2. stránka

Co s těly

Ken Jaworowski. Spisovatel, jehož jsem objevila díky nadšeným ohlasům na knihu Poklesky maloměsta. Musela jsem si ji přečíst, byla to pecka. Hodně jiné než běžné romány, zápletka promyšlená a svižné dialogy, ty byly perlička na dortu. Doporučuju všemi deseti, stejně jako novinku Co s těly.

Příběh je koncipován podobně jako první román. Malé městečko v Pensylvánii, tři hlavní postavy, které chtějí klidně žít, ale předtím musí udělat jednu věc. JEN JEDNU JEDINOU VĚC, a pak budou mít klid. Hmm, opravdu myslíte, že ho budou mít?

Carla se sice z rodného městečka nikdy nedostala pryč, ale snaží se ze svého života vytěžit co nejvíc – všechny peníze vrazila do rekonstrukce a plánuje otevřít vlastní restauraci. Ale předtím musí pomoct svému synovi, který se jí svěří s hrozným tajemstvím. Reed je autista a právě přišel o milovanou matku. S bratrem ji právě pohřbili, ale Reed musí ještě mamince splnit jedno přání. Liz nadevše miluje muziku a snaží se prorazit ve světě country. Je zadlužená až po uši a její věřitel, bývalý vězeň, je schopný úplně všeho. Liz potřebuje peníze na splacení dluhu a také na to, aby mohla odjet do Nashvillu a rozjet tam kariéru. Tato trojice se ještě pořádně zapotí, než se jim podaří dostat svým plánům. Lépe řečeno, pokud se jim to podaří, protože celý svět se proti nim spiknul a hází jim klacky pod nohy.

Nevím, jak to Ken Jaworowski dělá, ale přestože své příběhy píše podobným stylem, jsou vždy naprosto skvělé a vůbec nenudí. Do děje se ponoříte od prvních stránek a jen tak se četby nevzdáte. V jednotlivých kapitolách pravidelně střídají vypravěčské linky všech tří aktérů, a ke všemu autor každou kapitolu končí v zásadním, ultranapínavém okamžiku, takže čtete a čtete a čtete.

Příběh, který se před vámi odvíjí jako film, je místy absurdní, akční, hodně napínavý a taky citlivý a plný emocí, protože každá z postav si v sobě nese svá vlastní traumata a problémy, a vy jim prostě musíte fandit. Kdo bude váš favorit? U mě to vyhrál Reed.

Protože postavy konají tak, jak konají, je děj protkán černým humorem ve stylu tragikomedií, u nichž se vám chce plakat i smát zároveň. Knížku Co s těly by měl do rukou dostat Tarantino a dát jí svou typickou filmovou podobu, úplně si o to totiž říká.

Ken Jaworowski a jeho knížky jsou pro mě objevem letošního roku, obě je můžu s klidným svědomím doporučit všem, kteří chtějí číst něco netuctového, zajímavého, dojemného, ale ne patetického, stojí to za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete obě knížky výhodně pořídit.

Jednu oříškovou, prosím

Troufám si říct, že Dagmar Digma Čechová je jednou z našich nejplodnějších autorek. A co knížka, to čtivost zaručená, to vám podepíšu. Jinak to není ani u příběhu nazvaného Jednu oříškovou, prosím, který nás naladí na příjemnou letní romantickou notu.

Eliška žije sama s malým synem Jonášem, provozuje malý obchůdek a je docela spokojená, i když se jí život odklonil od plánů, které si kdysi malovala. Po osmi letech však musí navštívit město, kde zanechala spoustu vzpomínek i snů, aby pomohla tetě a strejdovi s provozem stánku s občerstvením. Nemůže se vyhnout setkání s Patrikem, který jí kdysi zlomil srdce. Nebo ho zlomila ona jemu? Eliščin návrat otevírá staré rány, vrací vzpomínky a nabízí spoustu nevyřčených otázek k minulosti a vztahu mezi Eliškou a Patrikem.

Dagmar Digma Čechová se tentokrát trochu odklonila od svého dosavadního způsobu psaní a přestože napsala další román o ženách a pro ženy, je trochu víc „light“ a „soft“, prostě hravá letní romance s příchutí oříškové zmrzliny.

V příběhu se střídají dvě časové linky, současná, v níž se setkávají Eliška s Patrikem, kteří si mají co vysvětlovat, a druhá, jenž se vrací o osm let zpátky a představuje hlavní postavy v době, kdy stáli na prahu dospělosti a měli celý život před sebou. Obě části jsou psány svižně a s lehkostí, jež je spisovatelce vlastní. Děj je plynulý, bez prázdných míst, čtení vám odsýpá, ani nevíte jak.

Přestože je to příběh opravdu lehounký a pohodový, nechybí v něm i vážnější témata, která jako vždy autorka do děje zakomponovala velmi přirozeně. Celé je to hlavně o komunikaci mezi lidmi, naprosto nezbytné pro pro partnerské vztahy.

Román Jednu oříškovou, prosím by tentokrát mohly ocenit i mnohem mladší čtenářky, kterým bude blízké období Eliščina mládí a milostných trampot.

Tohle byla DPD, neboli další povedená Dáša. Těšíte se už na její další knížku? Já ano, a moc.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Dagmar Digmě Čechové a nakladatelství Moba, zakoupit ji můžete přímo na webu autorky či na eshopu nakladatelství.

Prokletí Salemu

Dalšího vydání se dočkal kultovní Kingův román Prokletí Salemu. Přijměte pozvání do malého městečka, zabydlete se, ale pozor na to, koho si do domu pak pozvete vy.

Jerusalem´s Lot v Nové Anglii je poklidné městečko se starobylou atmosférou. Na první pohled v něm žijí lidé spořádaným životem, ale co na pohled druhý? Každý má nějaké starosti, problémy. Někdo pije jako duha, jiný žije nezřízeným životem, třetí bije děti, čtvrtý všechny šmíruje. A pak je tady Marstenův dům, stavba budící strach i respekt, dlouhá léta opuštěný, se strašidelnou atmosférou. Teď se tam nastěhovali pánové Straker a Barlow, kteří pro salemské chystají jedno nemilé, zubaté překvapení. Do Salemu přijíždí také spisovatel Ben Mears, pro něhož měl být pobyt v Salemu návratem do minulosti a také inspirací pro další psaní. Místo toho stojí v centru dění akce, v níž vůbec být nechtěl.

Stephen King přichází s upířinou, která mi atmosférou i stylem nejvíc připomněla Nezbytné věci, občas jsem v tom cítila i Pod kupolí nebo Svědectví. Opět mi dokázal, že umí čtenáře naladit na svou notu a dostat ho přesně tam, kam potřebuje. Do osidel strachu a hrůzy. Málokdy se u jeho knížek bojím, ale v Prokletí Salemu se Kingovi podařilo trochu mě nalomit a vyvolat ve mně tísnivé pocity. Tohle je poctivá upířina, v níž jde hlavně o smyslové vnímání, díky barvitým popisům máte pocit, že jste v Salemu taky, cítíte chlad i železitý pach krve.

Do děje vás zavede prolog, který na první pohled do příběhu úplně nezapadá a smysl vám dá až na konci, kdy vám po zběsilé poslední třetině všechno do sebe správně zacvakne. Děj, který vás opanuje postupně, oplývá tísnivou, temnou atmosférou a zároveň také starosvětským kouzlem malých zapadlých městeček, v nichž byste se mohli cítit docela dobře, kdyby v něm neřádilo zlo. Pekelně charismatické zlo, pokud si představíte tak, jak ho na obálku knihy geniálně ztvárnil Jiří Dvorský.

Je to King, takže něčím se zákonitě musíte prokousat – máte dost ostré zuby? Autor si nás opět pomalu, ale jistě připravuje na velkolepé finále a servíruje nám život na maloměstě opravdu poctivě a do detailů. Postupně představuje nejen důležité postavy, ale i ty, jež se příběhem jen mihnou, přesto se do děje navždy otisknou.

Ani tentokrát své čtenáře nešetří – pokud upírovi vleze do cesty třeba dítě – jeho smůla, a vaše taky, pokud jste od přírody citlivější. Vlastně se s tím vůbec nepáře a vám akorát způsobí šok, to když nechá zemřít ty, které byste vy nechali žít.

Prokletí Salemu je poctivá upířina se zlověstnou atmosférou, v níž se zlo vymítá pěkně postaru – s křížem, česnekem a dřevěným kůlem. V Salemu je hodně opuštěných domů, troufnete si tam bydlet?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Mrtvý z hory Storr

J. M. Dalgliesh přichází s druhým dílem ze série s inspektorem Duncanem McAdamem. Po skvělém začátku nazvaném Mrtvá z ostrova Skye je na řadě Mrtvý z hory Storr.

Opět se ocitáme na ostrově Skye, kde lidé žijí v těsném sepětí s drsnou přírodou a nevyzpytatelným počasím, které se v pár minutách dokáže změnit tak, že jen zíráte s otevřenou pusou. Duncan McAdam zakotvil v rodné obci, opravuje si bydlení, sžil se s kolegy v práci v čele s parťákem Alistairem a snaží se srovnat si rodinné vztahy.

Jednoho dne je na úpatí hory Storr nalezen mrtvý majitel místní galerie Sandy Beaton, tak trochu kontroverzní člověk. Situaci komplikuje sníh a taky rychle měnící se počasí. Před Duncanem a Alistairem stojí zapeklitý případ – vylákal někdo Sandyho na nehostinné místo, aby ho zabil? A proč? Umělec by si sice nějaký trest zasloužil, žádná místní sukně mu nebyla cizí, ale násilná smrt je už trochu moc. Duncan se noří do vyšetřování, které mu komplikuje vlastní minulost. Podaří se mu vypátrat vraha a dát si do pořádku osobní život?

J. M. Dalgliesh pokračuje v zajetých kolejích, příběh si drží laťku z prvního dílu. Nemáme před sebou drsný krvák ve stylu severského krimi, ale klasickou anglickou detektivku, v níž neteče krev proudem a násilí není prioritou, byť k násilnému činu došlo. Důležitým prvkem jsou vztahy. Rodina, přátelé, kolegové, a to nejen u Duncana, ale také u oběti zločinu. Důmyslné vztahové propletence a život v úzké komunitě lidí, kteří si nejsou cizí, vidí si do doslova a do písmene do talířů a znají svá tajemství, dělá z knížky také solidní psychologické drama.

Duncanův soukromý život by vydal na samostatný román. Sympatický vyšetřovatel má docela pestrou minulost, která ho dohání mílovými kroky a na tak něj čeká pár nečekaných překvapení. Ale před námi je ještě třetí díl, autor tedy nechává některé věci otevřené a nedořešené. Díky tomu je čtenář urdržován v napětí, čtivý děj nenudí. Prostředí ostrova Skye zaručuje ponurou atmosféru, která čtenářský zážitek ještě víc umocní.

Jak už jsem napsala minule, J. M. Dalgliesh pro svůj čtivý styl psaní, v němž klade důraz hlavně na psychologii postav, patří mezi důstojné následovníky knih takových autorů, jako je Ruth Rendellová, P. D. Jamesová, Ian Rankin nebo Val McDermidová.

Pokud hledáte klidnější , přesto napínavý detektivní příběh, Mrtvý z hory Storr se přímo nabízí ke čtení. Duncan nám ještě neřekl vše a tak se můžeme těšit na další pokračování jeho osudu i nějakou tu zapeklitou vraždu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Knihkupectví v Benátkách

Rebecca Raisin nezahálí a přichází s dalším knihkupectvím. Tentokrát není pojízdné, ale je skoro na vodě! Děj románu nás totiž zavede do Benátek, kam se vydáme spolu s Lunou a její kamarádkou Gigi.

Luna vyrůstala s celkem nekonvenční matkou v hippisácké komunitě, kde vedly poměrně bohémský život. Po smrti matky Luna najde balíček dopisů, které ji zavedou na místa, která by vůbec nečekala. Ocitne se v Benátkách, v jednom starém knihkupectví, kde na ni čeká spousta nevyřešených věcí ohledně rodinných vztahů, nikdy totiž nepoznala biologického otce. Najde Luna odpovědi na své otázky?

Zdálo by se, že se s knížkami, v nichž se objevuje jako lokace knihkupectví, roztrhl pytel. Bude Knihkupectví v Benátkách jiné než ty ostatní?

Tentokrát to bylo trochu jiné setkání, než jsem u autorky zvyklá. Základní těžiště zůstává stejné – vztahové a rodinné trable, knihkupectví, láska ke knihám, romantika – ale pak je tady přidaný prvek, který mi do konceptu románu a vůbec všech knížek, které jsem od Rebeccy Raisin četla, nezapadá. Autorka se tentokrát zaměřila víc na esoterično.

Luna je potomek nespoutané ženy, která pobývala v komunitě a zodpovídala se pouze sama sobě. Svou dceru vychovávala v tomtéž duchu, jejich světem je tarot, čakry, očista ducha a podobné věci. Pokud jim nerozumíte, váš život se takovým směrem neubírá, asi se budete při čtení trochu ošívat, stejně jako já. Tahle „ezo masáž“ byla poměrně intenzivní a bylo jí prostě moc.

Kdyby autorka ubrala, Knihkupectví v Benátkách by bylo přesně to, co od autorky vždy čekáme – báječný román o knihách a lásce k nim, o vztazích a rodinných tajemstvích. Ale kdo ví, možná si Rebecca Raisin chtěla od klasické romantiky odpočinout a nabídnout čtenáři něco jiného. Takže – je to na vás. 🙂 Třeba vám tahle nekonvenční odbočka mezi hippie komunity a vyznavače alternativního způsobu života sedne. V každém případě uvidíme, co nám spisovatelka nabídne ve své příští knize Pojízdný krámek vánočních pokladů, která voní po Vánocích a odehrává se v Laponsku. Já už se těším.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Den, kdy jsem odešla

V roce 1982 ve Východním Berlíně rozkvetla nečekaná láska. Láska mezi německou studentkou a Angličanem, který do tehdejší NDR příjel na několikatýdenní stáž. Greta a Henry prožívají natolik intenzivní vztah, že se nedokážou vzdát jeden druhého. Podaří se jim téměř nemožné – dostanou povolení se vzít. Pro Gretu, která vystudovala překladatelství, je svět za železnou oponou ten, který si vysnila a je proto šťastná, že se může dostat ven, a to díky lásce . Mladí manželé žijí v Oxfordu a vypadá to, že jim nic nechybí. A pak jednoho dne Greta zmizí. Bez jakéhokoliv varování, bez rozloučení…

V roce 2018 žije Henry stále v Oxfordu a věnuje se restaurování nábytku. Jeho srdce je stále u ztracené manželky, o níž neví vůbec nic. Jeho starší sestra se mu snaží pomáhat a dohazovat známosti, ale s žádnou to není jako s Gretou. V hlavě mu léta víří spousta otázek i pochyb, proč Greta odešla. Jednoho dne do jeho krámku vstoupí živel v podobě mladé, upovídané ženy, která má na krku šperk. Není to ledajaký šperk, přesně takové, z kancelářských sponek, dělala Greta, než zmizela. Odkud ho žena má? Je pravděpodobné, že by mohl vést k rozuzlení záhady?

Caroline Bishop v románu Den, kdy jsem odešla rozehrává mrazivé milostné drama, které se vryje pod kůži. Dvě časové linie se umně proplétají a nabízí dynamické čtení o časech jen nedávno minulých. Příběhu nahrává i neotřelé téma – jedná si sice o romantický počin, jakých známe mnoho, ale je zasazen do období studené války, které nám zavání víc špionáží než láskou.

Na osudech Grety a Henryho sledujeme, jak si s námi může pohrávat minulost, kterou v životě nikdy nenecháme za sebou úplně celou. Greta se ani v novém prostředí nezbavila cejchu, že je ze „zaostalého Východu“, kde žijí lidé sto let za opicemi, což ji Henryho příbuzní dávají docela sežrat. Není divu, že se snaží najít si vlastní cestu, která se jí však vymyká z rukou a osudově poznamená vztah s milovaným manželem.

Autorka zvolila rafinovaný způsob vyprávění, jedna linie se věnuje Henryho pátrání po původu tajemného šperku, druhá se vrací do osmdesátých let minulého století a líčí životní poměry ve Východním Berlíně. Vězte, že nic s medem to nebylo, což spisovatelka dokázala sugestivně vylíčit. Třetí část tvoří retrospektivní vyprávění Grety, v němž do sebe zapadnou všechny dílky skládačky a my se konečně dozvídáme, jak to všechno bylo.

Prostřednictvím ústřední dvojice Henryho a Grety vzdává Caroline Bishop hold všem párům, jimž nebylo dáno kráčet vysněnou společnou cestou, přesto jejich srdce zůstala spojená. Román Den, kdy jsem odešla je nádherný, smutný, přesto nadějeplný příběh o lásce, touze po svobodě a obětech, které pro ni musíme někdy nést.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Listonoška

Vítejte v Itálii, vítejte v Lizzanellu. Píše se rok 1934 a do městečka se právě vrátil místní rodák Carlo se svou manželkou Annou a synkem Robertem, aby zde začali nový život. Pro Annu to není jednoduché, skrývá v sobě spoustu bolesti a také obavy a strach – pochází se severu Itálie, kde působila jako učitelka a kde mohla beztrestně dát průchod svým revolučním myšlenkám, což je na konzervativním jihu Itálie téměř nemožné. Hrdá a uzavřená Anna nemá v městečku mnoho spřízněných duší, její zásadovost a ateismus je pro mnohé trnem v oku. Navíc chce Anna pracovat jako poštovní doručovatelka, kdo to kdy viděl, tohle byla práce vždy jen pro muže! Francesca Giannone ve svém románu Listonoška zpracovala třicet let života neobyčejné ženy, která si svým chováním a jednáním získá srdce čtenářů.

Obsáhlý román začíná prologem, který je trochu náročnější na vstřebání. Je v něm hodně jmen a vlastně vám toho moc neřekne, smysl dává, až se ve vyprávění Francescy Giannone posunete k závěru. Ten je zárukou, že se k prologu ještě jednou vrátíte, aby vám došly všechny souvislosti.

Příběh je zasazen do 30. až 60. let minulého století, do dynamické a především dramatické doby, v níž se odehrála druhá světová válka a po ní se svět pomalu, ale jistě modernizoval. Ale platilo to pro Lizzanello a jeho obyvatele? Anna žije v době, která nepřála emancipaci a rovnému postavení žen ve společnosti. Trvalo dlouho, než ženy mohly svobodně volit, natož si obléct kalhoty, aniž by nebudily pohoršení, dnes si to ani nedokážeme představit.

Autorka velmi čtivou formou líčí osud ženy, která se vymykala představám poslušné a tiché manželky. Byla chytrá, inteligentní, vnímavá, sečtělá a empatická, i když někdy mi připadala poměrně nečitelná a příliš tvrdohlavá. Annin příběh je také odrazem dobové atmosféry a života na malém městečku na Jihu Itálie, kde se nekompromisně dodržují tradice a změny jsou přijímány s nelibostí, o čemž se hrdá listonoška mnohokrát přesvědčí. Vedle Anny a její rodiny v románu vystupuje široké panoptikum vedlejších postav, jejichž pestré charaktery formují ráz příběhu.

Listonoška je nádherný, košatý příběh, v němž není nouze o emoce. Je v něm obsaženo vše, co má dobrý román mít – láska, vášeň, zlo, smutek, nenávist, a to vše je navíc prodchnuto láskou ke knihám.

Pro mě byla Listonoška skvělým počinem, který jsem nemohla odložit, spolu s románem Vždycky zbývá naděje mě přesvědčila o tom, že současnou italskou literaturu stojí za to sledovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Louka plná pampelišek

Hanu Marii Körnerovou známe primárně jako autorku historických romancí zasazených do Francie 18. století. Na kontě má také několik příběhů ze současnosti, v nichž se věnuje rodinným a partnerským vztahům. Na ně navazuje útlounkým počinem nazvaným Louka plná pampelišek. V něm se vracíme do tzv. „devadesátek“, posledního desetiletí minulého století.

Tereza to v životě neměla jednoduché. O matku přišla v šestnácti, od té doby se snažila najít v životě pevný bod a zakotvit. Oporu má ve své kamarádce Báře a její mamince, zkušené zdravotní sestře, která uměla Tereze vždy dobře poradit. Jedno léto přijíždí k Bářiným rodičům na chatu do malé podhorské vesničce a potkává tam Tomáše, s nímž jí je neskutečně dobře. Ale život není jen o příjemných chvílích, Tereza se potýká s dalším těžkým obdobím. Je na konci tunelu světlo naděje? Bude druhý návrat na chalupu úspěšný?

Hana Marie Körnerová mě nezklamala. Mám hodně ráda její současná rodinná dramata a proto jsem se těšila na Terezin příběh. I na několika málo stranách dokázala rozehrát čtivý příběh plný lásky, smutku, bolesti i naděje. Jen škoda, že to bylo tak kratičké, Tereze bylo věnováno sto dvacet stran a jakmile se začtete, budete určitě souhlasit, že příběh by si zasloužil být delší. Nejen Tereza a Tomáš, ale především vedlejší postavy mají velký potenciál a zasloužily by si zakomponovat obsáhlejší dějovou linku, autorka je popisuje lákavě a zajímavě, čímž si o to přímo říkají.

Ve finále jsem dostala příjemný a pohodový příběh, který sice zabere jen jedno odpoledne, ale zanechá dojem.

Součástí knížky je také sbírka fejetonů, v nichž autorka věcně, vtipně a čtivě glosuje dění kolem sebe.

Louka plná pampelišek je milým, odpočinkovým počinem, který oceníte zejména v blížícím se předvánočním shonu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Tři v knihkupectví

April, Laura a Westley. Tři lidé, kteří se osobně neznají, ale jejichž společným těžištěm jsou knihy a antikvariát nazvaný Otevřená kniha. April, která pracuje z domova a touží po vlastním milostném příběhu, vloží do jedné z knih vzkaz pro fešáckého a sympatického knihkupce Westleyho. Ale znáte to, ve správné romantické komedii není všechno hned takové, jak si to představujete. A tak místo Westleyho vzkaz najde Laura, mladá vdova, která se bojí znovu zamilovat. Zatímco Laura a April si dopisují, aniž by tušily s kým, Westley se účastní natáčení filmu. Otevřenou knihu si totiž vybrala režisérka nezávislých filmů jako lokaci pro svůj nejnovější snímek. A krasavec Westley by mohl zastoupit excentrického a nespolehlivého herce ztvárňujícího hlavní postavu. Moira MacDonaldová ve svém počinu Tři v knihkupectví vzdává hold romantickým komediím ve stylu Nory Ephron, v jejichž čele stojí Láska přes internet vyprávějící o dvou naprosto odlišných knihkupcích.

Román Tři v knihkupectví cílí na všechny milovníky knih a romantiky. Snoubí v sobě pohodu, humor a ztřeštěnost. V popředí stojí tři hlavní postavy – Westley, Laura a April, kolem nichž se točí celý příběh. S napětím sledujeme jejich eskapády se psaním vzkazů, aniž bychom tušili, kam bude tajemná korespondence směřovat. Introvertní knižní svět může ještě hodně překvapit!

Moira MacDonaldová píše poklidným způsobem, cílem není adrenalinový hon za milostným dobrodružstvím, ale pomalu plynoucí vyprávění, jemuž nechybí vtip a situační humor. Tohle kápne do noty čtenářům, kteří si rádi vychutnávají volnější tempo a nevadí jim, že se v ději nikam nepospíchá. Autorka nás seznámí se životními příběhy postav, jejich touhami, přáními i strachy. Třeba z toho, jestli se Laura může po smrti manžela znovu zamilovat, jestli si Westley zaslouží mít někoho rád a jestli April dokáže překročit svůj vlastní stín.

Tři v knihkupectví, to je pohodový výlet do světa knížek, mezi lidi, jimž je příjemnější mít nos zabořený do knihy, než být středem pozornosti ve společnosti druhých. Jako kontrast pak působí kapitoly, v nichž se setkáme s excentrickými filmaři, kteří v Otevřené knize natáčí.

Autorka namíchala knižní koktejl, který nebude asi úplně pro každého. Ocení ho čtenáři, jimž nevadí myšlenkové pochody hrdinů, kteří rádi a často přemýšlí o životě, těžko se rozhodují a učí se, jak překonat osobní překážky. Mně osobně knížka sedla, trefila se mi do nálady, bylo to milé, vtipné, poklidné, tajemné, zamotané, prostě pohodové čtení o lásce, knihách a vztazích.

Číst tuhle knížku je jako sledovat dobrou romantickou komedii, záměr pojmout příběh právě v takovém duchu autorce vyšel na jedničku. Westley, Laura i April jsou sympatičtí, člověk jim musí fandit a doufat, že najdou to, co hledají.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Štafetový kolík

Školačce Janě je osm let. Je to normální holčička, která ráda dělá to, co většina dětí – je neustále v pohybu. Ráda by sportovala ještě víc, ale její mamince se to moc nelíbí. Nejraději by byla, aby Janička seděla v klidu doma, nikde nelítala, chodila hezky oblékaná. Maminka se o ni totiž hodně bojí. Ale jednoho dne paní učitelka navrhne, aby Janička chodila do sportovního kroužku, je totiž skvělá běžkyně. Maminka se pořád bojí, ale souhlasí. A Janička? Ta je přímo v sedmém nebi!

Lenka Jakešová přichází s další skvělou dětskou knížkou, tentokrát své malé čtenáře zavede do sportovního prostředí mezi malé běžce. Janička je v kroužku spokojená, najde si tam kamarády a dokonce je vybraná i na štafetový běh s kolíkem! A to není jen tak, členové štafety jsou vybíráni pečlivě, musí se umět spolehnout jeden na druhého. Jana se moc těší, ale pak se jí stane úraz, který zbrzdí trénink. Stihne se malá sportovkyně uzdravit a zúčastnit se štafety?

Jedná se o knížku typu první čtení, kterou si mohou malí čtenáři číst sami. A samozřejmě nejen oni, i mladší děti ocení předčítání rodičů a povídání o tom, co je sport, jak je důležitý a k čemu potřebujeme kamarády. Kapitoly jsou krátké, text srozumitelný, čtivý a napínavý. Každá kapitola je zakončená notovým záznamem s písničkou, takže rodiče kteří umí noty, učitelé ve školkách a školách, si písničky mohou s dětmi zazpívat. A že noty neumíte? Nevadí! Text písničky si zarecitujte jako básničku.

Lenka Jakešová má dar napsat dětskou knížku z jakéhokoli prostředí a vždy zaujmout. Její počiny jsou vesele, hravé, ale zabývají se i vážnějšími tématy, které jsou napsány vždy tak, aby děti všemu rozuměly a dozvěděly se něco nového. Už jsme si přečetli knížky o životě včel, o dětech v dětském domově, o životě v lese, a teď? Teď nás čeká svět báječného a zdravého sportování.

Stejně jako předchozí knihy můžu Štafetový kolík směle doporučit nejen malým fanouškům sportu, ale také všem dětem, které rády čtou, jejich rodičům a všem učitelům, jenž hledají nové čtecí a hudební inspirativní knížky pro své malé svěřenece.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Lence Jakešové, knížku můžete pořídit na jejích webových stránkách “Zpíváme s Lenkou“