Štítek: HOST

Petra Soukupová píše knihy nejen pro dospělé, na své si u ní přijde mládež, kterým věnovala volně provázanou sérii Klub divných dětí. Mohli jste si už přečíst stejnojmenný Klub divných dětí a Divné děti a smutná kočka, aktuálně vyšel počin Katka už nebude divná. A jestli jste stejně jako já předchozí knihy nečetli, vůbec to nevadí, dá se to číst i samostatně.

Seznamte se s Katkou. Zanedlouho jí bude patnáct, je samotářka, které je nejlíp s knížkami a dobrým jídlem. Jakýmkoli jídlem. Ale po příjmačkách bude na vysněném gymmplu a tam potká nové lidi a začne hubnout. To je Katčino předsevzetí a mantra do budoucna. Jaká bude realita? Katka nejprve zlehka upraví stravu, ale pak se jí to začne vymykat z rukou a její původně nadšená maminka je bez sebe strachy. A studium na gymplu? I tam je skutečnost trochu jiná, než Katka původně čekala, ale s novou figurou bude všechno mnohem lepší…

Petra Soukupová napsala příběh, který svým stylem a použitým slovníkem souzní se současnou mládeží. Přiznávám dobrovolně, občas jsem si musela nějakou zkratku a výraz vyhledat, abych byla v obraze. 🙂 Celý příběh je psán ich-formou z pohledu Katky, teenagerky, která je stejná jako její souputníci a zároveň i trochu jiná. Pokud znáte psaní Petry Soukupové, víte, že vás čeká úsečný, až strohý styl bez zbytečných kudrlinek, přesto čtivý a výstižný. Osobitý ráz knize dává i grafická podoba, o ilustrace v neotřelém stylu se postaral Max Baldýnský.

V průběhu jednoho roku jsme svědky Katčiny proměny těla i mysli. Téma poruchy příjmu potravy je aktuální v každé době a proto je důležité, aby se o něm v hojné míře mluvilo i psalo. Pokud by počin Katka už nebude divná měl pomoci alespoň jednomu člověku bojujícímu s takovou poruchou, má to smysl. A právě proto, kvůli osvětě, bych tuto knihu zařadila do seznamu doporučené četby pro středoškoláky.

Pro mě to byla Petra Soukupová, jak ji znám a mám ráda. Žádné zbytečné vykecávání, přesto vyvolávající emoce. I když je kniha Katka už nebude divná zařazená do sekce četby pro mládež, s přehledem po ní mohou sáhnout i starší čtenáři – rodiče, učitelé, terapeuti, všichni, kteří chtějí svět dnešních náctiletých poznat se vším všudy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Vítejte ve viktoriánské Anglii! Píše se rok 1887 a Anselm Godwin je studentem medicíny na univerzitě v Glasgow. Na tom by nebylo nic divného, jenže on původně studovat neměl, na koleji se měl usadit jeho starší bratr Ezra, který však před rokem tragicky zemřel. Aby Anselm unikl zármutku a černým myšlenkám, utekl od rodiny a zaujal bratrovo místo. Teď se však musí vrátit domů na Skotskou vysočinu a čelit minulosti i všem svým démonům. V jeho rodném městečku působí Ada Selwynová jako hrobnice. Se svým otcem vede pohřební službu, což je sice potřeba, ale mezi lidmi to není kvitováno s povděkem a úctou, takže oba stojí na kraji společnosti, a Ada si navíc po nocích přivydělává nekalým a trestným způsobem. Cesty Ady a Anselma, kteří by se v normálním životě hned tak nepotkali, se skříží a oni jsou nuceni spolupracovat. Spolupracovat na tom, aby oživili Ezru, k čemuž je potřeba magie i zlých sil.

Kateřina Šardická je autorkou několika románů, pro mě je setkání s ní prostřednictvím obsáhlého počinu nazvaného Neklidný hrob první. Nalákalo mě kombo viktoriánské Anglie a pochmurného Skotska, obojí se řadí mezi mé oblíbené prvky v knihách, a můžu říct, že zklamaná jsem nebyla.

Děj románu je velmi barvitý, autorka umí navodit atmosféru, ať už jste s Anselmem v přítmí univerzitní knihovny, nebo s Adou připravujete hrob pro zesnulého. A co teprve, když se ocitnete v útrobách rodinné hrobky, kde budete pátrat po… Ale nepředbíhejme, Neklidný hrob nabízí akční příběh, který bude bavit všechny příznivce ponurého Skotska a hřbitovů. Bavily mě sugestivní popisy prostředí a zejména počasí. Celou dobu nepřetržitě lilo, všechno bylo ponuré a temné, jakoby neustále ponořené do vlhkého oparu. Měla jsem pocit, že cítím mokrou hlínu a občas mi noha ujede po kluzkém blátě, natolik jsem se do chmurné nálady ponořila.

Ada a Anselm byla poměrně zajímavá dvojice, Ada mi byla hodně sympatická, je tahounem příběhu, bez ní a její odvahy by se Anselmovi zcela určitě nedařilo a byl by bezradný. Pár drobností mi v příběhu drhlo – občas mi mluva hrdinů připadala příliš moderní a vztahová linka mezi jednou konkrétní dvojicí mi taky přišla vložená na sílu, ale to vše vynahrazuje opravdu mimořádně silné fluidum viktoriánské Anglie, velmi živé a autentické, ani nejde poznat, že jde o počin české spisovatelky.

Neklidný hrob mi jako občasnému čtenáři fantasy sedl skvěle. Ideální volba, pokud máte zálusk na něco neokoukaného a fandíte tvorbě tuzemských autorů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Může láska vykvést i tam, kde byste ji nikdy nečekali? Na místech, kde vládne smrt? A víte, že ano? Anna a Robert jsou toho důkazem. Kromě letmých pohledů se nikdy pořádně nesetkali, přesto se mezi nimi rozhořel cit, který by jim mohli závidět i legendární milostné dvojice. Anna a Robert se do sebe zamilovali v pankrácké věznici, kde oba čekají na smrt. Jejich pojítkem jsou milostné dopisy ve formě motáků, které si mezi sebou vyměňují. Poslední záchvěvy naděje, vzpomínky, touha, láska a smutek, to vše se v dopisech prolíná a činí z nich dojemné svědky těžké minulosti.

Petra Klabouchová je pro mě žánrová multižena. Dokáže napsat mysteriózní thriller, detektivku i ryze humorný kousek, aniž by s každou další knížkou klesala kvalita díla. Není divu, že je stejně skvělá, také co se historických knih týče. Jestli vás její román U severní zdi přinutil nedýchat, rozzlobil vás a zároveň dojal k slzám, Duch Pankráce tyto pocity vystupňuje ještě na vyšší level. Předpokládám dvě věci – kvůli emocím tuto knížku nedáte na jeden zátah a taky na ni nikdy nezapomenete. Ani na Annu, Roberta a jejich další souputníky, ani na Karlíčka, díky kterému fungoval na Pankráci tajný předávací systém, a už vůbec ne na Strnadovy, neuvěřitelně statečnou rodinu. Svými skutky Strnadovi zajistili zemřelým důstojnost i po smrti a sami za to zaplatili vysokou cenu.

Petra Klabouchová čerpala ze skutečných událostí, z archívů a pramenů a stvořila dílo, které podává svědectví o zvěrstvech páchaných (nejen) za války. Předpokládám, že si během rešerší musela obrnit nervy pancéřovým krunýřem, protože Duch Pankráce je hodně, hodně bolavý, syrový a krutý. Kdybych chtěla být patetická, srdce vám bude usedat, ale fakt, že bude. Útrapy vězňů jsou vylíčeny věcně, bez příkras, autenticky, nebylo mi místy dobře na duši. Ale z úcty k Anně a Robertovi a všem, kteří položili život za naši lepší budoucnost, jsem věděla, že dočíst musím. Smekám před autorkou a děkuji za mimořádně silný, byť bolavý čtenářský zážitek.

Je zbytečné psát další slova, pro mě je to jedna z nejlepších knížek, které se mi dostaly letos do rukou. Přečtěte si ji a přispějte tak k tomu, že statečné činy hrdinů nebudou zapomenuty.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Jedenatřicetiletá Emilia přijíždí do světem zapomenuté alpské vesničky Sassaia, aby začala nový život, což místní nekvitují s velkým povděkem. Jejich uzavřená komunita nikoho dalšího nepotřebuje, obzvláště ne podivínské existence. V Sassaie žije osamělým životem také učitel Bruno. Pro oba je samota únikem z těžkých životních údělů, oba jsou si vzájemnou oporou i útěchou, spojuje je totiž tíha viny. Emilia ji zná jako pachatel, Bruno jako oběť. Ale platí to jen do té doby, než si navzájem vyjeví pravdu. Dokážou se přenést přes všechny křivdy, předsudky a odpustit sobě i druhým?

Italská spisovatelka Silvia Avallone je ve své zemi dobře známá a oblíbená, věnuje se náročnějším tématům, pro román Černé srdce jí posloužil nápravný výchovný ústav pro mládež.

Černé srdce, to je křehký počin, který si bude nárokovat vaši pozornost. Není v něm totiž rozlišeno, kdo je aktuálně vypravěčem. Tento post patří Emilii a Brunovi, jejichž prostřednictvím a především trochu roztříštěně, skládáte dohromady jejich příběh. Zpočátku se možná budete v ději vracet, než se vám styl, kterým Silvia Avallone píše, dostane do krve. Ale pak to stojí za to, protože se před vámi odvíjí hodně zajímavý příběh. Není to jen výpověď dvou bolavých duší, ale čtenáři nabízí možnost popřemýšlet nad tím, jestli je možné odpustit čin, který je společností netolerován, jestli může člověk, který ho spáchal, dojít odpuštění a začít znovu. Věřte, lehké to vůbec není.

Psychologicky laděný román Silvie Avallone plyne velmi pozvolna, tak pomalu, jak se čtenářům otevírají srdce Emilie a Bruna. Kromě uzavřené horské vesnice Sassaia, jejíž obyvatelé mezi sebe jen tak někoho nepřijmou, se děj odehrává za zdmi věznice pro mladistvé a nabízí tak syrový a upřímný pohled na život odsouzených. Kdo z nich vytěží maximum a dokáže se z chyb poučit, chytnout příležitost za pačesy?

V Emilii a Brunovi autorka vykreslila dvě komplikované postavy. Emilia bojuje s vlastní minulostí, je impulsivní a občas sklouzává do vulgarit, za které schovává pochyby. Fousatý, zarostlý učitel Bruno skrývá citlivou povahu poznamenanou tragédií, jíž prožil jako malý chlapec. Možná ani jednomu z nich nebudete rozumět, chápat jejich činy a pohnutky, přesto jim musíte držet palce. Občas vám budou připadat jako opačné strany magnetu, které nemůžete napojit k sobě, přestože víte, že k sobě patří.

Černé srdce není mainstreamový příběh. Je to komorní drama napsané s empatií a pochopením, aniž by autorka nadržovala či naopak soudila. Velmi jemné, velmi citlivé a křehké. Po počátečních rozpacích, než jsem přišla psaní italské spisovatelky na chuť, jsem se nemohla odtrhnout a věnovala knížce celý jeden večer, natolik mě Emilia a Bruno vtáhli do svých trápení.

Tak co myslíte? Zaslouží si druhou šanci opravdu každý? Byli byste schopni odpustit i….? Přečtěte si a zamyslete se nad tím, tahle otázka je všechno, jen ne jednoduchá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Manžel Mabel Beaumontové miloval seznamy. Psal je s vášní a nadšením, zapisoval nejen to, co je třeba koupit, ale i myšlenky a nápady, které se mu honily hlavou. S Mabel žili sami pro sebe velmi poklidným životem. A pak jednoho dne Arthur náhle zemřel. Zůstal po něm lístek s poznámkou „Najít D“. Mabel napadne, že určitě myslel na to, aby po letech našla nejlepší kamarádku Dot, s níž kdysi dávno ztratila kontakt. A tak se Mabel za pomocí různých žen, které jí osud posílá do cesty, vydává hledat Dot. A nejen ji, ale především sama sebe.

Román Poslední úkol Mabel Beaumontové je román, který se vryje do srdce. Mabel má většinu života za sebou, většinu, jejíž největší část strávila po boku manžela Arthura v jejich malém, těsně semknutém společenství. Teď už jen čekat, až si milosrdná smrt přijde i pro ni. Ale Arthur myslel na všechno, pro Mabel zařídil dočasnou pečovatelskou výpomoc a jakoby tím pustil dávno zaseklá stavidla. Mabel se upne k poslednímu Arthurovu úkolu. Najít D. Najít Dot. Najít znovu sebe.

Lauren Pearsonová napsala dojemný a emocemi nabitý příběh, v němž se odráží aktuálně velmi oblíbené téma – mezigenerační vztahy. Zatímco Mabel je hodně přes osmdesát, dalším postavám, jež se výrazně dotknou jejího života, je mezi dvaceti a sedmdesáti. Mohlo by se zdát, že tak výrazné rozdíly budou problém, ale opak je pravdou. Tato na první pohled nesourodá skupinka žen si sedla jako… však víte co. 🙂 a jejich společné zážitky při hledání Dot i zkoumání osobních životů jsou psány s humorem, nadhledem i melancholií, každopádně vždy s nadějí na nové začátky.

Poslední úkol Mabel Beaumontové je křehké čtení o tom, jaký je život po ztrátě dlouholetého životního partnera, o samotě i osamění a o tom, že nikdy není pozdě měnit sebe, své zvyky a začít něco nového. Možná vás závěrečné vyústění překvapí, možná ho v průběhu děje sami vytušíte, v každém případě je Mabel a její odhodlání najít Dot krásnou připomínkou toho, že téměř vždy platí – není čas, ztrácet čas.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Už jste letos četli knížku, která by vás rozbila na kusy? Ještě ne? Tak prosím, Jeřábi táhnou na jih jsou žhavým adeptem. Lisa Ridzénová se inspirovala ve vlastní rodině a nabízí příběh, který chytí za srdce a nepustí.

Bo Anderson toho v životě kromě pravidelných návštěv pečovatelské služby už moc nemá. Milovanou manželku, která s ním není, mu připomíná šátek, jejž si uložil do zavařovací sklenice, aby nevyprchala vůně. Občas ho navštěvuje syn, ale vztahy s ním se docela vyhrotily, Bo totiž zjistí, že Hans chce, aby se vzdal psa Sixtena, protože ho už nezvládá. Ale pro Boa je Sixten nejlepším a nejvěrnějším společníkem, není divu, že se na Hanse zlobí. Bo se vrací do minulosti a vzpomíná nejen na dlouholeté manželství, ale také na to, jaký byl vlastně partner a otec.

Komorní počin Lisy Rizdénové Jeřábi táhnou na jih je jedním z nejkřehčích příběhů, které jsem kdy četla. Autorka otevírá téma, ve společnosti velmi časté, citlivé a nesmírně ožehavé – péče o seniory. Každý se určitě s případem, kdy je třeba zajistit potřebnou pomoc staršímu člověku setkal, ať už v blízkém, či vzdálenějším okolí. Nevěřili byste, ale i práce knihovníka je toho malou součástí – zajišťujeme donáškovou službu, rozvážíme knihy čtenářům, kteří se sami nemůžou dostat do knihovny, nebo nálož četby sami neunesou. A o ty, jimž nemá kdo pomoci s běžnými každodenními úkony, je k dispozici pečovatelská služba. A právě takovou má i Bo, jemuž revmatismus užírá sílu a fyzickou zdatnost. I když si to sám nechce přiznat, je to pro něj velká pomoc a úleva zároveň. Ale zároveň je to něco, co jej připravuje o poslední zbytky důstojnosti a samostatnosti. To je jeho pohled, Hans si myslí, pravý opak a chce péči o otce zintezivnit.

Lisa Rizdénová prostřednictvím střetu otce a syna nechává čtenáře poznat všechny stránky stáří a oba úhly pohledu, Boův i Hansův. Je to jako obratný tanec mezi vejci, není to totiž jednoznačné, v jednom okamžiku soucítíte s Boem, v druhém chápete i Hanse, který chce pro otce pohodlí.

Severští autoři mají nějaký tajný dar, díky kterému dokážou psát o mezilidských vztazích věrohodně, citlivě a dojemně, ať už je to Fredrik Backman, Maria Turtschaninoff, Sigrid Undsetová nebo Selma Lagerlöfová. Postavy jsou uvěřitelné a autentické, nejinak je tomu i v případě Boa. Jeho příběh je umocněn vzkazy, které si mezi sebou předávají pečovatelé a které tvoří důležitou součást děje a nabízí možnost poznat, jak funguje pečovatelská služba pro seniory ve Švédsku.

Jeřábi táhnou na jih je nádherná próza o stárnutí, smrti, loučení a o tom, jak je těžké připustit si, že už na něco nestačíme. Je to přímočarý a upřímný text o rodině a rodinných vztazích.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Vítejte v alternativním Londýně roku 1923, v jehož ulicích propukají nepokoje. Bouřlivé časy jdou mimo Vivien, která touží po jediném – studovat dračí jazyky na univerzitě a získat stáž na translatologickém ústavu. Možná by její plány vyšly, kdyby se nestala buřičkou – aniž by to plánovala, rozpoutala divokou občanskou válku. Její rodiče skončili ve vězení a ona zůstala sama s malou sestrou, o kterou se bojí, protože jim oběma hrozí nebezpečí. Sestru ukryje k přátelům a sama přijme poměrně nebezpečnou práci – zjistí, že byla najatá jako analytička dračích jazyků. Pokud rozluští důležitou šifru, vrátí se za rodinou, pokud ne, všichni její blízcí zemřou, stejně jako Vivien nebo její noví přátelé, záleží, kdo z nich splní zadaný úkol, což je v podstatě neuskutečnitelné.

Nečtu fantasy cíleně, vybírám si čas od času něco, co mě zaujme na první doboru. V případě románu Jazyk draků to byla nejen krásná ořízka, ale také téma -draci a translatologie – jako fanynka dobrých překladů jsem si to prostě nemohla nechat ujít. Za sebe můžu říct – zklamaná jsem nebyla.

Je to důmyslně promyšlený svět, důmyslně promyšlený příběh, v němž prim hrají draci a jejich střet s lidskou civilizací – mohou dva rozdílné, samostatné a extrémně silné světy existovat spolu, či alespoň vedle sebe?

Dračí svět, jejich řeč, propracovaný systém mluvy, to vše je důkladně vymyšleno a zakomponováno do napínavého příběhu, který místy připomíná Hunger games. Autorka se nebojí sprovodit některé postavy ze světa a zvýšit tak napětí ještě o několik voltů výš – kdo bude další na řadě? A co Vivien?

Inu, tahle postava, to je kapitola sama pro sebe. Vivien je hodně zvláštní dívka, ne každému přiroste k srdci. Její jednání totiž někdy nepochopíte a říkáte si, co to, proboha, blbne? Ale ruku na srdce, kdyby byla stoprocentní klaďaskou, tak její linka nudí, co si budem. Takhle vás štve, prudí, přivádí k šílenství a napíná, protože do poslední chvíle nevíte, jak se v určitých věcech rozhodne.

Máte-li rádi draky, nejste příliš nároční, co se zpracování fantasy týče a baví vás jazyky, skousněte Vivien, dejte si Jazyk draků a nahlédněte do jejich fascinujícího světa. Tak co, chtěli byste nevšední létající bytosti v tom našem?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Joanna a Esther jsou sestry, které k sobě váže společný otec a láska ke knihám. Osobně se neviděly několik let, přesto se mají nesmírně rády a jsou v kontaktu alespoň telefonicky a písemně. Ptáte se, proč se přes vzájemnou lásku a náklonnost nevídají, což do jejich vztahu vráží klín? Začtěte se do románu Krev písařů, v němž hlavní roli hrají knihy a rodinná pouta.

Joanna se po nenadálé a podivné smrti otce stará o rodinnou sbírku drahocenných kouzelných knih a Esther cestuje po světě v domnění, že sestru svou nepřítomností ochrání. Před čím? A jak se vším souvisí mladík Nicholas, který žije ve velkolepém sídle blízko Londýna? Je obklopen luxusem a starostlivou péčí svého strýce. Jako jediný dokáže tvořit magii, proto se ho blízcí snaží držet stranou. Ale kdo se mu snaží ublížit? A co s ním mají Joanna a Esther společného?

Krev písařů je plná knih a magie, která vám nedá nic zadarmo. Přestože je děj poměrně napínavý, zpočátku působí trochu chaoticky. Jste vrženi do příběhu, aniž byste tušili souvislosti a důvody, proč je Esther prakticky vyhnancem a Joanna zase upnutá na knihy a dům, do něhož nechce vpustit ani vlastní matku. Vše se dozvídáte postupně s příchodem tajemného Nicholase a jeho bodyguarda Collinse. Ten je jednou z nejmilejších a nejsympatičtějších postav, svým šarmem a nevtíravým humorem příběh příjemně osvěží.

Magie a rodinné vztahy, to jsou dvě hlavní ingredience, které spolu jdou ruku v ruce důmyslně propleteným příběhem, na něhož se musíte opravdu soustředit, aby vám neunikly žádné souvislosti. Jakmile do děje proniknete a naladíte se na Joannu, Esther a Nicholase s Collinsem, získáte fantasy, které lze doporučit i starším čtenářům, kteří v žánru fantasy hledají něco vyspělejšího.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku pořídit.

Athena Liu a June Haywardová. Dvě mladé spisovatelky, hlasy nové generace. Jedna až mimořádně úspěšná, druhá skoro vůbec. Athenina prvotina vyletěla jako blesk a získala si pozornost čtenářů i diváků. June se nedaří, jen živoří a paběrkuje, úspěch se jí na hony vyhýbá. A pak se jednoho dne stane svědkem neštastné náhody, při níž se Athena zadusí kusem jídla. June je šokovaná, ale umí taky využít příležitosti, když se nabízí. Jako třeba odnést z Athenina bytu nedokončený rukopis plánovaného románu. O nic přece nejde, ne? Athena ho už nedopíše, ale June by klidně mohla. A vydat, samozřejmě. Pod svým jménem. Athena by mohla být ráda, protože její román bude žít dál, no ne? Geniální nápad! Myslíte si to taky?

V románu Nažluto R. F. Kuangová vystoupila z žánru fantasy, v němž jsme ji doposud znali a napsala román odehrávající se v současnosti. Dává v něm možnost nahlédnout do hlubin knižního průmyslu a vězte, že to bude hodně zajímavé pokoukáníčko. Zjistíte, co všechno se děje, než vyjde knížka, poznáte tvrdé zákulisní boje tohoto světa, všechny intriky i triky, obdiv i faleš.

June je dost zajímavá a především kontroverzní postava, její jednání na jednu stranu obdivujete (kde vzala vůbec odvahu?), na druhou nechápete drzost a samozřejmost, s jakou se chopila Athenina nedokončeného díla.

Nažluto můžeme považovat za trefnou sondu do duše ambiciozního, ale zároveň neúspěšného člověka. June touží po uznání a je ochotna obětovat tomu vše. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne – co se stane, když na veřejnost prosáknou informace, že June román ukradla a podvedla tak celý knižní svět? Dokáže ulevit svědomí nebo bude hrát drsnou hru až do konce? Přečtěte si sami, stojí to za to.

R. F. Kuangová napsala vemlouvavý příběh o morálce, ambicích, svědomí i sebevědomí. Nebojí se bavit o rasismu a toto téma naplno rozvinout. Nekritizuje, nekárá, píše vtipně, její postřehy jsou trefné a zábavné.

Román Nažluto je vtipný i trochu cynický, odvážné vykreslení knižního průmyslu mě hodně bavilo, můžu ho doporučit všem, kteří se zajímají o pozadí vydávání knih a baví je neotřelí knižní hrdinové. Bonusem je grafická podoba knížky s krásnou a stylovou ořízkou, která je pastvou pro oko.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.