Muži, kteří nenávidí ženy

Další kniha, na kterou jsem čekala dlouho a stálo to za to :).
První kniha z trilogie Milénium švédského autora Stiega Larssona sklidila velký úspěch u nás i v zahraničí. Bohužel, autor po odevzdání rukopisu zemřel na infarkt.

Michael Blomkvist, zlomyslně nazývaný Kalle Blomkvist po známém dětském detektivovi, je novinářem, který pracuje pro časopis Milénium, jehož je částečně i vlastníkem.
Stačí jedno uklouznutí a Michael se v novinářském světě stává psancem.
Na čas opouští časopis a přijímá nabídku bohatého továrníka Vangera, aby vypátral, kam se před téměř čtyřiceti lety poděla jeho vnučka. Zároveň odkrývá temnou minulost rozsáhlé Vangerovic rodiny, která ukrývá děsivé kostlivce ve skříních.
Čím hlouběji se dostává Michael pod slupku celého případu, tím víc potřebuje pomoc. Ta přichází od nejlepší hackerky, tajuplné Lisbeth Salanderové, jejíž život také skrývá nejedno tajemství.
Román je skvěle napsaný, čte se v podstatě sám :).
Vemte si deku, při čtení na vás dýchá pravá švédská zima.

Skleněný pokoj

Nemohla jsem se dočkat, až se začtu do nového románu Simona Mawera Skleněný pokoj. Byl doporučován, chválen i zatracován v nejrůznějších internetových diskusích. Autor, úspěšný britský spisovatel, se nechal inspirovat skutečnou slavnou vilou Tugendhat.V románu popisuje osudy rodiny Landauerů, žijící v Brně, ve vile, kterou jim na míru postavil úspěšný rakouský architekt Rainer von Abt. Na svou dobu (20. léta) je vila moderní a výstřední. Dominuje jí Skleněný pokoj – velký prosklený prostor, kterému vévodí onyxová stěna.
Zde žije smíšený židovsko-křesťanský pár Viktor a Liesel Landauerovi se svými dvěma dětmi Ottilií a Martinem.
Život manželů je protkán večírky, charitativnými akcemi, kterými podporují hudbu a umění, stýkají se s mnoha významnými umělci. Lieselinou velkou přítelkyní a oporou je extravagantní bohémka Hana Hanáková.
Viktor potkává Katalinu, ženu, do které se zamiluje a má s ní po dlouhá léta poměr.
Když se k moci dostává Hitler, musí Landauerovi vilu opustit. Ještě předtím se náhodou Viktor a jeho žena setkávají s Katalinou, které Liesel nabízí práci chůvy jejich dětí, aniž by tušila, že je milenkou jejího muže.
Všichni se dostávají do Švýcarska, kde žijí v exilu. Zde Liesel přichází na manželův poměr a ještě více se přimkne k Haně, s níž ji spojují jen dopisy a letité tajemství – Hana, která je bisexuálně založená, ji miluje.
Souběžně s osudy Landauerových sledujeme i osudy opuštěné vily, ve které zůstává správce a řidič Landauerových, člověk jménem Laník se svou sestrou. Po dobu okupace je vila zabraná vědci, kteří v ní měří tělesné proporce lidem a zkoumají tak lidskou rasu a její čistotu.
Po válce ve vile sídlí fyzioterapeutická tělocvična pro děti.
Ve vile se po letech protkávají osudy zúčastněných, když z USA přijíždí Liesel Landauerová, aby se zúčastnila předání vily k dalšímu užívání – má se stát muzeem.
Románu je výtýkána velká volnost a nepřesnosti co se týče historických souvislostí, ale od počátku víme, že je to fikce, takže to nepůsobí rušivým dojmem. Na mě tedy vůbec ne, román se mi líbil, přečetla jsem ho s chutí za dva dny ;-).

Takové normální dny v knihovně

Práci na dospělém oddělení si opravdu vychutnávám. Baví mě to. I když někdy to stojí za to. Třeba když má čtenář špatnou náladu a žáhu si zchladí na knihovnici. Chvíli je mi na nic, ale pak to přejdu mávnutím ruky.
Předevčírem mě jeden návštěvník obvinil ze sabotáže. Doslova.
Chtěl něco vyhledávat na internetu a dostal se na blokované stránky, které mu musí uvolnit administrátor.
Přiletěl k pultu a začal na mě řvát:
„Nemůžu vyhledávat, s tím počítačem něco je, někdo mě tady sabotuje.“
„Nikdo tady nic nesabotuje, všechno je v pořádku.
„Jak můžu něco hledat, když mě sabotujete“.
„Já vás nesabotuju, to je omyl. Jediný problém, který máme, je v rychlosti připojení. Jestli chcete, přepojím vás na jiný počítač. Můžu vám pomoci vyhledat, to co potřebujete?“
„Vy mi nic hledat nemusíte. Já to umím, ale nemůžu, protože mi v tom bráníte. Sabotujete mě.“
To už jsem nevěděla co říct, ptala jsem se ostatních návštěvníků, jestli mají problémy. Všichni vše v pořádku. Když rozlícený uživatel vyrukoval s tím, že ho sleduje Velký bratr, bylo mi jasné, že to nemá v hlavě v pořádku.
A tak mě napadlo, jestli by neměli knihovníci (prodavači, úředníci) – prostě pracovníci ve službách, absolvovat povinně školení z psychologie. Aby věděli, jak se chovat k takovým lidem. Přiznám se, že jsem měla trošku obavy, jestli mi pán neskočí do úsměvu. Naštěstí zaplatil a odešel.

Včera jsem měla moc kopírování. Nejprve nějakých 200 služebních kopií pro kino. Odpoledne jedna slečna potřebovala okopírovat maturitní otázky – 120 stran. Když už jsem myslela, že bude klid, přišel starší pán a prosil mě o okopírování zdravotní dokumentace. 70 stran.
Nějak se mi tím celodenním kopírováním zhoršil sluch.
Slyším paní říkat:
„Máte prosím vás knihu „Z ho*na vášeň“?“
Chvíli mi trvalo než mi došlo, že vášeň nemá být z exkrementů, ale zhoubná.
Později odpoledne řadím knížky do regálu a slyším udýchanou uživatelku:
„Lucka Vondráčková ztratila všechno!“
Cože? Bulvár pronikl i do knihovny? Ale ne, paní potřebovala najít a vytisknout VŠECHNO o Lucii Vondráčkové.
Největší peckou byl dotaz:
„Prosím vás, máte Maminku od nějakého Seiferta?“
Slyšela jsem dobře a totálně mě to odbouralo.
Kdyby dotaz vzneslo dítě školou povinné, brala bych to. Ale dospělý člověk?
Ufff. 🙂

Retro: Čokoláda

Nedávno jsem od kamarádky dostala čokoládu. Nebyla to jen tak nějaká čokoláda, byla to „ta oblíkací“.

Hned mě vzpomínky přenesly do dětství, kdy byly tyto čokolády na pultech obchodů. Panenky Jana, Dana a Lena na nás jukaly z obalu, každá měla šatičky, které se daly vystřihnout a panence oblíknout.

Obal jsem si schovala, ale stříhat jej nebudu. Doba pokročila a materiál, ze kterého je obal vyrobený, je jiný. Je z lesklého papíru a já se bojím, že šatičky budou na panence držet špatně. Možná vůbec.

Každopádně mě Figaro potěšilo, s čokoládou jsem lítala nadšeně po bytě a ukazovala ji školákovi. Jako dítě moderní doby a kluk, nad obalem nejásal, zajímal ho jenom obsah :-D.

Další oblíbené čokolády byly nugátová a sójová pochoutka. Mně nejvíce chutnala bílá čokoláda.
Ještě si vzpomínám na jednu, která byla jedinečná. Velká, trojbarevná (bílá, mléčná, hořká.) Dostala jsem ji od budoucího švagra, když přišel žádat ségru o ruku ;-).

Obrázek jsem si půjčila ze stránek idnes.cz.

Back to..

Rozhodla jsem se (a nejen pod vlivem skvěle napsaného retro článku od E.T.), zavést rubriku Retro. Je hodně věcí, na které vzpomínám, a které se už nevrátí (a není to politický systém). Jídlo, hudba, oblečení, hračky..prostě to, co provázelo nás narozené v sedmdesátých letech.
K nostalgickému vzpomínání doporučuju virtuální samoobsluhu na stránkách idnes.cz.

Idol žen

Idol žen je nový román irské spisovatelky Marian Keyes. Úctyhodných 636 stran vypráví příběh čtyř žen, které spojuje postava oblíbeného politika Paddyho de Courcy. Každá z hrdinek vypráví jednu kapitolu knihy. Setkáme se s módní návrhářkou Lolou, přítelkyní Paddyho, které se zhroutí svět po oznámení, že se její milenec zasnoubil s jinou ženou. Do příběhu vstupuje Grace, novinářka, která se snaží s Lolou setkat, má pro to pádný důvod. Další postavou je Marnie, Graceino dvojče, pracující matka, kterou s Paddym spojuje dávná minulost. A nakonec poznáváme Alicii, politikovu snoubenku. Jaké pouto přitahuje všechny tyto ženy k Paddymu de Courcy? Je miláček irských voličů opravdu tím skvělým, příjemným mužem za jakého ho všichni považují?
Román Idol žen je velmi čtivý, působivý a kromě problémů s láskou řeší i aktuální témata domácího násilí a alkoholismu. Ta jsou v knize vylíčena docela drsným způsobem. Celé vyprávění končí velkým triumfem a překonáním velkých překážek, které hrdinky potkaly.

Moje malé Sarajevo

Tak už to má naše holka zlatá panelová za sebou. Skoro. Stačilo pár dobře mířených ran a změnila se k nepoznání.

Kdo? Naše knihovna přece.

Nastoupila parta makoušů a pustila se do díla. Velkolepého. V mých představách se objevuje krásná barevná moderní knihovna, ve skutečnosti vidím Sarajevo ;-).

V místech kam směřuje šipka jsem půjčovala 😉

Dewey – Kocour z knihovny, který okouzlil celý svět

Včera jsem začala číst milou knížku americké knihovnice Vicki Myron, bývalé vedoucí knihovny v městečku Spencer v Iowě.
Jednoho mrazivého zimního rána našla Vicki ve schránce na vrácené knihy malého špinavého kocourka. Kocourek učaroval nejen Vicki, ale stal se miláčkem ostatních zaměstnanců i návštěvníků knihovny. Díky němu pookřáli i největší zasmušilci.
V životě to nebývá jednoduché, ani Vicki neměla jistotu, že kocourek bude moci v knihovně zůstat. Podařilo se a Dewey, kterého pojmenovali po nejslavnějším americkém knihovníkovi, těšil obyvatele Spenceru úctyhodných 19 let až do své smrti.
Vicki Myron v knize nelíčí jen zážitky s okouzlujícím kocourkem, ale taky přibližuje svůj nelehký osobní život a práci knihovnice. Což byl jeden z důvodů, proč jsem po knize sáhla ;-), zajímá mě, jak žijí knihovníci jinde.
Knížka je nenáročná, čte se dobře, příjemně se u ní relaxuje.

Bílá kněžka

Do rukou se mi dostal první díl z připravované fantasy trilogie Věk pěti: Bílá kněžka. Pomenší, docela dost hrubá knížka (přesně dle mého gusta), vypráví příběh Aurayi, dívky, která se stává kněžkou. Po několika letech patří mezi pět „Bílých“, což jsou nejbližší pomocníci bohů.
Kraj, kde Auraya žije, je napaden černými čaroději,sektou pentadriánů, kteří chtějí zem ovládnout. Auraya

musí ovládnout nabyté síly a schopnosti, aby zem před nepřáteli ochránila. Zároveň bojuje se zakázanou láskou ke splétači snů Leiardovi.
V knize se v hlavním ději prolínají i osudy čarodějky Emerahl, která prchá před kněžími a živí se jako nevěstka.
Román mě zaujal, má napínavý děj a spád, přečetla jsem ho během víkendu, ani odtrhnout jsem se nemohla :).
Těším se na druhý díl a jsem zvědavá, jak budou osudy Aurayi pokračovat dál. Doporučuju všem fanouškům fantasy. Bližší informace o knize jsou na stránkách nakladatelství Zoner Press a na webu Fantasya.cz.
Design a site like this with WordPress.com
Začít