Štítek: METAFORA

Současnost, rok 2014: Životními událostmi zklamaná Simona se vrací z Bratislavy do rodného domu nacházejího se v regionu Gemer. Její babička tam vede penzion a Simona se k ní instinktivně uchýlí, aby si uspořádala vlastní život. Je šestou z řady žen, které v domě vyrůstaly a prožívaly mnohdy nelehké osudy.

Vše začalo roku 1895 Terezou, chudou Židovkou, provdanou za násilnického učitele. Není divu, že utíkala do jiné mužské náruče, milující a vřelé. Ze vztahu, kterému také osud nešel vstříc, se narodila Klára. Matce a dceři nebylo dopřáno být spolu, Klára byla odeslána do Prešpurku a Tereza se trápila obavami, zda svou holčičku ještě někdy uvidí. Tereza, Klára, Marína, Angelika, Daniela, Simona. Šest žen, šest životů provázaných se starým domem a letitým jablečným sadem. Však také každá z nich dostala svou vlastní odrůdu jablek odrážející její charakter. To jsou Jabloňové lásky.

Zuzana Široká stvořila nádhernou rodinnou ságu zabírající téměr 120 let plných lásky, bolesti, strachu, smutku i naděje. Styčným bodem jsou deníky, které si ženy psaly a v nichž mapovaly své životní osudy. Na tomto prvku je znát vývoj technologií, které jdou neúprosně dopředu, a tak po papírových denících svých předchůdkyň si Simona vede videodeník, nahrává sama sebe. V některým momentech,například když řeší osobní a smutné záležitosti, působí taková nahrávka spíše úsměvně, sama si neumím představit, že bych v emočně náročných situacích nahrávala svůj hlas.

Život nás mnohdy nešetří, o tom se v průběhu let přesvědčily i „jabloňové ženy“. Jsou každá jiná, s některou budete souznit víc, s jinou v určitých věcech nebudete souhlasit, všechny do jedné však ve čtenáři zanechají stopu. Na osudu každé z nich se odráží historie i kultura Slovenska, zejména Gemerského regionu, který je důležitým prvkem v rámci cestovního ruchu.

Z románu Jabloňové lásky vyzařuje hodně emocí. Je napsán velmi jemně, něžně, čiší z něj láska i úcta k rodině a jejím kořenům, i k historii těžce zkoušeného Slovenska a jeho nezdolného lidu.

Rodinná sága šesti nezdolných žen, které si prošlapaly cestu životem samy a neměly to vždy jednoduché, můžu doporučit všem milovníkům historických románů, v nichž se věrně odráží realita skutečného života.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

V roce 1982 ve Východním Berlíně rozkvetla nečekaná láska. Láska mezi německou studentkou a Angličanem, který do tehdejší NDR příjel na několikatýdenní stáž. Greta a Henry prožívají natolik intenzivní vztah, že se nedokážou vzdát jeden druhého. Podaří se jim téměř nemožné – dostanou povolení se vzít. Pro Gretu, která vystudovala překladatelství, je svět za železnou oponou ten, který si vysnila a je proto šťastná, že se může dostat ven, a to díky lásce . Mladí manželé žijí v Oxfordu a vypadá to, že jim nic nechybí. A pak jednoho dne Greta zmizí. Bez jakéhokoliv varování, bez rozloučení…

V roce 2018 žije Henry stále v Oxfordu a věnuje se restaurování nábytku. Jeho srdce je stále u ztracené manželky, o níž neví vůbec nic. Jeho starší sestra se mu snaží pomáhat a dohazovat známosti, ale s žádnou to není jako s Gretou. V hlavě mu léta víří spousta otázek i pochyb, proč Greta odešla. Jednoho dne do jeho krámku vstoupí živel v podobě mladé, upovídané ženy, která má na krku šperk. Není to ledajaký šperk, přesně takové, z kancelářských sponek, dělala Greta, než zmizela. Odkud ho žena má? Je pravděpodobné, že by mohl vést k rozuzlení záhady?

Caroline Bishop v románu Den, kdy jsem odešla rozehrává mrazivé milostné drama, které se vryje pod kůži. Dvě časové linie se umně proplétají a nabízí dynamické čtení o časech jen nedávno minulých. Příběhu nahrává i neotřelé téma – jedná si sice o romantický počin, jakých známe mnoho, ale je zasazen do období studené války, které nám zavání víc špionáží než láskou.

Na osudech Grety a Henryho sledujeme, jak si s námi může pohrávat minulost, kterou v životě nikdy nenecháme za sebou úplně celou. Greta se ani v novém prostředí nezbavila cejchu, že je ze  „zaostalého Východu“, kde žijí lidé sto let za opicemi, což ji Henryho příbuzní dávají docela sežrat. Není divu, že se snaží najít si vlastní cestu, která se jí však vymyká z rukou a osudově poznamená vztah s milovaným manželem.

Autorka zvolila rafinovaný způsob vyprávění, jedna linie se věnuje Henryho pátrání po původu tajemného šperku, druhá se vrací do osmdesátých let minulého století a líčí životní poměry ve Východním Berlíně. Vězte, že nic s medem to nebylo, což spisovatelka dokázala sugestivně vylíčit. Třetí část tvoří retrospektivní vyprávění Grety, v němž do sebe zapadnou všechny dílky skládačky a my se konečně dozvídáme, jak to všechno bylo.

Prostřednictvím ústřední dvojice Henryho a Grety vzdává Caroline Bishop hold všem párům, jimž nebylo dáno kráčet vysněnou společnou cestou, přesto jejich srdce zůstala spojená. Román Den, kdy jsem odešla je nádherný, smutný, přesto nadějeplný příběh o lásce, touze po svobodě a obětech, které pro ni musíme někdy nést.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Vítejte v Itálii, vítejte v Lizzanellu. Píše se rok 1934 a do městečka se právě vrátil místní rodák Carlo se svou manželkou Annou a synkem Robertem, aby zde začali nový život. Pro Annu to není jednoduché, skrývá v sobě spoustu bolesti a také obavy a strach – pochází se severu Itálie, kde působila jako učitelka a kde mohla beztrestně dát průchod svým revolučním myšlenkám, což je na konzervativním jihu Itálie téměř nemožné. Hrdá a uzavřená Anna nemá v městečku mnoho spřízněných duší, její zásadovost a ateismus je pro mnohé trnem v oku. Navíc chce Anna pracovat jako poštovní doručovatelka, kdo to kdy viděl, tohle byla práce vždy jen pro muže! Francesca Giannone ve svém románu Listonoška zpracovala třicet let života neobyčejné ženy, která si svým chováním a jednáním získá srdce čtenářů.

Obsáhlý román začíná prologem, který je trochu náročnější na vstřebání. Je v něm hodně jmen a vlastně vám toho moc neřekne, smysl dává, až se ve vyprávění Francescy Giannone posunete k závěru. Ten je zárukou, že se k prologu ještě jednou vrátíte, aby vám došly všechny souvislosti.

Příběh je zasazen do 30. až 60. let minulého století, do dynamické a především dramatické doby, v níž se odehrála druhá světová válka a po ní se svět pomalu, ale jistě modernizoval. Ale platilo to pro Lizzanello a jeho obyvatele? Anna žije v době, která nepřála emancipaci a rovnému postavení žen ve společnosti. Trvalo dlouho, než ženy mohly svobodně volit, natož si obléct kalhoty, aniž by nebudily pohoršení, dnes si to ani nedokážeme představit.

Autorka velmi čtivou formou líčí osud ženy, která se vymykala představám poslušné a tiché manželky. Byla chytrá, inteligentní, vnímavá, sečtělá a empatická, i když někdy mi připadala poměrně nečitelná a příliš tvrdohlavá. Annin příběh je také odrazem dobové atmosféry a života na malém městečku na Jihu Itálie, kde se nekompromisně dodržují tradice a změny jsou přijímány s nelibostí, o čemž se hrdá listonoška mnohokrát přesvědčí. Vedle Anny a její rodiny v románu vystupuje široké panoptikum vedlejších postav, jejichž pestré charaktery formují ráz příběhu.

Listonoška je nádherný, košatý příběh, v němž není nouze o emoce. Je v něm obsaženo vše, co má dobrý román mít –  láska, vášeň, zlo, smutek, nenávist, a to vše je navíc prodchnuto láskou ke knihám.

Pro mě byla Listonoška skvělým počinem, který jsem nemohla odložit, spolu s románem Vždycky zbývá naděje mě přesvědčila o tom, že současnou italskou literaturu stojí za to sledovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Sophie žije v Mnichově, pracuje jako vychovatelka v dětském domově a po nepovedeném vztahu se snaží začít znovu žít. Svou tichou a klidnou povahou nezapadá do konceptu divokých šedesátých let, v nichž se její příběh odehrává. Sophie miluje svou práci a drobné rituály, mezi něž patří pravidelná návštěva italské zmrzlinárny. S miskou jahodové zmrzliny se oddává myšlenkám na své oblíbené město, které by jednou chtěla navštívit – Benátky. Majitel zmrzlinárny Lorenzo je Sophii povahově podobný a tak není divu, že je k sobě něco táhne. Lorenzo Sophii vypráví příběh své rodiny, který začal ve Val di Zoldo, životy jeho příbuzných byly všechno, jen ne lehké. Řízením osudu se jeho předkové dostali do Vídně a proslavili se výbornou zmrzlinou. Lorenzo v jejich misi pokračuje. Nabídne Sophii výlet do Itálie, aby poznala své vysněné Benátky i jeho rodný kraj. Ale pro něj to příliš snadné nebude, v Itálii zanechal mnoho hořkých vzpomínek…

Zmrzlinárna pod kaštanem je příběh, který vám nabídne něco jiného, než od něj čekáte. Pokud si myslíte, že se před vámi bude odvíjet hravá romance s příchutí ledové pochoutky, jste na omylu. Nico Mahler rozehrává dojemný i nadějeplný příběh s přesahem, ve kterém sice o lásku jde, ale tak snadné to s ní nebude. Jedná se o citlivé vyprávění o rodinných i partnerských vztazích, o tom, jak těžké je začít od nuly v cizí zemi i o tom, jak vás formuje rodina a tradice, jež semknutý klan vyznává.

Pro mě byl román Nica Mahlera příjemným překvapením, pokud bych ho měla přirovnat ke zmrzlině, tak žádná přeslazená šmoulí modř, ale poctivý citronový sorbet, jehož kyselost a citrusová hořkost přechází v nečekanou a jemnou sladkost.

Velmi zajímavou částí bylo vylíčení historické linky příběhu, v němž Lorenzův předek odjíždí z Itálie do Vídně a tam rozjíždí rodinné podnikání. Podnětný byl také náhled do světa výrobců zmrzliny a jejich snaha prorazit navzdory době i národnosti.

Pokud vás zajímá nevšední historie a rodinné příběhy, Zmrzlinárna pod kaštanem nabízí výborné a ideální spojení obojího. Jen si nezapomeňte ke čtení nabrat misku plnou lahodné zmrzliny.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Evelyn Bishopová je dědičkou leteckého impéria ve Spojených státech. Píše se rok 1942 a mladá žena s neklidnou duší dobrodruha působí v Londýně jako tlumočnice – ovšem jen navenek – ve skutečnosti se infiltrovala do odbojářské skupiny, působí jako agentka a jejím cílem je osvobození bratra, o němž ví, že uvízl jako válečný zajatec kdesi ve Francii. Evelyn se spolu s ostatními členy odbojové skupiny účastní nejrůznějších misí, v nichž není místo na strach, ale důležitým pojítkem je důvěra. Nejintenzivnější vztah má s kolegou Nickem Gallagherem, bohužel do něj vstoupí zrada a jejich cesty se rozcházejí. Po šesti letech má Evelyn doma v Los Angeles malou detektivní kancelář a věnuje se sledování nevěrných manželů. Při jednom pátrání potkává Nicka a vlivem okolností je nucena s ním spolupracovat a otevřít staré rány a nedořešené věci z války, jejíž události je oba dohánějí i po letech.

Na román Pod papírovým měsícem jsem se těšila protože zpracovává pro mě zajímavé téma odboje i poválečného života. Navíc je hlavní hrdinka poměrně originální a zajímavá, není tuctová. Nechce se přizpůsobit dobovým požadavkům na ženy, stát se hospodyňkou v domácnosti, která s prachovkou v ruce čeká na manžela, ale rovnocennou partnerkou muže.

V příběhu autorka rozvíjí dvě dějové linie, současná se zabývá případem, v němž Evelyn i Nick rozplétají podivný případ vraždy, která se svým způsobem týká i jich obou. V minulé se dostáváme do období druhé světové války, sledujeme odbojářskou činnost statečných agentů. Evelyn je v této činnosti velmi houževnatá, její bratr uvízl v německém zajetí a ona by se k němu chtěla dostat a zachránit ho.

Shaina Steinberg v doslovu píše, že ve svém románu vzdává hold své babičce, která je předobrazem Evelyn, stejně jako milovaným černobílým filmům, v jejichž duchu se nese celková atmosféra příběhu. Nemusí téct potoky krve, důraz je kladen na vzájemné vztahy a vazby mezi postavami, z nichž vás mnohé překvapí svým jednáním a chováním.

Noirová detektivka Pod papírovým měsícem má kromě krimi a historické linky také romantický nádech. Možná stejně jako já romantiku v detektivních příbězích nemusíte, protože se do tohoto žánru až tak nehodí, ale tady to kupodivu nevadí a docela to k tématu ladí. Příběh není o akci a adrenalinu, ale o tom, jak vás minulost může dohnat i po letech, a také o tom, že svou pozici si ženy musely a musejí vydobýt samy už po mnoho generací.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Lucrezia žije už dlouhá léta mimo rodnou domovinu, jíž je nádherné Toskánsko. Přestože si vybudovala úspěšnou kariéru v Paříži, pořád ji něco táhne domů za milovanými sestrami. Teď už za nimi může, teď ano. Otec je mrtvý a jí v tom brání pouze strach z toho, jaké přivítání ji čeká. Přijmou ji sestry zpátky? Pochopí, proč se domovu tak dlouho vyhýbala? Bianca, Mia, Nora a Lucrezia, čtyři sestry, každá tak jiná, jak jen to jde, všechny s neobvyklým duchovním darem, který zdědily po irské matce. A teď se musí vyrovnat s dalším dědictvím v podobě rodinné vily, již všechny milují a obrovskými dluhy, které jim otec zanechal. Jak budou pokračovat dál?

Sestry z Toskánska jsou prvním dílem série, jejíž díly by měly náležet jednotlivým sestrám. Teď je na řadě Lucrezia. Otec ji jako dvanáctiletou poslal ´po smrti matky z domova do internátní školy a bránil v kontaktu s ostatními dívkami. Není divu, že se zatrpklá Lucrezia uzavřela do sebe a bála se návratu. Setkání se sestrami i dětskou láskou, stejně jako problémy s dědictvím mění její zahořklost v houževnatost a odvahu, s níž brání rodnou vilu.

Daniela Sacerdoti sice žije ve Skotsku, ale dětství a mládí strávila v Itálii, o níž teď píše tak sugestivně, že se vám od knížky bude jen těžko odcházet. Sestry z Toskánska jsou rodinným příběhem, v němž kouzlo této charismatické země cítíte z každé stránky, ať už se jedná o rodinnou soudržnost nebo vypjaté vztahy mezi rodinnými klany, či přípravu a servírování dobrého italského jídla. Moc se mi líbily sestry, každá byla tak jiná a jedinečná, těším se na další díly, v nichž poznáme zbývající dívky blíž.

Příběh je plný tajemství a překvapí neočekávanými odhaleními. Možná některé věci v průběhu čtení vytušíte, nic to však nemění na kouzelné, místy téměř mystické atmosféře, jíž knížka oplývá a která vás pohltí hned od prvních stránek. Daniela Sacerdoti píše opravdu krásně, jímavě vypráví o rodinných poutech, o lásce, strachu, nenávisti a odpuštění i nových začátcích.

Dojemný, křehký a místy hodně bolavý román potěší všechny milovníky rodinných příběhů, v nichž to jiskří emocemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Ella Fitzgeraldová a Marilyn Monroe. Nikdy jsem netušila, že se tyto dvě kulturní ikony přátelily, dokud se mi do rukou nedostal román Ella a Marilyn z pera Elizy Knight a Denny S. Bryce.

Obě hvězdy ve své době zářily a získaly si nespočet fanoušků. Ella jako úžasná jazzová zpěvačka dobyla svět hudební, Marilyn se o totéž snažila ve světlech filmových reflektorů. Požádala Ellu, zda by ji neučila zpívat, ale zpěvačka odmítla – sama nikdy výuku zpěvu nenavštěvovala. Přesto mezi oběma ženami vykvetlo pouto přátelské, podporované hojnou písemnou korespondencí a telefonáty.

V knize se objevují dvě vypravěčské polohy. První patří Elle promlouvající ke čtenáři v ich-formě, ta druhá zachycuje Marilyn v er-formě. Obě linky se střídají a nabízejí pohled na dvě výrazné osobnosti napříč padesátými a šedesátými lety, které přály rozvoji americké kultury.

Na první pohled jsou obě ženy rozdílné jako den a noc, na ten druhý zjistíme, že mají hodně společného. Obě i přes velkou popularitu sžírá nejistota, neustále o sobě pochybují, jsou citlivé a muži s nimi hodně manipulují. Autorky ani jednu neglorifikují, popisují je se všemi chybami a omyly, kterých se obě ve svých životech dopouštějí. Je to lidské, empatické a zároveň i docela smutné čtení, když víme, jak život jedné z nich skončí.

Ella a Marilyn je nejen poctivě zpracovanou beletrizovanou biografií dvou ikon, na jejíž podobě si daly autorky záležet a věnovaly se rešerším, aby zachytily vše podstatné, je to zároveň výpověď o jedné éře amerických dějin. Nabízí setkání s osobnostmi kulturního i politického světa, nevyhýbá se ani citlivým tématům jako rasové předsudky, jež Elle řádně znepříjemňovaly osobní i profesní život.

Je to výborné čtení od kterého se jen těžko odchází. Pragmatická Ella i křehká a podceňovaná Marilyn si díky citlivému psaní obou autorek získaly mou plnou pozornost. Jsem ráda, že jsem si opět mohla rozšířit obzory, seznámit se blíže s legendami a ponořit se do dob jen nedávno minulých. Doporučuji všemi deseti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Jedno dílo, tři různí lidé. Portrét neznámé ženy, v češtině známý jako Portrét dámy namaloval Gustav Klimt. Spisovatelka Camille de Peretti ve svém románu Neznámá z portrétu poodhaluje roušku tajemství, která obraz obestírá. Je o něm známo, že jeho první verzi Gustav Klimt přemaloval, v roce 1997 byl obraz ukradený z muzea moderního umění v Piacenze, aby se za dva roky objevil zpátky v jeho zahradách. Kdo ho zcizil a vrátil? Komu patří ikonická tvář s výraznýma modrýma očima?

Přiznám se, čekala jsem původně akční honičku za obrazem, a toho jsem se trošku obávala, přesto mě ke knížce něco táhlo a udělala jsem dobře, že jsem si ji přečetla. Jedná se o výpravnou ságu, která zabírá téměř celé dvacáté století a která mě svým zaměřěním a pojetím velmi mile překvapila.

Obraz tajemné ženy posloužil autorce k vyfabulování barvitého příběhu. Modelka Klimtova obrazu mohla být kýmkoli, třeba chudou služkou, která neplánovaně otěhotněla a musela se postarat o sebe i své dítě. A jak to mohlo být dál? Její syn se na prahu dospělosti dostal z Evropy do země zaslíbené, do Ameriky, kde začínal jako čistič bot. Vlastní pílí, houževnatostí, pracovitostí i důvtipem se vypracoval v jednoho z nejbohatších magnátů. A pak je tady Pearl, mladá studentka práv, již s Isidorem pojí jisté pouto a svým způsobem i tajemný obraz.

Ať to bylo tak či onak, verze Camille de Peretti se povedla. Je epickým vyprávěním o lásce rodičovské i partnerské, o překonávání překážek, zavede nás do vídeňských uliček i rušného New Yorku. Za zmínku stojí způsob, jakým spisovatelka pojala vyprávění. Rodinná sága se tříští do několika částí, které na sebe nenavazují chronologicky, takže zpočátku můžete mít pocit lehkého chaosu a zmatení. Čím déle se do příběhu noříte, tím je vám vše jasnější, až se v závěru všechny linky spojí.

Neznámá z portrétu oplývá svižným dějem i napínavými zápletkami, které oživují možné představy o Klimtově obraze. Není striktně určená pouze milovníkům umění, ale všem, kteří mají rádi poctivé rodinné ságy odehrávající se na pozadí mnohdy bouřlivých světových dějin.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Asu a jejího syna pojilo vždycky silné pouto. Není divu, po odchodu manžela, který si založil novou rodinu, když byl Andreas hodně malý, byla na všechno sama a snažila se synovi ztrátu otce vynahradit. Teď je Andreas dospělý, má přítelkyni se kterou čekají dítě. Na přechodnou dobu se nastěhovali k Ase, ta se snaží vytvořit jim pohodlný domov a snaží se najít způsob jak komunikovat s uzavřenou snachou. Andreas a jeho partnerka Josephin to však vidí jinak – Asa je vzlezlá, nenechá je na pokoji a neustále vyžaduje jejich pozornost. Situace se dramaticky vyostří po narození vnuka Sama, kterého mladí Ase nechtějí svěřovat. Andreas s matkou přetrhal veškeré vazby a Asa zůstává v pětapadesáti sama, bez rodiny, jen s pocitem hořkosti a zrady. Opravdu je Asa nesnesitelná? Není chyba také na druhé straně? Nic není jen černé nebo bílé, každá mince má dvě strany, každá situace několik úhlů pohledů. Stejné je to s Asou, Andreasem a Josephin, o nichž si obrázek a vlastní názor musíte udělat sami.

Moa Herngren je autorkou dalších dvou knih: Miss těžká váha a Rozvod, který patří do volně provázané série psychologických rodinných příběhů (třetího se snad brzy dočkáme také.)

Moa Herngren využila v Tchyni stejný koncept jako v Rozvodu a nechává tak prostor hned několika hlavním postavám, aby nastínily svou verzi příběhu a nabídly vlastní úhel pohledu. Je fascinující sledovat, jak jednu situaci vidí rozdílně Asa, Andreas i Josephin. Z drobných detailů sami vycítíte, že všechno není jednoznačné a budete dlouho váhat, ke komu se přiklonit. Ani jedna postava není jen kladná nebo záporná, všichni mají své mouchy a dělají chyby.

Autorka ve své knížce poukazuje na to, jak je ve vztazích důležité komunikovat a také naslouchat. Jedno bez druhého totiž nemá smysl. Tchyně je emotivně laděný psychologický příběh, který by si měly přečíst všechny potenciální tchyně, snachy, tchánové i zeťové, protože vybudovat si vztah založený na vzájemné úctě, respektu a přátelství u lidí, kteří jsou různých povah a jen tak by se spolu dohromady nedali, to chce hodně tolerance a především výše zmíněné komunikace.

Tohle čtení umí tnout do živého, zabolet a zahrát na emoční strunu. Moa Herngern je výbornou pozorovatelkou, její romány mají hloubku a doznívají ještě dlouho po přečtení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.