Málokdo by věřil, že manželství Matildy a Lotta přežije rok, vždyť se brali po impulzívní čtrnáctidenní známosti. Oba však své okolí překvapili, ve svazku vytrvali čtyřiadvacet let. To se podaří jen málokomu. I ve vás hlodá otázka, jestli to opravdu bylo všechno tak růžové?

Lancelot, kterému nikdo neřekl jinak než Lotto, se do Matildy zamiloval doslova na první pohled. Předtím si milostný život užíval jak se patří, ale když potkal svou životní lásku, věděl, že je ta pravá. Lotto je umělec. Zpočátku hraje na divadle, posléze sám divadelní hry píše. Matilda mu poskytuje rodinné zázemí, klid a prostor na psaní. Lotto je ve své podstatě jen její. 

První část s podtitulem Osudy líčí nejen manželský vztah této dvojice, ale zaměřuje se i Lottovu minulost – dětství, mládí, líčí vztahy v docela neobvyklé rodině. Osudy jsou trochu zdlouhavé, možná si budete, stejně jako já, klást otázku, kam vlastně autorka míří, co chce románem říct. Budete také hledat zmiňovanou podobnost s Dívkou ve vlaku a Zmizelou. Vydržte. Ještě tady máme část druhou, což jsou Běsy.

Druhá polovina knihy je zběsilá jízda, kterou budete jen těžce vydýchávat. A teprve při jejím čtení vám začne vše docházet a zapadat do sebe, jako kolečka v hodinovém strojku. Přistihnete se, že se vracíte do první části, abyste nasáli všechny souvislosti. A budete koukat, jak důmyslně to autorka vymyslela. 

Chtěla bych vyzdvihnout styl, kterým je kniha psaná. Něco tak… vymazleného, propracovaného jsem už dlouho nečetla. Lauren  Groff to má v sobě. Metafory, které používá, jsou jedinečné. Málokdy v recenzích cituji z knih, vlastně jsem to udělala asi jen jednou nebo dvakrát, ale tady si to nemůžu odpustit: 

Antoinette mu políbila dlaň a nechala ho jít, klidná ve své posteli jako mořská kráva. Její city se stáhly dovnitř. Vše sledovala z ohromné dálky. Baculatěla a baculatěla. Nakonec pukla jako zralé ovoce. Vypadlo z ní jadérko, malá Rachel. 

Když jsem hledala pasáž k citaci, přitihla jsem se, že si opět čtu, kochám se a nacházím nové věci, které mi unikly. Osudy a běsy jsou knihou, ke které se určitě vrátím, má co říct i při opakovaném čtení.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Francouzka Camille studuje poslední ročník střední školy. Je to rok zlomový, čeká ji totiž maturita. Klasické studentské trable zvládá s pomocí party spolužáků, s nimiž se zná už od dětských střevíčků. Její nejlepší kamarádkou je Lea, s kterou si hodně rozumí. Jenže s Leou to v poslední době nevypadá moc dobře, je vážně nemocná.

Camille se během pár dní obrací doposud klidný život vzhůru nohama. Tak ráda by pro Leu něco udělala, dokud je ještě čas. Naštěstí na to není sama, spolu s kamarády dokáže něco, z čeho by si mnohdy měli vzít příklad i dospělí.

Jean Taylorová je ideální manželka. Svého muže Glena zbožňuje a udělala by pro něj všechno. S láskou o něj pečuje a dopřává mu to nejlepší. Vlastně se chová jako ty tři slavné opičky – nevidí, neslyší, nemluví, což je někdy ideální, že? Jednoho dne však Glena srazí autobus, pod jehož koly umírá. Jean zůstává sama s velkou tíhou – její muž byl obžalován z únosu malé Belly Elliottové. Jenže důkazy pro řádné obvinění nestačí a tak případ, který se táhne léta, končí velkou neznámou, jíž může objasnit pouze sama vdova.

Ta však od počátku odmítá s novináři hovořit, pouze jediné osobě se podaří k Jean proniknout. Reportérka Kate Watersová díky své empatii prolomí bariéru mlčenlivosti a Jean rozmluví.
Jak to tedy všechno bylo?
Jean vzpomíná na roky, které prožila vedle milovaného Glena. Navenek ideální manželství však skrývá velkou bolest – Taylorovi neměli děti. Možná i z tohoto důvodu byli až nezdravě upnutí jeden na druhého. Ale i přesto se Glenovi podařilo před manželkou utajit zásadní část svého osobního života.
Vedle Kate se o Glenův případ zajímá i detektiv Bob Sparkes, pro něhož je případ unesené Belly i po letech šrámem v profesní kariéře. Možná by vdovina výpověď mohla objasnit některé nejasnosti.

V jednotlivých kapitolách, v nichž se proplétá minulost a současnost stejně jako osoby vypravěčů (Jean, Kate a Bob), se snažíme rozmotat nitky opravdu spletitého případu. 
Autorka, která je sama novinářka, skvěle vykreslila povahu té nejdůležitější postavy příběhu. Jean Taylorová  – kým vlastně je? Zoufalou, ušlápnutou ženuškou, slepě poslouchající despotického partnera nebo naopak vychytralou manipulátorkou chránící to jediné, co má – manželství? Musím říct, že v průběhu děje se můj vztah k ní měnil od pocitu lítosti až k nesnášenlivosti. Tahá vás za nos nebo je opravdu tou chudinkou, jíž byste podali kapesník, uvařili čaj a nechali vyplakat?

Fiona Barton napsala naprosto vynikající psychologický thriller. Je přirovnáván ke známým světovým bestsellerům jako je Zmizelá nebo Dívka ve vlaku, u kterých taky nevíte, na čem vlastně jste. Zároveň si zachovává kouzlo (můžu-li to tak říct) starých dobrých anglických detektivek.
Vedle Jean sledujeme i osobní životy reportérky Kate i detektiva Boba, které se s hlavní dějovou linkou proplétají.
Autorka vás po celou dobu drží v šachu, rozehrává partii, v níž si nejste vůbec jistí výsledkem. Napětí se pozvolna stupňuje, přesně tak, jak to u správného psychothrilleru má být.

Vdova je knížním debutem Fiony Barton, který se opravdu povedl. Můžeme jen doufat, že autorka v psaní i nadále pokračovat.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)