Nekonečné širé moře, výpravy za obživou i poznávání dalekých exotických zemí, to je základní motiv této rozsáhlé knihy, která mapuje osudy námořníků z dánského městečka Marstal.
Začíná v roce 1848 a zabírá téměř sto let, dvě světové války a spoustu, spoustu zajímavých a neobvyklých událostí.

Když v roce 1848 vyplouvá posádka námořníků z Marstalu, aby se postavila německým útočníkům, bere z počátku situaci s humorem. Válka pro ně byla více méně vzrušující událostí. Úsměv na rtu jim však zamrzá ve chvíli, když po výbuchu bomb někteří přijdou o život.

„Válka byla vzrušující. Něco jako kořalka, která člověku rozproudila krev, ale radost byla ještě větší. Kouř se rozptýlil a vzduch se vyčistil. Ještě nikdy jsme neviděli svět tak jasně. Zírali jsme, jako bychom se znovu narodili. Stěžně a plachty nad námi tvořily baldachýn, který vypadal jako jarní listoví mladého bukového lesa. Všechno bylo jako z jiného světa.“

Stěžejní postava románu, Laurids Madsen se vydává znovu na moře. Možná chce zapomenout, možná už má všeho dost. Za sebou nechává manželku a děti, kteří vůbec nic netuší o jeho dalších osudech. V jeho stopách kráčí syn Albert, jenž se svého otce vydá hledat. I na něj čeká nekonečné moře a posádka, která se snad upsala samotnému ďáblu.

Všichni pořádní chlapi jsou na moři, v městečku zůstávají jen starci, děti a ženy. Koho by to dlouho bavilo? Marstalské ženy si vládnou samy, v popředí stojí vdova Klára Fríisová, jejímž přáním je, aby muži, zejména její syn na moře nemuseli.
Zkuste se však nadechnout přímořského vzduchu, nasát vůni soli a pohladit bok lodě. Kdo jednou vyrůstal mezi námořníky, jinak žít ani nemůže. A tak i Knud Erik, Klářin syn, podléhá tajemnému volání moře.

Přiznám se, že když jsem knihu My, utonulí držela v rukou, trochu jsem zbledla. Miluju hrubé „poctivky“, které čítají tři sta,čtyři sta i více stran, tahle více než sedmisetstránková bichle ve mně budila velký respekt.
Má obálku, která je neskutečně přitažlivá pro oko a potvrzuje, že v jednoduchosti je síla. Dominující černá barva a provedení ve stylu kresby tuší podtrhuje její spojitost s tématem. Jako bych před sebou viděla bouřlivé, nevyzpytatelné moře.

Kniha je zvláštní v tom, že nemá konkrétního vypravěče. V  příběhu k vám promlouvají hlasy neurčitých osob mluvících o sobě ve stylu „my“. Jsou skvělými glosátory, pro ironii ani upřímnost nejdou daleko. Oni jsou Marstalští, o nich je tento příběh.

„Naše město nezná pojem soukromí. Vždy je tady oko, které vás pozoruje, nebo ucho, které vás poslouchá. Každý z nás má celý archiv toho, co kdo řekl. I ta nejledabylejší poznámka si zaslouží novinový komentář. Kradmý pohled je majiteli okamžitě opětován. Navzájem si neustále vymýšlíme nějaká  nová jména. Přezdívka slouží jako připomenutí, že člověk nikdy není sám. Jsi náš, říká, přejmenovali jsme tě. Víme o tobě víc než ty sám. Pohlédli jsme na tebe a viděli jsme víc, než ty zahlédneš v zrcadle.“

Román My, utonulí je opravdovým, poctivým eposem vzdávajícím hold dobrodružným románům s mořskou tématikou. Carsten Jensen kráčí ve stopách nejlepších severských autorů, skvělých vypravěčů a mistrů vrstevnatých ság jako je Trygve Gulbrassen, Selma Lagerlöfová nebo Sigrid Undsetová. To, co pro ně byla příroda v celé své kráse a syrovosti, je pro Jensena moře. Líbilo se mi, že se překladu ujala žena, konkrétně Eliška Jemelková, a dokázala, že i dámy mohou se ctí proniknout do tvrdého chlapského světa drsných námořníků.

Téhle bichle se nemusíte bát, máte-li rádi velkolepé ságy mapující několik desítek let. Poctivý dobrodružný příběh vypráví nejen o moři, především je to mozaika osudů obyvatel jednoho přímořského městečka, plasticky popisující jejich běžný život, ať už na moři nebo na souši, v Marstalu.

S touto knihou se vydáte na plavbu po mořích, poznáte krušný námořníkův život a proniknete do srdcí drsných seveřanů, k nimž je někdy těžké se probít.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Knihu si také můžete koupit:
NAKLADATELSTVÍ OMEGA

KNIHY DOBROVSKÝ