Štítek: METAFORA

Lucrezia žije už dlouhá léta mimo rodnou domovinu, jíž je nádherné Toskánsko. Přestože si vybudovala úspěšnou kariéru v Paříži, pořád ji něco táhne domů za milovanými sestrami. Teď už za nimi může, teď ano. Otec je mrtvý a jí v tom brání pouze strach z toho, jaké přivítání ji čeká. Přijmou ji sestry zpátky? Pochopí, proč se domovu tak dlouho vyhýbala? Bianca, Mia, Nora a Lucrezia, čtyři sestry, každá tak jiná, jak jen to jde, všechny s neobvyklým duchovním darem, který zdědily po irské matce. A teď se musí vyrovnat s dalším dědictvím v podobě rodinné vily, již všechny milují a obrovskými dluhy, které jim otec zanechal. Jak budou pokračovat dál?

Sestry z Toskánska jsou prvním dílem série, jejíž díly by měly náležet jednotlivým sestrám. Teď je na řadě Lucrezia. Otec ji jako dvanáctiletou poslal ´po smrti matky z domova do internátní školy a bránil v kontaktu s ostatními dívkami. Není divu, že se zatrpklá Lucrezia uzavřela do sebe a bála se návratu. Setkání se sestrami i dětskou láskou, stejně jako problémy s dědictvím mění její zahořklost v houževnatost a odvahu, s níž brání rodnou vilu.

Daniela Sacerdoti sice žije ve Skotsku, ale dětství a mládí strávila v Itálii, o níž teď píše tak sugestivně, že se vám od knížky bude jen těžko odcházet. Sestry z Toskánska jsou rodinným příběhem, v němž kouzlo této charismatické země cítíte z každé stránky, ať už se jedná o rodinnou soudržnost nebo vypjaté vztahy mezi rodinnými klany, či přípravu a servírování dobrého italského jídla. Moc se mi líbily sestry, každá byla tak jiná a jedinečná, těším se na další díly, v nichž poznáme zbývající dívky blíž.

Příběh je plný tajemství a překvapí neočekávanými odhaleními. Možná některé věci v průběhu čtení vytušíte, nic to však nemění na kouzelné, místy téměř mystické atmosféře, jíž knížka oplývá a která vás pohltí hned od prvních stránek. Daniela Sacerdoti píše opravdu krásně, jímavě vypráví o rodinných poutech, o lásce, strachu, nenávisti a odpuštění i nových začátcích.

Dojemný, křehký a místy hodně bolavý román potěší všechny milovníky rodinných příběhů, v nichž to jiskří emocemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Ella Fitzgeraldová a Marilyn Monroe. Nikdy jsem netušila, že se tyto dvě kulturní ikony přátelily, dokud se mi do rukou nedostal román Ella a Marilyn z pera Elizy Knight a Denny S. Bryce.

Obě hvězdy ve své době zářily a získaly si nespočet fanoušků. Ella jako úžasná jazzová zpěvačka dobyla svět hudební, Marilyn se o totéž snažila ve světlech filmových reflektorů. Požádala Ellu, zda by ji neučila zpívat, ale zpěvačka odmítla – sama nikdy výuku zpěvu nenavštěvovala. Přesto mezi oběma ženami vykvetlo pouto přátelské, podporované hojnou písemnou korespondencí a telefonáty.

V knize se objevují dvě vypravěčské polohy. První patří Elle promlouvající ke čtenáři v ich-formě, ta druhá zachycuje Marilyn v er-formě. Obě linky se střídají a nabízejí pohled na dvě výrazné osobnosti napříč padesátými a šedesátými lety, které přály rozvoji americké kultury.

Na první pohled jsou obě ženy rozdílné jako den a noc, na ten druhý zjistíme, že mají hodně společného. Obě i přes velkou popularitu sžírá nejistota, neustále o sobě pochybují, jsou citlivé a muži s nimi hodně manipulují. Autorky ani jednu neglorifikují, popisují je se všemi chybami a omyly, kterých se obě ve svých životech dopouštějí. Je to lidské, empatické a zároveň i docela smutné čtení, když víme, jak život jedné z nich skončí.

Ella a Marilyn je nejen poctivě zpracovanou beletrizovanou biografií dvou ikon, na jejíž podobě si daly autorky záležet a věnovaly se rešerším, aby zachytily vše podstatné, je to zároveň výpověď o jedné éře amerických dějin. Nabízí setkání s osobnostmi kulturního i politického světa, nevyhýbá se ani citlivým tématům jako rasové předsudky, jež Elle řádně znepříjemňovaly osobní i profesní život.

Je to výborné čtení od kterého se jen těžko odchází. Pragmatická Ella i křehká a podceňovaná Marilyn si díky citlivému psaní obou autorek získaly mou plnou pozornost. Jsem ráda, že jsem si opět mohla rozšířit obzory, seznámit se blíže s legendami a ponořit se do dob jen nedávno minulých. Doporučuji všemi deseti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Jedno dílo, tři různí lidé. Portrét neznámé ženy, v češtině známý jako Portrét dámy namaloval Gustav Klimt. Spisovatelka Camille de Peretti ve svém románu Neznámá z portrétu poodhaluje roušku tajemství, která obraz obestírá. Je o něm známo, že jeho první verzi Gustav Klimt přemaloval, v roce 1997 byl obraz ukradený z muzea moderního umění v Piacenze, aby se za dva roky objevil zpátky v jeho zahradách. Kdo ho zcizil a vrátil? Komu patří ikonická tvář s výraznýma modrýma očima?

Přiznám se, čekala jsem původně akční honičku za obrazem, a toho jsem se trošku obávala, přesto mě ke knížce něco táhlo a udělala jsem dobře, že jsem si ji přečetla. Jedná se o výpravnou ságu, která zabírá téměř celé dvacáté století a která mě svým zaměřěním a pojetím velmi mile překvapila.

Obraz tajemné ženy posloužil autorce k vyfabulování barvitého příběhu. Modelka Klimtova obrazu mohla být kýmkoli, třeba chudou služkou, která neplánovaně otěhotněla a musela se postarat o sebe i své dítě. A jak to mohlo být dál? Její syn se na prahu dospělosti dostal z Evropy do země zaslíbené, do Ameriky, kde začínal jako čistič bot. Vlastní pílí, houževnatostí, pracovitostí i důvtipem se vypracoval v jednoho z nejbohatších magnátů. A pak je tady Pearl, mladá studentka práv, již s Isidorem pojí jisté pouto a svým způsobem i tajemný obraz.

Ať to bylo tak či onak, verze Camille de Peretti se povedla. Je epickým vyprávěním o lásce rodičovské i partnerské, o překonávání překážek, zavede nás do vídeňských uliček i rušného New Yorku. Za zmínku stojí způsob, jakým spisovatelka pojala vyprávění. Rodinná sága se tříští do několika částí, které na sebe nenavazují chronologicky, takže zpočátku můžete mít pocit lehkého chaosu a zmatení. Čím déle se do příběhu noříte, tím je vám vše jasnější, až se v závěru všechny linky spojí.

Neznámá z portrétu oplývá svižným dějem i napínavými zápletkami, které oživují možné představy o Klimtově obraze. Není striktně určená pouze milovníkům umění, ale všem, kteří mají rádi poctivé rodinné ságy odehrávající se na pozadí mnohdy bouřlivých světových dějin.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Asu a jejího syna pojilo vždycky silné pouto. Není divu, po odchodu manžela, který si založil novou rodinu, když byl Andreas hodně malý, byla na všechno sama a snažila se synovi ztrátu otce vynahradit. Teď je Andreas dospělý, má přítelkyni se kterou čekají dítě. Na přechodnou dobu se nastěhovali k Ase, ta se snaží vytvořit jim pohodlný domov a snaží se najít způsob jak komunikovat s uzavřenou snachou. Andreas a jeho partnerka Josephin to však vidí jinak – Asa je vzlezlá, nenechá je na pokoji a neustále vyžaduje jejich pozornost. Situace se dramaticky vyostří po narození vnuka Sama, kterého mladí Ase nechtějí svěřovat. Andreas s matkou přetrhal veškeré vazby a Asa zůstává v pětapadesáti sama, bez rodiny, jen s pocitem hořkosti a zrady. Opravdu je Asa nesnesitelná? Není chyba také na druhé straně? Nic není jen černé nebo bílé, každá mince má dvě strany, každá situace několik úhlů pohledů. Stejné je to s Asou, Andreasem a Josephin, o nichž si obrázek a vlastní názor musíte udělat sami.

Moa Herngren je autorkou dalších dvou knih: Miss těžká váha a Rozvod, který patří do volně provázané série psychologických rodinných příběhů (třetího se snad brzy dočkáme také.)

Moa Herngren využila v Tchyni stejný koncept jako v Rozvodu a nechává tak prostor hned několika hlavním postavám, aby nastínily svou verzi příběhu a nabídly vlastní úhel pohledu. Je fascinující sledovat, jak jednu situaci vidí rozdílně Asa, Andreas i Josephin. Z drobných detailů sami vycítíte, že všechno není jednoznačné a budete dlouho váhat, ke komu se přiklonit. Ani jedna postava není jen kladná nebo záporná, všichni mají své mouchy a dělají chyby.

Autorka ve své knížce poukazuje na to, jak je ve vztazích důležité komunikovat a také naslouchat. Jedno bez druhého totiž nemá smysl. Tchyně je emotivně laděný psychologický příběh, který by si měly přečíst všechny potenciální tchyně, snachy, tchánové i zeťové, protože vybudovat si vztah založený na vzájemné úctě, respektu a přátelství u lidí, kteří jsou různých povah a jen tak by se spolu dohromady nedali, to chce hodně tolerance a především výše zmíněné komunikace.

Tohle čtení umí tnout do živého, zabolet a zahrát na emoční strunu. Moa Herngern je výbornou pozorovatelkou, její romány mají hloubku a doznívají ještě dlouho po přečtení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Elisa je pracovně vytížená matka, která se snaží skloubit zaměstnání a rodinu. Když si jednoho dne vyzvedává dcerku Lucii ve školce, podlehne naléhání Line, maminky nové spolužačky Josie, která pozve dívenku k nim domů, aby si s Josie mohly hrát. Linin dům udělá na Elisu velký dojem a tak Lucii dovolí u Josie přespat. Pro holčičku je to první nocování mimo dům a tak není divu, že je nadšená. Když si ji Elisa jede na druhý den vyzvednout, je v šoku. Dům je prázdný, nikde nikdo, Line zmizela i s oběma dívkami. Vyšlo najevo, že si bydlení pouze pronajala a Josie dokonce ještě nestihla zapsat ve školce. Kde mohou být? Jaký důvod k únosu Line měla? Policie rozjíždí intenzivní pátrání po celé Evropě a nevyjímá z něj ani Elisu a jejího manžela Fredrika. Doposud dokonalá rodina se rozpadá, všichni jsou pod tlakem. Do vyšetřování se na vlastní pěst pouští také novinářka Selma, jíž se zamotané klubko pomalu, ale jistě daří rozplétat. K jakému konci? Začtěte se a uvidíte, tohle je jízda, v níž není nouze o adrenalin a šok.

Norská spisovatelka Alex Dahl jede na vlně tzv. severského noir. Pro mě to bylo první setkání s autorkou a docela si mě získala. Hned od počátku nasadila zběsilé tempo, protože není čas ztrácet čas. Jsme vrženi do emotivního příběhu popsaného v kratších kapitolách, takže zpočátku děj odsýpá hodně rychle. V druhé části toto tempo zpomaluje, je trochu rozvláčnější a točí se dlouho kolem nepodstatných věcí. Třetí závěrečná pasáž je opět výrazná, čtivá a nabízí poměrně šokující finále, které vám totálně změní nahlížení na celou věc i na samotné hrdiny.

Děj je nastíněn z úhlu pohledů hned několika postav. Na příběh nahlížíme očima matky Elisy, únoskyně Jacqueline a dokonce i samotné Lucie, holčičky, která na vlastní kůži prožívá nejhorší noční můru. Její vyprávění je proto nejemotivnější a fakt, že je to pohled malé holčičky, drásá nervy a vyvolává emoce.

Psychothriller Nevinná hra není tuctový, i když mu můžeme něco málo vytknout, svým námětem a hlavně neočekávaným vyústěním patří mezi počiny, které jdou jen těžko odložit, protože potřebujete vědět, jak to bylo dál. Má postavy, které nejsou jen kladné či záporné, několikrát vás přinutí přehodnocovat jejich činy a dívat se na ně jinak a to mě na tom bavilo nejvíc.

Čtivý psychologicky laděný thriller Nevinná hra doporučuji všem čtenářům, kteří v tomto žánru hledají nové a neokoukané spisovatele.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Už máte všeho po krk? A pocit, že vás práce netěší, ale vyčerpává a vysává veškerou vaši energii? Říkáte si, že to, co děláte, nemá smysl? Nemám pro vás tip na motivační knihu, ale co takhle přečíst si příběh ženy, která přesně tohle prožívá? Altán s vůní čokolády Hanny Blixt vám ukáže, že nikdy není pozdě na nové začátky v úplně jiném oboru, než ve kterém jste pracovali doposud.

Pohřeb kolegyně je pro Hilmu poslední kapkou, rozhodne se opustit svět PR, svět, v němž byla zavalená požadavky, úkoly a neměla čas pro sebe. Život má člověk jen jeden a je třeba si ho užít tak, aby z toho něco měl. Hilma odjíždí z rušného města do poklidné vísky, kde ji zaujala práce v kavárně. Ale nebude to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Nová práce zahrnuje také výrobu čokoládových pralinek, což je pro Hilmu španělská vesnice, navíc je ve vesnici třeskutá zima a ne všichni se tváří, že novou tvář vítají. Ale vůně čokolády dokáže spojit nemyslitelné, na Hilmu čeká mnoho výzev a možná taky… ale ne, neprozradím, nechte se překvapit a okouzlit romanticky laděným feel good románem.

Hanna Blixt v příběhu propojila dvě dějové linky. V první sledujeme Hilmu a její sžívání se s novou realitou, ve druhé je vypravěčem tajemný muž, jehož identitu v průběhu děje zřejmě bez problémů odhalíte. Vůbec to nevadí, jeho dojemná výpověď dokresluje atmosféru přátelsky laděného děje.

Altán s vůní čokolády jede na vlně pohodových příběhů, u kterých nemusíte moc přemýšlet, tušíte, jaký konec mají, přesto si je užijete, protože únik od reality potřebuje občas každý. Moc hezky je vykreslená práce s čokoládou, hlavně výroba pralinek (nezapomeňte si ke čtení nachystat nějakou dobrotu). Knížka se řadí mezi příjemné jednohubky, které dáte za pár večerů. Ale to je vlastně docela škoda, protože autorka v knížce nastiňuje hned několik témat, které by si zasloužily rozvinout a rozepsat, kdyby to tak bylo, příběhu by nechyběl šmrnc, kterým se pyšní romány Fredrika Backmana. Tak třeba příště?

V každém případě si půvabné čtení nenechte ujít, pokud hledáte nenáročnou oddechovku.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Od britské autorky Rony Halsall jsem před lety četla psychothriller Kruh, který mě naprosto uchvátil, proto jsem byla nadšená, že si můžu přečíst její další kousek nazvaný Bigamie.

Emma se po tragické události účastní sezení v terapeutické skupině, kde potká sympatického Sama. S jeho pomocí se vyrovnává se smutkem a považuje ho za muže svých snů. Když s ním otěhotní, není na co čekat – následuje svatba a stavba vysněného domu. Ale čím blíž si ti dva jsou, tím víc Emma pochybuje, že je Sam opravdu ten pravý. Doma bývá jen část týdne a taky se jí nezdá způsob, jakým řeší společné finance. Když se jednou v jeho telefonu ohlásí žena, která tvrdí, že to ona je Samova manželka, Emmě se život rozsype jako domeček z karet. Musí zjistit, kde je pravda a kým vlastně Sam je.

No páni! Dostala jsem přesně to, co jsem čekala. Napínavý psychologicky laděný thriller, v němž není místo na lelkování. Emminy pochybnosti ohledně Sama autorka servíruje hned na začátku a rozjíždí divokou jízdu, ze které není úniku. Jakmile se začtete, vyplivne vás to na konci s pusou dokořán.

V Bigamii totiž neplatí, že co je psáno, to je dáno. Rona Halsall si se čtenářem pohrává jako kočka s myší, jestliže v jedné kapitole něco nastíní, buďte si jistí, že za dalších pět to už neplatí. Nejste si jistí, komu věřit, na čí straně je pravda a kde vlastně je. Jestli si myslíte, že bigamie je hlavní a jediné téma příběhu, pletete se.

Rona Halsall píše čtivě, román nemá hluchá místa a přestože jsem pár věci vytušila, nebyl to pro zápletku problém. Během čtení jsem byla mnohokrát překvapená, jakým směrem se příběh posouval. Když si myslíte, že víte, spisovatelka rozmetá vaše domněnky na prach. Nešetří ostrými zvraty v ději, nečekaný a šokující závěr je jen třešinka na dortu.

Za sebe můžu psychothriller Bigamie doporučit. Je čtivý, nepředvídatelný, tajemný a plný nečekaných situací, vyvolávajících správné napětí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Jako bílá a černá. Jako den a noc. Jako jin a jang. Rosie a Will. Ona pochází z dobře situované rodiny, je vzorná studentka a milovnice hudby, on je nespoutaný samorost. Nemají v podstatě nic společného kromě Joshe, Rosiina bratra dvojčete, s nímž se Will kamarádí. Přesto mezi nimi vzniká pouto, sílící tajnými schůzkami a rozhovory, při nichž poznávají jeden druhého. Vypadá to, že jsou si souzeni, dokud nepřijde den, kdy jedna tragédie zničí vše. Čas otupí i ostrý břit, jak se zpívá v jedné písni, čas dává naději i Rosie a Willovi, kteří se po letech, během nichž si každý odžil své, setkávají. Ale co dělat, když jim osud i poté hází klacky pod nohy?

Hlavní postavy potkáváme ve věku, kdy se s milostnými vztahy teprve seznamují. Rose dává okatě najevo, že na lásku nemá vůbec čas, je pohlcená studiem a hudbou, která je pro ni vším. Will má o životě trochu jiné představy, sám má za sebou docela nelehké chvíle a k nevinné Rosie ho pořád něco přitahuje. Vlastně oba dva mají bolavou duši, ale společná léčba nepřipadá dlouho v úvahu. Jejich životní osudy a vztahové peripetie sledujeme několik desítek let, do doby, kdy jsou už dospělí.

Claire Daverley předkládá kouzelnou, melancholicky laděnou variaci na klasický příběh lásky, v němž hrdinové mají ke společnému životu cestu víc než trnitou. Možná už jste jich pár četli, a tak si říkáte, čím je zrovna tahle nezapomenutelná? Není tuctová, to v první řadě. Chybí přímá řeč, dialogy na první pohled od popisu nerozlišíte, ale na to se dá zvyknout. Příběh Rosie a Willa je natolik přesvědčivý, že si vás získá po pár stranách a uvozovky vám chybět nebudou.

Povídejme si do noci je nádherný, citlivě napsaný román o lásce, která musí překonat spoustu překážek. Will a Rosie jsou popsáni velmi empaticky, nelze jim nefandit, prožíváte s nimi každý okamžik, ať už šťastný nebo bolestný. Pokud jste si zamilovali Davida Nichollse a jeho román Jeden den, počin Claire Daverley vám určitě padne do oka taky. Doporučuji ho všem, kteří vyhledávají chytré romance s přesahem, v nichž nejde jen o fyzické pouto a sexuální přitažlivost, ale které čtenářům dokážou nabídnout mnohem hlubší text k zamyšlení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Když zmizela patnáctiletá Sara Leroyová, ochromilo to celou Francii, nejen malé přímořské městečko u Lamanšského průlivu, kde žila. Policie měla podezřelého člověka, který byl odsouzen, pochyby přesto neutichají a ani po dvaceti letech není jasné, co se přesně stalo. Na místo činu, a vlastně i domů, se vrací novinářka Fanny, jejíž mladší sestra byla Sařina kamarádka. Fanny má napsat sérii článků o celé události, o tom, co se událo, co stojí za zmizením Sary. Nikdo z místních do tragédie dloubat nechce a Fanny taky není dvakrát nadšená, navíc s sebou musí vzít nevlastní dceru Lilou, vzpurnou puberťačku, která se pro projekt kupodivu nadchne a k Fannyině nelibosti otevře Pandořinu skříňku s tajemstvím. Rozčarované. Kdo mezi ně patřil a proč si tak říkaly? Jaká je jejich vazba na Saru?

Nakladatelství Metafora vydalo Marii Vareilleové už dva romány: Někdy je hezké, že mě miluješ a Láska ve světě lichých ponožek. Oba se mi líbily, jsou o přátelství, rodině a lásce. A napsané velmi čtivě, autorka umí vystihnout charaktery postav. Některé si oblíbíte na první dobrou, k jiným si musíte hledat vztah.

V příběhu se střídá hlavní dějová linka s prostřihy do minulosti v podobě tzv. „pracovního dokumentu“, v němž se vracíme do 90. let minulého století, dětství Sary a jejích kamarádek, které by mělo být bezstarostné a veselé, ale bohužel tomu tak nebylo. Marie Vareilleová napsala emotivní a dojemný román o dospívání, přátelství, o tom, jak nás prožitá bolest a traumata ovlivňují.

Stejně jako v předchozí knize Láska ve světě lichých ponožek spisovatelka i tady umně splétá zdánlivě nepodstatné momenty a okamžiky ze života Sary a „Rozčarovaných“, které do sebe zapadnou jako dílky puzzle a vše docvakne i vám.

Rozčarované jsou naprosto skvělou, trefnou sondou do světa mládeže dospívající v nedávno minulých a oblíbených „devadesátkách“, které autorka připomíná především tehdy oblíbenou muzikou. Přestože jedna linka je téměř detektivní, o thriller se nejedná. Román můžete brát jako psychologicky laděný příběh o mezilidských vztazích, bolavém dospívání, o traumatech a tajemstvích.

Vrstevnatý, místy bolavý román doporučuji všem, kteří nezapomněli, jak těžké může dospívání být.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.