23. stránka

Ztracená kapitola

Florence Carterové je osmdesát let. Žije poklidným životem na anglickém maloměstě, tvoří linoryty a společnost jí dělají kočka a pes a taky mladičká sousedka, tichá a do sebe uzavřená Alice, která jí se zvířaty pomáhá. Tiché vody rozvíří kniha, kterou vydala dávno ztracená přítelkyně, již Florence viděla naposledy v osmnácti. Popisuje v ní, samozřejmě pod změněnými jmény, společně strávená léta v interátní škole ve Francii. Pro Florence je knížka výzvou, aby svou kamarádku Lilli našla a zjistila, jestli jí dokáže odpustit, co se tehdy mezi nimi stalo. Do Francie se vydává spolu s Alice a její matkou, pro obě je dámský trip příležitostí, aby k sobě našly ztracenou cestu.

Caroline Bishop vsadila na osvědčenou šablonu, kdy se současnost střídá s minulostí, v té se vracíme na konec 50. let minulého století. Život na internátní škole nebyl snadný, studentky měly minumum svobody, přesto se svobodomyslné Lilli podařilo prožít něco, co navždy změnilo ji i nesmělou, poddajnou Florence. Autorka přibližuje chod penzionátu, v němž se dívky připravovaly na roli vzorné manželky, matky a hostitelky, což některým moderně a nezávisle smýšlejícím dívkám bylo proti srsti a snažily se vymanit z těsných pout neustálého dohlížení a drilu. Ve druhé, současné linii dostává vedle Florence prostor také Alice, zakřiknutá studentka, již psychicky poznamenala nedávno prožitá tragédie. Její matka se o ni strachuje a snaží se ji chránit, čímž dívce spíš škodí.

Ztracená kapitola pojednává především o přátelství, o vazbách, které nás spojují s druhými a o tom, že je potřeba o věcech mluvit. Caroline Bishop napsala milý román, který plyne velmi, velmi pozvolna, nikam nespěchá. Obě linky jsou čtivé, dojemné i plné laskavosti. Cesta do Francie spojí tři generace žen a dokáže, že přátelství může vykvést napříč velkému věkovému rozpětí. Oceňuji nápad s „knihou v knize“, která osvěžila jinak tuctový příběh, neboť knih, v nichž se spojují různé generace a řeší se minulost, vychází dvanáct do tuctu. Oč častější téma, o to víc by se mělo dbát na celkovou úpravu titulu a hlídat také překlad – V knize je zmíněna, a to dokonce dvakrát, reálná osoba – Jerry Hall (nepřechýleně). Jerry Hall nebyl, není a zřejmě asi už nikdy nebude 🙂 muž. Jerry Hall(ová) je žena, bývalá partnerka Micka Jaggera a mě mrzí, že ji překladatelka „proměnila“ v muže, aniž by si ověřila, o koho se jedná, jen proto, že Jerry není primárně ženské jméno. Toto byl jediný mráček na jinak čtivém příběhu, který mi pro spisovatelčin příjemný vypravěčský styl sedl a pohladil na duši.

Román ocení čtenářky mladší i starší, zejména ty, které rády rozplétají tajemství a libují si v propletených dějových linkách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Buď jako řeka

Knih o tajné, zakázané lásce bylo napsáno mnoho. Přesto toto téma zůstává oblíbené a zaujímá zásadní roli také v románu Buď jako řeka, který je debutem Shelley Readové.

Sedmnáctiletá Victorie po smrti matky a dalších blízkých příbuzných sama opečovává zbytek rodiny, kterou tvoří samí muži – nemluvný tatínek, zpruzelý a zahořklý strýc a bratr, který propadl alkoholu. Když se dívka seznámí s tulákem Winem Moonem, jenž je pro svůj původ trnem v oku všem v coloradském mětečku Iola, kde Victorie s rodinou žije. Mezi dvěma mladými lidmi vzplane plamen čisté, leč nedovolené lásky. Kvůli tragickým událostem vidí Victorie jako jediné východisko opustit rodnou farmu a milovaný broskvoňový sad a uchýlit se vysoko do hor. Učí se žít sama a doslova také přežít, neboť divočina vám nedá nic zadarmo. Přestože je okolnostmi přinucena vzdát se toho, co miluje nejvíc, nevzdává se a snaží se začít od nuly.

Román, který se vám pod kůži vryje hned po pár stranách, napsala Shelley Readová na základně skutečných událostí, kdy v 60. letech 20. století mělo městečko Iola ustoupit plánované stavbě přehrady, což znamenalo zkázu pro mnoho rodin. Autorka vytvořila příběh, v němž hlavní hrdinka dostává od osudu pořádně zabrat a navzdory všemu kráčí s hlavou vztyčenou a snaží se žít dál. Přestože se před námi odvíjí poměrně dramatický děj, plyne pomalu a pozvolna a je plný myšlenek a úvah citlivé a vnímavé Victorie, která ke čtenáři promlouvá ich-formou.

Za zmínku stojí nádherné lyrické popisy přibližující proměnlivou krásu coloradské přírody, zejména nevyzpytatelnost horského počasí. Victoriin příběh je velmi komorní a citlivý. Nabízí pohled do poválečného života Američanů, kteří, zejména ti na venkově, vyznávají tradiční hodnoty a cokoli, co vybočuje ze zavedených konvencí, nemilosrdně trestají.

Román Buď jako řeka je přirovnáván k počinu Kde zpívají raci Delie Owensové, ke kterému jsem se ještě nedostala, ale po přečtení této knížky si ho určitě ujít nenechám, stejně jako byste vy neměli vynechat poetický, emočně silný debut Shelley Readové, jehož něžnost a lidskost se podařilo bravurně zachytit a do češtiny převést překladatelce Janě Hlávkové.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku pořídíte na eshopu.

Trnitá cesta

Pamatujete si na Nellu a Nikolase, pár, kterému dlouho trvalo, než si ujasnil, zda k sobě patří, či nikoliv? A vzpomínáte na Nicholasova přítele Dariena? Se všemi jste se mohli potkat v sympatické historické romanci nazvané Třetí zahrada, kterou napsala Sarah Parsley, což je pseudonym Češky žijící dlouhá léta v Austrálii. Teď přichází s volným pokračováním, které můžete číst i samostatně. V románu Trnitá cesta jsou Nella a Nicholas upozaděni a hlavní linie patří Darienovi a jeho životním eskapádám.

Darien slíbil svému otci, že se do roka ožení. Jenže koho si vzít? Určitě to nemůže být služebná Hanka, s níž si rozumí, ale svatbě brání společenské rozdíly. Vzít si nemůže ani tajemnou Dorku, která mu ukáže, jak se žije chudým lidem. A co Olivie? Nádherná komtesa, jejíž nepřístupnost a odtažitost Dariena vytáčí. Nakonec to vypadá, že se ožení s Oliviinou sestrou, i když jeho srdce tajně bije pro Nellu, Nicholasovu manželku.

Sarah Parsley opět napsala příjemnou šlechtickou romanci, kterou ocení všechny milovnice romanticky laděných příběhů zasazených do historie. Stejně jako v předchozí knize je to konec 18. století, období, které tomuto žánru přímo nahrává.

Příběh je protkán barvitými dialogy, v případě Dariena a Olivie břitkými, mnohdy kousavými. Mezi nimi to pořádně jiskří a ne vždy si dokážou přijít na jméno. Děj proto není nudný a baví. Přestože je v popředí nový hrdina, autorka nezapomíná ani na Nellu a Nicholase a v drobných prostřizích, které sledujeme z Darienova pohledu, udržuje jejich linii a oživuje čtenářovu paměť, pokud už Třetí zahradu četl.

Četbu jsem si užila, byla to opravdu pohodová romance s nádechem dobrodružství. Žádné suchopárné vyprávění, ale jiskřivá a lehce humorná záležitost, která zadrnká na romantickou strunu milovníků romantiky.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Sarah Parsley, knížku můžete pořídit na eshopu nakladatelství Fortuna Libri.

Pod kupolí

Městečko Chester´s Mill se jednoho krásného podzimmního dne ocitne odříznuto od světa. A to doslova a do písmene, když ho z ničeho nic obemkne kupole neznámého původu. Co jí stojí v ceště, to rozpůlí a je jedno, jestli je to člověk, nebo věc. S podivným uzurpátorem si neví rady nikdo, ani vláda Spojených států. A tak jsou obyvatelé ponecháni pomalé destrukci. Vzduch je čím dál horší, horko se stupňuje, přestože je podzim a lidem taky tečou nervy a dochází trpělivost. A to všechno někteří záludní spekulanti využijí (a zneužijí) ve svůj prospěch…

Román Pod kupolí není novinkou, poprvé vyšel v roce 2010, podruhé o osm let později a nyní jsme se dočkali třetího vydání s obálkou, která je všechno, jen ne tuctová. Pokud jste už román četli, víte, že je i tematická, jestli je vaše setkání s s knížkou první, brzy poznáte v čem tkví její neotřelost.

Tento Kingův počin je velmi nadčasový, z některých situací až mrazí, protože by se snadno mohly stát, zejména ty, v nichž se jedná o zneužití moci. Tentokrát nejde o hororový příběh, přesto v něm nechybí šťavnaté a krvavé scény, jejichž popisování si autor (jako vždy) užil a servíruje je jakoby nic. 🙂

Pod kupolí čítá úctyhodných 904 stran, které vám uběhnou, ani nevíte jak. Tentokrát není ani písmenko navíc, žádné zdlouhavé a odbočující části. Děj je dynamický, nemá hluché místo a odsýpá, že se nestačíte divit. Román můžeme považovat za znepokojivou sondu do mezilidských vztahů. King si bere na paškál chování lidí v nečekaných situacích, v nichž osobitým způsobem prověřuje jejich povahové vlastnosti. Kupole má vlastně jeden netradiční vedlejší účinek – ukáže se, kdo je „správňák“ a kdo křivák, pod vlivem krizových událostí vyplouvají na povrch pravé charaktery postav. King je popsal natolik sugestivně, že pár z nich budete milovat a fandit jim a jiné nesnášet tak moc, jak to jen jde. Záporáci jsou vylíčeni opravdu reálně, pokud jste na tom jako já a v každém zloduchovi vždy hledáte aspoň kapku dobra, tady se nedočkáte.

Čtení pořádně našlapané bichle jsem si užila od začátku až do konce, vnímala znepokojivou atmosféru, která se stupňovala každým dalším dnem, v němž se postavy knihy budily do beznadějných rán. Není to tak dávno, kdy jsme měli omezené vycházení z domu a museli se řídit přísnými pravidly, a to vám Kingův počin hned připomene.

Vezmu to zkrátka – doporučuju vám čtení románu všemi deseti, je do detailu propracovaný a dobře promyšlený a potěší každého fanouška Stephena Kinga.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na eshopu.

Sto roků Lenni a Margot

Myslíte si, že přátelský vztah může fungovat jen mezi osobami stejného věku? Omyl? Román Sto roků Lenni a Margot vás přesvědčí o tom, že kamarádství kvete v každém věku.

V nemocnici na oddělení pro nevyléčitelně nemocné tráví veškerý svůj čas teprve sedmnáctiletá Lenni. Nudu se snaží přebít svéráznými hovory s nemocničním knězem a návštěvami arteterapeutické výtvarné dílny. Bohužel si vůbec nerozumí se svými vrstevníky, s nimiž si nemá co říct. Teprve hodiny se skupinou vitálních osmdesátníků dodají jejím dnům novou šťávu. Lenni se seznámí s Margot, třiaosmdesátiletou paní, s níž si nesmírně rozumí. Společně mají sto let, společně malují ke svému „výročí“ obrázky, které mapují jejich životy, společně sdílejí své docela komplikované světy a otevírají si navzájem svá srdce. Ani jedna to v životě neměla jednoduché, přesto ho nevzdávají natruc tomu, co si pro ně osud připravil.

Počin britské spisovatelky Marianne Croninové je velmi vyzrálý debut, který se zaobírá tisíckrát zpracovaným tématy, jako jsou přátelství a životy nevyléčitelně nemocných lidí, na toto konto bylo vydáno mnoho knih a natočeno neméně tolik filmů. Čím vás tedy dostanou Lenni a Margot? Kontrasty, které dávají jejich příběhu rozměr a taky neotřelá Margotina minulost, již nám po kapkách dávkuje prostřednictvím svého vyprávění směřujícího k Lenni. Margot má osmdesát tři let a svá nejlepší léta prožila během bouřlivých šedesátek, na jednu stranu tolik tolerantních k různým výstřelkům, na druhou nesmírně přísných vůči různým způsobům lásky. Bylo fascinující sledovat její životní cestu a vztahy, které ji celý život formovaly. Lenni je sice pouhých sedmnáct, ale i ona si prožila své a proto je její vyprávění lehce sarkastické, trochu cynické, ale především dojímavé, zvlášť když si uvědomíme, kolik času má před sebou. Vedle Margot je jejím novým přítelem také nemocniční kněz, s nímž Lenni vede osobité hovory o Bohu a víře. Vůbec se nebojte, že by vás autorka chtěla prostřednictvím teenagerky válcovat náboženskou masáží, Lenni je prostě svéráz, lehce kousavými poznámkami vlastně poukazuje na to, že pro ni je všechno definitivní.

Děj je řazen do krátkých úderných kapitol, které střídavě přibližují ich-formou obě hlavní postavy. Seznámíme se také s prostředím nemocnice a personálem, který v ní pracuje a dotváří atmosféru příběhu. Citlivě napsaný příběh dvou na první pohled nesourodých žen má prostě co říct. Uvědomíme si, že opravdu platí, že na světě jsme jen na návštěvě a nikdo neví na jako dlouho. Přestože je příběh melancholicky laděný, má v sobě i něco optimistického, spoustu moudrých myšlenek. Po přečtení vám zůstane v paměti, natolik jsou hlavní postavy výrazné a své.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Zázrak na nástupišti číslo 5

Jezdíte do práce autobusem nebo vlakem? A všímáte si spolucestujících? Iona Iversonová s železnou pravidelností nastupuje každé ráno v 8:05 do vlaku a potkává tytéž lidi, jimž už dala přezdívky podle toho, jak se chovají a jak na ni působí. Cestování plyne poklidně, dokud jednoho dne nezaskočí kulička hroznového vína Svěžímu Sexistovi ze Surbitonu v krku. Zachrání ho Podezřele Přívětivý Plyšák, jinak zdravotní bratr, který slyší Ionino volání o pomoc. A pak je tam krásná, leč jakoby duchem stále nepřítomná Emmie, neboli Dívka ve vlaku, či zakřiknutá studentka Martha. Právě ta nenápadná drobná kulička hrozna způsobí, že Iona a její spolucestující najdou cestu k sobě navzájem i přesto, že až na společné jízdy vlakem, jinak nemají nic, co by je spojovalo. Nebo ano?

Clare Pooleyová mi už ve své předchozí knize Kavárna na konci ulice dokázala, že umí vystihnout „člověčinu“ – spojit nesourodé lidi a nechat je, aby sami zjistili, co je pro ně důležité. Opět využila tmelící prvek, a zatímco v první knize to byl deník, v tomto počinu je pojítkem vlak.

Autorka ve svých románech zpracovává to, co se děje kolem ní, všímá si svého okolí a inspiruje se svými prožitky a tím, co ji zaujme. Není divu, že příběhy působí tak lidsky a vřele. Možná se vám bude zdát, že čtete pohádku, neboť postavy se v průběhu děje mění vesměs k dobrému, zlo a bezpráví je potrestáno a svět je znovu krásný a svěží, jako po jarním dešti. V reálu to tak běžně nebývá, ale pohádku s dobrým koncem potřebujeme občas všichni.

Román Zázrak na nástupišti číslo 5 je optimisticky laděné milé a pohodové čtení pro chvíle, kdy chcete prožít něco laskavého a odpočinout si od reality všedních dní. Mně osobě velmi sedla, Ionu a její partičku jsem si hodně oblíbila, stejně jako nápad, že každodenní cestování vlakem do práce nemusí být nutně nuda.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Léčivá síla zvířat

Máte rádi zvířata? A máte pocit, že vás kontakt s nimi svým způsobem uklidňuje? Teď nemyslím setkání s pavoukem, který se šplhá po stěně koupelny, nebo s otravným komárem. Ale takový pes, kočka, kůň, i mnoho dalších, dokážou kladným způsobem ovlivnit naše zdraví a psychiku.

Nakladatelství Kazda vydává literaturu, která vás obohatí znalostmi a novými poznatky, výjimkou není ani kniha Léčivá síla zvířat. Stojí za ni dvojice německých autorů, jedním z nich je dr. Rainer Wohlfarth, psychoterapeut se zaměřením na behaviorální terapii a neuropsychologii, spolu s ním se na knize podílela Bettina Mutschlerová, specialistka na terapii pomoci zvířat. Společně nám ukážou, jak důležitý je kontakt s domácími mazlíčky, kteří nás uklidňují a pomáhají léčit.

Určitě nevynechejte předmluvu, v níž autoři zmiňují, co je vedlo k sepsání počinu. Zabývají se otázkou, jak využívat zvířata jako pomocníky při terapiích. Určitě znáte canisterapii (speciálně cvičení psi), či hipoterapii, kdy je pomocným terapeutem kůň.

Kniha je rozdělena do osmi kapitol a seznámí nás s různými formami zvířecí pomoci. Autoři si všímají toho, jak současná doba ovlivňuje lidi, že děti chodí málo do přírody, mají minimální kontakt se zvířaty, což by se mělo napravit, už z toho důvodu, že pobyt v přírodě má relaxační účinky.

V jedné z kapitol autoři srovnávají vliv nejznámějších terapeutických zvířat – psa, kočky a koně, je známo, že psi mají na lidské zdraví velmi pozitivní vliv. V jiné nás seznámí s příběhem autisty Martina, který zvířata nesnášel a kontakt s nimi byl pro něj nepříjemný, vyvolával záchvaty. Jednoho dne ho ošetřovatelé přemluvili, aby se zúčastnil zvířecí terapie a nestačili se divit. Z prvotního ostychu a neochoty Martina jakkoli se zvířaty komunikovat, se stalo něco nevídaného, ledy roztály, když se seznámil s malým poníkem.

Není třeba bát se, že byste nerozuměli textu. Je psán tak, aby ho pochopila laická veřejnost, autoři vás nebudou bombardovat odbornými názvy, ale čtivou formou představí to, na čem spolupracovali.

Autoři nabízejí fascinující náhled do světa, v němž zvířata pomáhají překonávat překážky, traumata a stávají se součástí léčebného procesu. Samozřejmě, že zázraky nedovedou a mnohé nemoci nevyléčí, přesto mají významné místo při terapiích. Pokud máte psa, nebo jiného zvířecího mazlíka, asi sami cítíte, jak je jeho přítomnost příjemná a napomáhá vám k lepší náladě. A to je někdy k nezaplacení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, knížku najdete na eshopu.

Lucy a hotýlek v Bretani

Lucy bývala úspěšnou hotelovou manažerkou, která zvládala úplně všechno. No, téměř všechno. Její snoubenec a bývalý šéf v jedné osobě udělal přímo kolosální podfuk nejen na Lucy a zpronevěřil peníze, s nimiž uprchl a nechal ji napospas rozzlobeným věřitelům i FBI, která věří, že v tom má prsty i ona. Lucy potřebuje očistit své jméno a začít znovu. Odjíždí proto do Francie, aby v bretaňském městečku Rennes vedla menší hotel Paradis. Doufá, že ji návrat do branže přinese konečně štěstí. Jenže s hotelem je to úplně jinak, než si představovala. Naposledy byl otevřen těsně po válce. První světové válce, aby bylo jasno. Budova je v dezolátním stavu, je třeba začít úplně od píky. Lucy se do práce pouští s obavami, měla přece přijímat návštěvníky ve svých luxusních kostýmcích, místo toho drží v ruce štětku a kýbl s barvou a renovuje. Podaří se jí splnit požadavky svérázné majitelky Claudine a rozjet hotel Paradis podle jejích představ?

Už jsem četla autorčinu předchozí knihu Rendez-vous s múzou, která se taktéž odehrávala ve Francii, konkrétně v Paříži, a stejně jako Lucy, i její hlavní hrdinka byla Američanka. Troufám si říct, že novinka Lucy a hotýlek v Bretani se hodně povedla, podle mě je ještě lepší.

Příběh se veze na vlně oblíbené tematiky, kdy hlavní postavy mění od základů svůj život, začínají znovu a k tomu něco renovují, nebo rekonstruují. Ani Lucy není výjimkou, velmi sympatické je, že už má leccos za sebou, blíží se jí padesátka a není to žádná hledající se mileniálka. Její dějová linka dokazuje, že restart i novou lásku – ano, i romantiky se dočkáme – může prožít nejen mladá dívka, ale i žena středního věku.

Lucy a hotýlek v Bretani je příjemným (nejen) letním čtením, jež baví od prvních stránek. Sledujeme Lucyinu počáteční nedůvěru, s níž přistupuje ke svému úkolu, stejně jako sbližování s nájemníky, kteří v objektu žijí a pomáhají společnými silami s rekonstrukcí. Příběh má šmrnc a francouzský šarm, nechybí lehký humor a hlavně láska, typická ingredience knížek, které se v zemi galského kohouta odehrávají.

Stránky ubíhají, ani nevíte jak, knížka nemá hluché místo, je pohodová a možná trochu předvídatelná. Ale komu to u romanticky laděných počinů vadí? Doporučuji ji všem milovníkům tzv. „feel good“ románů, v nichž je zacíleno na dobrou náladu a příjemný pocit. A přesně to příběh z pera Dee Ernstové nabízí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte v eshopu nakladatelského domu Grada.

Slepá mapa

Alenu Mornštajnovou není třeba sáhodlouze představovat. Její počin Hana si získal srdce mnoha čtenářů a stejně jako další autorčiny romány se stal důležitou součástí současné české literatury.

Kniha Slepá mapa slaví letos desáté výročí od svého prvního vydání. Alena Mornštajnová v ní mapuje osudy jedné rodiny na pozadí událostí 20. století.

Anna, Alžběta a Anežka zastupují tři generace žen. Anna spojila svůj život
s klidným, sečtělým Antonínem a rozhodli se, že své děti pojmenují podle abecedy. K prvorozené Alžbětě tak ještě přibyli Božena a Ctibor. Také Alžbětě se narodilo dítě, dcera, jíž pragmatická matka pojmenovala Anežka. A právě nejmladší zástupkyně rodu přibližuje fascinující životní příběh svých rodičů, prarodičů a přidává i svůj.

Anna si vzala svého muže i přes protesty rodiny a utekla s ním do pohraničního městečka v severních Čechách ještě před první světovou válkou. Manželství dvou protikladů, výřečné Anny a tichého Antonína bylo šťastné, přesto museli bojovat s nepřízní osudu v podobě mužova válečného zranění a ženiny tuberkulózy. Historie nenechala na pokoji ani jejich děti. Alžběta musela před válkou utíkat do vnitrozemí, její sestra Božena, která si vzala Němce, zůstala
v pohraničí, které připadlo Hitlerovi. Ctibor už dávno rodný kraj opustil, aby pracoval na lodi, což byl vždy jeho sen, díky tomu včas zakotvil v zámoří. Anežka vyrůstá po válce, kdy se zdálo, že bude vše zalito sluncem. Přišel však únorový převrat, který zahýbal osudy Alžběty a jejích příbuzných, Anežka se posléze stává trnem oku komunistickému režimu a platí za to nepřiměřenou cenu.

Na téměř čtyřech stech stranách rozvíjí Alena Mornštajnová osudy jedné zdánlivě obyčejné rodiny. Ale jak už to bývá, právě ti nejméně nápadní
a nejobyčejnější lidé zažívají pohnuté příběhy, mající velkou výpovědní hodnotu. S Alžbětou prožijeme těžká období druhé světové války, kdy byly lidé vězněni i vražděni kvůli víře a národnosti, s Anežkou období normalizace,
v němž byl trestán jakýkoliv odpor vůči režimu.

Na první pohled se před vámi odvíjí příběh, v němž se toho moc neděje, ale čím víc se do střípků osudů na pozadí bouřlivých dějin naší země noříte, tím intenzivnější zážitek máte. Autorka líčí každodenní události čtivě a vyvolává pocit, že je prožíváte s hlavními hrdiny. Dějová linie se primárně točí kolem Anny, Alžběty a Anežky, která je jeho zprostředkovatelkou, ale dostatečný prostor dostávají také vedlejší postavy, zejména Alžbětina sestra Boženka. Ta má také zajímavý osud, po válce se dostala do Německa, kde pátrala po svém muži a nakonec tam, chtě nechtě, zůstala, protože sňatek s Němcem byl v té době pro Čechy cejch.

Alena Mornštajnová napsala příběh, v němž velkou roli hrají mezilidské vztahy, stejně jako historie a pohnuté dějiny tehdejšího Československa. Velmi lidským způsobem zpracovala životy lidí, kteří se museli vyrovnat s nepřízní osudu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Všechen můj hněv

Sal a Núr. Núr a Sal. Dva mladí lidé, kteří se znají od šesti let, kdy se Núr ocitla v americkém pouštním městečku Juniper bez sebemenší znalosti angličtiny. Jediný Sal se k ní choval hezky a vzal ji pod svá křídla. Stali se z nich nejlepší kamarádi, téměř sourozenci, které spojuje stejná víra, pákistánské kořeny a láska k Salově matce Misbáh. Stačí malicherná hádka a pouto se málem přetrhlo, nikdy však není pozdě navázat tam, kde se se málem skončilo. Bohužel, Misbáh umírá a Sal zůstává s otcem, který se nedokáže vyrovnat se smrtí milované ženy a uchýlí se k alkoholu. Také Núr má problémy, chce se dostat na vysokou školu, což se nezamlouvá jejímu despotickému strýci. Jako malé dívence ji zachránil život a vychoval, což mu dává pocit, že může dívku ovládat. Sal bojuje s finančními problémy, chce zachránit rodinný motel, který jeho matka milovala a v největším zoufalství udělá něco, co negativně ovlivní nejen jeho, ale Núr. Už podruhé se pouto přetrhlo, tentokrát je to opravdu vážné. Má jejich přátelství šanci na záchranu, nebo ho Salův čin nenávratně zničil?

Sabaa Tahirová je známou autorkou úspěšné fantasy ságy Jiskra v popelu. V aktuálním počinu nazvaném příznačně Všechen můj hněv zabrousila do žánru young adult a opět dokázala, že umí. Ve svém naléhavě působícím počinu se zaměřila na témata hýbající současnou společností. Nebojí se psát o rasismu, zaměřuje se na častý problém nedostatku financí, šikanu a domácí násilí. To vše zakomponovala velmi citlivým a civilním způsobem do příběhu, který, nebojím se říct, dojme k slzám, aniž by byl patetický. Silným motivem je také víra obou hrdinů a střet s odlišným kulturním prostředím.

V ději se jako vypravěči střídají Núr a Sal, kteří nás provádějí současnou linkou příběhu. Celkový pohled doplňují retrospektivní kapitoly, v nichž poznáváme Salovu citlivou matku Misbáh, pro níž je rodina vším.

Příběh Núr a Sala přeložila Jitka Jeníková, jíž se podařilo zachytit vemlouvavost i křehkost spisovatelčina stylu a přispět tak k intenzivnímu zážitku z četby. V textu jsou zachovány věty v původním jazyce, kterým Pákistánci hovoří, v urdštině, a přispívají tak k větší autentičnosti.

Ocenila jsem zálibu hlavní hrdinky v hudbě, do níž se nořila pokaždé, potřebovala-li utéct od reality, zejména její slabost pro skladbu Wanderer, kterou má na svém kontě kapela U2 ve spolupráci s legendárním Johnnym Cashem. Ta v příběhu hraje zásadní roli a dokazuje, že hudba spojuje a také léčí.

Ač je román Všechen můj hněv zacílen na tzv. „mladé dospělé“, ocení ho i starší čtenáři, natolik je vyzrálý a má co říct. Třeba to, že můžete udělat chybná rozhodnutí a ocitnout se na šikmé ploše, ale vždy je důležité chyby uznat a nést odpovědnost. Doporučuji ho všemi deseti, ještě teď ve mně doznívá a nad hrdiny přemýšlím.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.