7. stránka

Podzim Ruth Wintersové

Bývalá účetní Ruth žije v malém domku a od života už nečeká nic. Je vdova, jediné děti, které vídá, jsou ty, jež hlídá maminkám v sousedství. Už si zvykla na rutinu a každodenní návyky, které nemění. Jen by se ráda vídala víc s milovanou neteří Chloe, jež bydlí daleko, ale aspoň si telefonují. Jednoho dne se v telefonu neozve Chloe, ale její matka, Ruthina mladší sestra Veronica. Na tom by nic nebylo, kdyby mezi nimi nepanovala letitá nevraživost. Ale Veronica je v zoufalé situaci a Ruth se musí rozhodnout, jestli obnoví pošramocený vztah se sestrou a zapomene na staré křivdy, protože čas běží příliš rychle a nic ho nezastaví.

Podzim Ruth Wintersové přináší další z řady oblíbených příběhů, v nichž se v hlavní roli představuje senior. Ale pozor, nejedná se o žádného morouse, i když se Ruth chová nepřístupně a není příliš komunikativní. Pod přísnou slupkou se skrývá rozumná, citlivá a příjemně sarkastická žena, jejíž bonmoty vás budou bavit. Ruth umí překvapit a nejvíc asi sama sebe.

Děj se nese v pohodovém tónu, přestože se zabývá náročnými tématy. Sledujeme proměnu stárnoucí ženy v moderní verzi sebe sama. Ruth se učí používat moderní technologie, otevírá se lidem a uvědomuje si, že ztrácet čas nemá smysl, a důležitější než sebelítost a vztek je umění přenést se přes staré křivdy a odpustit. Co se mezi sestrami přihodilo, sledujeme v retrospektivě, kdy Ruth vzpomíná na dětství a mládí.

Bylo pro mě velkým překvapením, že autorem hřejivého a milého románu je muž. Do ženské hrdinky se dokázal vcítit lehce a s velkou dávkou empatie. Příběh Podzim Ruth Wintersové doporučuji čtenářům všech věkových kategorií, kteří hledají knihy, které se dotknou srdcí a zanechají v nich dojem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na eshopu.

Altán s vůní čokolády

Už máte všeho po krk? A pocit, že vás práce netěší, ale vyčerpává a vysává veškerou vaši energii? Říkáte si, že to, co děláte, nemá smysl? Nemám pro vás tip na motivační knihu, ale co takhle přečíst si příběh ženy, která přesně tohle prožívá? Altán s vůní čokolády Hanny Blixt vám ukáže, že nikdy není pozdě na nové začátky v úplně jiném oboru, než ve kterém jste pracovali doposud.

Pohřeb kolegyně je pro Hilmu poslední kapkou, rozhodne se opustit svět PR, svět, v němž byla zavalená požadavky, úkoly a neměla čas pro sebe. Život má člověk jen jeden a je třeba si ho užít tak, aby z toho něco měl. Hilma odjíždí z rušného města do poklidné vísky, kde ji zaujala práce v kavárně. Ale nebude to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Nová práce zahrnuje také výrobu čokoládových pralinek, což je pro Hilmu španělská vesnice, navíc je ve vesnici třeskutá zima a ne všichni se tváří, že novou tvář vítají. Ale vůně čokolády dokáže spojit nemyslitelné, na Hilmu čeká mnoho výzev a možná taky… ale ne, neprozradím, nechte se překvapit a okouzlit romanticky laděným feel good románem.

Hanna Blixt v příběhu propojila dvě dějové linky. V první sledujeme Hilmu a její sžívání se s novou realitou, ve druhé je vypravěčem tajemný muž, jehož identitu v průběhu děje zřejmě bez problémů odhalíte. Vůbec to nevadí, jeho dojemná výpověď dokresluje atmosféru přátelsky laděného děje.

Altán s vůní čokolády jede na vlně pohodových příběhů, u kterých nemusíte moc přemýšlet, tušíte, jaký konec mají, přesto si je užijete, protože únik od reality potřebuje občas každý. Moc hezky je vykreslená práce s čokoládou, hlavně výroba pralinek (nezapomeňte si ke čtení nachystat nějakou dobrotu). Knížka se řadí mezi příjemné jednohubky, které dáte za pár večerů. Ale to je vlastně docela škoda, protože autorka v knížce nastiňuje hned několik témat, které by si zasloužily rozvinout a rozepsat, kdyby to tak bylo, příběhu by nechyběl šmrnc, kterým se pyšní romány Fredrika Backmana. Tak třeba příště?

V každém případě si půvabné čtení nenechte ujít, pokud hledáte nenáročnou oddechovku.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Byt

Daniel bydlí v Táboře, ale pracuje v Praze a domů jezdí jen na víkendy, aby se postaral o nemocného otce. Zuzana potřebuje někde bydlet, ale omezují ji finance, tudíž bydlení na všední dny je zatím nejschůdnější variantou, již by mohla zvládnout. A právě tuto možnost Daniel nabízí. Slovo dá slovo a ti dva se v jeho bytě střídají a nechávají si vzkazy. A na vás je, co a jakým způsobem si z jejich příběhu vezmete a odnesete. Byt je totiž psán dvěma autory.

Jan Němec stvořil linku s Danielem a Jana Šrámková se Zuzanou. Obě jsou důkazem, že různorodé příběhy, jež nepocházejí z pera jednoho konkrétního spisovatele, lze spojit ve smysluplný celek. Z jedné strany se můžete pustit do Danielova vyprávění, z druhé na vás mává Zuzana. A na vás je, jak čtení pojmete. Začnete nejprve Zuzanou? Nebo spíše Danielem? A co takhle pár kapitol na střídačku? Záleží opravdu na každém čtenáři. Protože mě před pár lety uhranul román Jana Němce Možnosti milostného románu, otevřela jsem jako první stránky s jeho příběhem. A po pár kapitolách dala pár kapitol z části se Zuzanou. Toto střídání mi však nevyhovovalo, a tak jsem zůstala u Daniela až do konce a až poté jsem zvolila Zuzanu.

Styl Jana Němce už znám, takže to bylo, jako když potkáte starého známého, jeho způsob psaní mi sedí a Danielovo vyprávění o životě, složitých rodinných i milostných vztazích mě hodně bavilo, byť tady k smíchu vlastně nic není. Setkání s Janou Šrámkovou bylo první, píše úplně jinak, její psaní je spíše vzletné a poetické, musela jsem si zvykat, ale jakmile jsem se do toho dostala a vnímala jako součást celku, šlo to. Moc se mi líbilo, jak si mezi sebou posílali palindromy, pokud vás hraní se slovy baví, doporučuju najít si je na internetu, pobavíte se.

Koncept „oboustranného“ románu použil už Patrik Hartl ve svém románu Okamžiky štěstí, v němž propojil osudy sourozenců Jáchyma a Veroniky a na vás bylo, čí příběh si vyberete jako první. Byt to má o to těžší, že jej psali dva různí spisovatelé a museli pracovat tak, aby koncept ve výsledku dával smysl a čtenáři tak souvislosti zapadly na to správné místo.

Neporadím vám, z které strany se začíst. Oba příběhy jsou silné, s jejich hrdiny budete v některých okamžicích souznít, v jiných zase ne, dohromady však tvoří hodně zajímavé vyprávění, které každý bude chápat po svém.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Bigamie

Od britské autorky Rony Halsall jsem před lety četla psychothriller Kruh, který mě naprosto uchvátil, proto jsem byla nadšená, že si můžu přečíst její další kousek nazvaný Bigamie.

Emma se po tragické události účastní sezení v terapeutické skupině, kde potká sympatického Sama. S jeho pomocí se vyrovnává se smutkem a považuje ho za muže svých snů. Když s ním otěhotní, není na co čekat – následuje svatba a stavba vysněného domu. Ale čím blíž si ti dva jsou, tím víc Emma pochybuje, že je Sam opravdu ten pravý. Doma bývá jen část týdne a taky se jí nezdá způsob, jakým řeší společné finance. Když se jednou v jeho telefonu ohlásí žena, která tvrdí, že to ona je Samova manželka, Emmě se život rozsype jako domeček z karet. Musí zjistit, kde je pravda a kým vlastně Sam je.

No páni! Dostala jsem přesně to, co jsem čekala. Napínavý psychologicky laděný thriller, v němž není místo na lelkování. Emminy pochybnosti ohledně Sama autorka servíruje hned na začátku a rozjíždí divokou jízdu, ze které není úniku. Jakmile se začtete, vyplivne vás to na konci s pusou dokořán.

V Bigamii totiž neplatí, že co je psáno, to je dáno. Rona Halsall si se čtenářem pohrává jako kočka s myší, jestliže v jedné kapitole něco nastíní, buďte si jistí, že za dalších pět to už neplatí. Nejste si jistí, komu věřit, na čí straně je pravda a kde vlastně je. Jestli si myslíte, že bigamie je hlavní a jediné téma příběhu, pletete se.

Rona Halsall píše čtivě, román nemá hluchá místa a přestože jsem pár věci vytušila, nebyl to pro zápletku problém. Během čtení jsem byla mnohokrát překvapená, jakým směrem se příběh posouval. Když si myslíte, že víte, spisovatelka rozmetá vaše domněnky na prach. Nešetří ostrými zvraty v ději, nečekaný a šokující závěr je jen třešinka na dortu.

Za sebe můžu psychothriller Bigamie doporučit. Je čtivý, nepředvídatelný, tajemný a plný nečekaných situací, vyvolávajících správné napětí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Návrat

Oblíbená česká autorka Petra Dvořáková přichází s novinkou Návrat. Komorní příběh nás zavede do kláštera. Jste zvědaví? Tohle jsou bujaré devadesátky, čas nových začátků úplně ve všem. Po revoluci se do zapomenutých klášterů vrací život. V jednom z nich, rozpadlém a zničeném, čekajícím na pořádnou rekonstrukci, žije mezi starými řádovými sestrami mladá Jana, řeholním jménem Františka, která dostává na starosti čekatelky, budoucí novicky řádu. Jana je trochu rozpolcená mezi životem v klášteře a tím, co by na ni mohlo čekat venku. Neustále vzpomíná na dávného kamaráda a taky ji cosi přitahuje na divoké Karin, která do kláštera přišla. Docela zamotané klubko, které Janě dává dost zabrat.

Hodně jsem se na Návrat těšila, mám psychologicky laděné počiny Petry Dvořákové ráda. A taky jsem s potěšení kvitovala, že děj bude situován mezi řádové sestry, zajímalo mě, jestli se dozvíme, jak probíhá běžný život za zdmi kláštera, kam běžný člověk nevidí. Jeptišky bojují se schátralostí božího domova, kterému se pomocí rekonstrukce snaží vdechnout nový život. Autorka popisuje soužití sester mezi rozkopanými zdmi, boj s financemi, každodenní rutinu uklízení po řemeslnících, praní i pravidelných modliteb. Děj plyne velmi poklidně, nikam se nespěchá, jediné vzrušení přinášejí mladé dívky a ženy, které do kláštera přicházejí. Jsou různorodé, veselé, bodré, závistivé, plaché i nespoutané, jako je tajemná Karin.

Popisy chodu v klášteře mě hodně bavily, ta pomalost mi nevadila, k životnímu stylu řádových sester to ladí. Linka s Karin mi neseděla, přišla mi hodně na sílu a vlastně i zbytečná. Mnohem víc mě zaujala postava Janiny maminky, která sama v tomto klášteře pobývala, a v jejímž životě se odehrálo něco, co ji vrátilo zpátky a své nenaplněné ambice si promítá do dcery.

Nebude to moje topka, co se autorčiny tvorby týče, ale i tak Návrat považuju za hodně zajímavý počin, který nechává čtenáře alespoň trochu nahlédnout do života řeholních sester.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídít.

Sněhurečka

Nakladatelství Host vydává další počin velšské spisovatelky Sophie Andersonové. Už počtvrté tak nabízí možnost užít si nádherný pohádkový příběh s nádechem magie.

Tasha žije s rodiči u dědečka, kterému pomáhají s hospodářstvím. Tasha má za sebou traumatizující zážitek a tak vyhledává samotu, přestože uvnitř touží po kamarádce. S dědečkem na zahradě postavili holčičku ze sněhu a Tasha by si ze srdce přála, aby sněhová panenka ožila, tak jak se to stává v pohádkách. Osamělou dívenku čeká velké překvapení – seznámí se s Alyanou. Nová kamarádka je tady! Ale co se stane, když pomine zima, z níž je Alyana stvořená, co se stane, když vládu převezme teplé, rozkvetlé a voňavé jaro?

Sophie Andersonová opět čerpala z nepřeberné studnice klasických ruských pohádek a v milém vyprávění nechala ožít legendu o sněhové holčičce, která ke svému životu potřebovala zimu, mráz a sníh. Seznamte se, to je Sněhurečka.

Opět se jede na vlně dívčích hrdinek, které si statečně a s velkou dávkou odvahy prošlapávají cestičku životem a stávají se díky prožitým situacím silnější a sebevědomější. Ve Sněhurečce se z plaché Tashi stává komunikativní holčička, která si najde i kamarády. Spisovatelka si stále drží laťku proklatě vysoko, každý další počin je stejně kvalitní a čtivý jako ty předchozí. Přestože se její knížky v lecčems podobají, jednotlivě mají osobité kouzlo a neopakovatelnou atmosféru. Nabízí také citlivě zpracované téma překonávání strachu i zdánlivě jednoduchých překážek, které jsou pro introvertní a plaché jedince nesmírně těžké.

Ani tentokrát nepřijdeme o ilustrace, které knížky Sophie Andersonové činí originálními a půvabnými. Tentokrát obrázky namalovala Melissa Castrillón a pohádce tak vdechla kouzlo magie i zimní náladu.

Příběh laděný do zimního kabátku je určený dětem i dospělým, prostě všem, kteří jsou uvnitř pořád dětmi, mají fantazii a milují magično a pohádky.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Ten farář je nějakej divnej. O farářkách nemluvě

Aleše Palána není třeba sáhodlouze představovat. Ti, kdo si chtějí přečíst dobrý a kvalitní rozhovor, ví, že s žádnou publikací tohoto spisovatele nesáhnou vedle. Aktuálně vyšla v nakladatelství Portál sbírka rozhovorů nazvaná Ten farář je nějakej divnej. O farářkách nemluvě. Je? Jsou? Co myslíte? Za sebe můžu říct, že jsou především velmi zajímaví a poznat je prostřednictvím této knihy bylo obohacujícím zážitkem.

Uvnitř na vás čeká celkem sedm rozhovorů, pětkrát byli zpovídáni muži, dvakrát ženy. Hned první interview představí faráře, jakého svět neviděl :). Sympaťáka, který je svůj a navíc dělá muziku – Filipa Boháče. Dále se vám představí Alexandra Jacobea, milovnice pudlů, účastnice poutě do Santiaga de Compostela a vcelku zajímavá mladá žena, dále poznáte Sandru Silnou, již zdobí několik kérek :), Petra Wagnera, husitského faráře a frontmana rockové kapely, prostě faráře a farářky, kteří se vymykají tradiční představě přísného a zkostnatělého duchovního. Jsou normální, jsou vtipní, věnují se různým koníčkům, není jim cizí humor.

Jak už jsme u Aleše Palána zvyklí, jeho otázky jsou věcné, trefné, vtipné, přesně takové, aby zpovídanou osobu čtenářům co nejvíc přiblížily a nebyly spíše dotěrné. Nemusíte se bát, že by se duchovní snažili „přetáhnout“ vás na svou stranu, jen si s vámi o víře, Bohu, o svém životě povídají a přibližují sebe sama jako normální lidi, kteří jezdí autem, poslouchají metal, obhospodařují rodinné pole a to, že jsou duchovní, poznáte jen, když kázají formálně v kostele.

Bylo mi ctí ponořit do fascinujících životů farářů a farářek a poznat je z lidské stránky, nahlédnout do jejich světa a zjistit, že je stejný jako ten náš. Aleš Palán vždycky přináší kvalitní rozhovory, v nichž nechybí zájem o danou osobu a téma a empatie mísící se s jemným humorem, takže povídání působí velmi přirozeně a lehce, jako když si povídáte s kamarádem u kávy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Ovoce opilého stromu

Znáte Kolumbii? Pojďte se podívat, jak se v této jihoamerické zemi žilo na konci 80. let 20. století. Píše se rok 1989 a Pablo Escobar roztahuje sítě drogového kartelu i za hranice státu. A nejen to, celou Kolumbii svírá strach z toho, co všechno se může stát. Pod nohama vám může kdykoli vybuchnout bomba, v bezpečí nejste téměř nikde. Sedmiletá Chula a její starší sestra žijí s matkou v uzavřené čtvrti pro bohaté lidi a možné nebezpečí si proto neuvědomují. Jejich otec je často pracovně mimo domov, rodinu chrání podivný strom, který matka vysadí na zahradě. Všichni v okolí se ho bojí, protože jeho plody mají omamné účinky. A pak do rodiny nastoupí nová služka, patnáctiletá Petrona. Tichá, uzavřená dívka z chudé rodiny, jejíž příchod mění vše.

Román Ovoce opilého stromu je vyprávěn v retrospektivě, střídají se Chula a Petrona a předkládají čtenářům naprosto fascinující pohled na Kolumbii na sklonku 20. století. Přestože se jedná o náročnou etapu kolumijských dějin, která k nám prosákla jen zprostředkovaně z médií, je popsána čtivou a sugestivní formou. Dětský pohled bezelstné Chuly zážitek jen umocňuje.

Autorka líčí kontrastní světy privilegovaných vrstev a těch, kteří se narodili v chudých poměrech. Propast mezi nimi se rozšiřuje závratnou rychlostí, s čímž jde ruku v ruce zlost, nenávist a pohrdání. Zatímco Chula i přes všudypřítomné nebezpečí žije v uzavřené ulitě, Petrona, o které téměř celou dobu nevíte, co si máte myslet, se musí postarat nejen o sebe, ale také o strádající rodinu. Do života jí vstoupí mladý partyzán a Petrona se zamiluje. Láska je krásná věc ale důležitá je také loajalita k zaměstnavatelům. Petrona bude muset učinit těžké rozhodnutí a Chula s rodinou pozná dopad Escobarovy moci.

Ingrid Rojas Contreras napsala vemlouvavý historický román s přesahem a velou dávkou emocí. Jak píše v doslovu, při psaní čerpala z vlastní minulosti, což jen umocňuje sílu a intenzitu příběhu a nutí našince přemýšlet nad tím, jak se máme vlastně dobře.

Hledáte-li kvalitní čtení, které vám nabídne příběh silný jako poctivé ranní kafe, Ovoce opilého stromu můžu jen doporučit. Neotřelé prostředí, třaskavý mix napětí a křehkosti má co nabídnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Cesta ke hvězdám

Helena Rubinstein, Elizabeth Arden, Revlon, Coty, Pond´s – to je jen zlomek kosmetických firem, které si v průběhu 20.století vydobyly světovou prestiž. A co Estée Lauder, říká vám to něco? Žena, která chtěla stanout na výsluní a přála si, aby její kosmetika oslovila ženy na celém světě. Stalo se tak? To vám poví Glorie Downingová, která se po nepříjemném rodinném skandálu snaží zmizet v útrobách New Yorku a žít co nejnenápadněji. Právě tam poznává Estée, impulzivní, houževnatou podnikatelku, přesvědčenou o tom, že úspěch je na dosah ruky, stačí jen chtít. Ale víte, jak to je, konkurence je velká a navíc Evropa stojí na prahu druhé světové války, což se citelně dotkne také ekonomiky Spojených států.

Prostřednictvím Glorie, která je zároveň i vypravěčkou, nahlédneme do nitra kosmetického průmyslu a zjistíme, jak se točí kola mocného kolosu, v němž všichni chtějí hrát prim. Estée by se ráda dostala mezi prestižní kosmetické značky a nebojí se využít všech možností, včetně výhod, které jí skýtá přátelství s Glorií. Autorka čtivě popisuje, jak Estée postupně budovala svou značku, od přípravy kosmetiky v kuchyni, až po vysněný prodej ve vyhlášeném newyorském obchodním domě.

Není to však pouze životní příběh Estée Lauder. Glorie Downingová je sice smyšlená postava, přesto i její osud vydá za několik skutečných. Její rodina čelí nepříjemné situaci, Glorie musí urychleně dospět a postavit se na vlastní nohy.

Renée Rosen se v románu Cesta ke hvězdám inspirovala skutečným příběhem kosmetické magnátky Estée Lauder a umně ho zkombinovala s fiktivním, leč srovatelně zajímavým životem Glorie Downingové. Obě hrdinky představují výrazné povahové protiklady, které se, jak známo, přitahují. Žijí navíc v pohnuté době, kdy se ženy musí hodně snažit, aby uspěly.

Román Cesta ke hvězdám se díky atraktivnímu námětu stává dalším úspěšným kouskem v sérii oblíbených beletrizovaných biografií, které čtenářům předkládají fascinující a inspirativní osudy významných světových ikon.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora a magazínu Knihkupec.

Nezapomeň psát

Je dvacáté století, píšou se šedesátá léta a – světe div se – holky to pořád nemají jednoduché! O tom by mohla vyprávět Marilyn. Vyrůstá v židovské rodině svázané tradicemi, což její nespoutaná a bohémská povaha nese těžce. Své o tom ví vitráž v synagoze, která neunesla tíhu vášně mladé dívky a rabínova syna. Skandální, že? Přesně to si myslí dívčini rodiče a poté, co si Marilyn mladíka odmítne vzít, ji pošlou na prázdniny k pratetě Adě, famózní dohazovačce. Marilyn je docela vyděšená, představa, že stráví čas po boku upjaté staré panny, jak si Adu líčí, se ji nelíbí. Ale znáte to, první dojem není vždycky úplně trefný a Marilynin život skutečně dojde změn, ale úplně jiných, než by se kdy nadála.

S autorkou románu Nezapomeň psát jste se mohli potkat prostřednictvím knihy Něco má za lubem, v níž hlavní hrdinka doprovází svou babičku do rodného města. Oba počiny jsou vystavěny podobném principu, kdy se setkávají dvě generace a společenské rozdíly vládnou světu. Přestože na první pohled působí Ada a Marilyn odlišně jako den a noc, jsou obě stejné nátury a dokážou jedna druhou obohatit.

Sara Goodman Confino píše poutavým a kouzelným způsobem, do textu se začtete, ani nevíte jak. Nejprve vás pobaví téměř filmová scéna v synagoze a poté vás vtáhnou živé dialogy, které postavy vedou s lehkostí a přirozeností.

V tomto úžasném příběhu, který plyne svižně a bez zádrhelů proniknete do činnosti tzv. dohazovaček, což byla v židovské komunitě velmi žádaná a ceněná práce, neboť dohodnout kvalitní sňatek, kdy si ženich a nevěsta opravdu sedli a hodili se k sobě, bylo umění.

Přestože je příběh psán lehkou rukou a má humorný tón, nevyhýbá se vážnějším tématům. Autorka otevírá téma ženské samostatnosti, možnosti žít svobodně a vdát se z lásky, ne z povinnosti. Šedesátá léta se sice na pohled tvářila jako bujaré svobodomyslé období, ale v určitých věcech panovala přísnost a upjatost, v náboženských komunitách ještě víc než normálně.

Nezapomeň psát mě oslovil možná víc než autorčin předchozí počin, je to laskavý, milý příběh, v němž nechybí lidskost, nadhled a pochopení pro vrtochy mládí (i stáří). Tuhle knižní jízdu si užijí čtenářky všech generací, je to příběh, který má přesah, má co říct a není přeslazení ani sentimentální.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.