplikace lásky je příjemnou oddechovou záležitostí, která vás zavede do rušného New Yorku, jenž je jako kulisa romantických knížek i filmů hodně oblíbený. Chcete-li odpočinkovou četbu třeba k vodě, zastavte se u této knížky a nechte Zoe a Milese hledat lásku v newoyrských kavárnách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku si můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.