Děti holokaustu

Osm příběhů, devět dětí. Devět dětí, které si měly hrát, učit se, poznávat život svýma bezelstnýma očima. Místo toho je semlela druhá světová válka, aby je vyplivla zničené fyzicky i psychicky, přesto s nezdolnou sílou žít dál a vyprávět o tom, co prožili, ostatním.

Děti holocaustu. Děti s cejchem Davidovy hvězdy, děti, které měly tu „smůlu“, že se narodily do židovských rodin v nesprávnou dobu. O tom, co musely prožívat během válečných let, se podělí se čtenáři ve svých příbězích, a přes nezvratný fakt, že se tyto čtou velmi těžce, nesou poselství a jsou důležité. Pro nás i pro další generace. Jak zdůrazňuji pokaždé v recenzi na knihu z války, jsou to události, na něž by se zapomínat nikdy nemělo.

Nadechněte se a přijměte pozvání do pekla. Jako první se představuje Luncie, která se musela skrývat v bedně, dále vás se svými příběhy seznámí Herbert, Markus, sourozenci Georg a Uršula, Walter, Sára, Mathei a Jack. Není to lehké čtení, každé z dětí dostalo do vínku jiný osud. Některé prožije válečná léta v koncentračním táboře, jiné se stává partyzánem, přitom je zbraň těžší než on sám.

I když jsou příběhy psány poměrně jednoduše, jsou silné. Ta jednoduchost spočívá v tom, že autoři přibližují fakta očima malých nevinných dětí. Nechtějí tlačit na čtenáře a ždímat slzy za každou cenu, to ani není třeba, protože vzhledem k námětu i věku hrdinů emoce určitě potlačovat nebudete.

Text je vytištěn větším písmem, jednotlivé příběhy nejsou příliš obsáhlé, takže se titul hodí zejména pro mládež jako doplňkový materiál k tématice druhé světové války a holokaustu, a doporučuji je zejména čtenářům, kteří s takovou četbou teprve začínají a mají obavy, jak by emotivní tématiku zvládli.

Na knize je velmi sympatický ještě jeden fakt, a to ten, že na konci každé kapitoly, v níž se seznamujeme s konkrétním dítětem, je poznámka shrnující další život hrdinů – kam se ubíraly další cesty osudu, jestli si našli partnera a měli děti – pokaždé jsem si oddechla, že to s nimi dobře dopadlo. Jen bych přivítala fotografickou přílohu, alespoň fotky z pozdější doby, kdy už se stali dospělými, abych si je mohla konkrétně představit. Ale to je jen maličkost, větší důležitost je ve výpovědní hodnotě a ta je velká.

Luncie, která knihu svým příběhem otevírá, řekla: „Přežiju. Musím. Až válka skončí, musím být ta, která lidem řekne o naší rodině.“ To je naprosto výstižný citát vyjadřující poselství této publikace. A pokud si alespoň jednou během čtení uvědomíte, jaké zlo bylo na lidech pácháno a že by se na to nemělo zapomínat, svůj účel splnila.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis.
Knihu můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.