8. stránka

Čím temnější, tím lepší

Že je Stephen King v důchodu a nepíše? Velký omyl! Mistr hororu, král vypravěč pokračuje ve své spisovatelské kariéře a přináší novou povídkovou sbírku Čím temnější, tím lepší. Oficiálně u nás vyjde 26. 3. ale díky nakladatelství Beta jsem dostala možnost přečíst si ji dřív. Tak co, zajímá vás, co se v ní ukrývá? Novinka, které do pěti set stran mnoho nechybí, obsahuje dvanáct příběhů a můžu vám říct, že co povídka, to perla. Chcete to mít Čím temnější, tím lepší? Tak se začtěte!

Začínáme příběhem nazvaným Dva talentovaní parchanti, v němž vypravěč přibližuje život svého otce a jeho nejlepšího kamaráda, kteří se v uměleckém světě proslavili až v pozdním věku. Proč? A co se stalo během jejich loveckého pobytu v lesích? Tahle povídka plyne pozvolna, nikam nespěchá, přesto tušíte, že na vás NĚCO čeká. Něco vskutku KINGOVSKÉHO.

Ve druhé povídce Pátý krok jsme svědky jednoho zdánlivě obyčejného rozhovoru mezi dvěma muži. Jeden z nich odpočívá v parku a ten druhý se potřebuje s něčím svěřit…

Nejvíc ze všech kousků se mi do srdce vryla Noční můra Dannyho Coughlina, v níž máme v hlavní postavě nesmírného sympaťáka a v jeho protivníkovi opravdu odporného policistu, který mi silně připomněl slizouna Percyho ze Zelené míle. Tato povídka je nejdelší, nejvíc vás naštve, vyburcuje k emocím, protože to, co se bude dít Dannymu, nemá obdoby. A na vině je přitom „jen“ prorocký sen. Naprosto famózní emoční kolotoč, z něhož nejde vystoupit.

Vzpomínáte na Cuja? V povídce Chřestýš potkáte otce malého Tada. Tento příběh je zároveň duchařina, takže milovníci nevysvětlitelných jevů si přijdou na své. Místy mě docela mrazilo a to se u takových příběhů bojím málokdy!

Odborník na turbulence. Tahle povídka se mi hodně líbila, přestože jsem zpočátku nevěděla, kam vlastně směřuje, ale vyústění bylo naprosto famózní. Tak pozor, až budete nastupovat do letadla, pořádně si prohlédněte své spolucestující!

Všech dvanáct povídek nebudu rozepisovat, ať se máte na co těšit. Každá je v něčem skvělá, rovnou vám doporučím sbírku si přečíst. Každý si v ní najde to své, milovník sci-fi, fanoušek duchařiny, příznivec konspiračních teorií, i ten, kdo je neustále přesvědčen o své pravdě. Většina povídek je o tom, jak vám život změní to, když jste v nesprávný čas na nesprávném místě.

Povídková sbírka Čím temnější, tím lepší, to je ten King, kterého mám ráda. Geniální vypravěč, který nešetří emocemi ani napětím. Kdo je jeho velkým fanouškem, bude nadšený. Soubor doporučím těm čtenářům, kteří kolem autora doposud jen nesměle krouží a neví, čím by měli začít, považuji ho za geniální „žánrový rozcestník“, z něhož se pak „rozečtete“ správným směrem, protože spisovatel se nezaměřuje jen na jeden.

Děkuji nakladatelství Beta za možnost potkat tyto povídky ještě před oficiálním vydáním, protože tohle je podle mého opravdový majstrštyk.

Vždycky zbývá naděje

Marise a Stelviovi by mohli všichni závidět. Jsou manželé desítky let, jejich láska je čím dál silnější, stejně jako úcta a respekt jednoho k druhému. Mají dvě děti, slušné zázemí, v podstatě jim nic nechybí. Idylku změní jedna noc, při níž dojde k tragédii, která poznamená celou rodinu a nic není jako dřív. Marisa se utápí v depresích a smutku, Stelvio hledá útěchu v lahvi alkoholu a jejich neteř Miriam, která byla osudné události přítomna, zapomíná pomocí léků. Všichni se pohybují v bludném kruhu, z něhož není cesty ven. Ale pořád je všudypřítomná naděje. A láska. I když není na první pohled vidět. Dokáže napravit bolavá a zlomená srdce?

Hned ze startu vám řeknu, že román Vždycky zbývá naděje je novým zářezem v mých topkách roku 2025. Roberta Recchiová napsala román, který na první pohled nenaznačuje to, co pak najdete uvnitř. Vůbec jsem nečekala smršť pocitů, jež se na mě v průběhu děje nahrnula. Ono to totiž zpočátku vypadá úplně jinak. Autorka pomalým tempem nastiňuje vztah Marisy a Stelvia, které život dohromady nesvedl na první dobrou, jak bychom předpokládali,ale museli překonat pár překážek. Začínáme v padesátých letech minulého století, v době, kdy puritánská společnost téměř nic netolerovala, děj graduje v osmdesátkách, a ani v těch to někteří lidé neměli jednoduché. Poté, co dojde v životech postav k tragédii, příběh dostává grády a na čtenáře čeká nálož emocí.

Spisovatelka Roberta Recchiová autenticky a hlavně s citem popisuje pocity lidí, kteří se musí vyrovnat s nečekaným odchodem blízké osoby. Každý se s nimi pere po svém a nikoho nelze pro jeho jednání odsoudit. Celkový pohled na hrdiny knihy Vždycky zbývá naděje je sice smutný, ale autorka nikoho nesoudí, je empatická a na osudech Stelvia, Marisy a Miriam ukazuje, kam může smutek, vztek i bezmoc vést.

Tohle čtení mě dojalo, dlouho jsem nemohla příběh s těžce zkoušenými hrdiny dostat z mysli. Jejich činy, pocity, chyby, které dělali, to vše činí jejich příběh velmi lidským. Tento nádherný román plný bolesti i naděje velmi doporučuju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Povídejme si do noci

Jako bílá a černá. Jako den a noc. Jako jin a jang. Rosie a Will. Ona pochází z dobře situované rodiny, je vzorná studentka a milovnice hudby, on je nespoutaný samorost. Nemají v podstatě nic společného kromě Joshe, Rosiina bratra dvojčete, s nímž se Will kamarádí. Přesto mezi nimi vzniká pouto, sílící tajnými schůzkami a rozhovory, při nichž poznávají jeden druhého. Vypadá to, že jsou si souzeni, dokud nepřijde den, kdy jedna tragédie zničí vše. Čas otupí i ostrý břit, jak se zpívá v jedné písni, čas dává naději i Rosie a Willovi, kteří se po letech, během nichž si každý odžil své, setkávají. Ale co dělat, když jim osud i poté hází klacky pod nohy?

Hlavní postavy potkáváme ve věku, kdy se s milostnými vztahy teprve seznamují. Rose dává okatě najevo, že na lásku nemá vůbec čas, je pohlcená studiem a hudbou, která je pro ni vším. Will má o životě trochu jiné představy, sám má za sebou docela nelehké chvíle a k nevinné Rosie ho pořád něco přitahuje. Vlastně oba dva mají bolavou duši, ale společná léčba nepřipadá dlouho v úvahu. Jejich životní osudy a vztahové peripetie sledujeme několik desítek let, do doby, kdy jsou už dospělí.

Claire Daverley předkládá kouzelnou, melancholicky laděnou variaci na klasický příběh lásky, v němž hrdinové mají ke společnému životu cestu víc než trnitou. Možná už jste jich pár četli, a tak si říkáte, čím je zrovna tahle nezapomenutelná? Není tuctová, to v první řadě. Chybí přímá řeč, dialogy na první pohled od popisu nerozlišíte, ale na to se dá zvyknout. Příběh Rosie a Willa je natolik přesvědčivý, že si vás získá po pár stranách a uvozovky vám chybět nebudou.

Povídejme si do noci je nádherný, citlivě napsaný román o lásce, která musí překonat spoustu překážek. Will a Rosie jsou popsáni velmi empaticky, nelze jim nefandit, prožíváte s nimi každý okamžik, ať už šťastný nebo bolestný. Pokud jste si zamilovali Davida Nichollse a jeho román Jeden den, počin Claire Daverley vám určitě padne do oka taky. Doporučuji ho všem, kteří vyhledávají chytré romance s přesahem, v nichž nejde jen o fyzické pouto a sexuální přitažlivost, ale které čtenářům dokážou nabídnout mnohem hlubší text k zamyšlení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Marta děti nechce

Pamatujete si Martu z knihy Marta v roce vetřelce? Pokud ano, určitě jste zvědaví, kam se v životě posunula. A pokud ne, nevadí, můžete to napravit a výše zmíněnou knížku si přečíst, nebo brát dospělou Martu jako samostatný příběh, protože i tak se román Petry Soukupové Marta děti nechce dá číst.

Marta děti nechce. A je to v pořádku, to že je žena v produktivním věku přece neznamená, že je musí chtít automaticky. Marta žije pár let ve vztahu s Hynkem, který potomky má, dokonce je mají ve střídavé péči a to jim oběma stačí. Tak proč Marta místo společné dovolené u moře volí sólovou cestu do Santiaga? Změní pouť Martě život, nebo zůstane vše jako doposud?

Četla jsem obě „Marty“ hned po sobě, takže čtenářský zážitek byl umocněn sledováním proměny labilní, psychicky nemocné studentky v ženu v třicátnici, která se už dokázala v životě nějak ukotvit. Ale je jasné, že to nebude jen tak. Tohle je Petra Soukupová, jak ji mám ráda. Její psychologické sondy do duší složitých postav jsou nepřekonatelné, vždycky dokáže vystihnout to podstatné a naservírovat to tak, že se cítíte přítomni uprostřed celého dění.

Zatímco Marta v roce vetřelce je psána formou deníku, který si vede hlavní hrdinka, Marta děti nechce má koncept, který známe z knih Nikdo není sám a Věci, na které nastal čas, vedle ústřední postavy dostávají prostor také její blízcí a nabízí svůj úhel pohledu na různé situace i na Martu, kterou poznáváme prostřednictvím jejich vyprávění. Trefně a výstižně je v příběhu vystihnuto, jak mají někteří lidé potřebu řídit životy druhých a vědět místo nich, co potřebují. Části, v nichž vystupuje Marta, jsou psány v du-formě, a je to způsob velmi výstižný, leč pro mnohé čtenáře asi ne moc oblíbený.

Psychologicky laděný příběh s otevřeným koncem poukazuje na to, jak většinová společnost vnímá ženy, které se nechtějí stát matkami. Je jim neustále podsouváno, že to není v pořádku, že přece každá žena = matka, a že nechtít děti není normální. Je. Je to normální, a to říkám jako matka dvou dětí. Respektujme je, je to jejich volba, jejich rozhodnutí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Marta v roce vetřelce

Martě Žákové je devatenáct let. Žije s rodiči a mladší sestrou Karlou, a prožívá klasické problémy své generace. Ráda čte, dívá se na filmy a baví se s přáteli. Je přijata ke studiu na Filozofické fakultě, o prázdninách si přivydělává na brigádě, kde se sblíží se svým kolegou. Románek nezůstává bez následků, ke všemu Marta zjistí, že její přítel je ženatý. Dívka se rozhodne pro radikální řešení, s nímž ale nesouhlasí její rodiče a chtějí jí pomoct dítě vychovat. Marta se cítí v křeči, chtěla by žít podle svého, ale nejde to. Když už to vypadá, že je vše vyřešeno, upadá do depresí, aniž by její okolí tušilo, jak zlé to je. Zaplétá se do pavučiny lží, nadměrně pije, studium ji nezajímá. Situaci změní až nález malého štěněte, které někdo odhodil do odpadkového koše. Marta se učí starat nejen sama o sebe, ale také nést odpovědnost za někoho jiného.

Kniha Marta v roce vetřelce je osobitou výpovědi mladé studentky. Přestože vyšla před 14 lety, zůstává nadčasová. Martin život sledujeme prostřednictvím deníkových zápisků, které si hrdinka vede. Deník je psát strohým, až telegrafickým stylem, ale je velmi čtivý a autentický, vypovídá o světě současné mladé generace, radostech i problémech, které dnešní „mladé dospělé“ trápí. Marta mimo jiné glosuje také běžné rodinné události i zásadní okamžiky, dělí se o postřehy z přečtených knih i o své myšlenky.

Marta je hodně zajímavá postava. Inteligentní, chytrá a sečtělá holka, která se plácá v problémech a přestože ví, že je něco špatně, nedokáže se sama zvednout a točí se v začarovaném kruhu. Máte chuť zatřást s ní a pořádně seřvat, máte chuť ji obejmout a nakrmit horkou polévkou, aby se konečně vzpamatovala. Možná s ní nebudete souznit, poleze vám na nervy a budete mít pocit, že se nesnaží, ale boj s depresemi je mnohdy jako boj s větrnými mlýny, což se autorce podařilo autenticky vystihnout.

Deníkovou výpověď Marta v roce vetřelce bych pro osobitý styl, nadčasovost a stále aktuální téma nebála zařadit do doporučené maturitní četby.

Pokud tvorbu Petry Soukupové už znáte, víte, že můžete čekat syrové čtení, trefnou sondu do současného života, a já Martu v roce vetřelce vřele doporučuji i jako autentický náhled do duše člověka, který trpí depresemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Rozčarované

Když zmizela patnáctiletá Sara Leroyová, ochromilo to celou Francii, nejen malé přímořské městečko u Lamanšského průlivu, kde žila. Policie měla podezřelého člověka, který byl odsouzen, pochyby přesto neutichají a ani po dvaceti letech není jasné, co se přesně stalo. Na místo činu, a vlastně i domů, se vrací novinářka Fanny, jejíž mladší sestra byla Sařina kamarádka. Fanny má napsat sérii článků o celé události, o tom, co se událo, co stojí za zmizením Sary. Nikdo z místních do tragédie dloubat nechce a Fanny taky není dvakrát nadšená, navíc s sebou musí vzít nevlastní dceru Lilou, vzpurnou puberťačku, která se pro projekt kupodivu nadchne a k Fannyině nelibosti otevře Pandořinu skříňku s tajemstvím. Rozčarované. Kdo mezi ně patřil a proč si tak říkaly? Jaká je jejich vazba na Saru?

Nakladatelství Metafora vydalo Marii Vareilleové už dva romány: Někdy je hezké, že mě miluješ a Láska ve světě lichých ponožek. Oba se mi líbily, jsou o přátelství, rodině a lásce. A napsané velmi čtivě, autorka umí vystihnout charaktery postav. Některé si oblíbíte na první dobrou, k jiným si musíte hledat vztah.

V příběhu se střídá hlavní dějová linka s prostřihy do minulosti v podobě tzv. „pracovního dokumentu“, v němž se vracíme do 90. let minulého století, dětství Sary a jejích kamarádek, které by mělo být bezstarostné a veselé, ale bohužel tomu tak nebylo. Marie Vareilleová napsala emotivní a dojemný román o dospívání, přátelství, o tom, jak nás prožitá bolest a traumata ovlivňují.

Stejně jako v předchozí knize Láska ve světě lichých ponožek spisovatelka i tady umně splétá zdánlivě nepodstatné momenty a okamžiky ze života Sary a „Rozčarovaných“, které do sebe zapadnou jako dílky puzzle a vše docvakne i vám.

Rozčarované jsou naprosto skvělou, trefnou sondou do světa mládeže dospívající v nedávno minulých a oblíbených „devadesátkách“, které autorka připomíná především tehdy oblíbenou muzikou. Přestože jedna linka je téměř detektivní, o thriller se nejedná. Román můžete brát jako psychologicky laděný příběh o mezilidských vztazích, bolavém dospívání, o traumatech a tajemstvích.

Vrstevnatý, místy bolavý román doporučuji všem, kteří nezapomněli, jak těžké může dospívání být.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kdo se ztratí v lese

Je horké léto roku 1975. Na letním táboře se ztratí mladá dívka z prominentní rodiny Barbara Van Laarová, a tento fakt celou situaci docela ztěžuje. Navíc je tady nepříjemná skutečnost, že Van Laarovým před šestnácti lety zmizel tehdy osmiletý syn Baar a nikdy se nenašel. Třináctiletá dívka je zkušená tábornice, přece by se nemohla opakovat stejná historie?! Souvisí spolu obě zmizení?

Připravte se, soustřeďte se, Kdo se ztratí v lese je příběh, který se vryje pod kůži, je náročný na vaši pozornost, nic nedostanete zadarmo. Autorka si pohrává s časovými rovinami, střídá je podle potřeby, nejdou za sebou chronologicky. Právě tato „neposloupnost“ dává ději grády a činí ho zajímavějším, musíte totiž dávat pozor, v jakém období zrovna jste. Nemusíte se bát, není to náhodné a chaotické řazení, pro vývoj děje má své opodstatnění. Je to jako puzzle, rozházené dílky vám ve finále dají ucelený obrázek.

Začátek vás zaměstná na sto procent, to než si zvyknete na autorčin styl psaní a skákání v ději. Barbařino zmizení sledujeme prostřednictvím několika postav, které mají pro děj velký význam. Er-forma všemu dodává jistý odstup, nejste zaujatí a postupně si o všem děláte vlastní úsudek.

Velkou devizou příběhu je atmosféra. Líná, ospalá, horká (je léto), přesto je tísnivá a člověka místy mrazí, což umocňuje čtenářský zážitek. Ocitáme se v uzavřené komunitě, kde se všichni znají, přesto mezi nimi visí spousta nedořešených věcí a nevyřčená tajemství. Liz Mooreová nenapsala klasickou detektivku nebo thriller, stvořila dokonale vystavěné psychologické rodinné drama, v němž jde hlavně o vztahy, v mnohých rodinách povrchní, chladné a neosobní. Román se odehrává v 50. – 70. letech minulého století, jeho stěžejní část vrcholí v roce 1975. Postupné odkrývání vrstevnatého příběhu nabízí dojemné i šokující vyústění, které bolí a ve čtenáři ještě dlouho doznívá.

Pro mě se román Kdo se ztratí v lese stává jedním z nejlepších, které se mi během tohoto roku dostaly a ještě dostanou do rukou. Doporučuji všem, kteří hledají náročnější čtení a nevadí jim pomalé tempo v odkrývání pravdy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Seznam Evelíny B.

Ludmila a Zora Babkovy. Říká vám to něco? Co takhle Lída Baarová a Zorka Janů? Dvě sestry, herečky, z nichž jedna zazářila krátce jako kometa a ta druhá si nesla hodně drsný cejch až do konce života, to už asi víte, o kom tahle knížka bude. Jmenuje se Seznam Evelíny B. a to proto, že vypravěčkou je sestřenice obou hereček, Evelína Babková, která s dívkami v podstatě vyrůstala. Společně si sepisovaly různé nápady a úkoly a věřily, že dobudou svět.

Eva Střihavková je autorkou několika románů. Na lehkou humornou notu drnkají Můj grónský rok a Opička na gumě, osudy skutečných osobností zpracovávají Dýchej za mě a aktuální Seznam Evelíny B. A můžu říct, že právě tento „vážnější“ žánr autorce sluší a svědčí.

V románu, který se odehrává v druhé polovině minulého století, od konce druhé světové války, najdeme spoustu zajímavých informací nejen o sestrách Babkových, jejichž reálný svět autorka umně vpletla do Evelínina vyprávění, ale také o životě lidí v padesátých a šedesátých letech. Evelína a její příbuzní si nesou cejch kvůli Lídě, veřejnost je nenávidí, Zorka nemůže hrát milované divadlo, což má fatální vliv na její osud. Evelína žije ve vile strýce a tety Babkových a je jim velkou oporou, stává se pilířem celé rodiny. Ale také ona má právo na svůj život, na lásku a na štěstí.

Eva Střihavková se inspirovala skutečným životem rodiny Babkových a napsala čtivé svědectví o nedávné minulosti, nelehké době plné strachu. Symbolem úpadku a rozkladu původní společenské prestiže Babkových je jejich vila. Na první pohled honosná stavba, která však uvnitř chátrá, plesniví a rozpadá se. Jak dopadla Lída, Zorka i jejich maminka, je z historie známo. Dokáže se Evelína vymanit z područí nepřejícího osudu a vyšlapat si vlastní cestu?

Román Evy Střihavkové je mimořádně čtivým svědectvím o drsné minulosti, tíhách osudu, křivd i těžkého údělu, kteý si člověk dobrovolně nevybral. To vše dokáže jednoho nejen srazit na zem, ale také posílit, aby životem kráčel dál se vztyčenou hlavou, stejně jako Evelína Babková.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Rosier, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Joe Nicka a jeho průvodce životem

Mladík, který miluje rutinu a řád, nesnáší červenou omáčku a miluje seriál Přátelé. Seznamte se, tohle je Joe-Nick. Ale pozor, jakmile mu potřesete rukou, musíte počkat, než si potřese se všemi, kteří jsou zrovna kolem vás. Joe opravdu zajímavý mladý muž. Žije s maminkou, která pro něj sepsala průvodce životem, rady a návody, jak se orientovat v náročném, rušném a spletitém světě. Snažila se Joea naučit samostatnosti, aby si uměl, až to bude třeba, poradit sám. Joe totiž trpí obsedantně- kompulzivní poruchou, uvnitř je pořád malý kluk a zároveň velký dobrák od kosti, spoustu situací nedokáže objektivně vyhodnodit.

V životě každého z nás nastane situace, kdy si bude muset umět pomoci sám. Ale co když to nejde tak hladce? Joe prožívá náročné období, naštěstí má svůj zápisník a taky pár lidí, kteří při něm stojí. A tak se náš hrdina s obsedantně-kompulzivní poruchou může poprat s nástrahami osudu i zlomyslných kolegů v práci…

Máte rádi Forresta Gumpa? Tak to se vám bude líbit i Joe Nicka a jeho průvodce životem. Helen Fisherová napsala nádherný, laskavý a dojemný příběh o přátelství a překonávání překážek. Musí být těžké obstát ve světě, v němž vám spousta lidí nerozumí a kterému nerozumíte ani vy, a přesně to autorka věrohodně popsala. Její emotivní vyprávění o mladém muži, jehož mysl je čistá a nezkažená vám pořádně zahraje na city. Kolem Joea se objevují různí lidé, takoví, kteří to s ním myslí dobře a také ti, jejichž úmysly už tak čisté nejsou. Vznikají tak úsměvné a humorné situace, jimž se zasmějeme, ale nevyhneme se ani těm, které pořádně naštvou. Budete Joeovi držet palce, aby všechny překážky zdolal.

Joe je velmi sympatický hrdina, kterého je snadné si oblíbit pro jeho bezelstnost a nezkaženost. Přestože je s ním někdy těžká domluva, spoustu věcí bere doslova a nedokáže rozlišit drobné nuance v konverzaci, je prostě svůj a originální. Zdatně mu sekunduje jeho pravý opak – impulzivní, energická a někdy dost zbrklá Chloe, jež pod drsnou slupkou skrývá dobré srdce. Hlavním těžištěm příběhu je sice Joe, ale nesmíme opomenout také postavy vedlejší, neméně důležité, jejichž chování a jednání dotvářejí ten správný kolorit.

Joe Nicka a jeho průvodce životem je nádherný román, působivý a čistý jako Joeva duše. Potěší všechny, kdo mají rádi příběhy ze života a o životě, s hrdiny, kterým to osud neulehčuje, přesto se nevzdávají. Joe nám to všem natře!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Ministerstvo času

Tak si představte, že se nacházíte v poměrně blízké budoucnosti. Co všechno je možné? Třeba přesouvání expatů z různých historických epoch do aktuální současnosti. V souvislosti s tímto je jedné mladé překladatelce nabídnuta zajímavá práce – o jednoho z expatů se bude starat jako přemostnice a zajistí, aby se dostatečně seznámil s nejnovějšími výdobytky technologie a vymoženostmi moderního světa a na změny si bez větších problémů zvykl. Co na to říkáte?

Kaliane Bradley si dobře zapamatujte. Ministerstvo času je totiž jejím debutem, ale ne jen tak ledajakým. Nějakou romantickou knížku jste už někdy četli, že? A co sci-fi? A něco špionážního? Pokud ne, tak právě tento počin vemte do rukou a začtěte do příběhu, který jde napříč žánry a najdete v něm od každého něco. A bát se nemusíte, Kaliane Bradley se naštěstí neinspirovala pejskem a kočičkou, její kniha má hlavu i patu, je to dobře upečený knižní dort.

Tak kohopak naše přemostnice dostane? Je to komandér Graham Gore, kterého „vytáhli“ z roku 1847. Jak se viktoriánský důstojník popasuje s moderní dobou? A se vztahy? Kromě rozdílů, které má na svědomí čas i rozdílné společenské a kulturní prostředí se autorka zabývá také politikou a rasovými problémy, sama je britsko-kambodžského původu a do příběhu zakomponovala i něco z vlastního života.

Ministerstvo času je neotřelým počinem se zajímavými postavami, ať už je to mladá přemostnice, vypravěčka příběhu, nebo expati, z nichž v popředí stojí charismatický Graham a svérázná Maggie, která přišla ze 17. století. Sžívání s modernou je popisováno vtipně a humorně, což umocňuje také skvělý překlad Petry Urbanové. Famózním způsobem totiž převedla různé druhy anglické mluvy do češtiny. A povedlo se jí to – poznáte, kdy mluí osoba ze 17. století, kdy člověk z počátku století dvacátého, i Grahamův projev byl osobitý, tohle si prostě užijete a vsadím se, že nejvíc se vám bude líbit Maggie.

Knížka se ke mně dostala víceméně náhodou, a já této náhodě děkuji, protože tohle mi sedlo, což jsem původně vůbec nepředpokládala. Pokud hledáte opravdu neotřelé čtení, od kterého čekáte víc než jen zábavu, zkuste Ministerstvo času. Je to svěží, vtipné a hlavně, v dobrém slova smyslu, trochu jiné. Navíc s překrásnou ořízkou, ta knížce mimořádně sluší, víc takových, prosím!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.