Štítek: HOST

Myslíte si, že přátelský vztah může fungovat jen mezi osobami stejného věku? Omyl? Román Sto roků Lenni a Margot vás přesvědčí o tom, že kamarádství kvete v každém věku.

V nemocnici na oddělení pro nevyléčitelně nemocné tráví veškerý svůj čas teprve sedmnáctiletá Lenni. Nudu se snaží přebít svéráznými hovory s nemocničním knězem a návštěvami arteterapeutické výtvarné dílny. Bohužel si vůbec nerozumí se svými vrstevníky, s nimiž si nemá co říct. Teprve hodiny se skupinou vitálních osmdesátníků dodají jejím dnům novou šťávu. Lenni se seznámí s Margot, třiaosmdesátiletou paní, s níž si nesmírně rozumí. Společně mají sto let, společně malují ke svému „výročí“ obrázky, které mapují jejich životy, společně sdílejí své docela komplikované světy a otevírají si navzájem svá srdce. Ani jedna to v životě neměla jednoduché, přesto ho nevzdávají natruc tomu, co si pro ně osud připravil.

Počin britské spisovatelky Marianne Croninové je velmi vyzrálý debut, který se zaobírá tisíckrát zpracovaným tématy, jako jsou přátelství a životy nevyléčitelně nemocných lidí, na toto konto bylo vydáno mnoho knih a natočeno neméně tolik filmů. Čím vás tedy dostanou Lenni a Margot? Kontrasty, které dávají jejich příběhu rozměr a taky neotřelá Margotina minulost, již nám po kapkách dávkuje prostřednictvím svého vyprávění směřujícího k Lenni. Margot má osmdesát tři let a svá nejlepší léta prožila během bouřlivých šedesátek, na jednu stranu tolik tolerantních k různým výstřelkům, na druhou nesmírně přísných vůči různým způsobům lásky. Bylo fascinující sledovat její životní cestu a vztahy, které ji celý život formovaly. Lenni je sice pouhých sedmnáct, ale i ona si prožila své a proto je její vyprávění lehce sarkastické, trochu cynické, ale především dojímavé, zvlášť když si uvědomíme, kolik času má před sebou. Vedle Margot je jejím novým přítelem také nemocniční kněz, s nímž Lenni vede osobité hovory o Bohu a víře. Vůbec se nebojte, že by vás autorka chtěla prostřednictvím teenagerky válcovat náboženskou masáží, Lenni je prostě svéráz, lehce kousavými poznámkami vlastně poukazuje na to, že pro ni je všechno definitivní.

Děj je řazen do krátkých úderných kapitol, které střídavě přibližují ich-formou obě hlavní postavy. Seznámíme se také s prostředím nemocnice a personálem, který v ní pracuje a dotváří atmosféru příběhu. Citlivě napsaný příběh dvou na první pohled nesourodých žen má prostě co říct. Uvědomíme si, že opravdu platí, že na světě jsme jen na návštěvě a nikdo neví na jako dlouho. Přestože je příběh melancholicky laděný, má v sobě i něco optimistického, spoustu moudrých myšlenek. Po přečtení vám zůstane v paměti, natolik jsou hlavní postavy výrazné a své.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Alenu Mornštajnovou není třeba sáhodlouze představovat. Její počin Hana si získal srdce mnoha čtenářů a stejně jako další autorčiny romány se stal důležitou součástí současné české literatury.

Kniha Slepá mapa slaví letos desáté výročí od svého prvního vydání. Alena Mornštajnová v ní mapuje osudy jedné rodiny na pozadí událostí 20. století.

Anna, Alžběta a Anežka zastupují tři generace žen. Anna spojila svůj život
s klidným, sečtělým Antonínem a rozhodli se, že své děti pojmenují podle abecedy. K prvorozené Alžbětě tak ještě přibyli Božena a Ctibor. Také Alžbětě se narodilo dítě, dcera, jíž pragmatická matka pojmenovala Anežka. A právě nejmladší zástupkyně rodu přibližuje fascinující životní příběh svých rodičů, prarodičů a přidává i svůj.

Anna si vzala svého muže i přes protesty rodiny a utekla s ním do pohraničního městečka v severních Čechách ještě před první světovou válkou. Manželství dvou protikladů, výřečné Anny a tichého Antonína bylo šťastné, přesto museli bojovat s nepřízní osudu v podobě mužova válečného zranění a ženiny tuberkulózy. Historie nenechala na pokoji ani jejich děti. Alžběta musela před válkou utíkat do vnitrozemí, její sestra Božena, která si vzala Němce, zůstala
v pohraničí, které připadlo Hitlerovi. Ctibor už dávno rodný kraj opustil, aby pracoval na lodi, což byl vždy jeho sen, díky tomu včas zakotvil v zámoří. Anežka vyrůstá po válce, kdy se zdálo, že bude vše zalito sluncem. Přišel však únorový převrat, který zahýbal osudy Alžběty a jejích příbuzných, Anežka se posléze stává trnem oku komunistickému režimu a platí za to nepřiměřenou cenu.

Na téměř čtyřech stech stranách rozvíjí Alena Mornštajnová osudy jedné zdánlivě obyčejné rodiny. Ale jak už to bývá, právě ti nejméně nápadní
a nejobyčejnější lidé zažívají pohnuté příběhy, mající velkou výpovědní hodnotu. S Alžbětou prožijeme těžká období druhé světové války, kdy byly lidé vězněni i vražděni kvůli víře a národnosti, s Anežkou období normalizace,
v němž byl trestán jakýkoliv odpor vůči režimu.

Na první pohled se před vámi odvíjí příběh, v němž se toho moc neděje, ale čím víc se do střípků osudů na pozadí bouřlivých dějin naší země noříte, tím intenzivnější zážitek máte. Autorka líčí každodenní události čtivě a vyvolává pocit, že je prožíváte s hlavními hrdiny. Dějová linie se primárně točí kolem Anny, Alžběty a Anežky, která je jeho zprostředkovatelkou, ale dostatečný prostor dostávají také vedlejší postavy, zejména Alžbětina sestra Boženka. Ta má také zajímavý osud, po válce se dostala do Německa, kde pátrala po svém muži a nakonec tam, chtě nechtě, zůstala, protože sňatek s Němcem byl v té době pro Čechy cejch.

Alena Mornštajnová napsala příběh, v němž velkou roli hrají mezilidské vztahy, stejně jako historie a pohnuté dějiny tehdejšího Československa. Velmi lidským způsobem zpracovala životy lidí, kteří se museli vyrovnat s nepřízní osudu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Sal a Núr. Núr a Sal. Dva mladí lidé, kteří se znají od šesti let, kdy se Núr ocitla v americkém pouštním městečku Juniper bez sebemenší znalosti angličtiny. Jediný Sal se k ní choval hezky a vzal ji pod svá křídla. Stali se z nich nejlepší kamarádi, téměř sourozenci, které spojuje stejná víra, pákistánské kořeny a láska k Salově matce Misbáh. Stačí malicherná hádka a pouto se málem přetrhlo, nikdy však není pozdě navázat tam, kde se se málem skončilo. Bohužel, Misbáh umírá a Sal zůstává s otcem, který se nedokáže vyrovnat se smrtí milované ženy a uchýlí se k alkoholu. Také Núr má problémy, chce se dostat na vysokou školu, což se nezamlouvá jejímu despotickému strýci. Jako malé dívence ji zachránil život a vychoval, což mu dává pocit, že může dívku ovládat. Sal bojuje s finančními problémy, chce zachránit rodinný motel, který jeho matka milovala a v největším zoufalství udělá něco, co negativně ovlivní nejen jeho, ale Núr. Už podruhé se pouto přetrhlo, tentokrát je to opravdu vážné. Má jejich přátelství šanci na záchranu, nebo ho Salův čin nenávratně zničil?

Sabaa Tahirová je známou autorkou úspěšné fantasy ságy Jiskra v popelu. V aktuálním počinu nazvaném příznačně Všechen můj hněv zabrousila do žánru young adult a opět dokázala, že umí. Ve svém naléhavě působícím počinu se zaměřila na témata hýbající současnou společností. Nebojí se psát o rasismu, zaměřuje se na častý problém nedostatku financí, šikanu a domácí násilí. To vše zakomponovala velmi citlivým a civilním způsobem do příběhu, který, nebojím se říct, dojme k slzám, aniž by byl patetický. Silným motivem je také víra obou hrdinů a střet s odlišným kulturním prostředím.

V ději se jako vypravěči střídají Núr a Sal, kteří nás provádějí současnou linkou příběhu. Celkový pohled doplňují retrospektivní kapitoly, v nichž poznáváme Salovu citlivou matku Misbáh, pro níž je rodina vším.

Příběh Núr a Sala přeložila Jitka Jeníková, jíž se podařilo zachytit vemlouvavost i křehkost spisovatelčina stylu a přispět tak k intenzivnímu zážitku z četby. V textu jsou zachovány věty v původním jazyce, kterým Pákistánci hovoří, v urdštině, a přispívají tak k větší autentičnosti.

Ocenila jsem zálibu hlavní hrdinky v hudbě, do níž se nořila pokaždé, potřebovala-li utéct od reality, zejména její slabost pro skladbu Wanderer, kterou má na svém kontě kapela U2 ve spolupráci s legendárním Johnnym Cashem. Ta v příběhu hraje zásadní roli a dokazuje, že hudba spojuje a také léčí.

Ač je román Všechen můj hněv zacílen na tzv. „mladé dospělé“, ocení ho i starší čtenáři, natolik je vyzrálý a má co říct. Třeba to, že můžete udělat chybná rozhodnutí a ocitnout se na šikmé ploše, ale vždy je důležité chyby uznat a nést odpovědnost. Doporučuji ho všemi deseti, ještě teď ve mně doznívá a nad hrdiny přemýšlím.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Když se řekne Švédsko, možná vám hned naskočí IKEA, Astrid Lindgrenová, urostlí vikingové, voňavé svíčky a huňaté deky, které propaguje životní styl seveřeanů zvaný hygge. Všechno to zní tak romanticky. Ale divoká příroda a nevyzpytatelné počasí umí pořádně potrápit a z idylické krajiny udělat nepřítele. V románu Půjdu s tebou Lina Nordquistová nabízí příběh jedné rodiny, jejichž členové si prošli těžkými okamžiky a sáhli si až na dno.

V příběhu se střídají dvě časové linie. V té současné je vypravěčkou padesátnice Kåra. Bydlí se svou tchyní a právě prožívají náročné období. Roar, její tchán, zemřel a je třeba vypravit pohřeb. Kåra vzpomíná na léta v domě po boku lehce mentálně zaostalého manžela a malého syna. Celý život trpěla bojázlivostí a se svým mužem si nerozuměla, což se promítlo do vztahů mezi všemi. Ve svém tchánovi cítila zpřízněnou duši, jako jediný jí rozuměl a jejich pouto bylo až příliš silné…

Minulost nás vrací o tři čtvrtě století zpátky, kdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století do domu přichází dvojice Unni a Armod prchající z Norska před ženinou minulostí. Ve švédském Hälsinglandu nacházejí útočiště vykoupené dluhem vůči původnímu majiteli nemovitosti, který jim nedá nic zadarmo. Unni, Armoda i jejich děti čekají chvíle, které by nechtěl zažít nikdo z nás…

Román Půjdu s tebou je jedním z nejtěžších, ale zároveň i jedním z nejzajímavějších počinů, které se mi dostaly do rukou. Autorka Lina Nordquistová píše neobyčejným způsobem. Text je syrový, drsný, stejně jako sever, který je nelítostný vůči těm, kteří v něm nedokáží přežít. Zároveň se jedná o poetické čtení plné metafor, jež drsnost prostředí trochu zjemňuje.

Není to kniha, která by se četla úplně lehce, než vás k sobě pustí, chvíli to trvá, ale pak se vám odmění neotřelým námětem i vyústěním. Ne vždy vám bude lehko na duši, scény, v nichž spisovatelka líčí boj Unni a její rodiny o přežití. Děj má neutěšitelnou, tísnivou atmosféru, přesto dokáže okouzlit.

Počin Liny Nordquistové doporučuji především těm čtenářům, kteří vyhledávají náročnější témata a mají v oblibě vzletnější styl psaní. Není to kniha pro široké masy čtenářů, ale vyzobáváte-li rádi literární lahůdky, nenechejte si ji ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Představte si, že je vám kolem čtyřiceti, máte vlastní rodinu, od níž si musíte odpočinout, a tak přemluvíte svého rodiče na společnou dovolenou ve dvou. Přesně tohle zažívá hlavní hrdinka Jackie. S manželem se trochu odcizili, její maminka se po smrti manžela utápí ve smutku a tak ji Jackie vezme na plavbu lodí po Středozemním moři v naději, že matce najde novou lásku. Perfektní nápad, že? No, jak pro koho. Jackie si celý život nese trauma, protože ji matka pojmenovala po svých oblíbených osobnostech Jacqueline Coco Marilyn. #tochces. Navíc nikdy nesplnila matčiny nároky a nestala se úspěšnou ambiciózní ženou, což je jí celý život vyčítáno. Ale teď se snaží maminku rozptýlit a udělat vše pro její spokojenost. Vyjde to?

Na první pohled letní oddechovka mě příjemně překvapila svým přesahem. Nedostanete pouze zážitky z plavby lodí, které jsou někdy úsměvné, jindy zase tragikomické, autorka vám vedle toho naservíruje komornou rodinnou vztahovku, v níž půjde až na dřeň. Jak už to bývá, v příbuzenských vztazích to někdy pořádně vře, což Jackie moc dobře ví. Během svérázné plavby, kdy není vše tak, jak sliboval katalog, na povrch vyplouvají skryté pravdy a dávné křivdy, které jí možná pomohou lépe vnímat vlastní manželství a zapracovat na něm.

Autorka klade důraz na vztah matky a dcery, který není úplně ideální. Děj je popisován v ich-formě prostřednictvím Jackie, jež si svou matku nijak neidealizuje, vždy měla blíž k otci, ale snaží se, aby k ní našla cestu. Není nouze o vtipné scény, například když se obě zúčastní večeře pro single cestující, nebo se v přístavech vydávají na výlety.

Když spojíte rodinné drama s plavbou na lodi, na níž není nouze o zážitky všeho druhu, vypadá to na první pohled jako pořádný miš maš. Opak je ale pravdou, poměrně útlý počin Jak spadnout přes palubu je sondou do životů jedné rodiny, vtipný, hořkosladký, místy trochu cynický, se spoustou řeckého slunce i osobitého přístupu k turistům. Tohle se opravdu povedlo a doporučuji vřele všem, kterým se líbila třeba Fazóna finského spisovatele Miiky Nousiainena.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Tak jako vychází spousta knížek s tématikou druhé světové války, rozšířila se i nabídka tuzemského knižního trhu o tituly, jež mapují nedávnou historii naší země. Střípek do pomyslné mozaiky těchto příběhů přidává i Petra Klabouchová s románem nazvaným U severní zdi.

Seznamte se, tohle je Muž s dírou v srdci, jenž kdysi dávno přišel o matku, když se s ním pokusila překročit hranice. Jizva, která mu zůstala, se nikdy nezacelila, jen touha po pomstě těm, jenž mu způsobili doživotní trauma, zůstala. Spravedlnosti se nikdy nedočkal, proto ji teď, když už má život téměř za sebou, bere do vlastních rukou. Vše začíná a končí v kdysi zakázané, dnes téměř zapomenuté části hřbitova v pražských Ďáblicích, kde jsou pohřbena tělíčka dětských obětí komunistického režimu.

Muž s dírou v srdci nás provází jednou částí knihy, té druhé dominuje Ošetřovatelka umírajících, která se stará o pacienty, kterým na tomto světě už příliš času nezbývá. Doopatrovala takto svou vlastní matku a teď je v popředí nová klientka, kolem níž se dějí nevysvětlitelné, až mysteriózní věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Obě linie se v příběhu proplétají a jsou spolu úzce spjaty až do závěrečného vyústění.

Není snadné číst nejnovější počin talentované vypravěčky příběhů Petry Klabouchové. Je těžké nořit se do příběhů lidí, kteří se stali politicky nepohodlnými a byli vězněni. Je těžké číst o dětech, narozených za mřížemi, na nichž si zfanatizovaní bachaři, opilí mocí, zchlazovali žáhu tím nejhorším možným způsobem. Některé popisy jsou natolik sugestivní, že vám nebudou příjemné, přesto zatněte zuby, osušte slzy a vydržte už jen proto, že díky tomuto příběhu vyplouvají hrůzy padesátých let na povrch a děti nezůstanou neviditelnými dušičkami, na které se zapomnělo.

Ať už s činy Muže s dírou v srdci budete souhlasit, či ne, román U severní zdi ve vás zanechá hlubokou stopu, to se vsadím. Je připomínkou nelidského jednání komunistických pohůnků, jimž síla a moc zatemnila mozek. Během čtení vás budou provázet nejrůznější pocity, možná občas knihu i odložíte s myšlenkou, že nemůžete pokračovat dál. Můžete, věřte mi, to, už kvůli těm, jejichž těla jsou pohřbená v hromadných hrobech ďáblického hřbitova. Jejich životy byly zničeny zbytečně, proto bychom si to měli pamatovat a nezapomínat. A já skládám hold Petře Klabouchové, že dokázala hrůzu a smutné osudy žen a dětí přetavit v silný a syrový, hutný příběh, který zcela určitě kvůli tématu nebylo snadné napsat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Od osudových události, které zasáhly celý Medvědín, uplynuly dva roky. Neustálé napětí mezi Medvědínem a sousedním Hedem však trvá a grády mu přidá i přírodní živel, který se nezastaví před ničím. Vichřice totiž zničila hedský stadion a sportovci teď musí jezdit do Medvědína, což se nelíbí nikomu. A zase se rozdmýchávají staré spory, které měly navždy spát. Budou města mezi sebou bojovat pořád? Budou z jednoho z nich Vítězové?

Fredrik Backman se tentokráte opravdu rozepsal. Protože mezi jednotlivými díly je odstup nejen v příběhu, ale i ve vydávání, na počátku čtenářům nenásilně zopakuje zásadní momenty z předchozích knih. V ději přibyde i několik nových postav, které výrazně ovlivní životy hlavních hrdinů.

Domů se načas vrací Maya, toho času studentka hudby. Vzdálenost i nové zájmy ji pomalu, ale jistě odcizují s nejlepší kamarádkou Anou. Také Amat se vrátil ze zámoří. Dařilo se mu, nebo na něj štěstí čeká blíž, než si myslí? Mayini rodiče se plácají nejen v manželství, ale také v práci – nezdá se, že by jim společné zaměstnání prospívalo. Peter už sice není ve vedení klubu, ale hokej mu pořád nedá spát. No, můžeme říct, že ani závěrečný díl medvědínské trilogie nebude jednoduché a odpočinkové čtení. Připravte se na pořádnou nálož emocí, takovou, co vám dá pořádnou herdu do žeber, až nebudete moci dýchat, to totiž Fredrik Backman umí.

I tentokrát autor zůstává u svého typického způsobu vyprávění. Opět k vám promlouvají medvědínští jako jeden celek, přestože idylické vztahy mezi všemi nepanují. A stejně jako v předchozích částech vám tento jednolitý hlas tak trochu ukazuje směr, jakým se příběh ubírá a co na postavy čeká. Nemusíte se bát vyzrazení, toto napovídání a „postrkování“ probíhá v náznacích. Občas máte pocit, že už víte, co se komu stane, ale Backman to provádí tak geniálně, že jste vždycky vedle. 🙂

Nechtělo se mi z Medvědína odcházet, natolik jsem si lesnatý region plný svérázných lidí zamilovala. Fredrik Backman umí proniknout do bolavých duší svých postav tak, že jste v tom všem s nimi. Jejich osudy nejsou lehké, mnohdy prožívají těžké chvíle a jen těžko se dokážou vymanit z područí melancholie, smutku a sebelítosti, když to však dokážou, kráčejí životem s hrdostí a vztyčenou hlavou a jejich houževnatost je vede dál.

Vítězové jsou důstojným a do detailu propracovaným vyústěním trilogie o lidech, kteří mají v srdci nejvíc místa pro hokej, jemuž jsou schopní obětovat téměř vše. Každý zápas se však vyhrát nedá a vítězem je mnohdy i ten, který navenek prohrál, ale uvnitř dokázal překonat nejtěžší překážky. Do Medvědína už asi nezavítáme, leda bychom si čtení podmanivé série zopakovali, těšit se však můžeme i z dalších knížek švédského autora. A kdo ví, třeba pro nás chystá i něco nového.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Vítejte zpátky v Medvědíně. Od jistých událostí není nic jako dřív. Klubu hrozí zánik, Maya čelí nenávistným komentářům a vůbec – všichni jsou takoví nějací rozhození. Medvědín je v rozkladu, nebudeme si lhát. Ani sousední Hed není v klidu, medvědínské pořád popichuje. Problémy vyvrcholí hokejovým zápasem mezi oběma kluby a navíc vypluje na povrch ještě jedno tajemství, které prověří charaktery všech. Tentokrát to prostě bude – My proti vám.

Fredrik Backman je prostě pán písmenek. I v druhém díle dokazuje, že se umí ponořit do svých hrdinů a přiblížit jejich světy neuvěřitelně lidským způsobem. Opět k vám medvědínští promlouvají jako celek a vedou vás napříč příběhem. A stejně jako v prvním díle, ani tady nehrají stěžejní roli pouze postavy stojící v popředí děje, ale také ty, které pozorují dění zpovzdálí.

Čtení plné emocí ukáže pravé charaktery medvědínských. Kdo odejde jako spráskaný pes a kdo naopak se vztyčenou bradou, i když prohrál? Jedou v tom všichni, Peter a jeho rodina, Ramona z místní hospody, mladí hokejisti… Korunu všemu dodává tajemný politik, který pomalu spřádá sítě a omotává Medvědín. Musíme se ptát, myslí to upřímně?

Fredrik Backman mě do svých sítí omotal taky. Těžko se mi od medvědínských odcházelo, ráda jsem se k nim vracela a hltala každou stránku. Ten neotřelý styl, v němž k vám promlouvá město jako celek a občas vám zlehka napoví, jak to bude dál, je návykový. Už teď se těším na třetí, závěrečný díl nazvaný Vítězové.

Jestli hledáte čtení, které voní člověčinou, je upřímné, dojemné i bolestné, Fredrik Backman je správnou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Román Fredrika Backmana Medvědín vyšel pár let zpátky u nakladatelství Host. Dostávám se k němu až teď a můžu říct jedno. Vryl se mi pod kůži a už se těším, až se začtu do pokračování.

Medvědín je jedno malé městečko ležící doslova v lese. Jeho obyvatelé mají jednu velkou vášeň, jíž obětují vše. Hokej. Místní sportovní klub věří, že vítězství přitáhne další sponzory, finanční injekce a novou krev v podobě talentovaných mladých sportovců. A jakmile mají kluci, pro které je hokej úplně vším, jedno vítězství v kapse, oslavují. Radují se, veselí, opájejí úspěchem i alkoholem. A čím víc jsou rozpálení, tím míň poslouchají, co jim druzí říkají. Třeba Kevin, největší medvědínská hokejová naděje vůbec nevnímá mladinkou Mayu, která mu něco říká. Důrazně. A pak jeden čin ovlivní v Medvědíně úplně vše, hokej, přátelství, sousedské i rodinné vztahy…

Fredrk Backman je zajímavý spisovatel. Píše tak, že se vám dostane pod kůži. Děj rozvíjí velmi pozvolna, všímá si všemožných detailů a úhlů pohledu, které vám nastíní prostřednictvím téměř všech medvědínských. A tak v popředí nestojí jen hlavní postavy, důležité jsou i ty vedlejší, stejně jako v týmovém sportu.

Mohlo by se zdát, že hlavním námětem je hokej, ale není to pravda.v Zásadní roli tam má, ale v podstatě je to příběh o předsudcích, vině i trestu, o tom, jak mohou různí lidé vnímat jednu situaci a vysvětlovat si ji tak, jak potřebují. Někteří hrdinové strkají hlavu do písku, jiní prokážou velkou odvahu a odhodlání, aby ukázali pravdu.

Medvědín se nečte lehce, musíte do něj proniknout, stejně jako do nitra všech postav, jimž osud nedal nic zadarmo, ať už je to Peter, otec Mayi a manažer klubu, kterému obětoval vše, nebo Benji, skrývající své pravé já pod neproniknutelnou slupkou, či Amat, jenž je na ledě bůh, ale mimo něj outsider. Jakmile jim propadnete, má vás Medvědín v kapse a jen tak vás nepustí.

Vrstevnatý, dojemný příběh plný myšlenek, jež stojí za zapamatování, to je Medvědín Fredrika Backmana, autora, který se umí vcítit do svých postav a jehož psaní je velmi lidské a empatické.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.