Má ji rád, nemá ji rád

Hamish Wolfe mohl pokračovat v kariéře chirurga, kdyby… Kdyby nebyl odsouzen k doživotnímu vězení za vraždu tří dívek. Jeho jedinou momentální devizou je charisma a šarm, kterým si podmanil ženy a dívky. Ty mu do vězení píší zamilované dopisy a vesměs věří v jeho nevinu. Důkazy vůči Hamishovi jsou však jasné, a tak mu nezbývá než doufat v to, že by se jeho případu ujala právnička Maggie, která na svobodu dostala několik odsouzenců.

Maggie Roseová není typickou upjatou právničkou v kostýmku. Modré vlasy a safírové oči byste čekali spíše u rebelské rockerky než u advokátky. Maggie o svých případech píše i knížky, mediální slávě se však úspěšně vyhýbá. Původně Hamishův případ brát nechtěla, ale je tak trochu svéhlavička, která zásadně nechodí s davem. Když ji policejní vyšetřovatel Pete Weston žádá, aby se Hamishovi Wolfovi vyhýbala, udělá pravý opak. Maggie si zprvu dělá jen písemné náčrty k potencionální knize, aby posléze této víceméně jasné kauze propadla…

Sharon J. Bolton mě okouzlila románem Obětina, který jsem doslova zhltla na posezení. Oslovila mě i série se sympatickou vyšetřovatelkou Lacey, nemohla jsem tedy odolat ani téhle pořádné bichli, kterou si nadšeně ohmatalo i naše miminko :-).

Román Má ji rád, nemá ji rád je jako černá díra. Jako králičí nora z Alenky. Vcucne vás a nebude chtít pustit, dokud neotočíte poslední stránku. Jenže vy taky chodíte do práce, vaříte, uklízíte, a tak dál, že jo. Garantuji vám, že jen těžko se budete od rozečtené knihy odtrhávat, autorka totiž píše skvěle. 
Žádné dlouhé úvody, žádné ciráty. Spolu s Maggie vpadnete do Hamishova světa, ani nemrknete okem.

Je těžké psát recenzi na knížku, o níž nechcete nic podstatného prozradit, abyste potencionální čtenáře nepřipravili o moment překvapení, který v dobrých thrillerech bývá. A vězte, že tady… No, sami uvidíte. Prostě pozor na vykloubený čelistní kloub, i to by se vám mohlo stát.  Asi v polovině knihy jsem se začala plácat po ramenou a chválit, jak jsem to pěkně uhodla, abych pak na konci zůstala pořádně vyjevená. A vsadím všechny svoje knížky, že právě o to S. J. Bolton šlo.
Atraktivitu a švih celému příběhu dodávají dopisy, policejní zprávy a jiné podstatné dokumenty, které příběh rámují a dokreslují.

Maggie Roseová, Hamish Wolfe, Pete Weston. Tito tři hlavní aktéři se proplétají celým příběhem tak důmyslně a rafinovaně, při čtení máte pocit, že si s vámi autorka hraje jako kočka s myší.
Jsem zvědavá, kdo si získá vaše sympatie, a naopak – koho byste nejraději praštili pěstí.

Tohle je naprostá pecka, kniha, do jejíž úctyhodných téměř šesti set stran autorka vetkala důmyslně propracovaný příběh, a u níž si budete jistí pouze jednou jedinou věcí. Nedáte ji z ruky.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Dlouhé noci v cizím světě


Vzpomenete si, co jste dělali v roce 1990? Byli jste, stejně jako já, náctiletí, kteří místo facebookových statusů spolu mluvili pěkně z očí do očí? Nezajímaly vás porevoluční změny, protože vy a vaše bujaré mládí jste byli nade vše? 
Tak nějak podobně, ale „po americku“ si měla svá teenagerská léta užívat i Jean.

 Píše se rok 1990. Američané žijí válkou v Perském zálivu a novinkami ve světě vědy a techniky. Jean je skoro třináct. S rodiči a sestrou vyrůstá na maloměstě, kde si všichni vidí do talíře. V rodině je zdánlivě vše v pořádku, jenže s vrcholícím horkem se stupňuje i na první pohled neviditelná krize mezi Jeaninými rodiči, která vygraduje dočasným odchodem matky od rodiny.

 Díky tomu, že Jean žije v těsném sepětí s dospělými, dospívá rychleji. Zjevná je její fyzická proměna, jež není lhostejná postaršímu sousedovi. Jean utíká do světa fantazie, zároveň bojuje s počínající sexualitou a pozorností svého okolí.
Ne, tohle není popis typického dětství mladičké dívenky, která si maluje pusu máminou rtěnkou, na stěnu si věší plakáty se svými idoly a před spaním k sobě tiskne plyšového medvídka. 
Zdánlivě poklidně plynoucí román, v němž hned ze startu autorka připomíná zásadní události roku 1990, je sondou do života nefunkční rodiny. Problémy bublají pod povrchem, všude prosakuje tíživá atmosféra horkého dusného léta, v němž koně umírají z neznámých příčin. To vše dokonale znásobovalo pocit neklidu, který jsem měla při čtení.
Několikrát jsem se musela vrátit na začátek, abych si připomněla, kolik má Jean let. Teprve třináct, na mě přitom působila jako protřelá sedmnáctka. Styl mluvy a dialogy vůbec neseděly k nevinné holčičce, jíž by měla Jean správně být. 

Dlouhé noci v cizím světě čítají něco málo přes sto sedmdesát stran. Asi vás hned napadne, že vám čtení nezabere mnoho času. Ale autorka píše natolik osobitým stylem, že si některé pasáže dáte ještě jednou. Je to podáno tak, že si budete vychutnávat každé slovo a zároveň o příběhu přemýšlet. Je to poetický, zároveň znepokojivý a neobyčejný román o (ne)obyčejném dospívání dívenky ocitající se na pomezí dětství a rané dospělosti, s níž je někdy těžké bojovat.

Knihu doporučuji milovníkům složitých rodinných příběhů, čtenářům společenských románů s psychologickou linkou a těm, kteří umí ocenit barvitost jazyka a pohrávání se slovy.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Omega)

Hlídači


V roce 1977 bylo v jižním Walesu spatřeno UFO. Neil Spring se tímto úkazem nechal inspirovat, aby vytvořil zcela neotřelý román, v němž nechal promlouvat především svou fantazii.

„Myslím si, že nejhorší vzpomínky jsou ty, které se snažíme v sobě potlačit. Pokud budeme mít štěstí, zůstanou v nás navždy pohřbeny. Někdy se však chtějí dostat na povrch, jako oživlá mrtvola drápající se ze svého hrobu.“
To jsou slova Roberta Wildinga, hlavního hrdiny tohoto románu. Robert pracuje jako asistent vlivného politika. Píše se rok 1977, studená válka je na vrcholu a v městečku Haven místní pozorují podivná světla na obloze. 
Robert je vyslán, aby neobvyklé události prošetřil. Má za to, že se jedná o vojenské operace americké armády, která má v městečku svou základnu. Jenže je tady jeden člověk, který hlásá pravý opak a je přesvědčen, že se jedná o UFO, které má přinést zkázu. Ďábel totiž už pěkných pár let  nespí a čeká na svou příležitost.
Tím člověkem je Randall Llewellyn Pritchard, Robertův dědeček. Po tragické smrti rodičů se ujal svého vnuka, aby ho vychoval. Robertovy vzpomínky na dětství jsou všechno ostatní, jen ne příjemné. To, co bylo zasunuto hluboko v paměti, vyplouvá po setkání těch dvou na povrch. Během vyšetřování si Robert sáhne na dno svých sil a bude čelit nejhorším démonům, kteří jsou po letech zpátky.

Než jsem se do knihy začetla, netušila jsem, co přesně mám očekávat. Vlastně se mi kniha s podobnou tématikou ještě nikdy do rukou nedostala. Bude to čistá fikce? Polodokument? 
Přiznám se, byla jsem příjemně překvapená. Román Hlídači mě zaujal hned od počátku, Neil Spring umí své čtenáře přitáhnout. Styl psaní je velmi sugestivní, popisný, nutí vás pokračovat dál a dál. Ponurá atmosféra je umocněna popisy drsné velšské krajiny, což ještě víc umocňuje pocity, jenž při čtení máte. V knize není nouze o šokující zvraty, které jsou zcela mimo vaše chápání. Zatímco jste si už mysleli, že vás nic nemůže překvapit, posledních sto padesát stran vás vyvede z omylu. Možná se po dočtení mrknete nahoru, co kdyby náhodou…
Hlídači nabízí originální mix poctivého hororu, za nějž by se nestyděli ani pánové King a Lovecraft, a sci-fi s linií klasické anglické detektivky. Jen ten pes baskervillský chybí. 🙂 Pro české čtenáře není Neil Spring nováčkem, loni vyšla jeho kniha Lovci duchů, jejíž děj je opět vystavěn na skutečných základech. Můžeme jen hádat, čím nás autor překvapí do třetice.

I když tuto knihu považuji především za „chlapské čtení“ jsem moc ráda, že jsem si mohla rozšířit svůj čtenářský obzor. Jako knihovnice totiž musím být připravena na všechno. S klidným svědomím můžu Hlídače doporučit všem (takže nejen mužům), kteří se zajímají o neobvyklé přírodní jevy, milují mysteriózní thrillery plné akce a napětí a mají bohatou fantazii, kterou si rádi takovými knížkami ještě přiživují.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Krimi trochu jinak

Radku Třeštíkovou čtenáři buď milují nebo ji nemusí. Pokud jste stejně jako já jejími fanoušky, určitě napjatě čekáte na její nejnovější knihu. Nese název Osm a směle můžeme říct, že je to tak trochu jiná detektivka.




Jednoho sobotního rána je v pražském parku nalezená postřelená mladá žena. Kdo měl zájem na smrti Michaely Mrázové? To je úkol pro policii. Spolu s ní odkrýváme zamotané nitky celého příběhu. A jestli si myslíte, že k objasnění přispěje po probuzení i samotná Míša, jste na omylu. Z osudného dne si nepamatuje vůbec nic. Vlastně si nepamatuje poslední rok, což může být pro někoho výhodou. Co se stalo před tím než Míša padla k zemi se střelným poraněním hlavy?



Ví o tobě

Adele a David. David a Louise. Louise a Adele. Tito tři hrdinové tvoří klasický vztahový trojúhelník v němž není nouze o emoce. A právě z lásky, přátelství, žárlivosti a nenávisti se dá namíchat koktejl, který má takové grády, že hlavními hrdiny pořádně zamává a dá zabrat i vám. 

Louise je rozvedená samoživitelka, jejíž život se točí pouze kolem jejího malého synka a práce. Ze zaběhaného stereotypu si dovolí vystoupit jednou, když potká muže, se kterým se cítí šťastně a uvolněně. Má to jeden háček. David je její budoucí nový šéf a je ženatý s Adele.
Když se setkají Louise a Adele, vzniká mezi nimi přátelské pouto. I když se Louise cítí vinna, protože si užívá milostný poměr s Davidem, k nové kamarádce ji to pořád přitahuje. Navíc zjišťuje, že v manželství Davida a Adele je něco v nepořádku. Louise je jako mezi mlýnskými kameny, oba jí tvrdí něco jiného. Kde je pravda? Obě ženy milují Davida, ale zvítězit může jen jedna.

Psychologické thrillery miluju. Hlavně takové ty třeskutě mrazivé, u nichž si nikdy nemůžete být jistí, jakým směrem se vyvinou. 
Ví o tobě se mezi ně řadí. Sarah Pinborough je v Česku nováčkem, na obálce si však můžeme přečíst, že ji doporučují i taková spisovatelská esa jako Harlan Coben (a tomu teda věřím :-)), Stephen King, Joe Hill nebo Neil Gaiman. Už to dokáže nalákat, co teprve, když si přečtete, že nemáte věřit knížce, ani příběhu natož sami sobě. A už vůbec nesmíte prozradit konec. No řekněte sami, tohle prostě volá po přečtení.

Příběh je popsán střídavě z pohledu Adele a Louise, zároveň se vrací i do Adeliny temné minulosti, která celý příběh výrazně ovlivňuje a neustále se celým dějem proplétá. 
Je zde zpracováno několik témat, která se spojují v jeden napínavý a doslova šokující příběh. Domácí násilí, psychický teror, nevěra a lucidní snění. Přiznám se, že o tom posledním tématu jsem neměla doposud nejmenší potuchy. Protože vás nechci ochudit o zajímavý čtenářský zážitek, víc prozrazovat nebudu. Snad jen to, že pokud se začtete, jen těžko se budete odtrhávat. Možná se stejně jako já občas přistihnete, že všem třem chcete radit v tom, co mají dělat. Možná zjistíte, že vám na nich něco vadí. Čím dál jsem se ve čtení dostávala, tím míň sympatií k hlavním aktérům jsem měla. Ale jak už jsem se několikrát přesvědčila, jsou to právě nedostatky, které knižní hrdiny zlidšťují a dodávají jim zdání normálnosti.

Román Ví o tobě je hodně zvláštní. Spojuje v sobě psychologický thriller s prvky milostného románu. Je temný, není prvoplánově akční, plyne spíš pomalu a tím víc vás do sebe vtahuje. Pokud milujete šokující vyústění, užijete si ho. Máte tady konec, který nečekáte a budete nad ním s otevřenou pusou přemýšlet. Budete na vážkách – je to přitažené za vlasy, hraje si s námi autorka nebo jak to vlastně je?
No asi takhle: #WTFthatending ?

A na závěr jen jedno: #neprozradtekonec


(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Malé černé a devět žen

Malé černé… Nadčasový kousek, který by neměl chybět v šatníku žádné ženy. Ano, řeč je o proslulých šatech, jež proslavila Audrey Hepburnová. Možná je máte, možná po nich jen toužíte, protože nemáte odvahu si je obléknout. Až otočíte poslední stránku půvabné knihy Malé černé a devět žen, uznáte, že je prostě musíte mít.

Román autorky Jane L. Rosenové nabízí několik příběhů, jejichž hlavním motivem jsou právě legendární šaty. Jeden takový model stvořil návrhář Morris Siegel, který se chystá do důchodu. Z obchodního domu Bloomingdale´s tyto šaty putují po světě, aby měnily životy svých nositelek. 

Co se během módní přehlídky honí hlavou mladičké Sally Ann, která touží prorazit v modelingu? Natalie prodává v Bloomingdale´s a ani ve snu by ji nenapadlo, že by se mohla dostat do blízkosti mladého nadějného herce. Felicia je oddanou sekretářkou muže, jehož tajně miluje už dvacet let. Nejen jim, ale i několika dalším hrdinkám malé černé šaty pořádně zahýbou osudem. 

Od knížky jsem původně čekala lehce romantický příběh, u něhož si odpočinu. Prostě letní jednohubku. Do rukou se mi dostal precizně vystavěný příběh, jehož jednotlivé kapitoly jsou propojeny opravdu důmyslně. Vlastně mi svou koncepcí připomněl podobně stavěný román Ryba jménem Ian.

I když vypravěčů je poměrně dost, v ději se docela rychle zorientujete. Jednotlivé kapitoly jsou nadepsány, takže víte, „kdo je právě na řadě“. Postupem času si „vypíchnete“ ty svoje oblíbence a s napětím budete čekat, jak se jejich osud vyvine. Mými favoritkami byly sekretářka Felicia a soukromé očko Andie. Zaujala mě i Sophie, čerstvá absolventka vysoké školy, která hledá práci. Bohužel neúspěšně a aby zmátla své okolí, vytváří si falešný život na Instagramu.

Tuhle knížku jsem přečetla plynule, nestalo se mi, že bych se musela v ději vracet nebo něčemu nerozuměla. Chválím autorku za její styl psaní – lehký, zábavný a nenucený, opravdu čtete s radostí a jemným úsměvem na rtech. Obdivuji důvtip, s jakým namíchala jednotlivé příběhy.
Pojítkem je romantika ve spojení s humorem, obojího je v knize tak akorát, aby čtenář neměl pocit, že sklouzává do laciné červené knihovny.

O tomhle románu se dá říct, že je opravdu půvabný a kouzelný. Stejně jako ony malé černé šaty, které to všechno „spískaly“. 

Jane L. Rosenová mě opravdu mile překvapila, jsem zvědavá na její další knižní počin.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Co jsme si neřekli

 

Manželská krize je strašákem všech vztahů – letitých i těch čerstvých. Jednoho posílí, druhého zničí, každopádně je to zkušenost k nezaplacení.
Jak se s takovou krizí vyrovnávají manželé Laura a Jack? Po dvou letech odloučení usoudí, že je na čase si vyjasnit, jak to bude dál. Prostředníkem mezi nimi je deník, který si Jack píše. Posílá ho Lauře a ona do něj vpisuje svůj pohled na věc. A právě skrz tento deník máme možnost nahlédnout do jejich vztahu a stát se tak pozorovateli jednoho nevšedního manželství.

Z Jackova deníku se dozvídáme jak se s Laurou seznámil – tak schválně, co tipujete? Co takhle otřepané klišé: Jack je profesor a Laura jeho studentka?
Manželství jim i přes menší rozdílnost věku a povah funguje, dokonce prošlo i zkouškou ohněm v podobě Jackovy těžké nemoci. Jenže zakousne-li se do spokojeného života žárlivost, je i ten nejstabilnější pár v ohrožení. K tomu stačí i nějaké to nedorozumění a problém je na světě.
Díky deníku si oba tvrdohlaví manželé uvědomují, že se stále milují. Život není peříčko, jak se říká, a tak Laura a Jack nebudou mít návrat k manželství dvakrát lehký. Mají ještě vůbec naději?

Příběh Jacka a Laury plyne pomalu, není příliš akční, o to víc si jej můžete vychutnat a užít si autorův styl psaní. Rory Dunlop stvořil manželský pár, který není bez chyb, právě naopak. Zprvu jsem si k nim těžko hledala cestu, na obou mi něco vadilo. Jack byl až přehnaně žárlivý a Laura mi přišla trochu jako potvora, která musí toho svého chlapa provokovat. Vlastně to dělala neúmyslně, ale právě díky tomu vzniklo tolik omylů. Už jsem začala propadat skepsi, že čtu o lidech, kteří by spolu vůbec neměli být, protože k sobě nepasují. Postupem času jsem zjistila, že je mám oba docela ráda, a že bych uvítala, kdyby byli spolu. Čekala jsem se zatajeným dechem, jak to mezi nimi dopadne. Přiznám se, moc nadějí jsem do nich nevkládala. Při čtení se mi připomněl román Tři na cestě od Davida Nichollse, který obsahuje podobné motivy, kdo jej četl, tak asi tuší proč.

Rory Dunlop je na českém knižním trhu nováčkem. Co jsme si neřekli je jeho prvotinou, podle mě opravdu povedenou. Je to dojemný román o lásce, nedorozumění a návratu, na který se vyplatí čekat. Ocení ho ti čtenáři, kteří mají rádi společenské romány, v nichž se dokonale snoubí romantika, humor i věcný nadhled, díky němuž nesklouzávají do hlubin červené knihovny.
Na knížku jsem se těšila hned od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že ji Domino vydává. Mám totiž ráda romány, které jsou psány formou deníků nebo dopisů. No a samozřejmě mě zaujalo i téma, které je v románech zpracováváno hodně často, ale pořád ho není nikdy dost. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Sucho

Rodné městečko můžete navštívit z několika důvodů. Když chcete mrknout na rodinu, pozdravit známé, zjistit, co je nového. Anebo přijedete na pohřeb, na nějž se vám vlastně vůbec nechce, protože se jedná o vašeho bývalého nejlepšího kamaráda a jeho rodinu. Právě z tohoto důvodu se do rodné Kiewarry vrací policista Aaron Falk. Místními není vítán, cítí z nich nevraživost pramenící z dávné minulosti. Vlastně tady zůstává jen proto, aby pomohl objasnit okolnosti kamarádovy smrti.

Luke Hadler zabil své nejbližší – manželku a malého syna a poté spáchal sebevraždu. I když jsou všichni obyvatelé v šoku, vlastně se ani nediví. V Kiewaře totiž panuje dlouhodobé sucho, které neprospívá úrodě, čímž ruinuje místní farmáře. To by mohl být důvod, proč jsou téměř všichni Hadlerovi mrtví. Naživu totiž zůstala maličká dcerka. Nabízí se otázka, z jakého důvodu ji jedinou Luke ušetřil? Falk se spolu s místním policistou pouští do vyšetřování. Jenže místo toho, aby mu obyvatelé Kiewarry pomáhali, házejí mu klacky pod nohy. Čím hlouběji se Falk noří do Lukova případu, tím víc se z hlubin vynořuje ono dávné tajemství, které kdysi změnilo život obou kamarádů.

Tenhle thriller vás dostane hned od počátku. Čtivý, znepokojující, drnkající na tu správnou strunu vašich emocí. Všudypřítomné horko vás pohltí stejně jako obyvatele Kiewarry. Jane Harperová popisuje ponurou atmosféru věrně a autenticky. Máte pocit, že jste v Kiewaře a nahlížíte Falkovi přes rameno. Cítíte pověstné ticho před bouří. Před očima se vám míhají frustrovaní obyvatelé městečka. Stíráte si pot z čela a myslíte si, že máte stopu. Stejně jako já. Ale autorka vám vaše zdánlivě pevné nervy dokonale pocuchá. V knize se objevují prostřihy do minulosti, aby přiblížily onu osudovou událost, jejíž kořeny prorostly pevně až do současnosti. Je nějaká souvislost s Hadlerovými? Nebo je vše jinak? 

Sucho podle mě aspiruje na jeden z nejlepších krimi románů letošního roku. Moc se mi líbilo, že děj byl zasazen do australského prostředí, které se řadí k mým oblíbeným knižním destinacím. Mám načteno dost více méně společenských románů s těmito reáliemi, ale musím říct, že Sucho je první australská detektivka, s níž mám tu čest. Je celkem osvěžující číst něco jiného /a přesto tak stejného/ než typické severské krimi.
Aaron Falk je hrdina, kterého bych ráda viděla, respektive ráda bych o něm v budoucnu ještě četla. Autorka prý plánuje další díl, v němž by figuroval, máme se tedy na co těšit. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Čtení do ucha – Nebezpečné známosti


Dlouho, dlouho jsem se bránila poslouchání audioknih. Zkoušela jsem to, ale nemohla se nikdy soustředit. Zatímco mně tenhle způsob čtení dělal problém, naši čtenáři si audioknihy nemohli vynachválit, a já jsem jenom koukala, jak moc se v knihovně půjčují.

Nedávno jsem na blogu Terezy z CooBoo četla její zkušenost s posloucháním audioknih a řekla si, že to znovu zkusím. Zaujala mě možnost „číst“ při procházkách s kočárkem, kterou si Tereza moc vychvalovala. To by pro mě bylo ideální, nic by mě u poslouchání nerozptylovalo.

Moje první volba padla na Nebezpečné známosti, proslulý román plný intrik od Choderlose de Laclose.
První poslech se konal na zahradě při houpání kočáru, druhý na procházce. A jak to dopadlo? Zatím mám „načtenou“ zhruba třetinu, záznamy jsou dost dlouhé, ale to vůbec nebrání tomu, abych už napsala svůj dojem. Nehodnotím totiž román jako takový, ale sluchový vjem, jenž můžu popsat více méně hned.

Nebezpečné známosti jako audioknihu načetli známí herci, které známe také z dabingu. Igor Bareš se zhostil role vypravěče s lehkostí, zní hodně pobaveně, což se mi líbí.
Jiří Dvořák – pro něj mám slabost už od doby, co jsem poprvé viděla Bouřlivé výšiny, kde daboval Ralpha Fiennese. Jeho hlas považuju za jeden z nejlepších. Jeho Valmont je výborně podaný, neskutečně cynický, přesně tak si ho představuju.
V roli komtesy de Merteuil exceluje Vilma Cibulková, která se k ní svým hlasem hodí. Dokázala z ní udělat opravdovou bestii a s barvou svého osobitého projevu si v tomto příběhu pěkně pohrává.
Klára Issová se zhostila mladé Cecilie Volangesové, a opravdu jí tu naivku uvěříte.
Překvapila mě Kristina Frejová jako paní de Tourveil, vůbec jsem si ji hlasově nedokázala přiřadit k jejímu obličeji, přitom ji jako herečku znám. Líbil se mi plačtivý tón jejího hlasu. Nakonec mladý rytíř Danceny v podání Jana Meduny. Toho jsem slyšela poprvé, a myslím, že svým známějším kolegům zdatně sekunduje.
Celkově tahle šestice lahodí mému uchu, podle mě skvělá volba, co se týče typologie hlavních postav.Nahrávka je doplněna dobovou hudbou, která děj podkresluje a dodává mu typickou atmosféru.

Ještě mě čeká velký kus k poslechu, a už teď se na další intriky Valmonta a markýzy těším. 

Takoví jsme byli

Kate a Becca už od dětství trávi společně skoro každou volnou chvilku. Jsou totiž sestřenice a zároveň i nejlepší kamarádky. Společně prožívaly dětské oslavy narozenin i bujaré studentské večírky. Společně se i vdaly. Kate si vzala Jonathana, s nímž před ní chodila Becca, a ta se provdala za Kateina ex Charlieho. Zdá se vám to divné? Začtete se do této půvabné rodinné romance a sami uvidíte, jak to všechno vlastně bylo.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou orámovány pozvánkami na oslavy pořádané Kate nebo Beccou, a dávají tak tušit, které období ze života dívek autorka čtenářům právě přiblíží.
Obě dívky sledujeme odmala. Hodnou a spíše nejistou Kate, i sebevědomou a přidrzlou Beccu, jejíž sobeckost a sklon k manipulaci s lidmi zahýbou celým příběhem. Kate si nejspíš zamilujete a její sestřenici budete mít chuť zaškrtit. Mně tedy při čtení hnula žlučí hodně a měla jsem s ní velký problém. Na druhou stranu jsem si říkala – nebýt Beccy, tahle kniha by vlastně nebyla o ničem. 

Koncepce příběhu se mi moc líbila. Docela tajuplný začátek, u něhož nevíte, kam se příběh bude rozvíjet. Pozvánky, které nastiňují jednotlivé životní etapy sestřenic. A pak jedinečně namíchaný mix humoru, romantiky i serióznosti, který činí příběh takovým, jakým je. Rodinným románem o lásce, mezilidských vztazích, o vině i odpuštění, o touze a o čekání.

Původně jsem od téhle knihy vlastně nic nečekala. Vzala jsem si ji na základě anotace a jen doufala, že se nebude jednat o přeslazenou lovestory nebo erotickou romanci.
Jak už to u těchto „knižních překvápek“ bývá, výsledek většinou předčí očekávání, a v tomto případě to platí dvojnásob. Připomnělo mi to mou oblíbenou knihu Kde končí duha od Cecelie Ahern (nově vydáno jako S láskou Rosie).

Máte-li rádi společenské romány, je vám blízký styl britských komedií jako například Čtyři svatby a jeden pohřeb, Jeden den nebo Láska nebeská (mají v sobě takové typické anglické „cosi“), určitě se vám bude líbit i tahle knížka.

Design a site like this with WordPress.com
Začít