57. stránka

Nezbytné věci

Znáte městečko Castle Rock? Pokud se řadíte mezi fanoušky Stephena Kinga, určitě ho máte díky několika jeho románům „prochozené“ skrz na skrz. Objevilo se také v knize Nezbytné věci, kterou znovu po několika letech vydalo nakladatelství Beta.

Nezbytné věci je název nového a tajemného obchůdku, který si v Castle Rock otevřel charismatický Leland Gaunt, obchodník se vším, po čem vaše srdce touží. A není drahý, považte! Za zboží si účtuje jen zlomek jeho reálné hodnoty, zbytek mu doplatíte drobnou protislužbou. No není to skvělé? I Horst Fuchs může závidět.

Pro obyvatele malého městečka, kde život plyne vcelku poklidně, je obchod Nezbytné věci doslova zjevením. Jako vosy na bonbón se slétávají k panu Gauntovi, aby si koupili své vysněné poklady. Jejich peněženka nepláče, a ta slíbená služba obchodníkovi? Vždyť je to jen malý žertík, který provedou některému spoluobčanovi. Asi už tušíte, že to nebude jen obyčejná legrácka. Pan Gaunt to má promyšlené do detailů. Jakých? Uvidíte sami, jen vstupte, zboží už čeká…

Stephen King mi opět dokázal, že je mistrem svého oboru. Nezbytné věci přesahují úctyhodných 600 stran a jsou od první až do té poslední doslova našlapány. I tady spisovatel dokazuje, že je milovník detailů a podrobných popisů, které vždy mají v ději své opodstatnění a jsou důležité pro pochopení souvislostí. V knize se mu podařilo vystihnout ospalou atmosféru amerického maloměsta, kde si všichni vidí do talíře a jeden o druhém toho ví víc, než sám o sobě.

Znáte písničku Balíček karet? V ní si americký voják během bohoslužby vykládá karty a vysvětluje, že Bibli vůbec nepotřebuje, protože nejdůležitější biblické výjevy jsou právě na jejich obrázcích. Podobné je to i s touto knížkou. Před vámi leží dokonalá psychologická příručka pojednávající o lidském chování. King prostřednictvím svého příběhu poukazuje na největší neřesti lidí, které je mohou dovést do záhuby. Chamtivost, závist, lež vybublávají na povrch poté, co si spokojení zákazníci odnesou vysněnou věc. A jakmile provedou onen žert, jenž slíbili panu Gauntovi, je to jako řetězová reakce, jako dominový efekt. Zlo plodí zlo, už je jedno, kdo s kým býval zadobře a kdo se mezi sebou hádal. Rozpoutané násilí nejde zastavit, kdysi klidné městečko je plné mrtvol. Leland Gaunt, mimochodem jeden z nejcharismatičtějších záporáků, si mne ruce, zatímco místní šerif Alan Pangborn má plno práce s vyšetřováním. Vůbec se mu nelíbí, že panu Gauntovi propadla i jeho přítelkyně Polly Chambersová, jinak rozumná a věcně smýšlející žena.

V Nezbytných věcech kromě rafinované zápletky promyšlené do posledního detailu je důležitý také fakt, s kým máte tu čest. King si vyhrál s lidskými povahami, aby nabídl pestrou plejádu charakterů a u každého jednotlivce vypíchl to podstatné. Ať už je to konfliktní a vznětlivá paní Jerzycková, ustrašená Nettie, férová Polly s tajemstvím, jež ji tíží jako balvan, nebo právě šerif Pangborn, klaďas jako hrom, na žádného z nich nezapomenete. A ani Stephen King nezapomněl, a opět nechá zemřít pár postav, které si oblíbíte na první dobrou, tak jak to má ve zvyku.

Užila jsem si to, doslova jsem si lebedila. Popisný a podrobný Kingův styl mám hodně ráda, nevadí mi, že se někdy vrtá v detailech. I mně Leland Gaunt učaroval, především v tom smyslu, že jsem přemýšlela, jestli bych si u něj něco koupila nebo statečně odolala. Oblíbila jsem si Polly s Alanem, stejně jako malého Briana, vůbec prvního zákazníka obchodu, a Nettie. Trnula jsem hrůzou, když někdo z lidí zrovna prováděl slíbený žertík, protože… No, nebudu prozrazovat, začtěte se sami, stojí to za to.

Nezbytné věci jsou nezbytnou ~~věcí~~ položkou na seznamu fanoušků Stephena Kinga, stejně jako těch, kteří ocení vynikající a řízný příběh, v jehož finále bude bojovat dobro a zlo. Tak co myslíte, kdo bude vítězem?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si Nezbytné věci můžete koupit.

Všechno je lež

Když jsem před časem četla autorčinu knihu V dobrém i zlém, byla jsem unešená. Jednalo se o dost neobvyklý thriller, v němž nenajdete kladnou postavu. Ze všech tří stěžejních hrdinů nebyl ani jeden, se kterým by se dalo aspoň trochu sympatizovat. Bylo to šokující a přesto mě to právě z toho důvodu bavilo. Takže jsem neváhala sáhnout ani po druhé knize Michelle Sacksové Všechno je lež. Tentokrát je trochu jiná. Hlavním vypravěčem je dítě, jehož prostřednictvím odkrýváme příběh, a v něm není nic takové, jak se na první pohled zdá.

Sedmiletá Dolly je nadšená, protože jede se svým tatínkem, na dobrodružný výlet. Dlouho se neviděli, s maminkou to teď není moc jednoduché a tak je Dolly ráda, že vypadne z domova. Spolu s ní jede i Clemesta, plyšová kobylka, nejlepší kamarádka a „dvojče“. Clemesta je stejně jako Dolly nesmírně chytrá, když si spolu povídají, rozumí si jako nikdo jiný na světě. Počáteční nadšení, kdy Dolly mohla beztrestně jíst všechny nezdravé věci, jezdit na kolotoči a bydlet v hotelích, se postupně mění v strach. Čím víc států míjejí a vzdalují se od domova, tím je všechno horší. Už nebydlí v krásných hotelových pokojích, tatínek se směje míň a pořád se něčeho bojí. Jako první si toho všimne Clemesta, ale Dolly se snaží narůstající obavy potlačovat a tatínka se zastává. Kam se na své cestě za dobrodružstvím dostanou? A je to ještě vůbec dobrodružství, nebo něco úplně jiného?

Román Všechno je lež můžeme zařadit mezi rodinná komorní dramata, ve kterých nepotřebujete příliš mnoho postav, abyste dostali napínavý děj. V tomto případě je napětí dávkováno spíše postupně a ne přímo, to, že se něco děje, vydedukujete z chování Dolly a jejího otce. Příběh je podán z pohledu Dolly, jíž „přizvukuje“ kobylka Clemesta. Asi je vám jasné, že Clemestin hlas zní v dívčině mysli a je to její volání o pomoc a především způsob terapie, protože holčička spoustu věcí vytěsnila. Dolly je sice jen sedm let, ale na svůj věk je nesmírně inteligentní a vyspělá, čímž některé čtenáře vyloženě irituje. Pokud se do knížky pustíte, musíte Dolly porozumět. Pakliže se do malých dětí vžít nedokážete, neužijete si ani tento psychothriller. To, že vypravěčkou je malé děvče, které si navíc povídá s kobylkou, totiž dává příběhu jiný rozměr. Michelle Sacksová tomu přizpůsobila styl, jímž je kniha napsána – působí to, jakoby vypravěčem bylo opravdu dítě.

Pokud se vám předchozí autorčina knížka zamlouvala, budete asi očekávat, že i tentokrát pojede na stejné vlně. Ale Michelle Sacksová se rozhodla pojmout svůj další psychologický počin jinak. S Dolly rozeberete jeden manželský vztah, abyste zjistili, že malé děti mohou různé situace vnímat odlišněji než dospělí. Vydáte se s ní na dobrodružnou cestu, abyste ve finále zjistili, že: „Občas je důležitější, co zůstalo za námi, než to, co máme před sebou.“ Tak zní totiž stěžejní motto knihy.

Určitě si ji nenechejte ujít, máte-li rádi komornější varianty psychologických zápletek, nepotřebujete hodně akce, ale spíše raději odkrýváte pozadí celého příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu si můžete koupit na eshopu.

Lea Honor. Třpytící se město

Když jednou dáte někomu slib, je jasné, že ho musíte dodržet, i kdyby čert na koze jezdil. To platí i mezi dvěma válečnými rody, u nichž došlo kdysi k domluvě, že se jejich potomci vezmou. Thomas Honor si jede pro svou nevěstu do Sluneční vesnice. Leonus Libertas kdysi zachránil jeho otci život a navzájem si pak zaslíbili své děti. Thomas se však zpozdil o několik let a Nina, již si měl brát, čeká dítě s jiným. On sám není žádný svatoušek, jeho zpoždění zavinila láska k dívce, se kterou se však oženit nemohl. S Leonusem se domluví, že si místo Niny vezme její mladší sestru Leu. Té je sedmnáct a vytržení z domova bez jakékoli přípravy bere jako zradu. Navíc představa, že si bude muset vzít protivného Thomase a odjet s ním do nehostinné země, jí na radosti taky nepřidá. Jak to všechno dopadne?

Když jsem začala číst Leu Honor, měla jsem už povědomí o kauze, která se kolem ní rozpoutala a příběhu i autorce spíš ublížila. Lea a Thomas rozděluje čtenářský svět na dvě skupiny. Ta první si příběh i poměrně svéráznou dvojici zamiluje, druhá ji zavrhne. Nic mezi tím neexistuje.

Do knížky jsem se pustila i navzdory tomu, že fantasy nemám jako primární žánr, jemuž bych se věnovala, ale čas od času po něm v knižní či filmové podobě sáhnu. K Lee jsem se dostala díky autorce Lence Bandurové.

Příběh má určitě pár much, týkajících se vedlejších postav a doplňujících scén, které by chtělo vychytat, ale vcelku jej hodnotím kladně. Autorka má čtivý styl psaní, který vtáhne do děje. V jejich popisech se objevuje poetično, hraje si s přirovnáními, čaruje se slovy, což je znát zejména ve vložené pohádce, která se v ději objevuje. Nechybí také svižné dialogy, máte pocit, že se pořád něco děje, jedna slovní přestřelka střídá druhou.

Hlavní postavy jsou docela výrazné ve svém jednání a chování, a je jim v recenzích vyčteno, že působí dětinsky a neúměrně svému věku. Thomas Leu považoval za dítě, což jí neustále zdůrazňoval, takže jsem měla pocit, že má tak dvanáct let, než jsem z jednoho popisu zjistila, že je jí sedmnáct. K tomuto dojmu přispělo i samotné Leino chování, kdy se občas projevovala opravdu dětinsky. Na druhou stranu, kdo by chtěl nudné a unylé panáky, bez projevů emocí? Docela jsem si to jejich špičkování užívala, bavilo mě, že se pořád něco dělo, a jejich cesta nebyla nudná.

Líbily se mi světy, které si Lenka Bandurová vymyslela, každé zemi vtiskla její osobitý charakter (Sluneční vesnice, Žebrácká poušť, Třpytící se město, nebo Město fontán). V jednom neustále svítí slunce, jinde vás bezdůvodně postříkají vodní siluety. Celkově jsem v příběhu cítila inspiraci pohádkami (a kde to v žánru fantasy není, že?), asi nejvíc se Sněhurkou – i tady se objevuje krásná, leč zlá a ješitná královna, která nesnese půvabnější konkurentku.

Plusem je naprosto úžasná obálka, jejíž autorkou je Julie Jursová. Ilustrace se objevují i v samotném příběhu a skvěle tak doplňují děj. Postaraly se o ně Nela Korbelová a Monika Rolfová.

Místy se jednalo o trochu klišoidní námět – Thomas a Lea jako naprosté protipóly, které se nesnesou (ale, opravdu, vždyť co se škádlívá, to se rádo mívá), jemu po boku stojí věrní přátelé, jeden je věrný, až to hezké není, a Thomasova nejlepší kamarádka, světe div se, ho miluje, takže Leu nenávidí až za hrob. Tenhle vztahový mnohoúhelník se objevuje často, jak v knihách, tak ve filmech, takže proč ne tady.

Několik situací zůstalo nedořešeno, nakousnuto. Je to z toho důvodu, že Třpytící se město je prvním dílem plánované ságy a rozuzlení či vyústění se dočkáme právě až v dalším pokračování. Nezbývá než doufat, že se Lenka Bandurová nenechala udolat, do psaní se pustila a pracuje na další části, protože jsem vážně zvědavá, jak to bude pokračovat.

Za recenzní e-book děkuji autorce Lence Bandurové.

Na kole přes Afriku

„Tsss“…. ne, to není pohrdlivý povzdech, ale zvuk píchlého kola. Takové „tsss“ slýchal pravidelně mladý cestovatel Tadeáš Šíma na své cestě po Africe. Cestoval na kole a splnil si tak dětský sen. Vydejte se spolu s ním z Prachatic až do Kapského Města, bude to vážně skvělá jízda, uvidíte.

Tadeáš do Afriky putoval dvakrát. Poprvé ho v Maroku přepadli a tak mladý cestovatel na chvíli ztratil zápal pro věc. Po roce se na cesty vydal znovu a tentokrát to klaplo! Cestopis Na kole přes Afriku, který vydalo nakladatelství Host, je záznamem tohoto cyklovýletu. Nudit se vůbec nebudete, protože Tadeášův civilní projev plný humoru baví a především zaujme hned od prvních stránek. Text je vtipný, ale nesklouzává do stereotypu, ani se nesnaží být humorný za každou cenu, je prostě přirozený. Cestovatel se nebojí udělat si legraci sám ze sebe, i když píše zrovna o vážnějších věcech.

Navštívíte s ním notoricky známé státy Afriky, stejně jako ty méně proslulé. Toulky začnou v Maroku a budou pokračovat mimo jiné přes Mauretánii, Gambii, Senegal, Gabon, Burkinu Fasu, až do Kapského Města, metropole Jihoafrické republiky. Budete svědky nejen onoho nepříjemného tssss, které Tadeášovi celkem pravidelně ztrpčovalo život, ale poznáte naturel domorodců a zjistíte, že v Africe je to úplně stejné, jako všude jinde na světě, i tam existují dobří a zlí lidé. Jedni by se s vámi rozdělili i o poslední chlebovou placku, jiní jsou schopní vám ublížit. Tadeáš Šíma na cestě potkal spoustu zajímavých osob, ať už to byli cestovalé, kteří stejně jako on cestovali napříč kontinentem, nebo obyvatele místních destinací a měl možnost poznat pestrý vzorek lidských charakterů.

Kromě toho, že se jedná o opravdu chytlavou záležitost, a to ani nemusíte být skalní milovníci Afriky, má cestopis ještě jednu věc, která baví a dělá ho zajímavým. Autor doplnil text o vlastní ilustrace. Jednoduché kresby doplňují Tadeášovo vyprávění, a stejně jako psaný projev, i ony baví.

Zajímá vás Afrika, ale nechystáte se tam na cesty, nebo si prostě o exotických destinacích jen rádi čtete? Nenechte si ujít cestopis Na kole přes Afriku, debut Tadeáše Šímy je správným zásekem v tomto žánru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku koupit.

Osudy kavárenské rodiny v poválečném Německu

Kavárna U Anděla v německém městě Wiesbadenu je velmi oblíbenou baštou místních umělců a bohémů, kteří v ní u dobré kávy a zákusku tráví spoustu volného času. A vůbec nejspokojenější je Hilda Kochová, dcera majitelů, která veselou atmosféru v kavárně miluje. Zlaté časy však končí nástupem Hitlera k moci. Po válce se Hilda snaží kavárnu vzkřísit, jenže to není jednoduché. Potraviny jsou na příděl, jedinou nadějí je černý trh, s čímž zase nesouhlasí otec Koch. Moc se mu nechce ani paktovat s americkými vojáky, kteří kavárnu rádi navštěvují. Situace se vyostří, když do kavárny vstoupí neznámá mladá žena. Tvrdí, že je neteří Heinze Kocha. Mezi ní a Hildou dochází k třenicím, což zhoršuje celkovou náladu v kavárně. Obrousí se ostré hrany vyhrocených vztahů? Stane se kavárna U Anděla zase oblíbeným místem wiesbadenských obyvatel? Anne Jacobsová známá pod pseudonymem Marie Lamballe přichází s další rodinnou ságou, která tentokrát voní kávou a sladkým dezertem.

První díl nese název Nová doba a odehrává se v roce 1945. Poválečné osudy Kochových sledujeme z pohledu několika osob a tak máme příležitost vžít se do životů jednotlivých postav a jejich mnohdy nepochopitelného chování. Příkladem je Hilda, odvážná, tvrdohlavá, zároveň i citlivá mladá dívka, kterou si oblíbíte, aby vás vzápětí nazlobila nepřiměřenou reakcí, nad níž jen kroutíte hlavou. Ale vše má svůj důvod, jak Hildino chování, tak Heinzův odpor k novotám, či tajnůstkářské chování Luisy, neteře Kochových, jejíž cesta za klidným životem je roubená trápením a traumaty z dětství i války. Právě tyto různé náhledy v čase i postavách činí příběh atraktivním a ne nudným.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Všechno, co jsme opustili

Ian Collins má všechno, co si muž může přát. Je úspěšným fotografem, vzal si ženu svého života a má s ní nádhernou dcerku. Idylku jako vyšitou však vyruší démoni z minulosti. Iana kontaktuje bývalý snoubenec jeho ženy Aimee a předá mu tajemnou navštívenku. Nevinný kousek papíru rozpoutá doslova smršť v životech Iana a Aimee. V fotografově minulosti je totiž temný mrak týkající se jeho matky. Jak se Ian s minulostí popere? Ovlivní to jeho rodinný a zejména manželský život?

Kerry Lonsdale touto knihou završila třídílnou sérii plnou nečekaných zvratů a rodinných tajemtví. Zatímco v předchozích dílech Všechno, co máme a Všechno, co jsme opustili je v popředí Aimee, ve třetím je to její manžel Ian. Jako malý chlapec prožil trauma a následky si nese dodnes. Chybějícím prvkem v jeho jinak dokonalém životě je matka. Ian je zmítán pochybami nejen o sobě, ale také o své ženě.

Pro lepší prožitek a vcítění se do děje autorka zvolila různé formy vyprávění. V ich-formě střídavě promlouvají Ian a Aimee, a vkládají do toho veškeré své emoce, části, v nichž se vracíme do Ianova dětství, jsou psány er-formou, z pohledu nezaujatého vypravěče, přesto z nich místy mrazí.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Plachetnice na vinětách

Na nový počin Jiřího Hájíčka jsme čekali pěkně dlouho. V roce 2016 vyšla Dešťová hůl, pak byl menší prostoj vyplněný sbírkou haiku Muž na pokraji vzplanutí (2019), ale román jako takový, ten chyběl. Letos jsme se dočkali. Onou novinkou je Plachetnice na vinětách – příběh, v němž se autor ukazuje v trošku jiné poloze, a přesto poznáte, že je to jeho dílo.

Docentce literatury Marii je sedmačtyřicet let, je čerstvě rozvedená, dospělá dcera studuje ve Vídni. Marie se o letních prázdninách přesouvá z Prahy do Českého Krumlova, aby byla blíž rodičům, kteří mají zdravotní problémy. Když zrovna nevozí rodiče k lékaři a nečelí atakům hádavé sestry, toulá se po Krumlově. Tak se seznámí s mladým knihkupcem Filipem a nechá se unést ospalou atmosférou horkého léta přímo stvořenou pro prázdninový románek. V Mariině soukromí je toho spousta nedořešeného, rodinné křivdy a tajemství zasahují do jejího života i dnes, kdy ona sama stojí téměř na prahu padesátky, proto je pro ni proto těžké jen tak podlehnout vztahu s mužem, který by mohl být jejím synem.

Musím říct, že mám pro Jiřího Hájíčka velkou, velikánskou slabost. I kdyby knižní formou vydal svůj nákupní seznam, budu si ho užívat jako tu nejlepší knižní lahůdku. Stejné to bylo i u tohoto románu, trochu jiného, než jsme u autora zvyklí. Působil odlehčeně, jako letní čtení, přesto se v něm objevovala vážná témata, jako je uvědomění si, že nejsme smrtelní. Marie se musela vyrovnat s faktem, že její rodiče stárnou a už nejsou takoví, jako dřív. Dominantní otec se utápí ve vlastních vzpomínkách na minulost, matka, která se mu celý život podřizovala, rezignuje na vlastní zdraví, jež nepovažuje za příliš důležité. Marie musí čelit i výčitkám zahořklé sestry Veroniky. Ta se nikdy nesmířila s tím, že zůstala na vesnici a starala se o rodiče, zatímco Marie odešla studovat do Prahy, kde už zakotvila.

Tyto složité mezilidské vztahy Jiří Hájiček trefil naprosto přesně. Nejlépe se mu podařilo vystihnout žárlivou Veroniku, jíž na jednu stranu chápete, ale na druhou si říkáte, jestli není někdy vůči Marii zbytečně zaujatá. Mrazivé pocity přinášejí obavy ze ztráty rodičů a tím i narušení stability, přece jen, ať je nám pět, dvacet, nebo padesát, rodiče jsou kotvou. Naopak naprosto zbytečný mi přišel Mariin románek s Filipem, který vyústil nějak do ztracena. To jsem si spíš užívala její bloumání po Krumlově, na který mě autor nalákal, a její nadšení pro knížky z antikvariátu, kde Filip prodával.

Ale Filip není ani zdaleka jediným ctitelem Marie. Do života jí zasáhnou i jiní muži, každý z nich je pro ni svým způsobem důležitý. Mě nejvíc bavila linie s neodbytným sportovcem, která mi do příběhu sedla mnohem víc než epizoda s Filipem.

Marie je sympatická hrdinka, chytrá, sečtelá, ostatně knihy se celým dějem prolínají docela intenzivně, a blízká bude zejména ženám stejného věku, které jí asi nejvíc porozumí. Oceňuji, jak se spisovatel dokázal vžít do ženské hrdinky a dokonale ji vystihnout.

Na Plachetnici na vinětách se vyplatilo počkat. Není to mainstreamový titul, jehož reklama by na vás útočila ze všech stran, najde si vás sama, zejména jste-li fanoušky tvorby Jiřího Hájíčka, nebo se stejně jako Marie snažíte najít svou kotvu v životě.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku koupit.

Noční návštěva

Když se jedné noci zahalené do sněhového kabátku právě zuřící bouře ocitne mladá Alice s desetiletým Orenem na prázdném nádraží amerického maloměsta, vůbec netuší, co bude dělat. Jedno ví jistě, útěk od násilnického partnera a Orenova otce byl jediným správným řešení. Ale co si počne na neznámém místě? Zoufalých dušiček se ujímá sociální pracovnice Mattie, která je dočasně ubytuje u sebe. Obě ženy skrývají tajemství a doufají, že se o nich ta druhá nedozví. Kdo je víc v nebezpečí, Mattie nebo Alice? Sněhová bouře graduje a s ní na povrch vyplouvají také záhady provázející hrdinky této knížky.

Na četbu mě nalákala naprosto úžasná obálka a slibná anotace, ještě větší zvědavost jsem cítila poté, co jsem se seznámila s rozporuplnými čtenářskými názory . Za sebe může říct, že se mi do rukou dostal čtivý psychothriller, který sice pár much má, ale ve finále vám nabídne to, co od tohoto žánru čekáte.

Velkou devizou je atmosféra celého příběhu umocněná sněhovou bouří, jež mu dodává správný šmrnc. Obě hlavní postavy, Alice i Mattie vzbuzují protichůdné pocity, a tak to má být. Ve správném psychothrilleru totiž nesmíte věřit nikomu, nejlepší je všechny podezírat a udržovat si tak neustále zvýšenou hladinu napětí.

Co mě osobně rušilo, bylo zakomponování duchařské tématiky do příběhu. Kdyby tam nebyla a autorka ponechala jen náznaky tajemna spojené s polorozpadlým domem, kde Mattie žila, mělo by to větší grády. Nadpřirozené jevy se do Noční návštěvy opravdu moc nehodily a celkově spíše rozptylovaly. „Třešinkou“ bylo oslovení malého chlapce „človíčku“, jež se objevovalo téměř na každé druhé stránce a působilo pak už víceméně otravně. Určitě by se daly využít i jiné varianty – prcku, špunte, cvrčku.

Naopak se mi zase líbilo, jak se autorka vžila do klučičí duše a zakomponovala do příběhu motivy ze Star wars, to bylo tak trochu osvěžením.

Carol Goodmanová si za hlavní téma zvolila domácí násilí a udělala dobře. Je o něm potřeba mluvit neustále, protože toto mnohdy skryté zlo má na svědomí šrámy na duších a také lidské životy.

Kromě malých „mušek“, které jsem vyjmenovala výše hodnotím psychothriller Noční návštěva dobře. Nemá mnoho stránek, takže rychle odsýpá a nestačíte se nudit. Graduje napínavými scénami, kdy opravdu nevíte, kdo to myslí dobře a kdo se chystá ublížit.

Určitě se do knížky začtěte, pokud máte rádi napínavé psychothrillery a rádi se bojíte, zejména duchů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Cosmopolis, titul můžete koupit na eshopu.

M jako máma

V rodině Augusttových se všichni spoléhají na maminku. Stará se o celou rodinu, umí komunikovat s autistickým synem Jacobem a mít vlídné slovo pro dcerku Jenny, stejně tak to umí se svérázným tatínkem. Vaří, pere, uklízí, peče narozeninové dorty. Jenže jednoho dne se stane něco, co otřese celým světem Augusttových. Maminka leží dlouhodobě nemocnici a rodina si neví rady. Tatínek se utápí ve smutku, děti vůbec netuší, co se děje. Ještě je tady babička, která se rozhodne nastěhovat se k nim na přechodnou dobu a postarat se o to, aby všechno zase klapalo, jak má. Augusttovi se sice mají moc rádi, ale neumí spolu komunikovat, navíc je tady praktická část, jako péče domácnost, kterou tatínek sám nezvládne. Co se stane, když do toho chaosu vstoupí babička Mae-Anne s pořádně prořízlou pusou a srdcem větším než celé Irsko?

Eleaonor O´Reilly zadrnká na strunu všech citlivých dušiček. Její příběh je směsí emocí, které střídavě vystupují na povrch podle toho, v jaké části knihy zrovna jste. Spolu s ní se navštívíme jednu irskou rodinu, jejíž členové jsou poměrně zajímaví. V popředí, ač nerad, stojí šestiletý Jacob. Je autista, má svůj svět a vůbec nemluví, což šíleně vytáčí tatínka. Jacobova starší sestra Jenny miluje knihy, ráda píše, jenže je až příliš chytrá a inteligentní, takže vybočuje z řady a nerozumí jí spolužáci, ani učitelka. Maminka poskytuje všem potřebné zázemí a je tím vším natolik pohlcena, že nerespektuje varovné signály svého těla.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Kdo ukradl zelí

Stanislava Reschová má na svém kontě několik dětských knížek, které nejen baví, ale také poučí. Autorka totiž kromě stěžejního příběhu nabízí také spoustu hádanek, díky nimž děti blíže nahlédnou do světa zvířat a rostlin.

Po knížkách o mravenečkovi, vlkovi, nebo kotěti, je tady novinka Kdo ukradl zelí? se zajícem Čiperkou v hlavní roli. Bydlí u lesa a stejně jako jeho zaječí kamarádi i on miluje zelí. Jednoho dne mu však pečlivě vypěstované hlávky někdo ukradl. Čiperka se osobně pouští do pátrání za pomoci synovce Trumbelína. Protože v hlíně se nachází spousta stop od různých zvířat, podezření padá na všechny Čiperkovy sousedy, kteří se musí podrobit důkladnému výslechu. Povede se Čiperkovi s Trumbelínem odhalit zloděje?

Doma máme autorčinu knížku Mravenečkova dobrodružství, kterou jsem recenzovala pro projekt Čteme české autory. Mně i synovi se líbila hodně, upoutaly nás veselé obrázky a hádanky, které se objevují na konci každé kapitoly, proto jsem neváhala ani v případě nového dobrodružství, tentokráte zaječího.

Opět jsme dostali to, co se nám líbili už v předchozí knížce, to znamená vtipný text, který nenudí, zápletku, jež potrápí dětské hlavičky, ilustrace Venduly Hegerové, které k počinům spisovatelky patří a ladí. Chválíme také hádanky, ty jednodušší byl schopný vyřešit i tříletý syn, například určování zeleniny či hledání schovaných zvířátek. Právě tyto hádanky jsou velkou devizou publikace, protože malí čtenáři se díky nim naučí spoustu nových věcí ze světa přírody a užijí si legraci, navíc si nově nabyté poznatky i snáze zapamatují.

V textu je spousta přímé řeči i hodně vtipných rčení, takže starší děti, jež mají těsně před školní docházkou, nebo jsou v prvních ročnících základní školy, mu porozumí asi víc, než ti mladší, které budou asi víc zajímat právě hádanky a úkoly. Tak či tak, každý si v knížce najde své.

Určitě doporučuji nejen rodičům s dětmi pro společné chvilky nad knížkou, ale také do dětských kolektivů, kde se s textem i obrázky dá skvěle pracovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knížku můžete koupit.