18. stránka

Muž, který si pletl manželku s kloboukem

Oliver Sacks patřil mezi nejznámější neuropsychology. Proslavil se knihami, v nichž čtenářům představuje nejzajímavější případy z praxe. Mnoha vydání se dočkala také publikace Muž, který se pletl manželku s kloboukem, kterou aktuálně vydalo nakladatelství Portál.

Knížka se skládá ze čtyř tématických okruhů (Ztráty, Přebujelosti, Cesty a Svět prosťáčků), do nichž autor napasoval jednotlivé povídky podle daného tématu.

Úvodní příběh Muž, který si pletl manželku s kloboukem dal název celému souboru. Seznamujeme se s klientem, který nepoznává nic ze svého okolí, ať už je to člověk nebo věc, chybí mu totiž taková „drobnost“ – vidět celek.

Dojemnou povídkou jsou Ruce, v nichž šedesátiletá žena trpící od narození spastickou paralýzou (ochrnutí, slepota) objevila těžiště ve svých rukou a na sklonku života se stala úspěšnou sochařkou.

Příběh Rebeka představuje devatenáctiletou dívku, která věkem stála na prahu dospělosti, ale chovala se jako dítě – neuměla odemknout dveře, ztrácela se, pletla si strany, oblečení si oblékala naruby, celkově působila neohrabaně a jako pohybově nevyvinutá. Její neduhy rázem zmizely, když tančila – klíčem k její duši byla hudba.

Nejedná se o typické povídky, spíš se jedná o povídání o zajímavých lidech s ještě zajímavějšími a mnohdy fascinujícími diagnózami, které se projevují neotřelými příznaky. Oliver Sacks je pojal jako populárně naučné, pod každou je vysvětlující postskriptum. Příběhy napsal s velkým pochopením pro pacienty a jejich nemoci, nechybí lidský přístup a empatie. Někteří hrdinové dojímají, jiní vás přimějí k úsměvu.

Sacksovy příběhy nejsou jen takové lecjaké povídky, mají přesah a zavedou vás do fascinujícího světa neuropsychologie. Nečtou se úplně snadno, některé vás budou bavit víc, jiné míň, ale dohromady přinášejí spoustu zajímavých informací o nemocech a jejich různých projevech. Není někdy na škodu vystoupit z komfortní čtenářské zóny, začíst se do něčeho, po čem byste normálně nesáhli a rozšířit si tak obzory. Doporučuji všem, které zajímají nevšední historky z lékařského oboru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu knížku pořídíte.

Šikmý kostel 3

Třetím dílem vrcholí románová kronika ztraceného města nazvaná Šikmý kostel. Osudy hornické rodiny se završují v emočně náročném finále, které časově poměrně těsně navazuje na předchozí díl, ale zoufat nemusíte, čeká na vás rodokmen s postavami a jejich vzájemnými vazbami.

Píše se rok 1945, válka skončila, Halka, dcera Barky a Ludwika Pospíšilových, se vdává. V česko polských vztazích se idylka nekoná, opět doutnají vášně, obě komunity si nárokují oblast Karvinska a Těšínska. Ale osudy Pospíšilových, jejich dětí a příbuzných se odvíjejí dál. Barku trápí nemocné srdce, Ženka s malou dcerkou Julinkou odešla od manžela, Leon se neodkáže smířit s nastupujícím novým režimem, který naopak velmi vřele vítá Wojtek. Anuška stále doufá, že najde svého malého synka Tomaszka. Každý má svou radost, bolest i trápení, každý to prožívá po svém. A my žijeme jejich životy spolu s nimi, vnímáme každou slzu, každý úsměv, radost i křivdu. Postavy jsou velmi uvěřitelné, procházejí přirozeným vývojem a neustrnují na místě. Chovají se přirozeně, dělají správná i chybná rozhodnutí, mají své vrtochy, vlastně jim všechno věříte.

Na závěr trilogie jsme si museli tři roky počkat, ale můžu vám říct, stojí to za to. Karin Lednická nezklamala a příznivci Šikmého kostela si přijdou na své. Čeká na vás emoční nálož, která vás provede jedním z nejnáročnějších období poválečných dějin, padesátými léty a jejich mnohdy uměle vykonstruovanými politickými procesy. Vůbec jsem netušila, jak moc se dotýkaly horniků, kolik místních rodin na dlouhá léta rozdělily. O tom všem, i o pomalu plížících se moderních časech, v nichž srdce Karvinné musí ustoupit těžbě, vypráví Šikmý kostel 3.

Odehrává se v letech 1945 – 1961. Děj je stejně jako u předchozích dílů rozdělen na kapitoly podle jednotlivých let a každá z nich „patří“ konkrétní postavě – Žence, Wojtkovi, Halce a dalším. Opět se potkáváme s empatickým psaním autorky, která ke svým postavám přistupuje s láskou i respektem. Jsme v hornickém kraji, havířina a její poválečný rozvoj je stěžejním tématem románu. Ve své době bylo Karvinsko díky těžbě uhlí tahounem průmyslu, těžká práce bohužel zničila nejen ráz krajiny, ale také havíře, kterým podlomila zdraví. V povědomí zbytku republiky je naše město považováno za místo plné buranů, bohužel tento obrázek trvá už léta a já doufám, že díky Šikmému kostelu budou předsudky vyvráceny.

Za touto trilogií stojí nekonečné hodiny rešerší, rozhovorů a bádání, díky čemuž mohla Karin Lednická vytvořit dílo, které není pouze románem se silnými a osobitými postavami, ale také plastickým dokumentem o jednom ztraceném městě, jeho historii i postupném vývoji a výstavbě.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Karin Lednické.

Bližší informace o knize, která vyjde 18. 4. 2024, jejím prodeji, stejně jako o autorce, najdete na webu autorky.

Pojízdná čajovna splněných snů

Rebecca Raisin se českým čtenářům představila knížkou Kouzelná Paříž. Obchůdek s knihami , pohodovou záležitostí s neodolatelnou francouzskou atmosférou. Aktuálně je na trhu Pojízdná čajovna splněných snů. Co nás čeká? Nové začátky, změna životního stylu, prostě totální restart. Ne, před vámi neleží motivační knížka, ale příjemný feel good román, v němž hrdinka obrátí svůj svět o 180 stupňů.

Rosie si doposud myslela, že žije spokojený život, nalinkovaný přesně podle jejích představ. Má manžela, s nímž žije v klidném vztahu, pracuje jako zástupkyně šéfkuchaře v michelinské restauraci, což Rosii beze zbytku naplňuje, přestože je to práce časově nesmírně náročná. Růžové brýle jí z očí spadnou ve chvíli, když jí manžel daruje k narozeninám rozchod, protože se rozhodl založit rodinu se svou milenkou. Pachuť zrady a smutku zapije Rosie alkoholem tak mocně, až v opilosti koupí obytnou dodávku.

A možná je právě toto všechno správným impulsem. Rosie opustí Londýn, práci a vydá se v obytňáku zvaném Růžena na cesty po Anglii. Nomádský život se jí zalíbí a když potká Ariu, která už takhle žije delší dobu, jezdí spolu. Aria, která provozuje pojízdné knihkupectví, je Rosiin přesný opak – chaotička, knížky se jí válejí úplně všude. Rosie si otevře pojízdnou čajovnu, v níž podává tradiční pokrmy sytící tělo i duši a k tomu míchá báječné čajové směsi. S Ariou tvoří báječnou dvojku kamarádek, které si navzájem pomáhají. Ale co muži? Jak si poradí s Maxem, který vypadá jako ztepilý Jason Momoa, přitom nesnáší cukr a tuky a je přísný vegan, takže Rosiiny koláčky jsou pro něj zlo? A co Ollie, jehož zná pouze z internetové komunikace a který jí radí s nástrahami nomádství? Ano, máme před sebou klasickou romanci se vztahovým trojúhelníkem. Jak to asi dopadne?

Musím říct, že Pojízdná čajovna splněných snů se mi líbila o fous víc než Kouzelná Paříž. Sedla mi do nálady, trefila se do vkusu. Zaujalo mě Rosiino nomádství, líbilo by se mi trávit takhle prázdniny. Neotřelým prvkem bylo míchání čajových směsí, které Rosie prodávala, klidně bych přivítala, kdyby tato činnost byla do příběhu zakomponovaná ve větší míře. A vztahové trable, bez nichž by tento žánr nebyl úplný? Autorka umně zamotala nitky mezi Rosie a Maxem i Olliem, aby nabídla zajímavé vyústění s přesahem.

Ani tento román nevybočuje z řady typických romancí, v nichž hlavní postavy od základu mění své životy, rozhodují se mezi muži, vaří. Ale pořád nás to baví. Kdybychom tento příběh míchali ve stylu Rosiiných čajů, byla by to trocha Julie Caplin, trocha Jenny Colgan, špetka Emily Henry, prostě esence příjemné, pohodové romantiky, která řeší i vážnější věci.

Rebecca Raisin píše pohodově a lehce, její knížka si nehraje na nic složitého, naopak, je to perfektní oddechová četba, když potřebujete relaxovat a vypnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Letní sestry

Yella, Doro, Amelie a Helen. Čtyři sestry, které si kdysi dávno říkaly letní sestry. Každý rok totiž s rodiči jezdily na dovolenou na stejné místo, do holandského městečka Bergen u Severního moře. Milovaly to tam, jenže pak se jim tatínek zabil při autonehodě a nic už nebylo jako dřív. To bylo před dvaceti lety, nyní má každá z nich svůj život a na dětství nemyslí, aby nepřivolávaly bolavé vzpomínky. Aktuálně od matky dostala každá pozvánku na rodinný prodloužený víkend právě do Bergenu. Co se děje, co má matka za lubem?

Knihy Moniky Peetzové mě baví, umí v nich do mrtě rozebrat rodinné a jiné vztahy a Letní sestry nejsou výjimkou. Děj zabírá pár dní, v nichž se rodina sjíždí do Bergenu a za tu krátkou dobu máme možnost poznat, co se skrývá pod slupkou. Vyprávění je podáno er-formou, z větší části je zaměřené na Yellu, matku dvou malých chlapců a partnerku spisovatele Davida, která táhne celou domácnost. Po cestě na nádraží ji napadají různé myšlenky, bojí se, aby její muž péči o syny zvládl. Do Bergenu přijíždí také časově vytížená a trochu panovačná kostýmní návrhářka Doro, introvertní a nesdílná Helen a její dvojče a pravý opak Amélie. Sestry si povahově vůbec nejsou podobné, střídavě mezi nimi dochází ke střetům i projevům sourozenecké lásky. Spojí je jedno – matka se chce vdát za muže, který nepůsobí příliš důvěryhodně a sestry se rozhodnou, že si ho prověří.

V rodinně laděném románu o vážných věcech se najdou všichni, kteří vyrůstali ve větších rodinách a nejsou jim cizí sourozenecké hádky a bitvy, jež vesměs končí láskyplným objetím, aby propukaly zas a znovu. Letní sestry nemají akční děj, plynou zlehka a jedou na příjemné letní vlně. Přesto mají lehce bouřlivou atmosféru kvůli rozdílným charakterům sester, které vám díky tomu občas polezou lehce na nervy, protože se neustál hádají, škádlí a provokují.

Jak to nakonec s matkou a jejím ženichem dopadne, si přečtěte a užijte si napůl bláznivý, napůl přemýšlivý příběh o rodině a jejích nekonvenčních členech, o tajemstvích, lásce, problémech v komunikaci, který voní mořským slaným vzduchem a sladkostmi z dětství.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Připoutaná

Jednoho dne zmizí Leigh Fletcherová, manželka, nevlastní matka dvou chlapců, zaměstnaná žena. Manžel netuší, kde by mohla být, jeho žena během týdne pendluje mezi náročným zaměstnáním, za kterým dojíždí a rodinou, takže mu nepřišlo zvláštní, že se pár dní neozvala. Pak zmizí Kai Janssenová, manželka bohatého holandského obchodníka. Ani po ní není vidu ani slechu, jako by se vypařila. Obě ženy žily v odlišných prostředích a neměly nic společného. Nebo ano? Policie má před sebou zapeklitý případ, který bude těžké rozlousknout a vyřešit.

Adele Parksovou mám načtenou, její knížky patří mezi mé oblíbené, ať už píše společenské rodinné romány, které dříve vycházely v nakladatelství Domino, nebo psychothrillery, jako jsou nedávný počin Jen moje štěstí a aktuální novinka Připoutaná, které vydalo nakladatelství Cosmopolis – a doufám, že vydávat autorčiny knížky bude dál, protože je vážně dobrá v tom, jak dokáže reálně popsat běžný rodinný život a zakomponovat ho do svých thrillerově laděných příběhů. Vlastně to skoro všichni známe – hektická doba drtí vztahy, partneři na sebe nemají moc času, pubertální potomci dokážou rodiče vytočit na maximum – jak to všechno ukočírovat? A to mají hrdinové knih Adele Parksové ještě co do činění se zločinem!

O thrilleru Připoutaná už nemůžu prozradit víc, abych potenciální čtenáře nepřipravila o jeden z nejvýživnějších momentů četby. Skvělý zvrat, originální zápletka a postavy, kterým se bojíte věřit, protože příliš důvěryhodně nepůsobí. Každý něco skrývá, má tajemství, o kterém se policii neříká.

Tak snad jen napíšu to, že Připoutaná je čtivá a napínavá záležitost, autorka vás nechává v nejistotě po celou dobu, aby vás pak postavila před poměrně šílený dějový kotrmelec. Konec jsem četla dvakrát, protože jsem tomu nemohla uvěřit.

Adele Parksová mě i touto knihou ujistila, že je výbornou pozorovatelkou lidských životů a své poznatky umí přetavit v příběh s psyychologickými i detektivními prvky, v němž není nic jen černé a bílé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Jantarové slzy

S tvorbou mexické autorky jste se mohli potkat prostřednictvím emotivní rodinné ságy Šepot včel, kterou velmi doporučuju. Nyní přichází s druhým románem nazvaným Jantarové slzy. Zatímco první román se odehrával v autorčině domovině, novinka nás zavádí do Pruska roku 1945 a představuje příběh dvou rodin, které se ocitly ve válečném kotli a jejich jedinou chybou bylo, že uvěřili pohádkám jednoho fantatického státníka…

Střídavě sledujeme vývoj událostí ve dvou rodinách. V roce 1936 se Hartwigovi a Wandě Halbrockovým narodí dcera Ilse. Ač mají dětí mnohem víc, právě ona je stěžejní postavou příběhu, stejně jako Arno, syn Schipperových. Zatím se neznají, přesto jejich rodiny za války prožijí podobné osudy.

Sofía Segovia napsala hutný román o síle rodiny, o tom, jak se dokáže člověk vyburcovat, když chce přežít, co všechno mu může pomoci překonat těžké chvíle… Pro Ilse byly únikem z reality pohádky, které jí vyprávěl Janusz, polský nádeník, jenž jim pomáhal na rodinném statku. Arno se svou matkou zůstávají sami ve městě plném bomb a nezbývá jim, než se vydat na cestu za novou budoucností. Ale mají nějakou?

Jestliže Šepot včel se nesl v duchu magického realismu, Jantarové slzy jsou, co se stylu týče, opak. Syrové, drsné vyprávění vás v určitém okamžiku strhne do víru války, v níž se nikdo s nikým nemazlil. Chvíle naděje střídají kruté okamžiky, smrt bere vše, na co dosáhne… Sledujeme životy obyčejných lidí, kteří museli žít a přežít. Starali se o hospodářství a mysleli si, že je čeká krásný život, protože jim to Vůdce slíbil, místo toho přišlo hořké prozření.

Zpočátku je vyprávění táhlé, soustřeďuje se na dětské hrdiny a tak trošku vás může zmást množstvím vedlejších postav, jejichž německá jména se trochu pletou. S každou další stránkou, v nichž nás autorka vtahuje do víru dění, je děj napínavější, emočně náročný a děsivě ponurý, leč bolestně pravdivý – tak to prostě bylo, nelítostná válka se nikoho neptala, nechala lidi hladovět a třást se strachy, jestli zrovna dnes jejich život nevyhasne pod náporem bomb či střel.

Pokud si celou dobu lámete hlavou, jak mexická autorka k německé válečné historii přišla, nezapomeňte si přečíst doslov, který vše vysvětluje, stojí za to.

Jantarové slzy řadím mezi nejlepší počiny letošního roku, Sofíi Segovii mezi své oblíbené autory a říkám, tento román si přečtěte. Nejen proto, že přibližuje nelehké období německých dějin z úhlu pohledu normálních, obyčejných lidí, ale také pro to, jak skvěle tato spisovatelka píše a umí se do svých postav vcítit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Po stezkách

Ray a Moth Winnovi jsou zpátky na značkách. Co začala Pobřežní cesta a v čem pokračovalo Bouřlivé ticho, zakončí neméně čtivý a podnětný počin nazvaný Po stezkách. V něm se manželé vydají na cesty potřetí. Moth, bojující s nevyléčitelným degenerativním neurologickým onemocněním, je den ode dne horší. Poté, co se usadili v Cornwallu a starají se o dům a divokou zahradu, Ray se smutkem pozoruje, jak se Ray trápí a někdy není schopný ani nejlehčích úkonů. A tak se rozhodnou, že znovu obují pohorky a vyrazí do terénu, tentokrát to bude stezka Cape Wrath zahrnující odlehlé skotské hory a jezera a také jihozápadní pobřežní stezky od Northumberlandu k yorkshirským vřesovištím, od Walesu k jihozápadu. Zdálo by se, že jsou po předchozích výpravách poučeni a ví, jak si trasu rozvrhnout, co si vzít s sebou a co naopak nechat doma, ale pak si Ray vezme úplně nové boty, které ještě nemá pořádně vychozené, navíc všude řádí covid. To je tedy dobrodružství, jak se patří, co myslíte?

Také ve třetím, závěrečném pokračování se Ray Winnová zabývá procesem plánování výpravy, popisuje strach a obavy, které měli, než se na Cape Wrath vydali. Tentokrát byla opatrnější Ray, pro Motha byla cesta velkou výzvou. Putování je zastihlo v době covidu, takže se na cestách setkali se zvláštní pohostinností – nemohli v restauracích dovnitř, ale jídlo jim nosili ven. Na cestách potkali spoustu různých lidí, od příjemných, kteří bez nároku na odměnu podali pomocnou ruku, až po ty, kteří je poznávají, protože četli předchozí knihy.

Raynor píše velmi upřímně, nebojí se popsat strach, vztek i frustraci, některé scény jsou dojemné a uvědomíte si, jak je zdraví křehké. Před Mothem nelze než smeknout, jeho čin – zdolat více než 1000 mil s onemocněním, které vás dokáže paralyzovat v nejméně vhodných chvílích a způsobit mnoho bolesti, je hodný obdivu a respektu.

Ray a Moth jsou jako jing a jan, jedno tělo, jedna duše, srostlí jeden s druhým, jejich emotivní vyprávění, které Raynor čtenářům zprostředkovává už potřetí, stojí za přečtení. Nejen kvůli nezdolné odvaze a síle, kterou oba projevili, ale také kvůli nádherné a divoké krajině, cílem jejich putování.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, kde si můžete knížku pořídit.

Čokoládová krev

Pojďte navštívit 19. století, nejen známé jako století páry. Nasedněte do vlaku a poznejte životní osudy Boženy Němcové, George Sandové a Johna D. Rockefellera poměrně neotřelým způsobem a stylem. Tak jede vlak.

Také jste přemýšleli, co mají tyto tři osobnosti společného? Na první pohled byste kromě 19. století asi netipovali nic. Po přečtení zjistíte, že je toho mnoho. Všechny kupředu žene vnitřní síla a odhodlání, jdou za svým cílem a vybočují z norem tehdejší společnosti. Čokoládová krev není typickým románem, který přečtete na jeden zátah, esejistický styl nutí čtenáře zaměřit pozornost na text a užívat si každé slovo, každou větu, protože Radka Denemarková to s češtinou opravdu umí.

Tak jede vlak. S touto větou se budete v příběhu setkávat hodně často. Cesta napříč 19. stoletím není plynulá a nevede přímou cestou k cíli. Autorka v ději přeskakuje jak mezi časovými úseky, jak je to v souladu s příběhem třeba. Přesto nevyvolává pocit chaosu. Pokud si získá vaši mysl a soustředění, máte před sebou opravdovou knižní lahůdku.

Pro mě je Čokoládová krev prvním setkáním s Radkou Denemarkovou (jak to???) a dopadlo to na výbornou. Čtení jejího počinu, který čítá úctyhodných 560 stran, bylo nevšedním zážitkem. Měla jsem pocit, že se 19. stoletím ženu spolu s hlavními postavami. Nejméně jsem toho věděla o Rockefellerovi a George Sandové, nejvíce samozřejmě o ikonické Boženě Němcové. Díky této knize jsem si stávající informace rozšířila a získala další fascinující poznatky o těchto výrazných osobnostech. Nejvíc jsem si užila pasáže s naší spisovatelkou, prožila s ní tvrdé a citově vyprahlé dětství, které se přehouplo do stejného manželství. Fascinoval mě výstřední život George Sandové, uměla si ho náležitě užít a nedbat dobových konvencí. Nejméně jsem souzněla s magnátem Rockefellerem, nelítostným obchodníkem, pro něhož byly peníze vrcholem světa.

Počin Radky Denemarkové je hutný a náročný. Nárokuje si vás na sto procent, žádné rozptýlení není na místě. Odmění vás neotřelým náhledem na dobu, která ženám a jejich rozvoji příliš nepřála, pokud se tzv. „utrhly z řetězu“ a věnovaly se sobě a svým zájmům, mnohdy za to draze zaplatily. Autorka srovnává 19. století se současností, píše o domácím násilí i problémech samoživitelek, které jsou aktuální v každé době a nad společností visí jako těžký černý mrak, ať se píše kterýkoli rok.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

THE OUTFIT

The Outfit. Tohle si dejte. Geniální, akční, na zvraty bohatá konverzačka ve stylu Agathy Christie střihnuté s Quentinem Tarantinem. Celý film se odehrává na jednom místě, v krejčovském salónu a vůbec celou dobu nevíte na čem jste, zejména zaměříte-li se na hlavní postavu krejčího, pardon, střihače, ztvárněného brilantním Markem Rylancem, působícího jako milý, tichý strýček, kterého máte pro jeho laskavost nejraději z celé rodiny. Fakt povedený kousek s neokoukanými herci a výborným hudebním podkresem. Doporučuju.
Foto: @kinobox.cz

ČTENÍ DO UCHA – EMILKA

Spousta lidí v mém knižním světě poslouchá audio 🎧 a nemůže si to vynachválit, tak jsem to taky prubla. Už jsem to kdysi zkoušela s audioknihou Nebezpečné známosti, kterou jsem poslouchala při procházkách s kočárkem. Ale neměla jsem pak víc času aktivitu rozvíjet a tak mi zůstalo hodně předsudků.
❌ Nesoustředím se
❌ Nedokážu poslouchat a něco u toho dělat
❌ Není to čtení, ale poslech, tudíž si to nemůžu započítat do přečtených knih.
❌ Nemůžu poslouchat, když je kolem mě běžný rodinný ruch.
Audioknihy jako takové jsou mi hodně sympatické, v knihovně se dost půjčují a tak jsem do toho šla. A výsledek?
✔️ Soustředila jsem se
✔️ Poslouchala jsem a dokonce u toho uklidila knihovnu a vařila, poslouchala jsem i před spaním
✔️ Započítala jsem si ji do přečtených knih. Mám ji v mysli? Mám. Vím, o čem byla? Vím. Jen způsob čtení je prostě trochu jiný
✔️ Rodinný ruch mě vůbec nerozptyloval. Každý si dělal to své a šlo to úplně v pohodě.
🎧Audioknihy nebudou moje priorita, k životu potřebuju fyzické čtení, ale poslech zařadím jako doplněk a čas od času si něco fajnového přečtu ušima.
📚📚📚
Tentokrát to byla Emilka Ivany Fajnorové, kterou vydalo @nakladatelstvijota. Rodinná sága odehrávající se napříč dvacátým stoletím na Brněnsku. Osudy jedné rodiny velmi volně inspirované životem autorčiny babičky, líčí příběh Emilky a její rodiny, kterým osud uměl naložit, jen co je pravda. Příběh načetla Michaela Rykrová, jejíž hlas mi byl hodně příjemný a s dějem dokonale splynul.
Doporučuju.