Štítek: GRADA

Nakladatelství Cosmopolis přichází s příběhem, který vám rozhodí emoční systém, pokud milujete knížky, v nichž to jejich hrdinové nemají ani trochu lehké. Jmenuje se Normálně jiní a napsala jej Tammy Robinsonová.

Maddy je devatenáct let. Místo toho, aby randila s kluky a užívala si výhody studentského života, pracuje ve fotolabu a pomáhá matce s péčí o autistickou sestru, které se říká B. Ani Albert na tom není jinak. Pracuje v jezdecké škole a šetří si peníze, aby mohl odejít z domu, kde ho psychicky deptá hrubiánský otec.
Oba na zádech vláčí obrovský pytel starostí, zátěž, díky níž skoro zapomněli normálně žít. Když na sebe náhodou narazí v jezdecké škole, kam Maddy přivezla sestru na lekci, život se jim obrátí o sto osmdesát stupňů. Maddy je ve vztazích opatrná, myslí především na svou sestru, jenže Albert je tak okouzlující… Je tady šance na lásku, na nový začátek, na život, jaký by si oba zasloužili. Dají mu zelenou?

Na tuhle knížku jsem četla rozporuplné názory, kladné i záporné, ale rozhodla jsem se udělat si obrázek sama. I když bych mohla být matkou obou aktérů, tak nějak jsem uvnitř cítila, že se mi knížka bude líbit.

Román má typické znaky YA literatury jako je životem zkoušený hlavní hrdina žijící v dysfunkční rodině. Potká svou spřízněnou duši a pak… pak se uvidí, kam jej autor nasměruje. Jak už to bývá, cesta za láskou i štěstím bývá pořádně klikatá a trnitá, lemována nedorozuměními a tragédií. Stejné je to i v tomto příběhu, který je svým způsobem šablonovitý, což vám prozradí i upoutávka na obálce, která láká fanoušky knih Než jsem tě poznala a Hvězdy nám nepřály. Právě v tom jsem viděla kámen úrazu, protože je to svým způsobem spoiler. Tušíte, kam se bude děj ubírat a od počátku podvědomě čekáte, co bude.

Ale i přesto je to příběh, který chytne za srdce. Upřímný, zábavný, milý, stejně jako jeho hlavní hrdinové. Maddy i Alberta si nelze zamilovat, každá matka, ke které se román dostane, si v koutku duše takové děti bude přát.
Líbilo se mi zakomponování autistické vedlejší postavy do děje, připomněla jsem si, jak samozřejmě bereme fakt, že jsou naše děti zdravé a jen neradi si připouštíme jinou variantu.
Opakem bezelstné B je Albertův otec. Naprosto bezcharakterní záporná postava, na které se autorka vyřádila. Někoho tak chladného a hrubého jsem v knize už hodně dlouho nepotkala. Tenhle nepříjemný pán vám opravdu hne žlučí.

Tammy Robinsonová žije na Novém Zélandu. Nesmírná krása této země se odráží i v barvitých popisech krajiny a celkového prostředí, v němž se knížka odehrává, což se mi nesmírně líbilo a bylo to osvěžující.

Normálně jiní se kromě klasického tématu zamilovanosti zabývá daleko vážnějšími věcmi. Je to už výše zmíněný autismus (a docela ráda bych si přečetla příběh „z druhé strany“, kde by v popředí byla B a její život), zároveň řeší rodinné vztahy a také míru zodpovědnosti za životy druhých, které mnozí nesou na bedrech. Kolik toho může snést mladá devatenáctiletá holka? A má její nejbližší okolí právo po ní vyžadovat víc, než je zdrávo?
Možná se na knížku dívám právě jinak, protože jsem dospělá a vidím v ní i něco víc než jen romantický příběh.

Určitě se bude líbit všem, kteří milují lovestory s trpkou příchutí a nehledají jen bezduchý, laciný románek, v němž je vše zahaleno růžovou mlhou. Ve mně Maddy a Albert doznívali ještě hodně dlouho.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si titul můžete zakoupit.

Sarah Winmanová není českým čtenářům neznámá. Představila se dvěma úžasnými knížkami – Když byl bůh králík a Rok zázraků. Četla jsem obě a autorčin styl jsem mě zaujal, líbí se mi její křehké příběhy s nádechem poetiky. Byla jsem tedy zvědavá i na zatím poslední počin nazvaný Slunečnice vydaný nakladatelstvím Cosmopolis.

V roce 1950 vyhrála mladá manželka Dora Juddová kopii slavného obrazu Vincenta Van Gogha Slunečnice. Umělecky založená Dora si obraz vzala i navzdory manželově přání, aby jej vyměnila za láhev whisky. Byť to zní dětinsky, pro Doru to bylo malé vítězství, se svým obhroublým manželem, který měl blíž k alkoholu než k ní, nebyla vůbec šťastná. Přesto se jim narodil syn Ellis. S otcem si nikdy nerozuměl, tíhl k matce, která byla stejná jako on, a ke kamarádovi Michaelovi. Byl to právě Michael, kdo mu po smrti matky byl oporou a ke komu Ellis pocítil opravdový příval citů. A na první lásky se nezapomíná ani tehdy, když vám do života vstoupí osudová žena.

Slunečnice čítají nějakých 200 stránek psaných poměrně velkým písmem, takže by se mohlo zdát, že je budete mít přelouskanou za chvíli. Tak to ale není. Román s výrazně žlutou obálkou si vyžádá veškerou vaši pozornost a pokud nejste jen konzumenti literatury, ale v knihách hledáte i hlubší hodnoty, přijdete si na své.
Sarah Winmanová psala Slunečnice velmi osobitým způsobem. Přeskakuje v čase, střídá dějové linky, neuvozuje přímou řeč. Ježí se vám z toho chlupy na těle? Podle mě zbytečně. Ona přesně ví, proč takhle knihu napsala a co jí chtěla říct. Rychle se dá zvyknout i na absenci uvozovek. Jakmile si pár stránek načtete a najedete na její styl, zvyknete si a vůbec vám to nepřijde divné.

Sarah Winmanová se v knize výrazně zaměřuje na vykreslení mezilidských vztahů, ať už jsou to ty rodinné nebo mezi přáteli a milenci. Velkou pozornost věnuje lásce mezi dvěma muži – Ellisem i Michaelem, jejichž silné pouto přetrvá, i když se Ellis ožení s Annie. Jejich trojúhelník není ten klasický, kdy musí jeden z kola ven. Mezi nimi je neuvěřitelná chemie, porozumění a sounáležitost. A nepředstavujte si žádné… ehm, však víte co. Je to ryzí láska, přátelství, dar, který tito tři dostali a do něhož může zasáhnout pouze smrt.
Autorka klade pozornost i na vylíčení křehkých vazeb mezi Ellisem a jeho otcem, které byly citelně poškozeny už v dětství. Nastiňuje tápání mezi tím, jak se k sobě mají tito dva už dospělí muži chovat, jestli lze vůbec najít cestu ke smíření.

Kniha je rozdělená do dvou částí. V té první je děj nastíněn z pohledu Ellise, druhou nám předkládá Michael v podobě svého deníku a obě tvoří dokonalé díly skládačky, které do sebe v pravý čas zapadnou.

Pokud hledáte neotřelé dílo o lásce, o jedné zvláštní, neobyčejné, velké, osudové, zajímavé lásce (vyberte si), Slunečnice by mohly být tou pravou volbou. A ještě jednou připomínám, tahle knížka se nehltá, tahle se vychutnává.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu můžete zakoupit.

Kdo by nechtěl trávit každé léto na malebném poloostrově, užívat si pohodu po boku nejlepší kamarádky a pozorovat bezstarostné potomky hrající si v moři?
Sára a Isla byly nerozlučné kamarádky snad odjakživa. Spolu prožívaly veselé i smutné chvíle, navzájem si pomáhaly s hlídáním synů, společně trávily každé prázdniny v chatkách na poloostrově Sandbank. Idylka končí ve chvíli, kdy jejich tehdy desetileté chlapce během koupání odnese silný proud. Přežije jen jeden, Jacob, Sářin syn. Islin Marley už nikdy nevyplaval. Od té doby už není nic jako dřív. Po sedmi letech, v den smutného výročí a zároveň i Jacobových narozenin, se historie opakuje. Jacob se nevrátí z večírku, vypadá to, že se beze stopy vypařil. Stal se obětí moře?

Lucy Clarke si mě před pár lety získala knihou Poslední nádech, ráda jsem tedy sáhla i po novince Stíny nad zálivem z produkce nakladatelství Cosmopolis.
Do příběhu jsem byla vtažena hned od prvních stránek. Koncipován je jako střídavé vyprávění z pohledu Sáry a Isly, takže máte možnost vidět stejnou situaci ze dvou různých úhlů pohledu. A věřte, není jednoduché udělat si vlastní názor. Protože jakmile začnete důvěřovat Sáře, v následující kapitole vás Isla přesvědčí, že byste měli věřit spíš jí. Jak to tedy vlastně je?

Stíny nad zálivem jsou přesně tím typem psychothrillerů, v nichž vás autor mistrně vede svými cestičkami a nechává vás vnímat děj s tím, že je to všechno úplně jasné. Tak je to ale pouze navenek. Je úplně jedno, že si myslíte, jak jste to všechno krásně rozlouskli, prohlédli a vydedukovali. Stačí jeden malý zvrat a zůstane vám akorát pusa dokořán. Vše je navíc umocněno tísnivou náladou panující v celé chatové oblasti, stupňujícím strachem a pocitem, že nemůžete nikomu věřit, ani sobě. To vše v kulisách horkého léta. A zapomenout nesmím ani na emoce. Pokud jste rodiči, nebo se do jejich role dokážete vžít, asi vás city přemůžou. Přece jen, smrt malého chlapce, stejně jako zmizení uhrovitého klacka je pořádnou dardou i pro zdánlivé kliďase.

Určitě vás Stíny nad zálivem budou bavit, pokud si libujete v charakterově zajímavých postavách, v nichž je někdy těžké číst. Vybrat si svou oblíbenou bude zatraceně těžké, ani jedna není jenom černá či bílá. Stejně tak to je i s vedlejšími postavami, jichž se v příběhu objevuje poměrně dost, a které významně zamíchají kartami divokého propletence.
A já doporučuji začít ho rozplétat, stojí to za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu můžete zakoupit.

Co mají společného penzista Jiří Smrček a Magda? Nejde o milostný vztah, i když o jistém druhu lásky či náklonnosti by se hovořit mohlo.
Pan Smrček je strážce nádrže, jež nese právě jméno Magda.
Strážce kromě pravidelných hlášení posílá i osobní dopisy svému nadřízenému.
„Vážený pane řediteli“, přesně takto začíná každý dopis. První napsal poté, co se od zástupce ředitele povodí, inženýra Anděla dozví, že má za sebe hledat nástupce. Pro Smrčka je nádrž Magda téměř vším. S láskou ji opečovává, kontroluje a opravuje, proto je pro něj hledání svého nástupce dost důležitý úkol.

V dopisech dává Smrček nahlédnout do svého poměrně pestrého života, a taky glosuje dění v rodné obci Horní Znělá. Dozvídáme se, proč má jeho bývalá žena přezdívku „Měňák“ a co bylo důvodem k rozvodu, zasmějeme se svérázné hospodské akci, jež nesla název „Nahoře BEZ“, dojímáme se nad osudy charismatické Kateřiny Holasové, pro niž má strážce nádrže zvláštní slabost a bavíme se historkami svérázného souseda plukovníka Dekla. (Tady jsem si nemohla pomoct, ale viděla jsem ho jako Pavla Landovského. ☺)

Strážce nádrže vydalo nakladatelství Cosmopolis. Je to poměrně útlounká knížka, nemá ani sto stránek, ale i přesto je nabitá emocemi, humorem a hlavně laskavostí a moudrostí, poznávacím znamením děl Zdeňka Svěráka. Během čtení můžeme vypozorovat jistou podobnost mezi postavou Jiřího Smrčka a samotného autora, ať už je to výběrem povolání (strážce je bývalý učitel), nebo stylem vyprávění (poklidné, vysvětlující, plné humoru, který není prvoplánový a vzniká jen tak mimochodem). Hlavního hrdinu si oblíbíte během chvilky. On sám sebe považuje za starce, který „už má odžito“, na mě působil velmi charismaticky. Nebojí se přiznat chybu či slabost, působí civilně a přirozeně.

Velkou devizou je nádherná košatá čeština pana Svěráka, která z knížky činí opravdovou lahůdku. Máte-li pro jazyk cit a vnímáte jeho krásu, bude pro vás Strážce nádrže příjemnou záležitostí. Jen vám bude líto, že už toto lidsky obyčejné, hořkosladké vyprávění končí. Ale tak to má být, platí přece „dobrého pomálu“ a „v nejlepším se má přestat“. Nezbývá než doufat, že pan Svěrák napíše další knížku, která přinese pohodu, klid a pohladí nás na duši, protože přesně to někdy potřebujeme.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu Strážce nádrže můžete zakoupit)