Takové normální dny v knihovně

Práci na dospělém oddělení si opravdu vychutnávám. Baví mě to. I když někdy to stojí za to. Třeba když má čtenář špatnou náladu a žáhu si zchladí na knihovnici. Chvíli je mi na nic, ale pak to přejdu mávnutím ruky.
Předevčírem mě jeden návštěvník obvinil ze sabotáže. Doslova.
Chtěl něco vyhledávat na internetu a dostal se na blokované stránky, které mu musí uvolnit administrátor.
Přiletěl k pultu a začal na mě řvát:
„Nemůžu vyhledávat, s tím počítačem něco je, někdo mě tady sabotuje.“
„Nikdo tady nic nesabotuje, všechno je v pořádku.
„Jak můžu něco hledat, když mě sabotujete“.
„Já vás nesabotuju, to je omyl. Jediný problém, který máme, je v rychlosti připojení. Jestli chcete, přepojím vás na jiný počítač. Můžu vám pomoci vyhledat, to co potřebujete?“
„Vy mi nic hledat nemusíte. Já to umím, ale nemůžu, protože mi v tom bráníte. Sabotujete mě.“
To už jsem nevěděla co říct, ptala jsem se ostatních návštěvníků, jestli mají problémy. Všichni vše v pořádku. Když rozlícený uživatel vyrukoval s tím, že ho sleduje Velký bratr, bylo mi jasné, že to nemá v hlavě v pořádku.
A tak mě napadlo, jestli by neměli knihovníci (prodavači, úředníci) – prostě pracovníci ve službách, absolvovat povinně školení z psychologie. Aby věděli, jak se chovat k takovým lidem. Přiznám se, že jsem měla trošku obavy, jestli mi pán neskočí do úsměvu. Naštěstí zaplatil a odešel.

Včera jsem měla moc kopírování. Nejprve nějakých 200 služebních kopií pro kino. Odpoledne jedna slečna potřebovala okopírovat maturitní otázky – 120 stran. Když už jsem myslela, že bude klid, přišel starší pán a prosil mě o okopírování zdravotní dokumentace. 70 stran.
Nějak se mi tím celodenním kopírováním zhoršil sluch.
Slyším paní říkat:
„Máte prosím vás knihu „Z ho*na vášeň“?“
Chvíli mi trvalo než mi došlo, že vášeň nemá být z exkrementů, ale zhoubná.
Později odpoledne řadím knížky do regálu a slyším udýchanou uživatelku:
„Lucka Vondráčková ztratila všechno!“
Cože? Bulvár pronikl i do knihovny? Ale ne, paní potřebovala najít a vytisknout VŠECHNO o Lucii Vondráčkové.
Největší peckou byl dotaz:
„Prosím vás, máte Maminku od nějakého Seiferta?“

Slyšela jsem dobře a totálně mě to odbouralo.
Kdyby dotaz vzneslo dítě školou povinné, brala bych to. Ale dospělý člověk?
Ufff. 🙂

4 komentáře: „Takové normální dny v knihovně

  1. Milá Knihomilko, ve chvíli volna doporučuji ti zaskočit ke mně na blog, včera jsem psala o zážitcích přesně takového charakteru. První historka je obzvláště vypečená. Mladý pán hledal Poštovní příběh od Borovského 😉

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s