8. stránka

Návrat

Oblíbená česká autorka Petra Dvořáková přichází s novinkou Návrat. Komorní příběh nás zavede do kláštera. Jste zvědaví? Tohle jsou bujaré devadesátky, čas nových začátků úplně ve všem. Po revoluci se do zapomenutých klášterů vrací život. V jednom z nich, rozpadlém a zničeném, čekajícím na pořádnou rekonstrukci, žije mezi starými řádovými sestrami mladá Jana, řeholním jménem Františka, která dostává na starosti čekatelky, budoucí novicky řádu. Jana je trochu rozpolcená mezi životem v klášteře a tím, co by na ni mohlo čekat venku. Neustále vzpomíná na dávného kamaráda a taky ji cosi přitahuje na divoké Karin, která do kláštera přišla. Docela zamotané klubko, které Janě dává dost zabrat.

Hodně jsem se na Návrat těšila, mám psychologicky laděné počiny Petry Dvořákové ráda. A taky jsem s potěšení kvitovala, že děj bude situován mezi řádové sestry, zajímalo mě, jestli se dozvíme, jak probíhá běžný život za zdmi kláštera, kam běžný člověk nevidí. Jeptišky bojují se schátralostí božího domova, kterému se pomocí rekonstrukce snaží vdechnout nový život. Autorka popisuje soužití sester mezi rozkopanými zdmi, boj s financemi, každodenní rutinu uklízení po řemeslnících, praní i pravidelných modliteb. Děj plyne velmi poklidně, nikam se nespěchá, jediné vzrušení přinášejí mladé dívky a ženy, které do kláštera přicházejí. Jsou různorodé, veselé, bodré, závistivé, plaché i nespoutané, jako je tajemná Karin.

Popisy chodu v klášteře mě hodně bavily, ta pomalost mi nevadila, k životnímu stylu řádových sester to ladí. Linka s Karin mi neseděla, přišla mi hodně na sílu a vlastně i zbytečná. Mnohem víc mě zaujala postava Janiny maminky, která sama v tomto klášteře pobývala, a v jejímž životě se odehrálo něco, co ji vrátilo zpátky a své nenaplněné ambice si promítá do dcery.

Nebude to moje topka, co se autorčiny tvorby týče, ale i tak Návrat považuju za hodně zajímavý počin, který nechává čtenáře alespoň trochu nahlédnout do života řeholních sester.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídít.

Sněhurečka

Nakladatelství Host vydává další počin velšské spisovatelky Sophie Andersonové. Už počtvrté tak nabízí možnost užít si nádherný pohádkový příběh s nádechem magie.

Tasha žije s rodiči u dědečka, kterému pomáhají s hospodářstvím. Tasha má za sebou traumatizující zážitek a tak vyhledává samotu, přestože uvnitř touží po kamarádce. S dědečkem na zahradě postavili holčičku ze sněhu a Tasha by si ze srdce přála, aby sněhová panenka ožila, tak jak se to stává v pohádkách. Osamělou dívenku čeká velké překvapení – seznámí se s Alyanou. Nová kamarádka je tady! Ale co se stane, když pomine zima, z níž je Alyana stvořená, co se stane, když vládu převezme teplé, rozkvetlé a voňavé jaro?

Sophie Andersonová opět čerpala z nepřeberné studnice klasických ruských pohádek a v milém vyprávění nechala ožít legendu o sněhové holčičce, která ke svému životu potřebovala zimu, mráz a sníh. Seznamte se, to je Sněhurečka.

Opět se jede na vlně dívčích hrdinek, které si statečně a s velkou dávkou odvahy prošlapávají cestičku životem a stávají se díky prožitým situacím silnější a sebevědomější. Ve Sněhurečce se z plaché Tashi stává komunikativní holčička, která si najde i kamarády. Spisovatelka si stále drží laťku proklatě vysoko, každý další počin je stejně kvalitní a čtivý jako ty předchozí. Přestože se její knížky v lecčems podobají, jednotlivě mají osobité kouzlo a neopakovatelnou atmosféru. Nabízí také citlivě zpracované téma překonávání strachu i zdánlivě jednoduchých překážek, které jsou pro introvertní a plaché jedince nesmírně těžké.

Ani tentokrát nepřijdeme o ilustrace, které knížky Sophie Andersonové činí originálními a půvabnými. Tentokrát obrázky namalovala Melissa Castrillón a pohádce tak vdechla kouzlo magie i zimní náladu.

Příběh laděný do zimního kabátku je určený dětem i dospělým, prostě všem, kteří jsou uvnitř pořád dětmi, mají fantazii a milují magično a pohádky.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Ten farář je nějakej divnej. O farářkách nemluvě

Aleše Palána není třeba sáhodlouze představovat. Ti, kdo si chtějí přečíst dobrý a kvalitní rozhovor, ví, že s žádnou publikací tohoto spisovatele nesáhnou vedle. Aktuálně vyšla v nakladatelství Portál sbírka rozhovorů nazvaná Ten farář je nějakej divnej. O farářkách nemluvě. Je? Jsou? Co myslíte? Za sebe můžu říct, že jsou především velmi zajímaví a poznat je prostřednictvím této knihy bylo obohacujícím zážitkem.

Uvnitř na vás čeká celkem sedm rozhovorů, pětkrát byli zpovídáni muži, dvakrát ženy. Hned první interview představí faráře, jakého svět neviděl :). Sympaťáka, který je svůj a navíc dělá muziku – Filipa Boháče. Dále se vám představí Alexandra Jacobea, milovnice pudlů, účastnice poutě do Santiaga de Compostela a vcelku zajímavá mladá žena, dále poznáte Sandru Silnou, již zdobí několik kérek :), Petra Wagnera, husitského faráře a frontmana rockové kapely, prostě faráře a farářky, kteří se vymykají tradiční představě přísného a zkostnatělého duchovního. Jsou normální, jsou vtipní, věnují se různým koníčkům, není jim cizí humor.

Jak už jsme u Aleše Palána zvyklí, jeho otázky jsou věcné, trefné, vtipné, přesně takové, aby zpovídanou osobu čtenářům co nejvíc přiblížily a nebyly spíše dotěrné. Nemusíte se bát, že by se duchovní snažili „přetáhnout“ vás na svou stranu, jen si s vámi o víře, Bohu, o svém životě povídají a přibližují sebe sama jako normální lidi, kteří jezdí autem, poslouchají metal, obhospodařují rodinné pole a to, že jsou duchovní, poznáte jen, když kázají formálně v kostele.

Bylo mi ctí ponořit do fascinujících životů farářů a farářek a poznat je z lidské stránky, nahlédnout do jejich světa a zjistit, že je stejný jako ten náš. Aleš Palán vždycky přináší kvalitní rozhovory, v nichž nechybí zájem o danou osobu a téma a empatie mísící se s jemným humorem, takže povídání působí velmi přirozeně a lehce, jako když si povídáte s kamarádem u kávy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Ovoce opilého stromu

Znáte Kolumbii? Pojďte se podívat, jak se v této jihoamerické zemi žilo na konci 80. let 20. století. Píše se rok 1989 a Pablo Escobar roztahuje sítě drogového kartelu i za hranice státu. A nejen to, celou Kolumbii svírá strach z toho, co všechno se může stát. Pod nohama vám může kdykoli vybuchnout bomba, v bezpečí nejste téměř nikde. Sedmiletá Chula a její starší sestra žijí s matkou v uzavřené čtvrti pro bohaté lidi a možné nebezpečí si proto neuvědomují. Jejich otec je často pracovně mimo domov, rodinu chrání podivný strom, který matka vysadí na zahradě. Všichni v okolí se ho bojí, protože jeho plody mají omamné účinky. A pak do rodiny nastoupí nová služka, patnáctiletá Petrona. Tichá, uzavřená dívka z chudé rodiny, jejíž příchod mění vše.

Román Ovoce opilého stromu je vyprávěn v retrospektivě, střídají se Chula a Petrona a předkládají čtenářům naprosto fascinující pohled na Kolumbii na sklonku 20. století. Přestože se jedná o náročnou etapu kolumijských dějin, která k nám prosákla jen zprostředkovaně z médií, je popsána čtivou a sugestivní formou. Dětský pohled bezelstné Chuly zážitek jen umocňuje.

Autorka líčí kontrastní světy privilegovaných vrstev a těch, kteří se narodili v chudých poměrech. Propast mezi nimi se rozšiřuje závratnou rychlostí, s čímž jde ruku v ruce zlost, nenávist a pohrdání. Zatímco Chula i přes všudypřítomné nebezpečí žije v uzavřené ulitě, Petrona, o které téměř celou dobu nevíte, co si máte myslet, se musí postarat nejen o sebe, ale také o strádající rodinu. Do života jí vstoupí mladý partyzán a Petrona se zamiluje. Láska je krásná věc ale důležitá je také loajalita k zaměstnavatelům. Petrona bude muset učinit těžké rozhodnutí a Chula s rodinou pozná dopad Escobarovy moci.

Ingrid Rojas Contreras napsala vemlouvavý historický román s přesahem a velou dávkou emocí. Jak píše v doslovu, při psaní čerpala z vlastní minulosti, což jen umocňuje sílu a intenzitu příběhu a nutí našince přemýšlet nad tím, jak se máme vlastně dobře.

Hledáte-li kvalitní čtení, které vám nabídne příběh silný jako poctivé ranní kafe, Ovoce opilého stromu můžu jen doporučit. Neotřelé prostředí, třaskavý mix napětí a křehkosti má co nabídnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Cesta ke hvězdám

Helena Rubinstein, Elizabeth Arden, Revlon, Coty, Pond´s – to je jen zlomek kosmetických firem, které si v průběhu 20.století vydobyly světovou prestiž. A co Estée Lauder, říká vám to něco? Žena, která chtěla stanout na výsluní a přála si, aby její kosmetika oslovila ženy na celém světě. Stalo se tak? To vám poví Glorie Downingová, která se po nepříjemném rodinném skandálu snaží zmizet v útrobách New Yorku a žít co nejnenápadněji. Právě tam poznává Estée, impulzivní, houževnatou podnikatelku, přesvědčenou o tom, že úspěch je na dosah ruky, stačí jen chtít. Ale víte, jak to je, konkurence je velká a navíc Evropa stojí na prahu druhé světové války, což se citelně dotkne také ekonomiky Spojených států.

Prostřednictvím Glorie, která je zároveň i vypravěčkou, nahlédneme do nitra kosmetického průmyslu a zjistíme, jak se točí kola mocného kolosu, v němž všichni chtějí hrát prim. Estée by se ráda dostala mezi prestižní kosmetické značky a nebojí se využít všech možností, včetně výhod, které jí skýtá přátelství s Glorií. Autorka čtivě popisuje, jak Estée postupně budovala svou značku, od přípravy kosmetiky v kuchyni, až po vysněný prodej ve vyhlášeném newyorském obchodním domě.

Není to však pouze životní příběh Estée Lauder. Glorie Downingová je sice smyšlená postava, přesto i její osud vydá za několik skutečných. Její rodina čelí nepříjemné situaci, Glorie musí urychleně dospět a postavit se na vlastní nohy.

Renée Rosen se v románu Cesta ke hvězdám inspirovala skutečným příběhem kosmetické magnátky Estée Lauder a umně ho zkombinovala s fiktivním, leč srovatelně zajímavým životem Glorie Downingové. Obě hrdinky představují výrazné povahové protiklady, které se, jak známo, přitahují. Žijí navíc v pohnuté době, kdy se ženy musí hodně snažit, aby uspěly.

Román Cesta ke hvězdám se díky atraktivnímu námětu stává dalším úspěšným kouskem v sérii oblíbených beletrizovaných biografií, které čtenářům předkládají fascinující a inspirativní osudy významných světových ikon.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora a magazínu Knihkupec.

Nezapomeň psát

Je dvacáté století, píšou se šedesátá léta a – světe div se – holky to pořád nemají jednoduché! O tom by mohla vyprávět Marilyn. Vyrůstá v židovské rodině svázané tradicemi, což její nespoutaná a bohémská povaha nese těžce. Své o tom ví vitráž v synagoze, která neunesla tíhu vášně mladé dívky a rabínova syna. Skandální, že? Přesně to si myslí dívčini rodiče a poté, co si Marilyn mladíka odmítne vzít, ji pošlou na prázdniny k pratetě Adě, famózní dohazovačce. Marilyn je docela vyděšená, představa, že stráví čas po boku upjaté staré panny, jak si Adu líčí, se ji nelíbí. Ale znáte to, první dojem není vždycky úplně trefný a Marilynin život skutečně dojde změn, ale úplně jiných, než by se kdy nadála.

S autorkou románu Nezapomeň psát jste se mohli potkat prostřednictvím knihy Něco má za lubem, v níž hlavní hrdinka doprovází svou babičku do rodného města. Oba počiny jsou vystavěny podobném principu, kdy se setkávají dvě generace a společenské rozdíly vládnou světu. Přestože na první pohled působí Ada a Marilyn odlišně jako den a noc, jsou obě stejné nátury a dokážou jedna druhou obohatit.

Sara Goodman Confino píše poutavým a kouzelným způsobem, do textu se začtete, ani nevíte jak. Nejprve vás pobaví téměř filmová scéna v synagoze a poté vás vtáhnou živé dialogy, které postavy vedou s lehkostí a přirozeností.

V tomto úžasném příběhu, který plyne svižně a bez zádrhelů proniknete do činnosti tzv. dohazovaček, což byla v židovské komunitě velmi žádaná a ceněná práce, neboť dohodnout kvalitní sňatek, kdy si ženich a nevěsta opravdu sedli a hodili se k sobě, bylo umění.

Přestože je příběh psán lehkou rukou a má humorný tón, nevyhýbá se vážnějším tématům. Autorka otevírá téma ženské samostatnosti, možnosti žít svobodně a vdát se z lásky, ne z povinnosti. Šedesátá léta se sice na pohled tvářila jako bujaré svobodomyslé období, ale v určitých věcech panovala přísnost a upjatost, v náboženských komunitách ještě víc než normálně.

Nezapomeň psát mě oslovil možná víc než autorčin předchozí počin, je to laskavý, milý příběh, v němž nechybí lidskost, nadhled a pochopení pro vrtochy mládí (i stáří). Tuhle knižní jízdu si užijí čtenářky všech generací, je to příběh, který má přesah, má co říct a není přeslazení ani sentimentální.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Čím temnější, tím lepší

Že je Stephen King v důchodu a nepíše? Velký omyl! Mistr hororu, král vypravěč pokračuje ve své spisovatelské kariéře a přináší novou povídkovou sbírku Čím temnější, tím lepší. Oficiálně u nás vyjde 26. 3. ale díky nakladatelství Beta jsem dostala možnost přečíst si ji dřív. Tak co, zajímá vás, co se v ní ukrývá? Novinka, které do pěti set stran mnoho nechybí, obsahuje dvanáct příběhů a můžu vám říct, že co povídka, to perla. Chcete to mít Čím temnější, tím lepší? Tak se začtěte!

Začínáme příběhem nazvaným Dva talentovaní parchanti, v němž vypravěč přibližuje život svého otce a jeho nejlepšího kamaráda, kteří se v uměleckém světě proslavili až v pozdním věku. Proč? A co se stalo během jejich loveckého pobytu v lesích? Tahle povídka plyne pozvolna, nikam nespěchá, přesto tušíte, že na vás NĚCO čeká. Něco vskutku KINGOVSKÉHO.

Ve druhé povídce Pátý krok jsme svědky jednoho zdánlivě obyčejného rozhovoru mezi dvěma muži. Jeden z nich odpočívá v parku a ten druhý se potřebuje s něčím svěřit…

Nejvíc ze všech kousků se mi do srdce vryla Noční můra Dannyho Coughlina, v níž máme v hlavní postavě nesmírného sympaťáka a v jeho protivníkovi opravdu odporného policistu, který mi silně připomněl slizouna Percyho ze Zelené míle. Tato povídka je nejdelší, nejvíc vás naštve, vyburcuje k emocím, protože to, co se bude dít Dannymu, nemá obdoby. A na vině je přitom „jen“ prorocký sen. Naprosto famózní emoční kolotoč, z něhož nejde vystoupit.

Vzpomínáte na Cuja? V povídce Chřestýš potkáte otce malého Tada. Tento příběh je zároveň duchařina, takže milovníci nevysvětlitelných jevů si přijdou na své. Místy mě docela mrazilo a to se u takových příběhů bojím málokdy!

Odborník na turbulence. Tahle povídka se mi hodně líbila, přestože jsem zpočátku nevěděla, kam vlastně směřuje, ale vyústění bylo naprosto famózní. Tak pozor, až budete nastupovat do letadla, pořádně si prohlédněte své spolucestující!

Všech dvanáct povídek nebudu rozepisovat, ať se máte na co těšit. Každá je v něčem skvělá, rovnou vám doporučím sbírku si přečíst. Každý si v ní najde to své, milovník sci-fi, fanoušek duchařiny, příznivec konspiračních teorií, i ten, kdo je neustále přesvědčen o své pravdě. Většina povídek je o tom, jak vám život změní to, když jste v nesprávný čas na nesprávném místě.

Povídková sbírka Čím temnější, tím lepší, to je ten King, kterého mám ráda. Geniální vypravěč, který nešetří emocemi ani napětím. Kdo je jeho velkým fanouškem, bude nadšený. Soubor doporučím těm čtenářům, kteří kolem autora doposud jen nesměle krouží a neví, čím by měli začít, považuji ho za geniální „žánrový rozcestník“, z něhož se pak „rozečtete“ správným směrem, protože spisovatel se nezaměřuje jen na jeden.

Děkuji nakladatelství Beta za možnost potkat tyto povídky ještě před oficiálním vydáním, protože tohle je podle mého opravdový majstrštyk.

Vždycky zbývá naděje

Marise a Stelviovi by mohli všichni závidět. Jsou manželé desítky let, jejich láska je čím dál silnější, stejně jako úcta a respekt jednoho k druhému. Mají dvě děti, slušné zázemí, v podstatě jim nic nechybí. Idylku změní jedna noc, při níž dojde k tragédii, která poznamená celou rodinu a nic není jako dřív. Marisa se utápí v depresích a smutku, Stelvio hledá útěchu v lahvi alkoholu a jejich neteř Miriam, která byla osudné události přítomna, zapomíná pomocí léků. Všichni se pohybují v bludném kruhu, z něhož není cesty ven. Ale pořád je všudypřítomná naděje. A láska. I když není na první pohled vidět. Dokáže napravit bolavá a zlomená srdce?

Hned ze startu vám řeknu, že román Vždycky zbývá naděje je novým zářezem v mých topkách roku 2025. Roberta Recchiová napsala román, který na první pohled nenaznačuje to, co pak najdete uvnitř. Vůbec jsem nečekala smršť pocitů, jež se na mě v průběhu děje nahrnula. Ono to totiž zpočátku vypadá úplně jinak. Autorka pomalým tempem nastiňuje vztah Marisy a Stelvia, které život dohromady nesvedl na první dobrou, jak bychom předpokládali,ale museli překonat pár překážek. Začínáme v padesátých letech minulého století, v době, kdy puritánská společnost téměř nic netolerovala, děj graduje v osmdesátkách, a ani v těch to někteří lidé neměli jednoduché. Poté, co dojde v životech postav k tragédii, příběh dostává grády a na čtenáře čeká nálož emocí.

Spisovatelka Roberta Recchiová autenticky a hlavně s citem popisuje pocity lidí, kteří se musí vyrovnat s nečekaným odchodem blízké osoby. Každý se s nimi pere po svém a nikoho nelze pro jeho jednání odsoudit. Celkový pohled na hrdiny knihy Vždycky zbývá naděje je sice smutný, ale autorka nikoho nesoudí, je empatická a na osudech Stelvia, Marisy a Miriam ukazuje, kam může smutek, vztek i bezmoc vést.

Tohle čtení mě dojalo, dlouho jsem nemohla příběh s těžce zkoušenými hrdiny dostat z mysli. Jejich činy, pocity, chyby, které dělali, to vše činí jejich příběh velmi lidským. Tento nádherný román plný bolesti i naděje velmi doporučuju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Povídejme si do noci

Jako bílá a černá. Jako den a noc. Jako jin a jang. Rosie a Will. Ona pochází z dobře situované rodiny, je vzorná studentka a milovnice hudby, on je nespoutaný samorost. Nemají v podstatě nic společného kromě Joshe, Rosiina bratra dvojčete, s nímž se Will kamarádí. Přesto mezi nimi vzniká pouto, sílící tajnými schůzkami a rozhovory, při nichž poznávají jeden druhého. Vypadá to, že jsou si souzeni, dokud nepřijde den, kdy jedna tragédie zničí vše. Čas otupí i ostrý břit, jak se zpívá v jedné písni, čas dává naději i Rosie a Willovi, kteří se po letech, během nichž si každý odžil své, setkávají. Ale co dělat, když jim osud i poté hází klacky pod nohy?

Hlavní postavy potkáváme ve věku, kdy se s milostnými vztahy teprve seznamují. Rose dává okatě najevo, že na lásku nemá vůbec čas, je pohlcená studiem a hudbou, která je pro ni vším. Will má o životě trochu jiné představy, sám má za sebou docela nelehké chvíle a k nevinné Rosie ho pořád něco přitahuje. Vlastně oba dva mají bolavou duši, ale společná léčba nepřipadá dlouho v úvahu. Jejich životní osudy a vztahové peripetie sledujeme několik desítek let, do doby, kdy jsou už dospělí.

Claire Daverley předkládá kouzelnou, melancholicky laděnou variaci na klasický příběh lásky, v němž hrdinové mají ke společnému životu cestu víc než trnitou. Možná už jste jich pár četli, a tak si říkáte, čím je zrovna tahle nezapomenutelná? Není tuctová, to v první řadě. Chybí přímá řeč, dialogy na první pohled od popisu nerozlišíte, ale na to se dá zvyknout. Příběh Rosie a Willa je natolik přesvědčivý, že si vás získá po pár stranách a uvozovky vám chybět nebudou.

Povídejme si do noci je nádherný, citlivě napsaný román o lásce, která musí překonat spoustu překážek. Will a Rosie jsou popsáni velmi empaticky, nelze jim nefandit, prožíváte s nimi každý okamžik, ať už šťastný nebo bolestný. Pokud jste si zamilovali Davida Nichollse a jeho román Jeden den, počin Claire Daverley vám určitě padne do oka taky. Doporučuji ho všem, kteří vyhledávají chytré romance s přesahem, v nichž nejde jen o fyzické pouto a sexuální přitažlivost, ale které čtenářům dokážou nabídnout mnohem hlubší text k zamyšlení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Marta děti nechce

Pamatujete si Martu z knihy Marta v roce vetřelce? Pokud ano, určitě jste zvědaví, kam se v životě posunula. A pokud ne, nevadí, můžete to napravit a výše zmíněnou knížku si přečíst, nebo brát dospělou Martu jako samostatný příběh, protože i tak se román Petry Soukupové Marta děti nechce dá číst.

Marta děti nechce. A je to v pořádku, to že je žena v produktivním věku přece neznamená, že je musí chtít automaticky. Marta žije pár let ve vztahu s Hynkem, který potomky má, dokonce je mají ve střídavé péči a to jim oběma stačí. Tak proč Marta místo společné dovolené u moře volí sólovou cestu do Santiaga? Změní pouť Martě život, nebo zůstane vše jako doposud?

Četla jsem obě „Marty“ hned po sobě, takže čtenářský zážitek byl umocněn sledováním proměny labilní, psychicky nemocné studentky v ženu v třicátnici, která se už dokázala v životě nějak ukotvit. Ale je jasné, že to nebude jen tak. Tohle je Petra Soukupová, jak ji mám ráda. Její psychologické sondy do duší složitých postav jsou nepřekonatelné, vždycky dokáže vystihnout to podstatné a naservírovat to tak, že se cítíte přítomni uprostřed celého dění.

Zatímco Marta v roce vetřelce je psána formou deníku, který si vede hlavní hrdinka, Marta děti nechce má koncept, který známe z knih Nikdo není sám a Věci, na které nastal čas, vedle ústřední postavy dostávají prostor také její blízcí a nabízí svůj úhel pohledu na různé situace i na Martu, kterou poznáváme prostřednictvím jejich vyprávění. Trefně a výstižně je v příběhu vystihnuto, jak mají někteří lidé potřebu řídit životy druhých a vědět místo nich, co potřebují. Části, v nichž vystupuje Marta, jsou psány v du-formě, a je to způsob velmi výstižný, leč pro mnohé čtenáře asi ne moc oblíbený.

Psychologicky laděný příběh s otevřeným koncem poukazuje na to, jak většinová společnost vnímá ženy, které se nechtějí stát matkami. Je jim neustále podsouváno, že to není v pořádku, že přece každá žena = matka, a že nechtít děti není normální. Je. Je to normální, a to říkám jako matka dvou dětí. Respektujme je, je to jejich volba, jejich rozhodnutí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.