Žena, která mi ukradla život

Stella Sweeneyová věří na karmu. Věří v to, že dobré je opláceno dobrým a naopak. Stella se rozhodne konat dobré skutky a začne tím, že v koloně jedoucích aut pustí před sebe jiného řidiče.
V jejím případě bohužel platí, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. Banální nehoda rozvíří dosud klidné vody Stellina nudného života a přinese s sebou události, které s ní zdánlivě nesouvisí.

Román Žena, která mi ukradla život je příběhem obyčejné ženy, pro níž je rodina středobodem vesmíru. V případě Stelly je to trochu víc rozevlátý bohémský manžel Ryan a děti, typičtí teenageři Jeffrey a Betsy.
Stella je klasická žena středního věku, na níž závisí chod celé domácnosti. Bez ní si nikdo neví rady. Matka, manželka, uklízečka, pradlena, kuchařka… Denně stejný kolotoč, který tak dobře znají všichni, co mají rodinu. Zkusíte-li z něj však vypadnout, zastaví se celý svět.
Stella onemocněla velmi vzácným Guillain-Barrého syndromem, což je onemocnění postihující nervovou soustavu. Ochrnutá, bezmocná leží v nemocnici a hýbat může pouze víčky. K uzdravení vede dlouhá a trnitá cesta, na jejímž konci Stellu čeká životní zlom.

 Léčba Stelliny nemoci nespočívala pouze v rehabilitacích, ale také v komunikaci. Ptáte se, jak mohla s někým mluvit? Pomocí mrkání se dorozumívala s okolím, rodinou a především se svým neurologem Mannixem. Díky němu mohla vydat knihu motivačních citátů. Dílko je to sice útlounké, ale je mu prorokován velký úspěch v Americe, která si v takovém druhu literatury přímo libuje. Na nenápadnou šedou myšku z Dublinu čeká hvězdná kariéra spisovatelky. Bude to opravdu taková idylka, jak by se mohlo zdát?

Knihu Žena, která mi ukradla život napsala moje oblíbená spisovatelka Marian Keyesová.  Už dlouho jsem od ní nic nečetla, takže jsem se na knížku těšila. Dostala jsem přesně to, co od této spisovatelky můžu vždycky čekat. Příběh, který má humorný podtón, ale pod pokličkou bublají emoce a vážné problémy rozdělující rodinu. Tohle autorka umí skvěle. Příběh je vyprávěn ve dvou dějových liniích, které si postupně skládáte dohromady. V současnosti je Stella frustrovaná a  zneuznaná žena, která se pokouší navázat na úspěch své motivační knihy a ve flashbacích se vrací do doby, kdy ležela ochrnutá v nemocnici.

Trochu mi trvalo než jsem se v ději zorientovala, ale po pár stránkách jsem byla v obraze. Líbilo se mi, jak se Marian Keyesová umí vcítit do svých hrdinek. Stella je typickou představitelkou moderní ženy, u níž se předpokládá, že zvládne rodinu, práci a v podstatě dokáže udělat pro své blízké to, co si ještě ani nevymysleli. Knize nechybí romantická linka, která je pro oddechové ženské romány typická. K tomu přičtěte autorčinu schopnost přiblížit atmosféru všedních a nudných dní jedné irské domácnosti tak, že si řeknete – „a jo, nejsem v tom sama“. Se Stellou by asi nikdo měnit nechtěl, nahlédnout do jejího života a vztahů ano.

Umění vyprávět a okouzlit čtenářky, (toto asi vaše parketa nebude, pánové) je devizou irské spisovatelky Marian Keyesové. Její knihy jsou zárukou, že si přečtete příběh, s jehož hrdinkou se můžete ztotožnit.
Literatura pro náročné čtenáře to není, ale ruku na srdce, občas potřebujeme vypnout a přečíst si románek, který je lehčího charakteru, ale i tak má co říct.

(Za recenzní výtisk děkuji eshopu Dobré knihy cz)

Jsem stejná jako všichni ostatní a přece jiná

Ruth je obyčejná žena. Sama vychovává syna, pracuje jako porodní asistentka. Celý život žije v souladu se svým svědomím, tak, aby zapadla ve společnosti. Bílé společnosti. Ruth je Afroameričanka. O klid přichází, když potká zarytého rasistu.

V práci se Ruth stará o rodičky i jejich novorozené děti. Když onoho osudného dne nastoupí do služby, dostává za úkol postarat se o právě narozeného chlapečka manželů Bauerových. Zrovna provádí klasická vyšetření, když ji zastaví hlas Turka Bauera, který si nepřeje, aby nadále sahala na jeho syna. Ruth je dotčená, ale respektuje příkaz posvěcený vedením.

Jenže poté, co malý Davis Bauer podstoupí obřízku, náhle umírá i přes resuscitaci. Té se účastní i Ruth. A je to právě ona, kdo byl s hošíkem naposledy. Jak se to mohlo, i přes vydaný zákaz, stát? Turk Bauer, kovaný neonacista, na ni podá žalobu za vraždu syna. Je Ruth vražedkyně nebo oběť systému?

Nejnovější román oblíbené autorky se zabývá aktuálním tématem rasismu. Co z nás dělá to, kým jsme? Barva kůže, náboženské vyznání, vzdělání, naše okolí?

Jodi Picoult se nebojí palčivých otázek. Soudní proces řeší smrt dítěte a věc je na první pohled jasná. Ruth měla zákaz dotýkat se novorozence, Turk Bauer zase právo vybrat si, kdo bude pečovat o jeho syna. Ale není náhodou hlavním motivem barva její pleti a s tím spojené předsudky? Ruth odmala touží zpřeházet předem dané karty a vymanit se z područí svého etnika. Myslí si, že když se bude chovat stejně jako její bílí přátelé, zapadne mezi ně. Ale je to úplně stejné, jako když natřete plot novou barvou, ta původní po čase stejně vyleze na povrch.

Jodi Picoult zvolila osvědčený styl vyprávění, kdy se v příběhu střídá několik hlasů. Hrdá Ruth, rozzlobený Turk, a také právnička Kennedy, obhájkyně Ruth. Nabízí tak možnost vidět pohled na celou věc očima zainteresovaných osob a ne jen pohledem jediného vypravěče, který by si mohl držet odstup. Ani prostředí soudní síně není pro spisovatelku novinkou. S úžasem jsem četla, čeho jsou právníci schopní, jak obratně dokážou manipulovat se slovy, překroutit je a obrátit ve svůj (respektive klientův) prospěch.

Při psaní Velkých maličkostí se Jodi Picoult plně soustředila na rešerše, během nichž hovořila s oběma stranami – s Afroameričany i s neonacisty a skinheady, aby získala opravdu věrohodné svědectví.

Myslím, že se jí to povedlo, protože od knihy se jen tak lehce neodtrhnete a jen těžko se vracíte do reality.

Jodi Picoult umí. Velké maličkosti jsou naléhavý, vrstevnatý, ale především poutavý román, který je zárukou dobré četby.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)

Louskání v září

První školní měsíc utekl nějak rychle. Student nám začal studovat na střední škole a jeho malý brácha? Tak díky němu jsem za září přečetla míň knížek než kdy jindy. Celé dny totiž za ním jen běhám a čtu až po večerech, které klasicky natahuju dlouho do noci. Ale i tak na mě čekalo hodně skvělých kousků.

Než odejdeš Krásný román o tom, jak chceme někdy až zoufale vrátit čas a říct někomu to, co jsme nestihli. Jenže občas už je pozdě… Více v recenzi.

Snaž se nedýchat Čtivý thriller, sice jsem vytušila viníka, ale i tak mě autorka dokázala skvěle zmást. V knize je naprosto přesvědčivě popsán rozpad alkoholika. Recenze tady.

Harry Potter a prokleté dítě Tak nebylo to špatné, i když na klasickou sérii to nemá, to je jasné. Líbila se mi podoba scénáře, které jsem se původně bála, ale vůbec to při čtení neruší.

Se záští Další z řady thrillerů, tentokrát spíše pro teenagery, kteří už mají dost zamilované YA. A bavilo to i mě, postarší osobu. 🙂 Jak moc, o tom v recenzi.

Přístav naděje Trochu oddech a pohlazení mezi čtením thrillerů. Přístav naděje je milý, něžný, zároveň snový a hlavně typicky francouzský román, něco jako Čokoláda.

Vzestup raketových dívek  Bonbónek, lahůdka mezi knížkami, v nichž se spojuje populárně naučné téma s románovým vyprávěním. Osudy žen, které stály u rozvoje vědy a techniky vůbec nejsou suchopárné a stojí za přečtení. Trochu jsem se zpočátku bála, že to bude nezáživné, ale vůbec. Chytlo mě to a  „raketovými holkami“ jsem doslova žila. Recenze tady.

Velké maličkosti Nejnovější počin Jodi Picoult teprve vyjde. Recenzovala jsem ho pro Neoluxor, recenze už je v tištěném i online magazínu. Dala mi zabrat, protože kniha je úžasná, nechala ve mně hodně pocitů, všechny jsem je chtěla zapracovat do recenze, která by ale tímto zabrala půl magazínu, a to dost dobře nejde. Nenechte si knížku ujít, opravdu stojí za to.

Dopisy, které nikdo nečetl Tahle kniha odrovnala spoustu čtenářek, mě nevyjímaje. Úchvatný příběh o lásce, které osud nepřál. Příběhů s podobnou tématikou je hodně, ale tenhle je výjimečný. A ta obálka! I na něj jsem psala recenzi, byla pro magazín Zeedee.com.

Budu vším, čím mě chceš mít A znovu thriller, tentokrát dost zajímavě podaný příběh. Autorka v něm kličkuje tak bravurně, že mě dokonale zmátla. Recenze tady.

Dobrá tak akorát Třetí kniha novinářky Báry Šťastné, kterou můžete znát i ze Šťastného blogu. Já pořád nechápu, proč ta Bára o mně napsala už třetí knížku. 🙂 Skoro ve všem jsem se našla, a nejen já, stejně tak většina českých žen. Prostě parádní čtení, ze života.

Mrazné květy na skle Knížka má fakt nádhernou obálku. :). Co se příběhu týče, je to takový starosvětský milostný románek odehrávající se v nelehké době. Nejde moc do hloubky jako jiné válečné romány. Ale na druhou stranu – autorovi je téměř devadesát, klobouk dolů, napsat v tomto věku knihu je opravdu úctyhodné.

Lidé, kteří mě znali Jedno z velkých knižních překvapení. Já si původně špatně přečetla anotaci a čekala něco jiného, to co jsem dostala, moje očekávání předčilo. Příjemně. Nenechte si ji ujít, opravdu doporučuju.

Česká čtenářská republika  Úžasný počin pro milovníky knih, kteří chtějí jít do hloubky a zjistit, co lidi vede (nebo nevede) ke čtení. Čtivě zpracované, propracované a vypracované. 🙂 Prostě knižní lahůdka. Ještě na ni musím sepsat recenzi.

Tak to je všechno, budu ráda, když vás něco zaujme.

Dopisy, které nikdo nečetl

Když už si myslíte, že váš život najel do těch správných kolejí, stane se něco, co vás dokonale vyvede z omylu. Stejně jako Stellu. Dostane šanci prožít takový život, jaký si vysnila?

Stella vyrůstala v sirotčinci a nikdy si nepřála nic víc než mít vlastní domov a lásku. Když se vdávala, doufala, že své štěstí konečně našla. Manželství má však do idylky daleko. Kniha Dopisy, které nikdo nečetl, přináší emocemi nabitý příběh, který vás dokonale pohltí.

V roce 1943 je válka v plném proudu a člověk neví dne ani hodiny. Londýn devastovaný častými nálety se stává svědkem velké lásky. Za zvláštních okolností se setkají Stella a Dan. Ona živoří v nešťastném manželství se starším mužem, on dává všanc svůj život jako pilot americké armády.

Jednou vytáhne kamarádka Nancy nesmělou a ve vztazích nezkušenou Stellu do velkoměsta, aby přišla na jiné myšlenky. Mladá žena nemá vůbec tušení, jaký obrat nabere její život. Osudové setkání s Danem mění její nejistou povahu a Stella touží vymanit se z manželských pout. Ale byť byla morálka válečného světa v jistých věcech trochu uvolněná, protože “co kdybychom zítra už nebyli”, vdaná žena neměla šanci začít znovu, přišla by totiž o všechno.

Dan své lásce koupil dům v Londýně, aby mohli být spolu, Stella však stojí před nejtěžším rozhodnutím, které za svůj život musela udělat. Jediný pojítkem mezi nimi jsou dopisy plné lásky, naděje i bolesti.

V roce 2011 se opuštěný dům na konci londýnské ulice stává útočištěm mladé dívce Jess, která je na útěku před násilnickým partnerem. Jess v domě pár dnů pobývá, než se rozhodne, jak naloží se svým životem dál.

Když ve schránce najde dopis z Ameriky adresovaný jakési Stelle, přečte si ho. Nerada porušuje listovní tajemství, ale dopis označený jako naléhavý, ji čímsi přitahuje a fascinuje. Napsal ho devadesátiletý Dan, jenž doufá, že se mu ozve jeho dávná láska. Nezbývá mu příliš času a on by ji rád ještě naposledy viděl. Jess i přes vlastní problémy pátrá po totožnosti tajemné Stelly, aby odkryla fascinující a dojemný příběh velké lásky.

Kniha má úžasné grafické zpracování a vkusnou obálku, která vás chytne za srdce a především naláká ke čtení.

Příběh sám o sobě možná není příliš originální – láska a překážky, které brání dvěma zamilovaným ve vztahu – to máme v literatuře dnes a denně. Dopisy, které nikdo nečetl, tuctovkou zaručeně nejsou.

Mám ráda příběhy odehrávající se za druhé světové války, Anglie je moje oblíbená knižní destinace, zároveň si libuju v knihách, v nichž hlavní roli hrají dopisy. V tomto románu se autorce podařilo výše uvedené skvěle zkombinovat. Dalším plusem jsou dvě časové roviny, do kterých je příběh zasazen.

Máte-li aspoň trochu romantickou duši, tenhle příběh si zamilujete. Iona Grey jej pojala jako příběh velké lásky, které osud nepřeje. Při čtení jsem měla pocit naprostého zmaru z toho, jak je někdy život zapeklitý. Klacky, které házel Stelle pod nohy, byste zaručeně tahat nechtěli. Po dlouhé době se mi stalo, že jsem si ke čtení musela vzít kapesník a suchý tedy nezůstal.

Autorce se podařilo opravdu věrně vystihnout období válečných let, kdy bylo obtížné hospodařit. Potraviny byly na příděl, hospodyně se musely naučit vařit s náhražkami. Neustálá hrozba smrti se kolem všech táhla jako dým. V dnešní pohodlné době je docela těžké si to představit, o to víc podlehnete kouzlu knihy, abyste vstřebali její atmosféru a anglického ducha, který zůstal zachován i v překladu do češtiny.

Dopisy, které nikdo nečetl jsou dokonalým nadčasovým příběhem lásky a naděje, která opravdu umírá jako poslední.

(Knihu k recenzi věnovala Albatros Media, recenzi si můžete přečíst také na webu knižního komunitního portálu Zeedee.com, kterému tímto děkuji za poskytnutí recenzního výtisku)

O hledání kořenů i sebe sama

Jonathan Franzen se po pěti letech vrací na český knižní trh. Ani tentokrát nepouští svá oblíbená témata, a čtenáři se tak do rukou dostává příběh o hledání kořenů i sebe sama, prošpikovaný linií téměř špionážní. Rozsáhlý společenský román nese název Purity, což v překladu znamená čistotu, zároveň je to jméno hlavní hrdinky.

Purity Tylerová své jméno nemá ráda, pro své okolí je známá jako Pip. Není spokojená ani se svým životem. Práce ji nebaví, navíc je mizerně placená, takže Pip jen těžko splácí studentskou půjčku. A to se nebavíme o bydlení. Pip žije v domě s několika přáteli, kteří tíhnou k anarchismu. Už tak dost náročný život Pip komplikuje fakt, že jí matka nikdy neprozradila, kdo je její otec, a sama ukrývá svou pravou identitu za falešné jméno. Pip doufala, že když najde otce, dostane se k penězům, aby mohla splatit půjčku. Jako stážistka odjíždí do Bolívie, kde okouzlující Němec Andreas Wolf založil projekt Sunlight, jakousi obdobu WikiLeaks.

Tom Aberant vede internetové noviny, pro něž píše ctižádostivá novinářka Leila. Je sice vdaná za stárnoucího spisovatele upoutaného na invalidní vozík, to jí ale nebrání v tom, aby měla poměr se svým zaměstnavatelem. Když u nich Pip začne pracovat, berou ji pod ochranná křídla. Jak se říká, všechno souvisí se vším, stejné je to i s hrdiny románu, jejichž zdánlivě nesourodé životy mají mnoho společného.

Předchozí dva literární počiny Jonathana Franzena mají mezi čtenáři velký úspěch. Zatím jsem je nečetla, Purity je moje první setkání s ním, a musím říct, že to bylo setkání docela vyčerpávající. Autor je totiž typem spisovatele, který vám svou knihou vymluví díru do hlavy. Purity je dílo hodně květnaté, měla jsem pocit, že Franzen chce, aby čtenáři nic neuniklo a měl veškeré souvislosti hezky pohromadě.

Kniha není příliš akční, převládají popisné pasáže, výrazné akční momenty spočítáte na prstech jedné ruky. Kupodivu se mi ten hutný styl i docela zamlouval, rozsáhlá souvětí mám obecně raději než strohé jednoduché věty. Oceňuji překlad Lucie Mikolajkové, která text bravurně převedla do češtiny.

Purity je čtenářsky náročný příběh, vrstevnatý, složitý, zpracovává hned několik témat. Jedná se o společenský román, který si na paškál bere rodinné vztahy, a zabývá se i aktuální tématikou úniku tajných informací, díky čemuž si můžete připomenout nedávnou aféru související s WikiLeaks.

Na čtení téhle knihy se sice budete muset soustředit, zároveň však máte záruku, že se vám do rukou dostává neotřelé dílo, které si, jste-li milovníci rozsáhlých opusů, vychutnáte.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla.)

Lidé, kteří mě znali

90. léta: Emily Overtonová studuje vysokou školu, bydlí s kamarádkou a právě se chystá na rande se spolužákem Gabem. Ale ještě ten večer je všechno úplně jinak. Emily potkává Drewa a bláznivě se do něj zamiluje.

11. září 2001. Emily pracuje v kanceláři, jejíž sídlo je v severní věži Světového obchodního centra. Ten den měla být v práci, ale má volno a nikdo z jejího okolí to neví. Emily utápějící se v osobních problémech bere tragické události jako šanci začít znovu. Pod novým jménem a jinak.

Čtrnáct let žije Connie Prynnová spokojený život v Kalifornii. Pracuje jako barmanka, vychovává dceru a myslí si, že dávnou minulost nechala tisíce kilometrů za sebou. Ale jak už to bývá, dostihne nás vždycky ve chvíli, kdy to vůbec nečekáme. Connie se dozvídá krutý verdikt – je těžce nemocná. Musí se rozhodnout, jak dál naloží se životem. A co bude s dcerou Claire, jíž je teprve třináct. Connii čekají nejtěžší chvíle. V dceřině zájmu bude muset otevřít vrátka k bývalému životu a přiznat jí (a vlastně i sobě), co kdysi udělala.

Ani se mi nechtělo věřit, že se jedná o prvotinu autorky Kim Hooper, její zápletka je opravdu důmyslně promyšlená. Román Lidé, kteří mě znali zadrnká hned na několik strun. Je plný emocí a vášní, zároveň napsaný s citem a důrazem na detaily. Retrospektivní forma vyprávění dává střídavě nahlédnout do obou životů mladé ženy. Postupně odhalujeme okolnosti, které vedly k razantnímu kroku, jakým změna identity bezesporu je. Nechat za sebou všechny své blízké v podstatě ze dne na den, to chce opravdu velký kus odvahy.

Hlavní hrdinka Connie / Emily je pro mě rozporuplná postava. Bylo mi líto, co musela díky nemoci vytrpět a spolu s ní jsem prožívala i vypjaté scény s Claire. Nelíbil se mi způsob, jakým jednala s manželem, který pečoval o nemocnou matku. A právě to, že její povahové vlastnosti nejsou prvoplánově kladné, ji zlidšťuje. Byť jsem s některými postoji Emily nesouhlasila, přemýšlela jsem nad jejím chováním a zkoušela si představit, jak bych se v dané situaci zachovala já sama.

Líbilo se mi, jak autorka příběh zakončila. Ohraničený, a přesto otevřený konec dává prostor čtenářově fantazii. Závěr nesklouzl do klišé, které bývá typické pro příběhy s podobnou tématikou.
Kniha Lidé, kteří mě znali je velkým překvapením na knižním trhu, po dočtení ve mně ještě hodně dlouho doznívala, na příběh Emily musím pořád myslet.

Ráda bych si od Kim Hooper přečetla ještě něco dalšího, její sympatický styl psaní se mi zamlouvá.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Budu vším, čím mě chceš mít

Hattie je výborná herečka, která se ve svých rolích cítí jako ryba ve vodě. Rádi byste vzornou studentku, milou holku odvedle, poslušnou dceru nebo milující partnerku? Bude vším, čím ji chcete mít. Není to lákavá představa?

Hattie je skoro osmnáct, žije s rodiči v malém městečku, kde studuje střední školu. Miluje herectví a jejím snem je dobýt New York jako divadelní herečka. Zatím se realizuje v místním divadelním spolku, chodí se spolužákem a ve volném čase pracuje v místním fotolabu. Jenže jednoho dne je Hattie nalezená mrtvá. Násilná smrt rozmetala dívčiny sny a zároveň šokovala celé městečko. Kdo by něčeho takového byl schopen? Někdo z místních nebo se snad Hattie do něčeho zapletla? Vyšetřování se ujímá šerif Del, který Hattie znal odmalička. O to víc je to pro něj horší, a bude mít co dělat, aby si nad případem udržel odstup a nadhled.

Kniha je psána pohledem vybraných postav, jimiž jsou Del, učitel Peter a samotná Hattie. Možná to zní, vzhledem k dívčině tragické roli v příběhu, divně, ale do děje to skvěle zapadá. Autorka přibližuje několikaměsíční období před vraždou, i události bezprostředně po ní. Nejenže se střídají vypravěči, ale obměňují se i časové roviny, což vás při čtení udržuje v napětí.

Kniha je srovnávána se slavnou Lolitou Vladimíra Nabokova. Tak pod to se podepsat nemůžu, já ten dojem neměla. Hattie je jiná věková liga než Lolita, myslím, že Humbert Humbert by s ní společnou řeč asi nenašel. ☺
Naopak, já objevila jistou podobnost se seriálem Twin Peaks. Ospalé maloměsto, kde si všichni vidí do talířů, komunita obyvatel semknutá k sobě tak, že člověk zvenčí nemá velkou šanci proniknout mezi místní. A k tomu mrtvola mladé dívky, která měla život před sebou, stejně jako legendární Laura Palmerová. K tomu přičtěte spravedlivého šerifa a pestrou suitu místních obyvatel – no já to tam prostě vidím.

Nejvíce mých sympatií si získal právě šerif Del, který na mě působil férovým dojmem. Poctivý chlap ze staré školy.  Mně se hned vybavil představitel takových mužů, Tommy Lee Jones, kterého jsem si pak jako Dela představovala po celou dobu.

V knize se střídá větší množství vedlejších postav točících se kolem Hattie jako planety kolem Slunce. Autorka mezi nimi mistrně kličkuje, aby vás dokonale zmátla. Já už svého adepta na vraha měla, ale jak už to je u dobrých thrillerů zvykem, vše se obrátilo o sto osmdesát stupňů, a já byla zase na začátku. A tak je to správně, nervy mají pochodovat a emoce vřít. Román je navíc prodchnutý zlověstnou atmosférou, která vás nutí být trochu paranoidní a vraha vidět ve všech.

Budu vším, čím mě chceš mít se mi četl dobře, řadím ho mezi psychologické thrillery, které zaujmou nejen tématem, ale i zpracováním.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Vzestup raketových dívek

Když se řekne americká žena, možná si představíte usměvavou naondulovanou hospodyňku. Její domácnost je perfektně uklizená, dětičky i manžel nakrmení, prostě všichni jsou happy.
A co kdyby ta americká žena byla jiná, vymykala by se všem těm klasickým klišé? Chodila by do práce, a to ne jen tak ledajaké, zabývala by se raketovým výzkumem. Začíná vás to zajímat? Právě takové ženy představuje kniha Vzestup raketových dívek autorky Nathalii Holt. Do rukou se vám dostává svědectví o ženách, které výraznou měrou přispěly k dobytí kosmu.

Ve čtyřech částech mapujících bezmála půl století náročné, dá se říct, „chlapské“ práce, poznáváme ženy, které se naplno oddaly vědě. Barbara Paulsonová, Helen Lingová, Sue Finleyová, Melba Neadová, Barby Canrightová nebo Macie Robertsová, to jen zlomek těch, pro něž čísla znamenala celý svět. Pracovaly v JPL jako tzv. výpočtářky. Na jejich výpočtech závisely výsledky testovacích pokusů, stejně tak i životy kolegů. Stačil chybný součet, změna znaménka, záměna číslic, a práce mohla skončit i tragicky. Zapomeňte na vymoženosti dnešní moderní doby. Žádné počítače, pouze vlastní mozek, tužka, papír a speciální kalkulačka.
 V institutu JPL se testovaly raketové střely, náboje, konaly se pokusy s odstřelováním. Zaměstnanci byli věčně pod tlakem, ať už následkem fyzické i psychické námahy nebo díky neustálému soupeření USA a Ruska, i přesto si dokázali zachovat smysl pro humor. Pořádali oblíbenou soutěž Miss Neřízená střela, navštěvovali se v soukromí, byť své práci podřizovali téměř všechen volný čas. Překvapilo mě, v jaké pohodě a harmonii spolu dokázali zaměstnanci JPL fungovat. Mezi ženami a muži nepanovala žádná větší nevraživost, i když by mohla. Jak už to bývá, ženy byly znevýhodněny víc. Zatímco unavený muž může doma odpočívat a všechny pracovní trable hodit za hlavu, ženě začíná druhá směna, tentokrát na domácí frontě. I úspěšné ženy v JPL se musely naučit skloubit kariéru a mateřskou roli. Mnohé z nich právě z  tohoto důvodu z práce odešly, jiné ji jen na čas přerušily.
60. léta znamenala velkou modernizaci. Konaly se pokusy v kosmu, první mise na Měsíc. Z výpočtářek se stávají programátorky pracující s prvními počítači IBM. JPL zažívá nejen úspěchy i krachy. Tragicky končí nechvalně známá mise Apollo 1.

Kniha Vzestup raketových dívek není vůbec suchopárnou encyklopedií. Jedná se o publikaci na pomezí románu a dokumentu. Je sice plná odborných termínů, ty jsou však podány srozumitelnou formou. Jako laikovi se mi dostalo podrobných informací o práci ve vědeckém výzkumu. Dozvěděla jsem se i zajímavé informace, třeba že v matematice existuje Fibonacciho posloupnost, v níž každé číslo je součtem dvou předchozích. (1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, atd.). Nebo že první počítač IBM obsahoval jedenáct komponentů, které dohromady vážily skoro deset tun.

 Autorce se podařilo vdechnout hrdinkám život. Nejsou to jen bezduché figurky na šachovnici vědy a techniky, jsou to bytosti z masa a kostí. Prožívají radosti i strasti, jsou mistryněmi v logistice a plánování rodinného a pracovního života. Jsem naprostý matematický antitalent, takže jsem jen s úžasem zírala, co tyto neskutečné ženy dokázaly. Nezbývá než smeknout pomyslný klobouk. Plastický obraz je umocněn foto přílohou. Určitě si ji budete, stejně jako já, prohlížet v průběhu čtení, abyste získali dokonalou představu o životě „raketových dívek“. Pro ještě lepší zážitek doporučuji projít si ji ještě jednou, až knihu dočtete.

Velké plus je i nádherná obálka, u níž mě zaujal nejen titulní obrázek, ale především potisk předsádek znázorňující matematické výpočty.

Vzestup raketových dívek je výborným počinem na poli populárně naučné literatury. „Raketové holky“ vám ukážou, jak se prosadit ve světě, který ženám běžně nepřeje.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Když láska dostane druhou šanci

Říká se, že když se partneři pohádají, večer mají jít spát už usmíření. Ale co když na sladké smiřování není nálada ani chuť, protože vztah dvou lidí, kteří se ještě nedávno měli rádi, pomalu vyhasíná? Přesně tohle potkalo Zoe a Eda.

Už na sebe neusmívají, společně řeší pouze provozní věci, víceméně si tak trochu lezou na nervy. Rozhodí je i drobné hlouposti a hádky jsou pak na denním pořádku. Po jedné takové banální slovní přestřelce však na Zoe čeká studená sprcha. Už nikdy nedostane šanci k usmíření se svým mužem, protože Ed zahyne při dopravní nehodě.

Až poté si Zoe uvědomí, co všechno pro ni její muž znamenal. Ed byl její životní láska, vysněný idol už od studentských let. A i když jejich vztah procházel krizí, uvnitř ho pořád milovala. Po manželově smrti se proto zcela ponoří do smutku a truchlení. A hlavou se jí honí jediná věc. Kdyby tak mohla… Kdyby tak mohla vrátit čas a udělat spoustu věcí jinak.

Jednoho dne uklouzne a zraní se na hlavě. Po probuzení se nestačí divit. Ocitla se ve svém dívčím pokoji v domě rodičů, dvacet let před nehodou. Dostala Zoe druhou šanci a spolu s ní možnost napravit chyby, jež ve vztahu s Edem udělala?


(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

Se záští

Těžká jsou ráda opilcova, říká se. Jenže co když se jednoho rána vzbudíte a zjistíte, že bolest hlavy s alkoholem nijak nesouvisí. Přesně to se stalo Jill. Problém je v tom, že ona nejenže nikde nepařila, ale vlastně si vůbec nepamatuje události z posledních šesti týdnů.
Osmnáctiletá Jill Charronová studuje poslední ročník střední školy. Je to hodná dívka, vzorná studentka a dobrá kamarádka. Čeká ji největší dobrodružství v jejím dosavadním, dosud klidném životě. Se studentským programem pojede na studijní výlet do Itálie. Do Itálie! Jill se nemůže dočkat. Je hloubavá a zvídavá, těší se na nové zážitky. Spolu s ní na výlet míří i její nejlepší kamarádka Simone. Jsou jako dvojčata, bez sebe nedají ani ránu. Prostě jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet.
V Itálii však dojde k nehodě. Jill se probouzí v nemocnici, zraněná a s pamětí, která je děravá jako stará pavučina. Vůbec nechápe, co se stalo. Rodiče jí blokují přístup k internetu i mobilu, jediným řešením je zavolat Simone z nemocničního telefonu. Simone však telefon nebere. A její rodiče? Říct, že jsou na Jill naštvaní, je slabé slovo. Co se stalo v Itálii? Při hledání pravdy si Jill sáhne na samé dno svých sil i paměti.
Spolu s Jill zjišťujeme, co se v Itálii stalo. Dívka pomalu skládá rozbité kousky vzpomínek za pomoci empatické nemocniční psycholožky i nové kamarádky Anny. Celý příběh rámují výňatky z policejních výslechů, cestovních průvodců, mailových konverzací a blogových článků, které pomáhají doplnit celkový obrázek. Zároveň jsou však dvousečnou zbraní. Nelítostný dav se nechává strhnout a pořádá hon na Jill. 
Právě tady je vidět, jak lehce se dá člověk ovlivnit a nechá sebou manipulovat. Jak snadné je někoho odsoudit jen proto, že „jedna paní viděla“. 
Román Se záští je výbornou sondou do života současných teenagerů. Nabízí pohled na přátelství, které není tak pevné jak by se na první pohled mohlo zdát. Kontrast mezi prostředími, z nichž obě dívky pocházejí, je velmi výrazný. Jill je potomkem bohaté rodiny, pro niž není problém zaplatit studia na prestižní univerzitě, zatímco Simone tohle štěstí nemá. Závist pomalu zapouští kořeny a ve vztahu dívek se objevují první trhlinky.
Kniha Se záští je určená hlavně teenagerům, kteří už mají dost přeslazených románků a rádi by si přečetli napínavý příběh, ale určitě zaujme i starší čtenáře, čehož jsem důkazem. 🙂  Není to tak úplně krimi, i když zde zločin hraje prim, jedná se spíše o psychologický román, mrazivý, napínavý thriller plný tajemství, která čekají na to, až je odhalíte. Jen pozor na to, komu budete věřit. Nezapomeňte na to, jak málo stačí k tomu, aby vás rozlícený dav strhl sebou. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)
Design a site like this with WordPress.com
Začít