Zmizelý

Když se stanete rodičem, musíte počítat s tím, že váš život už nebude jako dřív. Nervy budete mít stabilně na pochodu, náruč neustále připravenou k obejmutí. Občas vás bude svrbět ruka, ale vy jste přece člověk s nadhledem, který by šel pro pohlavek pěkně daleko. :-). A když se z vašeho rozkošného drobka vyklube permanentně nabroušený puberťák, nedomluvíte se s ním ani přes jeho oblíbený Messenger.

Stejné pocity zažívá i Claire, matka dvou synů. Zatímco Jake, ten starší, pubertou už prolezl a je jakžtakž v pohodě, mladší patnáctiletý Billy se v ní začal plácat a Claire se nestačí divit. Billy se baví s divnými týpky, sprejuje a všechno má tak nějak na háku. Když se rozhádá s rodiči, přespává u kamarádů. Jednoho dne opět takhle zmizí, ale Claire s manželem si z toho nedělají zpočátku těžkou hlavu. Však on se vrátí. Jenže Billy je pořád nezvěstný. Už víc než půl roku o něm rodina nemá žádnou zprávu a policie je taky bezradná.

Billyho zmizení má neblahý vliv na celou rodinu Wilkinsonových. Během několika měsíců se z jejich členů stávají trosky ploužící se po domě. Mezi všemi panuje napětí, mají problém spolu komunikovat. To, co rodinu drželo pohromadě, teď visí na velmi tenkých a křehkých nitkách důvěry. Jenže ta je momentálně hodně pochroumaná. Utrápená Claire navíc začne trpět záchvaty a nevědomě se ocitá na nejrůznějších místech. Podepsal na jejím stavu stres nebo jde o něco jiného?

Na knihu Zmizelý jsem se těšila. Oba předchozí romány C. L. Taylor jsem doslova zhltla. Obdivuju její schopnost vymyslet napínavou a hlavně důmyslnou zápletku. Knih, v nichž se pátrá po ztracených lidech je hodně, Zmizelý se řadí mezi ty, které vám utkví v paměti. Nejen pro to, jak moc je napínavá /ostatně jako většina thrillerů/, ale především pro autorčino pojetí. I když se jedná o vážné téma, o němž je těžké psát, mluvit i číst, C. L. Taylor ho čtenářům přibližuje s velkou dávkou lidskosti a emocí.
Přiznám se, nečetla se mi lehce. Mám stejně starého syna jako je Billy, a spolu s Claire jsem si uvědomovala, jak moc citlivé období v životě kluka to je. Představa, že bych prožívala něco podobného, mě děsila po celou dobu, co jsem knihu četla. A vlastně to tak je pořád, to my matky už  tak máme.

Každopádně se mi do rukou dostal další čtivý psychothriller.  U něj se autorce opět podařilo svést mě na falešnou stopu, jíž jsem se držela až do konce. Myslíte, že to je problém? Vůbec ne. Ten pocit, když zjistíte, že je všechno jinak, než jste si mysleli, je vždycky k nezaplacení.

Kromě základní dějové linie s kriminální zápletkou nabízí Zmizelý i velmi působivý náhled do života jedné běžné rodiny, takže zaujme široké spektrum čtenářů.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Trojhra

Vztahový trojúhelník nemusí být nutně jen manželský. V jednom takovém se sešli ušlápnutá puťka Anička, sebevědomá Kamila a mezi nimi kroužící donchuán Sekáč Lancelot. Právě o nich vypráví kniha Trojhra.

Lancelot je zralý muž, jehož životem prošlo velké množství žen. Ve svém věku cítí, že už má volných vztahů dost a je na čase, aby se usadil. Osud mu do cesty přihrál Aničku, s níž si rozumí. Je tady velké ALE. Anička i přes to, že žije v nefunkčním manželství, není schopná od manžela odejít a dál snáší jeho agresi a slovní útoky . Lancelotova trpělivost není nekonečná. Do hry vstupuje atraktivní Kamila. Nemá žádné závazky, žije jen svou prací, a momentálně má chuť si užívat. Se kterou z nich čeká Lancelota štěstí, co myslíte?
Na novou knížku Blanky Hoškové jsem se těšila. Objevila jsem ji před pár lety úplnou náhodou, když jsem dostala šanci jednu její knížku recenzovat. Od té doby jsem přečetla všechno, co u Joty vydala. 
Trojhra je stejná, zároveň ale i trochu jiná než autorčiny ostatní romány. V první řadě je útlounká, čítá nějakých 140 stránek. Je sice tenčí, o to víc komornější a intimnější. Tak trochu se mi ale zdálo, že si autorka od svých postav drží odstup. Ani nemůžu říct, že by mi byla některá z hlavních postav sympatická. Sekáč Lancelot na mě působil vyčpěle, sebejistá Kamila by mě zřejmě udupala do země. A Anička? Kamilin pravý opak? Tu bych do té země nejraději zadupala já. :-). Po dočtení jsem si kladla otázku, jestli by knížce prospělo, kdyby ji autorka dějově obohatila, trochu „natáhla“. Možná ano, pokud však rádi nad příběhem hloubáte, bude vám finální podoba stačit k tomu, abyste si sami spoustu věcí domýšleli.
Co nemůžu nikdy Blance Hoškové upřít, je čtivost. Cílovou skupinkou jejich knih jsou především ženy středního věku. Mnohé se v románech vidí, stejně jako jejich hrdinky prožívají citové krize, plácají se ve všednosti života a tajně sní o princi králi na bílém koni. Na druhou stranu – proč se trochu nezasnít, neutéct daleko od reality alespoň s knížkou.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)
Design a site like this with WordPress.com
Začít