Štítek: MOTTO

V září 1949 se Ulrike Hartmannová vydala vlakem do švédského městečka Krokom. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Uli nebyla Němka. A jak víme, nějakou dobu po válce byli Němci pro zbytek Evropy něco jako rudý šátek pro býka. Mladá žena odjíždí v ukradeném kabátu a s sebou má svazek dopisů, které napsala Elsa Petterssonová. Adresovány jsou Ulině lásce Hansimu, který během války údajně dezertoval v Norsku a zemřel. Ulrike by ráda zjistila, co Elsu s jejím milým spojovalo a co se Hansimu doopravdy stalo. Bude s pravdou spokojená? A co Elsa? Podaří se jí zbavit tajemství, které ji celou dobu trápí? Jak dopadne setkání obou žen?

V anotaci se píše, že se jedná o strhující příběh o lásce, samotě a přátelství, přičemž bych s použitím slova strhující já osobně spíše váhala. Dle mého se jedná o komorní drama, v němž je místo jen pro tři hlavní postavy, zbytek je víceméně podružný, a kdyby se v knize nikdo další neobjevil, nic by se nestalo. Ulrike, Elsa a Hansi si totiž pro svůj příběh vystačí sami. Navíc jsou to postavy, které autorka nijak pevně neuchopila a působí spíše neurčitě. Já sama jsem měla problém věřit jim a pocítit k nim větší sympatie. Studení jako severní vítr, alespoň takový byl můj subjektivní pocit z nich, a já doufám, že někomu by přece jen mohli být bližší.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

V knihách novinářky a spisovatelky Barbory Šťastné se pozná nejedna žena. S lehkostí a upřímností se autorka zamýšlí nad vlastními chybami, nebojí se přiznat, že není dokonalá, má nepořádek ve skříních i na poličkách v kuchyni, že si raději dá dvě deci vína a  nohy na stůl, než aby cídila byt. Ve své nejnovější knize nazvané Hezčí svět už podruhé zabrousila do světa románů a je trochu jiná, než jsme zvyklí. A víte co? Tahle nová poloha autorce sluší.

Hlavní hrdince Zdence je pětatřicet let. Zápasí jak s nedostatkem sebevědomí, tak s bohémskou matkou, která s ní a její malou dcerkou žije. Zdenka pracuje v redakci módního časopisu a ví, že do tohoto prostředí příliš nezapadá. Osobní problémy jí přerůstají přes hlavu, ve schránce se kupí exekuční výzvy, navíc maminka začíná zapomínat a ztrácet se nejen ve svých myšlenkách, ale především v prostoru. Zdena se čím dál víc uchyluje k imaginární kamarádce Dede, jíž má už od dětství, a která je Zdenčinou psychickou berličkou. Když se matka jednoho dne nevrátí ze svých toulek, musí Zdena pátrat i na místech, kde strávila kus dětství. Přitom vystupují na povrch vzpomínky na událost, která výrazně poznamenala Zdenčinu rodinu i ji samotnou.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Píše se rok 2045. Bára, kterou můžete znát z autorčiny prvotiny Losos v kaluži, leží v nemocnici. Už dávno není mladou dívkou, ale zralou ženou. Díky progresivní nemoci zapomíná kým je, mizí její vzpomínky na minulost i rodinu. To, že ji má, Báře připomínají návštěvy syna a dcery, kteří za ní do nemocnice chodí. Zatímco Michal je spíše pasivní a neprůbojný, Magda už stačila prodat matčin byt a majetek. Jenže Bára se díky novému léku začíná vracet do života. Sílící mysl odhaluje další zasunuté vzpomínky, žena si vybavuje, že byla kdysi šťastně vdaná. Co se s jejím mužem stalo? A co se stalo s jejich manželstvím?

Vůbec nevadí, pokud jste nečetli knihu Losos v kaluži, kde se Bára objevuje poprvé, Vlaštovku v bublině lze pojmout jako volné pokračování, stejně jako samostatný příběh. Zajímavým prvkem je využití budoucnosti jako časového úseku, v němž se děj odehrává. Rok 2045. Není tak vzdálený od současnosti, ale přece jen teď ještě vůbec netušíme, co na nás bude za pětadvacet let čekat. 

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Mie je přes čtyřicet. Je svobodná, momentálně žije u rodičů. Po nocích přemýšlí o ženách, které se nenechaly udolat konvencemi společnosti. Jsou její inspirací i hnacím motorem. Seznamte se s nimi taky, možná právě díky nim dostanete chuť udělat ve svém životě nečekaný krok.

Mia vás provede životy opravdu zajímavých osobností, které ovlivnily její způsob života. Vyprávění o nočních ženách začne ikonou Karen Blixenovou, kterou znáte zřejmě nejvíc z filmového zpracování vlastní autobiografie Vzpomínky na Afriku. Mia ji představuje v novém světle, se všemi chybami, které Blixenová měla a které byly čtenářům dosud neznámé. Životopisná data zpracovaná ve formě nenásilného vyprávění autorka kombinuje s deníky, které si Karen Blixenová vedla a prokládá je vlastními zápisky z cest po Africe. Část věnovaná dánské spisovatelce je nejobsáhlejší a nejpropracovanější. V dalších kapitolách Mia Kankimäki představuje cestovatelky. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nejednalo o ženy, jež se na cesty vydaly v 19. století a čelily nejen předsudkům společnosti, ale také neznámému dobrodružství i možnosti, že přijdou o život. Zapomeňte na Emila Holuba, Vojtěcha Náprstka či Alberta Schweitzera, na scénu nastupují Isabela Birdová, Ida Pfeifferová, Mary Kingsleyová a další téměř zapomenutá jména. Navštívíte s nimi Afriku, zjistíte, jak se cestovalo ženám v předminulém století a co všechno jim na tomto místy neprobádanému kontinentu hrozilo.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Kniha Foukneš do pěny rozvířila vody současné české literatury. Napsala ji Radka Třeštíková, jedna z nejpropíranějších spisovatelek. Její knížky (i ji samotnou) buď máte rádi nebo ji vyloženě nesnášíte. Já osobně její knihy ráda mám, proto jsem na nejnovější počin byla hodně zvědavá. Má být totiž úplně jiný, než její obvyklá tvorba. A můžu říct, že tomu tak opravdu je.

Hlavní hrdinkou je sedmačtyřicetiletá Vladěna. Bouchnou v ní nahromaděné saze, jak se říká, a s manželovým autem, které nikdy předtím neřídila, takže až na poslední chvíli zjistí, že je to elektromobil, vyrazí pryč od svého muže, matky, i dcery. Ve všech se zklamala, všechny zklamala ona sama. Na svém road tripu po Evropě zpytuje sebe i své blízké, vede monology, ve  vzpomínkách se vrací do minulosti, aby z toho vyšla jako nový člověk a našla si vlastní cestu.

V první řadě bych ráda upozornila na to, že pokud k tvorbě Radky Třeštíkové pociťujete celkovou antipatii, neoslní vás ani aktuální Foukneš do pěny. Stejné to je v případě, že je vám pod čtyřicet, nebo jsou vám vzdálené vztahové problémy žen středního věku. Pokud však chcete čelit literárním výzvám, zkuste se začíst. Třeba to zrovna půjde.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Halinu Pawlowskou určitě není nutné blíže představovat. Spisovatelka, scénáristka, moderátorka, herečka, svérázná žena s nadhledem, jíž nechybí smysl pro humor. Na svém kontě má spoustu knih, které si během let získaly pozornost čtenářů. Jaký je nejnovější počin nazvaný Čmelák? Jeho podtitul zní „Láskyplné povídky“ a zaměřuje se na mezilidské vztahy. Ať už se jedná o milenecké, rodinné či kamarádské, autorka o nich píše s nadhledem i pochopením pro lidské slabosti.

Jedná se o pestrou sbírku povídek a črt ze života, která primárně uspokojí ty čtenáře, kteří od autorky ještě nic nečetli. Košatá sbírka je mixem, v němž se střídají nové kousky s těmi, které můžete znát z předchozích knih Haliny Pawlowské.

Hned první příběh, po němž je kniha nazvaná, avizuje, že o humorné chvilky nebude v průběhu četby nouze. Autorka ve svých historkách čerpá z reálného života i z bohaté studnice fantazie. Velkou inspirací jí byli její svérázní rodiče, zejména tatínek pocházející z Ukrajiny – do děje zapracovala mnoho úsměvných momentů, které připomínají jedno z jejich nejznámějších děl nazvané Díky za každé nové ráno.

Příběhy mapují naprosto rozdílné světy mužů a žen a jejich věčné střety a nedorozumění. Hrdinky tápají mezi manžely a milenci, bojují s váhou i pubertálními dětmi. Pochopení nacházejí u svých kamarádek, lahve vína nebo sladkého dezertu. Určitě se v tom aspoň trochu pozná každá žena.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Pro Annie Ekovou, která váží přes dvě stě kilo, je jídlo jediným opravdovým přítelem, který jí rozumí. Na jídlo je spolehnutí vždycky, zatímco na lidi vůbec. Když vámi pohrdají, neolajkují vám ani fotku, natož aby s vámi příjemně promluvili z očí do očí. Annie to moc dobře zná. Dobrá sušenka nebo čokoláda nezklamou nikdy. Možná proto mladá žena trpící sklony k tloustnutí a nízkým sebevědomím už od dětství, dosáhla takové váhy, jakou má právě teď. Veškerý její život se odehrává na Facebooku a Instagramu, kde sleduje jiné lidi. Když ji osloví Camille, producentka plánované reality show o snižování hmotnosti a přemluví Annie k účinkování, nabírá její život nový směr. Bude Annie v novém těle šťastnější? Znamená snížení váhy automaticky, že se stáváte někým úplně jiným?

Titul švédské spisovatelky Moi Herngrenové je nazýván černou komedií, což ale není úplně výstižné. Humor v něm najdete, ale stejně tak i vážnější, nebála bych se říct, hořký podtón. Tahle knížka se totiž „tlusťochům“ nevysmívá, ani je nechválí, spíš poukazuje na to, jak se jim ve společnosti špatně žije, protože jsou posuzováni většinou lidí podle tělesné schránky a ne podle charakteru.

V téhle knize nahlédnete také pod pokličku tolik oblíbených reality show. Není legrace udržet program tak, aby bavil diváky a produkci finančně nezruinoval. Navenek vysmátí manažeři, kteří drží účastníky soutěží v šachu mnohdy neúnosnými smlouvami, také mají svá tajemství, a díky Moe Herngrenové je poznáte.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz