76. stránka

Vzpomínky z adresáře

Šestadevadesátiletá Doris žije sama. Praneteř Jenny se odstěhovala do Států, a tak se s ní a její rodinou vídá pouze prostřednictvím počítače. Kromě pečovatelky, která k ženě pravidelně dochází, není nikdo, s kým by mohla sdílet své vzpomínky. A že jich je!

Když byla Doris malá, dostala od otce krásný červený adresář, kam si zapisovala jména lidí, kteří prošli jejím životem. Teď, po mnoha letech, je většina jmen už dávno přeškrtaná, jejich nositelé zemřeli. Doris ví, že i její život se chýlí ke konci. Aby praneteři po ní aspoň něco zůstalo, začne své memoáry sepisovat. Ke každému jménu v adresáři se váže příběh a konkrétní vzpomínky. Co Doris prožila během války? Jak se ze Švédska dostala do Paříže a poté do New Yorku?

Kolikrát jsou právě vzpomínky tím jediným, co člověku zbývá. Ty, které vězí hluboko v ženině paměti, pomalu vyplouvají na povrch, aby na světlo vynesly nejedno tajemství.

Červený adresář je přímo stvořený pro milovníky rodinných příběhů, v nichž není nouze o pořádné překvapení. Pro Doris si jich život připravil poměrně dost. Když jí bylo třináct let, dostala se do Paříže, kde pracovala jako služebná. Poté, co ji doslova na ulici objevil módní návrhář, stala se manekýnou. Potkala velkou lásku a neváhala pro ni opustit vše, co si do té doby vybudovala.

Příběh je koncipován ve dvou časových liniích, část z minulosti je vyprávěna hlavní hrdinkou v ich formě, což ještě více umocňuje pocit autenticity. Budete doslova zaplavení přívalem emocí, které se vám zaryjí pod kůži. I když děj místy sklouzává do sféry červené knihovny, protože motiv, kdy aktérům osud nepřeje a jejich milostný život musí ustoupit jiným hodnotám, je už poměrně okoukaný, stejně si vás podmaní svou atmosférou. Velkou devizou je šarm a především nezdolná síla hlavní hrdinky. Prožila vzestupy i pády na dno. I přesto, že sama několikrát chybovala, člověk si ji musí zamilovat.

Doris je prototypem silné ženy, která se nevzdává. Pro Jenny, jež neprožila právě idylické dětství, je druhou matkou a celoživotním vzorem.

Červenému adresáři ale nedominuje pouze Doris a její pouť za láskou a lepším životem, do rukou se vám dostává dojemný a citlivě napsaný příběh o hledání kořenů a rodinných vazeb, o nevyřčených otázkách, i o čekání na smrt, která nevyhnutelně uzavírá koloběh života.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Čas vlků

Pomalý začátek, gradující střed a dojemné finále, to je nástin jízdy, která vás čeká, pokud se začtete (a já pevně doufám, že ano, ano, ano, protože to stojí za to) do románu Čas vlků z produkce nakladatelství Cosmopolis.

Sourozenci Magdalena a Nils měli jako děti poměrně těžký život. Z područí chudoby se jim podařilo vymanit díky dědictví po strýčkovi. Oba dostali příležitost začít nový život a vybudovat si kariéru, což se jim podařilo. Zastihujeme je ve chvíli, kdy se vracejí do rodné vesnice, aby oslavili Velikonoce a zúčastnili se sváteční večeře u vážených statkářů Rytteholmových. Přestože se postavili na vlastní nohy, Nils je úspěšný obchodník a jeho sestra má našlápnuto stát se výbornou novinářkou, zůstává v Magdaleně něco z té malé dívenky, která musela kdysi dávno sklánět hlavu před bohatými, proto se plánované akce děsí. Píše se rok 1939, do Evropy vtrhla válka. I když je Švédsko neutrální, mnozí lidé neskrývají sympatie k Hitlerovi. Mezi jeho obdivovatele patří i mladý Carl-Magnus Rytterholm, jemuž oči otevírá až hrůzná událost, jíž je svědkem.

Tři mladí lidé by si mohli plnými doušky užívat bohatství, jež jim bylo řízením osudu dáno do vínku. Zapojili se však do válečné vřavy a neváhají nasadit vlastní životy či majetek ve prospěch potřebných. Autorka do příběhu zakomponovala i ožehavá témata jako jsou sociální problémy matek samoživitelek ve Švédsku, které musely své děti dát do pěstounské péče (státem nepříliš regulované), aby mohly pracovat, válečný finsko-ruský konflikt, o němž jsem osobně dosud moc nevěděla, nebo pomoc švédských rodin finským dětem.

Vlci v názvu knihy nejsou jen pro nic za nic. Stávají se symbolem boje dobra se zlem a tvoří ochranný štít příběhu. Musím říct, že se mi tento prvek zamlouval a připomněl mi, spolu s košatými a barvitými popisy přírody, tradiční severské vesnické romány, jak je známe v podání Trygve Gulbranssena, Selmy Lagerlöfové nebo Sigrid Undsetové. Nechybí ani romantická linie, vinoucí se napříč příběhem, místy možná až příliš idylická.

Čas vlků je poměrně vrstevnaté dílo, zasahující do více žánrových oblastí. Nelze ho brát jako klasický válečný román, přináší i morální poselství. Nemůžu se vyhnout přirovnání k pohádce se šťastným, byť nesnadno vybojovaným koncem, které mi po přečtení vytanulo na mysli. Dobro vítězí nad zlem, pochybení je vykoupeno kladnými skutky. A přesně tak by to mělo v životě být.

Příběh doznívá v hlavě doznívá ještě dlouho po přečtení. Považuji jej za jeden z nejdojemnějších, nejkrásnějších a nejcitlivějších románů, které kdy byly o lidech, jichž se dotkla temná ruka druhé světové války, napsány.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Čas vlků můžete zakoupit)

Hvězda severu

Jaký je život v Severní Koreji? Ve státě, do něhož je těžké proniknout a odkud se nikdo dobrovolně nedostane ven? D. B.John čerpal ze svých osobních zkušeností a napsal thriller, s názvem Hvězda severu, ze kterého mrazí, jen se na něj podíváte.

Děj se točí kolem tří stěžejních postav. Jenna, americká profesorka korejského původu se nikdy nesmířila se ztrátou sestry. Su-min zmizela během stáže v Jižní Koreji. Tato událost měla vliv na další chod celé rodiny, která se rozpadla. Paní Mun živoří s nemocným manželem v severokorejské provincii. Jednou najde balíček, v němž jsou různé věci potřebné pro život. Paní Mun pár věcí prodá a díky tomu se jí podaří prorazit na centrálním městském tržišti, stává se zdatnou obchodnicí i vůdčí osobností místních trhovkyň. V Pchjongjangu žije diplomat Čo. Středobodem jeho života je manželka a malý syn a také pracně budovaná kariéra. Čoův bratr se má stát vysoce postaveným úředníkem pracujícího přímo pro Kim Čong-ila, ale ještě předtím musí bratři prokázat, že jejich rodina je po tři generace politicky absoluně čistá. Šokující výsledky jim ve vteřině obrátí životy naruby… Zdánlivě nesouvisející linky vám připraví pořádnou dávku napětí, emocí i dějových zvratů.

Většina z nás má načteno spoustu detektivek a thrillerů, ať už českých a slovenských, klasických anglických nebo drsných severských. Ale severokorejské reálie? To tu ještě nebylo. D. B. John nabízí šanci nahlédnout do života TAM, kde by nikdo z nás zcela určitě žít nechtěl, ale na druhou stranu, dozvědět se něco blíž o místním životním stylu, to stojí za to. Román je samozřejmě fikce, ale díky tomu, že autor čerpá z vlastních zkušeností, protože Severní Koreu navštívil, se můžeme těšit na skutečně reálné pozadí.

Hvězda severu slibuje akci od počátku. Líbilo se mi propojení thrilleru se špionážní a politickou tematikou, které jinak cíleně nevyhledávám. Napínavé scény z Jennina výcviku mě bavily, stejně jako pohled do zákulisní tajných služeb i mrazivé politiky Severní Koreje. Trošku mě pobavila jedna ze závěrečných klíčových scén, v níž D. B. John popustil uzdu fantazii a střihl si téměř filmový kousek, který by mohli závidět i v Hollywoodu. Byť v reálu by toto bylo zřejmě zcela nemožné, zde to na mě působilo jako prvek jistého odlehčení. Celkové napětí totiž graduje ve chvíli, kdy se děj přesouvá přímo do Kim Čong-ilovy země. Že tamní život je všechno, jen ne jednoduchý, víme z různých zdrojů. Díky této knize máme možnost zažít i ty největší hrůzy, které se dějí v pracovních táborech. Narodit se v chudé nebo ideologicky nevhodné rodině, to zabíjí veškeré šance na život, který my bereme jako samozřejmost. Svoboda projevu, dostatek jídla, kulturní vyžití dle vlastního vkusu, o tom se lidem v táborech může jen zdát. Právě tyto části mě natolik pohltily, až jsem skoro zapomněla, že čtu thriller a ne autentickou výpověď. Románu to dává širší rozměr. Velké plus patří i za závěr knihy, který nechává prostor dalším myšlenkám a úvahám.

Hvězda severu není jen o akčních scénách, ale také o rodinných vztazích, politickém zákulisí jednoho totalitního státu, boji o moc, o naději, ztrátě a hořkém prozření.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino, na jehož e-shopu si Hvězdu severu můžete zakoupit.

Až tady nebudu

Co byste dělali, kdyby vám zbýval pouhý rok a půl života? Oněměli byste hrůzou, zpanikařili, začali si život užívat plnými doušky, nebo se snažili tragický osud zvrátit?
Když se Jess Mountová jednoho dne podívá na svůj Facebook, zjistí, že na zdi se objevují příspěvky příbuzných a přátel oplakávajících její smrt. Dívka si nejprve myslí, že se jedná o krutý žert nebo hackerský útok, ale příspěvků je stále víc. Vidí je pouze Jess, takže vyjma nejlepší kamarádky se nemá komu svěřit. Kdo by jí taky věřil, když se před pár lety po smrti milované matky zhroutila.
Ve statusech, zprávách a komentářích Jess vidí svůj budoucí život včetně syna, který bude teprve počat. Jak se rozhodne? Zachrání se i za cenu toho, že dítě se nikdy nenarodí, nebo se vydá vstříc smrti, před níž může alespoň krátký čas strávit se synkem?

Hlavní hrdinka Jess je sympatická mladá žena, chová se přirozeně, na nic si nehraje. Žije poměrně skromě, pracuje jako uvaděčka v kině. I přestože je dospělá, pořád bydlí se svým otcem, který v ní vidí malou holčičku, již musí ochraňovat. Jess se z laskavých, leč už příliš těsných pout chce vymanit ve chvíli, kdy potkává charismatického Leeho. Najednou jde vše hopem, od prvního rande po svatbu a těhotenství. Vypadá to, že Lee by ji na rukou nosil. Jenže je tady Facebook, který ví, co Jess čeká…

Příběh sledujeme prostřednictvím Jess, v jejíž dějové linii se objevují prostřihy do minulosti, a také z pohledu Angely, Jessiny tchyně. Tato forma vyprávění je vhodně zvolená, protože dává možnost vidět věci z různých úhlů pohledu a udělat si vlastní názor. Navíc na čtenáře čeká nejedno šokující odhalení.

Psychologický thriller Až tady nebudu námětem vybočuje z řady a šablonovitosti typické pro svůj žánr. Slibuje nevšední čtenářský zážitek, prvek mysterióznosti ho ozvláštňuje a dodává mu na zajímavosti. Právě díky tomu jsem byla na knížku zvědavá, zajímalo mě, zda to nebude působit nevěrohodně. Byla jsem příjemně překvapená, jak mělo vše smysl a zapadalo to do sebe.
Román se zároveň dotýká závažných sociálních témat, které autorka šikovně zakomponovala do děje. Poukazuje na nebezpečí domácího násilí, pro okolí mnohdy neviditelného a také představuje typ manipulátora, který svým chováním a jednáním dokáže během krátké doby udělat trosku i z nejodolnějšího člověka. Právě na toto skryté zlo, jež ve většině případů vyleze na povrch až ve chvíli, kdy už je pozdě, je nutné upozorňovat. Myslím, že se to autorce opravdu podařilo

Jsem moc ráda, že jsem díky Knihcentrum.cz měla možnost knihu přečíst, v hlavě mi doznívala ještě dlouho po přečtení, nabízí spoustu otázek a témat k přemýšlení. Jak moc s námi mohou naši nejbližší manipulovat? Proč jim to dovolíme, a jak tomu můžeme zabránit?

(Za recenzní výtisk děkuji Knihcentrum.cz, kde si knihu Až tady nebudu můžete zakoupit)

Strážce nádrže

Co mají společného penzista Jiří Smrček a Magda? Nejde o milostný vztah, i když o jistém druhu lásky či náklonnosti by se hovořit mohlo.
Pan Smrček je strážce nádrže, jež nese právě jméno Magda.
Strážce kromě pravidelných hlášení posílá i osobní dopisy svému nadřízenému.
„Vážený pane řediteli“, přesně takto začíná každý dopis. První napsal poté, co se od zástupce ředitele povodí, inženýra Anděla dozví, že má za sebe hledat nástupce. Pro Smrčka je nádrž Magda téměř vším. S láskou ji opečovává, kontroluje a opravuje, proto je pro něj hledání svého nástupce dost důležitý úkol.

V dopisech dává Smrček nahlédnout do svého poměrně pestrého života, a taky glosuje dění v rodné obci Horní Znělá. Dozvídáme se, proč má jeho bývalá žena přezdívku „Měňák“ a co bylo důvodem k rozvodu, zasmějeme se svérázné hospodské akci, jež nesla název „Nahoře BEZ“, dojímáme se nad osudy charismatické Kateřiny Holasové, pro niž má strážce nádrže zvláštní slabost a bavíme se historkami svérázného souseda plukovníka Dekla. (Tady jsem si nemohla pomoct, ale viděla jsem ho jako Pavla Landovského. ☺)

Strážce nádrže vydalo nakladatelství Cosmopolis. Je to poměrně útlounká knížka, nemá ani sto stránek, ale i přesto je nabitá emocemi, humorem a hlavně laskavostí a moudrostí, poznávacím znamením děl Zdeňka Svěráka. Během čtení můžeme vypozorovat jistou podobnost mezi postavou Jiřího Smrčka a samotného autora, ať už je to výběrem povolání (strážce je bývalý učitel), nebo stylem vyprávění (poklidné, vysvětlující, plné humoru, který není prvoplánový a vzniká jen tak mimochodem). Hlavního hrdinu si oblíbíte během chvilky. On sám sebe považuje za starce, který „už má odžito“, na mě působil velmi charismaticky. Nebojí se přiznat chybu či slabost, působí civilně a přirozeně.

Velkou devizou je nádherná košatá čeština pana Svěráka, která z knížky činí opravdovou lahůdku. Máte-li pro jazyk cit a vnímáte jeho krásu, bude pro vás Strážce nádrže příjemnou záležitostí. Jen vám bude líto, že už toto lidsky obyčejné, hořkosladké vyprávění končí. Ale tak to má být, platí přece „dobrého pomálu“ a „v nejlepším se má přestat“. Nezbývá než doufat, že pan Svěrák napíše další knížku, která přinese pohodu, klid a pohladí nás na duši, protože přesně to někdy potřebujeme.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Strážce nádrže můžete zakoupit)

Ztichlý dům

Susan Websterová mohla být skvělou matkou, kdyby… Kdyby nezabila svého malého, teprve dvouměsíčního syna Dylana. Opravdu trpěla poporodní depresí, nebo to bylo jinak? Susan si z osudového dne nic nepamatuje. Po několika letech, které strávila v diagnostickém ústavu se vrací zpět do života. S novou identitou a nadějí, že už snad bude dobře. Teď se jmenuje Emma Cartwrightová, má nejlepší kamarádku Cassie, souputnici z ústavu, díky níž vše zvládá. Jenže když Emmě jednoho dne přijde obálka adresovaná na její původní jméno, je v šoku. Našla v ní totiž fotku malého chlapečka, který by mohl být její syn. Kdo snímek poslal a co tím sleduje? Emma s pomocí Cassie a novináře Nicka kráčí po stopách fotografie s nadějí, že Dylan může být naživu.

Ztichlý dům je debutem britské autorky Jenny Blackhurst a já můžu říct, že nakladatelství Domino mělo opět šťastnou ruku při výběru čerstvé krve do své stáje.
Jako správný thriller má kniha vše, co se od ní očekává. Začátek, který láká pokračovat dál, pozvolna vysvětluje situaci, a hlavně – pořádně napíná až do dechberoucího konce. Spisovatelka totiž k Susanině linii přidala ještě jednu, která jen zdánlivě s příběhem nesouvisí. Sledujeme příběh party mladíků, jejichž jedinou zábavou je opíjení a výtržnictví. Ale jak děj postupuje a graduje, obě části do sebe zapadají jako dílky skládačky. Musím vyzdvihnout poměrně zajímavou zápletku, jejíž kořeny sahají hluboko do minulosti a proplétají se skrz všechny podstatné osoby knihy.

Jenny Blackhurst píše poutavým způsobem, dokáže do děje vtáhnout, máte pocit, že sledujete film. Objevuje se zde poměrně dost postav, každá má v příběhu specifické místo. I tentokrát jsem, tak jak to obvykle u thrillerů a detektivek dělávám, tipovala pachatele. Susan se řadí mezi sympatické hrdinky, působí věrohodně, o ní jako o milující matce jsem pochybnosti neměla. Ale v jedné z postav jsem se tentokrát spletla, pořád jsem o ní přemýšlela a nevěřila jí ani nos mezi očima. Autorka mi dokázala, že to se svými aktéry umí, protože jsem šla špatnou cestou a nechala se zmást. Když už myslíte, že… No, však to určitě sami znáte, zjistíte, že jste pozornost zaměřili na někoho konkrétního, a ono je to ve finále ještě stokrát jinak.

Ztichlý dům doporučuju, věřím, že se bude zamlouvat všem milovníkům thrillerů a psychothrillerů. Určitě se v záplavě knih tohoto žánru neztratí a najde si své místo, které si právem zaslouží. Jedná se sice o debut, ale poměrně propracovaný, akční a hlavně pořádně zamotaný.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Nech mě jít

Žil byl jeden otec, který měl tři syny. Jednoho dne onemocněl nevyléčitelnou nemocí – amyotrofickou laterální sklerózou. Věděl, že smrt je sice nevyhnutelná, ale krutá, a proto se rozhodl dobrovolně odejít. Povolal potomky, aby jej doprovázeli na kliniku v Curychu, kde se provádí eutanázie. Dva starší s tímto nápadem nesouhlasí, svolný je jen nejmladší Louis, který usedá za volant rodinného auta, aby s otcem tuto poslední misi vykonal. Rozmyslí si to jeho starší bratři a splní otcovo poslední přání? Tohle není pohádka, tohle je cesta do hlubin duše, kterou doporučuji, protože…

… Edward Docx je pro nás nový, neznámý a neokoukaný autor, i když má na svém kontě několik románů. Někdy je dobré vybočit ze zajetých kolejí, nechat své oblíbené spisovatele odpočívat a zkusit něco jiného. V tomto případě se četba vyplatí, Edward Docx vnáší čerstvý vítr do žánru společenského románu.

… tohle nebude bavit jenom ženy. I když je to rodinný příběh pitvající vztahy až na dřeň, na své si přijdou i muži. Vlastně si troufám říct, že Nech mě jít je chlapskou záležitostí. Ženy tvoří rámec příběhu spíše okrajově, i když plní funkci femme fatale, je to mužský element,který vystupuje do popředí. Ano, muži mívají své dny a kupu problémů k tomu. A nejlepší způsob jak je ventilovat, je jednoduchý. Mluvit o nich. No a protože jsou to chlapi, dostat z nich kloudné slovo bývá problém. Jakmile však upustí páru, stojí to za to.

… vás přinutí přemýšlet. O rodině, o vzájemných vztazích mezi členy, které bývají mnohdy zapeklité. Někdy si připadáte, jako byste tančili mezi vejci. Nejinak je tomu i u Laskerových. Otec totiž opustil svou první ženu kvůli jiné. Opustil nejen ji, ale i dva syny, kteří to celý život těžce nesli. S druhou manželkou měl dalšího syna. Vztahy mezi mužskými členy jsou na první pohled v pořádku, ale ve skutečnosti visí jen na tenkém vlásku. Spousta věcí zůstala nevyřčena, oba starší bratři se léta cítí ublížení. A právě tato cesta je pro Laskera seniora poslední možností napravit staré křivdy a dát vše do pořádku.

… máte pocit, že se díváte na film. Na hutný film, něco ve stylu Blízko od sebe, který rodinné vztahy pitvá do mrtě. I tenhle román je takový. Edward Docx napsal živelný příběh, místy úsměvný, až komický, jindy brousící do tragična. Otec Lasker je velký bohém, milovník literatury a umění, všechny kolem sebe zahlcuje svéráznými názory. Jeho ironické hlášky baví asi nejvíc.

… je nadčasový. Nikdy neztratí nic z akutálnosti. Co svět světem stojí (a bude stát), rodinné vztahy se budou řešit. I umírat se bude. A typický suchý humor, tak blízký Angličanům a sympatický nám všem, ten bude kořením všech dobrých knih vždycky. Věřte,že tady si ho užijete požehnaně.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Výkupné za duši

Zdroj: Mobaknihy.cz

Dva mladé muže spojuje vzájemná nenávist vůči sobě, rozdělují je názory, jimž věří. Wolfi Wystyd a Viktor Habart, Čech a Němec. Jeden bojoval za Německo, dokonce si podal ruku s Hitlerem, druhý nacisty nenáviděl… Jejich setkání vrcholí zatčením Wolfiho, k němuž dává podnět právě Viktor. Jaké budou jejich další osudy? Jaroslav Haidler nabízí prostřednictvím svých hrdinů pohled na formování policie a tajných služeb na území našeho státu.

Na sklonku války Wolfi začíná procitat ze svého zaslepení. Zjišťuje, že ideje, za něž bojoval, nejsou tak skvělé, jak si myslel. Utíká ke své tetě do Čech, kde se potkává s Viktorem. Jejich vzájemná nevraživost se táhne léta. Viktor se dal k SNB, Wolfi se stává tajným agentem Sovětů. Jejich cesty se ještě několikrát zkříží.

Spisovatel Jaroslav Haider, zkušený novinář a autor několika knih s válečnou a špionážní tématikou v knize Výkupné za duši mapuje zejména poválečnou dobu naší republiky. Děj pokrývá bezmála půl století od konce druhé světové války až po začátek devadesátých let.

Zaujme dobová atmosféra, velmi sugestivní líčení života lidí během normalizace, kdy byla republika doslova prošpikována tajnými agenty STB, a člověk netušil, zda si nevinným rozhovorem se sousedem zrovna nechystá oprátku.

Kniha má poměrně hodně postav, v nichž není lehké se hned zorientovat. Kromě Viktora a Wolfiho prostor dostávají také Viktorův bratr Oskar stojící na druhé straně barikády – jako politický vězeň si prošel peklem, důstojník Běrezin pracující pro britskou špionážní službu, nebo Rosťa Paděra, tajný agent STB, který se však jako agent moc nechová.

Jakmile se některá z postav objeví v příběhu, autor děj automaticky proloží jejím osobním životem, takže před sebou máte veškeré souvislosti. Osobní linie je zmíněná spíše okrajově, Haidler do hloubky příliš nejde, což je vzhledem k hlavnímu tématu pochopitelné.

Mě nejvíce zaujaly příběhy Oskara Habarta, českobratrského faráře a Rusa Běrezina.

Román Výkupné za duši je svižný a napínavý, i když některé scény mi připadaly trochu přitažené za vlasy. Hovorová čeština a hojné dialogy jej činí čtivým a přístupným široké veřejnosti. Autor do děje zakomponoval i scény s předními představiteli tehdejší politické garnitury.

Koho zajímají poválečné dějiny naší země, život za doby gottwaldovského režimu i tuhé normalizace, ten si přijde na své. Mě kniha bavila, přiblížila mi fungování tajné policie i špionážních služeb.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Moba)

Váha inkoustu

Dvě ženy od sebe dělí několik století. Kdyby se znaly, měly by si co říct? Životní cesty Ester a Helen se proplétají v této neobyčejné knize čítající úctyhodných šest set stran.

Helen Wattová, profesorka historie, dostává na počátku milénia zajímavou zakázku od svého bývalého studenta. Má prozkoumat staré židovské rukopisy, které muž nalezl při rekonstrukci domu. Helen si k práci přizve mladého amerického studenta Aarona, jemuž se nedaří napsat disertační práci. Stárnoucí, unavená životem i Parkinsonovou nemocí, musí Helen snášet poměrně sebevědomého Aarona a zároveň čelit konkurenčnímu týmu badatelů, který má o rukopisy také zájem.

Historická linie zasazená do 17. století sleduje Ester Velasquezovou, Židovku s portugalskými kořeny prchající před inkvizicí. V Londýně, městě plném nástrah zůstává sama bez rodiny. Ujímá se jí slepý rabín, u něhož Ester pracuje jako písařka. Mladá žena je velmi chytrá a bystrá, svět inkoustu a knih jí učaroval. Ale co budoucnost? Aby se měla dobře, musí se vdát. Jenže jako vdaná žena se zase nesmí věnovat své vášni. Existuje pro ni řešení?

Váha inkoustu spojuje nejen dvě naprosto odlišná historická období, ale také osudy žen, které si svou nezávislost musely vybojovat samy. Nejvíce mě bavila linie Ester, jež nabízí pohled do života středověké ženy. Poznáváme židovskou kulturu, svět, v němž žena má jisté jen jedno. Narodila se proto, aby se stala manželkou a matkou a striktně dodržovala zákony své obce. Helen má jako moderní emancipovaná žena daleko větší prostor pro svůj rozlet, ale i ona naráží na barikádu, oddělující ji od světa, do něhož se jako mladá zamilovala. Helen totiž není rodilá Židovka, ale judaismu propadla.

Nečekejte však příběh ve stylu Barbary Erskinové nebo Barbary Wood, které také umně propojují historii se současností. Zatímco ony se zaměřují spíše na romantiku, Váha inkoustu je hutné, po jazykové a stylistické stránce propracované dílo, jež brousí i do vod filozofie, aniž by působilo nabubřele a příliš učeně.

Autorka Rachel Kadishová se hlásí ke svým židovským kořenům, jimž vzdala hold právě touto knihou. Kromě spisovatelské profese působí jako profesorka tvůrčího psaní.
Právě její vybroušený styl psaní, smysl pro detaily a umění vykreslit atmosféru konkrétního okamžiku, činí z Váhy inkoustu nevšední literární počin, k čemuž přispěl i překlad Zory Freiové.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Čtvrtá opice

Pokud milujete Jefferyho Deavera pro jeho geniální zápletky a Chrise Cartera za to, že umí vymyslet vraždy jaké svět neviděl, budete zbožňovat i J. D. Barkera.
Díky skvělému Dominu jsem opět měla možnost číst recenzní výtisk ještě před vydáním a moct tak před vámi machrovat. Ale ne, ve skutečnosti upřímně závidím, že máte čtení ještě před sebou. Čtvrtá opice je totiž po právu řazena mezi top tituly detektivní literatury. Já se začetla hned od prvních stran a jen těžko knihu odkládala. J. D. Barker si vás totiž podmaní a ze svých osidel jen tak snadno nepustí.

Detektiv Sam Porter řeší už pět let případ sériového vraha, který sám sebe pojmenoval Opičí vrah. Policii zásobuje balíčky obsahujícími části těl zavražděných obětí. Uši, oči, jazyk… Připomíná vám to něco? Znáte proslulé tři moudré opice, jež svými gesty vyjadřují „nevidím zlo“, „neslyším zlo“ a „nemluvím zlo“? Občas se s nimi objevuje i jejich čtvrtá společnice „nečiním zlo“ držící si břicho nebo zkřížené ruce. A právě tyto symboly jsou s příběhem provázány. Jak moc, to sami brzy zjistíte.
Když se Opičí vrah objeví znovu na scéně, Samovi kromě obvyklých propriet zanechává na místě činu svůj deník. Podaří se zkušenému detektivovi pomocí tohoto neobvyklého vodítka vraha konečně vypátrat?

Čtvrtá opice je mistrovským dílem ve své kategorii. Spojuje v sobě to nejlepší ze staré americké detektivní školy – detailní vykreslení vyšetřovacích metod a postupů, sehraní parťáci, kteří spolu špičkují, přitom by jeden bez druhého nedali ránu, k tomu dávka typického suchého policejního humoru – taky už cítíte koblihy a kafe? 🙂 Zároveň nabízí to, co mají čtenáři detektivek a krimi příběhu nejraději. Poctivý mord zabalený do moderního kabátku. Mám pocit, že J. D. Barker si s Chrisem Carterem může směle podat ruku, co se rafinovanosti a způsobu provedení týče.

Kapitoly v knize jsou krátké, střídají se s deníkem Opičího vraha, který v něm popisuje své dětství ve zdánlivě idylické rodince. Čtení je to vskutku brutální, zvrácené a šokující, přesto zjistíte, že musíte číst dál. Rodí se člověk s psychopatickými sklony nebo ho formuje rodina a prostředí? Co se honí hlavou narušenému jedinci, pro nějž jsou city pouhé slovo?

Líbilo se mi i zakomponování osobního života Sama Portera. Právě prožívá náročné období a práce mu pomáhá nezbláznit se. Tady oceňuji postupné seznamování se situací, takže je zachováno napětí a trocha spekulací, jež udržují hladinu adrenalinu na vyšší hodnotě. V určitém okamžiku Barker použil v ději moment překvapení, díky kterému se vše obrací o sto osmdesát stupňů, příběh graduje a nabírá zásadní zvrat.

Prostě Čtvrtou opici číst musíte, pokud máte rádi krimi příběhy s rafinovanou zápletkou. Tady si jich užijete vrchovatě.
A zatímco vy už můžete knihu napjatě vyhlížet, vyjde 30. 10., já se budu těšit na další pokračování, které J. D. Barker napsal.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)