HOST – 11. stránka

Když je láska slepá

Žili byli dva, kteří se měli rádi. Z té velké lásky se jim narodila dcera a všichni spokojeně žili, dokud neumřeli. Tak by mohla začít moderní pohádka, příběh dvou lidí, které spojila láska. Ale skutečný život se pohádce zdaleka nepodobá.
I Alia, hrdinka románu Když je láska slepá, prožívá něco podobného. Před lety se zamilovala do muzikanta Leandera, se kterým začala žít. Když se jim narodila dcerka Katie, myslela, že má lásku svého muže jistou.
Za manželku si ji sice nevzal, ponechal si i vlastní byt (tak to u umělců chodívá), ale i přesto tvořili harmonický pár.

Jak už to ale bývá, jen láska k životu nestačí. Zatímco Leander jede bez omezení ve vlastních kolejích, Alia kromě rodiny musí zvládat i školu, kterou začala studovat dálkově.
Připravuje se na zkoušky a kromě malé Katie nemá na nic víc energii. Milostný život jde stranou, což zase nelibě nese Leander. Jak tahle patová situace může skončit?
Kdo tipoval, že se bohémský muzikant zakouká do jiné, ten trefil do černého. Alia se musí vypořádat s Leanderovou nevěrou, která otřásla jejím životem. Doufala, že je to jen chvilková záležitost, ale Leander boří její vysněný svět tím, že chce bydlet se svou novou přítelkyní.
Ve stejné době se do domu, kde Alia žije, stěhuje nový soused, ajťák Kolja, který na první pohled vypadá jako morous, ale díky němu Alia pomalu překonává svou bolest. Když už to vypadá, že se ze zklamání dostala, Leander se chce vrátit zpátky…

Název evokuje pořádnou sladkobolnou romanci, u které by měla ukápnout pořádná slza. Tak to ale není, tento román je sice protkán milostným příběhem, ale sladkobolný vůbec není. Z pohledu Alii sledujeme nejen současnou dějovou linii, která se zabývá rozpadem vztahu, ale také minulost. Tato část přibližuje dobu, kdy se Alia s Leanderem seznámila. Mně osobně se ti dva k sobě vůbec nehodili, Leanderovi jsem za celou knihu nevěřila ani dobrý den, Alia se chovala dost dětinsky a z části si za vzniklou situaci mohla sama (můj osobní názor :-)).

Román zabývající se tématem nevěry, která může potkat kohokoli z nás, zaujme především ženy, které čtou rády příběhy, se kterými se mohou ztotožnit, jimž nechybí špetka nezbytného humoru, bez kterého to v životě nejde.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Zásnuby

Píše se rok 1948. Mladá reklamní textařka Frances má posledních pár hodin na to, aby vymyslela výstižný reklamní slogan k propagaci diamantů. Jak už to bývá /a mám to opravdu vyzkoušené/, nejlepší nápady přicházejí na poslední chvíli. „Diamanty jsou věčné“ – tahle věta, nápad, který přišel doslova za pět minut dvanáct, se stal sloganem století.
A právě od něj se odvíjí příběh čtyř partnerských svazků.

Evelyn a Gerald jsou manželé, jejichž vztah se zrodil z přátelství. Evelyn si v mládí prožila těžké životní chvíle, proto si pevného pouta se svým mužem váží. Přála by si, aby její syn prožil totéž se svou ženou. Když se dozví o synově chystaném rozvodu, je šokovaná i přesto, že se píšou 70. léta a společnost je, co se vztahů týče, dost benevolentní.
Delphine žije v Paříži a se svým o dost starším manželem vlastní obchod s hudebními nástroji. Má pocit, že ji v životě už nemůže nic překvapit, dokud nejde na pracovní večeři s mladým americkým muzikantem…
James pracuje jako záchranář. Snaží se zabezpečit rodinu, kterou nadevše miluje, ale moc se mu to nedaří. Jeho snem je věnovat manželce prsten s diamantem.
Kate by se nikdy v životě nevdala. Žije v partnerském vztahu s Danem, se kterým má dceru a nic jí nechybí. Diamant jako symbol lásky? V jejím případě určitě nikdy! Jak se postaví k tradicím na svatbě svého bratrance? Paralelou k těmto osudům je dějová linie přibližující životní osud Mary Frances Geretyové, skutečné reklamní textařky, jejíž nesmrtelný slogan se používá dodnes.

Román nabízí pohled na partnerské a rodinné vztahy několika lidí z různých vrstev společnosti a zahrnuje opravdu velké časové rozmezí od 40. let 20. století až po současnost. Je to zároveň výpověď o životním stylu napříč generacemi. Dává možnost nahlédnout i do zákulisí reklamních společností při vytváření kampaní. Kreativita, flexibilita a hlava plná dobrých nápadů, to je to, co dělá reklamního textaře úspěšným. A Frances taková byla až do konce své pracovní kariéry.

Tento opravdu rozsáhlý a barvitý román si vychutnáte od začátku až do konce. Autorčin čtivý a poutavý styl vám nedovolí knihu jen tak odložit.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Sbírku dvaceti povídek spojuje jihočeský venkov. Autor tento kraj velmi dobře zná, čtenářům ho představil i ve svých předchozích knihách.
Jiřího Hájíčka znám právě jako autora románů Selský baroko a Rybí krev, které se mi hodně líbily, byla jsem proto i zvědavá na povídky, i když je jinak příliš nevyhledávám. Spisovatelovo jméno pro mě bylo zárukou, že litovat nebudu.

V souboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku najdeme pestrou směsku barvitých osudů obyčejných lidí, ať už žijících na vesnici nebo mimo ni, kteří jsou s tímto prostředím pořád spjati.
Na pár stránkách dokáže autor popsat a vystihnout vše podstatné a vžít se jak do mužských, tak i ženských postav /což už předvedl i v knize Rybí krev, u které bych přísahala, že ji napsala žena :-)/.
Protože se děj jednotlivých příběhů povětšinou odehrává v jedné a téže vesnici, máte pocit, že nečtete povídky, ale celistvý příběh.
Celková atmosféra povídek je taková ospalá, spíš ponurá, měla jsem pocit, že se všechny odehrávají za totality, ale pokaždé mě autor nějakou trefnou připomínkou vyvedl z omylu a vrátil do současnosti.
Jako čtenářku mě asi nejméně brala část povídek zaměřených na fotbal, což není moje parketa. Ale vydržela jsem a i tady byly povídky, které se mi líbily (nejvíc konkrétně Lvíčata ). Vlastně mi tato část připomínala Okresní přebor.

Povídky mají jednu velkou výhodu. Můžete si vybrat, ty které vám přirostou k srdci a vracet se k nim. Můžete je číst na přeskáčku, od prostředka, od konce…Ale byla by škoda nečíst je vůbec.
Mezi mé stálice budou určitě patřit povídky Milovnice koňakových špiček, která vypráví příběh emigrantky vracející se po letech do vlasti nebo Anděl na půdě, Driving home for Christmas a Koleje ve sněhu.
Nejvíc mi v paměti utkvěla povídka poslední s názvem Vesnickej román přibližující osud jednoho venkovského domu skrz několik staletí.
Jak jsem se dočetla, většina povídek z této knihy nevychází poprvé. Pro mě to však bylo první setkání s povídkovou tvorbou Jiřího Hájíčka.

Milujete-li atmosféru malých zapadlých vesniček s veškerým koloritem, který je obklopuje a nejsou vám cizí povídky, po tomto výběru určitě sáhněte.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Morantologie

Hned dva důvody mě vedly k tomu, proč jsem s nadšením sáhla po Morantologii od známé anglické novinářky a televizní moderátorky Caitlin Moranové.
Tím prvním je Anglie. Tedy pardon, Velká Británie :-), kterou miluju už od studentských let. Fejetony, které se týkají mých oblíbených britských reálií, mám ráda už od doby, kdy mi Ježíšek nadělil všechny knížky Karla Kyncla.

Autorka ve svých sloupcích píše o setkáních s osobnostmi britské kultury i politiky, přibližuje svůj soukromý rodinný život, který nebyl vždy jednoduchý. Caitlin Moranová totiž pochází z chudých poměrů a nebojí se o tom napsat.
No a ten druhý? Kdysi jsem koketovala s novinařinou. Dokonce jsem absolvovala i pohovor v našich místních novinách, ale nakonec jsem se jakožto nepříliš průbojný člověk rozhodla pro mé vysněné povolání číslo jedna – (ano, je to půjčování knížek) :-).

Na začátku se dozvíme, jak se Caitlin k novinařině dostala. V patnácti letech vyhrála cenu Mladý reportér roku deníku Observer, kam se následně vydává na pohovor. Sice se na něm trochu ztrapnila, ale získala možnost psát fejetony – s menšími i většími úspěchy, až se dostala k psaní recenzí na koncerty místních kapel.
Caitlin si ve svém životě prošla i bouřlivou etapou, kdy čtyři roky kouřila marihuanu, k čemuž se v knize přiznává – samozřejmě vtipně a s nadhledem, takže máte pocit, že je to vlastně normální :-).
V současné době Caitlin Moranová vede běžný rodinný život po boku manžela a dvou dcer, které ve svých sloupcích s chutí zmiňuje.

V dalších fejetonech se zabývá oblíbenými seriály Panství Downtown a Sherlock, na které napsala recenze.
Setkala se se spoustou zajímavých lidí: Paulem McCartneym, Keithem Richardsem nebo Lady Gaga, s kterou si pořádně zapařila. I o tom si přečtete v jednom ze sloupků Caitlin Moran.
Mně osobně se líbil ten, který byl věnován zpěvačce Amy Winehouse. Smála jsem se u fejetonu, v němž se Caitlin mění kvůli reportáži v trpaslíka ve hře World of warcraft, aby jí totálně propadla. A přemýšlela nad těmi texty, ve kterých si brala na paškál sociální systém nebo se v nich vracela do oblíbených míst svého dětství.

Celkově se mi knížka líbila. Jelikož jsem ji četla v době dovolené, neměla jsem moc času číst ji souvisle.
To ale vůbec nevadí, protože fejetony jsou uzavřené, v textu se neztrácíte a knížku tak lze „dávkovat“ po částech nebo ji prokládat jinou literaturou, máte-li ve zvyku číst více knih najednou.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Esej o tragédii

Duncan právě postoupil do čtvrtého ročníku na Irvingově škole. Jedná se o prestižní internátní školu, jejímž hlavním mottem je: „Vejdi, přítele najdi a přítelem se staň“. Kromě tohoto hesla škola dodržuje mnoho letitých tradic, které jsou mezi studenty oblíbené.
Jednou z nich je i to, že studenti čtvrtého ročníku dostávají pokoj po svých předchůdcích, kteří jim tam nechají schovaný malý dárek.
Na Duncana zbyl zdánlivě nejhorší pokoj ze všech. Před ním tam bydlel Tim Macbeth.
S ním je spojená nešťastná událost, která se stala loni při tradiční ročníkové hře. A dárek? Není to ani láhev whisky nebo vína, není to ani pytlík bonbónů. Jsou to cédéčka, která Tim pro Duncana nahrál. Jsou záznamem Timova posledního roku Irvingovy školy,
na kterou přestoupil, když se jeho rodiče přestěhovali.
Tim je nenápadný albín, který není rád středem pozornosti. Myslel si, že v klidu dokončí závěrečný ročník na škole, jehož součástí je i náročná esej o tragédii, kterou každoročně zadává nejobávanější učitel, pan Simon.
Jenže je tady Vanessa, do které se neplánovaně zamiluje. Dívka však není volná, chodí
s nejpopulárnějším studentem Patrickem. Ten má na starosti přípravu hry a Tima si zvolí jako svého pomocníka. Je to náhoda nebo to nějak souvisí s Vanessou? Pro sebevědomého Patricka je totiž jemný, hodný Tim trnem v oku.
Akce může začít…

Tak tahle knížka, to je opravdu pecka. V poslední době jsem přečetla několik románů pro teenagery a vesměs to byly spíše milostné příběhy, takové hodně soft verze erotických románů. 🙂
Esej o tragédii je příjemnou změnou. Láska je v příběhu přítomná, ale prvoplánová není.
Děj sledujeme střídavě z pohledu Duncana, který v pokoji poslouchá Timovy nahrávky, jejichž prostřednictvím před námi znovu ožívá Timův příběh.
Celou dobu, po kterou jsem knížku četla, jsem měla pocit, že se něco stane. Pořád jsem cítila něco zlověstného, autorka čtenáře napíná až do poslední stránky.
Tima a Duncana si nelze neoblíbit, jsou si v lecčems podobní. Oba prožívají lásku
ke spolužačce, jsou čestní se smyslem pro spravedlnost a oba se potýkají s obávanou esejí o tragédii.

Knížka je napsaná čtivě, jakmile se začtete, jen těžko ji odložíte.
Mně osobně se velmi líbily tradice, které se na škole dodržovaly. Asi nejvíc mi učaroval koblihový den, kdy si studenti pod dozorem kuchaře sami připravovali koblihy, celý den
je pojídali a užívali si pohodový volný den. To si v naších jídelnách dost dobře neumím představit :-).
Kromě nevšedního příběhu jsem si zamilovala i úžasnou obálku, ta je nepřehlédnutelná.
Román ocení nejen čtenáři mladší generace, kniha má co říct všem. Po dočtení poslední stránky vám příběh bude ještě dlouho viset v hlavě.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Světlé dny

Seri, Aja a Karl jsou kamarádi už od dětství. Vyrůstají v šedesátých letech v německém městečku Kirchblüt. Pocházejí z odlišných rodin, ale přesto mají mnoho společného.
Seri, jejíž očima je nám příběh předkládán, žije s matkou. Otec zemřel těsně po tom, co se narodila.
Aja pochází z maďarské cirkusácké rodiny, s matkou Évi žije ve zpustlém domku na kraji města, otec artista za rodinou jezdí jen v létě na dva měsíce. Karlova matka se do Kirchblütu se synem přistěhovala. Chce najít mladšího syna Bena. Ten jednoho dne nastoupil do cizího auta a už ho nikdy nikdo neviděl.

Seri nás provází okamžiky svého dětství, světlými dny plnými slunce, vysoké trávy, domácích koláčů a oslav života. Života, který se musí žít i přes všemožná úskalí, která nám klade osud. Přes počáteční nedůvěru, která má kořeny v společenských předsudcích, se spolu sbližují i matky dětí. Osudy tří rodin jsou provázány stužkou přátelství, rok od roku pevnější. Díky přátelství hrdinové dokážou překonat různé životní překážky, ať je to Évina negramotnost, klíčící láska mezi Ajou a Karlem i pochopitelná Serina žárlivost.

Musím se přiznat, že jsem se čtením dlouho váhala. Vlastně jsem vůbec váhala, jestli si mám knížku půjčit, odradila mě totiž jedna věc. V textu chybí přímá řeč. Líbila se mi obálka, ta je opravdu mimořádně povedená, zaujala mě i anotace, ale toho zdánlivě beztvarého shluku písmenek jsem se bála. Nechtěla jsem číst něco moc filozofického /tak to na první pohled vypadalo/.
ALE!!!!!!
Stačilo se začíst a už to jelo, nemohla jsem se odtrhnout, děj i styl psaní mě naprosto uchvátil.
TÍMTO SE HLUBOCE UKLÁNÍM, SMEKÁM A OMLOUVÁM SE ZA PRVOTNÍ NEDŮVĚRU.
Knížka je prostě jedním slovem pecka.
Přímé řeči není třeba, vůbec tam nechybí. Vlastně jsem měla pocit, že sedím na zahradě Évina domku, naproti mně se uvelebila Seri a celý příběh mi vypráví.

I když knížka mapuje rozmezí několika let, prochází všemi ročními obdobími, uchovává si atmosféru světlých dní horkého léta, které jsou nosným pilířem celého příběhu.
Tuhle lahůdku mého oblíbeného nakladatelství Host opravdu doporučuju.

Kostičas

Píše se rok 2059. Svět už dávno není co býval, všichni jsou pod navládou režimu Scion. Lidé s nadpřirozenými schopnostmi, tzv. „vidoucí“ své dovednosti musí tajit. Většina z nich pracuje v podsvětí. Jednou z nich je i devatenáctiletá Paige Mahoneyová, která žije v Londýně. V podsvětí pracuje jako krajinochodec, má schopnost nabourat se do mysli druhých lidí. Pro svého šéfa je nepostradatelná. Jednoho dne je Paige přepadena a odvezena do Oxfordu. Tam se dívka setkává s nebezpečnými Refájci, především se Strážcem, ke kterému je přidělena. Paige nemá na vybranou. Buď se přidá na stranu nepřítele nebo zemře…

Na Kostičas jsem se třásla jako….jako se třesu na každou novou knížku, která mě něčím zaujme. Všude na něj pěli chválu, kdo ho nepřečte jakoby nebyl. Zárukou kvality pro mě bylo i nakladatelství Host, které jej vydalo. Takže jsem nelenila a přidala jsem Kostičas do seznamu knih, které nutně musíme mít v knihovně, vždyť přece jdeme s dobou
a s bestsellery 🙂
Když jsem se do něj pustila, měla jsem velký problém srovnat si v hlavě všechny ty „vidoucí“, kteří se v příběhu pohybovali. Krajinochodci, orákula, čichači nebo hematomanti, theriomanti, psychografové….no kto si to má pamätať? :-). To byl asi jediný rušivý element. Jinak se mi knížka četla dobře, příběh má spád a nechybí mu pořádné napětí ani milostná zápletka.

Autorka je srovnávaná s J. K. Rowlingovou. Já osobně v tom HP nevidím, spíš mi to připomnělo Hunger games.Klobouk dolů před Samanthou Shannon(ovou) – někdy se přechylování fakt nehodí, že? – dokázala vytvořit zcela nový svět, podobně jako Tolkien, dopodrobna vymakaný. O tom svědčí i mapa Prvního šeolu a Sedm řádů jasnovidnosti popisující všechny kategorie vidoucích, které najdeme v knize a můžeme se tak v románu orientovat.Jste-li fandové dystopií, směle do Kostičasu. Autorka slibuje ještě šest pokračování. Jestli budou stát za to, na to si však ještě počkáme.

Dvanáct kmenů Hattiiných

V roce 1923 se patnáctiletá Hattie vydá spolu se svou matkou a sestrami z Georgie do Filadelfie.
Chce prožít lepší život než měla doposud. Po sňatku s lehkomyslným Augustem se jí
o mnoho lépe nevede.
První rána osudu přichází, když mladým rodičům zemřou provorozená dvojčata. Hattie to těžce nese, smrt dětí se line celým příběhem. I přesto, že Hattie porodí ještě devět potomků, nemůže na ně zapomenout.
Chudoba, bezmocnost a trápení s manželem udělají z Hattie zahořklou ženu. Není schopná svým dětem projevit lásku, políbit je, obejmout. Její povinností je zajistit jídlo a oblečení.
Každá kapitola je věnována jednotlivým potomkům. Hned v první sledujeme bezmoc Hattie, když jí v náručí zemřou první dvě děti. Právě to je okamžik, kdy se Hattie uzavírá do sebe.
Další přibližuje osudy Floyda, potulného muzikanta, který se smiřuje se svou homosexualitou. Jsou čtyřicátá léta 20. století, takže to nemá jednoduché. Nebo jeho bratra Sixe, dětského kazatele, či sester Bell, Alice a schizofrenií trpící Cassie, o jejíž dceru Salu se Hattie na sklonku svého života stará. Třináctou komnatou Hattie je odloučení od nemanželské dcery Ruthie, kterou s těžkým srdcem dává na výchovu své bezdětné sestře.

Dvanáct kmenů Hattiiných je velmi zvláštní kniha. Jestli čekáte klasickou jižanskou ságu o osudech černošské rodiny ve stylu knihy Kořeny, tak ne. Je to spíše psychologický portrét ženy s nelehkým životním údělem. Porodila jedenáct dětí, ale nedokázala jim dát mateřskou lásku. Snažila se je připravit na tvrdý život s veškerými kopanci, které od něj můžou čekat. I přesto všechno jsou rodinná pouta zachována a je-li třeba, Hattie dětem pomůže.

Kniha je napsána poutavě, čtivě, osudy rodiny jsou vykresleny bez příkras. Není zde kladná ani vyloženě záporná postava. Co je však neustále zdůrazňováno, je důležitost rodiny jako takové. Ať už žijeme se stříbrnou lžičkou v puse nebo se neustále drápeme zpod lavice, pod kterou jsme se narodili.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Jsme přece sestry

O třech sestrách psal už Čechov, tři sestry princezny žily v nejedné královské rodině z pohádky.

Také spisovatelka Anne Gesthuysenová se s třemi sestrami setkala, byly to její pratety, které prožily zajímavé životy. Spisovatelka jejich osudy ztvárnila v románu Jsme přece sestry.

Gertruda, Paula a benjamínek Katty se scházejí, aby oslavily sté narozeniny první z nich.

Taky vám to vyrazilo dech? Mně ano :-).

Energická Katty, které je „pouhých“ osmdesát čtyři, celou oslavu organizuje na svém statku.

Tak se tedy sjíždějí…nahluchlá Gertruda, poloslepá Paula a stále akční Katty. Je čas ohlédnout se za životem a vyříkat si problémy, odhalit dávná tajemství…

Napříč dvacátým stoletím sledujeme osudy sester Frankenových, každá z nich prožila něco, co osudově ovlivnilo její život.

Gertruda se zamilovala do mladíka ze zámožné rodiny, leč jeho starší bratr Heinrich jejich lásce příliš nepřál. Když Franz během I. světové války zahyne, Gertruda obviňuje jeho bratra. Když se Katty stane hospodyní na Heinrichově statku, atmosféra mezi nejstarší a nejmladší dcerou houstne.

Právě na oslavě chce Katty pročistit vzduch a vyjasnit si staré křivdy.

Na román Jsme přece sestry je možné dívat se z více úhlů pohledu.

Třeba jako na rozsáhlou výpověď jedné generace napříč dvacátým stoletím. Sestry zažily obě světové války, rozmach i pád Třetí říše, jakož i poválečný vzestup Německa. Nechybí ani téma společenských tabu jako je homosexualita nebo antisemitismus.

Také je to propracovaný rodinný příběh s dobře vykreslenými charakterovými rysy sester Frankenových.

Pro mě bylo důležité i to, že jsem měla možnost nahlédnout „pod poválečnou pokličku“ Německa.

Není moc románů, který by čtenářům přiblížily i druhou stranu, tu „špatnou“. Ne všichni Němci s Hitlerem souhlasili, většina obyčejných lidí si oddychla, když 2. světová válka skončila. Tak tomu bylo i v Dolním Porýní, kde se příběh odehrává.

Celý román plyne velmi lehce, současnost se prolíná s minulostí a přesto jsem neměla pocit, že bych se ztrácela. A taky mi vůbec nepřipadalo, že by sestry měly tolik let. I přes jejich drobné zdravotní neduhy byly bystré a čiperné, měla jsem pocit, že jim je nanejvýš čtyřicet, hlavně nezdolné Katty.

Tento čtivý román můžu doporučit všem milovníkům rodinných příběhů.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Čtvrtky v parku

Láska kvete v každém věku, ať je vám dvacet nebo třikrát víc. O tom se přesvědčí Jeanie, hrdinka knihy Čtvrtky v parku. Čerstvá šedesátnice žije s manželem Georgem. Všichni přátelé obdivují jejich dokonalé manželství, pouze Jeanie ví, že je ideální pouze na pohled. Je to již deset let, co George beze slůvka vysvětlení opustil společné manželské lože. Jeho žena tomu nerozumí a George není ochoten tento stav jakkoliv komentovat. Prostě mlčí a sex se svou ženou odmítá. Jeanie se upíná na vnučku Ellie, se kterou chodí každý čtvrtek do parku. Co se stane, když tam jednoho dne potká Raye? Má ještě vůbec ve svém věku nárok na lásku? A co George? Vztah jeho ženy je pro něj ohrožením, ale dokáže jí tedy vysvětlit, proč vlastně zanevřel na sex?

I když je mi hrdinka knihy ještě hodně věkově vzdálená, knihu jsem si přečetla. Nalákala mě obálka, jíž jsem viděla v nějakém časopise. A ještě mě zaujalo, že zrovna takový příběh (něžný a romantický, jak je psáno na obálce, která je mimochodem opravdu povedená), vydává nakladatelství Host.

Knížka se mi líbila. Je psaná svižným stylem, čtení dobře „odsejpá“.

Autorka pracovala jako manželská poradkyně, čehož využila i při psaní této knížky. Téma manželského sexu, tedy v tomto případě jeho absence, je hodně choulostivá záležitost. To je ostatně vidět i v knize, Jeanie o svém problému neřekla deset let živé duši.

Hilary Boyd se toho nezalekla a napsala čtivý příběh opravdu ze života. Jeanie je fajn ženská, které tu lásku přejeme. Ostatně Ray je velký sympaťák na rozdíl od manžela George, který pořád jen fňuká, chová se někdy jako žárlivý psychopat a o svém problému není schopný se s manželkou bavit. Kam tohle může vést? Myslíte-li si, že Jeanie a Ray ruku v ruce odkráčí vstříc své lásce, jste na omylu. Nic není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, Jeanie se ještě hodně zapotí…

Román Čtvrtky v parku přináší čtivý příběh ženy zralého věku, která už nevěřila, že by se mohla ještě někdy zamilovat.