21. stránka

Pod kupolí

Městečko Chester´s Mill se jednoho krásného podzimmního dne ocitne odříznuto od světa. A to doslova a do písmene, když ho z ničeho nic obemkne kupole neznámého původu. Co jí stojí v ceště, to rozpůlí a je jedno, jestli je to člověk, nebo věc. S podivným uzurpátorem si neví rady nikdo, ani vláda Spojených států. A tak jsou obyvatelé ponecháni pomalé destrukci. Vzduch je čím dál horší, horko se stupňuje, přestože je podzim a lidem taky tečou nervy a dochází trpělivost. A to všechno někteří záludní spekulanti využijí (a zneužijí) ve svůj prospěch…

Román Pod kupolí není novinkou, poprvé vyšel v roce 2010, podruhé o osm let později a nyní jsme se dočkali třetího vydání s obálkou, která je všechno, jen ne tuctová. Pokud jste už román četli, víte, že je i tematická, jestli je vaše setkání s s knížkou první, brzy poznáte v čem tkví její neotřelost.

Tento Kingův počin je velmi nadčasový, z některých situací až mrazí, protože by se snadno mohly stát, zejména ty, v nichž se jedná o zneužití moci. Tentokrát nejde o hororový příběh, přesto v něm nechybí šťavnaté a krvavé scény, jejichž popisování si autor (jako vždy) užil a servíruje je jakoby nic. 🙂

Pod kupolí čítá úctyhodných 904 stran, které vám uběhnou, ani nevíte jak. Tentokrát není ani písmenko navíc, žádné zdlouhavé a odbočující části. Děj je dynamický, nemá hluché místo a odsýpá, že se nestačíte divit. Román můžeme považovat za znepokojivou sondu do mezilidských vztahů. King si bere na paškál chování lidí v nečekaných situacích, v nichž osobitým způsobem prověřuje jejich povahové vlastnosti. Kupole má vlastně jeden netradiční vedlejší účinek – ukáže se, kdo je „správňák“ a kdo křivák, pod vlivem krizových událostí vyplouvají na povrch pravé charaktery postav. King je popsal natolik sugestivně, že pár z nich budete milovat a fandit jim a jiné nesnášet tak moc, jak to jen jde. Záporáci jsou vylíčeni opravdu reálně, pokud jste na tom jako já a v každém zloduchovi vždy hledáte aspoň kapku dobra, tady se nedočkáte.

Čtení pořádně našlapané bichle jsem si užila od začátku až do konce, vnímala znepokojivou atmosféru, která se stupňovala každým dalším dnem, v němž se postavy knihy budily do beznadějných rán. Není to tak dávno, kdy jsme měli omezené vycházení z domu a museli se řídit přísnými pravidly, a to vám Kingův počin hned připomene.

Vezmu to zkrátka – doporučuju vám čtení románu všemi deseti, je do detailu propracovaný a dobře promyšlený a potěší každého fanouška Stephena Kinga.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na eshopu.

Sto roků Lenni a Margot

Myslíte si, že přátelský vztah může fungovat jen mezi osobami stejného věku? Omyl? Román Sto roků Lenni a Margot vás přesvědčí o tom, že kamarádství kvete v každém věku.

V nemocnici na oddělení pro nevyléčitelně nemocné tráví veškerý svůj čas teprve sedmnáctiletá Lenni. Nudu se snaží přebít svéráznými hovory s nemocničním knězem a návštěvami arteterapeutické výtvarné dílny. Bohužel si vůbec nerozumí se svými vrstevníky, s nimiž si nemá co říct. Teprve hodiny se skupinou vitálních osmdesátníků dodají jejím dnům novou šťávu. Lenni se seznámí s Margot, třiaosmdesátiletou paní, s níž si nesmírně rozumí. Společně mají sto let, společně malují ke svému „výročí“ obrázky, které mapují jejich životy, společně sdílejí své docela komplikované světy a otevírají si navzájem svá srdce. Ani jedna to v životě neměla jednoduché, přesto ho nevzdávají natruc tomu, co si pro ně osud připravil.

Počin britské spisovatelky Marianne Croninové je velmi vyzrálý debut, který se zaobírá tisíckrát zpracovaným tématy, jako jsou přátelství a životy nevyléčitelně nemocných lidí, na toto konto bylo vydáno mnoho knih a natočeno neméně tolik filmů. Čím vás tedy dostanou Lenni a Margot? Kontrasty, které dávají jejich příběhu rozměr a taky neotřelá Margotina minulost, již nám po kapkách dávkuje prostřednictvím svého vyprávění směřujícího k Lenni. Margot má osmdesát tři let a svá nejlepší léta prožila během bouřlivých šedesátek, na jednu stranu tolik tolerantních k různým výstřelkům, na druhou nesmírně přísných vůči různým způsobům lásky. Bylo fascinující sledovat její životní cestu a vztahy, které ji celý život formovaly. Lenni je sice pouhých sedmnáct, ale i ona si prožila své a proto je její vyprávění lehce sarkastické, trochu cynické, ale především dojímavé, zvlášť když si uvědomíme, kolik času má před sebou. Vedle Margot je jejím novým přítelem také nemocniční kněz, s nímž Lenni vede osobité hovory o Bohu a víře. Vůbec se nebojte, že by vás autorka chtěla prostřednictvím teenagerky válcovat náboženskou masáží, Lenni je prostě svéráz, lehce kousavými poznámkami vlastně poukazuje na to, že pro ni je všechno definitivní.

Děj je řazen do krátkých úderných kapitol, které střídavě přibližují ich-formou obě hlavní postavy. Seznámíme se také s prostředím nemocnice a personálem, který v ní pracuje a dotváří atmosféru příběhu. Citlivě napsaný příběh dvou na první pohled nesourodých žen má prostě co říct. Uvědomíme si, že opravdu platí, že na světě jsme jen na návštěvě a nikdo neví na jako dlouho. Přestože je příběh melancholicky laděný, má v sobě i něco optimistického, spoustu moudrých myšlenek. Po přečtení vám zůstane v paměti, natolik jsou hlavní postavy výrazné a své.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Zázrak na nástupišti číslo 5

Jezdíte do práce autobusem nebo vlakem? A všímáte si spolucestujících? Iona Iversonová s železnou pravidelností nastupuje každé ráno v 8:05 do vlaku a potkává tytéž lidi, jimž už dala přezdívky podle toho, jak se chovají a jak na ni působí. Cestování plyne poklidně, dokud jednoho dne nezaskočí kulička hroznového vína Svěžímu Sexistovi ze Surbitonu v krku. Zachrání ho Podezřele Přívětivý Plyšák, jinak zdravotní bratr, který slyší Ionino volání o pomoc. A pak je tam krásná, leč jakoby duchem stále nepřítomná Emmie, neboli Dívka ve vlaku, či zakřiknutá studentka Martha. Právě ta nenápadná drobná kulička hrozna způsobí, že Iona a její spolucestující najdou cestu k sobě navzájem i přesto, že až na společné jízdy vlakem, jinak nemají nic, co by je spojovalo. Nebo ano?

Clare Pooleyová mi už ve své předchozí knize Kavárna na konci ulice dokázala, že umí vystihnout „člověčinu“ – spojit nesourodé lidi a nechat je, aby sami zjistili, co je pro ně důležité. Opět využila tmelící prvek, a zatímco v první knize to byl deník, v tomto počinu je pojítkem vlak.

Autorka ve svých románech zpracovává to, co se děje kolem ní, všímá si svého okolí a inspiruje se svými prožitky a tím, co ji zaujme. Není divu, že příběhy působí tak lidsky a vřele. Možná se vám bude zdát, že čtete pohádku, neboť postavy se v průběhu děje mění vesměs k dobrému, zlo a bezpráví je potrestáno a svět je znovu krásný a svěží, jako po jarním dešti. V reálu to tak běžně nebývá, ale pohádku s dobrým koncem potřebujeme občas všichni.

Román Zázrak na nástupišti číslo 5 je optimisticky laděné milé a pohodové čtení pro chvíle, kdy chcete prožít něco laskavého a odpočinout si od reality všedních dní. Mně osobě velmi sedla, Ionu a její partičku jsem si hodně oblíbila, stejně jako nápad, že každodenní cestování vlakem do práce nemusí být nutně nuda.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Léčivá síla zvířat

Máte rádi zvířata? A máte pocit, že vás kontakt s nimi svým způsobem uklidňuje? Teď nemyslím setkání s pavoukem, který se šplhá po stěně koupelny, nebo s otravným komárem. Ale takový pes, kočka, kůň, i mnoho dalších, dokážou kladným způsobem ovlivnit naše zdraví a psychiku.

Nakladatelství Kazda vydává literaturu, která vás obohatí znalostmi a novými poznatky, výjimkou není ani kniha Léčivá síla zvířat. Stojí za ni dvojice německých autorů, jedním z nich je dr. Rainer Wohlfarth, psychoterapeut se zaměřením na behaviorální terapii a neuropsychologii, spolu s ním se na knize podílela Bettina Mutschlerová, specialistka na terapii pomoci zvířat. Společně nám ukážou, jak důležitý je kontakt s domácími mazlíčky, kteří nás uklidňují a pomáhají léčit.

Určitě nevynechejte předmluvu, v níž autoři zmiňují, co je vedlo k sepsání počinu. Zabývají se otázkou, jak využívat zvířata jako pomocníky při terapiích. Určitě znáte canisterapii (speciálně cvičení psi), či hipoterapii, kdy je pomocným terapeutem kůň.

Kniha je rozdělena do osmi kapitol a seznámí nás s různými formami zvířecí pomoci. Autoři si všímají toho, jak současná doba ovlivňuje lidi, že děti chodí málo do přírody, mají minimální kontakt se zvířaty, což by se mělo napravit, už z toho důvodu, že pobyt v přírodě má relaxační účinky.

V jedné z kapitol autoři srovnávají vliv nejznámějších terapeutických zvířat – psa, kočky a koně, je známo, že psi mají na lidské zdraví velmi pozitivní vliv. V jiné nás seznámí s příběhem autisty Martina, který zvířata nesnášel a kontakt s nimi byl pro něj nepříjemný, vyvolával záchvaty. Jednoho dne ho ošetřovatelé přemluvili, aby se zúčastnil zvířecí terapie a nestačili se divit. Z prvotního ostychu a neochoty Martina jakkoli se zvířaty komunikovat, se stalo něco nevídaného, ledy roztály, když se seznámil s malým poníkem.

Není třeba bát se, že byste nerozuměli textu. Je psán tak, aby ho pochopila laická veřejnost, autoři vás nebudou bombardovat odbornými názvy, ale čtivou formou představí to, na čem spolupracovali.

Autoři nabízejí fascinující náhled do světa, v němž zvířata pomáhají překonávat překážky, traumata a stávají se součástí léčebného procesu. Samozřejmě, že zázraky nedovedou a mnohé nemoci nevyléčí, přesto mají významné místo při terapiích. Pokud máte psa, nebo jiného zvířecího mazlíka, asi sami cítíte, jak je jeho přítomnost příjemná a napomáhá vám k lepší náladě. A to je někdy k nezaplacení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, knížku najdete na eshopu.

Lucy a hotýlek v Bretani

Lucy bývala úspěšnou hotelovou manažerkou, která zvládala úplně všechno. No, téměř všechno. Její snoubenec a bývalý šéf v jedné osobě udělal přímo kolosální podfuk nejen na Lucy a zpronevěřil peníze, s nimiž uprchl a nechal ji napospas rozzlobeným věřitelům i FBI, která věří, že v tom má prsty i ona. Lucy potřebuje očistit své jméno a začít znovu. Odjíždí proto do Francie, aby v bretaňském městečku Rennes vedla menší hotel Paradis. Doufá, že ji návrat do branže přinese konečně štěstí. Jenže s hotelem je to úplně jinak, než si představovala. Naposledy byl otevřen těsně po válce. První světové válce, aby bylo jasno. Budova je v dezolátním stavu, je třeba začít úplně od píky. Lucy se do práce pouští s obavami, měla přece přijímat návštěvníky ve svých luxusních kostýmcích, místo toho drží v ruce štětku a kýbl s barvou a renovuje. Podaří se jí splnit požadavky svérázné majitelky Claudine a rozjet hotel Paradis podle jejích představ?

Už jsem četla autorčinu předchozí knihu Rendez-vous s múzou, která se taktéž odehrávala ve Francii, konkrétně v Paříži, a stejně jako Lucy, i její hlavní hrdinka byla Američanka. Troufám si říct, že novinka Lucy a hotýlek v Bretani se hodně povedla, podle mě je ještě lepší.

Příběh se veze na vlně oblíbené tematiky, kdy hlavní postavy mění od základů svůj život, začínají znovu a k tomu něco renovují, nebo rekonstruují. Ani Lucy není výjimkou, velmi sympatické je, že už má leccos za sebou, blíží se jí padesátka a není to žádná hledající se mileniálka. Její dějová linka dokazuje, že restart i novou lásku – ano, i romantiky se dočkáme – může prožít nejen mladá dívka, ale i žena středního věku.

Lucy a hotýlek v Bretani je příjemným (nejen) letním čtením, jež baví od prvních stránek. Sledujeme Lucyinu počáteční nedůvěru, s níž přistupuje ke svému úkolu, stejně jako sbližování s nájemníky, kteří v objektu žijí a pomáhají společnými silami s rekonstrukcí. Příběh má šmrnc a francouzský šarm, nechybí lehký humor a hlavně láska, typická ingredience knížek, které se v zemi galského kohouta odehrávají.

Stránky ubíhají, ani nevíte jak, knížka nemá hluché místo, je pohodová a možná trochu předvídatelná. Ale komu to u romanticky laděných počinů vadí? Doporučuji ji všem milovníkům tzv. „feel good“ románů, v nichž je zacíleno na dobrou náladu a příjemný pocit. A přesně to příběh z pera Dee Ernstové nabízí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte v eshopu nakladatelského domu Grada.

Slepá mapa

Alenu Mornštajnovou není třeba sáhodlouze představovat. Její počin Hana si získal srdce mnoha čtenářů a stejně jako další autorčiny romány se stal důležitou součástí současné české literatury.

Kniha Slepá mapa slaví letos desáté výročí od svého prvního vydání. Alena Mornštajnová v ní mapuje osudy jedné rodiny na pozadí událostí 20. století.

Anna, Alžběta a Anežka zastupují tři generace žen. Anna spojila svůj život
s klidným, sečtělým Antonínem a rozhodli se, že své děti pojmenují podle abecedy. K prvorozené Alžbětě tak ještě přibyli Božena a Ctibor. Také Alžbětě se narodilo dítě, dcera, jíž pragmatická matka pojmenovala Anežka. A právě nejmladší zástupkyně rodu přibližuje fascinující životní příběh svých rodičů, prarodičů a přidává i svůj.

Anna si vzala svého muže i přes protesty rodiny a utekla s ním do pohraničního městečka v severních Čechách ještě před první světovou válkou. Manželství dvou protikladů, výřečné Anny a tichého Antonína bylo šťastné, přesto museli bojovat s nepřízní osudu v podobě mužova válečného zranění a ženiny tuberkulózy. Historie nenechala na pokoji ani jejich děti. Alžběta musela před válkou utíkat do vnitrozemí, její sestra Božena, která si vzala Němce, zůstala
v pohraničí, které připadlo Hitlerovi. Ctibor už dávno rodný kraj opustil, aby pracoval na lodi, což byl vždy jeho sen, díky tomu včas zakotvil v zámoří. Anežka vyrůstá po válce, kdy se zdálo, že bude vše zalito sluncem. Přišel však únorový převrat, který zahýbal osudy Alžběty a jejích příbuzných, Anežka se posléze stává trnem oku komunistickému režimu a platí za to nepřiměřenou cenu.

Na téměř čtyřech stech stranách rozvíjí Alena Mornštajnová osudy jedné zdánlivě obyčejné rodiny. Ale jak už to bývá, právě ti nejméně nápadní
a nejobyčejnější lidé zažívají pohnuté příběhy, mající velkou výpovědní hodnotu. S Alžbětou prožijeme těžká období druhé světové války, kdy byly lidé vězněni i vražděni kvůli víře a národnosti, s Anežkou období normalizace,
v němž byl trestán jakýkoliv odpor vůči režimu.

Na první pohled se před vámi odvíjí příběh, v němž se toho moc neděje, ale čím víc se do střípků osudů na pozadí bouřlivých dějin naší země noříte, tím intenzivnější zážitek máte. Autorka líčí každodenní události čtivě a vyvolává pocit, že je prožíváte s hlavními hrdiny. Dějová linie se primárně točí kolem Anny, Alžběty a Anežky, která je jeho zprostředkovatelkou, ale dostatečný prostor dostávají také vedlejší postavy, zejména Alžbětina sestra Boženka. Ta má také zajímavý osud, po válce se dostala do Německa, kde pátrala po svém muži a nakonec tam, chtě nechtě, zůstala, protože sňatek s Němcem byl v té době pro Čechy cejch.

Alena Mornštajnová napsala příběh, v němž velkou roli hrají mezilidské vztahy, stejně jako historie a pohnuté dějiny tehdejšího Československa. Velmi lidským způsobem zpracovala životy lidí, kteří se museli vyrovnat s nepřízní osudu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Všechen můj hněv

Sal a Núr. Núr a Sal. Dva mladí lidé, kteří se znají od šesti let, kdy se Núr ocitla v americkém pouštním městečku Juniper bez sebemenší znalosti angličtiny. Jediný Sal se k ní choval hezky a vzal ji pod svá křídla. Stali se z nich nejlepší kamarádi, téměř sourozenci, které spojuje stejná víra, pákistánské kořeny a láska k Salově matce Misbáh. Stačí malicherná hádka a pouto se málem přetrhlo, nikdy však není pozdě navázat tam, kde se se málem skončilo. Bohužel, Misbáh umírá a Sal zůstává s otcem, který se nedokáže vyrovnat se smrtí milované ženy a uchýlí se k alkoholu. Také Núr má problémy, chce se dostat na vysokou školu, což se nezamlouvá jejímu despotickému strýci. Jako malé dívence ji zachránil život a vychoval, což mu dává pocit, že může dívku ovládat. Sal bojuje s finančními problémy, chce zachránit rodinný motel, který jeho matka milovala a v největším zoufalství udělá něco, co negativně ovlivní nejen jeho, ale Núr. Už podruhé se pouto přetrhlo, tentokrát je to opravdu vážné. Má jejich přátelství šanci na záchranu, nebo ho Salův čin nenávratně zničil?

Sabaa Tahirová je známou autorkou úspěšné fantasy ságy Jiskra v popelu. V aktuálním počinu nazvaném příznačně Všechen můj hněv zabrousila do žánru young adult a opět dokázala, že umí. Ve svém naléhavě působícím počinu se zaměřila na témata hýbající současnou společností. Nebojí se psát o rasismu, zaměřuje se na častý problém nedostatku financí, šikanu a domácí násilí. To vše zakomponovala velmi citlivým a civilním způsobem do příběhu, který, nebojím se říct, dojme k slzám, aniž by byl patetický. Silným motivem je také víra obou hrdinů a střet s odlišným kulturním prostředím.

V ději se jako vypravěči střídají Núr a Sal, kteří nás provádějí současnou linkou příběhu. Celkový pohled doplňují retrospektivní kapitoly, v nichž poznáváme Salovu citlivou matku Misbáh, pro níž je rodina vším.

Příběh Núr a Sala přeložila Jitka Jeníková, jíž se podařilo zachytit vemlouvavost i křehkost spisovatelčina stylu a přispět tak k intenzivnímu zážitku z četby. V textu jsou zachovány věty v původním jazyce, kterým Pákistánci hovoří, v urdštině, a přispívají tak k větší autentičnosti.

Ocenila jsem zálibu hlavní hrdinky v hudbě, do níž se nořila pokaždé, potřebovala-li utéct od reality, zejména její slabost pro skladbu Wanderer, kterou má na svém kontě kapela U2 ve spolupráci s legendárním Johnnym Cashem. Ta v příběhu hraje zásadní roli a dokazuje, že hudba spojuje a také léčí.

Ač je román Všechen můj hněv zacílen na tzv. „mladé dospělé“, ocení ho i starší čtenáři, natolik je vyzrálý a má co říct. Třeba to, že můžete udělat chybná rozhodnutí a ocitnout se na šikmé ploše, ale vždy je důležité chyby uznat a nést odpovědnost. Doporučuji ho všemi deseti, ještě teď ve mně doznívá a nad hrdiny přemýšlím.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Motýlí pokoj

Posy Montagueová byla vždy miláčkem svého otce, který zbožňoval ji i její matku. Dívenka po otci zdědila lásku k přírodě, nejvíc času spolu trávili na zahradě pozorováním motýlů. V Anglii však zuří druhá světová válka a Posy se s tatínkem, který působí jako pilot v RAF, musí rozloučit. Neblahé předtuchy, že už ho nikdy neuvidí, se naplňují. Dívce se rozpadá bezpečný svět, musí opustit milované rodové sídlo zvané Admirálův dům a začít nový život u babičky v Cornwallu.

Lucinda Riley stvořila příběh, který se nese na vlně oblíbených knížek, v nichž se střídají časové roviny. Už jsem zmínila první, odehrávající se během druhé světové války a pár let po jejím skončení, kdy sledujeme Posy, jak se postupem let vyrovnává se ztrátou rodiče a upíná se na novou životní etapu. Studuje botaniku v Cambridgi, prožívá milostné vztahy, dokonce kvůli osudové lásce ruší zasnoubení… Tato linie se střídá s tou, v níž se Posy blíží sedmdesátka. Už několik desítek let je zpátky v Admirálově domě, kde poté, co jako mladá ovdověla, vychovala dva syny. Bohužel nyní sídlo chátrá a Posy nemá peníze na údržbu. S těžkým srdcem uvažuje o prodeji, což nelibě nesou její synové. Celá akce vyvolá nejen spoustu dramatických okamžiků, ale vynoří se i stíny minulosti a spolu s nimi hluboko zasunutá tajemství.

Obě linie se střídají a mapují pestrý život Posy, jejíž velkou láskou je Admirálův dům a především velká rodina, kde, jak už to bývá, není vše bez poskvrnky. Přestože v popředí stojí Posy, román Motýlí pokoj líčí i osudy jejích blízkých a stává se tak rodinnou ságou , v níž není nouze o dojemné chvíle i tragické, či napínavé scény.

Motýlí pokoj je nádherným románem pro milovníky romanticky laděných společenských příběhů a ság. Lucinda Riley vytvořila dojemný počin, který se nese v poměrně poklidném tónu, přesto se v něm hodně děje a jehož hrdinové prožívají pestré osudy plné lásky, vášně, bolesti i zrady. Atmosférou i povahou hlavní hrdinky Posy mi Motýlí pokoj připomněl mé milované Hledače mušlí Rosamunde Pilcherové (knihu, v žádném případě film!)

Příjemný počin se netají tím, že cílí především na ženy. Nabízí přesně to, co od takového typu čekáte. Pohladí po duši, je jako šálek horkého čaje, který Angličané tolik milují a považují za všelék. A stejně tak můžeme brát i tuto knížku – oddechová, odpočinková záležitost, u které víte, že všechno dobře dopadne, přesto se tetelíte obavami o hrdiny, aby tomu opravdu tak bylo.

Je mi nesmírně líto, že Lucinda Riley už bohužel nic nenapíše, její nádherné, čtivé ságy a nevšední příběhy s námi naštěstí zůstávají napořád.

Za příležitost navštívit mou milovanou Anglii děkuji eshopu Megaknihy.cz , kde si knížku můžete pořídit.

Město špíny

Vítejte v Dirhamu, malém australském městečku, které na první pohled působí ospale a vyvolává pocit, že se v něm nic neděje. Ale opak je pravdou, když zmizí dvanáctiletá Esther, která ze školy nedošla domů, pátrání po ní vyvolá nejen vlnu pochybností, ale také poodkryje spoustu temných tajemství – ne nadarmo nazývají místní své městečko „Díra“. Špinavá díra – čím víc se policisté noří do zamotaného případu Esther, tím větší špína vychází najevo, v Dirhamu není nikdo, kdo by něco neskrýval, ať už se jedná o zločin, nebo osobní trápení.

Haley Scrivenorová pojala svůj debut jako krimi, které přesahuje do žánru psychothrilleru. Zmizení malé školačky je důležité, ale vyšetřování odhaluje pravé charaktery obyvatel, jejich činy a úmysly a poukazuje na to, že i když máte pocit, že v malém městě se všichni znají a ví o sobě téměř všechno, některá fakta dokážou tajit i před těmi nejbližšími.

Příběh je nahuštěn do několika dní se závěrečným epilogem po letech. Ve vyprávění se střídá několik vypravěčů. Hlas dostávají dirhamské děti, které k vám hovoří jako celek (na stejném konceptu je vystavěna trilogie Medvědín Fredricka Backmana), jiné kapitoly jsou brány z pohledu Estheřiny nejlepší kamarádky Ronnie, jež se musí vyrovnat s náhlým zmizením své nejmilejší souputnice, a další části se er formou zabývají myšlenkami důležitých postav příběhu, například policistky Sarah Michaelsové, která vede vyšetřování a sama má nedořešené osobní problémy. Úseky, v nichž vystupuje Ronnie, působí jako rána do srdce, dívka zoufale hledá kamarádku na místech jim blízkým a nedokáže vstřebat fakt, že se Esther nemusí vrátit.

Pomalu plynoucí děj vyniká stupňujícím se napětím a nečekanými zvraty. Potěší čtenáře, kteří mají rádi důkladné vyšetřování a tzv. „hrabání“ v životech postav. Město špíny je depresivní a ponuré, a jak by taky ne, když se v něm figuruje pohřešované dítě, to nedělá dobře na duši nikomu. Přesto se jedná o čtivý počin, jehož vyústění nechá mnohé s otevřenou pusou a pocitem velkého rozhořčení.

Kniha spisovatelky Haley Scrivenorové je důkazem, že Australané umí napsat kvalitní krimi, v němž těží z typických prvků, které charakterizují jejich zemi, například klaustrofobická atmosféra malých městeček, jejichž obyvatelé bývají díky velké vzdálenosti od civilizace odkázáni jeden na druhého, nebo dlouhodobé sucho a horko, spalující krajinu, stejně jako nervy lidí.

Jak už se mi stalo u pár jiných knížek, můžu i tuto krimi s tísnivou atmosférou připodobnit k filmům Tajemná řeka, nebo Téměř dokonalý zločin, které se mi během čtení hned vybavily. Máte-li podobné počiny rádi, nenechte si Město špíny ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku pořídíte na eshopu.

Kuchařka z Castamaru. Clařino tajemství

Vítejte ve Španělsku 18. století. Píše se rok 1720, který je zlomový pro Claru, dceru váženého lékaře, jež byla na svou dobu vychovávána velmi moderně. Bohužel, otec zemřel ve válce a zanechal rodinu bez prostředků, podle zákona totiž jeho majetek přechází na mužského dědice, kterým Clara ani její sestra nejsou. Mladá žena umí skvěle vařit a dokáže vykouzlit pokrmy, o kterých se vám může jen zdát, proto se přihlásí jako kuchařka v domácnosti vévody z Castamaru. V domě narazí na nepříjemnou hospodyni, jíž je svěží a vzdělaná Clara trnem v oku. Mezi Clarou a vévodou z Castamaru se díky novému jídelníčku vytvoří pouto, jemuž však nepřejí dobové konvence a hierarchie panující v aristokratických kruzích. Vévoda má navíc dost problémů sám se sebou, ještě se pořádně nevzpamatoval ze smrti milované manželky a navíc musí čelit nepříjemným záležitostem. Zaměstnancům dvora je nerovný vztah na obtíž a Claru považují za vetřelkyni a hrozbu. Panský dům je protkán vášněmi i intrikami a mezi jeho obyvateli to pořádně vře…

Historický román španělského spisovatele Fernanda J. Múñeze Clařino tajemství je prvním dílem série Kuchařka z Castamaru, která se dočkala i seriálové verze. Nabízí barvitou fresku života v temperamentní zemi 18. století. Děj je popisován er formou z pohledu několika postav. Vedle hlavní hrdinky Clary je to i hospodyně, vévoda a další osoby, jež do děje zasahují. Těch se v příběhu objevuje poměrně dost a tvoří pestrou mozaiku charakterů, na nichž se autor vyřádil. Nechybí mezi nimi intrikáni, násilníci, kteří se chtějí vévodovi pomstít a zničit ho.

Romanticky laděný počin obsahuje všechno, co od takového typu příběhu chcete. Vedle spřádání nejrůznějších léček a pletich se dočkáme i náznaku milostné linky, která se pořádně rozvine zřejmě až v dalším díle. Autor velmi sugestivně popisuje poměry mezi zaměstnanci panského sídla, velký důraz klade na chod kuchyně a jídla, která Clara připravuje, popisuje barvitě a s dokonalostí ladící k pečlivosti hlavní hrdinky.

Atmosférou a činy Clařino tajemství připomíná dnes již kultovní Angeliku. Devizou příběhu je destinace – Španělsko střídá oblíbenou regentskou Anglii a nabízí temperamentní a živočišné postavy plné lásky i nenávisti.

Většina sérií mívá díly ukončené k určitému okamžiku nebo situaci. V případě tohoto počinu je to však jinak, končí ve chvíli, která graduje, ale vyústění se nedočkáte, Fernando J. Múñez ponechává otevřený konec a vaši mysl nechá přemýšlet, čeho se v pokračování dočkáme. Je to stejné, jako když napjatě čekáte na další díl oblíbeného seriálu. Kam tedy povedou další Clařiny kroky? Bude vztah mezi ní a charismatickým zaměstnavatelm vzkvétat? Nechme se překvapit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku najdete na eshopu nakladatelství.