Letní host

Anton Pavlovič Čechov byl proslulý ruský spisovatel. Co bychom mohli říct o jeho soukromí? Zažil osudovou lásku, poznal, co je pravé přátelství?

Anton Pavlovič Čechov a jeho početné příbuzenstvo tráví léto na Ukrajině, kde si pronajali letní byt u rodiny Lintvarjovových. Mezi ním a Zinajdou Lintvarjovovou, vzniká osobité pouto. Bohužel Zinajda je těžce nemocná a ví, že jí mnoho času již nezbývá.
Zinajda je lékařka. Praxi vykonávat nemůže, nemoc ji připravila o zrak. Jestli čekáte zatrpklou ženu žehrající na neblahý osud, jste vedle jako ta jedle ruská bříza. :-). Zinajdu lze považovat za takové sluníčko i zpovědní vrbu celé rodiny. Přilnul k ní i Anton Pavlovič, pro něhož se stala nejlepší přítelkyní. Jejich hovory jsou plné náznaků, jiskření a flirtování.

Zinajda si píše deník, v němž zaznamenává průběh letních dní prožitých po boku Čechovových. Obě početné rodiny spolu tráví mnoho času a prostřednictvím Zinajdiných zápisků tak nahlédneme do ruské společnosti na sklonku 19. století i do života mnohočlenné ruské rodiny.

O více než sto let později se Zinajdin deník dostává do rukou překladatelky Any, pro niž je překlad velkou výzvou. Dostala jej od majitelky londýnského nakladatelství Káti Kendallové, aniž by tušila, že její zadavatelka má ekonomické problémy. Deníku doslova propadá a její prioritou je nalezení tajemného Čechovova románu. Při pátrání se noří do hlubin Zinajdiny duše, přitom však zjistí, že je nakonec všechno možná úplně jinak.

Román Letní host mi učaroval svou nevšední atmosférou. Lehce rozvláčný deník i přes Zinajdin handicap vyzařoval pohodovou atmosféru líných letních dní. V příběhu vystupuje mnoho hrdinů s podobnými a tudíž snadno zaměnitelnými jmény, což může čtenáře mást. Alison Andersonová hned na začátku knihy poskytla jmenný rejstřík jednotlivých postav, v němž se snadno orientuje.
Zinajda je velmi rozvážná a přemýšlivá mladá dáma, její zápisky jsou plné myšlenek, které ve svých rozhovorech s Čechovem rozvíjí. I přes nádech smutku a zmaru nad tragickým Zinajdiným údělem je deník plný naděje i humoru. 

Zaujala mě i Anina linie, stejně jako osud Káti Kendallové a troufám si říct, že by si obě zasloužily samostatné romány, v nichž by autorka mohla jejich zajímavé dějové linky více rozvinout.

Román je prodchnut typickou atmosférou starého Ruska. Zároveň je plný něžné lásky i beznaděje dvou lidí, kteří spolu nemohou být tak jak by si přáli. A opět podotýkám – i když se z větší části jedná o autorčinu fantazii, určitě neodoláte a informace o Čechovovi si vyhledáte. 🙂

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Veselý rok v knihovně


Zjistila jsem, že naposledy jsem nějaké perličky vložila loni v lednu. No za ten rok se jich nemálo nasbíralo, takže můžu nabídnout docela pestrý výběr.


„Máte volného Hemingwaye – Na západní frontě klid?“

***

„Dobrý den, chtěl bych se u vás zeptat na ty kurzy…..eee….“
„Počítačové kurzy?“
„Ne, já jsem chtěl na ty kurzy…eee.. jo! Trénování paměti!“
***
„Moc se omlouvám, ale internet momentálně nejede.“
„Aha… a volali jste opraváře?“
***
Dnešní prodlužování vypůjčených knih po telefonu: „Můžete mi, prosím, říct, co mám doma? Napíšu si to“:
„Takže je to kniha Jáma a kyvadlo..“
„Jana a kyvadlo?“
***
Jeden náš čtenář šel vyzvednout knížky pro svou manželku, měla je u nás odložené. Když si je bral, říká: „Nevím, jestli mám být naštvaný nebo se bát. Žena si půjčila knihy Jak zabít manžela a Rok vdovou.“
***
Přihlašuji nového čtenáře a proces končím se slovy: „Budete si u nás dneska něco půjčovat?“
„Ne, já jsem šel okolo vás a je pátek třináctého, tak jsem se přihlásil.“
***
Loučení jednoho našeho čtenáře: „Tak děkuju, papa“
***
Čtenářka, které je 71 let, si chce půjčit Hry o trůny v knižním vydání. Vůbec jí nevadí, že první díl je půjčený, s nadšením bere i druhý: „To je tak hrubé? Týýýýýý vole.“
***
„Nějakou knížku… najdete mi?“
„A co ráda čtete?“
„Něco pěkného.“
***
„Máte od Nesba Půlnoční slunce a Krev na svahu?“
***
Kterak čtenáři nerozumí knihovnickému slangu:
„Knihu nemáme, ale podívám se, jestli není v dědinách“.
„V čem?“ diví se čtenářka :-))))
***
Čtenář po vyřešení problému s knížkou říká kolegyni: „Tak se nezlobte, že jsem vás zdržel…Běžte si udělat dobře, to je důležité, to za vás nikdo nezrobí!!“ :-)))))))))
***
„Jednu knížku máte ještě doma…“ ujišťuju se při vrácení knížek.
„Jojo, jednu zamilovanou…ze starého věku“, přitakává čtenářka.
***
Mladá krásná slečna říká: „Ještě nikdy jsem nic nečetla a chtěla bych. Čím bych měla začít?“
***
„Máte Žítkovské paní?“
***
Dvakrát na téma Grey.
1. „Máte už ji? Můžu si ji objednat, i když ji ještě nemáte?“
2. „Chtěla jsem se zeptat na tu novou knížku, jestli už vyšla, jakéhosi Greye.“
***
Z mého dnešního zástupu na dětském oddělení:
„Chci se zeptat, jestli máte… Dášeňka a Pinocchio.“
„Dášeňka a Pinocchio? To mi nic neříká, ale podívám se do katalo…počkejte, myslíte DVĚ knížky. Dášeňka A Pinocchio.“
„Ano, promiňte, asi jsem se špatně vyjádřila.“
„Ne, promiňte vy, už mi to dneska nemyslí.“ 😀
***
„Další díly od Austenové máte?“
„Myslíte další její knihy?“
„Další nové díly od ní máte?“
***
Moje perlička: Čtenářka nám nadšeně líčí, jak si užila volno ve své domovině na Valašsku, ve Velkých Karlovicích. Píšu u toho lístek se jménem čtenáře, který si objednal jistou knížku. Na lístku se málem objevilo, že knížka je pro doktora Martina 😀
***
„Pane XY, měl jste Šváby?“, ptá se kolegyně čtenáře.
***
Rozhovor s mladým studentem:
„Můžu si půjčit i čtyři knížky?“
„Můžete si půjčit kolik chcete. Takže máte čtyři knížky, nejsou povinná četba, chcete je tedy na dva měsíce?“
„Na dva měsíce? Tak to si jich vezmu osm.“
Tetelím se blahem, že máme takové super mladé čtenáře a mezitím z mladíka vylezlo, že to má pro babičku, a že mu za to upeče dobrou buchtu.
***
Telefonát: „Prosím vás, můžete mi prodloužit knížky, přišla mi zpráva, že už se blíží konec.“ :)))
***
Dnešní kouzelný dotaz: „Dobrý den, půjčujete tady i knížky?“ :)))

Tak to je vše, přátelé, alespoň pro nejbližší skoro tři roky. Jak jste možná z náznaků pochopili, užívám si mateřskou – prý – dovolenou. Ale jo, číst zvládám, takže to tak trochu sedí.

Na závěr něco, co mě pobavilo při třídění červené knihovny, která je u nás hojně půjčována.

Harry Potter s rodinou 😀




Zamilovaná hypnotizérka

Jak by se vám líbilo, kdyby vaše soukromí narušovala jiná osoba? Kdybyste se neustále třásli strachy, že máte v patách nevítaného návštěvníka? 

Ellen pracuje jako hypnoterapeutka. Ve své práci se potýká jak s úspěchy, tak i s předsudky, pro některé lidi je totiž její práce synonymem pro šarlatánství. V soukromí se jí daří skvěle. Seznámila se s Patrickem, sympatickým zeměměřičem. Patrick je vdovec vychovávající osmiletého syna. S Ellen tvoří harmonický pár, jemuž ke štěstí nic nechybí. Naopak – něco jim ve vztahu přebývá. Do jejich života neustále zasahuje Patrickova bývalá přítelkyně Saskia, která trpí utkvělou představou, že by se k ní měl její ex vrátit. Sleduje ho na každém kroku, posílá mu dopisy a dárky, objevuje se na místech, kam má zamilovaný pár zrovna namířeno. Dokonce navštěvuje Ellen pod falešným jménem jako klientka. Saskia je stalkerka jako vyšitá. Patrick s Ellen se snaží neodbytnou ženu ignorovat, ale jak dlouho to budou schopni vydržet? Hrozí nebezpečí i Patrickovu synovi, kterého Saskia vypiplala od plenek?

Název sice evokuje romantický zamilovaný příběh, ve skutečnosti se jedná o společenský román s psychologickými prvky, jenž si bere na paškál aktuální téma dnešní doby. Tím je stalking, jedno z největších nebezpečí mezilidských vztahů, jehož řešení je horký brambor pro současnou společnost.


Liane Moriarty ve svých pro mě vždycky skvělých románech zpracovává problémy vyplývající z rodinných vztahů. Ellen s Patrickem se musí vyrovnávat s narušením soukromí. Když se na příběh díváte z jejich pohledu, Saskiina vlezlost vás musí zákonitě štvát. Jenže autorka na věc nahlíží i očima stalkerky Saskie, aby odkryla pozadí jejího vztahu k Patrickovi. Najednou jste v rozpacích, nemá Saskie tak trochu nárok zůstat součástí života svého expřítele? Když se vžijete do její situace – o Patrickova synka se starala od malička a najednou od něj byla odtržena – nedluží jí něco? Na tohle neexistuje jednoznačná odpověď, obrázek a vlastní názor si musíte udělat sami.

Liane Moriarty považuji za jednu z nejlepších autorek současnosti a vždycky se těším na její novinku.

Slavík

        

Píše se rok 1995. Stará paní, které nezbývá už příliš času, dostává pozvánku na setkání válečných hrdinů. Proč by zrovna ona měla jet do Paříže? Se životem i smrtí je smířená. Minulost je pro ni uzavřená kapitola. Jenže když její syn objeví kufřík se záhadným jménem, jenž vůbec nezná, vrátí se jí všechny vzpomínky na dobu, kterou by nejraději vytěsnila z mysli…

V roce 1939 Francouzi ještě vůbec netuší, jak zlé časy na ně čekají. V malé zapadlé vesničce se Vianne loučí s manželem, který jej povolán do zbraně. Všichni myslí, že je to jen na pár měsíců. Vše se mění po kapitulaci Francie. Vianne s malou dcerkou Sophií musí snášet německého důstojníka, který se k nim nastěhoval. Další problém představuje mladší sestra Isabelle, která je horkokrevná a dřív mluví, než jedná. Mermomocí chce pomáhat v odboji, čímž ohrozí rodinu své sestry. Má jí za zlé, že je pasivní a nesnaží se zapojit do protiválečné činnosti. Vianne se snaží chránit to nejcennější, co má, svou dceru. Obě sestry jsou přesvědčeny o své pravdě, tvrdohlavost i složitá rodinná minulost jim brání uznat, že by ta druhá mohla být v právu. Válka si však nevybírá a oběti budou muset přinést obě dvě.

Nesmírně působivý příběh je výpravnou sondou do života obyčejných lidí, kteří byli nuceni snášet útrapy války a zároveň v sobě našli sílu bojovat i milovat. Námětem mi kniha připomínala román Jojo Moyes Dívka, jíž jsi tu zanechal.


Slavík je tedy pořádná bichle, trochu slabší jedince zvyklé na menší formáty může polekat :-). Nenechte se odradit, za přečtení opravdu stojí. Vlastně jsem si díky ní uvědomila, jak těžké to lidé za války měli. Hladověli, báli se, opravdu nevěděli dne ani hodiny. Dnešní běžné starosti jsou proti těm válečným malicherné. Na konci jsem se neubránila slzám a bylo mi líto, že už je konec. Kristin Hannah zpracovala nelehké téma opravdu s citem a napsala působivý román, na něhož je po přečtení těžké zapomenout.

Fénix

Stovky let uplynuly od doby, kdy Eleanor, manželka prvního z Morlandů, porodila následovníky tohoto šlechtického rodu. Co se s Morlandy během několika století dělo, vyprávělo čtyřiatřicet dílů neobyčejné historické ságy.

Píše se rok 1931, na Morland se z Ameriky vrací Polly, která po smrti manžela hledá útěchu na rodném panství. Odkoupila jej od nevlastního bratra Jamese a snaží se pokračovat v rodinné tradici. I na londýnskou větev Morlandových autorka nezapomíná. Violet se zdá, že po smrti manžela, který předtím padl až na samé dno chudoby, už na ni nečeká nic dobrého. Její děti se snaží osamostatnit, což je u chlapců v pořádku, ale u dcery Charlotte ne. Dívka ze staré šlechtické rodiny přece poslušně čeká doma na ženicha a nepřísluší jí taková moderní vymoženost, jakou je práce. Charlotte se nevzdává a pomoc hledá u strýčka Olivera.
Morlandovi prožívají dobré i zlé časy, každopádně vždy dokáží zvednout hlavu a jít dál, vstříc novým dobám i zážitkům.

Já Morlandovy miluju, četla jsem všechny díly a nemůžu se nikdy dočkat pokračování. Čekání si krátím tak, že si čas od času Morlandy znovu přečtu. Aspoň vybrané díly. Kdysi jsem o prvním díle psala, bylo to někdy v roce 2008. Zmínila jsem tam, že jsem neměla ráda Eleanor, matku rodu. S odstupem několika let ji tak trochu chápu, neměla to moc jednoduché.

Tato sága mapuje pestré osudy tohoto rodu, zároveň je i kronikou Anglie, jejího vývoje od temného středověku, přes pokrokové „století páry“ až po válečné útrapy první poloviny dvacátého století, kde taky prozatím končí. Doufám, že autorka ještě něco dopíše, ráda bych věděla, co se s Morlandovými stalo za druhé světové války. Od Cynthie Harrod-Eagles mám momentálně půjčenou knihu Sbohem, Piccadilly, která je prvním! dílem nové ságy, tak to má paní spisovatelka co dělat, aby to všechno stihla dopsat. 🙂

Holanďan, který nebloudí

Holandské řízky si pamatuju ze školní jídelny. Chutnaly mi. Mně ale chutnal i školní špenát, takže nevím, jak moc mě můžete brát vážně. ☺
Každopádně jsem na ně na pár let zapomněla, a dala si je až loni jako menu. Zase chutnaly, tak jsem se rozhodla zkusit je uvařit sama. A biju se do hlavy, že jsem je do rodinného jídelníčku nezařadila dřív. 
Recept tady

Jestli vás při čtení receptu svrbí ruka s kořením, vydržte a do směsi nesypejte nic víc, než co je psáno. Pepř a sůl úplně stačí, aby se nepřebila chuť masa v kombinaci se sýrem. 
Pokud se rádi matláte s těstem, užijete si to. 
Nejlepší jsou s bramborovou kaší, která se mi dneska moc nepovedla. Ujela mi ruka s mlékem, takže si v ní holanďani vesele plavčili. 

Dobrou chuť. ☺

Lovec králíků


Zatímco policista Joona Linna trčí ve vězení, venku se dějí věci. Kdo uslyší v telefonu dětskou říkanku o deseti malých králíčcích, může si být jistý, že mu moc života už nezbývá.
Největší průšvih nastane, když je nalezen mrtvý švédský ministr zahraničí. Ale ministr není jedinou obětí záhadného vraha, mrtvol je víc a Joona dostává propustku právě proto, aby problém vyřešil.

Keplerovci se vrací po delší odmlce, kterou vyplnili mysteriózním thrillerem Playground. Někteří čtenáři jim toto dílo zazlívají, jiní, třeba já :-), jsou nadšení. Tím spíš jsme se všichni těšili na další díl ze série krimi příběhů s Joonou Linnou. Už jsme se báli, že detektivky budou pokračovat bez něj, naštěstí se do děje se vrátil s plnou parádou. S kolegyní Sagou má co do činění s vynalézavým vrahem.
Do děje se zaplétá i kuchař Rex, který řeší osobní problémy. Láhev alkoholu je mu bližší než všechno kolem. Jenže se musí postarat o pubertálního syna, jenž mu připravuje jedno překvapení za druhým. Možná si říkáte, co má nějaký kuchař společného s nekonvenčním vrahem, jehož poznávacím znamením je dětská říkanka o králíčcích. Jak už to v dobře propleteném příběhu chodí, budeme často lapat po dechu.

Geniální Keplerovci /já jim ani jinak říkat neumím/ vás do děje vtáhnou hned od počátku. Akce, napětí, a všudypřítomný strach dotvářejí autentickou atmosféru knihy. Joona se pořádně zapotí, protože vrah své oběti kosí obzvláště brutálním způsobem, navíc zpočátku jeho činy nemají logiku. Některé scény jsou obzvláště výživné, i otrlí mají co dělat, aby je skousli. 
Když už si myslíte, že jste spolu s charismatickým detektivem zločinu na stopě, nastává obrat o sto osmdesát stupňů, a vy stojíte zase na začátku.  

Kromě závažného zločinu se román zaobírá i osobním životem Joony. Nemusíte mít strach, pokud neznáte předchozí díly. Jak už to v sériích bývá, základní informace jsou shrnuty, aby se od nich odvíjely další osudy hrdinů. 

Setkala jsem se s názory, že se jedná o poměrně slabý díl série, já s tímto tvrzením nesouhlasím. Lovce králíků jsem četla se zatajeným dechem a jen těžko se od knížky odtrhávala. Máte rádi otevřené konce? Nesou naději, že se bude pokračovat. Lovec králíků právě takhle končí a já doufám, že jsou to přiotevřená vrátka k dalším případům, které na Joonu čekají. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Design a site like this with WordPress.com
Začít