
Čtyři povídky (Časožrouti, Skryté okno do skryté zahrady, Policajt z knihovny a Sluneční pes) vycházejí poprvé jako jednotný ucelený soubor nazvaný Čtyři po půlnoci.
Jak už má Stephen King ve zvyku, každé povídce předchází jeho typický úvod, který doporučuji nevynechat ani u jedné, stojí vždy za to.
Soubor uvádí povídka Časožrouti líčící příběh cestujících z jednoho letadla, které proletí trhlinou v čase. Ti, kteří spí, zmizí, na palubě zůstávají pasažéři, kteří byli z nějakého důvodu vzhůru. Musí zjistit, co se vlastně stalo a jestli se mohou dostat zpátky. Za mě vynikající sonda do psychiky lidí, kteří se ocitli v neočekávané situaci. Prověřilo se, kdo je srab, kdo hrdina, kdo se bojí a kdo umí čelit démonům. King nabídl přehlídku pestrých charakterových vlastností, podobně jako v románu Pod kupolí. To stupňování stresu a napětí je brilantní, jen bych přivítala víc informací o samotných časožroutech.
Druhou povídkou je Skryté okno do skryté zahrady. V ní se potkáváme s rozvedeným spisovatelem Mortem žijícím osamělým životem. Ten dostává nový rozměr ve chvíli, když Morta navštíví jistý John Shooter a obviní ho z plagiátorství. Mort se neodbytnému Shooterovi snaží dokázat, že se mýlí, ale… Kdo je vlastně John Shooter a kdo je Mort? Wau! S hlavním tématem této povídky už jsem se potkala ve více počinech, přesto jsem zůstala fascinovaná, jak psychika dokáže napáchat zlo na člověku, tady nebudu prozrazovat víc, začtěte se a uvidíte.
Policajt z knihovny. Tak tohle je pro mě asi nejlepší povídka, když jsem knihovnice, to jinak nejde, že ano. :). Co myslíte, že se stane, když nevrátíte včas půjčené knížky do knihovny? U nás vás maximálně pumpneme o pár peněz z prodlení, ale v Junction City v Iowě, tam na vás přijde policajt z knihovny a věřte, že jednat s ním vlastně nechcete, ani s knihovnicí, která vám na první dobrou připomene Dolores Umbridgeovou kříženou s vílou kmotřičkou ze Shreka. No nic, než půjdete pro nálož knížek do vaší knihovny, povídku si pro jistotu přečtěte, co kdybyste zapomněli výpůjčky vrátit… 🙂
Čtvrtá a zároveň poslední povídka nese název Sluneční pes. Patnáctiletý Kevin dostane k narozeninám polaroid a s velkým nadšením fotí, co se dá. Jeho nový foťák však zachycuje i velkého divného psa, který je s každou další fotkou blíž a blíž… Přiznávám, že u téhle povídky jsem se někde v polovině přestala soustředit a souhlasím s jednou recenzí, která praví, že měl King buď výrazně krátit, nebo ji přetavit v román. Každopádně i tato povídka má svou specifickou atmosféru, děsí vás představa, co by mohl pes udělat. Potěšila mě zmínka o Cujovi, s nímž má pes z polaroidu jistou podobnost.
Celkově hodnotím sbírku Čtyři po půlnoci kladně, povídky jsou čtivé, obsahují správnou dávku napětí i děsu, který King umí geniálně stupňovat a dávkovat. Jako u jedněch z mála jsem se při čtení opravdu bála, hlavně u Policejního psa a Časožroutů, a to u mě zvykem nebývá. Vlastně vás při čtení napadne, že by se to mohlo stát i v reálu, natolik jsou příběhy výmluvné. S těmito konkrétními povídkami jsem se potkala úplně poprvé a dopadlo to velmi dobře, ještě teď je mám v hlavě. No a co vy, nepřijdete si za mnou půjčit nějakou knížku? 🙂
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na eshopu.












