Před několika lety přišla Ava Gardnerová o syna Noaha. Byly mu teprve dva roky. Všichni kromě Avy si myslí, že se utopil, protože se jeho tělo nikdy nenašlo. Ava se zhroutila a absolvovala léčbu v sanatoriu. Po návratu domů jí začíná peklo. Pořád naráží na Noahovy věci, slyší jeho hlas nebo má dojem, že ho, byť jen letmo, zahlédla. Zbláznila se nebo Noah žije? I přes protesty nejbližší rodiny se Ava pustí do pátrání.Čím dál víc ji pronásledují vidiny, Ava už neví, co je realita a co fikce. Když se v blízkém městečku objeví mrtvoly lidí, kteří mají s Avou něco společného, je hlavní podezřelou právě ona…
Musím říct, že jsem se na knihu hodně těšila. Lisu Jackson mám ráda, i když nesmím číst více knih po sobě. V téměř všech jejích knihách je totiž hlavní hrdinkou krásná žena, které z nesnází pomáhá přitažlivý muž. A to se občas člověku i přejí.
Román Nechtěj nic vědět mě upoutal nejen děsivou a zároveň úžasnou obálkou, ale především svým dějem. Do příběhu jsem byla vtažená ihned, i když zpočátku jsem se jen těžce orientovala v širokém příbuzenstvu Avy.
Všichni žijí na malém soukromém ostrově, který patří Avině rodině. Bydlí v jednom domě, scházejí se u společného stolu a všichni mají nějaké tajemství… Trochu mi to připadalo jako v klasické detektivce Agathy Christie :-). Samozřejmě i zde se objeví onen přitažlivý muž, který pohne nejen dějem, ale i soukromým životem Avy. Jak to vše souvisí se zmizením malého Noaha a k čemu vlastně Ava při svém pátrání dojde, nebudu vyzrazovat.
Román je velmi čtivý, plný tajemna, autorka umí mistrně popsat hrůzy, které Ava prožívá. Napětí, které se stránku od stránky stupňuje, nenechá čtenáře vydechnout.
Jediné, co mě trošku zklamalo, byla poslední třetina knihy – po všem tom natahování přišel docela rychlý konec (aspoň dle mého). Je mi jasné, že příběh nelze natahovat do nekonečna :).
Knihu můžu doporučit všem příznivcům Lisy Jackson i těm, kteří si libují v příbězích s mysteriózním nádechem.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)
Žily byly dvě sestry, odlišné jako den a noc. Pečlivá, zodpovědná Grace, která by nikdy nedopustila, aby v jejím životě vládl nepořádek a mladší Susanna, která žije neuspořádaně.
Grace si žije jako v bavlnce. Má dobře placenou práci, velký dům a především milujícího manžela. Ke štěstí jí chybí jen jedno. Dítě. Když se dozví, že nikdy nebude mít vlastní děti, hroutí se jí svět.Naopak Susanna má děti dvě, jenže jaksi nepasují k jejímu životnímu stylu, proto je dala do pěstounské péče. Grace jí to nemůže odpustit, díky tomu je propast mezi nimi ještě hlubší. Zatímco Grace žije s manželem v Oxfordu, Susanna se usadila ve Státech. Vypadá to, že sestry spolu už nikdy nepromluví. Jejich matku Catherine však postihne mozková mrtvice, Grace Susannu vyhledá a ta se vrací domů. Když zjistí, že se její starší sestra trápí tím, že nikdy nebude mít děti, dostane nápad. Co kdyby se stala náhradní matkou Graceina dítěte? Konečně by snad získala uznání rodiny a vylepšila si svou pošramocenou pověst.
Grace se na možnost náhradního manželství upíná natolik, že si nevšímá toho, jak se jí hroutí manželství. Susanna si zase myslí, že těhotenství pro ni bude hračka, stejně jako před lety. Pár piv a cigaret nebo sex přece nemůžou nic ohrozit…
Pro knihy Tess Stimson mám velkou slabost. Nejenže píše velmi čtivým stylem, takže mívám problém odtrhnout se od knihy, zároveň dává prostor většině postav v ději tím, že příběh přibližuje čtenářům z jejich pohledu. Také v tomto románu hovoří jak Grace tak Susanna, a vy si můžete vybrat, kdo je vám sympatický… Prostor dostává i Catherine, matka obou žen, která je v kómatu, – (popisuje to jako limbus -stav mezi životem a smrtí), odtud své dcery sleduje. Přitom si uvědomí, že propast, která je mezi sestrami, má kořeny už v jejich dětství. Velké trhliny ve vztazích napáchal jejich otec David, který vždy upřednostňoval Grace. Právě pohled ze strany Davida mi v knize chyběl, mohl dostat prostor, aby vysvětlil, proč Susannu nemá rád a přiblížit své myšlenkové pochody.
Musím říct, že mé sympatie měla od počátku Grace. Asi proto, že nemohla otěhotnět. A Susanna mi přišla hodně lehkomyslná, nebrala ohledy na nikoho jiného než na sebe. Každopádně, stejně jako má každá mince dvě strany, tak i obě sestry mají ve svých povahách kladné i záporné vlastnosti. A je jen na nich, které nechají zvítězit…
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)
Když jsem zjistila, že mám možnost přečíst si Deník špatné matky, zbystřila jsem a zajásala. Jednak mám ráda deníkové zápisky a druhak – hlavní hrdinka, autorka a matka v jedné osobě, je Angličanka a já mám anglické reálie moc ráda.
Knížku jsem rozečetla v období, kdy jsem neměla chuť na nic těžkého. Žádnou detektivku ani psychologický thriller, prostě jsem si chtěla lebedit s něčím jednoduchým a zasmát se. Povedlo se.
Stephanie Calman(ová)!!! je novinářka, která v této knize popisuje vlastní zážitky s těhotenstvím, porody a výchovou dětí. A to zcela otevřeně.
Stephanie měla období, kdy děti nechtěla. Pak to vypadalo, že je mít ani nemůže. Když už se s danou situací pomalu smiřovala, otěhotněla.
Stephanie zjišťuje, že to nebude procházka růžovou zahradou. Musí se vzdát svého oblíbeného vína (ne, že by byla alkoholička, ale sklenka vína k jejímu trochu bohémskému novinářskému životu patří). Kvůli svému věku je nucena absolvovat spoustu vyšetření, některá si musela u lékařů doslova vydupat.
Nakonec se jí narodí zdravý syn Lawrence. Stephanii čeká další noční můra – musí se s novým přírůstkem sžít. Ještě že má tak skvělého muže, jakým je Peter – typický angličan se suchým humorem. Svou ženu dokáže držet při zemi, povzbudit a podpořit, když je třeba.
Když má Lawrence dva roky, narodí se jim dcera Lydia, se kterou kolotoč rodičovských radostí a strastí začíná nanovo.
Knížka se mi líbila právě pro svou nenáročnost a humor, kterým je doslova prošpikována. Výpověď Stephanie jako matky je dost odvážná a někdy i trochu šokující. Mně se líbila, při čtení jsem se smála a říkala si, že to se mnou jako s matkou není zas tak špatné. :-). Určitě doporučuju čtenářkám, které mají smysl pro humor a tuhle knížku budou chápat především jako nadsázku.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)