Jedna + 1

Tom, mladý devětadvacetiletý muž, si rozumí víc s čísly než s lidmi. Po posledním neúspěšném vztahu volí seznamku, která dává dohromady páry podle výpočtů matematických vzorců. Tom se v devadesáti čtyřech procentech shoduje s Lisou. Naplánuje si s ní rande, ale k jeho překvapení dorazí místo Lisy její matka která má v Lisině inzerátu prsty. Ale osud si své ovečky umí sehnat dohromady, Tom a Lisa se potkávají v pekárně, kde oba začnou pracovat. Problém je, že se ucházejí o stejnou pracovní pozici. Dva kohouti na jednom smetišti nedělali nikdy dobrotu, to je stará známá věc. Pomůže oněch čtyřiadevadesát procent shody k lásce? Nebo veškeré sympatie rozmetá rivalita v práci?

Monika Peetzová je autorkou úspěšné série Úterní ženy. Četla jsem dva díly, první se mi líbil hodně, druhý už tolik ne, a třetí jsem pro jistotu do rukou už nevzala. U knihy Jedna + 1 mě nalákala anotace, chtěla jsem vědět, jak se autorka popasuje s mužským hrdinou.

Když jsem se začetla, byla jsem docela příjemně překvapená. Po ženských hrdinkách se zaměřila na muže, svého hrdinu nechala vyprávět příběh v ich formě a musím říct, že jí to sedlo víc než Úterní ženy. Dokonale se do Toma vžila a podařilo se jí vystihnout jeho plachou povahu. Tom je celý život obklopen ženami, vyrůstal totiž se třemi staršími sestrami. V dětství je opustil otec, což se podepsalo na Tomově vztahu k lidem.
Nemusíte se děsit, že vás autorka bude mučit psychologickým rozborem jedné dysfunkční rodiny. Tahle knížka je humorná, laskavá, a i když se rodinnými problémy zabývá, činí tak s velkou dávkou empatie a nadhledu.

Tom je sympatický mladík. Milý, trochu roztržitý, přišlo mi, že se do dnešní hektické doby vůbec nehodí. Jeho vášní jsou už odmalička čísla, měla jsem pocit, že by se za ně nejraději schoval úplně celý. Před světem, ale především před svými ochranitelskými sestrami, které by rády řídily jeho milostný život.
Knížka obsahuje spoustu humorných scén, u nichž se s chutí zasmějete. Trošku vážněji vyznívá v situacích, kdy Tom řeší problémy s otcem.

Jedna +1 je příjemnou oddechovou četbou s romantickou zápletkou, v níž hlavní roli hraje nejen láska, ale také čísla. To, že během čtení budete mít chuť na čerstvé pečivo, je samozřejmostí.

Pokud bude Monika Peetzová psát další knihu, doufám, že hlavním hrdinou bude znovu muž. Tento způsob psaní jí opravdu sluší.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Dáma s veverkou

Veblen se má vdávat. Snoubenec Paul je solidní, zajištěný lékař a do své dívky je neskutečně zamilovaný. Co víc by si Veblen mohla přát? Dostala krásný zásnubní prsten, ale moc se jí nelíbí, má pocit, že se k ní příliš nehodí. A když se k ní nehodí prsten, co teprve ženich? Veblen přepadají první pochyby. Mladá žena hledá odpovědi na své otázky. Je Paul ten pravý? Může ho milovat, když on nemá rád veverky?
Nejen samotný vztah obou snoubenců, ale především rodinné vztahy, které je formují, popisuje nevšední román Dáma s veverkou.

Když už je řeč o rodinných vztazích, v této knize si jich užijete požehnaně. Veblen i Paul pocházejí z docela netradičních rodin. Veblen vyrůstala ve stínu hypochondrické matky, která svou dceru sice miluje, ale nikdy ji nestaví na první místo. Na tom byla vždy ona sama, se všemi problémy a nemocemi, které ji, podle ní samotné, sužují. Veblen byla relativně lhostejná i otci, asi nejvíc se jí snažil porozumět až otčím. Není divu, že se už jako malá upnula na zvířata. Nejvíce na veverky, s nimiž si ráda povídá.
Paul je zase potomkem hippie rodičů. Jeho starší bratr Justin je mentálně postižený a Paul má pocit, že rodiče se bratrovi věnují víc než je třeba. Celý život trpí pocitem méněcennosti, což si snaží vykompenzovat prací. Jako lékař neurolog vynalezl přístroj, který by výrazně snížil riziko při operacích mozku v nepřístupném prostředí během válečných misí. Jeho projekt podpoří dědička farmaceutické firmy a Paul vidí šanci jak se proslavit a zároveň rodičům ukázat, že je na světě i on.

Dáma s veverkou je zajímavá knížka s neobyčejnými postavami. Nejkontroverznější figurkou je bezesporu Veblenina matka Melanie. V jedné chvíli ji nesnášíte pro její sebestřednou povahu a egoistické chování, aby vás vzápětí uchlácholila starostlivostí o Veblen. Nejvíc sympatický mi byl otčím Linus, který byl celou dobu spíše v pozadí, čímž působil jako dobrý duch celého příběhu.

Knížka se mi líbila, četla se dobře bez větších zádrhelů. Autorka používá melodický jazyk, metafory, ráda a hodně popisuje. Styl Elizabeth McKenzieové mi připomněl mého oblíbence Johna Irvinga. Excentrické postavy,  podivné příbuzenstvo, nedořešené vztahy, trocha rodinné psychologie a zvířata (v tomto případě veverky, u Irvinga jsou to většinou medvědi), jsou ingrediencemi, z nichž autorka namíchala neotřelý příběh. Dokázala bych si představit, že by Dámu s veverkou někdo natočil jako nezávislý festivalový snímek.

Pokud čekáte nějakou větší akci, budete zklamaní. Kniha nabízí poklidně plynoucí děj, který nijak negraduje. Je to jako byste si otevřeli album s rodinnými fotkami a nechali si vyprávět historky ze života. Ale ruku na srdce – není to někdy mnohem lepší než nejakčnější thriller?
Možná si díky téhle knížce připomenete, co pro vás rodina znamená a co pro ni znamenáte vy.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Listen to my heart: Moje láska k životu

Když se řekne Roxette, kromě notoricky známých písniček se mi vždycky vybaví zpěvačka Marie Fredriksson. Drobná, energická, neustále v pohybu, se střapatými blonďatými vlasy, takovou ji vidím před sebou.

Největší slávu Roxette zažili v devadesátých letech, kdy je bylo slyšet po celé Evropě. Později boom trochu utichl a my o nich slyšeli většinou v souvislosti s novou deskou nebo turné. O Marii ani Peru Gesslem bulvár nikdy moc nepsal, o to víc byly šokující informace o Mariině těžké nemoci, s jejímiž následky bojuje už několik let.

O svém boji, naději i beznaději se rozhodla vyprávět prostřednictvím životopisné knihy,
příznačně nazvané Listen to my heart: Láska k životu, kterou napsala spolu s novinářkou Helen von Zweigbergk, a bere to pěkně zgruntu. Dětství, zpěv, rodina, kariéra, nemoc… Vše, co jste si přáli
o Marii vědět, máte naservírováno v této neuvěřitelně silné, emocemi nabité biografii.

Na obálce i deskách knihy je aktuální fotka Marie. V jejích očích vidíte odraz života, který prožila,
ve vráskách se zrcadlí životní zkušenost. Fotka je podle mě bez retuší, čímž je umocněna autentičnost.
V jednotlivých kapitolách knihy se jako vypravěčky střídají Marie s novinářkou Helen. Marie se
ve vzpomínkách vrací do minulosti, zatímco Helen glosuje současnost, je jakousi průvodkyní čtenáře Mariiným světem.

Marie Fredriksson se narodila v roce 1958 jako nejmladší z pěti dětí. Odmalička byla živel plný energie. Vyrůstala v milující rodině, kterou však poznamenala chudoba i smrt jedné z Mariiných sester. Zatímco matka držela rodinu pohromadě, otec byl spíše bohém a snílek. Ani jeden však nebránil dceři, aby kráčela vstříc svému snu – zpívání.

Marie svou kariéru začala skutečně od píky. S první kapelou hrála po barech, parcích. Poté ji čekala úspěšná sólová kariéra (Marie zpívá švédsky). Koncem osmdesátých let spolu s Perem Gesslem zakládá úspěšné duo Roxette. Úspěch je utnut v roce 2002, kdy je zpěvačce diagnostikován nádor
na mozku. Marie upřímně, přitom věcně popisuje svůj boj s nemocí, strach i vztek, který pociťovala.
V knize zabrousí i do velmi osobní roviny, když zmiňuje, jak choroba zacloumala s jinak pevnými pouty manželského života.

Kniha Listen to my heart: Láska k životu vás dostane. Nejen svou upřímností i jistou syrovostí, protože poznáváte opravdu intimní zákoutí Mariina života, do něhož by člověka asi jinak nepustila. Když se dozvěděla, že je nemocná, zůstala natolik ochromená, že se uzavřela před světem.
Až po letech o nemoci dokázala mluvit, což bylo i podnětem k napsání biografie.
Ona i její manžel Mike si vždy chránili soukromí, v knize popisují boj s novináři, kteří se
v souvislostí s onemocněním zpěvačky zachovali doslova jako hyeny.
Já jsem byla překvapená, co všechno jsem se o Marii Fredriksson dozvěděla. Vůbec jsem netušila
že je vdaná, že má děti, a že je v hloubi duše rodinný typ. Nemoc ji změnila – prodělala náročnou léčbu, která se na jejím zdraví podepsala. Problémy s pamětí způsobily ztrátu logického myšlení,
v současné době nevidí na jedno oko a má problémy s rovnováhou, kvůli bolestem v noze špatně chodí. Bývala extrovert, neustále v pohybu, akční člověk.
Když jsem četla, co nádor na mozku napáchal na tak aktivní osobě, byla jsem ochromená. Říkala jsem si, co je proti tomu taková běžná únava z práce, na niž si tak rádi občas stěžujeme.

Smekám před touto drobnou, houževnatou zpěvačkou, která dokázala nemožné – poprala se
s osudem, a i když jí po tomto nerovném boji zůstaly pořádné jizvy a šrámy, snaží se žít dál.
Její biografie má okolo dvou set stran, takže ji přečtete docela rychle, na druhou stranu je neskutečně silná ve své výpovědi. Provázejí ji fotografie z Mariina soukromí, které ji výborně doplňují.
A co v knize Marie Fredriksson vzkazuje čtenářům?

„Touhle knížkou bych lidi chtěla povzbudit, aby byli pozorní. Aby se jeden o druhého starali. Vím, jaký je to pocit, když se k člověku lidé obrátí zády. Dejte naději těm, kteří o ni přišli. 
I když to jen znamená je přesvědčit, že všechno bude dobré.“

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Manželský pakt

Jake a Alice se jen nedávno vzali. Jak už to bývá, dostali mnoho svatebních darů. Jeden má mezi všemi docela navrch. Novomanželé získalli nabídku členství v opravdu exkluzivním klubu Pakt.
V něm se sdružují lidé, pro něž je instituce manželství téměř posvátná a pro její udržení jsou schopni udělat cokoliv. Ani si neumíte představit, co všechno tohle vcelku nenápadné slovíčko zahrnuje. Chcete to vědět? Tak čtěte dál.

Projevy lásky a úcty, pravidelné vzájemné dárky, romantické výlety, večírky s ostatními členy… Takhle to v Paktu chodí. Zní to hezky, že? Jake s Alicí úmluvu zpočátku berou jako hru. Oni si vlastně myslí, že je to něco jako společenská hra, trochu zábava, která jim má zpestřit manželství. A taky trochu doufají, že díky Paktu se jejich vzájemné pouto ještě více upevní. Jenže Pakt to myslí vážně. Se vším. Alice jako právnička pracuje dlouho do noci, Jake zase zapomíná na pravidelné dárky. Přichází první trest…
Zatímco Alice začne brát Pakt docela vážně, její manžel je tak trochu rebel, který si nepřipouští skutečnost, že s Paktem se nežertuje.
To, co bylo původně oběma bráno jako nevinná hra, se mění v děs, z něhož není úniku. Je to jako ve správném manželství. Navždy.

S touhle knížkou je to stejné, jako s oním spolkem. Jakmile se začtete, totálně jí propadnete. Manželský pakt je neskutečně návyková záležitost. Většina kapitol je krátkých a podle nepsaného zákonu končících v tom nejvíce napínavém místě, takže jen obracíte stránky a čtete a čtete, až zjistíte, že jste během pár hodin přečetli půlku knihy.

Celý román je prodchnutý zlověstnou atmosférou, místy je to opravdu děsivé. Hlavní hrdiny čeká mnoho absurdních příkazů a nařízení, jejich porušení vede k trestu. Zažili dokonce omezování osobní svobody. Něco takového si člověk ani nedokáže ve skutečnosti představit. Přistihla jsem se, že jsem někdy nevěřícně kroutila hlavou, zda-li je vůbec možné, aby se některé věci děly. Zároveň jsem byla fascinovaná důmyslnou koncepcí Paktu. Máte pocit,že jste se ocitli v nějaké šílené sektě nebo síti mafiánů. Když jsem si myslela, že některé události jsou trochu přitažené za vlasy, stačilo si vzpomenout na praktiky firem pořádajících neblaze proslulé předváděcí akce. Taky se mi trochu připomněl film Hra s Michaelem Douglasem.

Příběh je vyprávěn z pohledu Jakea, kterého poznáváme jako sympatického chlapíka zamilovaného do své ženy. Jako vypravěč je velmi sugestivní a přesvědčivý, takže mu zákonitě musíte držet palce.
Jeho žena už tak průhledná není. Tím, že ji poznáváme pouze prostřednictvím Jakea, dostává jakýsi punc tajemna. Přiznám se, občas jsem byla na pochybách, jak to s Alicí vlastně je a jestli se jí dá věřit. Já byla na pochybách skoro až do konce.

Manželský pakt přináší příběh plný napětí a emocí. Všudypřítomný pocit strachu, děsuplná atmosféra, která vás nenechá v klidu, a taky sem tam problesknuvší myšlenka – co kdyby něco takového bylo opravdu možné v reálném světě ? Vstoupili byste do takového spolku?

V poslední době má Domino šťastnou ruku při vydávání nových autorů. Co kniha, to záruka dobré četby. Ani tenhle psychothriller z pera Michelle Richmond není výjimkou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Česká čtenářská republika

Mám moc ráda knihy o čtenářství od Jiřího Trávníčka (málem jsem napsala Hájíčka, oba jsou mí oblíbenci a pořád se mi pletou). Když jsem zjistila, o čem přesně Česká čtenářská republika pojednává, věděla jsem, že si ji musím přečíst. Jako knihovnice jsem tak trochu „postižená“ a zajímá mě všechno kolem čtení – kdo, kdy, co, kde, jak a proč. A přesně tohle nový počin Jiřího Trávníčka nabízí. Takže pokud chcete vědět, co četli vaši prarodiče a rodiče, jaký kult pro ně znamenaly knižní čtvrtky, a jestli čtou i dnešní mladí, tohle je přesně to pravé ořechové. 
Hned v úvodu se dozvídáme, co všechno bylo nutné zařídit, aby byl proveden výzkum, kterého se účastnili tzv. narátoři (vypravěči) zahrnující široké věkové spektrum.
Autor představuje čtyři čtenářské kategorie – rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou, zabývá se knižními fenomény, které ovlivnily všechny výše zmíněné generace čtenářů, od Babičky přes Remarqua po Harryho Pottera. Životopisy zaznamenávají čtenářský život konkrétních zástupců všech generací. Je hodně zajímavé zjistit, jak moc se liší literární vkus seniorů a dnešních dvacátníků. Co ovlivnilo naše prarodiče, aby četli? Ne všichni vyrůstali v ekonomicky silných rodinách, o to víc si možnosti číst vážili, na rozdíl od dnešní mládeže, kde spíše než knihu najdete mobil nebo tablet. 
Na „rozehřátí“ Jiří Trávníček nabízí tabulku mapující rozvoj čtenářské kultury u nás i ve světě. Věděli jste, že pojem bestseller byl poprvé použit v roce 1902? Nebo že Rusko vydalo v roce 1918 nařízení, kdy domácnosti s knihovnou čítající více než pět set svazků, musely tyto odevzdat, pokud je občané nepotřebovali k práci? A jedna česká perlička – v roce 1939 jezdil první český bibliobus, který byl posléze zabaven jako sanitka.
Co se týče čtenářských kategorií, já se věkem řadím do té počítačové zahrnující vesměs tzv. „Husákovy děti“ narozené v sedmdesátých letech minulého století. Jsme generací, která mezi knihami vyrůstala, ale na prahu dospělosti jsme se začali seznamovat i s počítači. Listopad ´89 jsme prožili jako náctileté děti, ze dne na den jsme vyházeli učebnice ruštiny a začali se učit anglicky. 
V podstatě jsme generací, jíž banány a mandarinky voní tak nějak slavnostněji, protože jsou spojeny s Vánocemi.
O to víc mě zajímalo, co četli souputníci mých rodičů a prarodičů. Moc se mi tyhle generační čtenářské výpovědi líbily. To, že dnešní mládež čte méně, vím až moc dobře z vlastní rodičovské zkušenosti. A je jedno, že jsem synovi odmala četla a ke knihám ho vedla, že mě vidí neustále s knihou v ruce, je prostě typickým představitelem generace internetové. 
Moc mě potěšilo, že autor věnoval samostatnou kapitolu kultovní četbě mého dětství, jíž jsou Karafiátovi Broučci. Jsou zmiňováni jako předěl mezi knihou k předčítání a samostatným čtením. Broučci jsou asi první literaturou, v níž se děti seznamují se smrtí.
Nechybí ani fenomén Harryho Pottera, kterému my knihovníci blahořečíme za zvýšení návštěvnosti dětských čtenářů, mnozí z nich čtení propadli právě díky němu. Ale tenhle čarodějnický kluk neuhranul jen děti, v jednom ze životopisů se z lásky k němu vyznává i padesátiletý učitel. 
Mé knihovnické srdce zaplesalo nad kapitolou pojímající jednu z nejlepších čtenářských akcí vůbec – Celé Česko čte dětem a pobavilo se nad výrazem „tipaři“ . Doposud jsem toto slovo měla spojené s trestnou činností, ale při čtení jsem zjistila, že v rámci své práce jsem tipař jako vyšitý. Doporučuju, radím a nabízím četbu podle nálady a preferencí čtenářů. Takovým tipařem bývá i učitel nebo rodič.
O knize Česká čtenářská republika bych mohla psát a psát, ale nejlepší bude, když si ji přečtete sami. Seznámení s českou čtenářskou kulturou je totiž hodně zajímavé a zábavné. Nemusíte mít strach, že vás čeká chladná a neosobní naučná literatura, jíž byste se museli prokousávat. 
Tahle „bichlička“ je psána srozumitelně a jasně, je především o lidech a pro lidi. 
(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Žena, která mi ukradla život

Stella Sweeneyová věří na karmu. Věří v to, že dobré je opláceno dobrým a naopak. Stella se rozhodne konat dobré skutky a začne tím, že v koloně jedoucích aut pustí před sebe jiného řidiče.
V jejím případě bohužel platí, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. Banální nehoda rozvíří dosud klidné vody Stellina nudného života a přinese s sebou události, které s ní zdánlivě nesouvisí.

Román Žena, která mi ukradla život je příběhem obyčejné ženy, pro níž je rodina středobodem vesmíru. V případě Stelly je to trochu víc rozevlátý bohémský manžel Ryan a děti, typičtí teenageři Jeffrey a Betsy.
Stella je klasická žena středního věku, na níž závisí chod celé domácnosti. Bez ní si nikdo neví rady. Matka, manželka, uklízečka, pradlena, kuchařka… Denně stejný kolotoč, který tak dobře znají všichni, co mají rodinu. Zkusíte-li z něj však vypadnout, zastaví se celý svět.
Stella onemocněla velmi vzácným Guillain-Barrého syndromem, což je onemocnění postihující nervovou soustavu. Ochrnutá, bezmocná leží v nemocnici a hýbat může pouze víčky. K uzdravení vede dlouhá a trnitá cesta, na jejímž konci Stellu čeká životní zlom.

 Léčba Stelliny nemoci nespočívala pouze v rehabilitacích, ale také v komunikaci. Ptáte se, jak mohla s někým mluvit? Pomocí mrkání se dorozumívala s okolím, rodinou a především se svým neurologem Mannixem. Díky němu mohla vydat knihu motivačních citátů. Dílko je to sice útlounké, ale je mu prorokován velký úspěch v Americe, která si v takovém druhu literatury přímo libuje. Na nenápadnou šedou myšku z Dublinu čeká hvězdná kariéra spisovatelky. Bude to opravdu taková idylka, jak by se mohlo zdát?

Knihu Žena, která mi ukradla život napsala moje oblíbená spisovatelka Marian Keyesová.  Už dlouho jsem od ní nic nečetla, takže jsem se na knížku těšila. Dostala jsem přesně to, co od této spisovatelky můžu vždycky čekat. Příběh, který má humorný podtón, ale pod pokličkou bublají emoce a vážné problémy rozdělující rodinu. Tohle autorka umí skvěle. Příběh je vyprávěn ve dvou dějových liniích, které si postupně skládáte dohromady. V současnosti je Stella frustrovaná a  zneuznaná žena, která se pokouší navázat na úspěch své motivační knihy a ve flashbacích se vrací do doby, kdy ležela ochrnutá v nemocnici.

Trochu mi trvalo než jsem se v ději zorientovala, ale po pár stránkách jsem byla v obraze. Líbilo se mi, jak se Marian Keyesová umí vcítit do svých hrdinek. Stella je typickou představitelkou moderní ženy, u níž se předpokládá, že zvládne rodinu, práci a v podstatě dokáže udělat pro své blízké to, co si ještě ani nevymysleli. Knize nechybí romantická linka, která je pro oddechové ženské romány typická. K tomu přičtěte autorčinu schopnost přiblížit atmosféru všedních a nudných dní jedné irské domácnosti tak, že si řeknete – „a jo, nejsem v tom sama“. Se Stellou by asi nikdo měnit nechtěl, nahlédnout do jejího života a vztahů ano.

Umění vyprávět a okouzlit čtenářky, (toto asi vaše parketa nebude, pánové) je devizou irské spisovatelky Marian Keyesové. Její knihy jsou zárukou, že si přečtete příběh, s jehož hrdinkou se můžete ztotožnit.
Literatura pro náročné čtenáře to není, ale ruku na srdce, občas potřebujeme vypnout a přečíst si románek, který je lehčího charakteru, ale i tak má co říct.

(Za recenzní výtisk děkuji eshopu Dobré knihy cz)

Jsem stejná jako všichni ostatní a přece jiná

Ruth je obyčejná žena. Sama vychovává syna, pracuje jako porodní asistentka. Celý život žije v souladu se svým svědomím, tak, aby zapadla ve společnosti. Bílé společnosti. Ruth je Afroameričanka. O klid přichází, když potká zarytého rasistu.

V práci se Ruth stará o rodičky i jejich novorozené děti. Když onoho osudného dne nastoupí do služby, dostává za úkol postarat se o právě narozeného chlapečka manželů Bauerových. Zrovna provádí klasická vyšetření, když ji zastaví hlas Turka Bauera, který si nepřeje, aby nadále sahala na jeho syna. Ruth je dotčená, ale respektuje příkaz posvěcený vedením.

Jenže poté, co malý Davis Bauer podstoupí obřízku, náhle umírá i přes resuscitaci. Té se účastní i Ruth. A je to právě ona, kdo byl s hošíkem naposledy. Jak se to mohlo, i přes vydaný zákaz, stát? Turk Bauer, kovaný neonacista, na ni podá žalobu za vraždu syna. Je Ruth vražedkyně nebo oběť systému?

Nejnovější román oblíbené autorky se zabývá aktuálním tématem rasismu. Co z nás dělá to, kým jsme? Barva kůže, náboženské vyznání, vzdělání, naše okolí?

Jodi Picoult se nebojí palčivých otázek. Soudní proces řeší smrt dítěte a věc je na první pohled jasná. Ruth měla zákaz dotýkat se novorozence, Turk Bauer zase právo vybrat si, kdo bude pečovat o jeho syna. Ale není náhodou hlavním motivem barva její pleti a s tím spojené předsudky? Ruth odmala touží zpřeházet předem dané karty a vymanit se z područí svého etnika. Myslí si, že když se bude chovat stejně jako její bílí přátelé, zapadne mezi ně. Ale je to úplně stejné, jako když natřete plot novou barvou, ta původní po čase stejně vyleze na povrch.

Jodi Picoult zvolila osvědčený styl vyprávění, kdy se v příběhu střídá několik hlasů. Hrdá Ruth, rozzlobený Turk, a také právnička Kennedy, obhájkyně Ruth. Nabízí tak možnost vidět pohled na celou věc očima zainteresovaných osob a ne jen pohledem jediného vypravěče, který by si mohl držet odstup. Ani prostředí soudní síně není pro spisovatelku novinkou. S úžasem jsem četla, čeho jsou právníci schopní, jak obratně dokážou manipulovat se slovy, překroutit je a obrátit ve svůj (respektive klientův) prospěch.

Při psaní Velkých maličkostí se Jodi Picoult plně soustředila na rešerše, během nichž hovořila s oběma stranami – s Afroameričany i s neonacisty a skinheady, aby získala opravdu věrohodné svědectví.

Myslím, že se jí to povedlo, protože od knihy se jen tak lehce neodtrhnete a jen těžko se vracíte do reality.

Jodi Picoult umí. Velké maličkosti jsou naléhavý, vrstevnatý, ale především poutavý román, který je zárukou dobré četby.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)

Louskání v září

První školní měsíc utekl nějak rychle. Student nám začal studovat na střední škole a jeho malý brácha? Tak díky němu jsem za září přečetla míň knížek než kdy jindy. Celé dny totiž za ním jen běhám a čtu až po večerech, které klasicky natahuju dlouho do noci. Ale i tak na mě čekalo hodně skvělých kousků.

Než odejdeš Krásný román o tom, jak chceme někdy až zoufale vrátit čas a říct někomu to, co jsme nestihli. Jenže občas už je pozdě… Více v recenzi.

Snaž se nedýchat Čtivý thriller, sice jsem vytušila viníka, ale i tak mě autorka dokázala skvěle zmást. V knize je naprosto přesvědčivě popsán rozpad alkoholika. Recenze tady.

Harry Potter a prokleté dítě Tak nebylo to špatné, i když na klasickou sérii to nemá, to je jasné. Líbila se mi podoba scénáře, které jsem se původně bála, ale vůbec to při čtení neruší.

Se záští Další z řady thrillerů, tentokrát spíše pro teenagery, kteří už mají dost zamilované YA. A bavilo to i mě, postarší osobu. 🙂 Jak moc, o tom v recenzi.

Přístav naděje Trochu oddech a pohlazení mezi čtením thrillerů. Přístav naděje je milý, něžný, zároveň snový a hlavně typicky francouzský román, něco jako Čokoláda.

Vzestup raketových dívek  Bonbónek, lahůdka mezi knížkami, v nichž se spojuje populárně naučné téma s románovým vyprávěním. Osudy žen, které stály u rozvoje vědy a techniky vůbec nejsou suchopárné a stojí za přečtení. Trochu jsem se zpočátku bála, že to bude nezáživné, ale vůbec. Chytlo mě to a  „raketovými holkami“ jsem doslova žila. Recenze tady.

Velké maličkosti Nejnovější počin Jodi Picoult teprve vyjde. Recenzovala jsem ho pro Neoluxor, recenze už je v tištěném i online magazínu. Dala mi zabrat, protože kniha je úžasná, nechala ve mně hodně pocitů, všechny jsem je chtěla zapracovat do recenze, která by ale tímto zabrala půl magazínu, a to dost dobře nejde. Nenechte si knížku ujít, opravdu stojí za to.

Dopisy, které nikdo nečetl Tahle kniha odrovnala spoustu čtenářek, mě nevyjímaje. Úchvatný příběh o lásce, které osud nepřál. Příběhů s podobnou tématikou je hodně, ale tenhle je výjimečný. A ta obálka! I na něj jsem psala recenzi, byla pro magazín Zeedee.com.

Budu vším, čím mě chceš mít A znovu thriller, tentokrát dost zajímavě podaný příběh. Autorka v něm kličkuje tak bravurně, že mě dokonale zmátla. Recenze tady.

Dobrá tak akorát Třetí kniha novinářky Báry Šťastné, kterou můžete znát i ze Šťastného blogu. Já pořád nechápu, proč ta Bára o mně napsala už třetí knížku. 🙂 Skoro ve všem jsem se našla, a nejen já, stejně tak většina českých žen. Prostě parádní čtení, ze života.

Mrazné květy na skle Knížka má fakt nádhernou obálku. :). Co se příběhu týče, je to takový starosvětský milostný románek odehrávající se v nelehké době. Nejde moc do hloubky jako jiné válečné romány. Ale na druhou stranu – autorovi je téměř devadesát, klobouk dolů, napsat v tomto věku knihu je opravdu úctyhodné.

Lidé, kteří mě znali Jedno z velkých knižních překvapení. Já si původně špatně přečetla anotaci a čekala něco jiného, to co jsem dostala, moje očekávání předčilo. Příjemně. Nenechte si ji ujít, opravdu doporučuju.

Česká čtenářská republika  Úžasný počin pro milovníky knih, kteří chtějí jít do hloubky a zjistit, co lidi vede (nebo nevede) ke čtení. Čtivě zpracované, propracované a vypracované. 🙂 Prostě knižní lahůdka. Ještě na ni musím sepsat recenzi.

Tak to je všechno, budu ráda, když vás něco zaujme.

Dopisy, které nikdo nečetl

Když už si myslíte, že váš život najel do těch správných kolejí, stane se něco, co vás dokonale vyvede z omylu. Stejně jako Stellu. Dostane šanci prožít takový život, jaký si vysnila?

Stella vyrůstala v sirotčinci a nikdy si nepřála nic víc než mít vlastní domov a lásku. Když se vdávala, doufala, že své štěstí konečně našla. Manželství má však do idylky daleko. Kniha Dopisy, které nikdo nečetl, přináší emocemi nabitý příběh, který vás dokonale pohltí.

V roce 1943 je válka v plném proudu a člověk neví dne ani hodiny. Londýn devastovaný častými nálety se stává svědkem velké lásky. Za zvláštních okolností se setkají Stella a Dan. Ona živoří v nešťastném manželství se starším mužem, on dává všanc svůj život jako pilot americké armády.

Jednou vytáhne kamarádka Nancy nesmělou a ve vztazích nezkušenou Stellu do velkoměsta, aby přišla na jiné myšlenky. Mladá žena nemá vůbec tušení, jaký obrat nabere její život. Osudové setkání s Danem mění její nejistou povahu a Stella touží vymanit se z manželských pout. Ale byť byla morálka válečného světa v jistých věcech trochu uvolněná, protože “co kdybychom zítra už nebyli”, vdaná žena neměla šanci začít znovu, přišla by totiž o všechno.

Dan své lásce koupil dům v Londýně, aby mohli být spolu, Stella však stojí před nejtěžším rozhodnutím, které za svůj život musela udělat. Jediný pojítkem mezi nimi jsou dopisy plné lásky, naděje i bolesti.

V roce 2011 se opuštěný dům na konci londýnské ulice stává útočištěm mladé dívce Jess, která je na útěku před násilnickým partnerem. Jess v domě pár dnů pobývá, než se rozhodne, jak naloží se svým životem dál.

Když ve schránce najde dopis z Ameriky adresovaný jakési Stelle, přečte si ho. Nerada porušuje listovní tajemství, ale dopis označený jako naléhavý, ji čímsi přitahuje a fascinuje. Napsal ho devadesátiletý Dan, jenž doufá, že se mu ozve jeho dávná láska. Nezbývá mu příliš času a on by ji rád ještě naposledy viděl. Jess i přes vlastní problémy pátrá po totožnosti tajemné Stelly, aby odkryla fascinující a dojemný příběh velké lásky.

Kniha má úžasné grafické zpracování a vkusnou obálku, která vás chytne za srdce a především naláká ke čtení.

Příběh sám o sobě možná není příliš originální – láska a překážky, které brání dvěma zamilovaným ve vztahu – to máme v literatuře dnes a denně. Dopisy, které nikdo nečetl, tuctovkou zaručeně nejsou.

Mám ráda příběhy odehrávající se za druhé světové války, Anglie je moje oblíbená knižní destinace, zároveň si libuju v knihách, v nichž hlavní roli hrají dopisy. V tomto románu se autorce podařilo výše uvedené skvěle zkombinovat. Dalším plusem jsou dvě časové roviny, do kterých je příběh zasazen.

Máte-li aspoň trochu romantickou duši, tenhle příběh si zamilujete. Iona Grey jej pojala jako příběh velké lásky, které osud nepřeje. Při čtení jsem měla pocit naprostého zmaru z toho, jak je někdy život zapeklitý. Klacky, které házel Stelle pod nohy, byste zaručeně tahat nechtěli. Po dlouhé době se mi stalo, že jsem si ke čtení musela vzít kapesník a suchý tedy nezůstal.

Autorce se podařilo opravdu věrně vystihnout období válečných let, kdy bylo obtížné hospodařit. Potraviny byly na příděl, hospodyně se musely naučit vařit s náhražkami. Neustálá hrozba smrti se kolem všech táhla jako dým. V dnešní pohodlné době je docela těžké si to představit, o to víc podlehnete kouzlu knihy, abyste vstřebali její atmosféru a anglického ducha, který zůstal zachován i v překladu do češtiny.

Dopisy, které nikdo nečetl jsou dokonalým nadčasovým příběhem lásky a naděje, která opravdu umírá jako poslední.

(Knihu k recenzi věnovala Albatros Media, recenzi si můžete přečíst také na webu knižního komunitního portálu Zeedee.com, kterému tímto děkuji za poskytnutí recenzního výtisku)

Design a site like this with WordPress.com
Začít