Štítek: HOST

Máte rádi spisovatelku Petru Dvořákovou? Já moc a proto jsem se nemohla dočkat jejího nejnovějšího počinu nazvaného Pláňata.

V tomto románu se spisovatelka vrací do období, která sama prožila -a nejen ona, přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století byl pro generaci Husákových dětí narozených v tzv. „devadesátkách“ zlomový. Po pádu komunismu přišla nová doba, která semlela ty, jenž nepatřili mezi dravce. Ale to předbíháme. Zatím je republika socialistická, zkráceně se nazývá Československo a o nějaké lepší budoucnosti si může nechat leda tak zdát. Seznamte se s úplně obyčejnou českou rodinou. Máma Alena, táta Jirka, dcery Pavlína a Jana. Žijí na vesnici v rodinném domku s rodiči Aleny, kde se všichni tak trochu tísní. Peněz moc nemají, žijí skromně a touží po lepším životě. Zeď normalizace se koncem osmdesátých let začíná bortit a rodina doufá, že jim všem bude líp, když se před nimi otevře nový svět. Ale bude tomu opravdu tak?

Petře Dvořákové se v tomto románu podařila naprosto brilantní věc, kterou ocení ti, kteří osmdesátky zažili na vlastní kůži. Vyprávění vyvolává vzpomínky, které nám na tuto dobu v paměti utkvěly. V Pláňatech k nám promlouvá nejen stěžejní postava Pavlíny, prostor dostávají i další postavy a předkládají nám svůj téměř vždy pesimistický pohled na věc. Otec čím dál víc propadá alkoholu , v němž utápí frustrace z dysfunkčního manželství, které není naplněno dle jeho představ – ty si promítá do své dcery Pavlíny, jež je podobná manželce. Není divu, že dívka by nejraději rodný dům opustila a nechala všechno za sebou.

Do příběhu pronikají prvky známé z předchozích románů Petry Dvořákové, během čtení se vám vybaví beznaděj Báry z Vran, znechucený lékař Hynek z knihy Chirurg i „kněz s cejchem“ z předposledního počinu Zahrada. Autorka jede na své osvědčené vlně psychologicky laděných rodinných příběhů s rozporuplnými postavami. Máte-li Petru Dvořákovou načtenou, Pláňata pro vás ničím novým nebudou, přesto jim patří viditelné místo v současné české literatuře.

Pokud jste vyrůstali na přelomu osmdesátých a devadesátých let, budou pro vás Pláňata hořkosladkou připomínkou doby, v níž společnost s nadšením a euforií budovala novou etapu života, jež pak mnohým splaskla rychle jako mýdlová bublina. Petra Dvořáková umí nastínit tu správnou tísnivou atmosféru zmaru a bezradnosti, které její postavy často pociťují. A my můžeme být rádi, když si o tom můžeme jen číst. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu nakladatelství

S německým spisovatelem Ewaldem Arenzem jste se mohli potkat prostřednictvím knihy Staré odrůdy, v níž zpracoval neobyčejné setkání dvou charakterově odlišných žen. Křehký příběh jsem si zamilovala a proto jsem se nemohla dočkat dalšího počinu nazvaného Velké léto.

Tentokrát je hlavním hrdinou šestnáctiletý student Friedrich, kterému na konci školního roku hrozí propadnutí. Na reparát se musí připravit, nejede proto s rodinou na plánovanou letní dovolenou, ale tráví čas učením u prarodičů. Zatímco babička byla vždy milující, s otevřenou náručí, děda připadal Friedrichovi přísný a nepřístupný, takže se prázdnin trochu děsí. Nejvíc se těší na Beate, kterou poznal na koupališti a na čas strávený s nejlepším kamarádem Johannem a sestrou Almou, s níž si jsou odmala velmi blízcí. Friedrich zjišťuje, že jeho děda pod slupkou tvrdosti skrývá úplně jinou tvář a odhaluje pozadí osudového vztahu svých prarodičů, na první pohled odlišných lidí. Bylo by to skvělé léto, kdyby se Johannovi nepřihodilo něco, co navždy změnilo životy Friedricha, Almy, Beate i samotného Johanna.

Ewald Arenz opět dokazuje, že síla jeho knih tkví v tom, jak skvělým pozorovatelem lidí je. Opět se před námi odvíjí křehký příběh a sonda do duše teenagera, ještě snadno zranitelného. Friedrichovo vyprávění je podáno ich-formou, on sám nám předkládá příběh jednoho neobyčejného léta na počátku osmdesátých let minulého století.

I tentokrát má děj pomalejší tempo, nese se ve stejném rytmu jako ospalé horké léto, přesto se v něm toho tolik děje! První lásky, tajné schůzky, puberťácké vylomeniny i vážnější okamžiky. Autor prostřednictvím Friedricha popisuje typické dospívání mladých. Kdo má tyto časy za sebou, ví, co všechno se dá v mladické nerozvážnosti vyvést a čemu se po letech pak třeba i zasmějeme.

Velké léto si určitě nenechte ujít, pokud se vám líbily Staré odrůdy, nebo máte rádi příběhy psané citlivým, lidským způsobem, v nichž se dočkáte i zajímavých myšlenek, které stojí za zapamatování. Ewald Arenz dokázal zdánlivě obyčejný příběh dospívajícího kluka přetavit v emocemi nabitý počin, psaný okouzlujícím způsobem, který do češtiny věrně převedla překladatelka Tereza Jůzová.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Máte rádi Anglii? A rodinné ságy? Utápíte se rádi v hutných příbězích? Tak to si Velrybí divadlo, které napsala Joanna Quinnová, nenechte ujít.

Děj začíná ve dvacátých letech minulého století, kdy si vdovec Jasper Seagrave na své panství Chilcombe přivádí novou manželku, mladou Rosalind. Ta od manželství čekala něco jiného a nedokáže si zvyknout ani přilnout k Jasperově malé dcerce Cristabel. Rodinné poměry se postupně vyvíjejí a mění, Jasper umírá a Rosalind se vdává za jeho bohémského bratra. Ke Cristabel přibyde malá Flossie a posléze i vytoužený dědic panství, chlapec Digby. Když je Cristabel dvanáct, bouřlivé moře vyplaví na břeh mrtvou velrybu. Podnikavá dívka si spolu se sourozenci a s dalšími obyvateli panství udělá z obřího velrybího hrudníku venkovní divadlo. A právě tam se rozvíjí pravá Cristabelina osobnost, může být sama sebou a zapomenout na rodinné křivdy a ústrky. Idylku však naruší blížící se druhá světová válka. Je třeba dospět a začít žít vlastní příběh, což se týká nejen Cristabel, ale také Flossie a Digbyho.

Román je rozdělen do kapitol příznačně pojmenovaných podle částí divadelní hry (první dějství, druhé dějství, atd.) Děj se odehrává v letech 1920 – 1945 a můžeme ho považovat za fascinující a osobitou reportáž. Sledujeme osudy jedné rodiny v průběhu pětadvaceti let, od zlaté éry, kdy svůj největší boom zažívala kultura, pomalu se vymaňující ze sešněrovaných pout tehdejší upjaté společnosti. Tehdy Cristabel prožívala šťastné chvíle při režírování divadelních her, které představovala ve svém velrybím divadle. Další části románu hrají na vážnější notu, druhá světová válka semlela Evropu a Británie nebyla výjimkou. Joanna Quinnová na rodině Seagraveových ukázala, jak se museli lidé vyrovnat s nedostatkem potravin i lidského faktoru v pracovním procesu, nebo s tím, že jejich dům zabrala pro své potřeby armáda. Právě tyto střípky z válečných dní spisovatelka zakomponovala do deníkových záznamů Flossie a do dopisů, které si mezi sebou mladí Seagraveovi posílali.

Hlavním motivem příběhu jsou vztahy, zejména sourozenecké. Přestože děti Seagraveovy mají rodiče společné jen částečně, vždy mezi nimi bylo mimořádně silné pouto, jež nezviklala ani válka. Dějištěm románu je bouřlivý Dorset, jehož nádhernou divokou přírodu autorka vylíčila velmi sugestivně a poutavě.

Velrybí divadlo jsem si zamilovala od prvních stránek, a to nejen jako fanynka pořádně našlapaných bichlí, ale především jako milovnice tzv. „zlatého věku“ a staré dobré Anglie. Sedl mi, užila jsem si jeho zdánlivě poklidné plynutí, kdy máte pocit, že se nic neděje, ale přesto je příběh plný fascinujících osudů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Myslíte si, že přátelský vztah může fungovat jen mezi osobami stejného věku? Omyl? Román Sto roků Lenni a Margot vás přesvědčí o tom, že kamarádství kvete v každém věku.

V nemocnici na oddělení pro nevyléčitelně nemocné tráví veškerý svůj čas teprve sedmnáctiletá Lenni. Nudu se snaží přebít svéráznými hovory s nemocničním knězem a návštěvami arteterapeutické výtvarné dílny. Bohužel si vůbec nerozumí se svými vrstevníky, s nimiž si nemá co říct. Teprve hodiny se skupinou vitálních osmdesátníků dodají jejím dnům novou šťávu. Lenni se seznámí s Margot, třiaosmdesátiletou paní, s níž si nesmírně rozumí. Společně mají sto let, společně malují ke svému „výročí“ obrázky, které mapují jejich životy, společně sdílejí své docela komplikované světy a otevírají si navzájem svá srdce. Ani jedna to v životě neměla jednoduché, přesto ho nevzdávají natruc tomu, co si pro ně osud připravil.

Počin britské spisovatelky Marianne Croninové je velmi vyzrálý debut, který se zaobírá tisíckrát zpracovaným tématy, jako jsou přátelství a životy nevyléčitelně nemocných lidí, na toto konto bylo vydáno mnoho knih a natočeno neméně tolik filmů. Čím vás tedy dostanou Lenni a Margot? Kontrasty, které dávají jejich příběhu rozměr a taky neotřelá Margotina minulost, již nám po kapkách dávkuje prostřednictvím svého vyprávění směřujícího k Lenni. Margot má osmdesát tři let a svá nejlepší léta prožila během bouřlivých šedesátek, na jednu stranu tolik tolerantních k různým výstřelkům, na druhou nesmírně přísných vůči různým způsobům lásky. Bylo fascinující sledovat její životní cestu a vztahy, které ji celý život formovaly. Lenni je sice pouhých sedmnáct, ale i ona si prožila své a proto je její vyprávění lehce sarkastické, trochu cynické, ale především dojímavé, zvlášť když si uvědomíme, kolik času má před sebou. Vedle Margot je jejím novým přítelem také nemocniční kněz, s nímž Lenni vede osobité hovory o Bohu a víře. Vůbec se nebojte, že by vás autorka chtěla prostřednictvím teenagerky válcovat náboženskou masáží, Lenni je prostě svéráz, lehce kousavými poznámkami vlastně poukazuje na to, že pro ni je všechno definitivní.

Děj je řazen do krátkých úderných kapitol, které střídavě přibližují ich-formou obě hlavní postavy. Seznámíme se také s prostředím nemocnice a personálem, který v ní pracuje a dotváří atmosféru příběhu. Citlivě napsaný příběh dvou na první pohled nesourodých žen má prostě co říct. Uvědomíme si, že opravdu platí, že na světě jsme jen na návštěvě a nikdo neví na jako dlouho. Přestože je příběh melancholicky laděný, má v sobě i něco optimistického, spoustu moudrých myšlenek. Po přečtení vám zůstane v paměti, natolik jsou hlavní postavy výrazné a své.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Alenu Mornštajnovou není třeba sáhodlouze představovat. Její počin Hana si získal srdce mnoha čtenářů a stejně jako další autorčiny romány se stal důležitou součástí současné české literatury.

Kniha Slepá mapa slaví letos desáté výročí od svého prvního vydání. Alena Mornštajnová v ní mapuje osudy jedné rodiny na pozadí událostí 20. století.

Anna, Alžběta a Anežka zastupují tři generace žen. Anna spojila svůj život
s klidným, sečtělým Antonínem a rozhodli se, že své děti pojmenují podle abecedy. K prvorozené Alžbětě tak ještě přibyli Božena a Ctibor. Také Alžbětě se narodilo dítě, dcera, jíž pragmatická matka pojmenovala Anežka. A právě nejmladší zástupkyně rodu přibližuje fascinující životní příběh svých rodičů, prarodičů a přidává i svůj.

Anna si vzala svého muže i přes protesty rodiny a utekla s ním do pohraničního městečka v severních Čechách ještě před první světovou válkou. Manželství dvou protikladů, výřečné Anny a tichého Antonína bylo šťastné, přesto museli bojovat s nepřízní osudu v podobě mužova válečného zranění a ženiny tuberkulózy. Historie nenechala na pokoji ani jejich děti. Alžběta musela před válkou utíkat do vnitrozemí, její sestra Božena, která si vzala Němce, zůstala
v pohraničí, které připadlo Hitlerovi. Ctibor už dávno rodný kraj opustil, aby pracoval na lodi, což byl vždy jeho sen, díky tomu včas zakotvil v zámoří. Anežka vyrůstá po válce, kdy se zdálo, že bude vše zalito sluncem. Přišel však únorový převrat, který zahýbal osudy Alžběty a jejích příbuzných, Anežka se posléze stává trnem oku komunistickému režimu a platí za to nepřiměřenou cenu.

Na téměř čtyřech stech stranách rozvíjí Alena Mornštajnová osudy jedné zdánlivě obyčejné rodiny. Ale jak už to bývá, právě ti nejméně nápadní
a nejobyčejnější lidé zažívají pohnuté příběhy, mající velkou výpovědní hodnotu. S Alžbětou prožijeme těžká období druhé světové války, kdy byly lidé vězněni i vražděni kvůli víře a národnosti, s Anežkou období normalizace,
v němž byl trestán jakýkoliv odpor vůči režimu.

Na první pohled se před vámi odvíjí příběh, v němž se toho moc neděje, ale čím víc se do střípků osudů na pozadí bouřlivých dějin naší země noříte, tím intenzivnější zážitek máte. Autorka líčí každodenní události čtivě a vyvolává pocit, že je prožíváte s hlavními hrdiny. Dějová linie se primárně točí kolem Anny, Alžběty a Anežky, která je jeho zprostředkovatelkou, ale dostatečný prostor dostávají také vedlejší postavy, zejména Alžbětina sestra Boženka. Ta má také zajímavý osud, po válce se dostala do Německa, kde pátrala po svém muži a nakonec tam, chtě nechtě, zůstala, protože sňatek s Němcem byl v té době pro Čechy cejch.

Alena Mornštajnová napsala příběh, v němž velkou roli hrají mezilidské vztahy, stejně jako historie a pohnuté dějiny tehdejšího Československa. Velmi lidským způsobem zpracovala životy lidí, kteří se museli vyrovnat s nepřízní osudu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Sal a Núr. Núr a Sal. Dva mladí lidé, kteří se znají od šesti let, kdy se Núr ocitla v americkém pouštním městečku Juniper bez sebemenší znalosti angličtiny. Jediný Sal se k ní choval hezky a vzal ji pod svá křídla. Stali se z nich nejlepší kamarádi, téměř sourozenci, které spojuje stejná víra, pákistánské kořeny a láska k Salově matce Misbáh. Stačí malicherná hádka a pouto se málem přetrhlo, nikdy však není pozdě navázat tam, kde se se málem skončilo. Bohužel, Misbáh umírá a Sal zůstává s otcem, který se nedokáže vyrovnat se smrtí milované ženy a uchýlí se k alkoholu. Také Núr má problémy, chce se dostat na vysokou školu, což se nezamlouvá jejímu despotickému strýci. Jako malé dívence ji zachránil život a vychoval, což mu dává pocit, že může dívku ovládat. Sal bojuje s finančními problémy, chce zachránit rodinný motel, který jeho matka milovala a v největším zoufalství udělá něco, co negativně ovlivní nejen jeho, ale Núr. Už podruhé se pouto přetrhlo, tentokrát je to opravdu vážné. Má jejich přátelství šanci na záchranu, nebo ho Salův čin nenávratně zničil?

Sabaa Tahirová je známou autorkou úspěšné fantasy ságy Jiskra v popelu. V aktuálním počinu nazvaném příznačně Všechen můj hněv zabrousila do žánru young adult a opět dokázala, že umí. Ve svém naléhavě působícím počinu se zaměřila na témata hýbající současnou společností. Nebojí se psát o rasismu, zaměřuje se na častý problém nedostatku financí, šikanu a domácí násilí. To vše zakomponovala velmi citlivým a civilním způsobem do příběhu, který, nebojím se říct, dojme k slzám, aniž by byl patetický. Silným motivem je také víra obou hrdinů a střet s odlišným kulturním prostředím.

V ději se jako vypravěči střídají Núr a Sal, kteří nás provádějí současnou linkou příběhu. Celkový pohled doplňují retrospektivní kapitoly, v nichž poznáváme Salovu citlivou matku Misbáh, pro níž je rodina vším.

Příběh Núr a Sala přeložila Jitka Jeníková, jíž se podařilo zachytit vemlouvavost i křehkost spisovatelčina stylu a přispět tak k intenzivnímu zážitku z četby. V textu jsou zachovány věty v původním jazyce, kterým Pákistánci hovoří, v urdštině, a přispívají tak k větší autentičnosti.

Ocenila jsem zálibu hlavní hrdinky v hudbě, do níž se nořila pokaždé, potřebovala-li utéct od reality, zejména její slabost pro skladbu Wanderer, kterou má na svém kontě kapela U2 ve spolupráci s legendárním Johnnym Cashem. Ta v příběhu hraje zásadní roli a dokazuje, že hudba spojuje a také léčí.

Ač je román Všechen můj hněv zacílen na tzv. „mladé dospělé“, ocení ho i starší čtenáři, natolik je vyzrálý a má co říct. Třeba to, že můžete udělat chybná rozhodnutí a ocitnout se na šikmé ploše, ale vždy je důležité chyby uznat a nést odpovědnost. Doporučuji ho všemi deseti, ještě teď ve mně doznívá a nad hrdiny přemýšlím.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Když se řekne Švédsko, možná vám hned naskočí IKEA, Astrid Lindgrenová, urostlí vikingové, voňavé svíčky a huňaté deky, které propaguje životní styl seveřeanů zvaný hygge. Všechno to zní tak romanticky. Ale divoká příroda a nevyzpytatelné počasí umí pořádně potrápit a z idylické krajiny udělat nepřítele. V románu Půjdu s tebou Lina Nordquistová nabízí příběh jedné rodiny, jejichž členové si prošli těžkými okamžiky a sáhli si až na dno.

V příběhu se střídají dvě časové linie. V té současné je vypravěčkou padesátnice Kåra. Bydlí se svou tchyní a právě prožívají náročné období. Roar, její tchán, zemřel a je třeba vypravit pohřeb. Kåra vzpomíná na léta v domě po boku lehce mentálně zaostalého manžela a malého syna. Celý život trpěla bojázlivostí a se svým mužem si nerozuměla, což se promítlo do vztahů mezi všemi. Ve svém tchánovi cítila zpřízněnou duši, jako jediný jí rozuměl a jejich pouto bylo až příliš silné…

Minulost nás vrací o tři čtvrtě století zpátky, kdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století do domu přichází dvojice Unni a Armod prchající z Norska před ženinou minulostí. Ve švédském Hälsinglandu nacházejí útočiště vykoupené dluhem vůči původnímu majiteli nemovitosti, který jim nedá nic zadarmo. Unni, Armoda i jejich děti čekají chvíle, které by nechtěl zažít nikdo z nás…

Román Půjdu s tebou je jedním z nejtěžších, ale zároveň i jedním z nejzajímavějších počinů, které se mi dostaly do rukou. Autorka Lina Nordquistová píše neobyčejným způsobem. Text je syrový, drsný, stejně jako sever, který je nelítostný vůči těm, kteří v něm nedokáží přežít. Zároveň se jedná o poetické čtení plné metafor, jež drsnost prostředí trochu zjemňuje.

Není to kniha, která by se četla úplně lehce, než vás k sobě pustí, chvíli to trvá, ale pak se vám odmění neotřelým námětem i vyústěním. Ne vždy vám bude lehko na duši, scény, v nichž spisovatelka líčí boj Unni a její rodiny o přežití. Děj má neutěšitelnou, tísnivou atmosféru, přesto dokáže okouzlit.

Počin Liny Nordquistové doporučuji především těm čtenářům, kteří vyhledávají náročnější témata a mají v oblibě vzletnější styl psaní. Není to kniha pro široké masy čtenářů, ale vyzobáváte-li rádi literární lahůdky, nenechejte si ji ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Představte si, že je vám kolem čtyřiceti, máte vlastní rodinu, od níž si musíte odpočinout, a tak přemluvíte svého rodiče na společnou dovolenou ve dvou. Přesně tohle zažívá hlavní hrdinka Jackie. S manželem se trochu odcizili, její maminka se po smrti manžela utápí ve smutku a tak ji Jackie vezme na plavbu lodí po Středozemním moři v naději, že matce najde novou lásku. Perfektní nápad, že? No, jak pro koho. Jackie si celý život nese trauma, protože ji matka pojmenovala po svých oblíbených osobnostech Jacqueline Coco Marilyn. #tochces. Navíc nikdy nesplnila matčiny nároky a nestala se úspěšnou ambiciózní ženou, což je jí celý život vyčítáno. Ale teď se snaží maminku rozptýlit a udělat vše pro její spokojenost. Vyjde to?

Na první pohled letní oddechovka mě příjemně překvapila svým přesahem. Nedostanete pouze zážitky z plavby lodí, které jsou někdy úsměvné, jindy zase tragikomické, autorka vám vedle toho naservíruje komornou rodinnou vztahovku, v níž půjde až na dřeň. Jak už to bývá, v příbuzenských vztazích to někdy pořádně vře, což Jackie moc dobře ví. Během svérázné plavby, kdy není vše tak, jak sliboval katalog, na povrch vyplouvají skryté pravdy a dávné křivdy, které jí možná pomohou lépe vnímat vlastní manželství a zapracovat na něm.

Autorka klade důraz na vztah matky a dcery, který není úplně ideální. Děj je popisován v ich-formě prostřednictvím Jackie, jež si svou matku nijak neidealizuje, vždy měla blíž k otci, ale snaží se, aby k ní našla cestu. Není nouze o vtipné scény, například když se obě zúčastní večeře pro single cestující, nebo se v přístavech vydávají na výlety.

Když spojíte rodinné drama s plavbou na lodi, na níž není nouze o zážitky všeho druhu, vypadá to na první pohled jako pořádný miš maš. Opak je ale pravdou, poměrně útlý počin Jak spadnout přes palubu je sondou do životů jedné rodiny, vtipný, hořkosladký, místy trochu cynický, se spoustou řeckého slunce i osobitého přístupu k turistům. Tohle se opravdu povedlo a doporučuji vřele všem, kterým se líbila třeba Fazóna finského spisovatele Miiky Nousiainena.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Tak jako vychází spousta knížek s tématikou druhé světové války, rozšířila se i nabídka tuzemského knižního trhu o tituly, jež mapují nedávnou historii naší země. Střípek do pomyslné mozaiky těchto příběhů přidává i Petra Klabouchová s románem nazvaným U severní zdi.

Seznamte se, tohle je Muž s dírou v srdci, jenž kdysi dávno přišel o matku, když se s ním pokusila překročit hranice. Jizva, která mu zůstala, se nikdy nezacelila, jen touha po pomstě těm, jenž mu způsobili doživotní trauma, zůstala. Spravedlnosti se nikdy nedočkal, proto ji teď, když už má život téměř za sebou, bere do vlastních rukou. Vše začíná a končí v kdysi zakázané, dnes téměř zapomenuté části hřbitova v pražských Ďáblicích, kde jsou pohřbena tělíčka dětských obětí komunistického režimu.

Muž s dírou v srdci nás provází jednou částí knihy, té druhé dominuje Ošetřovatelka umírajících, která se stará o pacienty, kterým na tomto světě už příliš času nezbývá. Doopatrovala takto svou vlastní matku a teď je v popředí nová klientka, kolem níž se dějí nevysvětlitelné, až mysteriózní věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Obě linie se v příběhu proplétají a jsou spolu úzce spjaty až do závěrečného vyústění.

Není snadné číst nejnovější počin talentované vypravěčky příběhů Petry Klabouchové. Je těžké nořit se do příběhů lidí, kteří se stali politicky nepohodlnými a byli vězněni. Je těžké číst o dětech, narozených za mřížemi, na nichž si zfanatizovaní bachaři, opilí mocí, zchlazovali žáhu tím nejhorším možným způsobem. Některé popisy jsou natolik sugestivní, že vám nebudou příjemné, přesto zatněte zuby, osušte slzy a vydržte už jen proto, že díky tomuto příběhu vyplouvají hrůzy padesátých let na povrch a děti nezůstanou neviditelnými dušičkami, na které se zapomnělo.

Ať už s činy Muže s dírou v srdci budete souhlasit, či ne, román U severní zdi ve vás zanechá hlubokou stopu, to se vsadím. Je připomínkou nelidského jednání komunistických pohůnků, jimž síla a moc zatemnila mozek. Během čtení vás budou provázet nejrůznější pocity, možná občas knihu i odložíte s myšlenkou, že nemůžete pokračovat dál. Můžete, věřte mi, to, už kvůli těm, jejichž těla jsou pohřbená v hromadných hrobech ďáblického hřbitova. Jejich životy byly zničeny zbytečně, proto bychom si to měli pamatovat a nezapomínat. A já skládám hold Petře Klabouchové, že dokázala hrůzu a smutné osudy žen a dětí přetavit v silný a syrový, hutný příběh, který zcela určitě kvůli tématu nebylo snadné napsat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Od osudových události, které zasáhly celý Medvědín, uplynuly dva roky. Neustálé napětí mezi Medvědínem a sousedním Hedem však trvá a grády mu přidá i přírodní živel, který se nezastaví před ničím. Vichřice totiž zničila hedský stadion a sportovci teď musí jezdit do Medvědína, což se nelíbí nikomu. A zase se rozdmýchávají staré spory, které měly navždy spát. Budou města mezi sebou bojovat pořád? Budou z jednoho z nich Vítězové?

Fredrik Backman se tentokráte opravdu rozepsal. Protože mezi jednotlivými díly je odstup nejen v příběhu, ale i ve vydávání, na počátku čtenářům nenásilně zopakuje zásadní momenty z předchozích knih. V ději přibyde i několik nových postav, které výrazně ovlivní životy hlavních hrdinů.

Domů se načas vrací Maya, toho času studentka hudby. Vzdálenost i nové zájmy ji pomalu, ale jistě odcizují s nejlepší kamarádkou Anou. Také Amat se vrátil ze zámoří. Dařilo se mu, nebo na něj štěstí čeká blíž, než si myslí? Mayini rodiče se plácají nejen v manželství, ale také v práci – nezdá se, že by jim společné zaměstnání prospívalo. Peter už sice není ve vedení klubu, ale hokej mu pořád nedá spát. No, můžeme říct, že ani závěrečný díl medvědínské trilogie nebude jednoduché a odpočinkové čtení. Připravte se na pořádnou nálož emocí, takovou, co vám dá pořádnou herdu do žeber, až nebudete moci dýchat, to totiž Fredrik Backman umí.

I tentokrát autor zůstává u svého typického způsobu vyprávění. Opět k vám promlouvají medvědínští jako jeden celek, přestože idylické vztahy mezi všemi nepanují. A stejně jako v předchozích částech vám tento jednolitý hlas tak trochu ukazuje směr, jakým se příběh ubírá a co na postavy čeká. Nemusíte se bát vyzrazení, toto napovídání a „postrkování“ probíhá v náznacích. Občas máte pocit, že už víte, co se komu stane, ale Backman to provádí tak geniálně, že jste vždycky vedle. 🙂

Nechtělo se mi z Medvědína odcházet, natolik jsem si lesnatý region plný svérázných lidí zamilovala. Fredrik Backman umí proniknout do bolavých duší svých postav tak, že jste v tom všem s nimi. Jejich osudy nejsou lehké, mnohdy prožívají těžké chvíle a jen těžko se dokážou vymanit z područí melancholie, smutku a sebelítosti, když to však dokážou, kráčejí životem s hrdostí a vztyčenou hlavou a jejich houževnatost je vede dál.

Vítězové jsou důstojným a do detailu propracovaným vyústěním trilogie o lidech, kteří mají v srdci nejvíc místa pro hokej, jemuž jsou schopní obětovat téměř vše. Každý zápas se však vyhrát nedá a vítězem je mnohdy i ten, který navenek prohrál, ale uvnitř dokázal překonat nejtěžší překážky. Do Medvědína už asi nezavítáme, leda bychom si čtení podmanivé série zopakovali, těšit se však můžeme i z dalších knížek švédského autora. A kdo ví, třeba pro nás chystá i něco nového.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.