HOST – 11. stránka

Esej o tragédii

Duncan právě postoupil do čtvrtého ročníku na Irvingově škole. Jedná se o prestižní internátní školu, jejímž hlavním mottem je: „Vejdi, přítele najdi a přítelem se staň“. Kromě tohoto hesla škola dodržuje mnoho letitých tradic, které jsou mezi studenty oblíbené.
Jednou z nich je i to, že studenti čtvrtého ročníku dostávají pokoj po svých předchůdcích, kteří jim tam nechají schovaný malý dárek.
Na Duncana zbyl zdánlivě nejhorší pokoj ze všech. Před ním tam bydlel Tim Macbeth.
S ním je spojená nešťastná událost, která se stala loni při tradiční ročníkové hře. A dárek? Není to ani láhev whisky nebo vína, není to ani pytlík bonbónů. Jsou to cédéčka, která Tim pro Duncana nahrál. Jsou záznamem Timova posledního roku Irvingovy školy,
na kterou přestoupil, když se jeho rodiče přestěhovali.
Tim je nenápadný albín, který není rád středem pozornosti. Myslel si, že v klidu dokončí závěrečný ročník na škole, jehož součástí je i náročná esej o tragédii, kterou každoročně zadává nejobávanější učitel, pan Simon.
Jenže je tady Vanessa, do které se neplánovaně zamiluje. Dívka však není volná, chodí
s nejpopulárnějším studentem Patrickem. Ten má na starosti přípravu hry a Tima si zvolí jako svého pomocníka. Je to náhoda nebo to nějak souvisí s Vanessou? Pro sebevědomého Patricka je totiž jemný, hodný Tim trnem v oku.
Akce může začít…

Tak tahle knížka, to je opravdu pecka. V poslední době jsem přečetla několik románů pro teenagery a vesměs to byly spíše milostné příběhy, takové hodně soft verze erotických románů. 🙂
Esej o tragédii je příjemnou změnou. Láska je v příběhu přítomná, ale prvoplánová není.
Děj sledujeme střídavě z pohledu Duncana, který v pokoji poslouchá Timovy nahrávky, jejichž prostřednictvím před námi znovu ožívá Timův příběh.
Celou dobu, po kterou jsem knížku četla, jsem měla pocit, že se něco stane. Pořád jsem cítila něco zlověstného, autorka čtenáře napíná až do poslední stránky.
Tima a Duncana si nelze neoblíbit, jsou si v lecčems podobní. Oba prožívají lásku
ke spolužačce, jsou čestní se smyslem pro spravedlnost a oba se potýkají s obávanou esejí o tragédii.

Knížka je napsaná čtivě, jakmile se začtete, jen těžko ji odložíte.
Mně osobně se velmi líbily tradice, které se na škole dodržovaly. Asi nejvíc mi učaroval koblihový den, kdy si studenti pod dozorem kuchaře sami připravovali koblihy, celý den
je pojídali a užívali si pohodový volný den. To si v naších jídelnách dost dobře neumím představit :-).
Kromě nevšedního příběhu jsem si zamilovala i úžasnou obálku, ta je nepřehlédnutelná.
Román ocení nejen čtenáři mladší generace, kniha má co říct všem. Po dočtení poslední stránky vám příběh bude ještě dlouho viset v hlavě.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Světlé dny

Seri, Aja a Karl jsou kamarádi už od dětství. Vyrůstají v šedesátých letech v německém městečku Kirchblüt. Pocházejí z odlišných rodin, ale přesto mají mnoho společného.
Seri, jejíž očima je nám příběh předkládán, žije s matkou. Otec zemřel těsně po tom, co se narodila.
Aja pochází z maďarské cirkusácké rodiny, s matkou Évi žije ve zpustlém domku na kraji města, otec artista za rodinou jezdí jen v létě na dva měsíce. Karlova matka se do Kirchblütu se synem přistěhovala. Chce najít mladšího syna Bena. Ten jednoho dne nastoupil do cizího auta a už ho nikdy nikdo neviděl.

Seri nás provází okamžiky svého dětství, světlými dny plnými slunce, vysoké trávy, domácích koláčů a oslav života. Života, který se musí žít i přes všemožná úskalí, která nám klade osud. Přes počáteční nedůvěru, která má kořeny v společenských předsudcích, se spolu sbližují i matky dětí. Osudy tří rodin jsou provázány stužkou přátelství, rok od roku pevnější. Díky přátelství hrdinové dokážou překonat různé životní překážky, ať je to Évina negramotnost, klíčící láska mezi Ajou a Karlem i pochopitelná Serina žárlivost.

Musím se přiznat, že jsem se čtením dlouho váhala. Vlastně jsem vůbec váhala, jestli si mám knížku půjčit, odradila mě totiž jedna věc. V textu chybí přímá řeč. Líbila se mi obálka, ta je opravdu mimořádně povedená, zaujala mě i anotace, ale toho zdánlivě beztvarého shluku písmenek jsem se bála. Nechtěla jsem číst něco moc filozofického /tak to na první pohled vypadalo/.
ALE!!!!!!
Stačilo se začíst a už to jelo, nemohla jsem se odtrhnout, děj i styl psaní mě naprosto uchvátil.
TÍMTO SE HLUBOCE UKLÁNÍM, SMEKÁM A OMLOUVÁM SE ZA PRVOTNÍ NEDŮVĚRU.
Knížka je prostě jedním slovem pecka.
Přímé řeči není třeba, vůbec tam nechybí. Vlastně jsem měla pocit, že sedím na zahradě Évina domku, naproti mně se uvelebila Seri a celý příběh mi vypráví.

I když knížka mapuje rozmezí několika let, prochází všemi ročními obdobími, uchovává si atmosféru světlých dní horkého léta, které jsou nosným pilířem celého příběhu.
Tuhle lahůdku mého oblíbeného nakladatelství Host opravdu doporučuju.

Kostičas

Píše se rok 2059. Svět už dávno není co býval, všichni jsou pod navládou režimu Scion. Lidé s nadpřirozenými schopnostmi, tzv. „vidoucí“ své dovednosti musí tajit. Většina z nich pracuje v podsvětí. Jednou z nich je i devatenáctiletá Paige Mahoneyová, která žije v Londýně. V podsvětí pracuje jako krajinochodec, má schopnost nabourat se do mysli druhých lidí. Pro svého šéfa je nepostradatelná. Jednoho dne je Paige přepadena a odvezena do Oxfordu. Tam se dívka setkává s nebezpečnými Refájci, především se Strážcem, ke kterému je přidělena. Paige nemá na vybranou. Buď se přidá na stranu nepřítele nebo zemře…

Na Kostičas jsem se třásla jako….jako se třesu na každou novou knížku, která mě něčím zaujme. Všude na něj pěli chválu, kdo ho nepřečte jakoby nebyl. Zárukou kvality pro mě bylo i nakladatelství Host, které jej vydalo. Takže jsem nelenila a přidala jsem Kostičas do seznamu knih, které nutně musíme mít v knihovně, vždyť přece jdeme s dobou
a s bestsellery 🙂
Když jsem se do něj pustila, měla jsem velký problém srovnat si v hlavě všechny ty „vidoucí“, kteří se v příběhu pohybovali. Krajinochodci, orákula, čichači nebo hematomanti, theriomanti, psychografové….no kto si to má pamätať? :-). To byl asi jediný rušivý element. Jinak se mi knížka četla dobře, příběh má spád a nechybí mu pořádné napětí ani milostná zápletka.

Autorka je srovnávaná s J. K. Rowlingovou. Já osobně v tom HP nevidím, spíš mi to připomnělo Hunger games.Klobouk dolů před Samanthou Shannon(ovou) – někdy se přechylování fakt nehodí, že? – dokázala vytvořit zcela nový svět, podobně jako Tolkien, dopodrobna vymakaný. O tom svědčí i mapa Prvního šeolu a Sedm řádů jasnovidnosti popisující všechny kategorie vidoucích, které najdeme v knize a můžeme se tak v románu orientovat.Jste-li fandové dystopií, směle do Kostičasu. Autorka slibuje ještě šest pokračování. Jestli budou stát za to, na to si však ještě počkáme.

Dvanáct kmenů Hattiiných

V roce 1923 se patnáctiletá Hattie vydá spolu se svou matkou a sestrami z Georgie do Filadelfie.
Chce prožít lepší život než měla doposud. Po sňatku s lehkomyslným Augustem se jí
o mnoho lépe nevede.
První rána osudu přichází, když mladým rodičům zemřou provorozená dvojčata. Hattie to těžce nese, smrt dětí se line celým příběhem. I přesto, že Hattie porodí ještě devět potomků, nemůže na ně zapomenout.
Chudoba, bezmocnost a trápení s manželem udělají z Hattie zahořklou ženu. Není schopná svým dětem projevit lásku, políbit je, obejmout. Její povinností je zajistit jídlo a oblečení.
Každá kapitola je věnována jednotlivým potomkům. Hned v první sledujeme bezmoc Hattie, když jí v náručí zemřou první dvě děti. Právě to je okamžik, kdy se Hattie uzavírá do sebe.
Další přibližuje osudy Floyda, potulného muzikanta, který se smiřuje se svou homosexualitou. Jsou čtyřicátá léta 20. století, takže to nemá jednoduché. Nebo jeho bratra Sixe, dětského kazatele, či sester Bell, Alice a schizofrenií trpící Cassie, o jejíž dceru Salu se Hattie na sklonku svého života stará. Třináctou komnatou Hattie je odloučení od nemanželské dcery Ruthie, kterou s těžkým srdcem dává na výchovu své bezdětné sestře.

Dvanáct kmenů Hattiiných je velmi zvláštní kniha. Jestli čekáte klasickou jižanskou ságu o osudech černošské rodiny ve stylu knihy Kořeny, tak ne. Je to spíše psychologický portrét ženy s nelehkým životním údělem. Porodila jedenáct dětí, ale nedokázala jim dát mateřskou lásku. Snažila se je připravit na tvrdý život s veškerými kopanci, které od něj můžou čekat. I přesto všechno jsou rodinná pouta zachována a je-li třeba, Hattie dětem pomůže.

Kniha je napsána poutavě, čtivě, osudy rodiny jsou vykresleny bez příkras. Není zde kladná ani vyloženě záporná postava. Co je však neustále zdůrazňováno, je důležitost rodiny jako takové. Ať už žijeme se stříbrnou lžičkou v puse nebo se neustále drápeme zpod lavice, pod kterou jsme se narodili.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Jsme přece sestry

O třech sestrách psal už Čechov, tři sestry princezny žily v nejedné královské rodině z pohádky.

Také spisovatelka Anne Gesthuysenová se s třemi sestrami setkala, byly to její pratety, které prožily zajímavé životy. Spisovatelka jejich osudy ztvárnila v románu Jsme přece sestry.

Gertruda, Paula a benjamínek Katty se scházejí, aby oslavily sté narozeniny první z nich.

Taky vám to vyrazilo dech? Mně ano :-).

Energická Katty, které je „pouhých“ osmdesát čtyři, celou oslavu organizuje na svém statku.

Tak se tedy sjíždějí…nahluchlá Gertruda, poloslepá Paula a stále akční Katty. Je čas ohlédnout se za životem a vyříkat si problémy, odhalit dávná tajemství…

Napříč dvacátým stoletím sledujeme osudy sester Frankenových, každá z nich prožila něco, co osudově ovlivnilo její život.

Gertruda se zamilovala do mladíka ze zámožné rodiny, leč jeho starší bratr Heinrich jejich lásce příliš nepřál. Když Franz během I. světové války zahyne, Gertruda obviňuje jeho bratra. Když se Katty stane hospodyní na Heinrichově statku, atmosféra mezi nejstarší a nejmladší dcerou houstne.

Právě na oslavě chce Katty pročistit vzduch a vyjasnit si staré křivdy.

Na román Jsme přece sestry je možné dívat se z více úhlů pohledu.

Třeba jako na rozsáhlou výpověď jedné generace napříč dvacátým stoletím. Sestry zažily obě světové války, rozmach i pád Třetí říše, jakož i poválečný vzestup Německa. Nechybí ani téma společenských tabu jako je homosexualita nebo antisemitismus.

Také je to propracovaný rodinný příběh s dobře vykreslenými charakterovými rysy sester Frankenových.

Pro mě bylo důležité i to, že jsem měla možnost nahlédnout „pod poválečnou pokličku“ Německa.

Není moc románů, který by čtenářům přiblížily i druhou stranu, tu „špatnou“. Ne všichni Němci s Hitlerem souhlasili, většina obyčejných lidí si oddychla, když 2. světová válka skončila. Tak tomu bylo i v Dolním Porýní, kde se příběh odehrává.

Celý román plyne velmi lehce, současnost se prolíná s minulostí a přesto jsem neměla pocit, že bych se ztrácela. A taky mi vůbec nepřipadalo, že by sestry měly tolik let. I přes jejich drobné zdravotní neduhy byly bystré a čiperné, měla jsem pocit, že jim je nanejvýš čtyřicet, hlavně nezdolné Katty.

Tento čtivý román můžu doporučit všem milovníkům rodinných příběhů.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Čtvrtky v parku

Láska kvete v každém věku, ať je vám dvacet nebo třikrát víc. O tom se přesvědčí Jeanie, hrdinka knihy Čtvrtky v parku. Čerstvá šedesátnice žije s manželem Georgem. Všichni přátelé obdivují jejich dokonalé manželství, pouze Jeanie ví, že je ideální pouze na pohled. Je to již deset let, co George beze slůvka vysvětlení opustil společné manželské lože. Jeho žena tomu nerozumí a George není ochoten tento stav jakkoliv komentovat. Prostě mlčí a sex se svou ženou odmítá. Jeanie se upíná na vnučku Ellie, se kterou chodí každý čtvrtek do parku. Co se stane, když tam jednoho dne potká Raye? Má ještě vůbec ve svém věku nárok na lásku? A co George? Vztah jeho ženy je pro něj ohrožením, ale dokáže jí tedy vysvětlit, proč vlastně zanevřel na sex?

I když je mi hrdinka knihy ještě hodně věkově vzdálená, knihu jsem si přečetla. Nalákala mě obálka, jíž jsem viděla v nějakém časopise. A ještě mě zaujalo, že zrovna takový příběh (něžný a romantický, jak je psáno na obálce, která je mimochodem opravdu povedená), vydává nakladatelství Host.

Knížka se mi líbila. Je psaná svižným stylem, čtení dobře „odsejpá“.

Autorka pracovala jako manželská poradkyně, čehož využila i při psaní této knížky. Téma manželského sexu, tedy v tomto případě jeho absence, je hodně choulostivá záležitost. To je ostatně vidět i v knize, Jeanie o svém problému neřekla deset let živé duši.

Hilary Boyd se toho nezalekla a napsala čtivý příběh opravdu ze života. Jeanie je fajn ženská, které tu lásku přejeme. Ostatně Ray je velký sympaťák na rozdíl od manžela George, který pořád jen fňuká, chová se někdy jako žárlivý psychopat a o svém problému není schopný se s manželkou bavit. Kam tohle může vést? Myslíte-li si, že Jeanie a Ray ruku v ruce odkráčí vstříc své lásce, jste na omylu. Nic není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, Jeanie se ještě hodně zapotí…

Román Čtvrtky v parku přináší čtivý příběh ženy zralého věku, která už nevěřila, že by se mohla ještě někdy zamilovat.

Každá sedmá vlna

Emmi a Leo jsou zpět!!! Jejich příběh z úspěšného románu Dobrý proti severáku se měl uzavřít, jejich vtipná a duchaplná mailová konverzace utichnout. Leo odjíždí do Ameriky a zrušil si e-mailovou schránku. Emminy dopisy tak stále naráží na upozornění, že e-mailová adresa byla změněna a případné dotazy je nutno konzultovat se správcem systému…
Po roce se Leo vrací zpátky domů, do Vídně. Jeho mailová schránka je přímo přecpána dopisy od Emmi. Oba ví, že citům se poručit nedá. Co když je opravdu čas setkat se tváří v tvář? I když je Emmi pořád vdaná a Leo má ve Státech přítelkyni? No?
Každopádně pokračuje nezaměnitelná a jedinečná mailová konverzace mezi dvěma beznadějně zamilovanými lidmi. Motto celého románu je, že když šest vln rozbilo o břeh, sedmá se právě valí. (Odtud název). Jak to s Emmi a Leem dopadne? Asi to všichni tuší, ale nejlepší bude, když si o tom přečtete, stojí to za to.

Dobrý proti severáku

Už od dob románu Nebezepečné známosti jsou mezi čtenáři oblíbené romány, které jsou psány tzv. v dopisech. Doba pokročila a od klasických, rukou psaných dopisů společnost přešla ke korespondenci e-mailové.

Třicátnice Emmi chce odhlásit předplatné časopisu. Jaké je její překvapení, když na její žádost reaguje muž, který s vydavatelstvím nemá nic společného. Stačí překlep v jednom písmenku místo redakci časopisu Like Emmi napíše muži jménem Leo Leike. Postupem času se mezi Emmi a Leem rozvíjí zajímavá korespondence plná humoru, jemné ironie i romantiky. Přichází doba, kdy maily nestačí, oba touží poznat jeden druhého, zároveň mají strach. Emmi je vdaná a Leo prožívá složité období po rozchodu s přítelkyní. A co teprve, vloží-li se do korespondence Emmin manžel…

Velmi čtivý román si získal srdce čtenářů a vyžádal si i pokračování, které nese název Každá sedmá vlna. Já jsem jako první četla právě pokračování, protože první díl jsme zatím neměli, ale to nevadí.

Každopádně se mi oba romány líbily, i když by se dalo polemizovat o morální stránce – vdaná Emmi a tak 😉 (nebudu prozrazovat spoilery). Daniel Glattauer umí psát – jeho hrdinové vedou opravdu barvitou a vtipnou konverzaci, kterou jsem si užívala od první stránky…..tedy od prvního Emmina mailu.

Sestry sudičky

Tři sestry rozdílné jako den a noc přijíždějí do rodného města, aby se staraly o těžce nemocnou matku. Jejich vztahy nejsou idylické, ale v situaci, kterou prožívají, musí jít veškeré nevraživosti stranou. Každá z nich se snaží přispět k péči o milovanou matku a zároveň řeší své osobní problémy, které mají kořeny v dětství. Sestry vyrůstaly v milující, leč trochu netradiční rodině. Otec, vysokoškolský profesor, s rodinou komunikuje za pomoci veršů svého oblíbeného Shakespeara a své dcery pojmenoval po nejznámějších hrdinkách dramatikových děl. Cordy, Bianca a Rose své dětství strávily ponořené do knih a neměly čas naučit se spolu vycházet. Matčina nemoc se tak stává příležitostí, aby k sobě našly cestu. Román je vyprávěn netradiční formou – autorka používá první osobu množného čísla a nechává tak hovořit sestry jako celek.
I když měla smutný námět – matčinu nemoc – byly chvíle, kdy jsem se zasmála. Hlavně, když promluvil otec dívek, jeho shakespearovské repliky byly vždycky tak trefné a vtipné. Knížka má hezkou obálku, připomíná mi romány sester Brontëových nebo Jane Austenové. 🙂

Navždy tvůj

Název svádí myslet si, že jde o typický milostný příběh, ale opak je pravdou. Místy jsem trnula hrůzou nad tím, čeho je člověk schopen.

Hrdinka románu, pětatřicetiletá Judith, se v supermarketu seznámí se sympatickým architektem Hannesem, který je navíc svobodný – co víc si může žena toužící po trvalém vztahu přát. Judith si užívá pozornosti svého přítele, jeho oddanosti a láskyplné péče. Jenže čeho je moc, toho je příliš, Judith začíná mít pocit, že se ve vztahu dusí. Chce se z něj vyvázat, ale čím víc se o to snaží, tím víc se k ní Hannes snaží připoutat a dostat blíž. Je natolik šarmantní, že dokonale „zblbnul“ celou Judithinu rodinu a přátele. Jsou Hannesem okouzleni a nevěří, že by tak šarmantní a milý muž mohl být psychopat a násilník. Jediný člověk, který stojí při Judith, je její učnice Bianca. Trochu ztřeštěná, ale racionálně uvažující mladá dívka. Jenže bude to stačit?

Líbil se mi zvláštní styl, kterým autor román psal. Úsečný strohý popis děje a někde uprostřed shluk přímé řeči, jako by se jednalo o scénář.

Když jsem si na styl zvykla, trvalo mi jen jedno odpoledne, pár hodin, než jsem ji přečetla.