77. stránka

Tak šťastné a pročtené…

Ať jsou vaše Vánoce takové, jaké si přejete. V novém roce hlavně zdraví, štěstí a pohodu. Třeba s knížkami.

Sophie pochází z dobré rodiny. Vystudovala prestižní univerzitu, vzala si spolužáka Jamese, který se posléze dal na politickou kariéru. Její život je tak perfektní, jako ona sama. Dvě krásné děti, úspěšný manžel, luxusní dům. Jednoho večera se však Sophiin dokonalý svět zhroutí. James přiznal aférku s kolegyní. Sophie by to skousla, kdyby ho milenka neobvinila ze znásilnění. Jako politik má na krku problém. Čeká ho soudní přelíčení, z něhož může vyjít jako vítěz nebo jako totálně zničený muž. Jeho bývalou milenku Olivii totiž obhajuje žena, pro níž je spravedlnost vším.

Sarah Vaughanová se českým čtenářům poprvé představila s knihou Láska s chutí makronky, v níž nastínila některé společenské problémy. Nevyhýbá se tomu ani v druhém románu Anatomie skandálu. Na paškál si vzala téma, které v poslední době zahýbalo celým světem. Buď se o něm příliš nemluví, nebo jej dokáží média i rozvášněná masa lidí zveličit. Znásilnění. Kde jsou hranice tohoto aktu, kde končí laškování a flirt a začíná zločin? Řekne-li oběť “ne”, znamená to “ano”?

Příběh sledujeme střídavě z pohledu právničky Kate stojící na straně žaloby a prostřihů do Sophiina života. Kromě současné linie je nastíněna i minulost, pro děj poměrně podstatná. Autorka dává nahlédnout do světa vysoké politiky i justice. Důmyslně splétá dějové linky do gradujícího finále. Poukazuje na svrchovanost mocných a vyvolených, kteří si jsou za každé situace jistí v kramflecích. Sebejistota kráčí ruku v ruce s arogancí, stačí jedna špatně postavená věta a obhajoba se může zřítit jako domeček z karet.

Anatomie skandálu se nechce vézt na vlně kampaně #MeToo. Poukazuje na onu křehkou hranici mezi dobrovolným aktem a násilným činem nerespektujícím slůvko „ne“. Není to příběh plný zášti, autorka spíše rozebírá pocity jednotlivých aktérů, jejich emoce, jednání, následky, které s sebou nepříjemná kauza nese. I přes jistou naléhavost související s tématem děj plyne poklidně a věcně, a možná právě proto dokáže čtenáře vtáhnout a přinutit k přemýšlení.

Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host, kde si knihu můžete také zakoupit.

Kavárna v Kodani

Zní vám slovo „hygge“ jako nepovedené zavýsknutí? Znáte jeho pravý význam? Jak se můžeme dočíst v příručkách, tento pojem vyjadřuje pohodový způsob života, jak jej aplikují Norové či Dánové. S romány, v nichž se prvek hygge objevuje jako jejich pevná součást, se v poslední době roztrhl pytel. Ať už je to Život zn. Hygge, Hygge a polibky nebo právě tato půvabná Kavárna v Kodani, kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis, vždy se jedná o oddechový počin, který vás naladí na odpočinkovou notu a přenese vás do naprosté pohody.

Kate pracuje v PR agentuře. Svou práci dělá svědomitě a myslí si, že už je čas na zasloužené povýšení, které by jí pomohlo po finanční stránce. Bohužel je místo ní vybrán kolega Josh, s kterým si Kate začala milostný románek. Josh využil její nápady ke svému prospěchu a místo jí vyfoukl. Kate zbyly jen oči pro pláč. Naštěstí dostává na starosti projekt dánského investora Larse, který by chtěl v Londýně otevřít obchod ve stylu hygge. Kate spolu se šesti novináři odjíždí do Kodaně, aby nasáli správnou hygge atmosféru a dokázali ji přenést do chladné Británie. Kate se musí snažit, aby akce dopadla na výbornou. Jenže uhlídat klubko rozmazlených a výstředních novinářů a zároveň vlastní city, to je pořádná fuška. Týden v Kodani, týden s hygge. Čeká na konci zasloužená odměna?

Tohle byla naprostá pohodová, vtipná a romanticky laděná knížka, která okouzlí všechny milovníky oddechových románů s milostnou tematikou. Jako většina příběhů tohoto typu je tak trochu předvídatelná, vy prostě víte, co je primární zápletkou (ano, je to jiskřivý vztah mezi NÍ a JÍM), ale to přece nevadí. Cesta k lásce je jen málokdy rovná a vyšlapaná, většinou se musíte prodírat pořádným trnitým roštím. A stejně to má Kate, takže se máme na co těšit. A hygge? Toho si užijete do sytosti. Jakmile se ponoříte do stránek prosycených vůní kávy a skořice, budete se cítit tak nějak jinak. Na pohodu. Prostě hygge.

Autorka si vyhrála s postavami. Příběh je vyprávěn v ich-formě z pohledu Kate, přesto se vám možná do paměti vryjí víc ty vedlejší, zejména parta rozjívených novinářů. Na nich se Julie Caplin doslova vyřádila a přiřkla jim velké množství rozmanitých charakterových vlastností. Historky, jež s nimi Kate prožívá, by vydaly na poctivou britskou komedii. Ve mně vyvolaly pocit, že se dívám na Čtyři svatby a jeden pohřeb.

Kavárna v Kodani mě mile překvapila, padla mi do noty i do nálady. Kouzelný a sladký příběh má podmanivou atmosféru. Od jeho obálky se jen těžko odtrhává. Pokud má něco evokovat hygge, tak je to právě ona. Vytvořila ji talentovaná Kateřina Brabcová.

Chcete-li číst něco klidného a taky si nenásilnou formou přiblížit populární dánský fenomén, je tahle knížka skvělou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, v jehož eshopu si knihu Kavárna v Kodani můžete zakoupit.

Z kopce do kopce

Kateřina Dubská se čtenářům asi nejvíc vryla do paměti romány Člověk Gabriel a Dcery, v nichž téměř poetickým a snovým stylem líčí osudy jednoho rodu. Tentokrát se autorka pustila do vod, které jsou už probádané, ale nikdy se neomrzí. Stěhování, rekonstrukce a sžívání se s novým prostředím. To, co světu dala Betty MacDonaldová v knize Vejce a já, českým čtenářům kdysi stejně půvabně přiblížila Eva Bešťáková a její Hajný a já nebo Jan Otčenášek se svým počinem Když v ráji pršelo. Teď, desítky let poté, se můžete na totéž téma pobavit s knihou Z kopce do kopce.

Po létech strávených ve městě se Kateřina Dubská rozhodla i s dětmi odejít na Slovácko. Následovala tak nejen hlas svého srdce, milovaného muže, ale také volání rodných kořenů. Když se rodina rozmýšlela, jaký dům se koupí, pro Kateřinu nebyl důležitý ani vzhled, ani stav, o koupi rozhodovalo jediné – výhled. Rodinka se tedy nastěhovala do domu, k němuž vedla jedna cesta – do kopce. Postupně se řešilo zabydlování, rekonstrukce, trable s kotlem. Právě téma rekonstrukce je mezi čtenáři oblíbené. Spousta lidí opravuje svá bydlení a není nic lepšího, než si číst o někom, kdo se v tom taky plácá. :-).

Kromě stavebních záležitostí se seznamujeme s početnou zvířenou, kterou si postupně pořizovali. Slepice, kozy, psi, dokonce i včely, o nepřeberné zážitky s nimi není nouze. A můžeme jen obdivovat autorčinu nezdolnost, a hlavně velkou dávku humoru, sebeironie a nadhledu, s nimiž vše důležité kolem zvířat zvládala skoro stejně jako starý MacDonald. :-). S upřímností líčí i sžívání se svéráznými starousedlíky, kteří jsou velcí patrioti a jen tak snadno mezi sebe cizí nepustí, na druhé straně jejich pohostinnost a dobrá nálada otevírá stavidla a boří bariéry.

Knížka je příjemným čtením, Kateřina Dubská má lehkou ruku, píše poutavě, její styl zaujme od prvních stránek. Umí si udělat legraci sama ze sebe, nehraje si na dámu z města, naopak. Do zablácených holínek vklouzla tak snadno, jako by jí patřily odjakživa. Dává nahlédnout do svého soukromí, i do životů sousedů. Vyprávění je protkáno slováckým nářečím, takže máte pocit, že jste přímo tam.

Jako osobě, která má za sebou rekonstrukci domu, se mi moc líbilo autorčino popisování všech peripetií s tím spojených. Z knihy přímo sálá nadšení a radost, je znát, že si to opravdu užívala a našla se v tom. Takže ať už se s knížkou chystáte posadit někam mezi kyblík s maltou a hromadu cihel, nebo do naklizeného obýváku, určitě si ji užijete. Humorná poloha Kateřině Dubské velmi sluší.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knihu můžete zakoupit.

Jan Werich od A do Z

Jan Werich. Osobnost, pojem, velká legenda už za svého života. Faktografické suchopárné údaje o něm poskytne každá encyklopedie, ale jaký byl on sám? Veselý bonviván nebo samolibý mrzout? Jaký vztah měl s rodiči a jak pevné pouto jej pojilo k Jiřímu Voskovcovi? Kniha Jan Werich za oponou dává nahlédnout do soukromí i profesního života tohoto charismatického umělce. Téměř čtyři sta stran unikátních fotografií a doplňujícího textu nabízí fakta jinak. Opravdově, upřímně, s humorem i noblesou Mistrovi vlastní. Autorem publikace je novinář a spisovatel Jiří Janoušek, který s Werichem vedl osobité rozhovory.

Otevřít tuto knihu je jako ponořit se do rodinného alba plného vzpomínek. Zašlé černobílé fotografie na několik desítek let zastavily čas a nechávají hovořit historii. Jsou doprovázeny popisky i texty, v nichž kromě Wericha promlouvá jeho největší přítel Jiří Voskovec, díky němuž poznáváme umělce velmi podrobně. Podstatnou část publikace tvoří rozhovory Jiřího Janouška s Mistrem. Jsou rozděleny do jednotlivých kapitol, jež jsou pojmenovány podle důležitých etap hercova života. Vzpomínky na dětství rámují fotografie malého Jana, kvůli malým a úzkým očím zvaného Číňan. Další snímky představují mladého Wericha jako začínajícího umělce, bohéma, a tak trochu dandyho. V té době se poznal se svou budoucí ženou Zdenkou, s níž strávil celý život.

Nechybí fotky z válečného exilu ve Státech i po návratu domů. Jak postupuje čas, hořknou i vzpomínky. Werich stárne, horší se mu zdraví, klid nemá ani v rodinném kruhu. V intimních rozhovorech s Jiřím Janouškem se nezdráhá zabrousit do osobní sféry. I když je zlomený tíhou nemocí, pořád zůstává hrdý, občas panovačný a manipulující s druhými k obrazu svému, v jádru je však vtipný, chytrý a pohotový. Z hovorů s novinářem přímo čiší vzájemná chemie mezi nimi, stejně jako úcta a respekt, již se nebojí vůči sobě projevit.

Publikace Werich za oponou je opravdu vydařená po všech stránkách. Kromě toho, že mapuje Werichův osobní i profesní život, nabízí i pohled do uměleckých kruhů. Mnohé z fotek mají v knize premiéru, co se publikování týče, všechny jsou však unikátní a právem jedinečné.

Pokud se řadíte mezi fanoušky Jana Wericha, určitě by vám publikace neměla chybět v knihovně. Potěší milovníky poctivých, srdcem psaných biografií, stejně jako patrioty české kultury.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Vzpomínky z adresáře

Šestadevadesátiletá Doris žije sama. Praneteř Jenny se odstěhovala do Států, a tak se s ní a její rodinou vídá pouze prostřednictvím počítače. Kromě pečovatelky, která k ženě pravidelně dochází, není nikdo, s kým by mohla sdílet své vzpomínky. A že jich je!

Když byla Doris malá, dostala od otce krásný červený adresář, kam si zapisovala jména lidí, kteří prošli jejím životem. Teď, po mnoha letech, je většina jmen už dávno přeškrtaná, jejich nositelé zemřeli. Doris ví, že i její život se chýlí ke konci. Aby praneteři po ní aspoň něco zůstalo, začne své memoáry sepisovat. Ke každému jménu v adresáři se váže příběh a konkrétní vzpomínky. Co Doris prožila během války? Jak se ze Švédska dostala do Paříže a poté do New Yorku?

Kolikrát jsou právě vzpomínky tím jediným, co člověku zbývá. Ty, které vězí hluboko v ženině paměti, pomalu vyplouvají na povrch, aby na světlo vynesly nejedno tajemství.

Červený adresář je přímo stvořený pro milovníky rodinných příběhů, v nichž není nouze o pořádné překvapení. Pro Doris si jich život připravil poměrně dost. Když jí bylo třináct let, dostala se do Paříže, kde pracovala jako služebná. Poté, co ji doslova na ulici objevil módní návrhář, stala se manekýnou. Potkala velkou lásku a neváhala pro ni opustit vše, co si do té doby vybudovala.

Příběh je koncipován ve dvou časových liniích, část z minulosti je vyprávěna hlavní hrdinkou v ich formě, což ještě více umocňuje pocit autenticity. Budete doslova zaplavení přívalem emocí, které se vám zaryjí pod kůži. I když děj místy sklouzává do sféry červené knihovny, protože motiv, kdy aktérům osud nepřeje a jejich milostný život musí ustoupit jiným hodnotám, je už poměrně okoukaný, stejně si vás podmaní svou atmosférou. Velkou devizou je šarm a především nezdolná síla hlavní hrdinky. Prožila vzestupy i pády na dno. I přesto, že sama několikrát chybovala, člověk si ji musí zamilovat.

Doris je prototypem silné ženy, která se nevzdává. Pro Jenny, jež neprožila právě idylické dětství, je druhou matkou a celoživotním vzorem.

Červenému adresáři ale nedominuje pouze Doris a její pouť za láskou a lepším životem, do rukou se vám dostává dojemný a citlivě napsaný příběh o hledání kořenů a rodinných vazeb, o nevyřčených otázkách, i o čekání na smrt, která nevyhnutelně uzavírá koloběh života.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Čas vlků

Pomalý začátek, gradující střed a dojemné finále, to je nástin jízdy, která vás čeká, pokud se začtete (a já pevně doufám, že ano, ano, ano, protože to stojí za to) do románu Čas vlků z produkce nakladatelství Cosmopolis.

Sourozenci Magdalena a Nils měli jako děti poměrně těžký život. Z područí chudoby se jim podařilo vymanit díky dědictví po strýčkovi. Oba dostali příležitost začít nový život a vybudovat si kariéru, což se jim podařilo. Zastihujeme je ve chvíli, kdy se vracejí do rodné vesnice, aby oslavili Velikonoce a zúčastnili se sváteční večeře u vážených statkářů Rytteholmových. Přestože se postavili na vlastní nohy, Nils je úspěšný obchodník a jeho sestra má našlápnuto stát se výbornou novinářkou, zůstává v Magdaleně něco z té malé dívenky, která musela kdysi dávno sklánět hlavu před bohatými, proto se plánované akce děsí. Píše se rok 1939, do Evropy vtrhla válka. I když je Švédsko neutrální, mnozí lidé neskrývají sympatie k Hitlerovi. Mezi jeho obdivovatele patří i mladý Carl-Magnus Rytterholm, jemuž oči otevírá až hrůzná událost, jíž je svědkem.

Tři mladí lidé by si mohli plnými doušky užívat bohatství, jež jim bylo řízením osudu dáno do vínku. Zapojili se však do válečné vřavy a neváhají nasadit vlastní životy či majetek ve prospěch potřebných. Autorka do příběhu zakomponovala i ožehavá témata jako jsou sociální problémy matek samoživitelek ve Švédsku, které musely své děti dát do pěstounské péče (státem nepříliš regulované), aby mohly pracovat, válečný finsko-ruský konflikt, o němž jsem osobně dosud moc nevěděla, nebo pomoc švédských rodin finským dětem.

Vlci v názvu knihy nejsou jen pro nic za nic. Stávají se symbolem boje dobra se zlem a tvoří ochranný štít příběhu. Musím říct, že se mi tento prvek zamlouval a připomněl mi, spolu s košatými a barvitými popisy přírody, tradiční severské vesnické romány, jak je známe v podání Trygve Gulbranssena, Selmy Lagerlöfové nebo Sigrid Undsetové. Nechybí ani romantická linie, vinoucí se napříč příběhem, místy možná až příliš idylická.

Čas vlků je poměrně vrstevnaté dílo, zasahující do více žánrových oblastí. Nelze ho brát jako klasický válečný román, přináší i morální poselství. Nemůžu se vyhnout přirovnání k pohádce se šťastným, byť nesnadno vybojovaným koncem, které mi po přečtení vytanulo na mysli. Dobro vítězí nad zlem, pochybení je vykoupeno kladnými skutky. A přesně tak by to mělo v životě být.

Příběh doznívá v hlavě doznívá ještě dlouho po přečtení. Považuji jej za jeden z nejdojemnějších, nejkrásnějších a nejcitlivějších románů, které kdy byly o lidech, jichž se dotkla temná ruka druhé světové války, napsány.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Čas vlků můžete zakoupit)

Hvězda severu

Jaký je život v Severní Koreji? Ve státě, do něhož je těžké proniknout a odkud se nikdo dobrovolně nedostane ven? D. B.John čerpal ze svých osobních zkušeností a napsal thriller, s názvem Hvězda severu, ze kterého mrazí, jen se na něj podíváte.

Děj se točí kolem tří stěžejních postav. Jenna, americká profesorka korejského původu se nikdy nesmířila se ztrátou sestry. Su-min zmizela během stáže v Jižní Koreji. Tato událost měla vliv na další chod celé rodiny, která se rozpadla. Paní Mun živoří s nemocným manželem v severokorejské provincii. Jednou najde balíček, v němž jsou různé věci potřebné pro život. Paní Mun pár věcí prodá a díky tomu se jí podaří prorazit na centrálním městském tržišti, stává se zdatnou obchodnicí i vůdčí osobností místních trhovkyň. V Pchjongjangu žije diplomat Čo. Středobodem jeho života je manželka a malý syn a také pracně budovaná kariéra. Čoův bratr se má stát vysoce postaveným úředníkem pracujícího přímo pro Kim Čong-ila, ale ještě předtím musí bratři prokázat, že jejich rodina je po tři generace politicky absoluně čistá. Šokující výsledky jim ve vteřině obrátí životy naruby… Zdánlivě nesouvisející linky vám připraví pořádnou dávku napětí, emocí i dějových zvratů.

Většina z nás má načteno spoustu detektivek a thrillerů, ať už českých a slovenských, klasických anglických nebo drsných severských. Ale severokorejské reálie? To tu ještě nebylo. D. B. John nabízí šanci nahlédnout do života TAM, kde by nikdo z nás zcela určitě žít nechtěl, ale na druhou stranu, dozvědět se něco blíž o místním životním stylu, to stojí za to. Román je samozřejmě fikce, ale díky tomu, že autor čerpá z vlastních zkušeností, protože Severní Koreu navštívil, se můžeme těšit na skutečně reálné pozadí.

Hvězda severu slibuje akci od počátku. Líbilo se mi propojení thrilleru se špionážní a politickou tematikou, které jinak cíleně nevyhledávám. Napínavé scény z Jennina výcviku mě bavily, stejně jako pohled do zákulisní tajných služeb i mrazivé politiky Severní Koreje. Trošku mě pobavila jedna ze závěrečných klíčových scén, v níž D. B. John popustil uzdu fantazii a střihl si téměř filmový kousek, který by mohli závidět i v Hollywoodu. Byť v reálu by toto bylo zřejmě zcela nemožné, zde to na mě působilo jako prvek jistého odlehčení. Celkové napětí totiž graduje ve chvíli, kdy se děj přesouvá přímo do Kim Čong-ilovy země. Že tamní život je všechno, jen ne jednoduchý, víme z různých zdrojů. Díky této knize máme možnost zažít i ty největší hrůzy, které se dějí v pracovních táborech. Narodit se v chudé nebo ideologicky nevhodné rodině, to zabíjí veškeré šance na život, který my bereme jako samozřejmost. Svoboda projevu, dostatek jídla, kulturní vyžití dle vlastního vkusu, o tom se lidem v táborech může jen zdát. Právě tyto části mě natolik pohltily, až jsem skoro zapomněla, že čtu thriller a ne autentickou výpověď. Románu to dává širší rozměr. Velké plus patří i za závěr knihy, který nechává prostor dalším myšlenkám a úvahám.

Hvězda severu není jen o akčních scénách, ale také o rodinných vztazích, politickém zákulisí jednoho totalitního státu, boji o moc, o naději, ztrátě a hořkém prozření.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino, na jehož e-shopu si Hvězdu severu můžete zakoupit.

Až tady nebudu

Co byste dělali, kdyby vám zbýval pouhý rok a půl života? Oněměli byste hrůzou, zpanikařili, začali si život užívat plnými doušky, nebo se snažili tragický osud zvrátit?
Když se Jess Mountová jednoho dne podívá na svůj Facebook, zjistí, že na zdi se objevují příspěvky příbuzných a přátel oplakávajících její smrt. Dívka si nejprve myslí, že se jedná o krutý žert nebo hackerský útok, ale příspěvků je stále víc. Vidí je pouze Jess, takže vyjma nejlepší kamarádky se nemá komu svěřit. Kdo by jí taky věřil, když se před pár lety po smrti milované matky zhroutila.
Ve statusech, zprávách a komentářích Jess vidí svůj budoucí život včetně syna, který bude teprve počat. Jak se rozhodne? Zachrání se i za cenu toho, že dítě se nikdy nenarodí, nebo se vydá vstříc smrti, před níž může alespoň krátký čas strávit se synkem?

Hlavní hrdinka Jess je sympatická mladá žena, chová se přirozeně, na nic si nehraje. Žije poměrně skromě, pracuje jako uvaděčka v kině. I přestože je dospělá, pořád bydlí se svým otcem, který v ní vidí malou holčičku, již musí ochraňovat. Jess se z laskavých, leč už příliš těsných pout chce vymanit ve chvíli, kdy potkává charismatického Leeho. Najednou jde vše hopem, od prvního rande po svatbu a těhotenství. Vypadá to, že Lee by ji na rukou nosil. Jenže je tady Facebook, který ví, co Jess čeká…

Příběh sledujeme prostřednictvím Jess, v jejíž dějové linii se objevují prostřihy do minulosti, a také z pohledu Angely, Jessiny tchyně. Tato forma vyprávění je vhodně zvolená, protože dává možnost vidět věci z různých úhlů pohledu a udělat si vlastní názor. Navíc na čtenáře čeká nejedno šokující odhalení.

Psychologický thriller Až tady nebudu námětem vybočuje z řady a šablonovitosti typické pro svůj žánr. Slibuje nevšední čtenářský zážitek, prvek mysterióznosti ho ozvláštňuje a dodává mu na zajímavosti. Právě díky tomu jsem byla na knížku zvědavá, zajímalo mě, zda to nebude působit nevěrohodně. Byla jsem příjemně překvapená, jak mělo vše smysl a zapadalo to do sebe.
Román se zároveň dotýká závažných sociálních témat, které autorka šikovně zakomponovala do děje. Poukazuje na nebezpečí domácího násilí, pro okolí mnohdy neviditelného a také představuje typ manipulátora, který svým chováním a jednáním dokáže během krátké doby udělat trosku i z nejodolnějšího člověka. Právě na toto skryté zlo, jež ve většině případů vyleze na povrch až ve chvíli, kdy už je pozdě, je nutné upozorňovat. Myslím, že se to autorce opravdu podařilo

Jsem moc ráda, že jsem díky Knihcentrum.cz měla možnost knihu přečíst, v hlavě mi doznívala ještě dlouho po přečtení, nabízí spoustu otázek a témat k přemýšlení. Jak moc s námi mohou naši nejbližší manipulovat? Proč jim to dovolíme, a jak tomu můžeme zabránit?

(Za recenzní výtisk děkuji Knihcentrum.cz, kde si knihu Až tady nebudu můžete zakoupit)

Strážce nádrže

Co mají společného penzista Jiří Smrček a Magda? Nejde o milostný vztah, i když o jistém druhu lásky či náklonnosti by se hovořit mohlo.
Pan Smrček je strážce nádrže, jež nese právě jméno Magda.
Strážce kromě pravidelných hlášení posílá i osobní dopisy svému nadřízenému.
„Vážený pane řediteli“, přesně takto začíná každý dopis. První napsal poté, co se od zástupce ředitele povodí, inženýra Anděla dozví, že má za sebe hledat nástupce. Pro Smrčka je nádrž Magda téměř vším. S láskou ji opečovává, kontroluje a opravuje, proto je pro něj hledání svého nástupce dost důležitý úkol.

V dopisech dává Smrček nahlédnout do svého poměrně pestrého života, a taky glosuje dění v rodné obci Horní Znělá. Dozvídáme se, proč má jeho bývalá žena přezdívku „Měňák“ a co bylo důvodem k rozvodu, zasmějeme se svérázné hospodské akci, jež nesla název „Nahoře BEZ“, dojímáme se nad osudy charismatické Kateřiny Holasové, pro niž má strážce nádrže zvláštní slabost a bavíme se historkami svérázného souseda plukovníka Dekla. (Tady jsem si nemohla pomoct, ale viděla jsem ho jako Pavla Landovského. ☺)

Strážce nádrže vydalo nakladatelství Cosmopolis. Je to poměrně útlounká knížka, nemá ani sto stránek, ale i přesto je nabitá emocemi, humorem a hlavně laskavostí a moudrostí, poznávacím znamením děl Zdeňka Svěráka. Během čtení můžeme vypozorovat jistou podobnost mezi postavou Jiřího Smrčka a samotného autora, ať už je to výběrem povolání (strážce je bývalý učitel), nebo stylem vyprávění (poklidné, vysvětlující, plné humoru, který není prvoplánový a vzniká jen tak mimochodem). Hlavního hrdinu si oblíbíte během chvilky. On sám sebe považuje za starce, který „už má odžito“, na mě působil velmi charismaticky. Nebojí se přiznat chybu či slabost, působí civilně a přirozeně.

Velkou devizou je nádherná košatá čeština pana Svěráka, která z knížky činí opravdovou lahůdku. Máte-li pro jazyk cit a vnímáte jeho krásu, bude pro vás Strážce nádrže příjemnou záležitostí. Jen vám bude líto, že už toto lidsky obyčejné, hořkosladké vyprávění končí. Ale tak to má být, platí přece „dobrého pomálu“ a „v nejlepším se má přestat“. Nezbývá než doufat, že pan Svěrák napíše další knížku, která přinese pohodu, klid a pohladí nás na duši, protože přesně to někdy potřebujeme.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Strážce nádrže můžete zakoupit)